|
- Harant | - Cestopis | - Copyright | - |
Jakož jsem toho nahoře dotekl, že se každého roku caravana, to jest množství lidu do Kairu shromažďuje, aby odtud do Mecchy putovali, a protož tuto míním o tom obšírnější zmínku učiniti. A poněvadž to putování předešle od Jana Levenclavia v knize jeho Turecké pořádně vypsané stojí, a s tím, co jsem se o té věci od lidí toho povědomých vyptal, výborně se nad jiné srovnává, vypsání teď téhož spisovatele, kteréhož na tomto místě užil jsem a je z německé řeči na česko přeložené postavil, v těchto slovích:
Předně sluší věděti, že mahumetáni každoročně půst držívají, kterýž za jeden měsíc trvá, a takový měsíc někdy dříve, někdy později v roce přichází, a v řeči jich jmenuje se ramasan, a jejich Velikánoc slove bairam Dokudž tehdy ten jejich půst trvá, zatím všickni ti, kteříž do Mecchy jíti aneb jeti chtějí, v městě Kairu se shromažďují. Potom jakž se dvadceti dní toho bairamu naplní, strojí se karavana na cestu. Pročež věděti, že pro veliké a znamenité lidu shluknutí z Anatolie, z země Řecké, Barbarie anebo Afriky, příčinou té jízdy v zástupích velikých se zbíhá, a někteří tam za příčinou náboženství, někteří pro obchod a kupectví, jiní z kratochvíle a pro ukrácení času táhnou. Když pak již některý den po jejich bairamu mine, spořádajíce se všickni čile na cestu, táhnou z města Kairu až za dvě míle vlaské na jedno místo jmenem Birka, tu očekávají správce svého nad karavanou.
Na tom místě jest jedno veliké jezero, kteréž voda z řeky Nilu tu vyvodí. K tomu jezeru oni pro napájení hovádek svých jezdívají. Nebo v té jízdě nachází se pospolu od mezkův, velbloudův a dromedářův do čtyřidcíti tisíc, a osob, kteréž se k té karavaně každého roku najíti dávají, bývá do padesáti tisíc, i někdy více anebo méně, podlé příhodnosti času. Může se také věděti i to, že v každých třech letech správce, kterýž karavanu spravuje, bývá proměněn, a arabskou řečí slove amir illahaggi, což vyznamenává : vůdce aneb pán putování. Nebo ten jest vůdce a průvodce karavany, jemuž veliký pán k každičké té pouti osmnácte pytlíků dává, a v jednom každém pytlíku jest šest set pětmecítma dukátův na zlatě; a ty takové peníze nařízeny jsou na útraty a potřeby karavany, a podlé toho také aby se odtud potřebným poutníkům a pocestným almužna dávala.
Ten správce podlé svých služebníkův, kteříž za ním chodí a na službu mu hledí, má také čtyry čauše, kteříž mu k službě nařízeni jsou. K tomu, aby karavana tím bezpečnější byla, hrává s sebou čtyry sta vojákův, jmenovitě dvě stě špáhů, kteříž na dromedářích jezdí, aby tím rychlejší v čas nastalé potřeby byli, a dvě stě janičarů, kteříž na velbloudích jezdí. Špáhové a čaušové bývají stravováni na vůdců náklad, ale janičaři se sami stravují, neb jim z Kairu jejich opatření na vyživení dáváno bývá.
Špáhové mívají svého vůdce, rovně jako nějakého místodržícího, a janičaři též jednoho, kteříž jim představeni jsou, a těmiť bývají spravováni a k tomu přidržováni, aby v řádu táhli když jest toho potřeba; a těm jejich vůdcům nemůže žádný rozkazovati, než toliko sám vrchní správce nad karavanou. Mimo to správce ten veze s sebou osm pilotů, to jest cesty ukazatelů, jichžto ten úřad jest dědičný a připadá s otce na děti, a mají odtud svůj stálý a ustavičný důchod. A řečení pilotové jsou právě ti, kteříž zpředu jedou a jako karavanu táhnou, cestu jí ukazujíce, jakožto cesty povědomí. Spravují se pak času nočního po hvězdách nebeských, rovně tak jako lodaři. Jest též obyčejné, že vždycky čtyry anebo pět mužů před sebou napřed posílají, kteříž hořící svazečky z dříví nosí, jenž nemalou světlost vydávají, pro uvarování někde z cesty sjití aneb pozblouzení. A jest-li kdy skrz neštěstí pochybí aneb zbloudí, tedy dává se jim mnoho ran kyjem zespod v paty, na bedlivější sebe potom pamatování.
Správce nad karavanou má svého pobočníka, jemuž ustavičně patnácte špáhů hledí na službu, a toho pobočníka úřad jest, karavanu pořádati a z místa ní hýbati, kdykoli jest toho potřeba; tolikéž povinnost jeho vyhledává od něho to, aby on, když se pořád jede, někdy zpředu býval, někdy zas konec karavany se nacházel; item, někdy z jedné strany, někdy z druhé, aby vyzvěděl, kterak se na cestách a v zemi vůkol děje.
