Česká čítanka - Denis- Konec sam. české -

Poznámky

ke straně 7

7.1 Hojně jest důkazův o pravých záměrech koncilia. Je třeba "užíti lsti a oklamati Čechy pro jejich dobré" (Monumenta Concil. gener. saecul. XV. I., str. 123.) - Melius est sub dissimulatione procedere et generalia quaedam dicere pro amicitia partis utriusque. (Mon. I., str. 783.) Srovnej vypravování Tomkovo nestranné a podrobné v "Dějepise města Prahy", díl IV. a VI, zvláště díl IV., str. 678, 679, 684, 695 a j. [O "ohlávce" Palomarově viz id str. 603: Prospěšnost chytrého jednání s Čechy dokazoval legat koncilia Jan Palomar pravě, "že se s Čechy musí jednati pěkně jako s koněm nebo mezkem, když se krotí, pokud se mu nepřehodí ohlávka; nebo potom teprv přiváže se k jeslím: rovněž že se stane Čechům, kteří nyní nechtí do ovčince, až jen přijmou jednotu."

ke straně 8

8.1 Pez, Script. rer. Austriac., II, str. 846.

ke straně 9

9.1 Palacký připouští, že kompaktata byla stvrzena od Eugenia IV., oba důvody, kteréž uvádí, zdají se mně dokazovati opak. List papežův ode dne 11. března 1436, není úřední potvrzení, než neurčité osvědčení přízně. Slova bully ode dne 18. září 1437 jsou ještě významnější, dokazujíce jasně, že Eugenius IV. otázku pokládal vždy za otevřenou a nikoli za rozhodnutou.

ke straně 10

10.1 Jednoho dne (9. září 1437) padesát sedm povstalců bylo v Praze oběšeno. Byl prý velmi veliký pláč v lidu za dlouhý čas a vždycky lidé plakávali, když byla zmínka o tom. Tak píše starý pamětník, (Tomek VI, str. 40 ). Pan spisovatel míní popravu pana Jana Roháče z Dubé, starého přítele Žižkova a úhlavního nepřítele krále Sigmunda. "Dle srdce svého" Sigmund zdělal při tom divadlo šibenicí o trojí výšce, na níž nejvýše pověšen pan Roháč v rouchu červeném se zlatým pásem a s pouty pozlatitými, doleji ostatní obránci hradu Siona.

ke straně 19

19.1 O poměrech slezských viz velmi pěkný spis Grünhagenův Geschichte Schlesiens 1. svaz. Gotha 1884, zvláště str. 252 a násl. Grünhagen osvědčuje vůbec opravdovou a chvalitebnou snahu po nestrannosti.

ke straně 21

21.1 Město Poděbrady dle sčítání roku 1890 má 4819 obyvatelů.

ke straně 23

23.1 Palacký, který se svědomím pozorným s učeností hlubokou spojoval horoucího ducha a mladistvý zápal pro všecky věci veliké, v Jiříka vložil kus sebe samého, své víry a svého nadšení. Obraz, který nakreslil o husitském králi, jest jaksi idealní a jako idyllický. Vzbudil trpký odpor: nebylo-li urážkou kultury německé předpokládati, že Čech měl ušlechtilé myšlenky, v Slovanu viděti bojovníka za svobodu? Pravda, vypravování Palackého jistou měrou dýše hrdými a šlechetnými vášněmi, kterými plál historik, dobou, kdy psal, dobou bouře a útoku, a též theoriemi, které v ten čas našeho století vládly. V obraze Jiříkově zůstane vždy částečná neurčitost, protože prameny nedopouštějí nám proniknouti v nejtajnější myšlenky a že nepřátelským svědectvím chybí nutná protiváha, výpověď přítele a spojence králova. Nejčastěji musíme tudíž ze skutku souditi o vůli, uhadovati záměr, co vždy je nebezpečno a zvláště v době krise mravní a rozumové jako v XV. století. Tím, co temného zůstává v tomto osudu a co záhadného v této povaze, vysvětluje se částečně půvab, kterým tento předmět působil na historiky. Nové práce nezměnily patrně jednotlivých rysů ve fysiognomii králově, ale celkový dojem je zcela jiný: král méně úplně vystupuje v plném světle, je rozmanitější, živější. Pozbývá něco kouzla romantického, kterým nás oslňoval, ale zajímá nás více.

