Předmluva autora

GLORIA IN EXCELSIS DEO

Teď předmluva, však v sprostnosti,
kdo čísti chce s upřímností,
naumím vysoké moudrosti,
šetř pravdy a spravedlnosti;
kdo pak naumí nebo nechce
darův božích vážíc lehce,
nechť jinému nezávidí,
neutrhá dobrých lidí,
sice bude tak zas vážen,
buď on moudrý nebo blázen.

Kdybychom lidé, stvoření boží, nejměli rozumu, paměti, řeči, umění etc., jinak bychom na světě nebyli, nežli jako hovada a ničemní neznabohové; ale že Buoh všemohúcí, stvořitel, dárce a pán všech věcí, jenž bez počátku a konce byl jest, zůstává a zůstane na věky, podle své nestihlé, nevymluviteldné, nezpytateldné moudrosti, všemohúcnosti a dobroty, člověka k podobenství svému učinivše, těmi a jinými mnohými dary svými z žádné povinnosti, ale z veliké své milosti, dobroty a lásky obdařiti ráčil, jmáme a povinni jsme jemu, jakožto jedinému všemohúcímu, v Trojici svaté nerozdílnému Pánu Bohu, stvořiteli našemu, vždyckny čest, díky a chválu vzdávati a přikázání jeho ostříhati a zachovávati. Mezi pak jinými dary božími jmáme i to, že člověk může jse učiti a naučiti sedmeru umění svobodnému a podle toho rozličným řemeslům k opatření života vezdejšího, jak Buoh koho k čemu povolati a propůjčiti ráčil. Jest pak i dar boží, a ne zadní, písmo rozumiteldné uměti psáti a čísti a tím vůli boží a přikázání jeho v vědomosť uvozovati, tak abychom toho ke cti a chvále jeho užívali a užívati mohli. A tak i to lidskému pokolení, zvláště křesťanskému, náležitě a užitečné jest poznamenáváním, psaním a tisknutím jminulé v tomto světě příběhy potomkům jich zanechávati a pozůstavovati, tak abychom sobě dle vůle boží jedni druhým (však v dobrém) nápomocni byli a sebe křesťansky fedrovali. Může každý rozvážiti, kdyby nám patriarchové, proroci, apoštolé, evanjelistové etc. i jiní mnozí učení, duchem božím a uměním obdaření lidé po sobě nepozůstavili svých, v rozličné spisy uvedených pamětí a umění, co a kterak bychom věděli, kde jsme se vzali, co jest naše spasení a kde náš život budoucí? Item podle čeho by učili theologové, podle čeho by hojili doctores medicinae, podle čeho by zpytovali astronomové, podle čeho by soudili juristové etc. ? Odkud pošli slavní rodové, kterak vznešení snižováni a nízcí vyvyšováni byli? Kdo co dobrého nebo zlého učinil a po sobě pozůstavil? Kde se vzaly slavná stavení? Jak Bůh dobré chránil a zlé trestal etc. ? Z čehož ze všeho příklady pro vystříhání se zlého a přidržení a následování dobrého, šlechetného a spasiteldného bráti sobě můžeme, an i sám Buoh všemohúcí přikázání svá božská na dckách kamenných poznamenaná lidu izdrahelskému skrze Moežíše, služebníka svého, na hoře Sinai vydati jest ráčil. Jest tedy slušná a náležitá věc i užitečná, letopisuov a pamětí o věcech zběhlých po sobě pozůstavovati pro spomožení tím v dobrém a spravedlivém bližnímu svému. Nebo mnozí potřebují práv psaných, pamětí lidských, svědkuov, bud o řádném na svět splození, v stav manželský vstoupení, smluov a porovnání etc. pro obhájení cti, jména dobrého a spravedlnosti i hrdla nevinného a vyjití ze zlého domnění a podezření. Tak i nevinný Mardocheus skrze čtení před králem Asverem kronik od šibenice (již jemu Amon připraviti dal a potomně na ní sám viseti musel) jest vysvobozen, jakž o tom v knize Hester kapitola první oznamuje. Nebo ne všeckno jse vždyckny bez poznamenání psaného neb vytisknutého v hlavě a paměti, zvláště lidem věkem