|
- Čelakovský | - Slov. nár. písně | - |
Dívčina líce své umývala,
umývajíc k lícím hovořila:
Kdybych znala, že vás starý bude
líbat, šla bych na zelenou horu,
pelynek bych všecken potrhala,
z něj bych potom vodu vycedila,
a ní bych vás každé ráno myla,
by jste starci, kdy vás líbá, hořkly.
Kdybych znala, že vás mladý bude
líbat, šla bych v zelenou zahradu,
tam bych růže všecky potrhala,
a potom z nich vodu vycedila,
a ní bych vás každé ráno myla,
by jste voněly, kdy mladý líbá,
a voníce jemu milé byly.
Raděj s mladým chci v horách choditi,
nežli se starým po bílém dvoře;
raděj s mladým na kamenu spáti,
než se starým na měkkém hedbáví.
Poďme, drahá, ať se pomilujem,
kde si řeknem, ať se vynajdeme,
buďto na mé, buď na tvé zahradě,
buď pod mojí, buď pod tvojí růží.
Ty se, drahá, proměníš na růži,
a já zas na bílého motýla:
já pak letmo připadnu na růži;
lidé budou mnít, že růži trhám,
já však líbám děvčinu potajmo.
Oj Dunaji, tichá vodo!
čemu ty tak mutná tečeš;
jelen tě parohem kalí?
čili Mirčeta vévoda?
Nekalí jelen parohem,
ani Mirčeta vévoda,
leč děvice, svévolnice,
každé jitro přicházejíc,
kosatec tu utrhujíc,
a své líce umývajíc.
Slavík ptáček malý
každému pokoj dal,
ach! a mně jonáku
tři zármutky zadal:
první pad zármutek
do mého srdíčka,
že mne neženila
mladého matička.
Druhý to zármutek
na mojím srdíčku,
že vraný neskáčeš
pode mnou, koníčku,
Zas třetí zármutek
srdéčku přidala
moje znejmilejší,
že se rozhněvala.
Hrob mi v šírém poli
kopejte hluboký,
dlouhý s čtyry kopí,
a se dvě široký.
Růže nasázejte
za hlavu povýše,
vodu vytemeňte
u nohou poníže.
Půjde-li tu mladý,
ať se růží krásí,
půjde-li kdo starý,
nechť si žízeň hasí.
Víš-li, drahá, jak jsi moje byla,
na mém klíně hrozné slzy lila,
slzy lila, plačíc promluvila:
Ztrestej, Bože, jednokaždé děvče,
jenž na věrnost spolehá mládence.
Tak jako je toto krásné nebe
chvílkou jasné a časem pošmourné,
taková je věrnost mládenecká.
Miluje dí: Vezmu si tě, srdce!
pomilovav: Čekej do podzimku.
Podzim projde, zima se přiblíží,
a on sobě zas jiné namlouvá.
Fialinko, jáť bych tě trhala,
nemám hocha, jemuž bych tě dala,
kdybych tebe Lubivoji dala -
Lubivojtě hrdonosné hlavy;
onť nenosí kvítí ledajakés:
nosí růži jen a karafiát.
Oj dívčino, oj Mileno!
posaď se mi na koleno;
však my nejsme hlúza divá,
dobře víme, kde se líbá:
mezi očima vdovice,
mezi ňádry mládenčice.
Krásnotě podvečír pohleděti
dolů na břeh tichounké Dunaje,
hlučně kde pod rozbitými stany
jonákové žluté víno pijí.
Švarná dívčina jim posluhuje,
švarná dívčina k nim takto mluví,
anto každý k srdci přivinoval
děvče podávající mu číši:
Hoj jonáci, panáčkové milí!
jak všech mohu býti služebnicí,
ne tak všech mohu být milovnicí,
krom toho, jemuž jsem srdce dala.
Pod javorem se na louce voda temení,
přichází tu mladé děvče, vodu nabírá,
pode hradby bělohradské vodu donáší.
