Česká čítanka - Denis- Konec sam. české -

HLAVA PRVNÍ

ČECHY V POLOVICI XV. STOLETÍ

Úvod. - Války husitské; kompaktata. - Povaha reformy české: nejistota, dvojsmyslnost a zatvrzelost. Rokycana. - Záměry kurie a její úspěchy. - Nebezpečenství národa. - Obnova strany podobojí. - Ptáček z Pirkšteina. - Poděbrad; jeho povaha a první úspěchy. - Dobytí Prahy (1448).

Okolo polovice XIII. století církev katolická dostoupila vrcholu své moci. Hohenštaufové pokusili se o zápas proti papežům: moc jejich byla zlomena, a Německo mělo pykati za jejich odboj staletími málomoci a bezvládí; Anglie, Portugaly, Aragonie, Sicilie, Uhry, Polsko byly lény stolice papežské, a rozsudky dvora římského vykonávaly se od břehů moře Baltického, kde řád německých rytířů podmaňoval si pohany litevské a pruské, až ku průlivu cařihradskému, kde trvalo císařství latinské. Národové a králové třásli se před legáty papežskými, a inkvisice pokrývala svět sítí svých soudů. Církev, držíc ohromné statky a vládnouc příjmy, které neustále byly rozmnožovány zbožností věřících, zdokonalila svou organisaci a svému učení dala konečnou formu. Duchovenstvo zavázané coelibátem a těsně závislé na dvoru římském tvořilo posvěcenou společnost, která nad ostatní věřící povznášela se výlučným právem přijímati pod obojí způsobou. Nové řády mnišské, dominikáni a františkáni, ve službu stolici papežské dávaly své nadšení mladistvé a svou oddanost neobmezenou. Velkolepé a stkvělé obřady bohoslužebné množily se; sedmerem svátostí připoután k církvi všecken život od kolébky až do hrobu; scholastika se svatým Tomášem Akvinským podřizovala vědu víře a gothické umění pokrývalo svět nádhernými kathedralami.

Jest osudným zákonem, že úpadek jde vždy hned za triumfem. Nutným následkem vítězství je zneužívání moci a tudíž nevyhnutelné klesání. Ve středověku církev představovala osvětu a pokrok; její moc stala se nebezpečnou od chvíle, kdy byla bez protiváhy. Uprostřed nekonečného dělení udržela ideu jednoty, ale národnosti, které znenáhla nabývaly jasnějšího vědomí o sobě, neměly déle snášeti jha, pod které chtěla je stlačiti. Dogmata její duším podávala učení nejvyšší a nejčistší, jaké připouštěl stav duševní v tomto věku; ale každé tuhé pravidlo stává se brzo nesnesným rozumu lidskému, i nejosvícenější despotism nemůže míti jiného výsledku, než že prokáže se neužitečným. Půl století po svém pádu Hohenštaufové nalezli mstitele ve Filipu Sličném. Sotva sto let po Innocenci IV. na moc církevní hnáno odevšad útokem. Odpory panovníkův, odboje národů, kacířství, mysticism, satiry, vzpoura halí se všemi formami, ale ve hloubi všeho hnutí toho nalézáme tutéž nevoli k moci papežské.

Bylo však třeba dlouhých let, aby tato hluboká nespokojenost uvědomila si jasně svých vlastních žádostí, a aby opposice se obořila na podstatné zásady a základní učení církevní. Z počátku dotírala jen na vedlejší a zevnější formy. Při všem národové zůstávali oddáni víře katolické; také nepopírali jejích dogmat, než jen jisté důsledky krajní a neprotivili se moci Říma než zlořádům, které přivodila nadvláda příliš na sebe samu spoléhající. Papežové ke zřízení a zachování moci své osvojili si tenkrát obvyklý spůsob vlády a panovali světu, jen když přijali jeho zvyky a často chyby. Lidé jemného svědomí trpěli vždy křiklavějším odporem mezi ideálem, který kněží kázali světu, a mezi okolnostmi, za jakých vykonávalo se jejich panství; ideje, v jejichž jméně papežové založili svou vládu, odsuzovaly jejich chování. Privilegia duchovenstva objevila se nesnesnými, jakmile nebyla ospravedlněna jeho převahou mravní, a chyby jeho kárány byly s přísností tím nelítostnější, čím větší žárlivost a hněv vzbuzovala jeho moc a bohatství.

Vůči vzrůstající opposici církev slábla. Za "babylonského zajetí" papežové poškodili svou vážnost příliš těsným spojením věci své s věcí králů francouzských; velké schisma uvolnilo všecky svazky správy papežské, takže sama jsoucnost církve v té podobě aspoň, v jaké organisována byla od Řehoře VII. a Innocence III., zdála se ohroženou. Průběhem skoro půlstoletí bylo jakési interim ve správě křesťanství; nebezpečná zkouška, za které zdálo se, že papežové sami chtějí, aby věřící přivykli samostatnosti.

Ale ani tenkráte - a nic nedokazuje lépe pevnost stavby katolické - národové nepomýšleli vážně na revoluci. Potlačení nejpohoršlivějších zlořádů, trochu větší samostatnost pro církve národní, těmito opravami nesmělými byla vyčerpána jejich přání. Universita Pařížská tlumočila velmi přesně mínění ohromné většiny křesťanů ve svých spíše prudkých nežli smělých ohraženích, a otcové Kostničtí a Basilejští, když mínili opraviti církev ve hlavě její a údech, snahami svými přestávali na některých změnách podružných, jež nedotýkaly se ani víry ani podstatných zásad hierarchie.

Však vedle této ústavní a úřadní opposice vznikaly některé požadavky odvážnější, méně sice hlučné, ale vskutku nebezpečnější i plodnější. S hlediska obecných dějin pokusy velikých koncilií XV. století a boje jejich s papeži mají jen prostřední význam, srovnáme-li je - s dílem prostého theologa anglického, jehož skrytý, lidu téměř neznámý život uplývá bez velikých příhod i dramatických katastrof. Wiclifem zahajuje se nová doba dějin náboženských; církev poprvé se potkává se zřejmým odpůrcem, jehož požadavky přesahují drobné změny a vyvolávají revoluci. Wiclif podkopává samý základ moci duchovenstva, zamítaje transsubstanciaci a za pravou církev uznávaje jen jednotu vyvolených; naproti autoritě papežově stavě autoritu písma a překládaje bibli používá formalního principu protestantismu, tak že jméno předchůdce reformy, jímž se ku podivu plýtvá, jemu náleží plným právem.

Učení Wiclifovo, odsouzené v Oxfordě a v Anglii dosti rychle utlumené, bylo by snad mělo jen prostřední vliv na rozvoj myšlení evropského, kdyby nebylo se stalo příčinou k odboji, který na počátku XV. století popudil Čechy proti církvi římské.

Země česká od století byla jevištěm mocného hnutí náboženského. Protože církev byla velmi bohata, hojně bujelo tu zlořádů, jež vzbuzovaly pohoršení tím mocnější, čím silnější byla víra. Císař Karel IV., který z Prahy učinil střed mohutné říše, pokusil se, aby v duchovenstvu znovu zavedl úctu k jeho povinnostem, i doufal, že zvítězí nad lhostejností kurie, vzbudí-li hnutí národní. Nadšení kazatelé domáhali se návratu k církvi apoštolské, kárajíce neřesti nehodných následovníků Kristových. Nákazou jejich horlivosti brzo byly zachváceny massy lidu, a přesvědčením většiny národa bylo, že Bůh zvolil ji, aby obnovila zákon křesťanský v jeho čistotě a pravdě.

Hnutí, které z počátku řízeno bylo představiteli od církve zplnomocněnými, vymklo se brzo jejich vlivu; někteří kazatelé, nadšeni ctností a uchváceni horlivostí bojovnou, odvážili se na půdu dogmatickou. Universita Pražská, tenkráte jedna z nejsilnějších a nejčilejších v Evropě, byla opanována od novotářů, a učitelé, kteří vedli potom stranu opravnou, ve spisech Wiclifových nalezli nové zbraně proti papežství, které naproti jejich požadavkům stavělo pohrdlivou odpověď odmítavou. Celkem nebyly přijaty nejsmělejší theorie anglického mistra, jichž skutečného smyslu a konečného dosahu nebylo ani znamenáno: jejich přívrženci jmenovitě, aspoň ve velmi veliké většině, nemínili odtrhnouti se od církve. Rozhořčení, jaké v celé Evropě vzbuzeno bylo zlořády moci duchovní, propuklo tu s větší prudkostí, ale zachovávalo touž povahu, dotýkajíc se méně učení než kázně, zkázy duchovenstva, jeho bohatství, ctižádostivých snah a světských choutek, kteréž dávno nastoupily na místo ducha odříkání a obětování prvních apoštolů. S tohoto hlediska revoluce česká zůstává prostou episodou ruchu, který za této doby otřásá světem katolickým. Jest však jisto, že působením knih Wiclifových opravné hnutí náboženské stalo se v Čechách dogmatičtějším a smělejším: několik důslednějších a neohroženějších mužů od posuzování lidí přešlo k posuzování řádův a naděje své v obnovu ctností apoštolských rozšířilo na obnovu víry evangelické; lid sám, jehož myšlení bylo vždy skromnější, s větší smělostí domáhal se aspoň uskutečnění svých žádostí a přivykl myšlence, aby církev obnovena byla mimo řádnou moc i proti ní.

