|
- Harant | - Cestopis | - Copyright | - |
Příjezd do Benátek. Město Benátky. Popsání města. Palma. Benátky nedobytné. Kanál veliký. Stavení přední. Kostel sv. Marka. Strappacorda. Poklad sv. Marka. Krádež veliká. Arsenal aneb zbrojnice. Arsenal. O správě obecné. O úřadech. Patriarcha. Privilegia patriarchův. Kníže. Jak se volí kníže. Jakým spůsobem vychází kníže. Jiní úřadové. Země Benátčanům poddané. Příběh o papeži a císaři. Obřad při zasnubování moře. Počet lidu. Rozličné kratochvíle. Studnice v moři.
Na ráno 20. dne Dubna přišel k nám hospodář a oznámil, žeby byl obyčej všech příchozích do města, jména poznamenávati, a k tomu že jest zvláštní úřad zřízený, tam že jíti máme, kdež on nás doprovodí. Tak jsme s ním al officio del forestiero, to jest: k úřadu cizozemce popisujícímu, šli, a tu naše jména, vlast i obchod, a jak tam dlouho býti míníme, zapsali. Potom pilně jsme se vyptávali, zdaliby která náve aneb lodí na východ slunce, jak oni jmenují: in levante, do Cypru, Tripoly a tu vůkol se vypraviti měla; až po dlouhém hledání sotva jsme se jedné doptali, kteráž sama po některém téhodnu do Cypru, a odtud do Tripoly pro kupecké zboží plaviti se měla, však pokudžby dosti nákladů z křesťanských zemí měla, jakož pak tehdáž špatně spravená byla. Nicméně vděk nám přišlo, že jsme se aspoň té doptali, ač jsme poznali, že dlouho tu čekati a čas mařiti musíme, kteréhož abychom vždy něco užili, dali jsme se na spatřování města a míst okolních; o čemž něco položiti a čtenáře s sebou jako po procházce voditi, ažby lodí na hotově byla, pominouti nemohu.
Národ Benátský, latině Veneti, jakž Sabellicus historia Veneta píše, pošel z národu francouzského z jedné provincie Britannia řečené, od Venetis, o nichž Caesar comm. de bellis nejednou zmínku činí. Livius pak v první knize praví, že za času zkázy a vyvrácení města Trojanského Antenor, z rodu královského, vida vlast svou nanejvýš zkaženou, odtud s lidem Trojanským, co ho shromážditi mohl, a s Heneti, národem z Paphlagonie, kteříž na pomoc Trojanským přitáhše a kníže své v bitvě ztrativše, k němu se připojili, nových krajin hledati po moři se pustil, až připloul k místu okolo Benátek; a jakž z lodí vystoupil, město jménem Troja založil a vystavěl (nyní toliko jest ves), potom národ té země Euganey od moře až do Alpes hor vyhnal, lidem svým tu krajinu osadil, kteréž až podnes v držení jest, a místo Heneti, Veneti (H v V proměnivše) až posavad se jmenují. Lucanus lib. 4.
Sic Veneti stagnante Pado.
Město Benátky nejprvé svůj počátek vzalo léta po narození Krista pána 407. za času Arcadia a Honoria, Řeckých císařův, když Radagasus, král z Gothie, se dvěmakrát sto tisíc do vlaské země vtrhl, všecko nač přišel pálil, mordoval atd. Paulus Diaconus hist. A tehdáž se mnozí po ostrovích, na nichž nyní město stojí, skryli, a s rybáři, kteříž se tu osadili, až nepřítel odtáhl a poražen byl, zdržovali. Léta 413., když Alaricus, král Vizigotský, týmž spůsobem do Vlach přitáhl, město Řím vybojoval a pokazil, ti lidé a jiní, co nejpřednějšího bylo, zase na ty ostrovy utekli, a tu se mnozí z nich dokonce na místě, kdež Riu'alta až podnes slove, osadili, a jiní, když nepřátelé z země pryč odtáhli, zase do měst se navrátili. Naposledy léta 453. pro strach krále Atilly Uherského, kterýž všecku německou a vlaskou zemi i jiné mnohé vybojoval a vyhubil (od toho také sloul Flagellum dei, to jest bičem aneb metlou boží), tak mnoho lidu na dotčené ostrovy se vydalo, všech věcí dostatek s sebou nashromáždivše, že tehdáž město právě založili a jménem okolního národu Venetia nazvali. Leží pak na ostrovích jezera aneb zátoky moře Adriatického a právě proti řece vlasky Brenta, latině Medoacus řečené, kteráž do téhož jezera padá a se tratí. Vlastně to jezero jest díl moře Adriatického, ale velmi mělké a tiché pro vršky a ostrovy, jimiž jest od velkého moře odděleno, tak že do něho voda z moře nemůže, nežli málo kolikas místy (slovou portae, brány) jako splavy nějakými, však dobře opatřenými pro bouře mořské i pro vpády nepřátel, a kdyby několik jiných řek nebylo, kteréž do něho vpadají, málo by v sobě vody mělo.
Někteří přirovnávají položení břehův terrae firmae neb continuae, to jest: z jedné strany země vlaské stálé, k lučišti, hráze pak aneb ty ostrůvky z druhé strany moře velikého připodobňují k tětivě. Netoliko pak po vodě ale i po zemi z přirození opatřené jest, jsouc ku podivu pevné. Nebo voda v té zátoce jest tak mělká, že se na ní jináče nelze plaviti nežli malými a nehlubokými lodkami; k tomu na mnohých místech s žádnými lodkami k městu by přístup nebyl, kdyby canalů, to jest příkopů, naschvál k tomu udělaných, nemělo. Kdoby tedy na Benátky z té strany země chtěl připadnouti, musil by od země přes vody až do města buď z lodí aneb z vorů dříví dlouhý most ustavěti, aby přes něj vojsko převedl. Ale měl by při tom toto zaneprázdnění, že všudy tak širokého místa nenajde, aby lodí aneb vory rozšířil; pakliby našel, tedy nedlouho a nedaleko pro nestálost vody, kteráž v jistých hodinách schází a zase přistupuje, sem i tam by tím mostem metala, ažby jej roztrhla aneb odnesla. A kdeby se tolik lodí a dříví dostati mohlo, aby tak veliké byly, ješto by velkou tíž od municí a lidu snésti mohly? Benátské gondole nic toho nesnesou; a přes to měli by Benátčané všecky v své moci při městě, bráníce z daleka z velkých kusův střelby, aby se nic po vodě nevezlo, a z některého sta kusův vždy by nějaká škoda a skutek následoval. Však prvé z oné strany terrae firmae musil by šest hlavních pevností a velikých měst, jenž jsou: Padua, Tervis, Verona, Bressa, Bergamo a Crema, mimo jiné menší, dobyti a opanovati. Z druhé strany jest ta vznešená a slavná ve všem křesťanstvu pevnost Palma, v krajině Forojuliensi, a od Benátčanův léta 1594. teprv dostavená. Pakli by chtěl bez mostu na vořích aneb lodičkách k městu, tolik jich nedostane, a by i dostal, kdyby neměl lidí, dobře struh a canalů povědomých, nikoli by k městu v šiku a hlučně přijíti nemohl. Chtěl-li by pak artalerii vézti, tu by na velkých lodkách a širokých prámích aneb vořích plaviti musil; a však by skrz všecky canaly pro úzkost jich projeti, a pro divné motanice z nich se vytočiti, ani se v nich ohýbati nemohl, zatím by se z města střelbou překážka učiniti mohla.
