|
- Harant | - Cestopis | - Copyright | - |
Země Egyptské položení, úrody, panovníci. Bludiště Egyptské. Dvě lodi krále Ptolomea. Kleopatry, poslední královny Egyptské, kvasy a palác. Cikáni a původ i živnosti jejich.
Egypt království, jenž nyní Elquibet aneb Elschebit slove; jmenem krále jednoho tak nazvané (Maneth. in supple. Berosi), mezuje z strany východní s pouští při moři Červeném, od poledne s pouští Barca řečenou, proti půlnoci s mořem Prostředzemním, k západní straně s Barbarií aneb královstvím Buggia, předešle Grenen řečeným. Dýl jeho od moře Prostředzemního se táhne nahoru proti Nilu řece do půl páta sta vlaských mil, což učiní českých 90 mil. Šíř není větší nežli pokud jen Nilus zasahuje, místem jako nad Kairem sotva jednu neb dvě míle české; ale čím doleji k moři Prostředzemnímu se táhne, tím také víc se šíří, a nejvíc při moři, kdež se od Kairu okolo 12 mil českých Nilus nejprvé na dvé dělí, potom dvě míle doleji na čtyry díly, až potom na sedm ramen přichází, a činí tu šíř úrodnou spády svými do moře okolo 25 aneb 30 mil českých. Ta země od toho času, jakž Mahometánům v držení přišla, dělí se na tré : jeden díl začínající se od Kairu jde až k Rosettě, a jmenuje se Errif; kraj pak ten nad Kairem jmenuje se Assahid, a zase co od Kairu k té straně dolů k Damiátě se táhne, slove Bechria, jináč Maremma. Všickni tito krajové jsou převelice úrodní, tak že v nich země ani nevoří, ani hnojí, než toliko jakž voda z Nilu opadne, sejí a vsaté semeno jen zavláčejí, tedy roste všecko u veliké hojnosti; odkudž přísloví starodávní jest: Sulcus Agypti Libya arenas non curat, totiž : "pluh egyptský nestojí o to, aby v píscích Libie vorati měl," jakoby mu se nestýskalo zaháleti v Egyptě, proto že se ho tam nepotřebuje; aneb jakž Antiphilus pokládá: Fructibus contendimus, non stadiis, že Egypt ne mnohým poplužím, ale úrodou štekuje s velikým královstvím Libie.
Kraj Assahyd jest nejúrodnější na obilí, vaření, dobytek, drůbež a len; Erriph na ovoce a rejži; Maremma na cukr; a v těch posledních dvou krajích jsou obyvatelé nejbohatší a nejvlídnější, pro mnohé obchody a kupectví, kteréž s lidmi přespolními jakožto bližší moře mají.
Žeň tam bývá měsíce Dubna, a všecko obili na poli, místo obyčejného u nás vymlacování, tam osly, mezky, bůvoly a voly, ženouce je kolem po obilí v slámě nastlaném, na zemi vytlapují, tak že se sláma v drt a na drobné kousky poláme aneb semne a kopytami poseká, kterouž oni, když uznají, že dosti vyšlapaná jest, shrabí a vytřesou na hromady, a potom proti větru obilí vějí, a na čisto vyčištíce domů vezou. Tím spůsobem obilí svá, jakkoli mnohá, ve třech aneb čtyrech nedělích všecka vymlátí a domů svezou, nemajíce takové práce přes zimu aneb přes celý rok s mlácením, jako u nás. Což bychom u nás podobně dovesti mohli, kdyby tak stálí a pěkní bez dešťův časové zde jako tam u nich byli.