Mirko na ni s hradeb hodí zlaté jablko:
Vezmi, děvče, to jablíčko, chceš-li býti má.
Dívka zdvihnouc jablíčko mu nazpět hodila:
Nechci tebe, ani jabko, nemysli na mne.
Pod javorem se na louce voda temení,
prichází tu mladé děvče, vodu nabírá,
pode hradby bělohradské vodu donáší.
Mirko na ni s hradeb hodí zlatý náhrdlec:
Vezmi, děvče, náhrdlec ten, chceš-li býti má.
Dívka zdvihnouc náhrdleček nazpět hodila:
Nechci tebe, ni náhrdlec, nemysli na mne.
Pod javorem se na louce voda temení,
přichází tu mladé děvče, vodu nabírá,
pode hradby bělohradské vodu donáší.
Mirko na ni s hradeb hodí zlatý prstének:
Vezmi, děvče, tento prsten, chceš-li býti má.
Dívka zdvihnouc zlatý prsten sobě nastrčí:
Chciť i tebe i tvůj prsten, můj jsi a já tvá.
Tři pocestní cestou putovali,
putujíce potkali panenku;
nabídnul se každý dar jí dáti:
jeden dává přehezkou kytičku,
druhý dává zelené jablíčko,
třetí dává zlatý prsten s ruky.
Ten, co pěknou jí podal kytičku,
dovozuje: Děvčátko to moje;
ten, co podal zelené jablíčko,
praví také: Děvčátko to moje;
ten, co podal zlatý prsten s ruky,
praví směle: Pojďme k rozsudímu,
uvidíme, čí bude děvčátko.
A když přišli na soud před sudího,
tedy sudí všech řadem vyslechna,
takovýto usudek pronáší:
Kytička se pro vůni podává,
a jablíčko přívětivost dává.
ale prsten dává se dle víry:
čí je prsten, toho buď i děvče.
Dívčina vodou se brodí,
nohy se jí bělí,
jde za ní mladý jonáček,
hlasitě se směje:
Broď se, broď vodou, panenko,
ó bys moje byla!
"Kdybych znala a věděla,
že bych tvoje byla,
mlékem bych se umývala,
abych bílá byla;
růží bych se utírala,
červená bych byla;
hedvábím se opásala,
abych štíhlá byla."
Oj palouku, zelený palouku!
co jsi, milý, tak záhy polehnul?
Palouk na to tiše odpovídá:
Nevolí mně bylo polehnouti;
za noci mne stádo pošlapalo,
a za rána věnčení svatové.
Hojně pade sníh o svatém Jiří,
ani by ho ptáček nepřeletěl,
a děvče jej boso přebrodilo.
Za ním bratr pantoflíčky nese:
"Nezebe-liž tebe, sestro, v nohy?"
Sestra jemu: Nezebe mne v nohy,
ale zebe v ubohé mé srdce;
ze sněhuť mne zima neprobíhá;
a proniká z máteře mne zima,
že mně dala muže nemilého.
Děvčátko mládenci prsten vracovalo:
Zde tvůj prsten, rod můj nenávidí tebe;
otec ani matka, bratr ani sestra;
v zlou mne ale pověst, milý, neuváděj,
anto jsem sirotek, děvčina nešťastná.
Já bazalku siju, mně pelýnek vzchází.
Ach! ty pelýnečku, hořký můj kvítečku!
tebou nechť se moji svati ozdobují,
až mne přeubohou do hrobu ponesou.
Matka pěkně Máří pletla,
o pateru, devateru,
pletouc ji napomínala:
Poslyš, Máří, má dceruško!
když ty půjdeš dolů v pole,
dolů v pole, do]ů v kolo,
nepřistupuj k Tomášovi;
Tomáš jonák neženatý,
a tys nevdaná, Mařenko!
Máří matku neposlouchá,
ona vyjde dolů v pole,
dolů v pole, dolů v kolo,
přistupuje k Tomášovi.
Tomáš kolem pokyvuje,
a na slúhy pomrkuje:
Přiveďte ke kolu koně,
i ryzáka i vraného.