Z té strany moře kdoby armádu od velikých lodí měl, musil by skrze dotčené brány do lacu aneb jezera; a tu z obojí strany jsou tak dobře střelbou opatřené pevnosti, žeby snadno nejlepší armádu rozehnaly. A vždy, by i té brány dobyl, však do jezera nemůže nežli jednou lodí na špic, proti němuž by Benátčané ze všech stran, na lodích i na náspech kolím obitých jako v hradbách bez těžkosti všecko rozstříleli; a jakby jednu lodí potopili, jižby po armádě veta bylo, proto že od těch bran jest toliko jediný kanál do města pro veliké lodí, a jinudy do města přístupu není. Summou jest nedobyté, lečby nikdež vůkol sebe žádné země neměli, žeby se pro hlad poddati musili; ale kdoby jim zabránil na silných armadách na moře vypadati, a do okolních zemí a do Turek dojížděti a obilím se opatřiti? Toto též při položení toho města šetřiti se může, že ne bez příčiny předkové opodál, a na deset mil vlaských od moře velikého a jeho bran vzdálí, je založili. Neb tou příčinou netoliko před vpády nepřátel a loupežníků jsou bezpečnější, ale tím bližší země a krajin okolních, z kterýchž jak obilí tak zahradní věci a vaření, voda sladká a všecky jiné potřeby městu se dodávají, a tím laciněji na mnoze a čerstvější pro blízkost cesty toliko pěti mil vlaských přicházejí. K tomu čím blíže jsou země, tím zdravější a pohodlnější povětří mají, jináče by je smrad mořský a z bahna okolního dávno byl z toho místa vypudil; ale v pravdě po starých lidech, jichž tam množství viděti, znáti jest, že tam mimo jiná v mokrých místech vystavená města musí zdravé povětří býti.
Město na dvé velikým kanálem se dělí, a také slove Grande, to jest veliký, kterýž skrze město spůsobem litery versální S prochází, zdýlí do 2500 geometrických krokův, a naskrz jest široký čtyřidceti kroků; nemá nežli jediný most kamenný z jednoho oblouku, ale tak vysoký, že pod ním prostřední lodí se stožárem projde, a dvě galery s rozloženými vesly sebe minouti mohou, ješto by pod Pražským mostem s těžkostí jedna prošla. Z toho kanálu jde jiných třinácte menších do města, po kterýchž na lodičkách gondole řečených sem i tam se plaví; a místy jsou břehové zdmi vyhnaní, po nichž se může suchou nohou choditi, a na druhou stranu kamenné a dřevěné mostky, jichž do 450 pokládají. Však větší díl města v vodě a na kolích stojí, ostatek na ostrůvkách, tak že více lidé po vodě se plaviti, než po zemi choditi musejí; však možnější mají své vlastní gondole při dveřích přivázané, na nichž plaví se kde chtějí; jiní po všem městě nájemných za jisté uložené peníze dostati mohou. Všech všudy po městě někteří do 3000, a jiní do 4500 pokládají.
Město v svém okršlku má osm mil vlaských, kostelův farních 62, klášterův čtyřidceti jeden, z nichž jest sedmnácte pro mužské pohlaví, ostatní pak pro ženské; špitálův sedmnácte, kapliček osmnácte; pěkných a z mramoru vystavených paláců množství, zvláště z obojí strany velikého kanálu a kde voda jest; jinde, které ulice jsou bez vody, pro úzkost jich a stavení na výš nemohou se zúplna spatřiti, aniž tak lidné jsou jako jiné. Nejpřednější stavení jest kostel sv. Marka, palác a radnice, v jednom náměstí pospolu ležící. Radnice ozdobným malováním od stříbra a zlata pěkně se stkví; v níž jsou všecka knížata Benátská vymalovaná, jichž bylo do devadesáti osob, krom místa prázdného jednoho, v němž toto psáno stojí:
Hic est locus Marini Falieri decapitati pro criminibus,
totiž: Tuto jest místo Marina Faliera pro výstupky sťatého, proto že chtěl město a vlast svou pod moc tyranskou přivesti, léta 1354.
Kostel sv. Marka jest všecken z pěkného mramoru vystavený, zvláště vnitř dílem nákladným od malých kousků jako kostky rozličného porfyru a jiných barev mramoru aneb polívané hlíny skládaných, a tak mistrovsky spojených, že složíc jakékoli figury, spíše se malované nežli kousky kamenné přirozených barev přetažené na zdi a na stěnách býti vidí. Takového díla máme v Čechách příklad při kostele sv. Víta na hradě Pražském, proti J. M. C. kuchyni, na kaple sv. Václava. To řemeslné dílo latině slove Museum, musivum, vermiculatum, segmentatum, a takto se vypisuje: "Jsou kousky mramorové, sklenné, dřevěné atd. rozličných barev, kteréž se pro vyznamenání všelijakých figur v hromadu spojují." Jakož pak po levé straně kostela Benátského, když se do něho vejde, jsou dvě tabule mistrovské, každá osobu mužskou z rozličných kamenův vysazenou mající. V témž kostele stojí třidceti šest mramorových sloupův. Nad velikým oltářem jest klenutí a na něm historia Starého a Nového Zákona, z jakýchs hadích kamínkův vysazená. Za oltářem stojí dva kameny jako kusy sloupu, vzdálí od sebe na dva kroky, a tak jsou prohlídací, jakoby ze skla byly. Proti oltáři jsou dvé pavlače, na jedné zpěváci, na druhé diakon evangelium v jistý čas zpívají. Jsou také v témž kostele dvoje varhany proti sobě, tu obyčejně na oboje hrávají, že jedny po druhých střídavě jdou. Na oltáři stojí tabule z stříbra a zlata slité, mnohými drahými kameny a perlami vysazené. U prostřed kostela po pravé ruce jest brána s obrazy sv. Františka a Dominika, kteréžby v témž kostele nějaký opat Joachim dvě stě let před jich narozením se na svět vymalovati dáti měl, ozdobená, za níž chová se poklad sv. Marka. Ode dvou stran kostela jest prostor klenutý, historiemi Starého a Nového Zákona malovaný, a podlaha mramory rozličných figur vykládaná. Prvé než se do kostela vejde, musí se pod čtyrmi věžmi jíti, kteréž stojí na sloupích z černého mramoru, ty jsou pěknými bílými pruhy a pasy strakaté. Vnitř vůkol všeho kostela jsou dvoje pavlače, spodní stojí na 114 vysokých porfyrových sloupích a vrchní na 146 menších mramorových. Zevnitř jest také pavlač s mramorovými sloupy vůkol a vůkol. Nad předními dveřmi stojí čtyři koňové pozlacení, velicí jakoby živí byli, a mistrovsky jakoby se zpínali z mosazi slití. Ti byli císaři Vespasianovi, kterýž Jerusalém zkazil, léta od narození božího 72. ku poctivosti v Římě dělaní. Odkudž je císař Konstantin Veliký do Konstantinopole přivezti dal; potom je léta 1202. Benátčané, jakž město Konstantinopolis s jinými národy na čas opanovali, vedlé jiných mnohých věcí vzali a na to místo postavili. Střecha nad kostelem jest pěti okrouhlými báněmi olovem přetaženými přikrytá.