Veze s sebou také karavana šest kusů polní střelby na kolesách, a bývají k každé káře dva koně zapřažení. Takové střelby se užívá, aby tudy Arabové přestrašeni byli, a tolikéž k některým svátkům a kratochvilným veselím a hrám, kteréž se v Mecchě a na jiných místech obyčejně dějí.
Kupci, kteříž s karavanou táhnou, vozí s sebou na prodaj na díle hedbávné rouchy, na díle koraly a mosazné nádobí, a jiné všelijaké zboží; jiní obilí, reyži, bob a všelijaké potravy; a někteří prodávají svá zboží na cestě, jiní v Mecchu, tak že každý o to se snažuje, aby něco s sebou vezl, na čem by mohl zisk míti, poněvadž ze všeho zboží, kteréž se do země vozí, zhola žádného cla aneb mýta se neplatí, než co na lodích po moři vezeno bývá, z toho náležité jest deset ze sta složiti.
V první sobotu, prvé než se karavana na cestu vydá, jede správce se všemi svými vůdci a místodržícími na zámek v Kairu před baše, kterýž jednomu každému z nich daruje šaty; správcovy šaty jsou od zlatohlavu, jiné pak prostší; jakž jedenkaždý v vyšším anebo nižším stavu a povinnosti jest, tak se jim tolikéž šaty dávají. Dále odvozuje jim zřejmě v divánu, to jest v soudné světnici aneb audiencí, chisnalti nabi, což v arabské řeči tolik slove, jako prorocké šaty aneb roucho, a to jest z černého hedbáví udělané, v prostředku jeho jest pruh s zlatými literami, v nichž se následující slova obsahují: La Illah Ille Alah, Muhamed resul Allah, to jest: "Není více bohův, ale jeden bůh a Muhamed poslaný od boha."
To roucho jest naschvál udělané pro malý domček, k zastření ho ním od vrchu až dolů, kterýž jest v Mecchu u prostřed mešity. Týž domček, praví, že jest od samého otce Abrahama. vystavený, anebo od syna jeho Ismaele. Potom odevzdává jim dvéře naschvále udělané ke dveřům dotčeného domu Abrahamova, zcela a naskrze od čistého zlata a řemeslně udělané, a jest ovšem taková věc, kteráž mnoho stojí. Nadto odvozuje jeden příkrov aneb dek z zeleného aksamitu, napříč špičatě udělaný jako nějaká kuželka, okolo devíti pídí zvýši, zcela prošívaný čistým zlatem, a to dílo jest mistrovsky a subtilně uděláno; Toho příkrovu se užívá v prorockém městě Medině ku přikrytí hrobu jeho, kterýž jest vystaven jako nějaký okrouhlý sloup. Vedlé toho příkrovu vezou také s sebou mnoho jiného zlatohlavu, tolikéž i od hedbáví, však k okrášlení tím dotčeného hrobu. Když již ty věci odvedeny jim bývají, zůstává baše na svém místě, a správce nad karavanou béře odpuštění od něho, uctivost mu čině a všem jeho úředníkům i vojákům; a po té jede odtud a bývá provázen ode všeho lidu Kairského v tom pořádku rovně jako v nějaké processí, s nástroji hudebními, troubením, zpíváním, křikem, vytím a nevypravitedlnými jinými ceremoniemi, kteréž by příliš dlouho bylo vyčítati. Zkrátka, jedou tak od hradu až na konec města k jedné bráně, kteráž se Bob Nascera jmenuje, Za tou branou jest jeden kostel, v němž oni dotčená roucha a věci skládají a zanechávají dobře stráží osazených a opatřených.
Tak mnoho drží o této ceremonii, že se ze všeho jejich okršlku lidé k ní sbíhají, až i ty těhotné ženy, a jiné mnohé, děti své na rukou nesouce. Nedopouští se také každému muži, aby se za svou ženu přimlouval, aby k tomu svátku jíti a na něj se dívati nemohla. Nebo jest-li by se on za to přimlouval, ona by měla moc v takové příčině dáti se s svým mužem rozloučiti a jiného sobě pojíti, jakoby tím muž její velikého hříchu se dopustil, tak to u nich těžce se váží.
Když se tehdy ta processí od hradu do kostela koná, všickni velbloudové, kteříž dotčená roucha nosí, bývají zlatohlavovými přikryvadly přistření, okolo nichž bývá mnoho zvonců a zvonečků, a když bývají sem i tam skrze ulice propuštění, spatřuje se lidí mnoho tisíc, kteřížto jedni přes druhé na ty šaty kvítí metají pěkné a rozmanité, i také vonnými vodami na ně kropí jiní brávají pěkné lněné a hedbávné šátky, nimiž dosahují až k dotčeným šatům, aneb rouchou dotýkají se jich; potom vždycky těch šátků, jimiž jsou se toho roucha dotkli, sobě zanechávají a chovají je v největší vážnosti, rovně jako nějakou svátost.
