|
- Arnold | - Popsání | - |
Poznámky
ke straně 3
0.1 Viz moje feuilletony v Nár. Listech 1909, č. 34: Bakunin a rewoluce v Praze r. 1849 a v Samostatnosti 1911, č. 72: Habent sua fata libelli. O Arnoldovi srv. Rob. Maršan, Z pamětí Em. Arnolda, Květy 1898, II, str. 48 a d. (překlad něm. ruk. Arnoldova v archivu pražské policie) a Volf, Arnoldova Řeč generála jesuitů, Knihy a knihovny I, 1920.
ke straně 18
0.2 Obč. Noviny, 1849, str. 105.
ke straně 20
1.1 Patrná mýlka; má býti: 9. května.
1.2 Zlatá Husa patřila Petru Fastrovi, příteli Em. Arnolda.
1.3 Nynější Václavské nám.
1.4 Arnold ničil každý dopis, pokud se mu zdál jen trochu závadným, hned po přečtení.
ke straně 23
1.5 Měly tu býti připojeny poznámky, jež však v celé brožurce odpadly.
ke straně 25
1.6 Ve svých Pamětech líčí Arnold tento útěk krátce takto: "rozhodl jsem se tudíž, že se přes den ve městě budu skrývati, k večeru fiakr přecl bránu pošlu, a sám pěšky mezi lidmi do zahradních restaurací se ubírajícími branou proklouznu. Povedlo se to a za branou vstoupil jsem do čekajícího fiakru, jel do blízkého místa Pankráce, tam vystoupil a sestoupil s jakýms mladíkem k podolskému převozu, bych se dal přeplaviti přes Vltavu. Byla už 11. hodina v noci a hrozná tma, voda byla velká a převozníci neměli chuti převážeti, pokládajíce to v tu dobu za nebezpečné. Prohlásil jsem, že právě v tu dobu nutně potřebuji býti převezen. Na to odvětil jeden převozník: "Pane, už rozumím - vstupte!" Obrátil se k svým dvěma druhům se slovy: "Dost řečí, chopte se tyčí!" a když jsme se octli na vodě, pronesl ke mně: "Jsme prostí lidé, neznáme Vás, ale dobře pozorujeme, co se děje. My máme také srdce v těle. Přejeme Vám, byste se šťastně dostal pryč; jeden z nás doprovodí Vás se svítilnou až k smíchovské silnici, abyste po tmě neklopýtl. Když jsem se šťastně dostal na druhý břeh a chtěl zaplatiti, nepřijali chudí poctivci ode mne peněz." Překlad Maršanův, Květy 1898, II, str.48.
ke straně 27
Své potulky vylíčil Arnold v Pamětech krátce takto: "Zaměřil jsem k saské hranici a kráčel celou noc, abych co možná brzo se dostal z pražského obležením stíženého okrsku, a poněvadž jsem byl nucen, i dokud jsem se nacházel poblíž Prahy, pro jízdní patroly vyhýbati se nejhojněji navštěvovaným silnicím a jíti po vedlejších cestách, na nichž jsem se odchyloval od původního směru, opustil jsem konečně všechny cesty a šel přímo přes hory a doly. Při slunce východu octl jsem se na zcela jiné silnici než té, kterou jsem hledal.
Rozhodl jsem se zdržeti se ještě nějaký čas v Čechách a sice v německé části, kde mne as nikdo nebude hledati, a přestrojen za horníka s místa na místo putovati. Na těchto potulkách přihodilo se mi kromě různých přtjemností též mnoho nepříjemného, tak na př. vystoupil jsem kdysi na vysokou horu, bych se pokochal romantickou vyhlídkou. Vraceje se vešel jsem už podvečer do solidně vypadající hospody u silnice, bych si odpočinul a přenocoval, ale když nadešel čas k spaní, litoval hostinský, že mně, jelikož nemám průvodního listu, nemůže poskytnouti přístřeší, a nezbylo mi tudíž než chopiti se hole a za noční tmy dáti se na cestu do půl hodiny vzdáleného města. Ale na cestě zbloudil jsem tak, že jsem Bílinu ani nespatřil. Na nebi stáhly se mraky, kolkolem křižovaly se blesky, temný hrom rachotil z dálky, nastala úplná tma, krajinu nebylo lze rozeznati. V této situaci dal jsem se, bych se dostal na bezpečnou cestu, v tu strany kde jsem se dohadoval, že leží Teplická silnice; po cestě všude plno rybníků, lomů a dolů, do nichž při té tmě spadnouti jsem se každým okamžikem obával.
O jedné hodině po půlnoci nabyl jsem hledanou silnici a sice u města Duchcova, jež leželo pohříženo ve všeobecném hrobovém tichu; nemohl jsem se zase pro nedostatek pasu odvážiti v tuto neobvyklou dobu v nějakém hostinci s nevyhnutelným lomozem hledati přtstřeší a dal jsem se tedy na cestu do Mostu, asi hodinu odtud vzdáleného.
Konečně myslel jsem, že už brzy nastane den; několik kroků od silnice viděl jsem sochu nějakého svatého a na blízku hospodu, která však nebyla otevřena. Příliš unaven noční cestou neměl jsem chuti dále jít a usedl na stupních sochy, bych vyčkal otevření hostince. Zde jsem usnul; brzy však vyburcoval mne ze spánku mocný hlahol trouby ponocného, jenž se ozval blízko mne jako hlas trouby při posledním soudě. Seznal jsem okamžitě, že by bylo nebezpečno, kdybych měl býti jako tulák polapen, a proto skryl jsem se rychle za sochu patrona zemského, který nebyl nikdo jiný než Jan Nepomucký. Nemusel jsem se dlouho skrývati, neb za chvilku otevřela se brána hostince, z níž vyjel povoz, a já šťastně vklouzl dovnitř." Marčan, 1. c., str. 48-49.
ke straně 33
1.8 Vystoupil patrně na Milešovku, poněvadž dále praví, že sestoupil s vrchu do dolin třebenických.
1.9 Varvažov, hejtm. Ústí n. L.
ke straně 37
1.10 Horní Litvínov.
ke straně 55
1.11 Zřejmá narážka proti austroslavistické politice Havlíčkově a Palackého, kterou ovšem radikálové zásadně zamítali.