Otcové Kostničtí ulekli se tohoto hnutí a znepokojili se touto neopatrností. Ačkoliv upřímně nenáviděli zlořádů, byli zároveň pevně odhodláni nerozloučiti se s tradicí, a jestliže chtěli obmeziti samovládu papežskou, nemínili tím pochybovati o autoritě církevní. Nerozpakujíce se nijak použíti zákonův inkvisičních, vydali na hranici neustupné představitele reformy české, Husa a Jeronyma Pražského.

Netušiliť prudkosti a rozsahu otřesu, jejž měl vyvolati jejich rozsudek, a lze domnívati se, že ani mistři, které trestali, nepředvídali vážnosti událostí, k nimž znamení dáno skoro bezděčnou a na polo nesvědomou odvahou jejich. Země česká, zasažená v nejšlechetnějších synech svých, odplatila urážku, chopivši se zbraně. Strnulí otcové koncilia byli svědky prudkého výbuchu ducha zkumného, který mstil se za dlouhé potlačování; povrženoť bylo všemi autoritami církevními, hádáním dotíralo se na základní dogmata náboženství křesťanského, navrhována byla řešení nejméně pravověrná, a nejradikálnější učení nalézalo obhájce. V době, kdy společnost nezbavila se ještě svých počátků církevních, a kdy všecky otázky filosofické, politické a socialní jevily se ve formě náboženské, zápasy theologické byly často jen temným výrazem pokrokových potřeb a žádostí po změně, které hýbou všemi věky. Národní a politické vášně splynuly v Čechách s horlivostí opravnou a byly jí podkladem. Slované, kteříž ode dávna ohroženi byli immigrací německou, ze svobody náboženské učinili věc národní a bojovali zároveň za svobodu slova božího i za slávu jazyka českého. Snahy demokratické, které v XIV. a XV. století skrývají se tak často za záměry opravy církevní, vedly tu k pokusu o obnovu socialní. Roztržka s církevní hierarchií mnohým zdála se věštiti počátek doby šťastné, ba snilo se, že na místo minulého bezpráví a hoře nastoupí řád založený na spravedlnosti a zákonu Kristově.

Po chvíli překvapení papežové na obranu popírané všemohoucnosti své chopili se obyčejných potlačovacích prostředků svých: hlásali výpravu křížovou. Vykonavatele svého rozsudku nalezli v Sigmundovi, kteréhož odbojníci nechtěli uznati za krále, a vojáky v Němcích; kteříž ode dávna zápasili se Slovany o kotlinu nad horním Labem. Ale Čechové byli šťastnější než Albenští! Ku prospěchu byly jim rozbroje jich nepřátel, hluboké nadšení náboženské a národní, snadné postavení obranné. Jak v dějinách často se stává, revolucí vzbuzeni byli v zemi výteční vůdcové vojenští. Zástupy německých křižáků byly všude rozptýleny od vojů táborských. Čechové upevnivše panství své v zemi, se své strany dali se na útok a po několik let vojíni Prokopa Holého pustošíce probíhali největší částí Německa, aniž říše mohla zmužiti se, aby odrazila jejich vpády.

Přes tato neslýchaná vítězství dvacetiletý zápas naplnil českou zemi bídou a ssutinami; i vítězství vlastní ji vysilovala. Všecky svazky společenské byly rozpoutány; nebylo vlády: ani obchodu ani průmyslu; rolnictví zahubeno, pole opuštěna. Národ nabaživ se slávy a boje, toužil po klidu a míru. Ke hmotným útrapám družil se rozvrat mravní. Od počátku krise revoluční nesmiřitelné rozbroje rozrývaly zemi českou a občas propukaly v krvavé boje. Mnozí z těch, kdož postavili se proti Římu, dávno děsili se prudkosti a výstřednosti radikálů. S hlediska náboženského utraquisté naproti Táborům skoro ve všech kusech zachovávali učení víry, ústrojí a obřady církve katolické, přejíce si opětného smíru s Římem, který by jediný vpádu podvratných theorií postavil nepřekročitelnou hradbu. S hlediska politického páni s nevolí snášeli vládu vojenské demokracie, podzírajíce její záměry veliké a zhoubné. Radostně uvítali povstání, jímž doufali zahubiti měštanstvo, uchvátiti statky duchovní a oslabiti moc královskou; když snaha jejich byla ukojena, myslili jen, aby vítězství jejich bylo slavně uznáno. Zmateni ve své víře, ohroženi ve svém prospěchu, ve své mysli znepokojeni záměry a pokusy stran výstředních všickni, kdo zvykem, nesmělostí, vypočítavostí nebo přesvědčením přidržovali se minulosti, sjednotili se proti novotářům i podařilo se jim zničiti je. Byť bitva u Lipan i nezhubila úplně strany Táborské, odňala jí aspoň řízení událostí, vrátivši převahu pánům a mírným pod obojí. Ale i po vítězství obcházela tyto jakási hrůza a úděs pro nebezpečenství, ve které se vydali, i blížili se k církvi s pocitem velmi pravdivým, že shoda s Římem je nejlepší zárukou proti návratu podobného nebezpečenství.

V týž čas církev zoufala nad štěstím svým: oslabena zlořády, zmítána velikým úsilím o vnitřní opravu, pokořila se, odvolala klatby své a poprvé svolila k jednání s odbojníky. Z této vzájemné dobré vůle vzešla kompaktata: roku 1436. zdálo se, že mír jest obnoven, a kacířství české usmířeno opět se světem katolickým.

Kompaktata, kterými koncilium Basilejské Čechům povolovalo některé z jejich žádostí a hlavně právo přijímati pod obojí způsobou, neuzavírají skutečně krisi husitskou, než jen první fasi její. V pravdě tvoří zauzlení dramatu, zakončujíce toliko jeden akt jeho, aby zahájila novou dobu méně hlučnou a slavnou sic, ale nikoli méně pohnutou a zajímavou. Tragedie končí teprve bitvou na Bílé hoře a úplným vítězstvím katolictví, když byla prošla řadou zvláště spletitých a rozmanitých peripetií.

Vlivní pod obojí, kteří doufali, že zachovají v církvi postavení privilegované, byli ošáleni klamem, jehož lichost brzy jim dokázaly události. Již princip sám zapovídá církvi římské všeliké narovnání; pro ni schisma jest jen porážkou, jednání s odbojníky bylo by abdikací. Nejen otcům Basilejským podařilo se ohradami a výhradami téměř v niveč uvésti ústupky učiněné husitům, ale i tyto v myslech jejich měly cenu jen dočasnou a odvolatelnou. Šlo jim toliko o to, aby stišili roznícení udržované dlouholetou válkou a aby naučili zvykati úzdě koně zpurného, než ho skroceného uvedou zpět do stáje.7.1

V době, kdy pod obojí počali jednati s konciliem, doléhala na ně potřeba, aby zaujali opět pravidelné postavení. Když byli šťastně uskutečnili část svého programu, spozorovali, že blahodárné účinky, kterýchž od něho očekávali, byly těžce oslabeny a poškozeny bezvládím, následkem revoluce. Kněží, jejichž horlivost nebyla ochromována strachem biskupských klateb, svobodně hlásali slovo boží; ale nedostatek všeliké autority, jenž plnou zvůli ponechával osobním názorům a nápadům, vzbuzoval stálé nebezpečenství zmatku a kacířství. Svatokupectví málem docela bylo vyhlazeno, a duchovenstvo nepřicházelo ke zkáze bohatstvím; ale proto že statky jeho byly zabaveny, živořilo v nuzném, odvislém postavení, jaké málo příslušelo služebníkům božím. Hříchy veřejné byly přísně trestány, a také kázeň zavedena - v zásadě; v skutku pociťován již nedostatek kněžstva, a ti, jichž služby bylo dlužno přijímati, svým věřícím dávali často příklad dosti málo vzdělavatelný. Řád společenský nebyl méně zmaten: roty, rozmnožené dobrodruhy ze všech zemí, probíhaly království, pleníce a pustošíce i neznajíce jiných vůdců než hejtmany, kteří vodili je na plen. Soudy nezasedaly, aniž zákony měly platnost; byl to neustalý rej spolků, roztržek, jednot, jenž prospěšný byl všelikým choutkám a úchvatům. Přání, aby vyšlo se z tohoto bezvládí, bylo zcela přirozené, tím spíše, že neobyčejná vítězství Čechů dávala čáku výhodné smlouvy.

Na neštěstí škodila utraquistům příliš dobrá vůle jejich, mravní potřeba míru za každou cenu, úcta, kterou zachovali ke svým protivníkům, a klam, kterému se podávali o záměrech církve. Jen ten vyjednává s jistou vyhlídkou na úspěch, kdož jest co chvíli hotov obnoviti nepřátelství. Katolíci vědouce, že husité vzdají se schismatu jen v největší nouzi, zneužili toho. Doléhali na ně tak tuze, že Čechové konečně poznali nebezpečenství a ulekli se své neopatrnosti: v posledním okamžiku před smlouvou špatně pojatou, temnou, neúplnou, plnou ohrad a dvojsmyslů tvářili se, jako by chtěli ustoupiti a přerušiti vyjednávání.