Jak to slúhám nařízeno,
přivedli ke kolu koně,
i ryzáka i vraného.
Tomáš vskočil na ryzáka,
Máří vsadil na vraného,
a zaletí přes planiny
jako hvězda po obloze.
Když přijeli na kraj polí,
Tomáš k Máří takto mluví:
Vidíš, Máří, suchý javor?
Na tom tě chci oběsiti,
vrány vypijí tvé oči,
orlové tě křídly ztepou.
Počne Máří naříkati:
Běda, běda mně! pro Boha!
Tak se staniž každé holce,
která matky neposlouchá.
I těšil ji mladý Tomáš:
Neboj se, má milá Máří;
neníť tamto suchý javor,
ale jsou to bílé dvory:
tam mně budeš pracovati,
tam mi budeš dvory mésti.
Oj děvčinko, má modrá květinko!
zdalis mého koně napojila?
Pojila jsem, ale vody nechtěl,
pohlídaje v druhou stranu Sávy,
kde jonáci žluté víno pijí,
a děvčátka pěkné věnce pletou.
Kveť, růžičko, nehlídej ty na mne;
já jsem se ti mládenec oženil,
ach, se vdovou,v letech mně nerovnou.
Kudy chodí, muže svého želí:
První muži, poklade můj první!
blaze mně bývalo vedlé tebe:
záhy lehši, pozdě jsem vstávala;
a mne budě v líces celovával:
Vstaň, mé srdce, slunéčko již vyšlo,
vstala také naše stará máti,
dvůr zametla, a vody nanesla.
Slíčné děvče obilíčko žalo
zlatou rukou a stříbrným srpem,
a když bylo okolo poledne,
zazpívala dívčina hezounká:
Kdyby mně kdo snopečky povázal,
dala bych mu moje bílé líce;
kdyby mně kdo přinesl vodičku,
dala bych mu moje černé oči;
a kdo by mně způsobil tu chládek,
celou noc bych mladá s ním přespala.
Myslí děvče, že nikdo neslyší;
ale slyšel ji u stáda ovčák,
rohožím jí snopy hned povázal,
leštinovím způsobil jí chládek,
a studenou vodičku přinesl,
potom mluvil k dívčině přehezké:
Nuže, děvče, dej, cos přislíbilo.
Ale děvčátko jsouc vychytralé,
ovčákovi takto se vymlouvá:
Jdi jen po svých, mladý ty ovčáku!
Za to, žes ty moje snopy vázal,
tvé se ovce na strníšti pasou;
za to, žes mi přinesl vodičku,
sám jsř také studené se napil;
za to, žes mi způsobil chládeček,
sám jsi nabyl pod ním občerstvení.
Vychloubá se žlutý citron při moři:
Podnes není nic hezčího nade mne.
Zaslechnouc to rajská jabloň odpoví:
Malá sláva žlutý citron při moři,
podnes není nic hezčího nade mne.
Zaslechna to nekosený palouk dí:
Malou slávu rajská jabloň zaslouží,
podnes není nic hezčího nade mne.
Zaslechnouc to nepožatá pšenička:
Malá sláva nekosený palouček,
podnes není nic hezčího nade mne.
Zaslechnouc nelíbané to děvče dí:
Malá sláva nepožatá pšenička,
podnes není nic hezčího nade mne.
Zaslechna to mladý jonák svobodný:
Malá sláva jste vy všickni vedlé mne:
oberuť já žlutý citron při moři,
otřesuť já rajská jabka načisto,
pokosímť já nekosený palouček,
požnu lehce nepožatou pšeničku,
i zlíbám tě, nelíbaná dívčino.
Co to slyšeti tam z druhé strany?
zvoní zvonové? pějí kohouti?
Není zvuk zvonů, ni kohoutí zpěv,
sestra to svému bratru vzkazuje:
Turecká, bratře, jsem otrokyné,
vykup z tureckých, bratře, mne rukou;
za mne Turci mnoho nepožadují:
tři libry zlata, dvě libry perel.
