Kterak doktor Faustus lékařem jsa, ďábla zaklínal.

Celý úmysl doktora Fausta na tom byl, (jakž nahoře řečěno), že sobě to obliboval, což na něj neslušelo, usilujíc o to dnem i nocí. Vzal na se křídla orličí chtěje všecky grunty nebeské i zemské vyzvěděti, nebo jeho všetečnost, svoboda a lehkomyslnost, tak ním strkala a k tomu ponoukala, že jest sobě umyslil jednoho času některá čarodějnická slova, figury, karaktery a zaklínání, jímž by ďábla před sebe povolati mohl, učiniti a je skusiti. Přišel tehdy do jednoho hustého lesu, jakž sice někteří praví, kterýž u Wittemberka jest, Špešet řečený, k čemuž se doktor Faust sám potom přiznal. V tom lesu před večerem, na křížovém rozcestí hůlkou několik kol okrouhlých učinil, a dvě po straně, že ty dvě, kteráž nahoře stála, do velkého kola vešly. A tak zaklínal ďábla v noci, jako k 3. hodině. A tehdáž jistě ďábel tiše se smáti a Faustovi zadek ukázati i pomysliti mohl: Nu dobře, jáť tobě tvé srdce a mysl obvlažím, a na vopičí stoličku posadím, aby mi se netoliko tvé tělo, ale také i duše dostala, a ty mi se k tomu nejlépe hodíš, kde já nebudu chtíti sám jíti, abych tebe posílal. Jakož se tak stalo, a ďábel s Faustem začasté divné hříčky strojil. Nebo když doktor Faustus ďábla zaklínal, tu se ďábel tak ukazoval, jakoby nerad k tomu cíli a místu šel, začav v tom lese takový chramost a bouření, co by se všecko do gruntu zvrátiti mělo, takže se dříví až k zemi shejbalo. Potom oslepil Fausta; že se mu zdálo jakoby plný les čertů byl, kteřížto hned také uprostřed D. Fausta tak se viděti dali, jakoby tu nic jiného než všecko nějací vozové byli; k tomu ode čtyř stran toho lesu lítali k těm kolám neb cirklům šípové a koule, po nichžto vyšel blesk jasný a hřmotný co by z ručnice. Také v tom lese mnohé libé instrumenta od muziky a zpěvův slyšáno bylo, přitom některé turnaje s špisy a zbraněmi, že se již doktorovi Faustovi stejskalo, pročež chtěl z těch kol ustoupati, však naposledy předce drže se svého bezbožného a zoufalého předsevzetí, v svém předešlém úmyslu trval, by mu pak z toho nevím co pojíti mělo, a tak zase, jako i prvé ďábla zaklínati počal, na kteréžto zaklínání jeho ďábel mu takové oslepení představil: Ukázalo se, jakoby nad kolem gryf aneb drak lítal a křídly třepetal, když pak doktor Faustus své zaklínání činil, tehdy ta obluda žalostivě křičela, brzy potom tří neb čtyr láter zvejší spadla ohnivá hvězda dolů obrátivši se v kouli ohnivou, čehož ačkoliv se doktor Faustus velice zděsil, však líbilo s mu předsevzetí jeho a vysoce sobě toho vážil, že mu ďábel poddán býti má. Jakož se z toho mezi řeholou sám pochloubal, že by jemu nejvyšší hlava na zemi poddána a poslušna byla. Načež studentové odpověděli, aby o vyšší hlavě nevěděli, než o císaři, papéži aneb králi. K tomu D. Faustus řekl: Ta hlava, kteráž mi poddána jest, jest vyšší. Dotvrzujíc toho epištolou sv. Pavla k Efezským řka: kníže tohoto světa na zemi i pod nebem atd: Ta zaklínal tu hvězdu jednou, po druhé i po třetí až z ní vyšla ohnivá záře muže zvejší, která se zase dolů spustila, a šest svíček hořících na ní spatříno, z nichž jednák jedna nahoru vyskakovala, a jednák druhá dolů se spouštěla, až se z toho učinila a zformovala postava muže ohnivého, kterýžto obcházel okolo toho kola za čtvrt hodiny. Brzy potom proměnil se ten ďábel a duch v postavu mnicha v rudém oděvu a dal se s Faustem v řeč, ptajíc se ho, čehoby žádal. Kdež D. Fausta žádost byla, aby nazejtří o půl noci v příbytku jeho se postavil, čehož se poněkud ďábel zbraňoval. Ale D. Faustus zaklínal jej skrze pána jeho, aby žádost jeho naplnil a vykonal. Což mu naposledy ten duch připověděl, i dopustil.

zpět na obsah Další: První hádání D. Fausta s zlým duchem.