Věže čtverhranná okolo osmdesáti noh podál od kostela samotná stojí, dvě stě třidceti noh vysoká a při každé straně od jednoho rohu k druhému čtyřidceti noh široká jest, vnitř tak povlovné a mistrovské schody má, že se jich toliko dvadceti pokládá. Praví se, žeby císař Fridrich poslední do ní s koněm až do střechy beze škody vjeti, a zase dolů sjeti měl. Příklad takových schodů máme na hradě Pražském, kdež J. M. C. vížku nad pokoji novými, nad níž altán s řimsou postaven jest, v nově ustavěti dal: v té věži jdou schody až do vrchu mistrovsky, že se po nich jezditi může, a jdou kolem až nahoru. Před kostelem sv. Marka jest náměstí aneb rynk čtyry sta kroků zdýlí a sto třidceti zšíří, na kterémž stojí dva sloupové: na jednom jest znamení sv. Marka, totiž lev s křídly, a na druhém sv. Theodoret. Mezi těmi sloupy obyčej mívají utráceti zločince a strappacordu dávati. Strappacorda jest trestání milostivé, jako u nás na planýř aneb do obojku postaviti; nebo tam mají sloup na spůsob spravedlnosti, kterýž na ryncích měst Pražských stojí. Na konci příčních trámů jest skřipec, a po něm provaz až na zem z obou stran visí: na jeden konec za ruce, nazpět aneb zádu obrácené, vinného přiváží, a potom jej nahoru, jak vysoko chtějí aneb poručeno sobě mají, pochopové a biřici táhnou, a co nejrychleji provaz s ním dolů pustí, a leda jen by země nedopadl jej zdrží, a kolikrát jim poručeno, tolikrát jej vytáhnou a pokaždé prudce dolů spustí. Tím spůsobem netoliko velikou hanbu a posměch, ale i vytočení kloubův a rukou, mimo přílišné těla střesení, tomu jistému činí. A jest ta věc tam tak obyčejná, že málo na ni dbají; mnozí z kratochvíle a třebas z peněz tak se houpati dají, nebo vědí, jak mají ruce stisknouti a mnohých při tom fortelů, jako když ruce na zad založí a jimi se drží, užívají, a tak od toho častého natahování silné a zvyklé údy mají.
Také jakž jsem nahoře dotekl, kde se poklad při kostele sv. Marka chová, tuto něco o něm položím. Jest zajisté věc hodná spatření, neb obyčejně každého roku na den sv. Marka v kostele na veliký oltář se vykládá a každému k spatření přes celý den ukazuje; a však tu dva páni, dokud vyložený jest, při něm sedí a naň pozor mají. Předně pak jest dvanácte zlatých korun a dvanácte zlatých jakýchsi kabátův, všecko perlami a drahým kamením osazených; tabule zlatá na oltář, mnohým drahým kamením obkládaná; šest zlatých křížův s drahým kamením, dvě zlaté kadidlnice a několik jiných stříbrných; nádoby všelijaké, z drahých celých kamenův dělané, z nichž dosti se malé kousky v prsteních draho cení; džbánek z achatu, plný velikých perel, dvě perly jako žaludy, jeden veliký rubín, dva měšce plné drahých kamenův, monstrancí, svícnů, ornátův a jiných potřeb kostelních, všecko od zlata a drahým kamením krumplovaných, množství, že se při tom všem zlato za nic nepokládá. Rohy jednorožcovy tři, z nich dva každý přes půldruhého lokte zdýlí a čtyř prstů ztlouští, třetí pak něco menší, se spatřují. Knížecí klobouk samý na dvakrát stotisíc dukátův se cení, a jiné mnohé věci nemožné spamatování, kteréž Benátčané, na díle co v válkách na moři i na zemi, nejvíce když Konstantinopole dobyli, od mocnářův darem dostali, tu sv. Marku obětovali; však svůj obecní poklad z důchodův a na hotových penězích jinde mají.
Nemohu pominouti, abych tuto kratičce nedotekl, kterak jest dotčený poklad, jakkoli dobře opatřený a hlídaný, jednoho času vykraden byl. Píše o tom Sabellicus hist. Veneta lib. 6. decade 3. takto: Byl jeden Řek jménem Stamatus, rozený z Crety aneb Candie, kterýž přišel do kostela tehdáž, když poklad sv. Marka knížeti Estenskému v kaple, kdež bývá, ukazovali, a do též kaply mezi jinými knížete služebníký, jakoby jeden z jeho dvořenínův byl, se dostal, kdežto netoliko tak velikého bohatství se neužasl, ale hned, jakby ten poklad ukrasti mohl, o to přemýšlel. Tak několik dní pořád jakby začíti měl myslil, až jednoho času v kostele se v noci za oltář skryl a tam se zavříti dal; potom při kaple (kteráž z mramorového štukoví udělaná jest) jeden kus mramorový mistrovsky vyňal a hned dále díru ve zdi lámal; co rumu bylo, to do pytlíku pěkně smetši vsypal, a ten štukový kus zase do díry vsadil; k svitání pak aneb ke dni, když obyčej byl kostel otvírati, za oltář ušel a odtud, an žádný toho nešetřil, pod pláštěm ten pytlík rumu z kostela vynesl a do vody vysypal; tím spůsobem po několik nocí to činil, až zeď naskrze prolomil. Potom jakž se k pokladu dobral, ten dotčeným spůsobem po několik nocí do najatého sobě domku vynášel, až jej všecken pobral; však vkládáním zase toho štukového kusu ani jináč v domnění nepřišel. Naposledy maje úmysl co nejdříve s tím pokladem z Benátek ujeti, prvé nežby se co toho vyjevilo, staral se o tovaryše, kterýžby se plaviti a jemu jeho hlídati pomohl. Měl pak jednoho známého kmotra jménem Zachariáše, také z Crety rodilého; toho když sobě zvolil, vedl nejprvé do kostela k oltáři, a tu ho k tomu měl, že jest mu přísahou mlčení a tejnost toho, coby mu zjeviti Chtěl, zachovati se zavázal. A tak Stamatus jemu o své krádeži oznámil, a do svého domku jej uvedši, ten poklad zúplna ukázal. K čemuž když Zachariáš, jako dobrý člověk (nad tím nenadálým a k víře nepodobným skutkem ustrnuv, a hrůzou jatý jsa) nic v dobré chvíli nepromluvil, až se vždy upamatoval, a vida že Stamat naň škaredě hledí (myslil, aby mu se něco zlého od něho nestalo, a již ovšem málo chybilo, jakž se na trápení přiznal, že jej zabiti chtěl), ochotným a veselým se stavěje, štěstí jemu přejíc k němu promluvil, z mlčení svého se omlouvaje a pravě, žeby pro velikou radost srdce nad takovým bohatstvím nercili mlčeti, ale i zblázniti se mohl. Takovým řečem Zachariáše když zloděj uvěřil, dal mu hned prsten s drahým kamenem a vyslal ho, aby lodí jednal, že v noci do ní poklad snesouc spolu do Turek ujeti mohou. Zachariáš slibujíc tak učiniti, napomínal ho, aby neodcházel, ale ve všem naň se bezpečil: však upřímo šel na radnici a žádal před kníže puštěn býti. To když se stalo, všecko o té krádeži zjevil, a aby dříve, nežby zloděj úmysl změnil a co jiného před sebe vzal, tam poslali, žádal, i na důvod toho prsten darovaný ukázal. Tak hned do toho domku poslali, a tu jej jali, i všecken poklad zúplna zastihše pobrali a s velikým všech podivením na radnici složili, odkudž zase do té kaply vnešen a lépeji opatřen jest. Ten pak zloděj utracen, a Zachariáš mnohými dary a do smrti poctivým opatřením obdařen byl.