Ale bratr své sestře vzkazuje:
Koni na uzdu mně zlata třeba,
by byl ozdobný, kdy jezdím na něm;
perel na hrdlo mé milé třeba,
by se líbila mně, kdy ji líbám,
Sestra bratru zas na to vzkazuje:
Nejsemť turecká já otrokyně;
ale, bratříčku, jsem císařovna.
Sarajevo záhy zavírá se,
a za jitřní záře otvírá se,
odevírá Lazar, mladý jonák.
Lazarovi matka radu dala:
Oj Lazare, ty můj milý synu!
kdykoli se díváš na děvčata,
nehleď na obrubu, ani rukáv;
a hlídej jim na chůzi a pohled,
kterak chodí, kterak pohlídají.
Vinuto se vinné réví bělavé
pode městem, pode bílým Budínem.
Nebylo to vinné réví bělavé,
ale byl to sličný Jovo s Marií.
Rádi jsou se od dětinství vídali,
od dětinství dospělého do věku.
Když se měli mladí dostat za sebe,
odloučí je necudnice budínská.
Jede Jovo proháněje ryzáka,
stojí Máří držeci se za vrata.
Jovo Máří pozdravuje promluví:
Sbohem zůstaň, má růžičko červená!
"Sbohem jeď, můj zelenavý sokole:
před tebou tři hory leží zelené,
na jedné se voda prejští studená,
ve studánce číše leží stříberná,
a v té číši najdeš hroudu sněhovou,
vezma hroudu sněhu vrz ji za ňádra;
přejeda dědinu první i druhou,
podívej se, srdce moje, za ňádra:
jak se hrouda roztanula sněhová,
tak též tane srdce moje za tebou."
Milé děvče, zlato mateřino!
proč mi tebe kárají a bijí?
Kdybych věděl, drahé srdce moje,
že mi tebe kárají a bijí
skrze moje časté docházení,
mnohem bych tě častěj navštěvoval,
až by tebe matka vypudila,
a ve dvůr můj bílý zapudila.
Měsíc hvězdě denici domlouvá:
"Kde jsi byla, hvězdice denice?
kde jsi byla, kde jsi čas mrhala,
čas mrhala po tři dny celičké?"
Denice mu ticho odpovídá:
Prodlila jsem a čas mrhala jsem
nade městem bílým Bělohradem,
dohlédajíc divu velikého:
v díly brali dva bratří dědictví,
Jakšič Dmitar s Jakšičem Bohdanem.
Pěkně jsou se bratří porovnali,
a dědictví v díly rozdělili:
Dmitar v zem se Valašskou uvázal,
v zem Valašskou a v celé Moldavsko,
ještě v Banát do řeky Dunaje.
Bohdan ujal roviny Sirmenské,
uvázal se v ourodné Posáví,
i vzal Srbsko do města Užice.
Dmitar dolní díl bral Bělohradu,
a Nebojši, věži na Dunaji,
Bohdan přijal hoření část města,
a Růžici kostel vprostřed města.
O málo se bratří rozvadili,
ba o málo, spíše říci, o nic:
o vraného koně a sokola.
Dmitar žádá koně dle prvenstva,
vraníka i sokola sivého,
Bohdan obojí mu odepírá.
A když ráno jitro zasvitalo,
Dmitar volá choť svou Angelii:
"Angelie, choti moje věrná!
bratra mého Bohdana mi otrav;
jestliže jej ale neotrávíš,
nečekej mne do bílého dvoru."
Skočiv rychle na statného vrance,
vezma k sobě sokola sivého,
zvěře lovit do vrchů odjíždí.
Slyševši to choti Angelie,
v zármutku a neveselá sedí,
přemejšlí a sama k sobě mluví:
"Co chce ona sivá zezulička?
Otrávím-li deveře milého,
před Bohem to velikým jest hříchem,
a před lidem potupou a hanbou;
malý, velký na mne ukazuje
řek by: Vizte onu nešťastnici,
jenž deveře svého otrávila;
avšak jestliže ho neotrávím,
nesmím muže čekati do dvoru."