Přijali kompaktata jen neradi a s výslovnými výhradami, ale přijali je přece; nová a těžší neobratnost, která spojovala je s církví, aniž pojišťovala jim některou z potřebných záruk: příště kurie - ne bez jistého zdání odůvodněného - bude jim vyčítati, že nedostáli svým slibům, a vytýkati křivou přísahu jejich, aby odvolati mohla částečné svobody, které na oko jim povolila.

Koncilium Basilejské mělo proč honositi se svým dílem, kdežto Čechové byli méně obratni a šťastni v diplomatickém zápase nežli na bojišti. To vysvětlí se lehce. Vítězství Čechů nezmírnila jejich záměrů, ani nezměnila povahy jejich pozdvižení. Reforma husitská, ačkoli někteří náčelníci její vynikali smělostí, zůstávala skoro výhradně mravoučnou a nikoli dogmatickou. Theolog takový, jako byl Tomáš Ebendorf, jim vytýkal sice, že odchýlili se od pravého učení ve třech kusech podstatných a v šedesáti pěti vedlejších, spojivše v sobě jakýmsi souborem hrozným všecka kacířství předešlá.8.1 Toť byl toliko nevyhnutelný důsledek obecného vření duchů nebo přepínání některých sektářů, ale hlavní část národa v přání svém spokojovala se nejmenší měrou oprav, které dokonale srovnávaly se s učením katolickým.

Nejmenší příhoda postačí zajisté, aby zápas takto počatý vybočil s cesty, a aby k odporu proti zlořádům přidružily se nerozlučné rozdíly dogmatické. V příštím století vidíme to jasně v Německu: postupné slábnutí idejí a moci katolické, pokrok studií, povaha německá, vlivu latinskému tak velice nepřátelská, charakter vůdce, jenž lehce unáší, den ode dne rozšiřovaly rokování, splétajíce otázky zásadné s otázkami skutečnými; nové náboženství povstalo se svým ústrojím a učením víry. - Nic podobného nebylo v zemi české. Čechové od první chvíle pozbyvše svého vůdce, který spíše stkvěl se ctnostmi mučedlníka nežli duchem zakladatele náboženství, nepoznali ani nepřijali nikdy logických důsledků své smělosti. Zdá se, že v bojích utratili svou sílu. Několika smělým kazatelům, kteří nebáli se důsledků prohlášených zásad, povedlo se toliko zastrašiti většinu, socialní pak a politické požadavky, které spojovali se svým programem náboženským, přispěly ještě k tomu, že národ v celku od nich se odvrátil. Tento velmi upřímně osvědčuje věrnost svou k církvi a poslušnost, podlehl příliš kvapně vnadě domnělého míru, aby vyžádal si podmínek, které jediné by jej byly učinily pevným a trvalým: puzen jsa strachem výtržností, nesmělostí, pověrečnou úctou, spokojil se nedostatečnými ústupky, opustiv kořist za stín a vydav skutečnost, aby zachránil symbol.

Hned po smlouvě Jihlavské (1436) podobojí ocitli se v položení velmi lichém. Úmluvy, které je poutaly, nebyly stejně závazné pro církev. Papežové nikdy nestvrdili úředně kompaktat.9.1 Eugenius IV. i v době, kdy obávaje se koncilia přál si smíru s Čechy, přestával jen na všeobecných prohlášeních, i hleděl ukázati, že v očích jeho ústupky otců Basilejských nemají žádné ceny diplomatické. Nástupcové jeho trvali na týchž výhradách. Ohledy, které zachovávali, mohly klamati toliko lidi, kteří chtěli šáliti samy sebe. Papežové zamýšleli vysíliti husitství, živíce naděje v mír, a péče, se kterou vyhýbali se všelikému závazku formalnímu, měla ukázati Čechům, že hledí jen získati času a vyčkávají chvíle příhodné k rázným rozhodnutím. Zatím činnost kurie, byvši ochromena všelikými nesnázemi, hledala okolků: jakmile by nabyla plné svobody jednání, ukázala by, jak váží si těchto slibů, které podezírala již proto, že vycházely od koncilia.

Proti papežství koncilium bylo by velmi slabý spojenec, ale i spoléhati na jeho upřímnou dobrou vůli, bylo by bývalo nemenší neopatrností. Po nezdaru předešlých výprav válečných koncilium, aby zachovalo zbytky katolictví českého, ohrožené úplným zánikem, neznalo jiného prostředku než vyjednávati s kacířstvem; většina prelatů v jednání s Čechy viděli přede vším vrh, který jim zjedná vážnou přednost před papežstvím. Honosili se úspěchem tam, kde kurie setkala se s nezdarem, naopak báli se velice, aby nezdálo se, že lacině zaprodávají prospěchy víry katolické. Proto výsady propůjčené husitům tak obmezili a takřka vyvrhli doufajíce, že přivedou je dříve k odřeknutí se jich.

Zbýval Sigmund se svými závazky. Ale ten tolik lidí již oklamal a tolik přísah zrušil, že nebylo možná nejmenší váhy přikládati jeho prohlášením. Zda nevědělo se, že po názoru jeho slib učiněný kacíři není závazný? Utraquistům, zdá se, že neslušelo, když stěžovali si do jeho obojetnosti: měli býti varováni.

Katolíci neztráceli ani okamžiku: jakmile Sigmund byl úředně uznán za krále, dali se do práce, velmi obratně užívajíce úmluv, aby husity znenáhla nazpět přivedli k jednotě, a zapovídajíce vše, co odporovalo smlouvě. Byl to jakýsi zdlouhavý nátisk a neustálý nátlak přemáhající znenáhla všecky překážky. Mužové, jichž ráznost budila obavy, byli odstraňováni, a nejdůležitější místa svěřována nejnesmělejším a nejnerozhodnějším. Rokycana, jehož oddanost ke kalichu byla známa, a jehož jmenování za arcibiskupa žádali stavové, ve svém úřadu administratorském, který jeho rozkazům podřizoval všecko duchovenstvo pod obojí, byl nahražen Křištanem z Prachatic, jedním z nejpověstnějších členů strany nejmírnější; ba i své fary Týnské byl zbaven a brzo potom přinucen k útěku z Prahy, kde život jeho více nebyl bezpečen. Přední úřady zemské byly vyhrazeny pánům, kteří největšími byli protivníky nových idejí, a jinověrci byli pronásledováni s velikou přísností.10.1 Císař a katolíci, opojeni byvše prvními úspěchy svými, chtěli postupovati příliš rychle, čím neopatrně odkryli svůj plán. Naproti této násilné reakci i nejméně prohlédaví zděsili se, a i nejmírnější pozbyli trpělivosti; pohnutí bylo všeobecné, takže povstání zdálo se býti neodvratným; část země chopila se již zbraně proti Sigmundovi, a smrt jediné uchránila ho, že po druhé nebyl sehnán s trůnu.

Přívrženci papežství byli podvedeni omylem, z něhož nikdy nebyli vyléčeni úplně ani dlouhou zkušeností ani velmi těžkými nehodami. Mírnost jejich protivníků je oklamala. Příliš snadně získavše již mnoho výhod, netušili, že jest mez, za níž odpor bude nepřemožitelný. Tajemstvím zůstával jim zvláštní stav duševní těchto bezděčných kacířů, kteří neodhodlali se nikdy voliti mezi poslušenstvím a vzpourou, a kteří neměli nikdy odvahy přijmouti zřejmou roztržku s církví nebo vzdáti se svobod, kterých tato jim odpírala; není lze tomu se diviti, poněvadž podnes ještě stěží to chápeme.

