O spatřování týchž svatých míst. O přirovnání kostela hrobu božího k kostelu sv. Víta na hradě Pražském, až i o navrácení se našem do kláštera sv. Salvátora.

Kapitola 22.

O spatřování týchž svatých míst. O přirovnání kostela hrobu božího k kostelu sv. Víta na hradě Pražském, až i o navrácení se našem do kláštera sv. Salvátora.

Spatřování svatých míst. Vypsání kostela hrobu božího.

Okolo tří hodin přede dnem, a to v neděli ráno před památkou narození panny Marie, 6. dne měsíce září, vicarius přišel do sklepu, kdež jsme leželi, a nás k jitřní zbudil. I vstavše vyšli jsme ven do kaply panny Marie, a tu zůstali, až se jitřní vykonala; potom nás vicarius vůkol do všech míst svatých znovu vedl, a tu majíc s sebou corony, páteře, křížky a jiné obyčejné věci k tomu naschvále nakoupené od křesťanů rozličného náboženství, kteříž je dělají a do kláštera houfem nosí, s mnohými jinými pěknými věcmi, řezbami a jemováním, jako obzvláštně kříže z dřeva, vnitř vydlabané, a v nich ze všech míst svatých kousky kaménkův přilepených aneb vsazených, a sklem prohledacím přikrytých, a jiných těm podobných věcí tak nakoupených, majíc toho na svazky; jimi jsme místa svatá dotýkali, je na ně kladli, a potom zas do karnýřův schovali.

Po vykonání toho v jeskyňce hrobu božího slyšeli jsme mši čtenou, a když se mše dokonala, počalo se rozednívati, tak že jsme mohli každý, kde se mu líbilo, po kostele se procházeti; a já maje ingoust aneb černidlo s sebou, spisoval jsem sobě věci výš i níže poznamenané dosti obšírně, a to jsem do vlasti své s velikým nebezpečenstvím přivezl. Nebo Turci, kdyby byli to shlédli, mohliby mne za zrádce a vyzvědače, jakobych věci správy a tejnosti i pevnosti jejich se dotýkající spisoval, držeti, a snad i proto trestati.

Co se vypsání kostela, v kterémž hrob boží jest, dotýče, poněvadž jsou jiní, a obzvláštně Oldřich Prefát v knize svého putování obšírně všecko jeho stavení a důkladné poznamenal, tam čtenáři upřímnému předně ukazujíc, nicméně předce něco pro doložení toho výslovněji vyjádřím a napíši.

Dvéře do kostela jsou proti poledni, v témž položení jako dvéře kostelní sv. Víta k palácu ven, a krom těch jedněch dveří žádných jiných do něho není.

Vnitř v kostele sv. Víta v kaple sv. Šebestiána, kdež nyní sakristia jest, rozuměj, že jakoby v kostele hrobu božího byla kapla blahoslavené panny Marie, v níž tolikéž sacristia a za ní refectorium jest, přirovnati se může.

Odtud jdouc okolo kůru u sv. Víta k východu, ta první kapla po sacristii, slove svaté Anny, jest nápodobně položením, jakoby kapla vězení Krista pána byla.

Druhá kapla po ní u sv. Víta slove sv. Voršily a jedenácti tisíc panen, v níž se páni z Perštejna kladou, jest coby bylo místo, kdež jsou houbu v octě a žluči namočíc, píti pánu Kristu dávali.

Třetí kapla sv. Jana, v níž Břetislav, kterýž na lovu aneb na štvaní byl zabit léta 1100., a Bořivoj bratr jeho, téhož kostela sv. Víta zpěvák 1124., knížata Česká, Vratislava prvního krále Českého synové, pohřbení leží, jest jakoby byla kapla v Jerusalémském kostele, kde jsou o sukni Krista pána los metali.

Čtvrtá kapla slove sv. Apollináše, v níž páni Berkové své pohřby mají, jest jakoby byly dvéře dolů do kaply svaté Heleny, kdež tři křížové nalezeni byli.

Pátá slove sv. Stanislava, kdež nyní páni z Šternberka se pohřbují, a v ní také leží pochováni dva Čeští králové, oba jménem Přemyslové jinák Otakarové, z nichž jeden jest, ješto proti císaři Rudolfovi toho jména prvnímu v bitvě léta 1278. zabit byl: jakoby byla kapla, v níž pod oltářem stojí sloup, na kterémž pán Kristus seděti ráčil, když mu na hlavu jeho korunu trnovou kladli.

Šestá slove sv. Alžběty, tu jest, jakoby byl schod nahoru proti východu na pavlač, kde nyní J. M. C. tejné rady a komorníci stávají a svá místa mají : rozuměj, jakoby na té pavlači nahoře byla kapla hory Calvariae.

