|
- Zíbrt (ed.) | - Doktor Faustus | - |
Tré předních hrabat, jichž tuto jména jmenovati potřebí není, byvše v Wittemberce na učení svobodném, sešli se jednou, a rozmlouvání mezi sebou měli o veliké a znamenité slávě a pompě, kteráž se v městě Mnichově při veselí bavorského knížete syna díti bude, žádajíce a vinšujíce sobě, aby toliko puol hodinky přítomní v Mnichově při témž veselí býti, a je spatřiti mohli. I mezi takovým rozmlouváním, jednomu z nich když padlo na mysl; vyskočil s řečí: Páni strejcové milí, chceteli vůli vaši s mou srovnati a k mé raddě přistoupiti, tehdy takové veselí spatřiti, na ně se podívati, a potom zde v Wittemberce na noc zase býti můžeme. Radda pak má v tom jest taková, abychme sobě pro doktora Fausta poslali, jemu náš oumysl v známost uvedli, a dar mu dadouce, jeho za to žádali, aby nám v tom nápomocen byl. Kterážto radda jiným hrabatům vejborně dobře se líbila, a tak hned pro doktora Fausta poslali, a jemu své předsevzetí oznámili, darem jej i také dobrým obědem a panketem ctíce darovali, na čemž on přestav, jim v tom se propůjčiti připověděl. A když potom se přiblížil čas, v kterémž syn bavorského knížete veselí své začíti měl, povolal D. Faustus těch hrabat sobě do příbytku svého, rozkázal, aby co nejpěkněji mohou do šatův nejnákladnějších se připravili a přistrojili. Potom vzav plášť široký, rozetřel jej na zahradě své, kterouž při domu svém měl, kázal se jim naň posaditi, a sám do prostředku mezi ně sedl, přísně jim poručil, aby žádný, pokud vně budou, slova nemluvil, a když na paláci knížete bavorského se postaví, byť pak kdo s nimi mluviti, aneb co se tázati jich chtěl, aby žádnému odpovědi žádné nedávali, v čemž se oni tak zachovati připověděli. Tu hned na takové jejich připovědění D. Faustus čarodějným zaklínáním svým vzbudil veliký vítr, tak že týž plášť od země v komáč a vicher vzat, a oni na něm sedíce, do povětří letěli, tak rychle, že právě v čas do Mnichova ke dvoru knížetcímu trefili. Však spůsobem neviditedlným těpil se s nimi, že jich žádný nespatřil, až na paláci knížete bavorského se octli, tu když je maršálek knížetcí spatřil, pověděl knížeti pánu svému, kterak již všecka knížata, hrabata a páni stolí, vně pak žeby ještě tři páni s jedním služebníkem stáli, ješto nedávno byli přijeli, žádaje J. M. knížetcí, aby ven vyjíti a je vítati ráčil. Což se jesti tak stalo, že od knížete pána starého přivítáni i také za tabuli posazeni byli. A to se dálo nočním časem, když kvas večerní vykonán býti měl, a potom i na zejtří skrze umění Faustovo celý den při témž veselí a slávě jeho byli a to všeckno, jak se spůsobilo, bez překážky všech stolících volně viděli a spatřili. Však jakž na hoře dotčeno, hrabata podlé přísného doktora Fausta poručení, aby se tak chovali, a přes ten celý den s žádným nemluvili, a jakby jim rozkázal, hned zase pláště všickni se chytili a drželi, a jinák nečinili, že v okamžení pryč budou. I ačkoliv knížeti bavorskému, je vítajícímu, žádné odpovědi nedali, však nic méně truksasové knížetští jim vody k umytí rukou poddali. A vidouc doktor Faustuss, žeby jeden z dotčených hrabat, (co) rozkázal jemu, přestúpiti se schyloval, vzkřikl: huj chyťte se pláště. A ihned těch dví hrabat, jenž se pláště chopňli, zmizeli. Třetí pak hrabě kterýž se obmeškal, na paláci osaměl, a jsouc jat, do vězení vtěťhán jest. Těchto pak dví hrabat o půl noci do Wittembergka když se dostali, počali zarmoucení býti pro zmrhání strejce jich, ale doktor Faustus, aby se nestarali, je těšil, že jej konečně ranním jitrem sprostí, a zase ho bez ublížení přitěpí. Tu zajaté hrabě nad touto svou příhodou velice zarmoucen jsouc nadál se, že již tu v takovém vězení, mnohou vartou opatřeném, žádného retuňku nedostane, nýbrž v něm mizerně zahyne. I jsouc tázán od dvořanův knížetcích, jaký to duch byl a kdo jsou to ti tří byli, ješto zmizeli? Hrabě jaté jal v sobě mysliti takto: Jestliže je prozradím a pronesu, veta po mně bude. A protož žádnému žádné odpovědi na jich otázky dáti nechtěl, tak že od něho ten celý den jednoho slova vytáhnouti a dostati nemohli. Pro kteroužto příčinu Jeho Milost se nad tím konečně ustrnul, poněvadž mluviti nechce, aby útrpným právem na ráno mu přikročeno bylo, tím že on dobře k řeči a mluvení přiveden bude. Ale hrabě vždy štoloval se na doktora Fausta, že ho neopustí, nýbrž proň bez meškání se přivelebí. Však jestližeby se toho nestalo, a on útrpně tázán byl, žeby již, by nechtěl, výskati musel. A v tom jeho smutném takovém přemejšlení doktor Faustus, žádostivý host, nežli zasvitávalo k němu se najíti dal, a ponocné téhož vězení tak ukolíbal, by mrtví byli, zesnulí, a žádného hřmotu neslyšeli, tu jako dobrý zámečník všecky dvéře a zámky zotvíral, a hrabě pochopiv, zase do Wittembergka k svým strejcům přitěpil. Za kteroužto práci D. Faustovi od hraběte, tak z vězení vymoženého, poctivý a ušlechtilý dar na ukázání vděčnosti dán a presentován.
zpět na obsah 
Další: Kterak doktor Faustus od jednoho žida peněz vypůjčil, a sobě nohu v přítomnosti jeho uřezav, židu do oplacení té summy v základu zanechal.