|
- Čelakovský | - Slov. nár. písně | - |
Není na světě bylina,
aby pro něco nebyla:
hledej, má milá, kvítečko,
ať zhojíš moje srdéčko.
Plakala, želela,
když prala šaty,
že jest si zlámala
prstýnek zlatý.
Proč pláčeš, naříkáš
pro prsten zlatý,
však musíš opustit
rodiče taky.
Nebudu te v noci toulat,
budu n radši namlouvat
hezký dévče, černooký,
co má podepřené boky.
Panímámo, jede k nám
pardubickej písař,
za kloboukem péro má,
jede jako císař;
v jednej ruce drží papír,
v druhej ruce péro,
však on si mne zapíše
do srdéčka svého.
Proto jsem si kanafasku koupila,
abych se ti, můj Janečku, kroutila,
k tomu také na červenou, na bílou,
aby jsi mně nechodíval za jinou.
Až mně bude sedumdesát sedum,
ještě jednou sedumdesát sedum let,
tenkrát má hlavička
bude šedivět.
Koulelo se, koulelo
červené jablíčko:
komu ty se dostanešj
má zlatá holčičko?
Komu ty se dostaneš,
štěstí tobě přeju,
však já odsud pryč musím,
zejtra odsud jedu.
Jetelíčku náš, líbou vůni máš,
na vedlejším poli
když se všecko bělí,
ty se zelenáš.
V zeleném háječku
milovali se dva,
spadlo na ně dřevo,
zabilo je oba.
Dobře udělalo,
že oba zabilo,
nebude želeti
jeden pro druhého.
Okolo javora teče voda,
napij se, panenko, jak je dobrá:
napij se, má milá, napij se jí,
budeš mít srdéčko uzdravený.
Není tu, není tu, co by mne těšilo,
není tu, není tu, co mne těší,
není tu má milá, panenka rozmilá,
má milá, znejmilejší.
Moravo, Moravo,
Moravičko milá,
co z tebe pochází
chasa roztomilá,
chasa roztomilá,
a děvčátka hezký,
a děvčátka hezký,
ty mluví jen česky,
které jsou škaredy,
ty mluví německy.
Poď, milenko, poď,
poď, mne vyprovoď,
vyprovoď mne do zahrádky,
dám ti kytku marijánky,
poď atd.
Poď, milenko, poď,
poď, mne vyprovoď,
vyprovoď mne do hospody,
dáme si hrát skočnou tady,
poď atd.
Já hezkou holčičku mám,
však za ní nechodím sám;
přicházejí za ní
spoludruzi moji,
já jim v tom vůli nedám,
radši se na vojnu dám.
Leť ty, ptáčku, přes ty lesy,
pozdravuj tam mou milou,
aby na mne nečekala,
že již chodím za jinou.
Můj milej na louce seče,
pospíším za ním hrabat;
až tu travičku shrabeme,
budeme sladce hajat.
Jedou cikáni z Talína, z Talína,
já si jim pohádat dám:
pohádejte mi, cikáni!
kterého dostati mám?
Laštovička lítá,
povídá, že svítá;
jdi, Jeníčku, domů,
pomoct ti nemohu,
já bych byla bita, bita,
já bych byla bita.
Už všecky panenky s trávy jdou,
má panenka ještě spí;
bude-li tak spávat,
až se bude vdávat,
což to bude nehezky!
Co jsou nám Hosiňáci dokázali,
co jsou nám Hosiňáci dovedli!
Oni nám naše holky odváděli,
oni nám naše holky odvedli!
Matičko nebeská,
copak nejsem hezká,
že mne v tom Jiníně žádný nechce?
Já půjdu do světa,
kde štěstí vykvetá,
a tam si namluvím hodné chlapce.
Copak si myslíš, že já se nevdám,
když hedbávného fěrtoušku nemám?
Jestli ho nemám,
jenť si ho zjednám,
tobě se prece podvádět nedám.
Tatíčku starý náš,
šedivou hlavu máš,
dobřeť je vzdycky s námi,
dokud jsi mezi námi.