Národ Egyptský pošel od Misraim syna Chus, a to syna Chámova, kterýž byl syn Noe, a slove od okolních Arabův a jiných Chibth, od prvního (jakž za to tam mají) obyvatele a vladaře té země. Jakž z písem svatých máme toho svědectví, že to království za předešlých let mívalo své krále, kteříž se Faraonové nazívali a některé sto let kralovali, jakž mnohá znamení své slávy na pyramidech a městech pustých kupodivu potomkům zůstavili. Po těch na díle něco Peršanům, potom něco Alexandrovi Velikému toho království poddáno bylo, až po jeho smrti Ptolomaové v držení jeho přišli; těch několik po rodu jím vládli a znamenité věci provozovali, jakž toho dějepisy plné jsou; až potom Římané je sobě podmanili, a takž od Římských císařův spravováno bylo. Po těch opět, když Římská stolice do Konstantinopole přenešena byla, poddáno bylo císařům Řeckým. Těm mocí je vydřeli Mahometáni; jako nějaký Hamar syn Hase, biskup a nejvyšší nad Araby, a sloul kalifa, od něhož potomci jeho kalifové, za některé sto let v něm kralujíce, se jmenovali; až když poslední král křesťanský v Jerusalémě válku proti tehdejšímu kalifovi vedl a kalifu mocí převyšoval, tedy povolal kalifa na pomoc kníže z Mezopotamie, jináč z Curtu, Saladina řečeného, kterýž se nedal dlouho zváti, alebrž jim na pomoc proti křesťanům přišel, tak že poraziv křesťany u Jerusaléma i všecku Syrii sobě podmaniv, také sobě Egyptské království přivlastnil a kalifu zabil, od něhož potomkové jeho soldánové slouli. A však rod jeho sotva půldruhého sta let trval, a naposledy zahynuli; pročež vojáci a vůdcové jeho přední zvolili sobě za krále z svého prostředku jednoho udatného vůdce Piperis nazvaného. Ten poněvadž byl rodilým křesťanem, ale odpadlcem od víry a zpohanilý, nařídil to, že k největším úřadům a k královské stolici žádný jiný neměl a nemohl povolán býti, kdož by nebyl převrácencem a nejprv pokřtěným, potom na to obřezaným, a to proto, že takoví křesťané obyčejně tehdáž za otroky byli od nich kupováni, a pro chudobu, nouzi, bídu rozličnou mnoho snášeti a skrze to mnoho zkusiti zlého i dobrého musili, čímž že mnohých cností hrdinských nabývali, a tudy se hodnými k správě a vládě činili, a ti potom od toho času slouli Mammalukové. Ant. Justinopolitano lib. 2, del Gentilhuomo.
Tak tedy dotčení Mammalukové několik set let tou zemí vládli, až léta 1517 císař turecký Selimus, svítěziv nad Tomumbejem, posledním Mammaluckým králem, a Mammaluky na hlavu potřikráte poraziv, Egypt i všecky země jich sobě podmanil; a tak podnes turečtí císařové tam panují. Kdo více chceš o Mammalucích a jejich správě věděti, přečti sobě Gio. Lioni 8. parte del l'. Africa. Lodov. Barthema l' itin. cap. 6. Z. Leunclav. Tur. hist. Vidělo mi se tuto také při zavírce i toho dotknouti, jak jsou někteří králové Ptolomaové příkladem Faraonův slavná stavení na památku svou vzdělali, ale však ne tak stále, nebo nyní z nich ani jednoho není viděti. Jeden král Maros jináč Menis řečený, dal vystavěti bludiště, to jest stavení veliké, a tak mnoho vchodův, cest a východův, pokojův a komor v sobě mající, že kdo do něho vešel, zabloudil, aniž odtud zase ven vyjíti mohl, leč po tkanici aneb po niti, kterouž tam jda za sebou vlekl, anebo když vůdce těch cest povědomý někoho vedl. Bylo pak v něm nejprv 12 velikých palácův v jednom zdmi ohražení. Ti palácové byli o dvou půdách : jedna byla pod zemí, druhá nad zemí, a z těch každá obsahovala v sobě 3500 pokojův, totiž večeřadla, komory, kanceláře a pavlače; ve všech těch vždycky dvéře jedny proti druhým, a všecko to stavení, stěny i podlahy z čistého štukového kamene staveny byly, a však po zdech vytesáváním a podobami dílo divně okrášlené. Při těch palácích byly pyramides 40 loket vysoké a mnohými podobami ozdobené; v těch byly dvéře dolů pod zemi do spodního bludiště, kteréž všecko stálo na sloupích velikých, a obsahovalo v sobě mnoho síní sloupových, procházek, komor, obchodův, též chrámů všech bohův egyptských z bílého hlazeného mramoru vzdělaných, též mnohé modly a veliké obrazy králů; a když v něm dvéře některé otevřeli, tehdy dalo od sebe takový zvuk, jakoby zahřmělo. Při tom bludišti bylo jezero veliké, naschvále pro kratochvíl jako rybník veliký udělané, 50 kroků zhloubi; v tom uprostřed stály dvě pyramides, každá nad vodu 50 kroků vystupovala, tak že sto kroků od základu vysoká byla. O čemž Herodot. a Diodorus hist. Plinius lib. 5. vypisují.
