|
- Zíbrt (ed.) | - Doktor Faustus | - |
Ach, ach, ach, běda tobě nebohý člověče, a zarmoucený nešťastný Fauste, neb jsi zajisté v houffu zatracencův, kteříž nevypravitedlné bolesti, ba i hroznější smrti očekáváš, nežli kdy které jiné stvoření jest mělo a podstoupilo. Ach, ach, rozume, ó svévolnost, ó povážlivost, ó všetečná svobodná vůle má, ó proklatý a zatracený živote můj, ó voslepený a všetečný Fauste, kterýžs všecky oudy těla tvého i duši tak oslepil, že ani sebe, ani tebe, číms byl, nepoznali, ó časná a pomíjející rozkoši, pročs mne v takové nebezpečenství, oslepení a bídu uvedla, ó mdlej a nekonečnej smysle můj, ó zarmoucená duše má, kde poznání tvé, ó žalostivá bído má, ó proklatá naděje má, kteráž k věčnému zapomenutí přijdeš: Ach, ach ouve, ach běda, běda, přeběda mně, kdo mne z této těžkosti mé kdy na věky vysvobodí, kde se mám skrýti, kam utéci? Ba jižť po hříchu vidím, že jsem oklamán, a ode všech všudy opuštěn. Takovým lamentováním tak se nebohý a mizerný Faustus ustaral a uffresoval, že již dále slova jednoho více promluviti nemohl, nýbrž ustavši, s tím takovým smutným naříkáním svým s pláčem srdečným umlkl.
zpět na obsah 
Další: Kterak zlý duch Faustovi zarmoucenému divnými a posměšnými žerty a příslovím se posmíval.