|
- Zíbrt (ed.) | - Doktor Faustus | - |
Mojí obzvláštně milí páni a bratří, příčina pro kterouž jsem vás před sebe povolal, jest tato: Jakož mne od mnohých let znáte, jaký jsem muž byl, a jaká mnohá a veliká umění a kouzlení provozovati jsem uměl, kterážto má kouzlení však od nižádného jiného, než od samého toliko ďábla jsou pošlá a k takové rozkoši mé ďábelské, žádný jiný mne jest neprřivedl, než zlí a nešlechetní lidé, kteříž s těmi takovými věcmi zacházeli, k tomu i tělo mé převrácené, a krev má pokažená, vůle má bezbožná, tvrdočelná a neústupná, též zouffalství mé, a jiná mnoha myšlení ďábelská, po kterýchž jsem ustavičně dychtěl. A tak tudy jsem se ďáblu do dvadcíti čtyr let s tělem i s duší zapsal, kterážto léta, již také tuto nynější noc vycházejí a hodinu smrti mé přinášejí, a tak když hodina tato vyprší, přijetí ďáblového pro mne, poněvadž jsem se jemu s tělem s duší po dvakráte draze dosti, krví svou vlastní zapsal, očekávám. Protož, moji milí páni bratří, pominouti jsem nemohl, vás před sebe před skonáním mým povolati, a vám naposledy se rozžehnati, o mém odtud vzetí vám oznámiti, za to vás velice prose a žádaje, že na mne i jiné přátely mé všecky v dobrém zpomínati, je bratrsky i přátelsky ode mne pozdraviti, a mne v dobrém vykládati nepominete, a jestli jsem koho rozhněval, to že mi milostivě odpustíte, žádám. Co se pak kouzedlnictví mého, kteréhož jsem v těch 24. (létech) provozoval, dotýče, to vše v spis ode mne uvedené po smrti mé najdete. A prosím, nechť vám smrť má hrozná a strašlivá za příklad a za napomenutí spasitedlné jest, vždycky se Pána Boha bojte, a jeho ustavičně vzývejte, a proste, aby vás ve lsti a chytrosti, též v pokušení ďábelská dopustiti uvésti neráčil. Což ovšem Pán Bůh učiniti ráčí, když se jeho přidržeti budete, a od něho neodstoupíte, jako jsem já bezbožný a zatracený člověk učinil, odříkav se křtu svatého, velebné svatosti a sakramentu, všech vyvolených božích, i všech lidí, obzvláštně pak boha, vykupitele a stvořitele svého jediného, kterýž nežádá, aby člověk zatracen byl, alc jsa spravedlivě živ, spasení věčného došel. Druhé vás prosím, nedejte se zlému tovaryšstvu svésti, jako jsem já svésti se dal, nýbrž chodívejte rádi a často dio chrámu božího, a vezmouce Pána Boha na pomoc, bojujte ustavičně proti satanu, majíce silnou víru v Krista Pána, jsouce dobrého, pobožného, ctného i šlechetného obcování. Třetí a naposledy vás prosím, abyšte se již k upokojení spat odebrali, a ničehéhož se nebáli a nelekali, byšte pak krásně jakýkoli hřmot a třeštění slyšeli, neb se vám nic zlého státi a přihoditi nemá, toliko z lože svého nevstávejte; a když tělo mé usmrcené najdete, tedy jemu pohřeb pokojný učiňte, neb umírám jako zlý i dobrý křesťan, dobrý křesťan proto, že srdečné želení v srdci svém mám, a za milost Pána Boha plačtivě prosím, aby toliko duše má zejskaná býti mohla. Zlý pak křesťan: Že ďábel tělo mé míti chce, kteréž jemu také rád propustiti a dáti chci, jen aby duši mé nic neuškodil. A protož již vám jdoucím spat vinšuji dobrou a pokojnou noc, sobě pak nejhorší a nejhroznější smrt. A tak toto ohlášení a oznámení srdnatě a dobromyslně tovaryšům svým předložil, aby sobě nezouffali, ani se nelekali a nestrašili. Ale studentové nemálo se nad tím divíc, na tom se pozastavili, že tak opovážlivým byl, a sebe, své tělo i duši svou pro takové licoměrné lotrovství a hanebné kouzlení, v tak veliké nebezpečenství a zatracení vydal, srdečně ho litujíce, a to obzvláštně pro tu lásku, kterouž k němu vždycky měli. A protož mluvíce k němu, řkouce: Ach, můj milý pane Fauste, proč jste to učinili, a proč jste tak dlouho s tím mlčeli, a před námi toho nezjevili, ješto bychme vás dobře s pomocí Pána Boha všemohúcího, pobožných, učených a bohabojných lidí, z moci ďábla byli vymohli a vysvobodili, ale jižť pozdě, a tělu i duši vaší škodlivé. D. Faustus odpověděl: že toho učiniti nesměl, nebo (prej) ačkoliv jsem několikráte v úmyslu měl, pobožných a bohabojných lidí v tom za raddu a pomoc následovati, jakož pak i soused můj vedlejší, mne jest napomínal, a za to prosil, abych jeho naučení uposlechl, od kouzedlnictví přestal, a pokání činil: Ale však když jsem se tak zachovati chtěl, měl jscm ďábla za patami, kterýž mi hned konec učiniti chtěl, (jako mi i tuto noc učiní) pravíc, kdyžkoliv se ku Pánu Bohu zase obrátím, že mne udáví, a do temnosti pekelné uvrže. Což slyšíce studentové od D. Fausta, řekli mu: Poněvadž již jináče býti nemůže, že za to toliko jeho žádají, a k tomu napomínají, aby Pána Boha předce vzýval, a jeho pro zásluhy syna jeho milého Krista