Potom Ptolomaus Philadelphus všecky ty krále slávou, bohatstvím a štědrostí převýšil. Nebo mimo jiné věci, jako stavení tabernaculum aneb besídky, processí každoroční Bachovi ku poctivosti, o knihovně, o pokojích, jaké jest je naschvál pro chování kněh vystavěti dal, o vojsku a množství lodí bylo by netoliko obšírně a mnoho, nýbrž k víře nepodobné vypisovati; ale však dotknu toliko dvou lodí, kterýchž on pro svou vlastní osobu k plavení, jedné na moři, druhé na řece Nilu užíval, a ty z těch dotčených věcí ještě nejchatrnější byly. Z těch tedy jedna na moři v přístavu Alexandrinském byla, a měla na spůsob galer 40 řadův vesel, dlouhá byla 280 loket a široká 38 loket, vysoká od spodku až do kranclů nejvyšší ponebí zpředu a zzadu 53 lokty, prostředkem 48; vesla po stranách byly dlouhá 38 loket, zadní 4 vesla byly loket 30. Ponebí aneb půd bylo 12 nad míru ozdobených, zpředu a zzadu při každé podlaze obrazy rozličných živočichův a zvířat, ostatek divnými řezbami vnitř i zevnitř mistrovsky spraveno. Těch, kteříž samými vesly táhli, bylo 4000 sluh a chasy lodnické aneb plavecké čtyry sta; vojákův na prostořích bývalo 2850 a pod vesláři na půdě jiný veliký zástup lidu státi a brániti se mohl. Druhá lodí na Nilu byla dlouhá na půl honu, téměř do 70 krokův aneb 317 střevíců, zšíři 30 loket, zvýši 40 loket. Na vrchu rozliční pokojové a vůkol dvoje pavlače, patery hony v okršlku obsahující, a to vše na sloupích, spodní okna zavřená měli, vyšší pak dokořán otevřená; sloupův nohy byly z cypřišového dřeva, zlatem a slonovon kostí ozdobené, a svrchní kus prostřední všecken zlatý. Nad pokoji a pavlači byla střecha též z cypřišového dřeva vyřezávaná a pozlacená. Při jídelně byla komora, v ní pět loží. Potom byla jiná komora, k níž se skrze úzkou pavláčku chodilo; v té pro ženstvo královské bylo devět loží, a při té jiná komora s pěti loži, naskrz drahými koberci ustlanými, a to bylo na jedné půdě; na svrchní byl chrám bohyně Venus klenutý, a obraz její z mramoru vytesaný; vedlé toho byla síň s pěti loži ustlanými, a po té několik jiných komor pěkně okrášlených. Na předním konci lodí dám Bacchův stál na sloupích pozlacených, střecha na spůsob Venušiného chrámu, řezbami a pozlátkou ozdobená, a při pravé straně toho domu byla jeskyně klenutá, všecka drahým kamením a zlatem vysazená, v té stáli obrazové králův a předkův jeho z toho rodu, vytesaní z kamene drahého, jenž slove lychnis, aneb z rubínu; a mnoho jiných na ostatních ponebích nákladných pokojův bylo. Strom u prostřed lodí největší byl 70 loket vysoký, plachty a provazové hedbávní, a vůbec svršky a jiné potřeby za nesčíslnou sumu stály a při té lodí byly.
