Česká čítanka - - Byliny -

Ďuk Štěpánovič

V té bohaté Indii, v té Koreli nepovolné, ve slavném městě Haliči, žil mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič.

I chystal se Ďuk do stolního města Kyjeva. Vstal časně v nedělní ráno a postavil se na kryté zápraží. Jeho rodná matička vracela se z božího kostela. Ďuk se jí nizounko klaní, bije čelem o syrou zemi a promlouvá takováto slova:

"Moje jasná paní matičko! Ve všech městech jsem byl, jen v městě Kyjevě jsem nebyl, a knížete Vladimíra jsem, máti, dosud neviděl, ani jasné kněžny Apraksije. Dej ty mně dovolení, dej ty mně požehnání, abych mohl jeti do města Kyjeva k laskavému knížeti Vladimírovi cestou přímou bez zajížďky; dovol, abych mohl projeti svého koně kosmatého, abych mohl rozhýbati svoje plece bohatýrská a ukojit svou mysl junáckou!"

Matička k němu takto praví:

"Ach, ty mé rodné dětátko, mladý bojarský synu Ďuku Štěpánoviči! Nedám ti dovolení s požehnáním na cestu k městu Kyjevu, k laskavému knížeti Vladimírovi na cestu přímou, bez zajížďky, Neboť na této přímé cestě bez zajížďky jsou tři veliké překážky.

První velikou překážkou jsou dvě sbíhavé hory; ty hory jak se rozběhnou, tak se zase ihned srazí: tam tudy, Ďuku, neprojedeš, tam, mladíku, živ nevyvázneš!

Druhou velikou překážkou jsou dva ohromní ptáci, zobákem klovají a tebe i s koněm uklovou; tam tudy, Ďuku, neprojedeš, tam mladíku, živ nevyvázneš.

Třetí velikou překážkou je saň proklatá; leží na cestě dračisko Gorynisko o dvanácti chobotech a sežere tě i s koněm: tam tudy, Ďuku, neprojedeš, tam, mladíiku, živ nevyvázneš."

Mladý Ďuk, bojarský syn, bije čelem v prach a klaní se:

"Ach, ty jasná paní matičko moje! Dáš-li mně dovolení i požehnání - pojedu; a pakli mně nedáš dovolení ani požehnání - také pojedu."

Dala mu tedy dovolení a požehnání a takto mu nakazovala:

"Ach, ty mé rodné děťátko, mladý bojarský synu Ďuku Štěpánoviči! Je-li Tobě Bohem souzeno, abys byl v Kyjevě u laskavého knížete Vladimíra, nechlub se nikdy statky sirotčími ani statkem vdoviným!"

Ďuk se jí poklonil a pryč odešel. Šel do konírny a vybral si dobrého koně po svém rozumu. Spěšně se mladíček vypravoval, spěšně vsedl na dobrého koně.

Pod zadní sedlový řemen Ďuk dal si pestré roucho a mnoho jiného bohatství Ďuk s sebou vzal: pás i pancíř z ryzího stříbra a drátěnou košili z rudého zlata. Pás i pancíř měly ceny za tři tisíce, zlatá košile byla za čtyřicet tisíc a kůň pod Ďukem byl za pět tisíc.

Proč měl kůň ten cenu pěti tisíc? U řeky on brodu nehledá a kdyby řeka pět set verst široká byla, kůň skáče s břehu na břeh. Proto má cenu za pět tisíc rublův.

A jestě jiného statku vzal Ďuk hojně s sebou. Vzal si tuhý luk za tři tisíce. Luk byl z ryzího stříbra, zlatem vykládaný, tetivka byla hedvábná. Toulec byl pln kalených střel, bylo jich všech za tři sta, každá střela po desíti rublech. Mimo to má v toulci ještě tři střely, jichž nelze penězi zaplatit. Vyřezány byly z rákosu, sbity byly v Novgorodě, lepeny byly lepem z ryby jesetera, opeřeny byly pery z modročerného orla. A nikoliv pery toho modročerného orla orloviče, který tu lítá nad svatou Rusí a rdousí celé čtyřicítky vran a šedých kavek, nýbrž byly opeřeny pery onoho modročerného orla orloviče, jemž lítá nad siným mořem, rdousí husy a labutě i tu malou, šedou, pernatou kachnu.