Přemejšlela, jedno usmyslila:
tudíž sejde do sklepu dolního,
vezmouc s sebou svatební svou číši,
ukovanou ze zlata ryzího,
kterouž byl ji otec podaroval.
Vrchem žlutým naplnila vínem,
pospíchala ku svému deveři,
líbá ruku, líbá lem u roucha,
a před ním až do země se klaní:
"Na tvé zdraví, deveři můj milý!
i ke cti tvé číše bud i víno;
obětuj mi koně a sokola."
Bohdanu se nad tím rozželilo,
daruje jí koně i sokola.
Dmitar lově po horách celý den,
nemůže se zvěře doloviti;
náhoda jej pod večír přivedla
k zelenému u hory jezeru,
na němž plove kachna zlatokřídlá.
Pustil Dmitar sokola sivého,
jenž by chvátil kachnu zlatokřídlou.
Ale jedva stihnuta v oblacích,
uchvátivši kachna sokolíka,
a vylomí z ramene mu křídlo.
Když byl viděl Dmitar ubohého,
naručest svůj panský oděv svlékna
vlny dělí po tichém jezeru,
a zachrání sokola sivého:
"Jak je ti, můj sivý sokolíku,
jak je tobě, milý, beze křidla?"
Sokol piště jemu odpovídá:
"Tako jest mně beze křídla mého
jako bratru asi bez druhého."
Dorazíť řeč srdce Dmitarovo,
jenž byl velel bratra otráviti,
i vskočiv na vrance mohútného,
kvapem pádí k městu Bělohradu,
zdali ještě bratra zastihnouti.
A přijeda na Čekmejský můstek,
vrance mocí k přechodu dohání;
koňovi se nohy probořily,
zlomil vranec obě nohy přední.
I nedbaje Dmitar na nehodu,
sejme sedlo se statného vrance,
na buzikán vrubnatý je vrže,
a pospíchá k městu Bělohradu.
Domů přišed choti přivolává:
"Angelie! věrná choti moje!
neotrávila-lis bratra mého?"
Angelie jemu odpovídá:
"Neotrávilať jsem bratra tvého,
ale s bratrem tebe usmířila."
My sem přicházíme
před popovy dvory.
Popovy jsou dvory
borem ohraženy,
borem i javořím;
a po dvořích chodí
mladičká popová,
za popovou chodí
dcerka Sindělija,
která k matce mluví:
Nuže, milá máti,
podaruj Králice:
dej jasnému Králi
koníčka vraného,
praporečníkovi
praporec ozdobný;
daruj jasné Králce
zlaté naušnice,
a každé ostatní
z růží dej kytičku,
a druhou z fialek:
by byly červené
jako by růžičky;
by byly příjemné
jako ty fialky.
Pod žlutým zaspala
žinka pomerančem;
hospodář ji budí,
líbaje ji v oči:
Vstávej, hospodyně!
Králice k nám přišly,
jdi je podarovat
nemnohými dary:
Králi dej vraníka,
a králce věnečky,
pěkné naušničky.
Praporečníkovi
hedvábnou košili,
a čisté dvořance
prsten pozlacený.
Oj višně, višnice!
pozdvihni své větve,
pod tebou tu Víly
divně kolo vedou.
Před nimi Radiše,
bičem rosu střásá;
dvě si Víly vede,
dvě, a k třetí mluví:
Vdej se za mne, Vílo!
U mé můžeš matky
v chládečku seděti,
hebké příst hedvábí
na zlatém vřetenu.
Ajhle! tuto máte
pilného učence,
sám co knihu učí!
Jemu kniha velí,
by koněm nejezdil,
šavlí se nepásal,
by nepíval vína,
a děvče nelíbal.
Málo dbaje na to,
jak mu kniha velí,
víc na koni jezdí,
rád se Šavlí páše,
častěj víno pívá,
častěj děvče líbá.
zpět na obsah 
Další: Zpěv dalmatský