Zlomek Šafaříkův
[...]
mého sirdcě mysli rovný."
Řka tak, přiteče na bok levý,
potřě ľud jakožto plevy.
An by rád utekl náteka,
sotně sě hbe, nohy vleka.
Neb velblúdi, ač vysoci,
avšakž jsú jich léni skoci.
Si jmajúce rychlé koně,
svobodně, kdež chtie, přihonie,
kterúž chtie škodu činiece.
Neby pomeškáme viece.
By boj v obě straně tvirdý.
Nejeden Indien hirdý .
by přěvrácen i s velblúdem.
Stáchu sneščastným osudem
[...]
svój velblúd, pěš[...]
Až pak přěvelikú[...]
udeří sám hněv[...]
Tuž jej král hřecký[...]
uzřěv ho s koně[...]
blíže k němu koněm skočí,
an juž sotně vzvodí oči
znojem, mdlobú výstřělóv
[...]
Tehdyže král z Macedonie
ješče tak, nessada s koně,
vzmluvi a řka: "Králi Poře,
vzbuoh si upadl v toto hoře
[...]
[...] na vše honě
[...]
[...] dále neklopoce
mysl tak, že ač jde kroce."
By Alexandrovi divna
řěč ta ničse neprotivná,
že kakkolvěk jsa velmi raněn
i všie své čsti juž oplaněn,
takúž mluví řěč vítěžskú
[...]
Pro něžto pustiv otěži
na všě strany svú moc stěži,
lomě pod sě svú přípřětú
poslední kraj na všem světu
ničs méně, než kdyžto v mraky
vstúpí hrom, mútě oblaky -
ta věc nevědomá, jež jest
všěch stvoření hrozná přěžest -
žha, nač spadne, svú blýskotú,
straší veš svět svú hřímotú,
že, čsožkolivěk zamane,
to vše jeho ohněm splane:
takéž on, búřě očitá,
jehož mysl nikdy nesyta,
jenžto, kdež byl, to vše zpálil,
[...]
Nali sě jmu to dostalo,
kdež nemohl státi za málo,
že sě úzcě tu zed stáhla.
Ale čsož to, že mysl náhlá,
ježe na ničs nezpomíná?
To vše, čsož sě stane, mina,
vida, že tam býti v strasti,
však zvou u město pásti.
A v niž dobu ľudie za ním
velikým usilováním
chtiece sě na zed vzebrati,
každý sě opět otvráti,
nebo sě jim řebřie ztirli.
Biechu ľudie jako zmirli,
nejmajíce k králi čáky
[...]
[...] jenžto u
stojí, sěka na bě straně,
velikéj sě láji bráně
a z úst jemu [...]
A ktož [...]
viece v[...]
Potěšen [...]
Pavézy [...]
by sě
[...]
až lékařě sám zavola,
svého mistra Křistobola
[...]
Či sě pro mě smirti bojíš?
Čakáním mě málo zhojíš!
Buďž, ač chceš pomoci, snažen,
juž sem sěm i tam přěvážen,
nejmějž v obém juž rozpači!"
Tdy mistr vecě: "Králi, rači
svým ľudem toho popřieti,
sebe na čas podržěti,
doňadž ta smirtedlná střěla
nevyjme sě z tvého těla;
neb z bolesti ač hneš sobú,
upadneš snad u větší mdlobu."
Tu král vecě: "Křistobole,
jesti vždy svobodná vóle
[...]
zpět na obsah 
Další: Zlomek Ostřihomský