Orel ten sedí si na kamení a jak se vznese, siné moře se vzedme a rozvlní se, a po vesnicích kohouti zapějí. Orel poletuje nad siným mořem a uroní svá pera do siného moře. I vyběhli kupci na korábě, sbírali pera po siném moři a vyváželi pera na svatou Rus a prodávali ja duškám, krásným dívčinám. Nakoupila per Ďukova matka, pero po stu rublech i po tisíci - proč tedy jsou střely Ďukovy tak drahé? I proto jsou také drahé, že v každé z nich zasazen je svítivý kámen. Ďuk své střely ve dne vystřílel a za jarní noci si je posbíral, nebot ve dne těch střelek neviděti, ale v noci střelky hoří jako svíce z vosku čistého.

Nevyletěl to jasný sokol, udatný, dobrý junák vyjíždí, mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič. Kůň pod ním je jak líté zvíře, hnědý a kosmatý a hříva jeho dosahuje až na syrou zemi; ve třech místech je hříva okrášlena, rudým zlatem ovita. Ďuk sám sedí na koni jako jasný sokol se silným brněním na mohutných plecích. I ujíždí junák nad trávou i ujíždí junák výše lesu stojatého a níže oblaku letícího.

A tak přijel k první veliké překážce: stojí tu dvě hory a ty hory se rozcházejí a sotvaže se rozešly, zase se srážejí. Dříve než hory stačily se sraziti, dobrý hnědák Ďukův přeskočil s hory na horu a s chlumu na chlum.

Ďuk přijel k druhé veliké překážce: sedí tu velicí ptáci klovající. Dříve než ptáci stačili křídla rozestříti, dobrý hnědák jeho přeskočil s hory na horu a s chlumu na chlum, řeky a jezera přeskakoval a široká údolí mezi nohama propouštěl.

Tak přijel Ďuk k třetí veliké překážce: na cestě leží dračisko Gorynisko s dvanácti hadími choboty. Ale drak nestačil si ani choboty připravit a dobrý hnědák jeho přeskočil s hory na horu a s chlumu na chlum, řeky a jezera přeskakoval a široká údolí mezi nohama propouštěl.

Tak Ďuk dojel k městu Kyjevu. Přeskočil přímo přes hradební zeď, i věže hradební přeskakuje a vjíždí přímo do paláce knížecího a táže se po knížeti Vladimírovi.

Vladimíra doma nebylo, byl právě v božím chrámě. I šel Ďuk po širokých ulicích do téhož chrámu božího a kříže dělal, jak je předepsáno, poklony metal, jak je naučen a na všecky strany se ukláněl. Potom postavil se Ďuk vedle knížete Vladimíra, mezi vladyku Černigova a Bermjatu Vasiljeva a Čurilu Plenkoviče, klaní se jim a uklání, sám sebe prohlíží a takto hovoří:

"Je jarní počasí, bratři, zablátil jsem své barevné šaty."

Kníže Vladimír k němu promlouvá takové slovo:

"Pověz nám, ty junáku, z které ordy a ze které země pocházíš a jak tebe, junáka, jménem nazývají a jak tebe, udatného, po otci zveličují?"

Praví jim udatný, dobrý junák, mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič:

"Jasný pane, kníže Vladimíre! Pocházím z města Haliče, z Volyně, země bohaté, z té Korely nepovolné, ze Soročíny širé, z té Indie bohaté, jsam mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič a přijel jsem tobě k oslavě do města Kyjeva. Doslechl jsem se o slavném městě Kyjevě; praví se, že město Kyjev je samá krása, praví se, že slunéčko Vladimír bohatě žije."

