|
- Harant | - Cestopis | - Copyright | - |
Mistrovský nález. Město Padua. Trestání dlužníkův Universita. Výteční mužové. Zahrada lékařův. Město Ferrara. Slavný nešpor.
Třetího dne měsíce Máje jeli jsme z Benátek po zátoce až k řece vlasky Brenta, latině Medoacus řečené, a na tu jsme se proti vodě nahoru až do Padue dali. Však na té cestě také mistrovský nález jsme spatřili. Nebo vykonavše cesty pět mil vlaských z Benátek, přijeli jsme k jednomu místu, il carro de luzefusina vlasky řečenému, a jest hráz mezi mořem della laguna a Brentou nasypaná, kudyž před lety řeka do laguny padala, ale nyní mimo tu hráz udělanými příkopy stranou obrácena jest k místu jednomu, vlasky Malamoco, kdež do moře přes splav vpadá, pro kterýž žádná lodí dolů ani nahoru bez pomoci lidské projeti nemůže. Mají zajisté kolesa nízká a nástroje k tomu nákladně a mistrovsky spravené, že když která lodí buď z důli aneb shůry přijede, lidé z ní vystoupíc, tu lodí, aneb jakž tam slove barca, těmi přípravami upevní, a nahoru vytáhnou aneb dolů spustí beze škody; a odtud potom každý kam chce jeti může. Ten obmysl a náklad na časté opravy a lidí k tomu chování proto páni Benátčané spůsobili, jedno aby voda, jsouc velmi vzteklá a zanášející, tu na tom splavu se pozdržovala, písek sadila a do zátoky Benátské ho nenesla. Nebby tou příčinou (jakž toho dosti s svou škodou před tím poznali) mohla naposledy grunt až do města nanesti, žeby se suchou nohou do něho od země choditi mohlo, a takby to pevnost města zrušilo. Druhé, aby bylo místo pevnosti a překážky, komukoli denním aneb nočním a zvláště nepřátelským spůsobem do města se plaviti.
3. dne měsíce Máje vyjevše na bárce zřízené, z nichž vždycky dvě v noci a dvě ráno sem i tam z Benátek vyjíždějí, do Padue jsme po vodě připlouli, učiní 25 mil vlaských; a právě téhož dne arcikníže Ferdinand ze Štyrského Hradce Jeho Milost do Padue přijeti a v klášteře svaté Justiny, v němž mniši řádu sv. Benedikta jsou, bydliti ráčil. My pak abychom hospody obecní, pro kterouž jsme z Benátek odjeli, i tu prázdni byli, najali jsme sobě komoru, u nich camera locante slove, a tu jsme jedenkaždý od osoby za měsíc za stravu a obydlí po 9 korunách platili.
Město Padua, latině Patavium, a stolice arcibiskupská leží v kraji ager Patavinus, česky Paduanský kraj, těmito latinskými verši obmezeném : Muso, Mons, Athesis, mare certos dant mihi fines, totiž : od půlnoci potok, Muso řečený, od západu hory Euganei blíž k Vicentii městu, od poledne Athesis řeka, od východu moře Benátské pomezí kraje toho činí; jináče Venetia, maria Tarvisana, Lombardu, Transpadana Gallia, Transpadana Italia kraj okolní sloul a podnes slove.
Jest pak město Padua starodávné, od Antenora Trojanského (o němž nahoře při vypsání města Benátek jsem oznámil) založeno, kteréž až do těchto časův slavné zůstalo. Domův v něm do čtyr tisíc býti má, a před lety 97. mělo jich na předměstí do tří tisíc, kteréž však Benátčané pro strach obležení od císaře Maximiliana toho jména I. s šesti kláštery panenskými, čtyrmi mužskými, pěti farními kostely a sedmi špitály do gruntu zbořiti dali.