Královna Egyptská Cleopatra poslední, kteráž se byla s Markem Antoniem Římským knížetem, milencem svým, kdo dražší kvas přistrojí, založila; však naproti tomu, co ten jistý Antonius slavně strojiti dal, ona toliko vzala šál zlatý, a do něho octa silného naliti dála, a nic víc na stůl na ten den strojení kvasu svého předložiti nedala. Potomně když Antonius za vyhranou sobě míti tušil, nevida jí ničehož více dáti předkládati, ona tedy teprva sňala perlu z náušnice při levém uchu, a tu dala do octa, v kterémž se ta perla rozpustila, a ona ji s octem vypila. Potom kázala naliti druhý šál octem, a chytila se druhé perly při druhém uchu, chtěvši ji Antoniovi podati místo krmě; ale Antonius ji chytil za ruku a prosil, aby tak veliké ztráty nečinila, že jí za vyhranou dává, proto že z těch jedna perla dražší byla, nežli náklad několikerých jeho kvasův, a jakž pokládají historikové, ceněna byla těch let centies sestertium, totiž půltřetíhokrát sto tisíc korun. Plinius lib. 9. c. 35.
Dotčená královna, vyjevši jednoho času vstříc témuž Antoniovi z svého království do Cilicie, několik set mil od Egypta; ačkoli v cizí zemi byla a vším tak jako doma vládnouti nemohla, nicméně však strojila kvas, na němž všecko zlaté nádobí a z drahého kamení udělané měla; též čalounů zlatem vytkávaných, vůkol stěn a na ložích prostřených (nebo tehdejších let všecko na lůžku malém a nízkém, při nízkém stolu stojícím, jídali) a jiných drahých věcí velice mnoho tu bylo. Nad čímž když se Antonius a jeho vůdcové a jiní dvořané divili, ona zasmávši se k tomu, oznámila, že jim to všecko daruje, což také po dokonání toho kvasu od nich pobráno bylo. Druhého dne potom opět téhož Antonia s týmiž jeho pány pozvala, a tu je ještě mnohem lépeji a slavněji ctila. Nebo cokoli před koho představeno bylo, každému to darovala, tak že když odcházeli, za každým lůže, stoleček, koberce, nádoby zlaté a koně s stříbrnými úpravami, a k tomu jedno mouřeninské pachole svíci před každým nesoucí a svítící, nésti dala. Čtvrtého dne potom všecky ty kvasy předešlých dnův převýšila, tak že několik tisíc na skoupení kvítí vonného vydala, a tím na loket ztloušti po pokojích nasypati a pod tím sítí hustých natáhnouti dala, aby kvasitelové nad tím vším tím měkčeji a volněji choditi mohli, a snad aby sobě noh neohnětli. Athen. lib. 4. cap. 7. a jiní, kteříž více o slávě, skvostnosti a nákladných staveních králův Egyptských vypisují, jako Budaus annot. Pand. Lazare de Baif de l' art navale, Mirac. mundi Domitii etc. Jaký palác vystavěla tatáž Cleopatra, vypisuje jej Luc. lib. 8. v těchto slovích
"Sám ten palác byl jest jako nějaký chrám nákladně vystavený, jemuž podobný psotnější lidé posledního věku s těžkem vystavějí. V tom byl strop pozlaceným dílem vykládaný, na něm se spatřovaly divné rozkoše, též trámové zlatem ztlusta obkládaní; zdi z štukoví nejpěknějšího mramoru, pěkně zbílené, jasně se stkvěly, z něhož prospěšné perly, achatové a jiné rozmanité kamení se třpytilo; půda, po níž se vnitř chodilo, všecka onychinem podlážená; římsy z ebenového dřeva, při jezeru Marcotis zrostlého, veřejí vysokých nezakrývaly, nýbrž byly jako místo zábradel zcela udělané, a ne pro samu ozdobu toho palácu, ale jako věc obecní se užívaly; síně, ponebí, všudy naskrz kostmi slonovýma vykládané; dvéře hřbety od hlemýžďův indických a smaragdem zhusta, vysazované; lůžka drahými perlami a kamením jaspisovým okrášlená převelice se blyštěly, na nich ustlání aneb koberce divně květované, na větším díle z šarlatu Tyrského, některá pak zlatem protkávaná a všelijak ozdobená, tam vídána jsou."
O tom národu Egyptském bylo by velmi mnoho vypravovati, ale sumou oznamuji, že po všecky časy mezi okolními národy nejbystřejšího vtipu v obchodech a kupectvích, též v mnohých zvláštních uměních přední původové byli, jako hudby, zeměměřičství, hvězdářství, počtářství a tejných zapověděných umění, čárů a pověr atd. Jakž o přirození a vlastnosti těl, smyslu a země jejich právě vypravuje Juan Huarte v knize Examen de ingenios.
