O jízdě první doktora Fausta do pekla.

Doktor Faustus táhnouc po dátum zapsání a uložení cíle svého již na osmý rok a den ode dne k svému zahynutí věčnému bez umenšení pospíchaje, na větším díle v tom ve všem čase ničímž jiným se nezanepraždňoval, než toliko dotazováním, hádáním s duchem svým o jiných a jiných věcech, mezi nimiž to se jemu také o pekle zdálo. A protož povolav před sebe služebníka a ducha svého Mephostophila, poroučel jemu, aby Beliálovi, aneb Luciperovi pánu svému k němu přijíti kázal. Ale on mu jiného ďábla poslal, jménem Belžébuba, panujícího nad peklím na východ, kterýž se ho ptal, jakáby žádost jeho byla? Oznámil D. Faustus: Mohl-li by to spůsobiti, aby ho některý z ďáblův do pekla uvedl a zase vyvedl, tak aby okršlek a podstatu jeho spatřiti a ohledati mohl? Jemužto Belzebub oznámil, že mu to chce spůsobiti. A protož aby se k tomu připravil, o půl noci že k němu zase přijde, a jej do pekla k spatření jeho povede. A tak když již temná noc přišla, o půl noci navrátil se Belzebub zase k doktorovi Faustovi, maje na svém hřbetě stolici kostěnou, vůkol a vůkol zámky uzamykanou, na kterouž se doktor Faustus posadiv, upřímo do pekla na ni draboval. I pošetř tuto, čtenáři křesťanský, kterak ďábel doktora Fausta oslepil a omámil, že se jináče nedomníval, než že jest v pekle byl, ješto z pekla vyproštění žádné naděje žádnému se nepozůstávuje. I jel tehdy ďábel s doktorem Faustusem do povětří tak lehce a tiše, že na něm usnul, a v tom zdálo mu se, jakoby v usnutí v teplé lázni neb vanně seděl. V kterémžto duch jeho na horu velmi vysokou a širokou, z níž nic jiného než tolika síra, smůla a jiskry ohnivé pršely, vnesl, a s tak velikým hřmotem a praštěním na tu horu jej postavil, až se ze sna probudil. Odtud táhl dále pekelný had s doktorem Faustem do propasti a hlubokosti, až na grunty pekelní. A ačkoliv v pekelné peci ohněm plápolalo a hořelo, však doktor Faustus horkosti žádné neb pálení odtud nepocejtil, nýbrž zdálo mu se, jakoby chladný a teplý větříček času májového na něj vanul. V tom libý a přelahodný hlas a zvuk od instrumentův všelijakých slyšel, z nichž ač oheň pekelný dosti pronikavý a plamene vycházel, však ani jednoho instrumentu očima svýma nespatřil, aniž se také na to, jakby se to dálo, ptáti směl, poněvadž jemu to předtím přísně zapovědíno bylo, aby nemluvil, ani se nač tázal. Po těch pak instrumentích a přestání zvuku jich, přihnali se k tomuto ďáblu Belzebubu ještě jiní tři pekelní ďáblové, k němu podobní, kteřížto před doktorem Fausten, před Belzebubem, když se úprkem do propasti pekelní hlouběji spouštěli, lítali. A když tak jeli, vytalousil se na doktora Fausta jelen náramně veliký létavý, s rohy velikými chtěje jeho do hlubiny pekelné z té stolice, na kteréž tak seděl, překotiti, jehož se nebohý doktor Faustus náramně ulekl, ale dotčení tří dáblové toho zhajovali a takového jelena pryč odehnali. Když pak ještě vždy hlouběji do pekla se šrotovali, tu okolo sebe rozličné žížaly a zeměplazy, nad míru ukrutné veliké viděli, jenž se též na doktora Fausta třely, ale přispěli jemu v tom na pomoc lítaví nedvědi, a s těmi potvorami půtku měli, tak že nad nimi vítězství vzali, tu opět bezpečnější a volnější průjezd stracený doktor míti mohl. Dále pak do temnosti se šinuv, uzřel draka s křídly velmi nemotorného, an do nějakých opršalých vrat se ďabruje, upřímo k doktorovi Faustovi s sypěním a zuřivých obyčejem tak silně, že o stolici Faustovu zavadivši oba dva překotil. Tu nebohý doktor z stolice do propasti pekelní s velikým křikem a hlaholem letěl, nejináče se domnívaje, než že již, ač před časem tam zůstane, poněvadž ani vůdce svého tehdáž neviděl, ale však ještě tu na retuňk přispěla mu stará jakási nemotorná vopice, kteráž ho před zahynutím zachovala a retovala. V tom pak obtáhla peklo mlha velmi hustá a tmavá, že časem ničehéhož před očima svýma, ani zpředu, ani zzadu viděti nemohl. Tu vyrazil se z