Mostův přes řeku Brenta kamenných pokládají třidceti devět, a mezi nimi jest jeden jménem jedné sedlky nazvaný, kteráž když do města pro strach vojska Maximiliana císaře s jinými mnohými utekla, a jedné chvíle od vojákův Benátských strany poctivosti své v nebezpečenství byla, přes ten most jim ucházejíc do vody s něho dolů skočila, a vyploula beze škody, poctivost svú zachovavši, aby jiní příklad brali všelijak cti své hájiti; ačkoli nyní přísloví u nich jest: Villanos generat tellus Paduana diablos, to jest: "Kraj Paduanský rodí sedláky čertovské," to se spíše na chytrost a obmyslnost sedlákův rozuměti může nežli na jaký zlý život jejich. A leží město na rovině, příkopy, zdmi, valy dobře opatřené, větší nežli Benátky; vůkol kraj úrodný, že ve vší Vlaské zemi přísloví jest: Bononia la grassa, Padua la passa, totiž: "Bononia leží v zemi tučné, však je Padue štekuje a převyšuje;" a ovšem na ten čas pravá obilnice pánův Benátčanův, jako i původ a matka města Benátek jest. Nebo od nich, pro strach při vypsání Benátek dotčených králův a zhoubcův, nejvíce vystavené jsou, a jeho filial slove. Jakou jest kdy vrchnost měla, to se z historií nachází, že Antenor a jeho lid po něm je drželi; potom Římané za drahně časův; na čas Carthaginenští, když Římany přemohli; zase Římanům v moc přišlo; potom císařům Německým, až dostalo jednoho tyrana za času Fridricha císaře druhého; dále jiné mnohé z čeledi Carrarienské, kterýchž pro jejich ukrutnost déle snésti nemohši Benátčanům se poddalo, a jako již na stará kolena zbědované, své dceři v opatrování se svěřilo, a to léta 1406.; kteříž je až posavad pokojně a chvalitebně spravují, vysílajíc do něho potestata, totiž správce z Benátek, vždycky po třech letech jiného. O správě jejich, věrnosti a jiné chvále viz Livium hist. Strabonem. Macrob. lib. 1. Saturn. Cicer. 12. Philippica, Plinium jun. et Martialem etc. mezi jinými chvalitebnými řády u nich jest tento nezadní, mons pietatis řečený, totiž vrch pobožnosti, že pro uvarování se lichev židovských, kteréž křesťané i Židé v tom městě, dvadceti aneb pětmecítma ze sta berouc, příliš na škodu mnohých chudých lidí z obce provozovali, nařídili jistou sumu, totižto třidceti osm tisíc dukátův, kterouž jsou měšťané skrz dobrovolnou contribucí nadali, aby jistým osobám, a to pokaždé sedmi předním měšťanům, kteříž do té sumy zaručiti musejí, taková suma svěřena byla na ten spůsob, coby méně pod třidceti zlatých bylo, to darmo každému na základ půjčiti povinni jsou, a co výše, tu aby ode sta pět úroků brali, a z těch chudým udělovali i některé jiné obecní potřeby zastávali; však vždy aby hlavní sumy neubývalo, nýbrž každého velikonočního času k té sumě vybírajíc, jí přibývalo, tak že již na ten čas nemalá suma býti musí.
Jest také u nás neslýchaný obyčej, kterýž v Padui i jinde ve Vlaších a Francouzsku často přichází, totiž že dlužníci, kdyžby vězení pro dluhy ujíti chtěli, statek svůj právně věřitelům svým všecek postoupí, a již dále ničímž jim povinni nebudou; lečby zase něčeho nabyli, a žeby tím postoupeným statkem všem zaplaceno nebylo, i budou doplacovati povinni. Však aby vždy nějakou pokutou a posměchem pro dobrý příklad trestáni byli, jest na obecním místě před radnicí kámen k tomu naschvále, místem nějaký obraz, jako lva atd., připravený, a slove lapis vituperii, lapis ignominiae, lapis cessionis bonorum etc., totiž: kámen posměchu aneb kámen postupování statku, na kterýžto kámen, když kdo statek svůj pro dluhy všecken postoupí, vodí toho dlužníka biřicové nejprvé s trubačem po předních ulicech města, až jej k tomu kamenu přivedou, kdežto jemu aneb on sám sobě (s odpuštěním) nohavice odvázati, a obnažený po třikrát naň se posaditi a volati musí : Cedo bonis! totiž : "Postupuji statek!" Však přitom biřic po třikráte každého naň přitlačiti, ažby plesklo, povinen jest, a po té ho svobodného propustí. Svědčí to Marius Mantua Bonavitus lib. 5. enchiridii rerum singularum cap. 105. Angelus in l. omni, Cod. qui bon. ced. pos. zemi Francouzské, což oni mitrer jmenují, svědčí Guido Papae, quae. 343. Latině jedním slovem slove catamidiare, od řeckého slova vysmívání znamenajícího; a Římané obyčej měli lege Roscia, a jiní chtějí Julia, do theatrum takového přivesti a jeho ku posměchu, jako u nás na planýř a v Němcích auf die kauck stellen, za jistou chvíli nechati. Cicero philip. 2. Plinius. lib. 33. cap. 2. Diogenes Laertius lib. 6. Florus in epit. Livii lib. 99. Spartianus. U Řekův byl ten obyčej, že jsou dlužníky, kteří zaplatiti nemohli, na rynku posadili a jim ústy prázdný kůš držeti dali. Alexan. ab Alex. Genial. cap. 10. Mezi Indiany kdoby na určitý den nezaplatil, ruku a oko ztratil i naposledy usmrcen býval. Alexan. ab Alex. ibid. Národ Tyrrenský měl obyčej voditi dlužníka, a měšec prázdný před ním nésti dáti s mnohým posměchem. Heraclides in Politia Tyrrhenorum. Saxové, národ okolní, netoliko statek dlužníka, ale kdyby nestačil, i osobu jeho v moc věřitelům dávají, že s ním jak chce může zajíti, buď u vězení, nebo k dílu a robotám jej chovati. Fachs. differ. 10. Landrecht lib. 3. art. 19. Což však mezi větším dílem Sasův od kurfiršta Augusta léta 1583. poobměkčeno a napraveno jest. Constit. Saxonicae. Kdo o tom více chce věděti, a jaká práva i otázky mnohé cessionis bonorum, totiž statkův postupování, jsou nařízena, v právích císařských to obšírně najde. Vide tit. 3. Dig. 42. Cod. 7. tit. 71. Matthaeum Brunnum tract. cess. 4. quaest. 1. Socinum reg. 46. Paulum Castrens. d. tit. Zasium jiný Dd.