I praví Čurila Plenkovič taková slova:

"Jasný pane, kníže Vladimíre! Tento sedlák se ti do očí posmívá, do očí ti lže! To není Ďuk Štěpánovič, sedlák z vesnice je to! Bydlel někde u kupce a ukradl mu barevné šaty, a žil zase jinde u bohatýra, a ukradl mu dobrého koně. Přijel do našeho města a vynáší se; z tebe, z knížete si smíchy tropí, a nás, bojary, za nos vodí."

Všichni se k Bohu pomodlili, kříž svatý políbili a vyšli z božího chrámu.

Když vyšli na širokou ulici a potom do zelené doubravy, pravil mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič:

"Dobrá byla pověst o slávě Vladimírově! Ale u Vladimíra není všecko po našem: Chrámy máte dřevěné a makovice na kostelích nabarvené, kdežto u nás, v našem městě Haliči, u mé paní matičky, tam jsou chrámy celé kamenné, vápnem obílené a makovice máme třpytivé a střechy na domech pozlacené: když domky v řadách stojí, jako by požár hořel."

Procházeli se po městě Kyjevě. Mladý bojarský syn jde a na botky pohlíží, i kožich svůj si prohlíží.

I promluví Čurila Plenkovič:

"Je to skutečně šlechtický nevolník; vždyť on jakživ těch bot na sobě neměl a toho kožichu také jakživ nenosil!"

I praví mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič:

"Dobrá byla pověst o slávě Vladimírově! Jenže u Vladimíra není všecko po našemu; vaše dlažba je černou hlínou zasypána, nateklo pod ní vody dešťové a nadělalo se bláta po kolena, a moje botky safiánové se zamažou tím černým blátem. To v naší bohaté Indii, u mé rodičky, u mé matičky je dlažba rudožlutým pískem zasypána a soročínská sukna jsou po ní rozestlána, i nezamažou se botky safiánové černým blátem. Když má paní matička kráčí z hlavního chrámu, jdou před ní lopatníci, za lopatníky jdou metaři, za metaři jdou soukenníci a rozestírají před ní v celku tkaná sukna. Matičku mou provází třicet panen a ona všecka ověšena aksamitem, aby ji neopálilo parné slunce, aby ji nezarosila ranní rosa. A u tebe je všecko prosté, jednoduché, nikde nic!"

Jak došli ke dvoru knížecímu, pokynul Ďuk hlavou a hovořil taková slova:

"U Vladimíra nic není po našemu: U nás v městě Haliči, u mé paní matičky nad vraty visí na sedmdesát ikon, a ty jich, Vladimíre, ani desítku nemáš!"

Vstoupili na široký dvůr. Ďuk hlavou pokyvuje a takto hovoří:

"Dobrá byla pověst o slávě Vladimírově! Ale u Vladimíra není vše po našemu: U nás v městě Haliči, u mé paní matičky stojí stříbrné sloupy, proplétané zlatými kruhy, a rozestaveny jsou nádoby s vodou medovou a s bílou pšenicí jarní, aby dobré koně měli co žráti a píti. U tebe, Vladimíre, toho není."

Jak vešli do síní bělokamenných, usedli za stoly bělodubové a začali jísti pokrmy cukrové, tu přinesli jim také pšeničných koláčků. Mladý bojarský Ďuk Štěpánovič vrchní kůrčičku odlomil a spodní kůrku stranou odložil.

Když to viděl slunéčko Vladimír stolnokyjevský, promluvil k němu taková slova:

"Což pak ty, mladý bojarský synu Ďuku Štěpánoviči, vrchní kůrčičku odlamuješ a spodní kůrku stran:ou odkládáš?"

Odpovídá mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič:

"Aj, ty Vladimíre stolnokyjevský! Nemohu jísti koláčků pšeničných. U vás v Kyjevě nic není po našemu. Děláte nádobí dubové s obručemi jedlovými a máčíte nádobí ve svěží pramenité vodě a potom v něm koláčky mísíte. Pečete je v peci cihlové, tu vytápíte poleny jedlovými a zametáte pometly sosnovými - tak u vás pečou koláčky. Koláčky páchnou potom chvojím sosnovým. V naší Indii bohaté, v slavném městě Haliči, u mé rodné matičky mají nádobí stříbrné, pobité zlatými obroučkami, v medu vyležené a v tom se koláčky mísí. U nás máme pece polívané a topíme drvy dubovými, a pometla máme hedvábná - tak se u nás pečou koláče. Sníš koláček - zachce se ti druhého. Sníš druhý a po třetím ti duše prahne, sníš třetí a čtvrtý ti z mysli nejde."

Mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič vypil pohár vína, druhý však ven z okna vylil a sám pronesl takováto slova:

"Nemohu píti vašich sladkých nápojův. U vás v Kyjevě nic není po našemu: Vy máte bečičky dubové pobité obručemi jedlovými, a v nich necháváte vodku nebo vínko uležeti v hlubokých, vykopaných sklepích; tam jsou bečky spuštěny až na zemi, čistý vzduch tam nevane a nápoje zatuchnou. Kdežto u nás, v naší Indii bohaté, ve slavném městě Haliči u mé rodičky, u mé matičky máme bečky stříbrné, zlatými obručemi pobité; v nich se vodka i vínko vyleží, na stříbrných řetězích zavěšeno v hlubokých sklepích, kam svedeny jsou bujné větry: Když zavanou ty bujné větry ze širého pole, zakývají bečky jako labutě, jako labutě na tichých závodích. Tak nám nezatuchnou sladké nápoje. Jak vypiješ pohár - druhého se ti zachce; piješ druhý a po třetím ti duše prahne."

"Tato chvála není chloubou: Má paní matička nemá pestrých šatů v zásobě. Proto jich nemá v zásobě; protože krejčí ani neodcházejí: jeden zástup ze dvora vychází a druhý zástup už na dvůr vchází. Dobré koně stále jezdí a neojezdí se, zobou si bílou pšenici a vyskočí si pouze pohrát do širého pole."

"A tato chvála také není chloubou: Dvanáct hlubokých sklepení máme zasypáno do vrchu zlatem a stříbrem i drobnými, sypkými perlami. Za jedno to sklepení skoupil bych celé město Kyjev i s městem Černigovem.

Za týmž stolem dubovým seděl s Ďukem také Čurila Plenkovič. I praví Čurila Ďukovi takováto slova:

"Což pak jsi se, ty šlechtický rabe, tak rozchlubil svým bohatstvím? Vsaď se tedy se mnou o velikou sázku: Který z nás bude po tři roky projížděti se městem Kyjevem, den ze dne promění své koně, den ze dne bude míti nového koně, znovu a znovu, po tři roky a jetě po tři dny. A každý den po tři roky aby každý z nás nové barevné šaty oblékl; pravá pestrá roucha, nová a nová, každý den jiné barvy, aby stejné barvy nikdy nebylo, den ze dne po tři roky a tři dny. Vsadíme se nikoliv o stovky, ani o tisícovky, ale o svou bujnou hlavu."

Odpovídá mu Ďuk takovými slovy:

"Ty, Čurilo Plenkoviči, přeješ si vsaditi se se mnou o velikou sázku. Než ty žiješ zde ve svém stolním Kyjevě, máš skříně šatstvem naplněny, ale já jsem na cestách a moje šaty se zde již uvláčely."

I vsadili se velikou sázkou. Za Čurilu Plenkoviče se celý Kyjev zaručil, i kníže s kněžnou se za Čurilu zaručili; a za Ďuka nikdo neručí, pouze chátra v krčmách za něho ručí.

Zasmušil se bojarský syn a sesmutněl, usedl rychle na koženou židli a jal se psáti rychlopisné cedulky, vložil je do vaků podle sedla a propustil a nimi svého hnědáka a promluvil k němu taková slova:

"Vysvoboď pána svého z veliké tísně!"

Potom vyvedl koně ze širokého dvoru a pustil koně ze svých bílých rukou.

I běžet kůň výše lesu stojatého a níže oblaku letícího. Jak dojel do Indie bohaté, k Ďukově paní rodné matičce, zaržal hlasem koňským.

Matička vyběhla na zápraží a jak spatřila svého dobrého koně, zadívala se horoucími slzami a promluvila tato slova:

"Je vidět, že mého rodného děťátka není na živu: před vraty stojí dobrý kůň sám!"