Sedmé jdouc dáleji k západu v kostele sv. Víta, naproti dveřům kostelním na zemi, tu kde kámen z mramoru nad hrobem dobré paměti urozeného a statečného rytíře, pana Mikuláše Miřkovského z Tropčic a na Miřkově, J. M. C. rady, hejtmana hradu Pražského a nejvyššího písaře v království Českém, kterýž pochován jest léta 1575., jakoby bylo místo, kde pána Krista mazali, nežli jsou ho do hrobu vložili.

Osmé u prostřed toho místa před kůrem pod varhany, kdež nyní hrobové jsou císaře Karla Čtvrtého a jiných Českých králův, z bílého alabastru za mříží železnou, stojí v témž položení kostela hrobu božího kapla a jeskyňka hrobu Krista pána.

Deváté, odtud zase jdouc k straně půlnoční, k sacristii aneb sv. Šebestiána před oltářem sv. Doroty, jest, jakoby bylo místo těch dvou kamenův, z nichž na jednom Kristus pán po z mrtvých vstání Maří Magdaléně se ukazujíc, s ni mluvil, a Maří Magdaléna na druhém stála.

Sumou v tom kostele hlavním hrobu božího, nákladně od mramoru, díla musivaeo (v němž sloupův 10 mramorových, z kusu jednoho okrouhle vytesaných, a jiných šest z kamene čtverhraně zděných) vystaveného, a někdy za držení křesťanského od zlata a stříbra nad míru obohaceného, místa jsou skutkův Krista pána, umučení, pohřbení a z mrtvých vstání, pod jedním přikrytím a v jednom stavení zavřená, nápodobně kaplám dotčeným v kostele sv. Víta; však dáleji stojí kapla jedna od druhé v kostele Jerusalémském nežli v kostele sv. Víta, jakž se to vedlé poznamenání krokův nahoře poznati může. Jest také ten chrám stavení nápodobně okrouhlého, jako sv. Víta; i kůr v témž položení jest, a však prostrannější Jerusalémský a něco nižší od země do kůru nežli u sv. Víta, a v něm jest u prostřed díra mramorem obkládaná, o níž nám pravili, žeby měla u prostřed světa býti; ale o jistším a podobnějším prostředzemním světa místě nahoře jsem dotekl. Toho kůru jsou v držení Řekové, a v něm sami své náboženství konají.

Také kostel Jerusalémský nemá žádných oken, jako kostel sv. Víta, ale toliko v střeše na straně západní velikou díru okrouhlou a nepřikrytou, skrze niž se dole v kostele nebe spatřiti může; kterou tam dosti světla shůry jde; a jest zšíří na dva sáhy, sroubená z trámův dřevěných a na zdi kostela postavených, nápodobně co nějaký okrouhlý veliký komín aneb dymník, a stojí u prostřed ambitu, právě nad kaplou hrobu božího; sice jinde všecko stavení krovy okrouhlými a olověnými plechy obitými přikryté zůstává.

Tuto se již zase k předsevzetí svému navrátím. Když bylo okolo dvou hodin na den, oznámil nám vicarius, abychom se do kaply panny Marie sešli. To když se stalo, přistrojil se gvardian do roucha mešného, pěkně a draze z zlatohlavu udělaného, maje korunu biskupskou na hlavě. A vedlé něho jiní dva mniši, totižto diaconus a subdiaconus, kteří evangelium a epištolu zpívali, též se přistrojili do habitu, slove dalmatica, o němž, co vyznamenává, píše Guilhel. Durand. lib. 3. cap. 11., lib. 2. c. 9.

I vyšli jsme z té kaply, mniši napřed a my za nimi, a šli do jeskyňky, v které hrob boží jest, a tu gvardian zpíval velkou mši, však pro úzkost místa sotva jsme se poutníci v kapličce před jeskyňkou směstknali, a mniši v kostele před kapličkou zůstali, a Kyrie, Et in terra, Patrem a jiné věci zpívali. Po vykonání toho dal gvardian všem požehnání, a napřed vyšel se dvěma mnichy, kteříž epištolu a evangelium zpívali, a my za ním do kostela, kdežto po třikráte okolo kaply hrobu božího, zpívajíce Te deum laudamus, jsme obešli, a již na výchoz z kostela se strojili.

Po dobré hodině přišli Turci v čas poledne ke dveřům kostelním, a otevřevše je, nás všecky ven pustili, tak že jsme hned odtud přes týž dvůr před kostelem šli, a touž potom cestou do kláštera sv. Salvátora se navrátili, a tu oběd hotový našli, jehož jsme v bázni boží s radostí požili.

zpět na obsah Další: O vyjití našem na horu Olivetskou, odtud do Betanie, a o jiných místech svatých na té cestě.