té mlhy oblak jeden, z něhož dva velicí draci vynikli, vůz jeden po sobě táhnouce, na nějž táž opice stará doktora Fausta zase posadila. Po malé pak chvíli jako po čtvrt hodince, stala se opět hustá rozšířená temnost a mlha, tak že doktor Faustus jak vozu, na němž seděl, tak ani drakův, kteří ho táhli, viděti jest nemohl, s kterýmiž vždy dál a hlouběji do pekla táhl. Ale jakž taková hustá, smradlavá a krkavčí mlha zmizela, vůz a koně své zase viděl, tu z výsosti na zarputilého doktora Fausta tak mnoho šípův a paprslkův ohnivých jest padalo, že netoliko on doktor Faustus, ale i nejudatnější rek před nimi třásti a zděsiti by se musil. V tom opět neupřahaný doktor dostal se na veliké bouřlivé moře, do něhož se draci pekelní s ním vpustili, ale on žádné vady nepocítil, než toliko horka a tepla velikého, jehožto vlnobití doktora Fausta tak přiklopilo; že koně i vůz stratil, a vždy hlouběji do hlubokasti tonul, až naposledy na nějakou špičatóu skálu přitonul, na níž již jako na poly mrtvý seděl, a okolo sebe na všeckny strany se ohlídaje, žádného ani viděti, ani slyšeti jest nemohl, než v dole viděl hlubiny a propast velikou, z níž větřík vál, a okolo vučela voda, i myslil v sobě divně: Nu (prej) co již činiti, poněvadž jsem již od duchů pekelných opuštěn, musím se nebo do hlubiny a zátoky spustiti, anebo tuto na té skále bídně a strastně zahynouti, i dal se v lamentování a těžké stejskání, a vždy jednu cestu z dotčených dvou sobě vyvolil, vskočil v strachu svém vzteklém dolů do nějaké díry ohnivé, a řekl: Nu duchové pekelní přijměte ode mne tuto oběť dobře zasloužilou, kterouž mi jest duše má z zoufalství a vysokomyslností spůsobila. A spustivše se ouprkem dolův slyšel hrozné třeskání a bouření, od kteréhož hora i skála, kteráž při té díře, byla, tak velice se zatřásla že on se domníval, jakoby z velkých děl střílení bylo, a dostav se odtud na grunt pekelný, tu patřil v pekelném plameni znamenitých mužuov množství veliké, císařův, králův, knížat a pánův atd. Též mnoho tisíc zbrojného lidu, podle kteréhožto ohně tekla chladná voda, kterouž někteří pili a jiní se v ní svlažovali a chladili, někteří také pro náramný jekot zimy do ohně, aby se ohřívali, vbíhali. Z kteréhož lidu ztraceného duši jednu doktor Faustus přistoupiv k ohni popadnouti chtěl, ale když se nadál, že ji v ruce má, onať mu zase zmizela, nemoha horkosti pekelného ohně dále snášeti, sem i tam se ohlídal, kudyby zase z pekla vypadnouti mohl, a hle v tom ihned Belzebub, vůdce jeho, s stolicí svou kostěnou zase se k němu přivelebil, jej na ní posadil, a tak s ním do výsosti zase na horu jel. Neb doktor Faustus již déleji za příčinou hřmění, bouření, mlhy, síry, dejmu, ohně, zimy i horka, též žalostivého naříkání, kvílení, úpění, muky a trápení duší zatracených, v pekle zůstati a setrvati nemohl. A když Faustus tak dlouhý čas doma nebyl, famulus jeho o něm jináče nemyslil a nesmejšlel, než poněvadž pekla viděti žádostiv byl, že v něm více spatřil, nežli se mu spatřiti chtělo a že již na věčnost tam zůstane. I v tom takovém jeho o něm Faustovi pánu svém přemejšlení, přitěpil ho Belzebub na stolici té sedícího a na ní spícího na lůže jej uvrhl. A když potomně ke dni se přibližovalo a on ze sna se probudil, tak se mu zdálo, jakoby za některý čas v tmavé věži seděl a pekla ani ohně pekelného neviděl. O kterémž on leže ještě na lůži svém, divně sobě přemejšlel, jednák za jisto měl, že v pekle byl, jednák o tom pochyboval, pravil, že ho ďábel toliko tak oslepil a omámil. Což tak v pravdě bylo, neb pekla dobře a právě neviděl, a kdyby je byl viděl, nebylby do něho žádostiv jeti.

Tuto historii a co v pekle D. Faustus spatřil, to všeckno sám rukou svou vlastní na cedulce sobě pro pamět jest poznamenal a napsal, kterážto cedulka potom také po jeho smrti v jedné knize obzvláštní zapečetěna, nalezena jest byla.

zpět na obsah Další: Druhá jízda doktora Fausta do povětří a oblakův.