Suchman

Bylo to ve slavném městě Kyjevě, u laskavého knížete Vladimíra, a konaly se u něho čestné hody. Na těchto hodech Vladimírových byla všechna knížata a všichni bojaři a všichni silní a mohutní ruští bohatýři. Na místě nejpřednějším, v rohu nejčestnějším, za dubovým stolem sedí Suchman syn Dolmantěvič.

Všecka knížata i všichni bojaři, všichni silní a mohutní bohatýři jedí, pijí, bílou labuť krájejí a všeličím se chvástají: hloupý se chlubí svou mladou ženou, moudrý starou matku vychvaluje, jiný svou silou se vynáší a štěstím junáckým. Jen mladý Suchman syn Dolmantěvič nejí ani nepije, nehoduje, bílé labutě nerozkrajuje, ba ani se ničím junácky nechlubí.

I zahovoří k němu Vladimír stolnokyjevský:

"Aj, ty Suchmane synu Dolmantěviči! Cože ty nejíš, nepiješ, s námi nehoduješ, bílé labutě nerozkrajuješ a ničím se nám junácky nechlubíš?"

Odpovídá mu Suchman syn Dolmantěvič:

"Ach, ty Vladimíre stolnokyjevský! Dej ty mně trochu času, trochu času od rána do večera a nech mne, Suchmana, projeti se po závodí. Přivezu ti živou labuťku v ruce, přivezu ti ji na tvé hody knížecí, sem na tvůj dubový stůl."

Dal mu tedy Vladimír času celý den, celý den od rána do večera. Vyjel si Suchman syn Dolmantěvič na svém dobrém koni a jezdil od rána do večera po tichém, hlubokém závodí, ale nepřišel ani na husu, ani na labuť běloučkou, ba ani na tu malou šedou kachničku.

Projezdil tak Suchman tři dny a tři noci, až přijel k řece matičce Dněpře. I vidí Suchman, že je Dněpra pískem zkalena.

"Aj, ty matičko Dněpro řeko, proč neplyne voda tvá tichým, jasným tokem a proč je zakalena pískem?"

Odpovídá matička Dněpra lidským hlasem:

"Ej, milý junáku, jak mohla bych tichým, jasným tokem plynouti, když na mém druhém břehu stojí velké vojsko tatarské, na čtyřicet tisíc nevěřících pohanův. A všichni staví přese mne mosty kalinové; co ve dne vytaví, já jim v noci pobořím - ale marně bila se s nimi matka Dněpra."

Tu Suchman syn Dolmantěvič skočil do skalené matičky Dněpry a přeplaval ji na svém dobrém koni.

Za řekou, za tou matičkou Dněprou stojí nejméně čtyřicet tisíc pohanův a všichni staví mosty kalinové a chystají se tudy přejíti přes matičku Dněpru a zamířiti potom ke Kyjevu k laskavému Vladimíru, a jen vymýšlejí, jak by Kyjev ohněm sežehli a Vladimíra jak by do zajetí dostali.

I vytrhl si Suchman košatý doubek, vytrhl ho i s kořeny, boubec dlouhý devět sáhů a tlustý na troje objetí. Tak se Suchman obrnil - za vršek doubec uchopil, až z kořání míza prýštila. I jal se Suchman mezi pohany projížděti a jen se doubkem mezi nevěrci oháněti, a ubil tak všech čtyřicet tisíc Tatarův. Doubek svůj se všech stran otříštil a všecek ho krví napojil.

Ze všeho vojska tatarského jen dva Tataři zbyli, od krve se očistili a za křoví se Suchmanovi schovali. Když se Suchman syn Dolmantěvič vracel zpátky k matičce Dněpře, pohani napjali své tuhé luky a střelili mu dvě střely do boku. Suchman vytrhl si střely z boku, ucpal si rány makovými listy a potom ještě oba Tataříny svým doubcem porubal.

I jede Suchman syn Dolmantěvič nazpět do Kyjeva k laskavému knížeti Vladimírovi.