Město toto na ten čas slavné jest nejvíce pro vysokou školu, latině universitas, kteráž v něm od léta 1222. skrze císaře Fridricha II. založená a znamenitými privilegiemi obdařená jest. Nad kteroužto páni Benátčané tak velice ruku drží, že proto mezi všemi v křesťanstvu nejvznešenější a pro veliké množství učených professorův a učitelův svobodných umění (z kterýchž mnohému páni Benátští do patnácti set i do dvou tisíc dukátův do roka platu dávají) velikým množstvím rozličného křesťanského národu jest plná. Také všech časův slavné a učené muže a lidi vydávalo, z nichž některé toliko, jako Livia, onoho starého a znamenitého historika, dotknu, kterýž za času císaře Augusta živ byl a psal, léta 20. narození Krista pána; v jehožto hrobě léta 1413, v olověné truhle nalezené a potom od předních pánův odtud na radnici vnešené tělo, a při zdi na výstupku radnice postavené s obrazem jeho na mosazi slitým, a mezi jinými podpisy a inscripcími toto jeho elogium, totiž chvála nejpěknější stojí : "Titus Livius z Padue, mezi latinskými spisovateli nejpřednější, jehož velikou výmluvnost onen věk, kterýž cnostmi i uměním byl velice obdařen, jako ku podivu měl, tak že mnozí proto do Říma z dalekých krajin, jako Gades etc., dojížděli, ne aby město Řím nejpěknější anebo pána světa Octaviana císaře viděli, ale aby toho Livia navštívili a jeho výmluvnost slyšeli. Sepsal pak, cokoli Římané v času pokoje a válek působili, ve čtrnácti knihách, a tím sobě i vlasti své věčnou chválu spůsobil."
Po něm následoval Paulus Jurisconsultus Patavinus, vznešený doktor v právích, a byl za času Alexandra Mammea, císaře Římského, od něhož slavnými úřady ctěn byl; a podnes z jeho spisu práva Římská a císařská na větším díle vybraná a sepsaná zůstávají.
Cajus Valerius Flaccus, vznešený básník, za císaře Vespasiana a Tita živ byl, psal carmina, kteréž posavad v školách mládeži předkládati všudy obyčej jest, byl též rodič Paduanský.
Quintus Asconius Paedianus Orator, ten Ciceronovy řeči velmi pěkně commentoval a vykládal; živ byl za času Nerona císaře. A jiní slavní staří i novotní spisovatelé na mnoze by se jmenovati mohli.