Když již těch šatů aneb roucha v kostele tím spůsobem v bezpečné stráži a opatrování zanechávají, jakž výš oznámeno, vracejí se zase do města a zůstávají tu nejdéle za dvaceti dní; a potom jede správce sám toliko s svým lidem, a vezma ta roucha z toho kostela k sobě zase, veze je ven na výš jmenované místo Birka. Tu dává správce stan svůj s korouhví velikého pána, kteráž se zpředu na dvéřce toho stanu stavívá, rozbiti; potom tolikéž všecky stany svých vzácnějších lidí okolo stanu svého vůkol, a zůstává na tom místě za deset dní v tichém ležení a nic déle. Mezi tím dávají se tam najíti všickni ti lidé, kteříž s karavanou jeti chtějí do Mecchy. Vídati tam také i ženy se nacházeti, kteréž úmysl mají takovou pouť vykonati, a příbuzní přátelé jejich je provázívajíce jedou na pěkně osedlaných velbloudích, s provozováním takových kratochvílí, plesů a zatáčení, že kdo se na ně dívá, od smíchu se zdržeti nemůže.
Poslední tu noc, prvé než se karavana pryč, odbere, drží se u prostřed karavany mnoho ceremonií a veselých her i kratochvílí, s některými zámky a mnohými jinými mistrovskými kusy od ohně. Janičaři pak zůstávají tehdáž vně okolo stanu správcova, od nichž takový hlahol a provyskování jest slýchati, až se všudy vůkol po zemi rozléhá. Též také v noci čtyrykrát aneb šestkrát svou střelbu vypouštějí. Potom jak se rozednívá, vstávají; v tom trubači troubí, rovnají se do pořádku a na cestu vydávají.
Kterého času karavana z místa se hýbá, a kdy zase odpočívá.
Věděti sluší, že z Kairu do Mecchy jest okolo třidcíti dnův cesty, a to skoro veliké. Nebo obyčej jest karavany silně předce jeti a málo odpočívati, a nejvíce ten a takový spůsob zachovává, že když jest již po dvou hodinách na noc, tedy až do východu slunce předce jede; potom odpočívá až do poledne, po poledni se znovu hýbá a jede až do večera; po té odpočívá za dvě hodině, a odpočina zase se na cestu vydává. A tak ten obyčej zachovává až do vykonání té jízdy, a nemění sobě toho pořádku, krom toliko na některých místech, o kterýchž svým časem dotčeno bude, jmenovitě, že někdy pro vodu za celý den anebo za půl druhého odpočívají. A činí to pro bezpečnější sebe i hovad zachování; nebo kdyby toho nečinili, tak dobře lid, jako hovada by mřeli a na místě zůstávali.
Jakým pořádkem karavana jezdí.
Když karavana jede, zachovává přitom spůsobu a pořádku, jakž se níže pokládá toto. Rozděluje se na tři zástupy: první jest předního tažení, druhý prostředního tažení, třetí zadního tažení.
V předním tažení jde těch osm pilotů anebo cesty ukazovatelů napřed, při nichž jest také vždycky jeden čauš, kterýž při sobě má čtyry služebníky, každého s jedním karabáčem anebo oslovou čelistí v rukou. Nebo jakž začasté některý, buď on pak kdokoli, před řečené piloty ven vyběhne, porážejí ho k zemi, a tím spůsobem dávají mu napomenutí, že to tak dobře jim, jako i jiným k úžitku přichází. A tento čauš jest rovně jako správce nad předním tažením, a dokud se v noci jede, předsílají se ustavičně hořící svazečky napřed. Jest také v tom počtu toho předního tažení šest santonů, to jest duchovních lidí, jeden každý s svým červeným tulbantem. Ti bývají pokrmem a nápojém opatřeni i také vezeni na náklad správce nad karavanou; a mívají takoví santonové za obyčej to, že když karavana někde k dobré hospodě přijíždí, jakž ji oni uhlídají, veliký křik začínají velmi strašlivým a hrozným hlasem a těmito slovy : "Buďte veseli, buďte veseli, k žádané hospodě jsme přijeli!" A potom všickni onačejší v tom tovaryšstvu dávají jim almužnu za přijatou dobrou novinu.
V tom předním tažení skoro třetí díl lidu táhne, kteříž jsou při karavaně, a po zadu jede vždycky pětmecítma špáhů na dromedářích, výborně přistrojených a opatřených, jedenkaždý s svou šavlí, lučištěm, šipkarmi a střelami, a to se děje s dobrým rozmyslem, pro zloděje a loupežníky.