Všeliké narovnání bylo nemožné mezi představiteli středověké hierarchie a mezi sektáři, které urážel způsob, jak ona užila evangelia k založení své velikosti a svého bohatství: zájmy smiřujeme, nikoliv opačné zásady. Ale podobojí nechtěli toho dopustiti. Z bázlivosti či ze strachu ? - Do jisté míry, a bylo by nespravedlivo kárati je proto příliš. Idea jednoty katolické v duších zapustila kořeny příliš hluboko, aby nepřekonatelná hrůza nepojala i nejsmělejší při pomyšlení na schisma. Ale hlavně proto nepřipouštěli potřebu toho, že dokonale byli přesvědčeni o mírnosti svých přání a o skromnosti svých žádostí. Zda všickni katolíci neodsuzovali zlořádů, které se byly vloudily do církve? Zda v Kostnici a v Basileji nejctihodnější mistři nevyslovili potřebu opravy? Zda by se zbrojilo proti Čechům pro jejich horlivější zbožnost? Zda přestával člověk býti křesťanem proto, že vážně pojímal blaho duše a prospěch víry ? Pod obojí, prohlašujíce se tvrdošijně za věrné syny církve, jejíž nálezy zamítali, ocitli se přece v postavení velmi lichém. Nejen protivníkům svým odkrývali slabost svou, vydávajíce se výčitce z odporu a dvojakosti, ale ztráceli všecky výhody svého povstání, nechtějíce ze svých zásad odvoditi důsledků, kteréž obsahovaly. Ohromný vliv, který ve světě vykonalo protestantství, mnohem méně záleží na dogmatech, které prohlásilo, nežli na tom, že skutkem neli právem dožadovalo se svobody svědomí lidského. Proč kališníky lze pokládati za předchůdce protestantství ? - Proto, že přijímali pod obojí způsobou ? - Skrovná vymoženost, ale oni přes zákazy koncilia Kostnického neustali podávati kalich, to jest oni práva jednotlivce postavili proti autoritě církve. Od chvíle, co zapřeli jaksi svou odvahu, ustoupivše od myšlenky odtržení, zradili své povolání a vzdali se své síly nejpodstatnější. Odsouzeni byvše na příště ke stálému váhání, budoucnost víry své obětovali snu o nemožném smíru s papežstvím; takové byly rozpaky úzkostlivého svědomí jejich, že neměli ani vyznání, ani ústrojí, ani samostatného kněžstva. Za těchto okolností porážka jejich byla nevyhnutelna. Každé kacířství, které se nerozvije, jest odsouzené kacířství. Formule nestačí na dlouho církvi ani symbol národu, nevězí-li nic za tímto symbolem a za touto formulí. Úřední utraquism byl oslaben dvojím proudem odpadání: bázlivější nechtěli následovati ho dále v odporu jeho - neodsuzoval-li sám vzpouru a neuznával-li vyšších práv papežství ? - horlivější pak oddělili se od strany, která pověrčivému strachu podřizovala práva pravdy. Takto rozplýval se znenáhla, až zmizel bez boje, bez hluku, po žalostné agonii jakožto obět dlouhého váhání svého.

Papežové znajíce tento klam těžili z něho. Naproti všem požadavkům husitů dávali odpověď odmítavou, kterou pokládali za nezvratnou a kterou potom velmi často opakovali: chcete-li býti katolíky, skloňte se před rozkazy hlavy křesťanstva. Důvod byl zdánlivý, i když rozdíly utraquistů byly vážné. Papežství nejen nepodrobilo ještě věřících jednotnému a nezměnitelnému pravidlu, ale dospívalo k tomu teprve znenáhla, zdlouhavě a zvláště po vzpouře Německa a po reorganisaci, která pak"následovala; o vedlejších otázkách dopouštělo jistých odchylek, přizpůsobujíc se dosti snadno povahám národů. Čechové, zdá se, že právem stěžovali si do zvláštní přísnosti stolice papežské, když jim tak tvrdošijně odpírala jediný vážný ústupek, kterého se dožadovali, přijímání pod obojí způsobou.

Postavíme-li se na stanovisko dogmatické, dosti nesnadno chápeme urputnost, kterou v této otázce vyvinuly obě strany, proto že katoličtí theologové nepopírali nijak platnost přijímání pod obojí a že s druhé strany čelní mistři utraquističtí uznávali, že tělo a krev Ježíše Krista jsou zároveň v každé z obou podstat. - V skutku šlo o nejvážnější problemy: o obnovu mravní, o potlačení statků duchovních, o světskou moc jeho, o svobodu slova božího. Církev římská úmyslně nechávala stranou tyto kusy, tváříc se, jako by je měla za vedlejší, ale instinktivně cítila nebezpečenství, jež čím méně určité, tím bylo hrozivější. Kámen ze stavby vylomený poškozoval její pevnost.

Zda nebyla bázlivost její přílišná? Dnes chýlíme se dosti k takovému mínění. Kalich byl symbol, a symboly jsou nebezpečné, poněvadž nikdy se neví napřed, co obsahují, ale mají výhodu, že samy často postačí, aby upokojily ducha.

Jsou to formule magické, ale často lidé spokojují se jimi, aniž pokoušejí se, aby jich použili. Pravdě podobá se, že Čechové, kdyby jim bylo povoleno, čeho žádali, nijak by nebyli pomýšleli, aby zneužili dobrodiní církve a byli by konečně snad sami se ho vzdali dobrovolně.

Později papežové poznali, že jejich politika byla nemoudrá, poněvadž přílišně bázlivá; když byli tak dlouho odsuzovali přijímání pod obojí způsobou, konečně je schválili. Na neštěstí propásli příhodnou chvíli, reformace česká byla se proměnila za vlivu protestantství. Rozhodnutí, které roku 1564. minulo skoro nepozorovaně, o století dříve bylo by nepochybně rozhodlo spor. Chybu kurie nevysvětlili bychom sobě, kdybychom neuvážili, co bezděčného a instinktivního bývá v chování vůdcův i nejmoudřejších. Potomstvo diví se jejich omylům a tápání, poněvadž řada událostí pravdivě osvětluje skutky jejich i myšlenkám dává všecken jich význam; naopak vrstevníci zapleteni do sporu, potýkají se v temnotě a jednají mnohem více vedeni neurčitým pudem nežli přesnou vůlí. Právě tak jako tvrdošijnost, se kterou husité dožadovali se kalicha, vysvětlí se spíše temnou potřebou změny a pokroku, nežli jasným a přesným pojímáním důsledků, které historikové jinak velmi správně připisovali přijímání pod obojí, církev se své strany cítila se ohroženou, aniž mohla zcela jasně posouditi nebezpečenství, ve které se vydává a z bezděčného pudu sebezachování urputně odmítala požadavky odbojníků.

Netušila především, že podobojí tvrdošijně budou hájiti dosti skrovných privilegií, které jim byly ponechány, a že jejich dobrá vůle, když vrátili se z tak daleka, zhrozí se kroku posledního. S tohoto hlediska názor její o smýšlení husitů byl úplně mylný. Jestliže tito tolik horlivosti jevili v jednání s církví, dělo se to proto, že nepozorovali hluboký rozdíl svých zásad a jejích, ale neměli nejmenší vůle vzdáti se svého učení. Trapné bylo jim pomyšlení na odboj, ale směšnou by se jim byla zdála myšlenka o vzdání.

Taková přání sobě odporující, ale vymáhaná se stejnou horlivostí, takový nepokoj vůle, to vše se zvláštní jasností shledáváme při Janu Rokycanovi, muži, který byl té doby pravý vůdce husitské strany, a jehož vliv měl původ snad méně ve službách jeho a nadání nežli v tom, že velmi přesně tlumočil střídmé mínění svých krajanů. Nebyl ani hluboký myslitel ani původní spisovatel; díla jeho ani myšlenkami ani slohem neliší se od obyčejných plodů této doby; theologie jeho je dosti chudá a jeho vývody dosti málo nové; se všech hledisk těchto je zajisté synem nezdařené revoluce, jejíž tvůrčí a plodné nadšení skoro výlučně uchyluje se ke stranám krajním; ale představuje také její nezlomnou houževnatost. Prostřední jsa postavy, dosti silný, zavalitý, širokých plecí a mocných paží, stojí nepohnutě v průlomu s onou neustupností národa, která v odvěkém zápase jeho s Německem vlastními mu učinila tvrdošijnost a vzdorovitost. Od roku 1418, kdy jemu ještě zcela mladému dostalo se cti, že byl pohnán před koncilium Kostnické jakožto jeden z nejsmělejších osnovatelů kacířství, až do své smrti (1471), v tom dlouhém období více než půlstoletém mezi tolika změnami, katastrofami a obraty, zdá se nám vždy věrný k sobě samému, nezměnitelný: váhá někdy o nejlepším prostředku, jakým by cíle dosáhl, ale nikdy o cíli samém. Z počátku připojil se k mistra Jakoubkovi, který po odchodu Husově jal se říditi hnutí a první rozdával svátost oltářní pod obojí způsobou. Přejav čistou tradici opravného, ale nikoli revolučního husitství, bděl nad ním jako nad svou zřítelnicí, stejným jsa nepřítelem i těch, kdo svou smělostí je poškozovali, i těch, kdo cítíce k němu jen vlažné nadšení, hotovi byli vždy k odpadnutí. U vyjednávání s naprostou dobrou vůlí přinesl odhodlanost neustoupiti v ničem od pravd, které pokládal za potřebné ke spasení. Jeho horečná snaha o smíření se s církví a jeho věrnost ke kacířství, jeho záchvaty poslušnosti přerušované náhlými ústupy, jeho osvědčování poslušnosti a jeho výhrady, jeho pokora a jeho hrdé požadavhy mátly protivníky a někdy i stoupence jeho. Na neštěstí své, které příčinou bylo všeho nezdaru a zármutku jeho, neporozuměl nikdy, že není možné shody mezi odbojem a řádnou autoritou: žádati od této, aby za zákonný uznala onen, znamená jednati proti logice věcí. Ačkoli nebyl neschopen ani vytrvalosti ani oddanosti, a žádné slabosti osobní při něm nebylo káráno, náležel přece do té třídy lidí, kteří, majíce více smělosti v srdci nežli v duchu, dovedou umříti za své zásady, ale nikoli přijmouti nutné důsledky jejich. Jda za nedostižitelným cílem, ovládán žádostmi sobě odpornými, spíše důsledný nežli logický, s menším rozumem nežli zbožností a s větší dobrou vůlí nežli opatrností při tvrdošijné mírnosti obmezeného přesvědčení byl spíše sektářem nežli reformatorem.