Z nejhlavnějších stavení jest také arsenal, jejž německy Zeughaus a česky zbrojnice jmenujem. Ten se spíše zdá býti obzvláštní město nežli jaká ohrada: jest v okršlku přes dvě míle vlaské a má takový nesčíslný počet všech válečných na moře i po zemi potřeb, že nelze vyčítati, nebo snáze bych mohl s oním vzácným a slavným kapitanem generalním císaře Karla Pátého, markrabětem jménem Davalus Vastius, toho sobě žádati, což on, všed ráno do té zbrojnice a teprv v samý večer vycházeje, propověděl: žeby raději tu zbrojnici měl, nežli čtyry možná města vlaská se vším jejich příslušenštvím. Nicméně sumovně něco o něm napíši, a jej na patnácte domův rozdělím, kteréž jsem ne v této jízdě, ale když jsem s Jeho Milostí arciknížetem Ferdinandem svaté paměti, i s jinými mnohými knížaty v Benátkách před tím naskrze spatřil.
První jest, v němž se uherské kopí, terče, meče na dvě ruce a zbroje chovají, a ty na galerách se užívají. 2. Dům, v němž veliká děla a kusové rozdílní veliké střelby jsou, totiž karthauni, dvojkarthauni atd. do sta kusů. 3. Kde koláři dělají kola a jiné potřeby na lodí. 4. Střelba veliká polní, té bylo do tří set kusův. 5. Opět kusy na lodí, jichž do čtyr set pokládalí. 6. Kdež mnoho tisíc kulí železných k střelbě, a tu množství děl na kolách i bez kol na zemi leželo. 7. Opět mnohé kusy střelby veliké a zvláště Turkům vzaté, přes sto kusův, tu množství praporcův tureckých i jiné loupeže všudy visí. 8. Kde vesla dělají, latině slovou gubernacula navis, vlasky themone, jimiž pozadu na lodí přidělanými všecka lodí se spravuje, nahýbá i převrhnouti může. 9. Mnoho heleparten a oštipů, i kopí jezdeckých do sedmdesáti tisíc, hákův pak, dvojhákův, ručnic, mušket a co jiného lid pěší do pole potřebuje, jest bez počtu. 10. Kdež mnoho žen bývá, ty dělají plachty na galery. 11. Kdež se množství nadělaných plachet k lodím chová. 12. Tu jest mnoho tisíc provazů tlustých na lodí. 13. Kdež množství vesel na galery hotových leží. 14. Kde stojí lodí velmi nákladná, veliká, zlatem a stříbrem, řezbami řemeslně ozdobená, a slove bucentauro; na té každoročně i kdyžkoli jiným časem kníže solemniter v slávě a pompě své na moře vyjíždí, jako na den vstoupení Krista pána na nebe, kdežto (jakž níže dostatečněji položím) kníže vyjeda na moře, prsten do moře s jistou ceremonií uvrhna, je sobě a obci Benátské jako pannu nějakou zasnubuje. 15. Kdež jest mnoho galer, a jak praví, do dvou set, kromě jiných lodí, však rozkladených a nespojených, ale tak spravených, že za některý den všecky složiti a sbíti, i na moře vyvezti mohou.
Lidí, ješto tam den ode dne dělají a při něm slouží, pokládají na větším díle do půldruhého tisíce osob; kteří se pak od mnoha let tu pracujíce zstarali, těm dávají opatření, tak že za měsíc několik tisíc pánům nařízeného vydání přijde. Když toho potřeba káže, mohou do něho co chtí vody napustiti, a hned sbité galery aneb lodí do vody pustiti a branami (kteréž mají dvě) ven vyvezti. Jakož vždycky z rok do roka v čas nejlepšího pokoje do třidcíti galer a obecních velkých lodí na moři a v přístavích pomořských drží, kteréžby loupežníky jímali, bezpečnost na moři působili, zvláště co se moře Adriatického jich vlastního dotýče (kteréž se tím jménem jmenuje, počítajíc od Benátek až na samý špic aneb konec Italie, a z druhé strany proti Italii až k horám, jenž Acroceraunii montes slovou, dochází, kdež odtud zase slove Ionium moře, a čím dál jináče, však to celé Mare mediterraneum, to jest: prostřed země ležící, se jmenuje). Nebo tak jsou s okolními mocnáři i s Turkem na tom zůstali, aby každou lodí aneb galeru zajíti aneb lidí na ní pomordujíc potopiti mohli, kteřížby listu průvodního neměli, buďto ve třech aneb ve čtyrech lodích spolu nebyli, aneb admiralovi, to jest: hejtmanu Benátskému na moři, spustíc plachty a z některého kusu střelby pozdravení mu dadouc, poctivosti neučinili; proto že ti, kteřížby se k nim dotčeným spůsobem nezachovali, zajisté piratae, loupežníci, býti musejí. Turek také v tu stranu moře nikdá jednu galeru samou pro strach křesťanův nepouští, protož nedbá, by i časem (jakž se to stává) některá jeho galera, ještoby sobě tejně poodpustila a na loupež do moře Adriatického táhla, tím spůsobem potrestána byla jiným ku příkladu; aby proti učiněné přísné zápovědi jeho, za kterouž mu Benátčané platí, neloupili a Benátčanům neškodili. Nebo to moře pro úzkost svou a mnohé skály, hory a jiné kouty kupcům velmi nebezpečné jest, loupežníkům pak jisté číhadlo a stráž k loupení a obírání lodí. Každá galera vypravená nejméň pány za měsíc do sedmi set dukátův stojí vychovati. To až potud o zevnitřním spůsobu města.