Za předním tažením asi čtvrt míle vlaské následuje prostřední tažení, a před tím vezou nejprvé těch šest kusů střelby, o nichž nahoře povědíno, při nichž jdou jich puškáři, za nimi patnácte špáhův, kteříž z lučišť střílejí. Potom jde správce špitálu, kterýž jest letitý a vážný člověk, a veze s sebou mnohá lékařství, též masti, cukry a nesčíslných mnoho jiných věcí ku posilnění a občerstvení nemocných. Vede s sebou také velbloudy, aby nemocní na nich jeli, kdyby již nijakž na svých hovádkách jeti nemohli. Pro toho správce špitálu jde toliko jeden velbloud, kterýž jest tak velice pěkné hovado, jakéž může kde vidíno anebo vyhledáno býti. Nebo oni ho s velikou pilností vyhledávati dávají, kterýž by právě největší a nejdokonalejší postavy mezi jinými všemi byl, kterýž by se v zemi velikého pána našel, a bývá všecken zlatohlavem a hedbávnými rouchami postřín. Ten velbloud nosí pěknou malou dřevěnou truhličku, na spůsob archy starého zákona udělanou; však toliko jest, jakž povědíno, z dřeva vytesaná a spravená bez zlata aneb něčeho jiného, což by koli nákladného býti mohlo, žeby mnoho stálo. V té truhlici leží alkoran, všecken naskrze velikými zlatými literami psaný a mezi dvěma prkny anebo tabulemi uncovým zlatem přivázaný; a ta truhlička, když cestou jedou, bývá toliko hedbávnou rouchou přikryta, ale když mají do Mecchy vjížděti, zlatohlavem ji přikrývají všudy, a naskrze drahým kamením vysazeným a okrášleným. A to také činí při vjíždění do města Mediny. Okolo toho velblouda, kterýž výš dotčenou truhličku nosí, bývá vždycky mnoho arabských zpěváků a hudců, kteříž se ustavičně jedni po druhých pořádají, a nikdy zpívati a na nástroje hráti nepřestávají. Za těmi chodívá jiných patnácte velice pěkných velbloudův, z nichž jeden každý nese jedny z těch šatův, o nichž nahoře zmínka učiněna, a jsou od vrchu až dolů hedbávnými rouchami postřeni. Potem opět jde jiných dvaceti velbloudů, kteříž amira illahaggi, to jest správce nad karavanou, peníze, šaty a jiné věci nesou. Potom následuje královská velikého pána korouhev, kterouž jeden na koni nese, a bývá pokaždé provázena od ředitele nové hudby, a od pětmecítma špáhů, jenž z lučišť střílejí, spolu s jedním čaušem předním, kterýžto jejich vůdcem jest. A okolo těch divných tretův vůkol jedou lidé a velbloudi se vedou, kteřížto k vykonání té jízdy s karavanou nařízeni jsou.
Za těmi pak něco méně než za vlaskou míli vzdáli následuje zadní tažení, v kterémž na větším díle lidé jsou poustenníci anebo poutníci, a to jde tím, že kupci vždy a vždy příhodnosti hledají, pro mnohé příčiny, aby se napřed dostali, ale poutníci, kteříž málo mají co ztratiti, by pak po nich v zadním zástupu zůstávali, na tom přestávají.
Nejzáze jezdí vždycky jiných pětmecítma špáhův, dobře oděných a opatřených, spolu s jedním čaušem, kterýžto jejich vůdcem jest; item, čtyrydceti Arabův, vše z lučišť střílejících, pro bezpečnost zadního tažení. A poněvadž zadní tažení vždycky při břehu Červeného moře jede, jež sobě, když tam do Mecchy jedou, po pravé ruce mají, protož nařizují, aby dvě stě janičarů po levé straně bylo na tři zástupy rozdělených, dobře opatřených; na velbloudích jedoucích, z nichž jeden každý k druhému jest při vázán. Nebo po té straně všecko nebezpečenství záleží pro loupežníky, když z pravé strany, jakž dotčeno, není zhola nic nebezpečného čeho se strachovati aneb obávati, vidouce to, že jsou tu Červeným mořem ubezpečeni.
Správce nad karavanou vždycky okolo svého lidu vůkol jezdí, a nikdy na jistém místě nezůstává. Okolo něho ústavně jsou a na službu mu hledí jeden čauš s pětmecítma špáhy, zbraní dobře opatření, na dromedářích jedouce. Item, osm hudcův, kteříž violy v rukou nosí a bez přestání pískají, až do času odpočívání. Provázejí ho také až právě do jeho stanu, a jednostejně, některé zpěvy a písně prozpěvují, ku poctivosti proroka Mahumeta. Jakž pak správce do svého stanu vejde, bývá povoleno všechněm těm, jenž ho provázeli a na službu hleděli, jednomu každému na místo jeho se obrátiti.
O obzvláštních a znamenitých věcech, kteréž se na té cestě nacházejí a spatřují.
Poněvadž na cestě, do Mecchy nemnoho pamětihodných věcí se spatřuje, z příčiny té, že karavana velmi zřídka, nýbrž skoro nikdá pokojně neleží, aneb na bydlitelných a vystavených místech neodpočívá, kterýchž tam málo vídati, než vždycky v poli: protož toliko při vypisování této naší cesty o některých malých tvrzích aneb zámcích, kteříž se tu nacházejí, zmínku učiníme, a jsou téměř tito, jenž níže stojí: Agerunt, Nachel, Akba, Biritem aneb Muel a Eszlom. Z těch pěti zámků první dva opatrováni bývají od Mouřenínův, ostatní tři od Turkův, a stráž aneb osazení jich jest toliko osmi aneb nejvíce desíti osobami v jednom každém zámku, se čtyrma anebo pěti malými kusy střelby, jmenem šmerigli, kteříž sic k ničemuž neslouží, než aby vody sladké před Araby hájili, tak aby karavana, když by tam přijela, nalezla, čím by se posilnila.
První jest Agerut, jináč Sues, v kterémžto stanovišti vždycky pětmecítma galejí velikého pána nahotově jest, aby tu vůkolí moře na pozoru měli. Druhý zámek Nachel aneb Nákel leží od moře skoro jednoho dne cesty vzdáli. Zdi zámku Akba jsou založeny a stojí na břehu moře Červeného. Biritem aneb Muel jest podobným spůsobem vystavený, že rovně také moře do něho vchází. Eszlom jest více než jednoho dne cesty od moře vzdáli. Všickni ti zámci, jakž nahoře povědíno, nepostačili by jednomu stu oděncův.