Naposledy doložím o Cikáních, kteréžto Řekové Attingan, Vlaši Zingari jmenují. Ti ačkoliv u nás praví, že jsou z Egypta ňákého; a po světě že putovati musejí, proto že Krista pána s Marií pannou utíkajícího před Herodesem přijíti k sobě na hospodu nechtěli: však poznal jsem to, že tam v Egyptě rovně tak neznámí cizozemci, tuláci, hadači, lotři a čarodějníci jsou, jako u nás; ano po všem Tureckém království z místa na místo se toulají, a přes to v větším počtu, nežli u nás; v Kairu, v Alexandrii po všech náměstích se nacházejí, hádáním svým lidi šálíce.
O jejich původu spisovatelé nejednostejnou zprávu dávají. Nebo Aventi. Ann. Bojor. lib. 7. píše, že jsou z národu Tureckého a blízko od Uher, a ti že od Turkův místo vyzvědačův do našich zemí vysíláni bývají. Potom Bon. Vulcanius Brugens. de lit. et lingua Getarum píše, že jsou z země Nubie při Egyptu ležící pošli, a tak Nubiani slovou; a před několika sty lety že jsou pro náboženství křesťanské, aneb raději kacířské, z svých měst a vesnic vyhnáni byli, tak že odtud do Palestiny, Syrie, Asie, Thracie a pak až do našich zemí se dostali a všelijakými zlými obmysly se živí. Item, že z nich ještě někteří v svých sídlech podnes zůstávajíce za křesťany se vyhlašují, ale však žádných biskupův a správcův svých nemají, než beze všeho svědomí, jako jiní Arabové, živi jsou v pustinách v té straně k zemi císaře Mouřeninského. Tolikéž Cranzius Saxon. lib. 11. cap. 2. v těchto slovích je vypisuje: "Léta (prý) páně 1417 nejprvé byli vidíni při moři Německém lidé černí suchého těla, nečistí a zloději, zvláště ženy jich k tomu jsou nejbystřejší, Tataři tehdáž vůbec nazvaní. Ten lid, jakž z skušení znáti jest, pochází z tuláků a všudybylův, nikdež vlasti a země své nemajících, kteřížto po cestách se plodí; život vedou zahálčivý, vyživení svého v zlodějství a čarách aneb kouzlích vyhledávajíce; z jedné země do druhé putují, a zas v několika letech se k svým nenavracují; přijímají po cestách ženy, muže i pacholata do spolku svého, jen kdekoli a jakéhokoli jazyku mohou; nejvíce pak nebohým sedlákům, když doma pro díla polní nejsou, krádeží škodí." Já se spisovatelem tím posledním se srovnávám, že to jest všelijaká ze všech zemí zběhlá chasa, z rozdílných jazykův shluklá, a ti se bezpochyby od původův, někdy pravých běhounův Egyptčanův a Nubiánův počali; ale od té doby v veliký počet rozmnožili, vedlé přísloví : Chi prattica con lupi impara a hurlar, "kdo mezi vlky obcuje, rovně jako oni vyje."
Při tom se může i to říci, že každá země své domácí Cikány, totiž
škůdce zemské má, kteříž z ní přes jednu aneb dvě krajiny dále
nevycházejí, ale někdy od jednoho kraje do druhého se toulají. Ale
onino z Egypta a jiných zemí tureckých proč by jiného do těchto našich
zemí přes moře aneb po zemi tak nebezpečnými a dalekými cestami
přicházeli, nesmýšlím, než že za příčinou vyzvědačstva, poněvadž mají
tam své lepší věci a živnosti. Nebo jedno řemeslem kovářským se živí,
kdežto pícky malé s sebou vozí a jiné potřeby kovářské, a kdekoli
přijdou, všudy jich potřebují, zvláště proto, že umějí znamenité uhlí
dlouho trvající páliti, potom železo tvrditi, protož každý k nim běží
o dílo. Druhé, s čarami a hádáním a jiným šejdýřstvím více ty lidi
velice pověrné oklamávají, nežli sic mezi křesťany.
zpět na obsah 
Další: O putování mahumetánův do Mecchy a Mediny, měst v Arabii ležících, k hrobu Mahumetovu.