Nyní počnu praviti o vnitřním, totiž o regimentu a správě města, od počátku obce až do těchto časův. Co onen učený a pobožný muž Johannes Gerson v traktátu de potestate ecclesiastica, consideratione 48. o cíli a směřování vší správy píše těmito slovy: "Cíl práva a správy jest, aby člověk povinen byl něco před se bráti, aneb nebrati, pro zachování zemského dobrého. Cíl zákona božího jest, aby se věčné dobré dosáhnouti mohlo." To řku tak skutečně až posavád obec Benátská prokazovala, že jest cíle šťastného obcování lidského svou dobrou správou nad jiné obce a království požívala; a slove od toho "pannou nepoškvrněnou", proto že od začátku svého nikdá od žádných nepřátel přemožena a v poddanost přivedena nebyla. Nebo nečte se o žádné obci ani městu od světa počátku, kteréžby v tak dlouhém času jako Benátky aneb Benátčané nikdá nepřátelům svým v moc nepřišli. Ačkoli praví, že jsú za některý čas Římským císařům postavec zlatohlavu každoročně jako recognitionis nomine (na znamení poddanosti) posílati měli, kteroužto povinnost jim císař Otto První z lásky, když ho kníže Benátské v spůsobu neznámém a pro slib, kterýž byl učinil putovati k svatému Marku, slavně ctil a choval, že jim odpustiti a je z ní propustiti měl. Sabellicus lib. 2. Enead. 9. Však mohli to (snad) pro sousedství, aneb více pro daleký strach, nežli z jakého skutečného přinucení činiti; neb to posavád zachovávají, že raději pokoj penězi kupují, nežli válkou sobě dobývají. Spůsob tedy správy jejich všickni napořád aristocraticum (to jest: kde přední a znamenitější lidé i moudří správu města, obce i země drží, nepřipouštějíce k ní lidu obecného a řemeslníkův) jmenují a býti praví, a tak proportione geometrica, když totižto obzvláštní přední, sobě rovní v bohatství, urozenosti, a jiné mnohé v tom převyšující osoby se šetří, aneb krátce když obzvláštnosti se požívá, žeby se řídili a spravovali. Kdežto naproti tomu jest spůsob správy democraticus, to jest, v kterémž se všickni stavové, tak dobře vyšší jako nižší, ke vší moci a správě obecné, jedni před druhými nic napřed nemajíc, připouštějí; a ta slove proportio arithmetica, že se tu žádného bohatství, urozenosti ani jakého privilegium obzvláštního nešetří. A těm dvoum správám protivný spůsob třetí jest monarchia, kdež toliko jedna osoba o své újmě jménem svým, vlastní a plnou mocí vládne a rozkazuje. Ale kdo pilně spůsob jejich správy naskrze a ve všem se mnou pováží, pozná, že k žádnému z těch tří vlastně ani k žádnému obzvláštně připsati se nemůže. Nebo ačkoli některé přední důstojnosti a úřady samým al gentilhuomini, latině patriciis, vlastně na česko se vykládá vládykám, propouštějí, jako ku příkladu knížecí, patriarchitské, radní aneb konšelské atd., a však také přední úřady samým z obce a ne vládykám přivlastňují, jako nejvyšší kancléřství a nejužitečnější u nich zemská písařství ve všech stupních. K tomu ačkoli gli gentilhuomini přednost mají při shledání obecních i obzvláštních, však zase přísněji se tresce vládyka, když co nejmenšímu z obce ublíží, nežli když jemu od obecného měšťana co uškozeno bývá. Obojí pak jednostejné svobody při obcování, kratochvílích a jiných všech obchodech požívají a sobě rovni jsou podlé pravidla arithmetického. Úřady když rozdávají aneb rozdělují, činí to jak losem tak volením společně proti pravidlu geometrickému, kteréž, aby osob šetření a vybírání bylo, vyměřuje, i proti arithmetickému, kteréž vesměs kohokoli a z jakéhokoli stavu neb povolání, kdyžby jen hodný byl, vzíti dovoluje. Co se monarchiae dotýče, té také na díle kus přijali, když jsou kníže nad sebou postavili a jemu v několika věcech plnou moc a mnohá regalia, jako listy svým jménem titulovati, podpisovati atd., minci rázem svým bíti dáti, audiencí a odpovědi dávati atd, povolili. A však v nejhlavnějších věcech nic bez dovolení rad sobě přidaných učiniti ani svým jménem aneb mocí před se bráti nemůže. A tím spůsobem mohl bych mnoho jiných příkladův přivesti, kdyby toho potřeba ukazovala. Vide Bodinum de republica. Aby pak vždy jméno správy jejich politické se ukázalo, vidí mi se, že mixtus status proportione harmonica slouti může, to jest: správa ze dvou aneb tří jiných smíšená, divným prostředkem a libou mírností vše srovnávající, úřady dle každého náležitosti, pokuty dle zasloužilosti vyměřující; a to se při této Benátské obci znamenitě poznává. Nebo ač kníže vždy jako hlavu nad sebou mají, však to jim působí, že stav vládycký a městský, když jiného nad sebou vidí a k třetímu zření mají, sobě nepřekážejí a nezávidí atd., a přitom nejsou jako poddaní a chlapi, aniž se tyranství strachují, ale svobodní zůstávají; a to příkladem tělesného člověka, v němž mysl aneb rozum nejpřednější jest, spravuje, zdržuje a vede jej jakkoli v rozličných údech těla, v rozdílných vlastnostech a skutcích sobě odporných postaveného; kteréž coby bez rozumu chvalitebného spůsobily, a co zase rozum bez přisluhování údův, každý věděti může. A tím spůsobem mnoho jiných harmonií správy jejich se najde, když úřady pořád teď níže vypisovati budu.
Od začátku založení toho města až do tří set let, kolik ostrůvků bylo, tolik bylo hejtmanů obce, jenž tribuni slouli; ale potom, když se stavení města lépeji spojila, všelijak jeden na druhého grunty sahajíc mezi sebou se nesnadili a tak velice nesvorní byli, až obec všech těch hejtmanství, rozumějíc, žeby žádného řádu nebylo, se spolčila, hejtmany jednomyslně s úřadu ssadila a kníže, kterýžby je všecky dle jisté sobě dané instrukcí a přidaných k radě osob spravoval, sobě volila. Což se stalo léta páně 700. Potom pomalu jiní úřadové vzešli, kteréž tuto pro krátkost pominu; ale o nynějším magistratu, jak jest rozličný, kdy pošel a co spravovati má, kratičce položím.
Všecka obec dělí se na osoby duchovní a světské. Duchovní hlava jest patriarcha, a má pod sebou biskupy a rozdílné preláty. Dokud Atilla města Aquilegium nezkazil a nevyvrátil, byla v něm stolice patriarchy, ale potom na žádost Benátčanův ta stolice do Benátek přenešena jest, a tu až podnes trvá. Že pak nekaždý rozumí, jaký jest to úřad patriarcha, a zvláště když ho u nás ani vůkol nemáme, toto v krátkosti o něm oznámím.
Patriarcha jest slovo řecké, česky slove otec otcův aneb nejvyšší otec, a to proto, že jako oni staří za Starého Zákona, Abraham, Isaac, Jacob, patriarchové slovou, nebo jsou jiných našich svatých Otcův původové a předkové byli : tak i nyní v církvi křesťanské otcové jiných otcův, jako arcibiskupův, biskupův a prelátův býti mají. Byli pak za staré církve toliko tito patriarchové : Římský, Konstantinopolitánský, Alexandrinský, Antiochenský a Jerusalémský, biskupové, jakž to in decretis Gratiani distin. 22, part. L cap. Renovantes, et ibid. Diffinimus psáno stojí. Po některých časích k těm jiní přidáni jsou, jako: Aquilejenský, Bituricenský, města v říši Francouzské, jenž slove vůbec Bourges, Cantuaricensis v Angličanech [ Cantabrige po englicku], biskupové, jakž o tom glossa cap. Diffinimus, dist. 22. vedlé 9. qu. 3. Conquestus, a cap. Nunc vero, ibid. a 32. dist. cap. Erubescant, svědčí. Privilegia jejich přední jsou: že slovou primates, 99. dist. cap. provinciae, a jsou více nežli arcibiskup, dist. 21. cap. cleros: Abbas in cap. Scriptum de electione; též že před sebou všudy kde jdou kříž mohou dáti nésti, kromě kdyby papež osobně tu byl, anebo legát jeho a latere; že k nim appellovati se musí prvé nežli ku papeži z kraje pod jeho správu náležitého, ca. 23. Antiqua, tit. 33. de privilegiis et exces. 9. qu. 3. Conquestus; že arcibiskup bez jeho povolení aneb jemu učiněné praesentací žádného biskupa světiti nemůže, dist. 65. Placet, et cap. Quoniam, ibidem. A některá jiná, pro krátkost tuto pominutá.