Když pak již karavana od Birky jede až do Agerut, nenachází na cestě ani jedinké krůpěje vody k nápoji; tak tolikéž z Agerutu až. do Nákelu, ani od Nákelu až do Akby žádné vody není. Ale od Akby do Biritem nachází se dvojí voda: jedna jmenem Ajum el casap Magaraxiaibi, což tolik jest, jako "hylina Jetrova Mojžíšového tchána." Nebo to jest to místo, o němž psáno jest v druhých knihách Mojžíšových v kapitole druhé, že jest Mojžíš před hněvem Faraonovým utekl; kterýž ho proto zahubiti mínil, žeby jednoho Egyptského zabiti měl, kterýž se s jedním Židem svadil. A bylo na tom místě před časy město Madiánské.
Jsou tam také ještě až podnes ty studnice, u kterýchž tehdáž Mojžíš seděl. A od toho místa nachází se potom více vod na cestě a začasté, ale však jsou nepříliš velmi dobré.
Též se věděti má, že na té cestě správce na třech místech do měšce sáhnouti musí, a present aneb dar od peněz, od šatstva a od tulbantů, tureckých kloboukův, některým arabským vůdcům aneb kápům dáti, aby mu svobodného a bezpečného průchodu dopřáli, a nedopouštěli, aby jejich příbuzní karavaně škoditi usilovali; a ti vůdcové netoliko to naříditi a zdržeti se zavazují, jakž povědíno, ale připovídají také těm v té karavaně, jest-li žeby obloupeni byli, tedy že se k tomu přičiniti chtějí, aby se jim jejich libé věci zase odvedly. Avšak mnohdykrát takové své štědré přípovědi nezdržují; nebo karavana někdy velmi veliké škody a protivenství snáší, a kdo co svého ztratí, toho zase nedostává. Nebo ti škůdcové v těch místech ucházejí odtud na hory, kdež jich není možné zase vyhledati.
Když potom již karavana obyčejnou denní jízdou táhne, a mimo všecky svrchu jmenované zámky a jiná místa již propuštěna bývá, přijíždějí k jednomu městu, jemuž jmeno Gebir, a jest začátek a hranice země a království serifa z Mecchy. Když se tam přijede, vyjíždí správce města se vším lndem ven proti karavaně, aby ji přivítal, s takovým slavným a veselým výskáním, že toho vymluviti nelze, pročež tu karavana za celý den zůstává a pokojně odpočívá.
To místo má nad hojnost mnoho čerstvých, čistých studničných vod, kteréž z nejvyšších vrchův dolů spadají a tekou. Podlé toho mají mnoho daktilů a masa; ale obzvláštně ženy jsou laciné, kteréž rády mužům ku pohodlí bývají. Protož tu hladovití a žízniví poutníci a pocestní mají zvolnou příhodnost, aby se dobře poobčerstvili. Říkají také mahumetáni, když se s týmiž ženami spojují a občerstvují, že břemeno s sebe skládají a bývají od svých hříchů osvobozeni, i veliké nábožnosti k pouti jejich docházejí.
Po tom velikém odpolu zbořeném a ssutém stavení, kteréž se tam spatřuje, může se snadno rozuměti, že jest to před časy znamenité město bylo; ale poněvadž více zlodějů a loupežníků, nežli poctivých lidí tam bydlí, tím spuštěno jest.
Když lidé té karavany tak občerstveni bývají a sobě odpočinou, strojí se na druhý den zase na cestu, a nejprvnější paměti hodné místo, kdež přijíždějí, slove Beed Rihonim. Tu roste nízké křovíčko, balsam vynášející, a prvé než se tam přijede, ukazuje se daleké a veliké za vlaskou míli pole, ze všech stran velice vysokými a neúrodnými horami otočené, na kterémž před časy prorok Mahumet, podlé svědectví jeho alkoránu, silný a krvavý boj vedl s některými křesťany v té zemi, a s jinými okolními obyvateli, kteříž jsou se proti jeho náboženství postavovati a jemu odporni býti chtěli; tolikéž žeby v dotčené bitvě od křesťanův přemožen býti měl a lid jeho téměř všecken poražen a pobit. Když se tehdy v takovém neštěstí viděl, že jest se i hned na modlení oddal, a svědčí alkoran, že bůh maje spolu čitedlnost s milým svým přítelem a prorokem, jej vyslyšel a nesčíslných mnoho tisíc andělův k němu poslal, podlé nichž jest on se znova s nepřátely bil, a tak že jest potom vždy svítězil nad těmi všemi proti sobě předešle bojujícími. Z příčiny té karavana každého roku na památku té bitvy a boje tu na tom místě veliký oheň dělá, a přes jednu noc s náramným veselím a radováním tu se zdržuje. Povídají také, že se na těch vrších ještě i nyní ustavičně na malý buben bubnování slýchá, dokud karavana mimo ně jede, a že se to děje od andělův, na znamení toho obzvláštního vítězství, kteréhož bůh proroku jejich propůjčil. Ale já bych snáze věřil, že se to od zemského člověka, než od nebeského anděla bubnuje, a to proto, aby poutníci, kdyby se mezi tudy tažením nic neslyšelo, třebas nábožnosti nepotratili.