Ježíše, za odpuštění hříchův svých prosil, a k němu skroušeně volal takto: O Bože, Bože, bud milostiv mně hříšnému, a nevcházej se mnou v soud, neb před tebou neobstojím, a ačkoli ďáblu těla mého nechati musím, však ty, pane, duši mou k sobě račiž přijíti. A když se tak modlit budete, nadějte se, že Pán Bůh moc svou nad vámi ukázati, a vás spasiti ráčí. A tak připověděl jim doktor Faustus, že to učiniti chce, ale nic nevoněla mu ta píseň, rovně jako i Kainovi, nebo jak Kain pravil, že by hříchové jeho větší byli, nežli by jemu odpuštěni býti mohli. Tak také Faustus vždy myslil a pravil, že sobě to vše zápisem svým tvrdým jest zkazil. S tím studentové se s dokorem Faustem plačíce žehnali, a objímajíce ho všickni, spat se odebrali, Faustus pak v světnici samotný osaměl. Ale však tito dobří páni docela usnouti nemohše, vždy na to očekávali, jaký konec Faustus vezme. A v tom mezi dvanáctou a první hodinou, na půl orloji v noci, k domu, v němž večeřeli, veliký bouřlivý vítr se valiv, obehnal dům tak silně, jakoby se do gruntu rozkotati a rozmetati měl, z čehož se studentové velice ulekše, z loží vyskočili, sebe vespolek k modlení pobídli a napomenuli, z komory nevycházejíce, kromě hospodáře, kterýž z komory a z domu svého do jiného vyskočil a utekl. Studentové pak, jenž podlé světnice doktora Fausta leželi, mezi tím takovým větru bouřením, slyšeli veliké syčení a sípění, jakoby týž dům všecken hadův a jiných všelijakých jedovatých zeměplazův plný byl, též také slyšeli, když se světnice otevřela, že ubohý Faustus za pomoc, ach, ach ouve křičeti počal, a to půl ústy toliko, a po tý že ho více křičeti neslyšeli. Na ráno pak studentové, kteříž celou noc říkaje nespali, vstavše, šli do světnice, v nížto doktor Faustus očekávaje svého hrozného vraha na sebe, samotný zůstal, zdaliž by ještě tu nebohý byl, ale všedše do ní, žádného Fausta více nenalezli, než toliko očitě spatřili, že po stěnách i po zemi v též světnici krev Faustova stříkala, a se vylila. Nad to vejš že mozek z hlavy jeho, když tak od ďábla drancován z jednoho kouta do druhého byl, na stěnách zůstával, k tomu oči jeho, též na díle zuby, k podivení hroznému a strašlivému po světnici roztřískaní leželi a zůstávali. Což vidouce studentové, teprva ho více plakati a želeti, však předce nenalezše tu těla jeho, dotud hledati nepřestali, až je na dvoře na hnoji našli, a to tak zmožděné, zohavené a zmačkané, že na ně hrozně a žalostivě patřiti bylo. Kteréžto tělo jeho pochovavše ti mistři a studentové, jenž před takovau smrtí jeho byli v nahoře dotčené vsi, zase se do Wittmberka, a do domu nebožtíčka doktora Fausta navrátili, v kterémžto famula, neb služebníka jeho jménem Krištoffa Wagnera, želejícího pána svého, též i historii tuto napřed sepsanou, a poznamenání nalezli, kromě této hrozné smrti Faustové, kterouž sami mistři a studentové, jakožto té věci povědomí a přítomní, přidali, a co famulus neb služebník jeho sám o pánu svém, a o osobě jeho poznamenal, o kterémž se nyní jiná knížka obzvláštní tiskne, a na světlo vydává. Helena pak královna, kteráž s nebohým Faustem spůsobem chlípným, ďábelským přebývala, hned také po smrti jeho spolu i s synem, kteréhož s ním měla, zmizela, a více se neukazovala. Také v domě jeho tak hrozno bylo, že žádný v něm bydleti nemohl a nesměl, ano také i sám nebožtík v spůsobu svém služebníku svému nočním časem se ukazoval, a rozličné i tejné věci vyjevoval, též i jiní mnozí lidé, když tak mimo dům jeho času nočního šli, jeho tolikéž, an z okna vyhlídá, častokráte spatřovali.
A tak se skonává tato pravdivá historia o čarodějnictví doktora Fausta, z něhož každý křesťan, vzláště který vysokomyslný, pyšný, všetečný a opovážlivý jest, dobrý příklad sobě vzíti může, aby se Pána Boha bál, čarodějnictví a kouzedlnictví, kteréž Pán Bůh přísně zapovídati ráčí, zanechal, ďábla k svému stolu nevnadil, nezval, a jemu místa u sebe nijakž nedával, jako tento přebídný Faustus se jest podvésti dal. Nýbrž příkladem smrti jeho přehrozné a strašlivé, toho se všelijak vzdaloval, Pána Boha samého ctil, velebil, a jemu se samému s poklonou srdečnou modlil, jemu sloužil, jeho miloval, a to z celého srdce, z celé duše a ze vší mysli své, ďábla pak a holomkův jeho všechněch ovšem se zhostil a prázden byl. A tak s Kristem Pánem spasitelem a vykupitelem svým milým živ jsouc, spasen býti a v království věčném se všemi vyvolenými božími na věčnost se radovati a těšiti mohl. K čemuž nám všechněm dopomoziž přijíti Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch svatý, v podstatě a v Trojici jeden Bůh na věky věkův požehnaný
Amen.