Světských hlava jest kníže, a má pod sebou lid na tré rozdělený, totiž vládyky, měšťany a obecní zběř. Ačkoli pak všickni jednostejně měšťané jsou a městského práva jeden tak jako druhý užívá, však rozdíl jest, že vládykové vším vládnou a na hejtmanství do všech krajin a měst jim poddaných vysíláni bývají, druzí téměř všech úřadův zhoštěni jsou. Kníže má svou instrukcí, kteráž v tejnosti jest; ale co se při volení a panování jeho pompy, důchodův a jiných předností dotýče, o tom tuto položím. Po smrti kteréhokoli knížete, a jak ho jen k hrobu slavně a na obecný náklad doprovodí, hned se k tomu nařízení senatores, to jest rady, na palác sejdou, z nichž nejpřednější viceregent a vicedux, to jest místodržící, právem jest; ti dokud jiné kníže voleno není, z palácu nemohou, nebo dvéře se zavírají a silně střeží, tak že oni v tom čase všecky zemské potřeby říditi a opatrovati musejí. Po témž pohřbu shromáždí se veliká rada, gran consiglio řečená (o kteréž níže se pokládá), a ta z prostředku svého nařídí osoby jménem inquisitores, aby se na život a správu předešlého knížete vyptali a v jistém času, pokudžby co zlého na něj mohlo prokázáno býti, žalovali, a jeho statek na místě obce vinili; tak že dědicové a statku držitelé nebožtíka, pokudž co prokázáno i od pánův přisouzeno bývá, to z statku nahraditi musejí, však jich živých poctivosti a dobrého jména bez ublížení. Ač i v té příčině ani tak přísně s dědici nezacházejí, aby nemírnou sumu na statek ukládati měli, ale leda bázeň a strach byl budoucím knížatům, aby se šetřili, a dětí neb přátel svých nezavozovali. Pakli nic trestu hodného není, chválí se, a památka jeho dobrá zůstane. Potom sejdou se, aby nové kníže volili, a tu divným obyčejem losy vybírají, jedni druhé volíc nejprvé za volence, a ti zas jiné, až naposledy několik osob, kterýby knížetem býti měl, volí; a ten musí dvadceti pěti losy aneb (jakž oni užívají) kuličkami stříbrnými a zlatými jiné převyšovati. Takový když se najde, hned mu jiní všickni ruce líbajíc štěstí s radostí přejí, a někteří jej na paláce i ven z palácu lidem vyhlásí; na to hned po všem městě zvoní rázem jména a obrazu jeho mince se bije. V tom vedou jej do kostela sv. Marka, a on po vykonání služeb církevních na pavlači se lidu ukáže, ke všechněm řeč učiní a ve všem dobrém se zakazuje. Odtud jej doprovázejí páni radní k oltáři, kdež on procuratoribus sancti Marci, totiž kostelníkům kostela sv. Marka, dle jemu předložené formule přísahu činí. Potom přistoupí vicarius téhož kostela a knížeti praporec knížetství do rukou dodá, kterýž on jinému k držení odevzdá; po ofěře odtud ke dveřům jde, a vstoupí na stolici, na spůsob kazatelnice udělanou, s kterouž od plavcův právo k tomu majících zdvížený okolo kostela po náměstí a vůkol se nese, maje vedlé sebe jednoho z nejbližších příbuzných svých, kterýž z mísy všelijakou zlatou i stříbrnou minci hrstí mezi lid hází, až bývá přinešen k stupňům palácu, kdež ho páni radní očekávají. Tu z té stolice sejda, klobouk knížecí od jednoho na hlavu jeho se vloží, a tak jde do pokoje radního, kdež právo a klíče palácu k sobě přijímá. Odkudž potom každý domův se navracuje. Kníže pak když vychází, vždycky tento spůsob zachovává: má na sobě oděv knížecí, totiž klobouk, sukni zlatohlavovou s dlouhými rukávy až k zemi, a jak z palácu vyjde, pokaždé velikým zvonem na věži sv. Marka zvoní. Nesou před ním praporce na dlouhých tyčích, trouby stříbrné přes dva lokty zdýlí, jimiž před ním troubí; nesou také kříž, za tím stolici pozlacenou a polštář zlatohlavový. Potom jde kníže pod umbrellí mezi dvěma, maje na hlavě knížecí čepici aneb klobouk špičatý a rohatý, kterýžto roh jest pozadu nakřivený, znamenaje a jako ukazuje, že ne na něm, ale na těch, jenž za ním jdou, senátořích, moc a vladařství záleží. Napřed na tom klobouce jest přidělaný zlatý kříž, a to z té příčiny, když jednoho času otec knížete Laurentia Celsa jemu jako synu svému knížecí poctivost učiniti, klobouk před ním sníti a ruce políbiti se zbraňoval, ten kříž dali, aby i knížecímu úřadu i otcovské moci se neublížilo, tím spůsobem, jakoby, když to otec učiniti musil, ne synu, ale kříži ku poctivosti to učinil. Egnatius exempl. lib. 9. cap. 5, Za ním jde množství pánův dva a dva spolu, však z prvních dvou po knížeti ten, který po pravé ruce jde, nese meč nahoru špicí obrácený, v pošvě zlaté, na znamení, že jakož jiná knížata a mocnáři meč dobytý před sebou nositi dávají a tím svou plnou moc a panství dokázati chtějí: tak naproti tomu on svou moc, zákony a právy obmezenou, jako meč pošvou obalený, od těch, kteříž z rad za nim jdou a meč nesou, ve všem dosahuje a jich radou nic kvapného předse bráti nemůže a nemíní. Sabellicus lib. 7. Enea. 8. Jedna z předních povinností jeho jest, že každého téhodne jednou ke všem úřadům osobně dojíti, dohlídnouti, je k spravedlnosti, aby nic z přízně a z hněvu nesoudili, napomínati, a pokudžby na ně jaké žaloby šly, je potrestati moc má a může. Egnat. lib. 2. cap. 1.
Důchodu stálého z obce vychází knížeti tři tisíce důkátův, a na ty musí drabanty chovati a jiná vydání činiti, zvláště pak čtyry hody každoročně dáti strojiti, jako: na den sv. Štěpána, na sv. Marka, na den božího vstoupení a na sv. Víta; k těm veliké množství pánův důstojníkův pozvati, a nad to jednou v roce každému v rad dar od zlata aneb stříbra dáti povinen jest.
Již pak úřady a jiné officiry tuto položím. Předně jest rada veliká, vlasky gran consiglio, a jako základ vší správy; v té radě a a jejího prostředku skůro všickni officirové se volí, krom některých málo, kteříž od rady pregadi řečené voleni bývají. Do té pak velké rady všickni patricii přes pětmecítma let zstáří přijíti mohou, a scházívají se v zimě po obědích, v létě ráno obyčejně v svátek aneb v neděli, tak že jich všech spolu do čtrnácti set shromážděných bývá.
Po té radě jde jiná, pregadi slove, česky: dožádaných; a ta vlastně rada slove. Neb v té se věci strany pokoje i války pořádně řídí; mohou nové řády ustanovovati, hejtmany voliti, radu řečenou i savi grandi, i savi de terra ferma a i savi de gli ordini etc. voliti, a bez podání toho na velkou radu potvrzovati.
A to jsou nejpřednější oficírové, kteréž jsem proto nejvíc ze jména tuto položil, aby každý soudil po počtu a množství úřadův velikost panství a zaneprázdnění jejich, i jakým řádem to pěkně mezi tak mnoho osob rozděleno jest; též jak to až posavad pokojně a šťastně řídí, bez závisti jedněch druhým, ještoby jinde jedna osoba všecky třebas úřady na se potáhnouti chtěla, by pak ledva s jeden mohla býti: vše nám ku příkladu a k dobrému.