Tu spatřila vaky po boku sedla. I sňala vaky, vyňala z nich rychlopisné cedulky, vložila do vaků šatů barevných po třech párech na každý den, znova na novo na tři roky a po třech letech ještě na tři dny. A propustila malého hnědáčka.

Když hnědák dojel do města Kyjeva, k laskavému knížeti Vladmírovi, na Vladimírův široký dvůr, zaržal hlasem koňským, až se všichni v městě polekali.

Uslyšel ho mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič i řekl si: "To jistě přišel můj malý hnědáček."

Tak dostal Ďuk svá barevná roucha.

I jezdili s mladým Čurilem Plenkovičem po městě Kyjevě, Čuriluškovi sehnali koně z celého Kyjeva a ještě k tomu z města Černigova - a mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič vstává každý den časinko ráno a koupe svého hnědáka v chladné rose a na hnědáčkovi se srst vždy proměňuje v barvu novou.

Tak jezdili Kyjevem po celá tři léta, po tři roky a tři dny. V poslední den vyjeli si na ranní mši.

Mladý Čuriluška Plenkovič obul si boty ze zeleného safiánu, špičky jak šídla a podpatky vysoké: kolem špičky by se vajíčko překotilo, pod patou by slavík proletěl. Na hlavu vzal si černou čapku z jemné kožešiny, černou murmanku, pod ní v předu neviděti mu jasných očí, v zadu neviděti bílé šíje. Potom oblékl kožich z černých sobolů zámořských. Na knoflíkách vyliti dobří junáci, a v petličkách vyšity byly krásné dívčiny; když se zapne - objímají se, když se rozepne - celují se.

Kníže Vladimír pohlédl na pravou stranu na mladého Čurilušku Plenkoviče a hovoří takováto slova:

"Mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič vsadil svou bujnou hlavičku!"

Pravil mu tichý Dunaj Ivanovič:

"Vladimíre, kníže stolnokyjevský! Pohlédni nyní na levou stranu."

Mladý bojaraký syn Ďuk Štěpánovič měl obuty opánky ze sedmerého hedvábí, opánky posázeny byly drahokamy, samými rubíny, že by za jeden ten drahokam ceiý Kyjev koupil i se svatyní Bohorodičky i všech ostatních svatých. Na hlavu dal si čapku s přeskami, s čapky visí mu drahokamy, z nichž sálá žár jako z červeného slunéčka, a oblékl si kožich z černých sobolů zámořských pod drahým aksamitem. V knoflíkách vylita má lítá zvířata, v petličkách všiti jsou lítí hadové. Ďuk vzal svůj hedvábný bičík, švihl po knoflíkách, i zařvala v nich lítá zvířata; švihl Ďuk po petličkách, i zasyčeli v nich hadové. A od toho řevu líté zvěře a od toho sykotu hadího po celém stolním městě Kyjevě starý i mladý na zemi leží. Všichni po celém Kyjevě zdřevěněli, kudy Ďuk chodil.

I pravil k němu Vladimír, kníže stolnokyjevský:

"Děkujeme tobě, statečný dobrý junáku! Přebil jsi Čurilu syna Plenkoviče!"

Pravil mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič:

"Ach ty slunéčko, Vladimíre stolnokyjevský, který z nás má hlavu srubnout?"

I praví Čurila Plenkovič:

"Ach, ty mladý bojarský synu Ďuku Štěpánoviči! Vsaďme se spolu ještě jednou o velikou sázku: kdo z nás přeskočí na dobrém koni řeku Pučaj, tam i zpátky."

Odpovídá mu mladý bojanský syn Ďuk Štěpánovič:

"Aj, ty Čurilo Plenkoviči! Tobě se dobře sází se mnou o velikou sázku: Tvůj kůň je bohatýrský kůň, vystál se ve tvých konírnách, nažral se bílé jarní pšenice a napil se čerstvé pramenité vody: ale můj kůň je jen koník cestovní, koník cestovní oježděný."