Ještě před zjednáním kompaktat uhodnuv taktiku biskupů, tušil malou upřimnost jejich. V posledních poradách stavěl se stranou, byv znepokojen velice smlouvou, jejíž mezery a úskoky chápal. Proto že bylo již pozdě, aby se mu podařilo zameziti podepsání úmluv, hleděl aspoň oslabiti následky spáchané neopatrnosti. Ve chvíli, kdy katolíci zamýšleli již jen sklízeti ovoce své chytrosti, nenadále narazili na "non possumus" úzkostlivého svědomí, o něž zlomila se všecka politika jejich. V této druhé době svého života Rokycana byl více než náčelníkem odporu, byl jeho duší; na čas nahrazuje utraquismu učení a dogma, zachránil, co možná bylo ještě zachrániti, zdání církve národní.

Jako někdy, když prosil koncilium, aby křesťanstvu vrátilo mír a jednotu, hlasem jeho mluvil veškeren národ český. Odpor soustřeďoval se na jednom místě, ale celý národ, než by je opustil, raději by se byl chopil nejkrajnějších prostředků. Jakmile by kdo pokusil se dotknouti kalicha, bylo by všeho zapomenuto, vzpomínek na bídu, nepokojného svědomí, hmotné i mravní únavy a revoluční horečka, o níž myslilo se, že klesla, byla by vypukla s novou prudkostí. Toť bylo patrným a zřejmým znamením snah opravných. Od několika pokolení večeře Páně byla v Čechách předmětem skoro fanatického kultu; za všeobecného rozvratu obrazotvornost vypínala se k tomuto symbolu kalicha, jehož skutečný význam jevil se jí toliko v mystickém šeru, ale tato neurčitost právě víře jejich dodávala odstínu mysteria, bez něhož není náboženství.

Papežové zmateni fanatismem, jehož povaze nerozuměli, a popuzeni nedůvodným a pozdním odporem, neustali v jednání, urputně dokazujíce Čechům nedůslednost a lichost jejich požadavků. Důvody jejich by byly působily velice účinně na politiky, kteří měli jasnou představu o určitém významu slov a věcí; ale stáli naproti množství, to jest naproti masse svéhlavě a nejasně smýšlející, která zhruba soudíc o otázkách, málo znepokojovala se diplomatickými úskoky, a pro niž marně splétala se všecka lest. Co bylo lidu do smlouvy a výhrad, jimiž se hemžila? I kdyby je byl četl, byly by mu unikly. Jemu kompaktata byla právem zavazujícím všecky věřící, aby přijímali kalich, a kalich zrakům jejich představoval všecku revoluci. Co v skutku vkládal do toho slova ? Zajisté věci nejrůznější, jež nejnesnadněji bylo lze srovnati. Taková jest vlastnost revolucí, že jedinou formulí shrnují velmi četné, často sobě odporující tužby. Ku přijímání pod obojí vesnický farář, sedlák, zeman, měštan Pražský lnuli svými sny nejsladšími, svými radostmi nejsrdečnějšími: to znamenalo prodavače vyhnané z chrámu, spasitele na trůně svém znovu posazeného, svobodu slova božího a službu boží oživenou a osvěženou zpěvem a obřadem českým, ráj otevřený, zlořády napravené, úroky zmírněné, cizí měštanstvo vypuzené, vítězství jazyka slovanského, slávu země, dědičný nepřítel Němec přemožen a vypuzen. Všecky city tyto, z jichž směsi podle vzdělání, vychování, věku, letory, společenského postavení, vycházela nekonečná kombinace, ostatně vřely tlumeně ve hloubi srdcí, tím více, že nebyly jasně vyjádřeny, a splývaly v pevném rozhodnutí, aby se neopouštěl drahý kalich již z příčiny utrpení proň podstoupeného.

Činnost římské diplomacie nebyla věru bez výsledku: podařilo se jí učiniti formuli neplodnou a na smrt raniti kacířství odnětím jemu všeliké vnitřní síly k rozvoji: jen že to poznalo se teprve mnohem později. Zatím husitství ve své plné síle zasažené, netrpělo od rány; když hotovili se pohřbiti je, shledáno, že je připraveno k zoufalé obraně, a tato obrana byla tím nebezpečnější, že nebyla ani uvážena.

Italští prelatové XV. století byli zajiaté příliš chytří, opatrní a duchaplní, aby porozuměli nějak tomuto nadšení upřímnému. Takto hlavní chyby spáchala jejich politika, v podrobnostech podivuhodná. Jako všickni lidé rozumní myslili, že rozum ovládá svět, kdežto v skutku sám pojem víry odporuje pojmu rozumu, míním víru pravou, úplnou, víru, která vzdoruje hranici a vrhá se v mučedlnictví. Snadné by bylo narovnání, kdyby jediné myšlénky stály proti sobě, ale myšlénky nerozněcují lidí, nýbrž slova a za těmi slovy neskrývají se mínění, nýbrž vášně. Kurie doufala v lehké vítězství, majíc před sebou toliko předsudky, ale s předsudky samotnými nelze jednati. Husity pokořiti bylo by bývalo možné jen úplným vyhubením. Kompaktata, jakkoliv obratně prelatové je redigovali a jakkoli z nich chtěli kořistiti proti Čechům, těmto stala se palladiem, kteréhož do posledních sil brániti byli odhodláni.

Tato nálada duševní tvořila budoucnost hrůzyplnou, až byl strach, aby národnost česká neutonula v bouřích, které se hromadily na obzoru. Předně zda církev pro nezdar svůj pohněvaná nezahájí opět nepřátelství? Husité nelekali se příliš této perspektivy, a Rokycana, zoškliviv sobě chování protivníků svých, klidně očekával, až nepřátelství se obnoví: "Bůh byl a jest s námi," pravil, "doufáme, že bude také na dále." Celá strana byla by opakovala jeho pokřik válečný a novými vítězstvími zajisté překvapila svět: nade všecky výpočty jsou veliké zdroje síly, které vyvine národ, dostoupí-li jistého stupně předrážděnosti.

Nehledě k obecné důvěře, nadšení a pravděpodobným vítězstvím, naděje v konečný úspěch přece byly malé. Sotva minula hrozná krise, která způsobila ztráty ohromné: obnoviti válku dříve, než národ sobě oddechl, a než mladá generace dospěla, aby vyplnila mezery, znamenalo vydávati se krutému rozčarování. V Čechách samých všickni obyvatelé nepřiznali se k husitství; katolíci, tvoříce asi třetinu všeho obyvatelstva, drželi důležitá města Budějovice a Plzeň, o kterou zlomila se moc kacířů: hrozná opora to pro cizí vpád nepřátelský. Nejmocnější páni vrátili se ke katolictví nebo čekali na příležitost, aby opět smířili se s církví. Nejkrajnější revolucionáři, obrancové kacířství nejhroznější a nejnebezpečnější, nezotavili se ze své porážky u Lipan: ukázalo se to o něco později, když Táboři odvážili se odporu proti Poděbradovi. Zkrátka, jestliže víra Čechů byla ještě příliš opravdivá a hluboká, aby raději volili válku než odvolání, jejich síly velmi schvácené vzbuzovaly nejvážnější pochybnosti o konečném výsledku druhého zápasu a to tím spíše, že vítězství jejich byvše vždy ve skutečnosti toliko obranná, nevážila nic naproti nepříteli neschvatitelnému. Velmi vážné nebezpečenství vycházelo pro Čechy z nepoměru mezi neskrotitelnou tvrdošijností, nepřipouštějící žádného narovnání a mezi prostředky zjevně nedostatečnými.

Jak katolíci by byli použili svého vítězství, o tom hrozné ukrutnosti, které následovaly po bitvě na Bílé hoře (1620), podávají nám zajisté toliko nedokonalý obraz, a zvláště vzdálené následky reakce byly by o půl druha století dříve bývaly snad nenapravitelné. Národnost česká byla by neodvratně zmizela, jako zmizeli kmenové slovanští nad dolejším Labem, vyhubení jménem křesťanského náboženství. Na počátku XVIII. století kmen český zdá se, že jest nezhojitelně nakažen: nicméně žil dále a zotavil se. To záleželo na dvou hlavních příčinách : nejprvé Německo válkou třicetiletou neméně utrpělo nežli Čechy; dříve než mohlo obnoviti pud svůj na východ, musilo napraviti vlastní ztráty své. Když bylo znova s to, aby ujalo se opět své práce poněmčovací, bylo již příliš pozdě: všeobecné okolnosti nebyly více příznivé; vánek znovuzrození již hýbal potlačenými národnostmi, a Slované neposkytovali dále kořisti tak snadné ku pohlcení cizímu. Nad to staletí, která tvoří husitskou dobu dějin českých, dodala národnosti české takové síly, že snesla zkoušky, ve kterých by byla podlehla o stopadesáte let dříve. Za této krise Slované, osamoceni jsouce od ostatního světa a hrdi svým osamocením, nabyli jasnějšího vědomí o sobě; jejich dějiny obohatily se stránkami nehynoucími; jejich jazyk, pěstován jsa od četných spisovatelů, ustálil se a rozšířil. Všecka obratnost Jesuitů nezpůsobila, aby minulost nebyla existovala a z minulosti rodí se budoucnost. Srovnání Moravy a Čech nepopěrným způsobem ukazuje tento svrchovaný vliv podání a upomínek na osudy národa českého. Ačkoli na Moravě obyvatelstvo slovanské poměrně je četnější než v Čechách, přec úsilí proti germanisaci bylo tu méně rázné a národní probuzení mnohem zdlouhavější. Zda by se bylo kdy podařilo bez příkladu a povzbuzení, které z Prahy přišly? Moravané právě nemají dějin tak slavných, a řekněme tak partikularistických; u nich myšlenka slovanská jest jen abstrakcí, kterou nepodpírají staleté boje, vítězství a utrpení. V XV. století národ český byl ještě mladý, ohebný: překvapen byv v plném tvoření, byl by povolil vlivům cizím a byl by ztratil svou osobitost; obnova katolictví rukou brannou byla by měla v zápětí úplné zničení národnosti slovanské v Čechách. Je-li ideálem potlačení malých národností? Bylo-li by větší rozšíření kmene německého přálo obecnému pokroku? Odpovězme na tyto otázky, jak odpovězme, jisto jest, že blaho kmene slovanského v Čechách bylo nerozlučně sloučeno s budoucností husitství.