Vladimír, kníže stolnokyjevský, vítá ho takovými slovy:

"Ej, Suchmane synu Dolmantěviči, kudy jsi tak dlouho jezdil? Tři dny a tři noci jsi projezdil, a zdali přinesl jsi mi živou labuťku v ruce, jaks byl slíbil?"

Odpovídá takto Suchman, odpovídá syn Dolmantěvič:

"Nešlo mi nyní o labuť. Bylť jsem já až za řekou Dněprou a tam jsem uviděl vojsko přesilné. Pohanského vojska tam na čtyřicet tisíc leželo, na Kyjev táhnouti se chystalo, město Kyjev ohněm sežehnouti a tebe, laskavý Vladimíre, zajmouti zamýšlelo."

Tu promluvili knížata a bojaři i silní, mohutní bohatýři:

"Ach, ty Vladimíre stolnokyjevský! To Suchman nám se neposmívá, to si z tebe žerty tropí, z tebe, z knížete Vladimíra!"

Pro tyto řeči pochlebné Vladimír vsadil Suchmana do vězení tmavého, do sklepení hlubokého; železnými deskami jej zabednili, země na ně nasypali a trávy na ni nasili - tak ho aspoň na třicet let uvěznili.

Vladimír, červené slunéčko, kázal Ilji Muromcovi, aby koně osedlal, a k matičce Dněpře aby zajel.

I zajel starý kozák Ilja Muromec k matičce Dněpře a uviděl tu vojsko tatarské, veliké vojsko phanské porubané, potlučené a našel tam mezi těmi nevěřícími ležeti doubec košatý; leží mezi pohany dub devítisáhovým na trojí objetí tlustý, se všech stran jest doubec otříštěný a krví všecek napojený.

Vrátil se starý kozák Ilja Muromec do města Kyjeva k laskavému knížeti Vladimírovi a takto vypovídal:

"Pravdu měl Suchman Dolmantěvič, nechvástal se Suchman syn Dolmantěvič. Byl jsem u řeky Dněpry, viděl jsem vojsko pohanské porubané, leží jich tam na čtyřicet tisíc. Mezi těmi pohanskými Tatary uviděl jsem doubec devítisáhový na trojí objetí tlustý, doubec se všech stran otříštěný a krví všecek napojený."

Promluví Vladimír takováto slova:

"Ach, vy knížata a bojaři, vy silní a mohutní ruští bohatýři! Vyveďte Suchmana ze sklepení, z toho hlubokého, tmavého vězení!"

Šli tedy knížata a bojaři i ti silní a mohutní bohatýři: nejprve všecku trávu vytrhali, potom všecku zemi s desek povyryli, železné desky vyzdvihli a Suchmana syna Dolmantěviče z vězení vyvedli.

A všecka knížata i bojaři k němu takto mluvili:

"Ach, ty Suchmane synu Dolmantěviči! Za tvé veliké služby vykonané obdaruje tebe laskavý Vladimír, kníže stolnokyjevský, zlatou pokladnou, mnohými městy i s předměstími, vesnicemi i s polnostmi! Červené Slunéčko chce tebe odměnit a za tvou velikou službu chce tě milovat!"

Vyjde Suchman syn Dolmantěvič z těch hlubokých sklepení, z toho vězení tmavého i promlouvá takováto slova:

"Nebylo by pro mne ctí junáckou bráti města s předměstími a bráti vesnice s polnostmi, přijímati pokladnu s nesčetným množstvím slata: čestná pro mne bude marná má smrt od těchto velikých ran! Neuměl mne Slunéčko odměnit, neuměl mne milovat, nechť mne nevidí nyní jeho jasné oči."

A Suchman syn Dolmantěvič vytrhal si z ran svých hlubokých lístky makové a zvolal:

"Teč z mých ran velikých, teč Suchmane,⁵ řeko ty krvavá!"

zpět na obsah Další: Dobryňa Nikitič a saň