I vsadili se přece o velikou sázku. Nevsadili se o sta rublů, ani o tisíce, ale vsadili se o své bujné hlavy. Kdo nepřeskočí, tomu druh hlavu srubne.

Čurila syn Plenkovič vyvedl si z konírny třicet hřebcův, z třiceti vybral nejlepšího, proháněl ho a rozjížděl se z daleké dálky po širém poli, ale v prostřed řeky se ponořil Čurila do vody.

Mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič se nerozháněl a nerazjížděl; na příkrém břehu koně postavil s skočil za matičku řeku Pučaj a zase zpátky skočil na svém dobrém koni. V prostřed řeky jakoby dopadal, ale to jen Čurilu za žluté kadeře zachytil a vytáhl ho i i s koněm z vody.

I promlouvá potom takováto slova:

"Ty slunéčko, Vladimíre stolnokyjevský, který z nás druhému hlavu srubne?"

"Ach, ty mladý bojarský synu Ďuku Štěpánoviči, nestínej Čurilovi bujné hlavy, ale nech nám Čurilu, třeba jen na vzpomínku."

Mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič promlouvá takováto slova:

"Aj, ty Čuriluško Plenkoviči! Buď si tedy živ, ty knížetem Vladimírem vyprošený, buď si, ty kyjevskými ženami oplakávaný! Ale nejezdi s námi bouřliváky, seď si v městě Kyjevě mezi ženami!"

Tu Vladimír kníže stolnokyjevský chystal se poslati odbadce do té bohaté Indie. I praví takováto slova:

"Jakého mám poslat odhadce, aby odhadl všecko jmění a statky Ďukovy? Mám-li poslati smělého Aijošu Popoviče? Jeho oči jsou popovské, a oči popovské jsou oči závistivé, zadívají se mu oči na Ďukovo bohatství a on se odtud nevypraví. Musíme poslati někoho, kdo dobře číst a psát umí, rozumné řeči vede a k hostitelům uctivý je.

Nikoho jiného nemohu poslat, než mladého Dobryňušku Nikitiče."

Uchystal se tedy Dobryňuška Nikitič, vsedl na dobrého koně a jel do té Indie bohaté.

Vyjel na vysokou horu a praví sám k sobě:

"Je patrno, že mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič poslal domů zprávu neradostnou, aby zapálili tu Indii bohatou."

Když však blíže přijel, uviděl, že mají na domech zlaté střechy a na chrámech makovice z drahokamů, a to všecko plálo jako požár na slunci.

Na ulicích dlažba byla rudožlutým pískem zasypána a po chodnících byla sukna rozestřena.

I přijel Dobryňa na hrad Halič, našel tam tři vysoké věže, i vstoupil do vysoké věže, křižuje se, jak je předepsáno a klaní se, jak se naučil, na všecky strany se klaní, žlutými kadeřemi až syré země dosahuje. Sedí tam žena - stará matka. Málo hedvábí má na sobě - všecka je v stříbře zahalena. I praví jí Dobryňa taková slova:

"Buď zdráva, Ďukova matičko! Syn tobě poslal čelobití a přikázal mně, abych hlubokou poklonu tobě také učinil."

"Nejsem Ďukova matička, jsem Ďukova dělnice. Jdi tady do druhé světnice."

Jde Dobryňa do druhé světnice. Sedí tam žena - stará matka. Málo hedvábí má na sobě, všecka je v zlatě zahalena. Dobryňa se jí opět klaní:

"Buď zdráva Ďukova matičko!"

Stařena mu praví:

"Nejsem Ďukova matička, jsem Ďukova koláčnice."

Přichází Dobryňa do třetí světnice; sedí tam žena - stará matka. Málo hedvábí má na sobě, všecka je perlami oděna. Dobryňa se jí opět klaní:

Buď zdráva Ďukova matičko!"

Stará žena mu praví:

"Nejsem Ďukova matička, jsem Ďukova chůva. Ale Ďukova matička šla na nedělní mši. Dávej pozor a každému se neklaň. Až půjdou z chrámu metaři, až půjdou lopatníci z chrámu, tedy povedou panny pod paždím Ďukovu matičku; je v všecka v drahokamech, hleď hochu, abys uměl se jí klaněti!"

I šel Dobryňa Nikitič na nedělní mši: Stojí a čeká u hlavního Chrámu. Matka Ďukova vychází z hlavního chrámu, před ní jdou lopatníci, za lopatníky metaři, za metaři jdou soukenníci a rozestýlají sukna v celku tkaná. A Ďukovu matičku vede třicet panen; je všecka ověšena aksamitem, aby ji nepálilo parné slunce, aby ji nezarosila ranní rosa.

Dobryňa umí se jí pokloniti, žlutými kadeřemi dosahuje až na syrou zemi. A sám hovoří takováto slova:

"Buď zdráva, Ďukova matičko! Syn tobě posílá čelobití a nejhlubší poklonu mi rozkázal udělati."

"Statečný, urozeuý a dobrý junáku! Vidím, jak znamenitě jsi vyučen, ale neznám tě po jméně, ani po domově.

"Jsem ze stolního města Kyjeva mladý Dobryňa Nikitič, přicházím od tvého syna milovaného. Pochlubil se svým sídlem, přijel jsem se na tebe podívat a statky tvé i bohatství popsat."

"Pojď za mnou, dobrý junáku!"

Vešli do jidelny, prostřeli ubrusy kostkované, usadili se za stolky dubové a rozestavili nápoje vyleželé. Vypiješ-li skleničku - po druhé ti tak duše prahne a třetí se ti zachce. Přinesli koláčků pšeničných, jak první koláček sníš - po druhém ti duše prahne a třetího se ti zachce.

Dobrý junák se najedl, napil a potom ho odvedli na postýlku z rybího zubu. A junák spal třikrát dvacetčtyři hodiny bez probuzení. Na čtvrtý den vstal na své bystré nohy a šel si prohlédnout Ďukovo sídlo. Stařenka vzala rychle zlaté klíče a vedla ho do sýpek a do skladišť, kde uloženy byly tovary zámořské, i pobyl tam dlouhou dobu a nemohl ani všecko spočítati.

Potom ho zavedli do temnných sklepení; tam visí bečky plny zářivého zlata a druhé plny ryzího stříbra, a třetí plny sypkých perel. Počestná vdova vyvedla ho na široký dvůr. Tam teče pramen ze zlaté nádržky a ostatní Dobryňa nemůže ani spočísti.

I pravila matička Ďukova:

"Pověz toho slunéčku Vladimírovi: nechť prodá celý svůj Kyjev na papír a na inkoust ať prodá město Černigovo - potom bude moci Ďukovo jmění sepsati."

I rozloučil se Dobryňa s Ďukovou matičkou, a jak dojel do města Kyjeva, sám hovoří taková slova:

"Ach, ty slunéčko, Vladimíre stolnokyjevský! Vzkazuje ti Ďukova matička, abys na papír prodal celé město Kyjev a na inkoust celé město Černigovo a potom budeš moci Ďukovo jmění sepsati."

A tak vychází Ďukova pravda na světlo, jako se jarní voda rozlévá.

I pravil Ďukovi Vladimír stolnokyjevský:

"Ach, ty mladý bojarský synu Ďuku Štěpánoviči! Za svou velikou chloubu obchoduj ty v našem městě Kyjevě po všecky časy bez daní!"

Odpověděl mu Ďuk takovými slovy:

"Když z rána slunéčko nehřálo, pod večer neohřeje. Když jsi při příjezdu junáka neuctil, nyní na odjezdě neuctíš!"

A vsedl rychle na dobrého koně. I viděli Ďuka jak na koně vsedl, ale neviděli, jak odjížděl.

A od těch dob, od toho času začali o Ďukovi starynu vykládati a budou ji vykládat od nynějška po všecky věky. Tato staryna i tento příběh je sinému moři na utišení, a dobrým lidem na poslechnutí, a veselým junákům na potěšení.

zpět na obsah - Další: Kdy vymizeli bohatýři na svaté Rusi