|
- Čelakovský | - Slov. nár. písně | - |
Pri halickej cestě
majoráník rastě -
kdo chce děvče mati,
materi se proste!
Materi se proste,
mamce vínka noste;
to moja máť lúbí,
tak vám děvče slúbí.
Lúčení, lúčení!
ver je to těžká vec,
keď se dvaja rozlučujú,
panenka, mládenec!
Keď sme se lúčili,
oba sme plakali;
oba sme si bělou šatkou
líčka utěrali.
Zomreš ty, zomrem já,
zomreme oba dva,
dáme se my pochovati
do jednoho hroba.
Dáme si napísať
na jednu daštičku:
"Tuto ležia dvaja ludia
o jednom srděčku!"
Pod Javorníčky
čtyry chodníčky,
cestička;
tu tě něchávám,
a zaněchávám,
Anička!
Červený kantár,
červený kantár,
bělý kuoň;
však je to pekno,
však je to pekno!
Bože muoj!
Proti fare mostek
kolébá se,
na něm jetelinka
zelená se;
jetelinka krásná,
někosená -
tady moja milá
odvezená!
Kdo si ju odvezl,
nech si ju má,
nech se len prede mnú
něobjímá,
a keď se objímá,
nech len v noci;
by ho něviděly
moje oči.
Bože muoj, otče muoj,
čo som urobila,
že som pre jednoho
všeckých opustila!
Opustila som si
sokola pre páva,
išla bych ho hledat,
něviem, kde sedává.
Sedává, sedává
v súsedovom dvore,
v súsedovom dvore
na hodbavnej šnure.
Však je ta šnurečka,
však je bars tenučka,
zarezala se mi
do mojho srděčka.
Něžeň se, šuhajík,
nětreba ti ženy!
Polož si za klobúk
rozmarín zelený.
"Bars si já položím
červenu růžičku,
predci já něnahám
tu moju Aničku."
Oliva, oliva!
listeček zlatušký!
Něžeň se, šuhajku,
eště jsi mladušký!
Čo ti zvítězili,
čo se poženili?
Jako tě húsátka
krídla ovesili!
Milý:
Už je, milá, bělý den!
jakže puojdem s hanbou ven?
Milá:
Něstaraj se, muoj milý!
vyvedem tě ven humny,
vyvedem tě humníčkem,
prikryjem tě ručníčkem.
Milý:
Ručníček je malá vec,
prijde vetrík, vezme preč.
"Červená fialka
sedem rázi kvitla -
jak jsi, moja milá,
odo mne odvykla?"
"Belastý ladníčok,
sedem rázi kvitneš -
jakože, muoj milý,
odo mne odvykneš?"
Ani tak něhorí
svěca barběrovi,
jako děvče horí
proti frajerovi.
Poznati, poznati,
kdo koho miluje!
Eště je daleko,
a už se mu smeje.
Keby mi milý muoj
dneska večer prišol,
jako by se mesiác
so slněčkom zišol.
Ale mi milý muoj
dnes večer něprijde,
veru se mesiáčik
so slncom nězijde.
Kečkametská brána
pekně malovaná -
prečo ti, milý muoj,
k nám choděvat bránia? -
Něbrante, něbrante,
nám se sobrat dajte;
my se dva lubíme,
sobrat se musíme.
Keď se my mineme,
mine se celý svet:
jako by odpadol
s červenej růži kvet.
Keď se my mineme,
mine se krajina:
jako by odpadol
lístok s rozmarína.
Zoťali brezu,
už ju vezú,
už chlapci na ňu
něpolezú.
Už se ta breza
vyvalila,
čo vela ludí
ochladila.
Ej, ochladila,
kym hor stala,
kym ju sekera
nězoťala.
Už se ta breza
nězelená;
už je i s tade
odvezena.
Plakali chlapci
i děvčata,
že je ta breza
ta zoťata.
Sedem rokov minulo,
ak pán v poli stojí -
neufaj se, má milá,
něbudeme svoji.
"Keby jsi ty krajčír bol
z světa širokýho,
musel bys mi šaty šiť
z kvetu makovýho."
"Kebych ti já šaty šil
z kvetu makovýho,
musela bys hodbav priasť
z daždu májovýho."
"Kebych já hodbav priadla
z daždu májovýho,
musel bys mi čižmy šiť
z rohu jeleního."
"Kebych ti já čižmy šil
z rohu jeleního,
musela bys niti priasť
z klasu ovsenýho."
"Kebych já niti priadla
z klasu ovsenýho,
musel bys mi postel stláť
na prostred Dunaji."
"Kebych ti já postel stlal
na prostred Dunaji,
musela bys na ni chodiť
suchými nohami."
"Kebych na ni chodila
suchými nohami,
musel bys me kolýsať
zlatými rukami."
"Kebych tě já kolýsal
zlatými rukami,
musela bys prisahať
mně stojíc pred pány."
Narováš, mamičko, narováš,
komu to děvčátko vychováš?
"Tobe to, Jeníčku, tobe to,
keď ti Bůh zdravě dá na léto."
Na léto, na léto horúce,
budeme se lubiť na lúce.
Na lúce, na lúce zelenej,
a pri studánce studenej.
Pěsně, moje pěsně,
ver vás já velo viem!
Keď já ztato puojdem,
kdeže vás podějem?
Ver vás já zakopem
pod moj' matky stěnu;
keď já ztato puojdem,
slzy me zalejú.
Slzy, moje slzy!
jedna druhú rania:
ver mně v Luboreči
velo krivdy robia.
Robia mi ju, robia,
len jedno dva ludia,
bodajž nědožili
zajtra do poludnia!
Robia mi ju, robia,
len jedno dvě děvky;
bodajž nedožily
zajtra do hodinky.
zpět na obsah 
Další: Zpěv polský