Na zejtří ráno, jakž slunce vzejde, jede karavana do Beed Rihonim, a myjí se na tom místě všickni spolu od hlavy až do noh, tak rovně muži jako ženy; potom se do svých obyčejných šatů neobláčejí, než opasují se jen okolo hanby lněnou rouchou, jazykem jich řečenou fota, a nosí z bílého barchanu náramek; a ti všickni, kteříž pěšky do Mecchy jíti mohou, jdou tam tak v tom habitu aneb oděvu. Nebo za to u sebe pokládají, že kteříž v takovém habitu tam přicházejí, více zásluhy než jiní docházejí. Kteříž pak toho vykonati nemohou, činí místo toho slib, aby při vrchu odpustkův skopce obětovali. A když se tak umyjí, potom se žádnému více nedopouští blechy aneb vši rukama bíti, mnohem méně nehty se drbati dotud, dokudž by své slušné a povinné modlitby na výš dotčené hoře odpustkův nevyříkali a nevykonali. Pročež také u nich to vídati, že i hned potom dřívko při sobě nosí, naschvále na spůsob měsíce udělané, v jejich řeči archa cašujic řečené, kterýmž se po plecích drbají.
Tak naposledy karavana ustavičnou jízdou přichází až na dvě míle vlaské od Mecchy, tu odpočívá přes noc. Následujícího jitra, i hned jakž se rozednívá, rovná se do pořádku se vší tou slávou a nádherností, jakž možné jest vypraviti, a tak jede do Mecchy. Když se již k městu přibližuje, serif z města svého ven vyjíždí s komonstvem svým, okolo něhož nesčíslný počet lidu jde a jede, jej provázejíc; tu konají divné ceremonie a slavnosti s velikým křikem. A když z města vyjedou, co by mohl z lučiště dostřeliti, potkávají se na jednom pěkném poli, kdež nevýmluvně mnoho stanův rozbito bývá, a v prostřed mezi nimi stává veliký stan správce nad karavanou, kterýž ihned, jakž k serifovi přichází a vespolek se pozdraví, s koně svého ssedá a s serifem do toho stanu vchází. Potom serif aneb král z Mecchy zhošťuje se toho a odevzdává je řečenému správci, jemuž také podlé toho plnou moc a dovolení dává rozkazovati, spravovati a k spravedlnosti dopomáhati, dokud se s tovaryšstvem svým v městě Mecchy zdržovati bude.
Proti tomu správce nad poutí, na odměnu důstojenství serifova sobě postoupeného, daruje mu zlatohlavové šaty, kteréž za mnoho stojí, s některými klénoty a k tomu podobnými věcmi. Potom posazují se na kobercích a jiných věcech z koží udělaných; a spolu hodují aneb kvasí.
Potom vstávají s některými jich vzácnějšími osobami, a ty šaty aneb roucho, i ty zlaté dvéře, o nichž svrchu povědíno, s sebou berou, a jedou tak do města, a hned upřímo do kostela, mívajíce s sebou velmi málo lidí, vcházejí tam; kdežto vejdouce, spůsobují i hned to, aby staré roucho z domečku neb kaplice Abrahamovy dolů sňato bylo a na místo starého nové vkládají. To pak staré roucho zůstává kleštěncům, ustanoveným služebníkům téhož kostela. Potom bývá od nich prodáváno poutníkům, jeden kousek aneb flek za čtyry aneb pět dukátův, a ten se pokládá za velmi blahoslaveného, kdo toliko nejmenší flíček odtud dostati může, a váží sobě toho rovně jako nějaké svátosti. Říkávají také, že kdyby se to některému člověku, ješto by k smrti pracoval a s tímto světem loučiti se měl, pod hlavu podložilo, ten žeby tudy všech hříchův shlazení a dokonalých odpustků za svá přečinění nabýval. Podobně tolikéž odnímají staré dvéře a na místo jich postavují ty nové dvéře, a staré dávány bývají serifovi. Potom říkají své modlitby, podlé vykonávání některých obyčejných slavností. A serif potom zůstává v městě, a správce nad poutí obracuje se zase ven k svému stanu.
O serifovi králi v Mecchy.
Serif ten, chtějí tomu, žeby pojíti měl z proroka Mahumeta podlé linie mateřské, jmenovitě z Fatmy dcery Mahumetovy a z Ali zetě jeho, kterýž dotčenou Fatmu měl za manželku. Nebo ten prorok neměl žádného syna aneb pohlaví mužského dědice, kromě toliko tu jednu dceru, z níž ten serifů rod pochází, v němž vždycky na nejstaršího syna podlé pořádné posloupnosti království Mecchy obyčejně připadá, kteréžto každoročně králi svému půl millionu zlata anebo něco málo více na důchodích vynáší; a takoví lidé, kteříž se za krevní přátely a příbuzné toho rodu vydávají a drží, a již jich nesčíslně mnoho jest, dávají sobě sami jmeno emir, a tudy chtějí páni nazíváni býti. Nosí zelené šaty, anebo při nejmenším zelený klobouk, slove tulbant, aneb obálku, aby od jiných lidí byli rozeznáni. Nedopouštějí také, aby kdo z křesťanův, kteříž v jejich zemi bydlí aneb obchod vedou, zelené jaké šaty nosili, ani co zeleného na těle svém měli. Nebo říkají, že nenáleží, aby křesťané (jež oni gauri nazívají) nápodobnou barvu nositi měli, kteréž veliký přítel a prorok boží Mahumet k oděvu svému požíval.