Jen ty mne, koníčku, pěkně nes,
dostaneš ovíska ještě dnes.
Až ty mne k mej milej doneseš,
potom si hlavičkou zatřeseŠ.
Za vodou, za vodou, za vodičkou,
voral můj miláček s kobyličkou;
měl ode mne kytičku za kloboukem,
zpíval a zavejskal s velkým hlukem.
Svitá, svitá svitáníčko,
já jsem ještě v hospodě;
koníčky v maštali řehtají,
kdopak je česat bude.
Proč pak jsi, má milá,
tak ráno vstala,
vždyť ještě skřivánek nezpíval?
Záhy jsem vstala,
dosti jsem nerada,
když na mne tatíček zavolal.
Rej, slunéčko, rej,
hory, doly krej,
povyskoč si vejše,
na tej naší střeše
kolo udělej.
Což ten skřivánek od půlnoci zpívá,
což se ten hlásek pěkně rozlíhá,
sedne na hájíčku,
zpívá si písničku,
aby slyšela samička milá.
Kdes, holubinko, lítala,
že jsi mne tak dlouho
samotného nechala.
Což se mi, má milá, hezká zdáš,
budeš-li tak hezká, až se vdáš?
Ještě hezčejší, můj znejmilejší,
vem si mne, vem si mne, uhlídáš.
Copak mne, má milá, neznáš, neznáš,
vždyť jsem já z Litice bednář, bednář;
až já ti nadělám víka, víka,
budeš moct přikrývat mlíka, mlíka.
Husička divoká letěla zvysoka,
zavolala na oráče,
aby oral zhluboka.
Já ořu, co mohu, však více nemohu,
plůh mi hloub lézti nechce,
a já nikam nemohu.
Oř, oř, oř, však víc nemůžeš,
máš koníčky potrhany,
a kolečka polámany,
s pole jet musíš.
Když jsem šel stezičkou, stezkou,
potkal jsem panenku hezkou,
hezkou, nevysokou,
hezkou, černookou,
nízkou, nevysokou.
Já jsem se jí počal vyptávat,
bude-li se tento rok vdávat,
ona mi odpovídá,
že je ještě tuze mladá.
Když na ty volthorny troubit budou,
tenkrát mou panenku čepit budou,
také se radovat všickni budou.
Sedláček trávu seče,
kosa mu bráti nechce,
on se však ohlíží,
jestli mu děvečka
brousek nese.
Když jsem já šel od své milé,
svítil měsíček:
Holka, poď mne vyprovodit
přes ten lesíček.
Jestli ty mne vyprovodíš,
ode mne se něco dozvíš,
to ty se ode mne dozvíš,
že - - -
Růže červená,
krví zkropená,
na zelený stromeček
zavěšená atd.
Nespala jsem,
čekala jsem
až do jedné hodiny.
Ty hodinky pěkně jdou,
pěkně jedna za druhou,
ty hodinky,
klinkylinky,
ty hodinky pěkně jdou.
Jaro se otvírá, kvítí kvete,
žežhulinka kuká v hustém lese,
slavíček v křovíčku
tluče svou písničku,
že já budu nosit šavličku.
Hej, hora, hora javorová -
v javorovej hoře,
tam synáček oře,
jak navoře, tak naseje,
hezké devče sobě vezme.
Chodila po hájku,
trhala marijánku;
co je po marijánce,
když mne žádný nechce.
Když se mně ta láska zrušila,
která mne nejvíce těšila,
kdybych byla sto let živa,
žádnému chlapci bych nevěřila.
Travička zelená,
to je moje poležení,
travička zelená,
to je moje peřina;
jak se pažiť počne pučit,
nechci se víc doma mučit;
travička zelená,
to je moje peřina.
Pase ovčáček
v zeleném háječku,
pase ovčáček
v černém lese:
šla tady má milá,
ta mně potěšila
moje srdce.
Nepůjdu skrz ten les,
kudy ovčáček ovce nes,
půjdu raděj silnicí,
kady chodí řezníci,
kudy šenkýř pivo vez.
zpět na obsah 
Další: Pohádky