Připustíme-li, že nezdar předešlých výprav křižových odvracel papeže od nového vyhlášení války, nebezpečenství, do kterého vydávaly se Čechy, třeba méně bezprostředné, nebylo tím méně povážlivé. Zdálo se, že v brzce upadnou v rozklad a zahynou bezvládím. Řádné moci nebylo více nebo neměla žádné důvěry. Za Albrechta Rakouského, zetě Sigmundova, jenž královal jen dle jména (1437-1439), zmatek je neslýchaný a za let následujících ještě vzrůstá: jedni přijímají za krále Ladislava Pohrobka, syna Albrechtova, ještě nemluvně, kterého vlastní strýc Fridrich III., král římský a náčelník domu Habsburského, nechce vydati poddaným jeho, druzí shodnou se na kandidátu polském, který je však málo povzbuzuje a špatně podporuje: většina stavů zádumčivě podává korunu sousedním panovníkům, marně hledajic vládce, který by dovedl ji spravovati a chrániti. Války se křižují. Rakušané proti Polákům, katolíci proti utraquistům. Strany množí se a drobí: Táboři vůči horlivým kališníkům, mírní utraquisté vedle katolíků. Ideje se matou, programy se pletou; rozklad zmáhá se víc a víc a zasahuje nejen celou zemi, ale i různé skupiny. Není ani vůdce ani praporu. Rokycana na útěku, Tábor v úpadu; Praha stená pod vládou katolických pánů. Soudy nezasedají. Není zákona, leda vůle silnějšího. Soukromé pře přikládají se k veřejným rozbrojům. Obchod přestal, pole leží ladem: skoro neustálý hlad má v zápětí nakažlivé nemoci. Ale šlechta kořistíc z bezvládí, rozšiřuje svá privilegia, podrobuje poddané tužší vládě a rozmnožuje své statky.

Jak by cit národní jednoty nebyl utrpěl tímto pořádkem věcí? Za husitského hnutí myšlenka slovanská a myšlenka opravy náboženské byly vždy úzce sloučeny, a Němci v kališnících snad méně nenáviděli kacířů než zakladatelů státu vymaněného z vlivu německého. Podivným sdružením okolností revoluce vedla nyní k rozptýlení koruny. Nejen vzdálené provincie, které nikdy svazek důvěrnější nepoutal k Čechám, unikaly jejímu vlivu, ale i země, které geografií, ethnografií a historií byly opravdověji ke koruně připjaty, obojí Lužice, Slezy ba i Morava, zachovávajíce věrnost ke katolictví, nebo méně postižené novými myšlenkami, dobývaly si znenáhla své samostatnosti. Pro některé z těchto zemí roztržka jest nenapravitelná: od té doby spojení Slez a Čech bude již jen strojené; ani reforma německá nezahladí docela starého rozkolu; ve chvíli, kdy protestanty slezské i české ohrožuje týž nepřítel, zůstává nedůvěra kmenová, ochromujíc jejich odpor.19.1

Povážlivější nebezpečenství ohrožuje Čechy samy, kdež, přes to, že podmínky zeměpisné jsou jednotě tak příznivé a tradice tak mocné, jeví se zřetelné známky národního rozkladu. Nakažlivě působil příklad rozdrobeného Německa. Když království v skutku bylo potlačeno, nejmocnější páni pomýšlejí, aby sobě zřídili knížetství skoro samostatná; na jihu Oldřich z Rosenberka, držitel ohromných statků vede si již jako mocnář, má své vyslance a pečlivě živí bezvládí, ze kterého kořistí jeho ctižádost. Nebezpečí hrozí tím vážnější, že tyto choutky feudalní naleznou zištnou oporu u sousedních knížat německých, kteří těší se z oslabení obávaného království. Ostatně doufají pevně, že dostane jim se účasti v lupu. Již cizí invase zdlouhavá a úkladná počala od severu Saskem, které nad Labem a podél hranice Míšenské zabíralo hrad za hradem, město za městem, na jihu Bavorskem. Vpády křižáků, výpravy nevázaných houfů, které pod záminkou náboženství odírají obyvatelstvo pohraničné a udržují neustálé pohnutí zápletkami nebezpečné. Mínění veřejné, zabavené rozepřemi stran, nedbá hlavních otázek; tvoří se zvláštní jednoty, geograficky zřizují se strany, a každá z nich vykonává jakési panství v kraji, kde má většinu. Jak odporovati bude výboji nebo vsákání německému země takto osamocená, odloučená od svých spojenců přirozených, sama v sobě rozdělená, zabraná do nesmiřitelných bojů? Země česká vyšla vítězně z této strašné krise, poněvadž poštěstilo se jí v Jiřím Poděbradském nalézti výtečného náčelníka. Dosti jsa mírný, aby ukojil vášně, dosti rozhodný, aby necouvl před nerovným zápasem, politik dosti moudrý a vojín dosti chrabrý, aby vyšel z něho slavně, svým geniem a svou oddaností zachránil zem od záhuby, která zdála se nevyhnutelnou, a jejíž následky byly by nejspíše bývaly smrtelné. Čechové památku velikého vůdce utraquistického poctili jakýmsi zbožněním: pronikneme-li dobře situaci, shledáme, že jejich vděčnost nepřevyšuje jeho služeb.

Léta, která následovala po smrti Sigmundově, jasně ukázala vážnost nebezpečenství. Albrecht Rakouský zemřel r. 1439., aniž skutečně nabyl dědictví, které mu byl připravil jeho tchán. Podle veřejného práva českého syn jeho, Ladislav Pohrobek dědil korunu; ale ujímal se moci jen za jistých podmínek; v skutku království české nebylo čistě dědičné: král práva, která měl po rodu, vykonával teprve, když byl přijat od sněmu. Kališníci předložili Ladislavu nebo spíše jeho poručníku, císaři Fridrichovi III. za podmínku jeho přijetí dvojí žádost: aby kompaktata byla stvrzena, a mladý král vychován v Čechách. Ale dostalo se jim toliko neurčitých a nedostatečných slibů. Náčelníci katoličtí, držitelé předních úřadů, které jim byly svěřeny od Sigmunda, potají pracovali o prodloužení mezivládí, které prospívalo jak jejich choutkám politickým tak i jejich záští náboženskému.

Ačkoli tvářili se loyalními, horlivost jejich pro moc královskou nebyla ani upřímnější ani méně zištná než oddanost k církvi, ku které se znali; zadržujíce více méně zákonně největší část statků korunních a církevních, pečovali hlavně, aby úchvaty své uchránili od všelikého zpět požadování. Náčelník jejich, Oldřich z Rosenberka, který víc a více choval se jako svrchovaný kníže, užíval všech prostředků své politiky, aby prodloužil bezvládí, které prospívalo jeho záměrům; lovil v kalných vodách, a jeho pletichy nesvědomité byly podporovány obmyslnou nečinností Fridricha III. Utraquistům klesla velice mysl. Praha, jejich stolice a tvrz, sténala pod vládou Menharta z Hradce, který čekal jen na záminku, aby veřejně vzdal se reformy, kterou v srdci svém byl již odpřisáhl. Husité zajisté měli ještě vážnou většinu v obyvatelstvu, ale jejich roztržení na různé strany, které se potíraly na vzájem, ochromovalo převahu jejich sil.

Čechové, unaveni sněmováním, které nerozhodovalo ničeho, a jednáním, které nevedlo k cíli, a nemajíce naděje v ustavení správy ústřední, zřízením správy krajské hleděli aspoň zjednati částečnou pomoc od zla, jímž země trpěla. Sjezdy jednotlivých krajů scházely se a volily hejtmany krajské, jichž úkolem bylo zachovávati veřejný pokoj. Čtyři kraje východních Čech, ode dávna nejoddanější kalichu, spojily se v jednotu pod společným náčelníkem Ptačkem z Pirkšteina (1440). Neznáme ho dobře; zdá se, že měl znamenité vlastnosti, ale snad nedostávalo se mu onoho rozhledu duševního a zvlášť oné vážnosti a odhodlanosti, které jediné činí náčelníky stran velikými a kterých tenkráte Čechám bylo potřebí. Snad také jen času jemu se nedostalo. Když r. 1444. zemřel, Čechové neměli ještě ani krále ani vlády, ale provedeny byly již vážné pokroky, a Ptaček svému nástupci zanechával situaci mnohem jasnější a vzácné živly činné.