Město Meccha v arabské řeči jmenuje se Maccha, jakoby řekl "obydlí". Obsaženo a obhraženo jest velmi vysokými vrchy; položení jeho jest neúrodné, ačkoli leží mezi horami na rovině. V tom městě jsou některé rozkošné zahrady, v nichž převeliká hojnost fíkův se obrozuje, též vinných hroznů, jablek a melounů množství veliké roste. Vody také má dosti, ale málo chleba. Není žádnou okrouhlou zdí obsažené, a okolek jeho drží v sobě okolo pěti mil vlaských. Domové v něm jsou dosti ozdobní a pevní, nebo jsou skoro na vlaský spůsob vystaveni. Palác serifů jest velmi pěkný, subtilně vystavený a milý.
Ženy toho města mají obzvláštní dar ten, že jsou milostné a přívětivé, po těle barvy olejové, krásných očí, přirození horkého, než větší díl mezi nimi jest nevěstek. Muži pak jsou k smilstvu velice náchylní, tomu proklatému a hanebnému hříchů, a toho sobě tak rovně oni, jako i ženy velmi málo váží, a to pro jeho takou příhodnost a zvolnost. Po vykonání takového hříchu utíkají se k studénce Zun Zun jazykem jich řečené, kterouž téměř hned před sebou mají. Nebo praví, když se tou vodou obmývají, že bývají ode všech hříchův očištěni, buďte oni jakkoli velicí.
U prostřed města jest ten veliký kostel mešit, spolu s Abrahamovým domem, jenž v prostředku toho kostela stojí, a ten kostel žeby vystaven byl toho času, když ještě prorok Mahumet živ byl. Jestiť pak čtverhranatý a tak veliký, že okršlek jeho na dvě míle vlaské se vztahuje, to jest každá z těch čtyr stran na půl míle. Udělaný jest jako nějaký klášter; nebo v prostředku, rovně jako v síních sloupových má samý o sobě dvůr pod nebem nepřikrytý, na němž výš dotčený dům Abrahamů stojí. Sloupové síně, kteréž okolo toho dvoru jdou vůkol, jsou také na čtyry cesty rozděleny. Meze, nimiž se každá cesta jedna od druhé odděluje, spraveny jsou s některými mramorovými a některými kamennými a vápennými sloupy. A ten znamenitý mešit má devadesáte devět bran, a věží pět téměř takových, jakéž u nás jsou zvonice, na kterýchž talismanlarové aneb turečtí kněží obyčejně lid do kostela svolávají. Poutníci aneb pocestní, kteříž příležitosti stanů míti nemohou, právě na tom místě v zástupích sobě příbytky osobují, a pro velikou nábožnost muži s ženami vespolek se směšují a líhají, tak že mešit, jejž za dům modlitební míti chtějí, často v horší místo se obrací než v mordéřské zálohy.
Dům Abrahamů jest též čtverhraný, všecken a naskrze z kamení šedivého vystavený, dvadcíti kročejů zvýši, čtyřidcíti kročejů v okršlku. Z jedné strany toho domu jest ve zdi jeden kámen pídi zdýli a půl pídi zšíři, o kterémžto kamenu praví, že jest prvé, než ten dům vystaven byl, s nebe spadl, a že jest podlé toho hlas slyšán, kterýž pravil: na které místo ten kámen upadne, tu že se dům boží vystaví, v kterémžto božím domě hříšníci budou vyslyšáni. Při tom také praví, když jest ten kámen s nebe spadl, že jest nebyl černý, než všecken jako sníh bílý; ale že jsa od tak mnoha hříšných úst tak začasté líbán, tím černý učiněn jest. Nebo všickni poutníci a pocestní musejí jej líbati; a říkají mahumetáni, kdyby toho neučinili, žeby hříchy své s sebou zase domů přinesli.
Dvéře toho domu jsou malé, skoro jako nějaké staré okénko, tak vysoko od země, co by člověk rukama dosáhnouti mohl, tak že se ovšem nepřístupně a nesnadně tam vchází. Ale prvé než se tam vejde, jest viděti zevnitř při tom domě sloupů třidceti a jeden, vše z mědi slitých, a stojí na čtvercích z červeného a zeleného kamene. A skrze ty sloupy není sice provlečeno než toliko mosazný drát, kterýž od jednoho sloupu k druhému dosahuje, na němž mnoho rozžhatých lamp visí; a ty měděné sloupy sultán Soliman, toho nynějšího Tureckého císaře sultána Murata děd, udělati dal. Když se již těžce, jakž výš dotčeno, do těch dvířec vejde, nacházejí se při vchodu dva mramoroví sloupové z aloesového dřeva udělaní, nehrubě tlustí, mouřeninským plátnem přistření, od mnoha nesčíslných barev udělaní, a ti sloupové pohodlní jsou ku podepření krytby aneb altánu, ale však dosti pracně, sotva se to spatřiti může, poněvadž nemnoho světla tam vchází a také tam velmi smrdutě zapáchá.