sešlým, snášeti může. Umírajíce pak aspoň po smrti pozůstávajícími takovými pamětmi potomkuom našim posluhujeme a prospíváme, že jse věcí jim neznámých a nepovědomých jako po níti klubka doptávati a spraviti mohou, podle toho přísloví: Verba volant, scripta manent. Že by pak každý tomu chtěl, aby toliko dobré jméno a poctivé chování jeho v paměti uvozováno, zlé pak a nešlechetné pomíjeno a zatajováno bylo, to se při pravdě trefiti nemůže, ale i poznamenávání lidských poklisek a pádův (čemuž od přirození poddáni jsme, a Buoh pro hříchy lidské dopouštějíce tím ku pokání napomíná) v paměť uvozováno býti jmá proto, aby berouce sobě jedni z druhých příklad zlého vyvarovati a dobrého přidržeti jse učili a snažili, vědouce, že jse také zlé věci dobrými vyhledává, ano i přísaha právní jak dobrého, tak zlého nezatajovati poroučí pro vyhledání pravdy a ochrany dobrého proti zlému, zastavení nešlechetnosti a dopomožení spravedlnosti podle přžkázání božského. Nebo jsou mnozí lidé, kteříž by v svých pokliskách a nedobrém chování ozdobným rouchem přikrýváni býti chtěli a jiné by rádi obnažené viděli, což jse také trefiti nemůže, zlá nemoc jse pak časem svým vyjeviti musí. Neudělil jest pak Pán Buoh všemohúcí člověku, stvoření svému, rozumu a umění etc. k tomu a proto, aby ďábelským způsobem (kterýž také mnoho umí, ano i v světlost anděla jse na oklamání člověka proměniti může) takovými dary božími lidé sobě proti přikázání božímu škoditi, I sebe nevinně a nespravedlivě o hrdla, statky, poctivost etc. připravovati, v posměch a hanbu uvozovati jměli. Nebo taková umění jsou z ďábla, původa všech zlých věcí, a ne z Boha, kterýž, kdykoliv ráčí, hrozný mstitel jest a sám spravedlivý zůstává na věky. Kdo pak daruov od Pána Boha sobě propůjčených ke zlému a nešlechetnému užívá, ten sám sebe oklamává, a těch daruov od Boha sobě svěřených hoden není. A jakožto zlý a nevěrný šafář daruov božích trestán bývá a slávu věčného blahoslaveného života potracuje, jakož mnozí chytráci tohoto světa přezděli chytrosti moudrost a podvodu opatrnost: ale Boha žádný nepodvede a neoklamá. Vždyckyť jest lepší upřímná sprostnost a dobré svědomí nežli šibalská chytrost a podvodné umění. Někteří pak když šantročením a podvody nešlechetně podle světa zbohatnou, jmenují to, však lživě, božím požehnáním; proti tomu pak a při tom na duši a dobrém svědomí hynou, chudí a nuzní zůstávají; nebo svědomí zlé, nemaje samo s sebou pokoje, nedá ani snu, pokrmuov a nápojuov s dobrou myslí užívati, nadto pak spasení svého vyhledávati, leč se skrze Krista Pána, syna božího, vykupitele svého, ku Pánu Bohu milosrdnému, stvořiteli svému, s opravdovým a skroušeným pokáním, napravíce život svuoj, v stálém setrvání obrátíš. Nebo Bůh nežádá smrti hříšného, ale aby obrátě se, měl život věčný, nám od téhož syna božího zaslíbený. Nemáť také žádný klamuov do kronik a letopisuov klásti, buďto o příteli nebo o nepříteli, z přízně, nepřízně, hněvu nebo nenávisti; ale což samo v sobě jest při tom zanechati, dobré chváliti, zlého nepremovati a nepochlebovati; nebo se dobré samo chválí, též zlé pak ukazuje a svědčí samo na sebe. Máť každý v tom dobré svědomí zachovati, a poznamenávaje pravdu, poručiti o tom soud samému Bohu spravedlivému.

Z oznámených příčin já, Mikuláš Dačický z Heslova na Horách Kutnách, jmaje před sebou některé po předcích poznamenané, psané...

zpět na obsah Další: (Léta 1278-1516)