Poznav, že především jest důležito znovuzříditi stranu podobojí, obětoval se tomu všecken. Na sněmě Čáslavském (1441) kraje vedené Ptačkem znovu prohlásily Rokycanu za hlavního správce duchovenstva pod obojí, a příkladu jejich záhy následovala největší část strany kališnické. Brzo potom synoda Kutnohorská, kteréž účastnilo se do tří set kněží, ustavila víru a kázeň církve utraquistické. Strana mírná, spokojena důkazy dobré vůle od strany horlivější, jinak velmi znepokojena přechmaty katolíků sbližovala se s většinou reformě příznivou, a upřímný smír jejího nejvážnějšího náčelníka Jana z Příbramě s Rokycanou - na Mělníce roku 1442 - reakci odnímal jednu z nejlepších čák jejích. V díle soustředovacím pokračovalo se na sněmě Pražském (1444), který slavně odsoudil učení táborské; nejpokročilejší kněží bratrstva nechtěli sice přijmouti tohoto odsudku, ale nemohli zachovati svých věřících; neustálým proudem odpadání řídla strana jejich a připravován zánik této radikalní frakce ve většině utraquistické. Takto znenáhla byly napravovány nejnebezpečnější následky jednání s církví; místo strany váhavé a rozdělené opět stál naproti nepříteli národ sjednocený a doufalý.

Na neštěstí úspěchy nabyté, byť i velmi podstatné, byly jen prozatímné; získány byvše od Ptačka, závisely na něm, a smrt jeho vše mohla uvésti v pochybnost. Všecky příčiny rozbroje a slabosti trvaly jsouce spíše zakryty nežli potlačeny. Dílo od Ptačka sotva počaté přejal a dovršil Jiří z Poděbrad.

V kraji Čáslavském na pravém břehu Labe rozkládá se město Poděbrady, v němž žije okolo tří tisíc obyvatelů.21.1 Přední památnost tohoto městečka jest rozsáhlý zámek, obklopený hlubokým příkopem, který se obrací k jižní straně velikého náměstí. Je to stavba velmi mohutná, v některých částech dobře zachovaná; tu ukazuje se příchozím síň, kde v den svatého Jiří r. 1420. narodil se veliký král husitský.

Pánové z Kunstatu a z Poděbrad neměli statků velmi rozsáhlých, vliv jejich byl malý, ale slavné bylo jejich příbuzenstvo. Sestra matky Jiříkovy byla manželkou Oldřicha z Rosenberka; sestra jeho babičky byla matkou Menharta z Hradce. Žádná ze všech panských rodin českých reformě neprokázala větších služeb: děd Jiříkův protestoval roku 1415. proti odsouzení Husovu a jeho otec, Viktorin Boček z Kunstatu, sloužil ve vojště, kteréž odrazilo první vpád Sigmundův. Pověst příliš zajímavá, aby nebudila podezření, jmenuje Žižku křestným otcem Jiříkovým; tolik jest jisto, že Boček zůstal až do smrti své nejdůvěrnějším přítelem hrozného vůdce bratrstev. U Lipan bojoval proti Táborům a po boku jeho Jiří poprvé tu okusil války: bylo mu tenkráte čtrnácte let. O čtyři léta později (1438) činně účastnil se boje proti Albrechtovi Rakouskému: když táhl k Táboru, aby spojil se s Ptačkem, vrazil na jedno křídlo jízdy rakouské a ačkoli menší měl vojsko, svedl s ní bitvu a zvítězil. Jeho úspěchy, pevnost a ranná moudrost, oddanost jeho rodinou věci národní osvědčená, obrátily naň pozornost, a roku 1441 kraj Boleslavský zvolil ho za hejtmana. V tomto úřadě byl Ptačkovi bezpečnou a převzácnou oporou. Malý jsa a zavalitý, v celé postavě své měl něco pevného i vzdorného a zároveň rozvážného i klidného. Oči jiskřící se ze tváře opálené a bledé vyzrazovaly živý a pronikavý rozum. Od svého nejútlejšího mládí vzděláván jsa pro věci veřejné, ve všech stranách maje přátele a příbuzné, znal lidi a dovedl zacházeti s nimi. Vliv, kterého rychle nabyl, jeho mírnost, štěstí, neunavná činnost odporučovaly ho všem: celá strana Ptačkova neváhajíc přijala tohoto náčelníka dvacetičtyřletého. Nikdy volby nebylo šťastnější, a národ osudů svých nesvěřil strážci bdělejšímu a bezpečnějšímu.

Za našich dnů někteří historikové pokusili se popírati jeho zásluhy. Konec konců namítali, jakých dobyl si vítězství? Při jeho smrti utraquismus neměl více zákonného schválení úředního nežli na počátku jeho vlády, roztržka s církví byla nenapravitelná, papežové proti Čechám ozbrojili mocného krále, a vítězství Jiříkova neuchránila země jeho od hrozných zádav; nástupce jeho Vladislav musil vykoupiti mír nešťastnou smlouvou Olomouckou, která roztrhla korunu; oč historii jde, jsou výsledky, a výsledky, kterých domohl se Poděbrad, hrubě neospravedlňují neskaleného podivu. - Zapomíná se tu na dvě věci: nejprve Jiří znovu zřídiv Čechy, obnovil jednotu národní. Zvítězil nad bezvládím, přinutil strany k uznání řádné moci, vzbudil v srdcích cit pro společné prospěchy a povinnosti; vzpoury na konci jeho panování, částečné a skoro osobní, neuvádějí již v pochybnost existence národní; náboženské vášně, zmírněné vládou snášelivosti, nejsou již dosti prudké, aby udusily vědomí slovanské. Národu českému, takto opět sebranému a hmotně i mravně zotavenému, zabezpečil pak mír dvacetiletý; za tohoto příměří husitství v zemi zapustilo zdravé kořeny, tak že vyvinuly se mladistvé síly, které v době rozhodného boje postačily utraquistům ne-li k vítězství, aspoň k tomu, aby nebyli přemoženi. Když Jiří zemřel snad o několik let předčasně, reforma byla zachráněna spolu s národností českou. Čechám zasazeno bylo ovšem hrozných ran, ale žádná nebyla smrtelná. Všecky nesnáze nebyly odstraněny: husitství nedůsledné a vykleštěné dále živořilo, moc královská byla špatně opatřena a popírána; bylo by právě tak dětinské zapírati to, jako nespravedlivé činiti z toho Jiříka zodpovědným. Nikomu není popřáno zbaviti příští pokolení jejich povinností a úkolů; jediná věc, ku které tato mají právo se hlásiti, jest, aby nebyla zdržována chybami minulosti. Zásluha Poděbradova přestává na tom, že odvrátiv od svého národa pohromu nenapravitelnou, zachránil budoucnost: to postačí. Málo který nárok na slávu jest jasnější a platnější.

Znamená-li to, že dlužno viděti v něm jakéhos hrdinu revolučního? Někdy se tak tvrdilo; byl líčen jako rytíř budoucnosti, jako mučedlník pokroku jako mystický bojovník za dvě ideje které srdce našeho nejvíce dotýkají, za práva státu laického, která stavěl nad nároky útočné theokracie, za svobodu svědomí a za snášelivost, kterých hájil proti klatbám dotíravého dogmatismu.

Tenkráte hlavám říší připisovaly se veliké myšlenky, jasné názory o budoucnosti, žádáno po nich, aby výraz dávali neurčitým potřebám a tužbám své doby23.1. Vkus se změnil, tak že požadavky naše jsou skrovnější: mnohem méně věříme v plány dávno napřed sestrojené, v pokroky na vzdálená staletí připravované, v určitou vůli, za to mnohem více v nutnou spojitost skutků, v nátlak okolností, v přijaté prostředky, v nesvědomou součinnost lidí a událostí. Po panovnících nežádáme víc, aby měli velkolepé koncepce, ale aby dobře konali své povolání, zachovávajíce pořádek uvnitř a bezpečnost vůči cizině. Tuto nejpodstatnější povinnost panovnickou cele plnil Jiří. Nebyl smělým a vášnivým náčelníkem strany, ale, co více váží, velikým králem.

Takto nepůsobí již na obrazotvornost tím půvabem romantickým, který přísluší jen mystikům a sektářům. Ne že by nějaké hrdinství bylo nad jeho odvahu: byl veliký srdcem i duchem a jestliže někdy rozpakoval se o hodnotě věci, které hájil, jeho věrnost a oddanost tím zdá se ještě podivuhodnější; ale spěje ke konci zápasu, neměl slepé důvěry a nadšení prvních odbojníků a oné jako blouznivé víry, pro niž historie přece zachovává tajnou něžnost. Došlo se fase revoluční, která vždy jde za dobou úchvatu a útoku. Po prudkém vzmachu následuje úvaha a mdlá únava. Prostota důvěřivého srdce, veliké naděje, vášnivé nadšení prvních dnů ustupují novým činitelům: pobouřený pud ustupuje myšlence, že tolik obětí by bylo zmařeno, kdežto upomínka na nedávné boje, pýcha národní a neustupnost velí, aby nebylo zrazeno přijaté poslání. Vášně, ne méně zuřivé, nejsou již tak náhlé, ubývá nadšení a prosté důvěřivosti a přibývá vypočítavosti. Tvrdošijnost je táž, ale prudkost je menší. Fanatism slábne neb u nejbojovnějších mění svou povahu; příště méně vychází ze srdce nežli z hlavy. Sektáři nahraženi jsou politiky a náčelníkům tento duševní stav pokolení, kterému vládnou, ukládal by mnoho opatrnosti a zdrželivosti i tenkrát, kdyby nebyli proniknuti jemným vlivem lhostejnosti, jež ochlazuje srdce nejvřelejší. Nejupřimnější jeví jakousi nevoli, slouží-li věci, jejíž slabé stránky znají a přejí si skutečně, aby opatrným jednáním a výhradami učinili ji přijatelnou i svým protivníkům. Jejich cíl je skrovný; jejich chyby, nesmělost, obratnost poněkud přílišná a choutky sobecké jsou z těch, jež nejméně shovívavě se zavrhují; i jejich ctnosti, umírněnost, bystrost, vytrvalost zdají se krajností a skoro zradou.

Jiří byl jeden z těchto dělníků druhé doby. Nikdo méně se nepodobá theoretikovi nebo fanatikovi. Vzhledem k situaci, které neutvořil a které měniti nemohl, poznav nebezpečenství, kteráž ohrožovala jeho národ, a poučiv se o jeho potřebách podstatných, vynasnažil se odvrátiti ona a vyhověti těmto. Velkolepé kombinace, ke kterým se utíkal někdy, na příklad záměr veliké konfederace evropské, v očích jeho byly vždy jen podružnými a vedlejšími prostředky, jejichž důležitosti nenadsazoval a jimž nikdy neobětoval žádného bezprostředního prospěchu. Povolal k sohě muže zásad a proti papežství, byť i nerad, postavil se velmi určitě za posledních let panování svého, když byl vyčerpal všecky prostředky smírné, ač vždy hotov byl, obnoviti jednání s kurií. Nezvolil za úkol svůj rozšiřovati utraquism, nýbrž osvobozením země od vnitřního bezvládí a cizího vpádu zjednati Čechám, aby svobodně rozhodovaly o svých osudech. Úkol byl dosti veliký a nesnadný a nemůžeme dost nadiviti se hojným prostředkům, svěží mysli, opatrné vytrvalosti, prozíravému vlastenectví, odměřené odvaze a klidné pevnosti, které jemu dopřály přivésti jej k dobrému konci.25.1

Ptaček z Pirkšteina ukázal cíl: Jiří pokračoval v jeho politice;. ale s větší rozhodností a štěstím. Čechy měly na příště náčelníka: přátelé i nepřátelé spozorovali to brzo. Jednání s císařem a dvorem římským vlekou se; Jiří, neklamaje se o skutečných úmyslech svých protivníků, poznal, že nemá jiného prostředku k dosažení míru, než dobýti ho: papežové jednali by, leč by neměli ničeho více očekávati od bezvládí. Katolíci čeští hýbali se hlučně, chlubíce se několika skvělými přestupy: aby zamezeno bylo toto odpadání, které byť i mnoho neseslabovalo podobojích, velice je pobuřovalo, hrozíc každé chvíle vyvolati novou válku občanskou, bylo důležito zříditi pevnou a řádnou moc. - To bylo předmětem stálé péče Jiříka z Poděbrad. Povýšen byv důvěrou husitů na čestné a vůdčí místo, nemohl ani nechtěl svou věc oddělovati od jejich, ale jeho věrnost nebyla nesnášelivá, volal k sobě všecky lidi dobré vůle, snaže se spojiti všecky strany společným úsilím, aby vlasti své pojistil politický a náboženský mír, jehož potřebovala tak důtklivě.

Pro usmíření stran bylo třeba je ovládnouti. U pánů katolických vášně neb osobní prospěchy udusily všecko vlastenectví. Všady Poděbrad narážel na zlou vůli Rosenberka a jeho přátel v Čechách, kde jejich vinou žádné předsevzetí nebylo ku konci přivedeno; při dvoře císaře Fridricha, jehož liknavost a zlou vůli povzbuzovali; v Římě, kdež úsilovně žádali papeže; aby odmítl všeliký ústupek. I ti, kterým později událo se Jiřího obviňovati ze sobectví i osobní ctižádosti a s největší trpkostí vytýkati mu jeho násilné skutky, měli, jak se zdá, za lubem doháněti ho k nejhoršímu, nutíce ho jaksi k násilným rozhodnutím.

Zároveň pozbývali půdy v zemi: jejich obratnost přílišná činila je podezřelými, jejich taktika byvši prohlédnuta, neoklamala již nikoho. Chování církve sbližovalo různé skupiny husitské; naproti neustálému dráždění i nejnesmělejší, vzdávajíce se nesplnitelných nadějí, rychle ustupovali na zad: mezi mistry a doktory, kteří usilovali o jmenování Rokycanovo k arcibiskupství Pražskému, v první řadě byli muži, na jejichž shovívavost kurie byla zvykla spoléhati, Prokop z Plzně, Jan z Příbramě a Petr z Mladenovic.

Velký proud mínění se zračil; jak by byl Jiří nehleděl užíti ho, aby rozšířil a upevnil svou moc ? Cítil v sobě dosti srdce a dosti ducha, aby Čechám vrátil mír a moc: jak by nebyl odstranil překážky, které bránily plnému rozvoji jeho schopností? Bylo to jeho právo a byla to jeho povinnost. Ctižádost není vinná, leda když ve své péči zištné zapomíná na prospěch obecný. V tomto smyslu kdo byl tu ctižádostiv: Oldřich z Rosenberka a šlechta katolická, kteří za osobním cílem neb i - připustíme-li nejpříznivější domněnku - v záštiplném podnikání udržovali nepořádek, šetrně zacházejíce se živly rozkladu a rozvratu28.1 čili Jiří, který měl všecku péči upřímnou, aby ukončil dobu válek občanských, obnovil pořádek a myslem vrátil opět důvěru.

V Čechách nebylo tenkrát ani žádné pochybnosti o tom pro ohromnou většinu obyvatelstva. Katolíci cítíce, že nemají půdu pod nohami, se zoufalou urputností zápasili proti mocnějšímu a mocnějšímu nátlaku národa, žádajícího pokoje, pořádku a svobody náboženské. Jejich důvěra v úspěch a jejich pýcha ustoupily málomyslnosti a rozpakům. Kynula jim již jen jedna čáka: protahovati věc, až by dočkali se chvíle, kdy Ladislav, syn Albrechtův, dojde zletilosti, aby s ním znovu ujali se plánu, smrtí Sigmundovou tak nešťastně přetrženého; nevzdávali se svých nadějí, ale odročovali je, důvěřujíce náhodě; době a chybám husitů.

Počítali však bez Jiříka; jeho mírnost byla velmi obezřelá a jeho diplomacie, byť i velmi upřímná a plná dobré vůle, byla velmi prozíravá. Vyjednával potud, pokud doufal, že získá opět protivníky své, dále potud, pokud se mu zdálo potřebným, aby vůči všem prokázal jejich zlou vůli. Ode dne, kdy přesvědčil se, že jsou zcela hluši ke každému důvodu, a kdy jasně to dokázal stoupencům svým, jedná s velikou rychlostí a rázností. Svolal valný sněm do Hor Kuten, kam dostavili se nejen zástupcové čtyř krajů, které spravoval, ale i všickni, kdo byli odhodláni podporovati jeho politiku: v tomto jakémsi plném shromáždění strany pod obojí byla jemu svěřena nejrozsáhlejší moc; použil jí hned k rozhodnému činu. Sigmund jmenováním Menharta z Hradce k purkrabství pražskému, straně katolické pojistil vládu v hlavním městě království; velmi veliká většina obyvatelů, fanatičtí kališníci, snášeli zoufale tuto moc, čekajíce na příležitost, aby svrhli toto jařmo nenáviděné. Bylo-li dlužno nechávati déle spojence; obrance pravé víry, živořiti v potupné závislosti? Či snad Jiří měl zpraviti své protivníky o záměrech svých a přivoditi nevyhnutelnou krvavou srážku? Zbrojení jeho vzbudilo jistý nepokoj mezi jeho protivníky: se zvláštní prostoduchostí, které nelze vysvětliti než pokleslostí mysli jejich a přesvědčením, které měli o své málomoci, přestali na neurčitých prohlášeních, nečiníce žádného opatření. Jiří použil jejich nečinnosti; z nenadání objeviv se před Prahou, vzal ji bez boje k veliké radosti Pražanů, kteří bez smlouvání přiznali mu všecka práva královská, jichž se ujal29.1 (v září 1448).

zpět na obsah - Další: JIŘÍ Z PODĚBRAD, SPRÁVCE ZEMSKÝ