Při tom městě facultas medica, to jest umění lékařského následovníci, velmi slavnou a nikdež jinde podobnou zahradu mají, v kteréž nejvíce byliny, koření, kvítí atd., co se jich na světě dostati mohlo a může, velikým nákladem pánův Benátčanův i svým vlastním chovají a opatrují. A to pro mládež a študenty umění lékařského a apatykářského, aby tu jako na divadle domácí i přespolní byliny vlastně a očitě znáti se učili, jich moc a užitek věděli; bez čehož by ani jeden nebyl, který by všecky, jak se v té zahradě nacházejí, pokad živ viděti mohl. K tomu mimo několik zahradníkův jsou nařízení dva professoři aneb učitelové, kteříž každý týden dvakráte i víc s houfem študentův do ní chodí, a každému pořád o každé bylině, i coby se jich kdo zeptal, oznamovati a vypravovati na místě povinni jsou; což ovšem s velikým podivením nad umělostí a pamětí jejich každý slyšeti může. Jest tato při té zahradě nezadní obzvláštnost, že které byliny vodní, ty při vodě, které skalní, při skále, které v píscích, při zdech a jiných místech rostou, také při těch nákladně jsou spravené. Nad vraty té zahrady jsou tato slova napsaná:
Bylo by mnoho hodného vypisování strany školy, správy její a jiných věcí též školy se dotýkajících; jak mimo obyčej všech jiných škol tuto sami študenti vládnou, rectora a jiné všecky důstojníky mezi sebou a nad sebou z prostředku svého volí a ustanovují, důchody v své moci mají i professorům a všem študentům řád vyměřují, přísnou správu vedou, vypovídáním z města, vězením a jináč, nešetříc žádného, když jen kdo co velikého proviní, trescí, a jiné mnohé věci chvalitebně působí; ale na ten čas není úmysl můj všecko všudy vyjadřovati.
Tehdáž když jsme v Padui byli, slyšeli jsme, žeby papež Clemens Octavus do Ferrarie přijeti měl; pročež jsme nemeškali koně, cavalli a vettura řečené, sobě zjednati a 20. dne Maji do Ferrarie dáti se najíti.
Leží Ferrara od Padue 50 mil vlaských, německých deset, při Padus řece, v kraji Italia togata aneb Romandiola řečeném. To město bylo léta 700. od jednoho místodržícího císařův Konstantinopolitánských, jménem Smaragda, vystaveno, zdmi obehnáno a městem vyhlášeno. Jest v místě neúrodném, avšak rudou železnou (od čehož i Ferraria slove, latině ferrum, to jest od železa) obdařené. Město krásným stavením a paláci, zvláště markrabat, kteříž ku posledku v něm panovali, a jejichž na zámku všech obrazy stojí, i jinými věcmi okrášleno jest. Po císařích Konstantinopolitánských bylo Německým císařům poddáno, jimž je léta 1100. původem pánův Benátčanův hrabinka Mathildis, když císař Jindřich III. jinde zanepráždněn byl, mocí vzala; až císař Fridrich L, Barbarossa příjmím, rodu Estenskému je daroval a jim, dobyv ho, v moc odevzdal. Ti potom od papeže Innocentia IV. léta 1240. z něho vyhnáni byli, však naposledy s Clementem V. porovnáni jsou, a uvolivše se ročně 10.000 dukátův platu stolici Římské dávati, zase je dostali. Nyní před kolikas málo lety od papeže Klimenta VIII., když rod markrabův Estenských vyšel a pomřel, opanováno jest a v moci stolice Římské upřímo zůstává.
Téhož dne v příjezdu našem do města byl držán nešpor slavný u přítomnosti papeže Klimenta VIII., jehožto z zámku na bílém koni jedoucího množství důstojníkův jeho dvoru, světských i duchovních, obyčejným pořádkem provázelo, až ssedší on s koně, na stolici drahou posazen; jehož k tomu nařízení na svá ramena s ní vyzdvihli a do kůru vnesli, kdež pod trůnem seděl a nešpor slyšel. Toto pak vždycky, když ho nesou, buď v kostele aneb na ulici bývá, že lid na kolena padá; a k tomu jsou s hůlkami zřízení, aby na to pozor měli. Sám pak papež pravou rukou ze všech stran křížem všemu lidu požehnání dává; a tehdáž jeden prst na pravé ruce prostým kouskem šátku obvázaný měl.
Na zejtří byl svátek
corporis Christi, to jest těla božího, a
slavná processí, na níž množství nejprvé
confratrií, bratrstva
rozličných řádův s svými kříži, po nich preláti od nižších až do
nejvyšších, samých biskupův 54, kardinálův 27, vše před nebesy šlo;
pod nebesy sám papež Kliment s odkrytou hlavou nábožně kráčel,
a svátost s monstrancí nesl až do hlavního kostela, kdež
osobně zpěvavou mši sloužil; odkudž potom s velikou radostí všeho lidu
do svého zámku se navrátil. A bylo se tu v pravdě čemu podívati.
Nebo všickni papeži ku poctivosti, co nejvíc mohli, všelijakých
slavností a kratochvílí nastrojili; protož i on, že jest tehdáž město
pod svou moc odúmrtním právem dostal, nejprvé do něho přijel, a k
dědictví sv. Petra připojil.
Další: