Zlomek Muzejní
[...]
všeho bych vám přěrád pomohl.
Každému sě vás v tom sžěli,
jakž jste svój rod dnes viděli,
proněž mi život nežáden.
Ni jeden hrad tak nesnaden
ani město jest dobyti,
ač chce vám žěl toho býti,
čsož ste své viděli škody;
ani ohni ani vody
ani skály ani hory,
v tom nebude ničs přípory,
všecko vám bude po rovnu.
Jakož jmá výsost neskrovnú
toto město i přiekopy,
čsož sě vás každý přichopí,
vašě moc všemu odolá."
Řek tako, na všě zavola
i sta pod zdú všěch najdřieve;
ande s pravé strany, s levé
tekú s řebřími, smotyky
[...]
by bylo kam lzě utéci,
každý by rád pryč vyplanul.
Druh družcě juž zapomanul,
každému o sobě péčě,
každý sám podává mečě,
as by tiem život probavil.
A sěm juž tajně vypravil
Medateš posly, své rádcě,
v stany k Dariově matcě,
prosě za to, zda by směla,
by za ně prosbu zprostřěla;
nebo jmieše vnuku jejé,
pro ňuž mu by ta náděje,
ač by kterú věcí mohla,
by jmu života pomohla.
Jide přěd král čsná kmeticě
a jmajúci strachu líce
a řkúci: "Mój žádný kráľu,
kak jmám k tomu čáku malú,
bych nynie v tom byla hodna,
[...]
Ráčíš li, ty ľudi zprosti,
ač koho nechceš jiného,
Medateše jediného,
jenž je proti tobě shřešil,
by mě tiem jedniem utěšil."
Kaká vóle milosrdná
i kaká mysl ovšem tvirdná
i skutek zajisté divný,
že ľud, jenž mu byl protivný
i tak ovšem zavinilý,
již sú jiuž svázáni byli,
milost pro ni obdržěli,
své dědičstvo vše přijeli,
jakž v ni v čemž nevzěli ztrátu,
ni v pokladě ni v svém platu!
Nezdá mi sě, by vlastná mátě
při tom času, při téj ztrátě
kde takú věc obdiržala,
jakož sě téj ženě stala.
Tehdyž ten ľud osvodobě,
[...]
ani které cěsty také.
Nikdy nejměl horšie chvíle
ani většieho úsilé.
Pojmě ovšem mnoho strasti
dřieve, než doby té vlasti,
ande tako příkří plazi,
kdež sě on ľud kryje lazí,
ande nenie nikdie sledu,
jedno plaz jako po ledu.
Kakž jich dobýval vítěžsky,
však protože jměl ľud těžký,
prvé než je mohl přěmoci,
nepřěstav ve dne ni v noci,
množstvo ľudí život skona;
však sě podda vlastcě ona.
V tu dobu sě den osvieti.
Tdy sě jmu uda přijeti
k řěcě, jéž Araxes dějú,
ande druh před druhem spějú
a chtě rád býti za mostem
[...]
otkudž viec nemohli dále
mdlobú pro veliké rány,
neb boci, pirsi proklány.
Němá tvář stojé vzdyšúce,
svého krále vňuž pyčúce,
[...]
ž' nenie kto slovce přidada.
Až dlúhý čas po všem boji
v onéj vzpále, v onom znoji
jeden Hřek sě pitie sžádav,
v horách, v dolech vody hľádav,
na mnoho stran sěm tam honiv,
[...]
a srdce jmu zřením znylo.
Náhlým skokem na kóň vsěde,
připřev sě, však tam pojede.
A jakž by u voza blíže,
uzřěv ho král, hlavu vzdviže
[...]
asponě pomluvím s tobú.
Odlehčíš tiem méj bolesti,
račiž mé poselstvo znésti
k tomu královi hřeckému,
kdasi nepřéteľu mému,
k němuže bych tak byl sbožen
[...]
nežli bych jé čso přál tobě.
Proto, čsožs' mi čsti pokázal,
jakžs sě u mú čest uvázal,
že jsi všu hirdost ukrotiv
i byl k svým vězňóm dobrotiv,
[...]
Ten pobrúsiv na mě meče,
mého života ukrátil,
zle mi mé čsti tak poplatil;
čsož mých zemí bylo všady -
vlasti, města, tvrzě, hrady -
tiem vším miesto mne obvládal
[...]
pakli mne v tom nepopraví,
sobě též po mně ostaví,
že pomdlí té všie své chvály;
ače té pomsty otdálí,
čakajž téhož veždy na sě,
[...]
jímž by své jmě výše vzplodil."
Pomluviv tak, řěč potratí,
sotně móž ruky podati
pravé přiezni na stvirzenie
i všie řěči na znamenie
[...]
zpět na obsah 
Další: Zlomek Šafaříkův