Panství pak Benátčanův jsou mnohá a veliká. V Italii drží celou Marcam Trevisanam, potom Istriam, díl Sclavoniae, Dalmaciae, Charvátské země; ostrovy Zante, Corfou, Candia a jiné menší v moři Adriatickém ležící, do kterýchžto všech panství přes sedm set hejtmanův, vlasky potestates, za správce z prostředku svého vysílati musejí.
Důchodové roční a stálí, kromě co jiných, jako odúmrtních atd., jsou mnozí, jichžto se do patnáctikrát stotisíc dukátův aneb půldruhého millionu schází. Ale zase mnoho vydání přijde na pevnosti, na galery, stavení a jiné potřeby obecní; anobrž tak štědře se v tom chovají, že když pán bůh na koho metlu ohně, lodí potopení aneb skrze nepřátely odjetí, i jiné škody dopustí, tomu z obecných důchodův dle jeho potřeby, byť on i bohatý byl, pomoc peněžitou činí a darují. Bembus hist. Veneta, lib. 3.
Dotekl jsem výše, že chci o spůsobu zasnubování sobě moře, kterýž kníže každého roku na den božího vstoupení zachovává, vypsati. Jest pak příběh takový:
Léta 1175. císař Fridrich Barbarossa, toho jména první, a to ten, kterýž kníže České králem a České knížetství královstvím učinil, s mocí válečnou do Vlach proti papeži Alexandrovi III. vytáhl z těch příčin: žeby papež Alexander III. titul a právo země Siciliae a Apuliae bez jeho vědomí a vůle rozdávati, Lombardie a Mediolanu se ujímati, v Říši na duchovní osoby mnoho peněz ukládati, titul a jméno císaře před svým postavené rušiti, nad to, když táhl do země Svaté a Jerusaléma dobyl, tam soldánu Egyptskému vypodobení císařovo s listem odeslati a tejnosti císařovy vyjevovati měl (což i listem a vypodobením, kteréž od soldána, když v jednom lese koupaje se sám druhý, daleko od vojska svého, jsa jat a k němu přiveden, i domů zase po učiněném s ním pokoji a postoupení dobytých pevností propuštěn, dostal na sněmu v Norberce za tou příčinou držaném, dostatečně ukazoval). S tak velikou tedy silou císař táhl do Vlach, a nač přišel přemáhal, tak že papež Alexander III. se uleknouti a do Benátek v oděvu prostém uteci musil, dav se do jednoho kláštera, di santa Maria della carita řečeného, za kuchaře, a jak někteří chtějí, za kaplana. V tom císař po své vůli hospodařil a ve Vlaších dlouho se zdržoval, vždy se po něm vyptávaje; až naposledy dověděl se, žeby dotčeným spůsobem v Benátkách se skryl, kdežto potom původem jakéhos Francouza poznán, knížeti oznámen, od knížete přijat a tam ode všech za sv. Otce a náměstka Krista pána držán a ctěn byl. Z té příčiny císař ku pánům Benátčanům legáty své poslal, aby ho od nich žádali a jemu ho vydali; syna pak svého s armádou po moři vypravil, jest-li žeby nechtěli, aby blíž k městu přitrhl a je v strachu držel, ažby s druhou armádou k němu osobně přitáhl; však prvé aby se s nimi nebil, zapověděl. Benátčané když toho učiniti nechtěli a armádu císařova syna spatřili, dřív nežby otcova k ní přispěla, také armádu svou proti němu vystrojili a jeho jako mladého, kvapného, cti a chvály žádostivého k tomu přivedli, že jest se s nimi potkal; tu lid jeho poražen, a on sám jatý do Benátek vezen byl. Císař Fridrich velmi se nad nešťastnou příhodou syna svého ulekl, a chtě jeho mstíti, k tomu se silně strojil; však od syna, kterýž k němu prvé na závazek vzatý propuštěn byl, i jiných pokojných lidí k tomu přiveden, že jest se církvi pokořiti a s papežem Alexandrem smířiti uvolil. A tak do Benátek osobně jel, před kostelem sv. Marka od papeže Alexandra rozhřešení žádal i došel, však s tou pokorou kleče trpěti to musel, že k němu papež Alexander, nohu pravou na hrdlo položiv, tato slova promluvil a volati dal: "Scriptum est: Super aspidem et basiliscum ambulabis, et conculcabis leonem et draconem," o jest: "Po hadu a bazilišku choditi budeš, a lva i draka potřeš." Ač i toho tak z prosta císař vytrpěti nemohl, nýbrž se ozval a řekl hlasitě: "Non tibi, sed Petro," to jest: "Ne tobě, ale Petrovi." - "Et mihi et Petro," "I mně i Petrovi," duplikoval papež Alexander. A tudy pokoj z obou stran učiněn a císař od Benátčanův slavně chován a ctěn byl, jimž také zase mnohá dobrodiní za to prokázal. Papež pak Alexander povolav tehdáž kníže Benátské jménem Ciana, kterýž tu bitvu nad synem císařovým obdržel, k němu, podávaje mu prstenu, tato slova promluvil: "Ciane, vezmi, a mým původem i tímto základem moře sobě zasnubovati hleď; což ty i tvoji náměstkové každoročně jistého dne vykonávati budete, aby všickni potomci věděli, že jest moře rukou brannou v vaše držení přišlo; a jako muži manželka povinna jest poslušnost zachovati, tak i to moře moci vaší poddané buď." A jiná privilegia, jako ty praporce, trouby, stolici atd., a aby na olově pečetil atd., jakž výš oznámeno, pro památku takového jemu od nich učiněného dobrodiní daroval a k tomu povolil. Odtud tedy ten obřad počátek vzav, posavád se zachovává. A když den božího vstoupení přijde, vystrojí se ze zbrojnice veliká lodí, Bucentauro řečená, kterouž čalouny. drahými, stolicemi, stoly od zlata a stříbra nákladně ozdobí, a před palác knížete připlaví. Tu kníže s nejpřednějšími pány a mocnářův vyslanci na ta lodí v svůj majestát vsedne, a jiní páni z obou stran pořád s velikou slávou a pěknou hudbou, a tak s velikým množstvím jiných malých lodek a gondolí na tisíce jich následujících, na moře za brány castelly jménem nedaleko vyjede, kdežto po vykonání od patriarchy aneb officiala jeho jistých obřadův a říkání kníže vystoupí, a některá slova promluvě prsten do moře uvrhne a zas se posadí. V tom trubači troubíc a z střelby na pevnostech vystřelíc, jedou zpátkem do pevnosti, v kteréž kníže jako ženich předním pánům na svůj groš slavnou hostinu místo veselí strojí, a potom k večeru do Benátek s radostí se navracuje.
Vypisují ten příběh Nauclerus, Funccius, Barnus, Sabellicus, Sigonius a jiní. To až potud o vrchnosti.