ke straně 25

25.1 Pro tuto dobu upozorňujeme na hlavní sbírky pramenů: Palacký, Urkundliehe Beiträge zur Gesch. Böhm. und seiner Nachbarländer im Zeitalter G. v. Podiebrad (1450-1471) ve Fontes rer. Austriac., 2. řada, sv: XX. Vídeň 1866; - Bachmann, Urkunden und Aktenstücke zur österr. Geschichte im Zeitalter K. Friedrichs III. und K. G. von Böhmen (1440-1471), téže sbírky sv. XLII., 1879; - velmi krásná sbírka Fontes rer. Silesiacarum, zvláště svazek VII. (latinský text Eschenloera s výtečným úvodem kritickým) sv. VIII. a IX. (Polit. Korrespondenz von Breslau, vydaná od Markgrafa), sv. XII. (Geschichtschreiber Schlesiens des XV. Jahrh., Breslau 1883, uveřejněna od Frant. Wachtera); - sbírka nejrůznějších pramenů vydána pod názvem Archiv český, zvláště díly I., IV., V, a VI. -- Staré letopisy české sv. III. Scriptorum rerum bohemicarum uveřejněné od Palackého. - Palacký první obnovil tuto velikou postavu Jiřího z Poděbrad ve IV. díle svých výborných Dějin národa českého. Saint-René Taillandier ve své knize "Bohéme et Hongrie" (Čechy a Uhry), Paříž 1862, podal zajímavý a živý přehled bádání velikého spisovatele českého. Od té doby dva směry vyznačují se vždy patrněji mezi historiky velmi četnými, kteří zabývali se Jiřím. Králi přejí čeští spisovatelé vůbec a jistá část dějepisců německých, u nichž přesvědčení svobodomyslné vítězí nad předsudky plemennými. Hlavní díla, která přísluší této škole, velmi nestejné ceny, ale z různých příčin velmi zajímavá, jsou tato: Jordan, Das Königthum Georgs von Podiebrad, Lipsko 1861; - Droysen, Geschichte der preussischen Politik, sv, II.; - Tomek, Děje království českého (páté vydání, Praha 1885); - Ermisch, Studien zur Gesch. der Sachs.-Böhm. Beziehungen in den Jahren 1464 bis 1471, Dráždany 1881 a j. - Celkem Němci jsou spíše přísni ke králi husitskému a přísnost stává se nenávistí u většiny Němců českých. K této třídě druhé s tendencemi více méně žalobnými náleží G. Voigt, jehož mínění zdá se trochu kolísavé a příznivější v jeho životopise Pia Il. (Enea Silvio Piccolomini, Berlin 1863 ) nežli ve zprávě jeho o úsudcích Palackého (Georg von Boehmen der Hussitenkönig; v Syblově Historische Zeitschrift sv, IV. i 86 i; - Markgraf, Über Georgs von Podiebrad Plan eines europaeischen Fürstenbundes, Histor. Ztschr., sv. XXI.; das Verhältniss K. Georgs von Boehmen zu Papst Pius II, (1458-1462); die Bildung der katholischen Liga gegen K. Georg von Podiebrad (Hist. Zeitschr. sv. XXXVIIL, 1861. - Bádání obou škol, apologetické a kritické, dospěla nedávno ke dvěma spisům, jež, ač jsou směru zcela protivného a ceny velmi nerovné, přec oba celkem vynikají znamenitě: oba spisovatelé svými pracemi předběžnými výborně připraveni, bádáním úplným a velmi dobře provedeným shrnují a opravují všecka studia předešlá. Bachmann má k Jiříkovi osobní nenávist; jako poctivý nepřítel upouští od každé obžaloby, která nezdá se mu odůvodněnou, ale neskrývá hněv, který mu působí nedostatek důkazů; studiu této doby věnoval dlouhá leta. Jeho monografie: Ein Jähr böhm. Gesch. ; - Böhmen und seine Nachbarländer unter G. von Pod., Praha 1878, byly velmi důkladnými obžalobami; od té doby uveřejnil v Allgemeine Deutsche Biographie velmi zajímavý životopis Jiříkův ; konečně velmi podrobné vypravování o nejdůležitější části panování jeho podal v 1. svazku velikého historického díla Deutsche Reichsgesch. im Zeitalter Friedrich III. und Max I., Lipsko 1884. V tomto díle poněkud dlouhém a temném není méně učenosti nežli vášně a o svědomitosti p. spisovatelově svědčí, že přes jeho úsudky velmi tvrdé o králi, dojem, který si učiníme ze čtení tohoto spisu, nijak neni nepříznivý Jiříku. Tomek konci dějin husitských věnoval VI. a a VII. díl svého Dějepisu Prahy (Praha 1885 a 1886). Tomek, jehož jméno by bylo slavné po vší Evropě, kdyby z vlasteneckého pocitu, schopného obdivu, nebyl psal všecka díla svá česky, svou přísností a pevností ducha, plnou znalostí událostí a upřímností zasluhuje bez odporu, aby byl vřazen do první řady historiků současných. Ačkoli bývá vždy neopatrno v dějepise mluviti o práci skončené, zdá se mi nicméně pravdě velmi málo podobným, že od nynějška na dlouho připojí se něco valného k dílu jeho o Poděbradovi.

ke straně 28

28.1 Bachmann, vždy tak přísný ku Poděbradovi, v němž vidí jen ctižádovce, který bez osobního přesvědčeni kořistí z husitství, aby došel království, uznává přece, že na Oldřicha z Rosenberka spadá vina zmařeného jednání s Fridrichem a že pletichy jeho činily zřízení vlády nemožným. Článek "Podiebrad" v Allgem. deutsche Biographie.

ke straně 29

29.1 Palacký IV., str. 191-194. Katolíci, kteří svou liknavostí a neopatrností podporovali úspěch Jiříkův, později pokoušeli se omluviti chybu svou, zahrnujíce vítěze výčitkami. Mluvili o pronevěře, o zradě: obyčejná to nespravedlnost stran, které rády žádají od jiných jemného svědomí a přílišné úzkostlivosti, jichž samy se své strany nevážily sobě. Ku podivu, Palacký do jisté míry neschvaluje jaksi obratnost Jiříkovu a lituje, že není v něm oné velkomyslnosti rytířské, které diví se při Ptačkovi: v skutku časy se změnily a velkomyslnost nebyla vhodná. Více váhání bylo by slabostí. Na štěstí pro Čechy Jiří nebyl rytířem.

zpět na obsah