O hvězdách.

Jeden vznešený doktor v Halberštatu pozval jednou doktora Fausta k večeři, a nežli připraveno a na stůl přinešeno bylo, Faustus se položil na okno, a pohleděl k nebi, kteréž toho času, jakožto jarního, jasné, a plné bylo, kterýžto doktor též byl člověk v lékařském a hvězdářském umění zběhlý, jenž doktora Fausta nejvíce za tou příčinou byl k sobě pozval, aby o některých planetách, aspektích a hvězdách i proměnách od něho spraven býti mohl, a protož se k doktorovi Faustovi na okno položil, a s ním ven vyhlídal, a spatřil, že se hvězdy za často čistí a distillují, ptal se D. Fausta, jaká toho příčina jest, a odkud to pochází. Odpověděl mu doktor Faustus: Pane a bratře milý, víte o tom dobře prvé, že nejmenší hvězďa na obloze nebeské, kteráž se zde u nás dole tak malá býti zdá jako svíčka lojová, větší jest nežli které knížetství. A jest věc jistá, jakž jsem to sám očitě z blízka viděl, že širokost, dlouhost a vokrouhlost nebe, větší jest nežli 12. světů neb okršlkův země, jakož pak pod oblaky nebeskými žádné země viděti není, k tomu také některá hvězda větší jest než tato krajina, některá tak veliká, jako město toto, jiná jako veškeren okršlek vší říše, jiná opět jako turecká země, jedna každá planéta tak veliká jako veškeren svět. Odpověděl doktor ten: Ovšem jest tak, pane Fauste milý, ale pověz mi také, jaká jest příležitost těch duchův povětrných, kteříž (jakž se mluví) lidi netoliko ve dne, ale i v noci trápí a sužují. I odpovídaje mu řekl doktor Faustus: Duchové ti, poněvadž slunci poddáni nejsou, bydlejí a přebývají pod oblaky, a čím jasněji slunce svítí, tím také duchové hlubšího bydlení a temnosti hledají. Neb světlo a jasnost slunečná jest jim od Pána Boha zapovědína, a jim dopřína a přivlastněna není, ale v noci, když největší a nejtmavější tmy jsou, bydlejí mezi námi lidmi. Neb slunce, ačkoliv krásně nesvítí, však první nebe tak jasné mocí svou učiní jako den, tak že v temné a tmavé noci, lidé nic méně, byť pak hvězdy nesvítily, nebe viděti a spatřiti můžeme. Odtud to pochází, že duchové, poněvadž světlosti a jasnosti slunce, v výsosti postaveného, trpěti a snášeti nemohou, k nám dolův na zem se spouštějí, mezi námi lidmi přebývají, a nás těžkými sny, hroznými a děsitedlnými spůsoby obtěžují, a bludami svými strašiti a děsiti nepřestávají. An když i vy po tmě a bez světla ven vycházíte, tehdy vás ledajakási hrůza napadá. K tomu také tvoří se v noci divné a rozličné fantazie, kteréž ve dne nebývají. Item, děsí se tolikéž mnohý, domnívaje se, jakoby duch neb obluda před ním stála, a na něho sahala, ješto se toho častokráte mnohému přitrefuje, jakoby v domě a ve snách chodil, a jiné mnohé věci, na kteréž nikdá člověk nemyslí, činí a působí. Ty a takové všelijaké věci potkávají nás v noci proto, že duchové od nás blízko jsou, a nás všelijakým šálením a oslepením trápí a sužují.

zpět na obsah Další: Otázka jiná o hvězdách, které na zem padají a se distillují.