Co se pak měšťanův a lidu obecného dotýče, ten jest nad okolní národy a jiná města rozkošem a kratochvílem oddaný. Nebo ač jest město v místě neúrodném, totiž v moři, a nemá ani vody ku pití a vaření, kromě tu, kterouž od země na lodích velkých a za peníze na prodaj vezou, však takový všech věcí tam dostatek jest, zvláště co se lahůdek dotýče od jídla a pokrmův, že jest ku podivu; a ne nadarmo tak množství veliké v něm lidu se zdržuje. Před málo kolikas léty počteno jest mužského pohlaví, od dvadceti let stáří výš počítajíc, padesáte devět tisíc tři sta čtyrydceti devět osob; ženského pohlaví šedesáte sedm tisíc pět set třidceti jedna osoba; dětí od šesti let stáří až do dvadceti padesáté osm tisíc čtyry sta dvanácte; mnichů dva tisíce jedno sto osmdesáte tři; jeptišek dva tisíce osmdesáte dvě; Židův jedenácte set padesáte sedm. Však cizozemce vyměňujíc, jichž žádný počten nebyl; a těch jest též mnoho tisíc osob. Z velikého tedy při všech věcech dostatku také na mnohé a časté kratochvíle se oddávají. Nebo každodenně nemálo toho na náměstích i po domích a po moři jest viděti, a má člověk přespolní dosti toulek k zmaření času. Také tance (k nimž každý může, a ti se bez kvasů a hodův, jiným obyčejem a spůsobem nežli u nás, držívají), honby na gondolích, střelby rozdílné, zvlášť pak z luků aneb lučišť, kteréž kulky olověné aneb hlíněné nesou, k kačatům pitomým i jinák se provozujíc, comoedie a hry obyčejné jsou; a tak již tomu páni Benátčané navykli, že na náměstích; kdo co chce odbyti a prodati, šetří, aby hudbu libou a nějaké comoedianty, jež oni harlecini, zani, pantaloni etc. jmenují, v tom svůj obchod vedoucí, za peníze zjednal; ti jak dobře hrají, tak mnoho divákův, posluchačův a kupcův mají, jest-li že nic, tedy málo odbývají. A přihodí se, že takových her množství na jednom místě v jedné hodině bude, a jeden druhého všelijak předčiti a diváky odluzovati hledí.
Přes to, ačkoli vrchnost jejich přísnou správu vede a velice sobě tiše počíná, však také často sobě i obci poodpouští a rozdílné kratochvíle obci z důchodův obecných působí. Ku příkladu dosti směšný jest ten obyčej, že některého času v roce dají provolati, aby se dokonale slepí v jisté místo a čas dali najíti, že svinský lov držeti chtějí. Načež mnozí a v tom rytířství zkušení ochotně se najdou, však přes deset jich ze všeho počtu k tomu voleno nebývá. Těch pak deset slepých do zbroje a kyrysu celého oblekouc, dobrým sochorem do rukou opatříc na plac k tomu obraný uvedou, na němž jest kůl aneb sloup vbitý, a u něho na provazu svině dosti dlouze přivázaná, aby mohla obíhati i ubíhati; a tu jim uloží, aby té svině hledali a na ni těmi sochory bili kdoby ji jednou ranou usmrtil, ten že tu svini a deset dukátův míti bude. Když jim tedy sázku dají, tu jest kratochvilno hleděti, jak k té svini směřujíc pospíchají, jedni příměji než druzí, a všickni hrochtáním svině se spravují, každý ji nejdřív udeřiti a zabiti chtěje. Někdy se přihodí, že všickni vesměs pospolu udeří, a někdy sebe těmi sochory tak dobře zasáhnou, že jich několik na zem padne, a druzí nešetříc svých spolurytířův svinských a padlých, po hřmotu zbroje, myslíc žeby svině byla, třebas je místo svině mlátí. A není jim potřebí žádné muziky ani trubačův; neb jak svině, když ji kdo z nich na hřbet a jinam nežli za uši zasáhne, tak i oni vespolek, když od druhého ránu dostanou, velmi slušně hláskův svých povyšují a souzvukují co zimní slavíci po lesích, jakž u nás o vlcích přísloví máme. Naposledy vždy se některému zdaří, že ji jedním udeřením zabije, a tomu páni za vyhranou i deset dukátův dají; a co sobě kdo přitom uhonil, musí každý na tom přestati.
Také každého masopustu dají vola krmného, pěkně vypraveného, s věnci a rohy malovanými atd. na náměstí sv. Marka přivesti, a tu dovolují, kdoby z samého řemesla řeznického a kovářského (pro památku skutku nějakého od nich obci učiněného) tomu volu mečem jednou ranou hlavu sťal, aby jej sobě také s darem od dukátův uloženým vzíti mohl. A přihází se, an mnozí na to tak vycvičení jsou, že mezi kosti vyměřiti a udeřiti umějí, netoliko jednomu, ale mnohým pořád volům, kteréž často po domích při slavnostech a shledání do dvou, tří neb víc dávají hostem za divadlo stínati.
I toho naposledy tuto pominouti nemohu, že v Benátkách do dvou set studnic, v nichž voda sladká, pěkná a dobrá ku pití, na sáli i dva hlubokých, však v pouhém slaném moři, se nachází, a kdoby toho neviděl, snad neuvěří tomu. Spůsob pak dělání takových studnic aneb čisteren, vlasky sponge, jakoby řekl houba, takový jest: vyberou bahno a zemi mořskou dosti hluboko, i udělají v vodě jámu širokou co největší, a místem co prostřední kašny okršlek; potom do té jámy nemálo, totiž na tři aneb čtyry střevíce zvýší, hlíny hrnčířské do gruntu naházejí a ji tam pěchují; na tu dále písek zasýpají, a teprva na to zeď tlustou, dobře vnitř mazem opevněnou vystaví až nad zemi aneb nad vodu. Do těch tedy tak spravených čisteren s několika domův v ulici i v domích obzvláštních po žlabích vodu dešťovou shromážďují, a té dle potřeby k vaření, ku pití atd. užívají. Jest-li by kdy dlouho nepršelo, navezenou a koupenou vodou ty čisterny naplní, aby v čas potřeby vody dostatek byl.
A to až potud o městu Benátkách, v pravdě širšího vypsání nežli tohoto mého potřebujícího; ale hledě krátkost zachovati, tak povrchně a dosti běžně (ač i v tom proti úmyslu mému ruka mi se z krátkosti mezí povytrhla) jako jen navrhnouti jsem chtěl; kdo chce o něm více čísti a věděti, ten mimo položené v mém vypsání tyto authores : Albertum Leandrum de insulis Adriaticis. Paul. Merulam geograph. Libro della republ. di Venetia da Donato Gianotti. Delle cose notabili della cita di Venetia da Girolamo Bardi, sobě spraviti bude moci. Nyní zas k předsevzetí svému se navrátím.
V tom procházení a města spatřování když se nám naposledy stýskalo a
chvíle očekávání dlouhá byla, chtěli jsme zajisto přezvěděti, jak
bychom dlouho ještě očekávati musili, a toho se doptali, že lodí v
některé neděli shotovená a kupectvím do Tripoli
náležejícím naložená s těžkem bude. Tou tedy příčinou, také
pro nesmírnou v hospodách drahotu, i kdybychom dlouho tam trvati měli,
budoucí jistý nedostatek peněz poznavše, umínili jsme zatím jinam ven
z Benátek a vůkol se projeti a také něco nového spatřiti. A však
dožádali jsme se jednoho dobrého člověka, kdyžby lodí hotová k plavení
byla, aby nám to do
Padue některý den před časem vzkázal.
zpět na obsah 
Další: V níž se vypisuje projíždka do Padue a Ferrary a co jsme tam paměti hodného spatřili.