Kterak všickni pekelní duchové v způsobích jejich s paterými knížaty pekelnými k doktorovi Faustovi přišli.

Doktora Fausta kníže nejvyšší a pravý mistr jeho některého času k němu Faustovi přišel, chtěje ho podlé jiných holomkův svých, kterak se má, navštíviti. Kteréhožto se doktor Faustus nemálo pro jeho šerednost ulekl. A ačkoliv to navštívení jeho milouška v létě a v největší horko se stalo, však ďábel tak studený vítr z sebe vydal, že se D. Faustus nadál, že tu již zmrznouti musí. I řekl ďábel, kterýž se Beliálem jmenoval, k doktorovi Faustovi: Fauste, o půl noci jakžs procítil, poznal jsem tvé myšlení, kteréž takové bylo, žebys rád některé z předních duchův pekelných viděti žádal.

I protož jsem teď s některými předními rotami a služebníky svými k tobě přijel, abys na ně sobě podlé žádosti své pohleděti mohl. Odpověděl mu Doktor Faustus: Dobře jest, nech na ně sobě pohledím, kde jsou? Řekl mu Beliál: Vně přede dveřmi. Beliál pak ukázal se doktorovi Faustovi v spůsobu nejchlupatějšího a nejčernějšího nedvěda, s ušima nahoru obrácenými, ohnivými, maje tlamu ohnivou, zuby dlouhé bílé, ocas dlouhý okolo tří loket zdýli, a na hrdle tři křídla lítavá. A tak k doktorovi Faustovi, jeden po druhém do světnice šli a lezli, že jim světnice, ani lavice stačiti nemohli. Tu Beliál oznámil doktorovi Faustovi jednoho každého toho holomka jméno, kdo jsou a jak jim říkají: z kterýchžto předních duchův ponejprv do světnice Faustové všel Luciper, doktora Fausta pravý a vlastní pán, jemužto se zapsal, v spůsobu a zvejší jedné postavy mužské, chlupatý a vlasatý, maje na sobě barvu veverčí a ocas okrouhlý, na horu se pnoucí, jako veverky obyčejně mají. Po něm všel druhý Belzebus jménem, ten měl vlasy tělné barvy, a hlavu buvolovou, se dvěma hroznými ušima, a s ocasem kravským, jsouc též po životě chlupatý a vlasatý, maje křídla dvě veliká a bodlavá, jako trní na poli, žlutě a zeleně kropená, z nichžto po svrchu paprslkové ohniví vyskakovali. Třetí, jménem Astaroth, ten vešel k Faustovi v spůsobu jednoho velkého hada, leza bez noh po ocasu, modré barvy břicho pospodu maje, převeliký, podbílý a podžlutý, napřed dvě krátké nohy žluté, po hřbetě fialové barvy s špicemi a štětinami bodlavými a ježkovými z prstu zdýli. Čtvrtý satan, ten byl na skrz bílý, šerý a chlupatý, maje hlavu osličí, ocas kočičí, a pazoury lokte zdýli. Pátý Anubis jménem, ten měl psí hlavu, strakatý, kde černý byl, tu měl krůpěje aneb tytlíky bílé, a kde byl bílý, tu mžl krůpěje aneb tytlíky černé, maje nohy a uši dolů visící jako pes čtyr loktů zdýli. Šestý, Dythykanus jménem, ten lokte zdýli byl, spůsob malého ptáka a koroptvi; toliko že okolo hrdla zelené a strakaté barvy byl. Sedmý a poslední, Drachus jménem, se čtyrmi krátkými nohami žlutými a zelenými, a životem brunátným, ohnivým, a s ocasem podčerveným Faustovi se ukázal. A tato sedmera knížata těmito oznámenými barvami oděna byla. Jiní pak holomci a náhončí jich ukázali se témuž Faustovi v spůsobu a křtaltu nerozumných a lítých zvířat, jako sviní, kancův, srn, jelenův, nedvědův, vlkův, vopic, bobrův, buvoluov, kozlův, bejkův, mezkův, voslův a jiných zvířat atd. Jichžto se tak mnoho do světnice Faustové nahnalo, že pro tíseň a ouzkost místa, mnozí zase z též světnice vyhnati se musili. Faustus pak nemoha se těm šeredným ďábelským příšerám a jich proměnám dost nadiviti, i ptal se těch sedm knížat pekelných okolo sebe stojících, proč se jemu v jiném spůsobu neukázali. Odpověděli jemu, řkouce: Že se v pekle jináče proměniti nemohou. A protož také jsou pekelná zvířata a hadové. A ačkoliv tam v pekle ohyzdnější i přetvářenější a potvornější jsou nežli tuto, však mohou také křtalt a spůsob jednoho každého člověka na sebe vzíti, jakž oni chtějí. Promluvil D. Faustus k nim s žádostí a prosbou touto, poněvač na nich sedmi přestává a spokojen býti může, aby jiným odpuštění dali, a jim pryč se odebrati rozkázali, což se tak stalo. A když toliko ta sedmera knížata napřed jmenovaná při něm zůstala, a trvala, kázal před sebou jednomu každému z nich průbu proměnění svého udělati, což jsou učinili, a sebe jeden po druhém, jakž prvé byli, v jiný a jiný spůsob, a tak ve všeliká zvířata, ptáky, hady, čtvernohá i třínohá hovada se proměnili a obrátili, což se doktorovi Faustovi dobře líbilo, a protož se jich tolikéž ptáti nemeškal, mohl-liby se on také tak proměniti. Odpověděli mu, že může, a podavše mu jedné knížky kouzedlnické, kázali jemu tolikéž průbu takového proměnění udělati, kterouž před nimi udělav, tázal se jich potom dále, když odpuštění od něho bráti chtěli, kdo jest pak ty rozličné žížaly a zeměplazy učinil a stvořil. Odpověděli mu: Po pádu (prej) člověka hned také takové žížaly a zeměplazové učinění jsou, aby lidem škoditi a je trápiti mohli, v kteréž se my ďáblové tolikéž jako i svrchu psaná zvířata proměniti můžeme. I zasmál se tomu doktor Faustus a žádal toho též věděti, což se k jeho žádosti jest stalo. A jakž táž knížata pekelná před ním zmizela, ukázali se i hned v světnici Faustově všelijácí rozliční potvorní chroustové a zeměplazové, jako mravenci, brouci, cvrčkové, kobylky, motejlové, komárové, sršňové a vosové, tak že nimi i jinými mnohými žížalami veškeren dům jeho naplněn byl, nad jichžto množstvím se Faustus náramně hrubě rozhněval, proto že ho některé z nich trápily a jizvily, jako mravenci, ti do něho se vřepili, vosové naň se rojili, mušky mu do očí se sypaly, blechy ho vošívaly, brouci okolo uší bručeli, vši po hlavě i po šatech jeho lezly a jej svížely, pavouci se s hůry naň spouštěli, housenky po něm se soukaly, sršňové jej štípali, a summou od těch všech tak velice tribulován a utrápen byl, že již nevěděl co sobě počínati, nýbrž před nimi z světnice utíkati, a právě říci jest musel, že to všeckno mladí čertíkové byli. A jakž z světnice vynikl, hned ho také dotčené neřesti víceji netrápily, anobrž všeckno spolu a jako v okamžení zmizelo.

zpět na obsah Další: O jízdě první doktora Fausta do pekla.