Vně za těmi dveřmi na pět kročejův odtud jest ta studénka, o níž výše povědíno, Zun Zun řečená; a to má býti posvěcená studénka, kterouž jest anděl páně Agar dívce Abrahamové ukázal, když jest všudy vůkol vody hledati chodila, aby ní syna svého Ismaele napojila.
Při začátku tohoto našeho historického přeběhnutí napovědíno jest, že mahumetáni dvojí velikonoční svátek v roce drží. Jednomu říkají velikánoc Ramazána, to jest, kteráž se za příčinou postu drží, a ta jest právě hod beránka, poněvadž karavana, jakž třidceti dní pomíjí, na cestu se strojí do Mecchy. Druhou jmenují Skopcovou velikounoc, poněvadž jedenkaždý zavázán jest, kdo jen s to může býti, aby tehdáž skopce obětoval. A ta velikánoc v řeči jejich slove také Eutzug Bairam, to jest menší velikánoc. Nápodobně jakž karavana z Alkairu ve třidcíti dnech po velikénoci, jmenem Biguc Bairam, preč odjíždí, tak ještě tam přijíždí pět aneb šest dní před malou velikounocí, tak aby poutníci čas měli před tím svátkem své povinné modlitby a řády vykonati; a to jsou téměř tyto, jmenovitě: že se oddělují od karavany a dávají se některým cesty ukazatelům vésti, kteříž toho místa jsou povědomi, a tak jich dvadcet aneb třidcet pospolu, podlé jich libosti, do města chodí, a když tam vejdou, jednostejně jdou po jedné ulici, kteráž pomalu čím dále tím výše nahoru se táhne, až na konec na jedno vysoké místo přicházejí, kdež jest brána, na níž ze všech stran na kamení mramorovém psáno stojí: Bab el salema, což v arabské řeči vyznamenává: "brána zdraví". A z toho místa spatřují veliký kostel mešit, v němž dům Abrahamů stojí. Jakž jej tedy spatří, všickni společně sklánějíce se proti němu, začínají mu uctivost činiti a říkati podvakráte tato slova : Salema lech ja resul alla, to jest: "Pokoj nad tebou ty vyslaný boží!" Když to pozdravení vykonají, jdou předce po též cestě a nalézají po pravé ruce klenutý oblouk, po němž vstupují pět stupňů nahoru, a tu jest veliký prostor, všudy a naskrze kamením vydlážděný; potom sstupují tolikéž stupňů zase dolů, jak mnoho nahoru vystupují, a jdou předce dále, co by z lučiště vystřeliti mohl, i nacházejí tu jiný oblouk, nápodobný prvnímu; a tu cestu od jednoho oblouku k druhému vykonávají po sedmkráte a breptají vždy a vždy některé své modlitby. A toho obřadu od nich se užívá k připomenutí té smutné a žalostivé chůze, kterouž jest zarmoucená Agar, když nadarmo vody hledala, aby synu svému píti dala, konala. Když ten obřad bývá vykonán, jdou poutníci do kostela mešitu, strojíce, se do domu Abrahamova, obejdou sedmkrát okolo něho a říkají jednostejně tato slova: "Toto jest ten dům boží a Abrahama služebníka jeho." To když učiní, jdou tam, aby ten výš dotčený černý kámen líbali. Potom se nacházeti dávají k studýnce Zun Zun, myjí se v ní od hlavy až do noh ve všech šatech a obuví svém, a říkají : Tobah allah, tobah allah, což jest: "Odpusť ó bože, odpusť ó bože!" Pijí také tu vodu, kteráž velice odporná, zlá a smradlavá jest. A když se tak umyjí a napijí, obrací se potom každý do svého příbytku. A ten řád jeden každý jest zavázán a povinen při nejmenším jednou vykonati; kteří pak žádostivi jsou před jinými do ráje přijíti, ti to každodenně jednou dělají, dokavadž na tom místě karavana v upokojení zůstává.
Co karavana dělá, když poodpočine.
Když karavana pět dní pořád vně krom města Mecchy leží, vyvstává správce právě té noci před večerem jejich velikonoci se vším svým tovaryšstvem, a jede předce až k hoře odpustkův, kterouž oni Giabal Araffata jmenují. Ta hora leží patnácte mil vlaských od Mecchy, a v polovici cesty jest jedno místo jmenem Mina, kteréžto slovo vyznamenává "stanoviště", a nehrubě daleko odtud jsou čtyři pilíři, o nichž něco více níže oznámíme. A tuto nejprvé dotkneme o hoře odpustkův, kteráž mnohem snázeji pahrbkem než horou jmenována býti může, poněvadž jest nízká, malá, milostná a rozkošná. Okršlek její jest až na dvě míle vlaské, a jest okrouhlá, obsažená tak pěknou rovinou, jakáž se kdy lidskýma očima spatřiti může. Nápodobně také ta rovina ze všech stran jest otočená tak velikými vrchy, jakýchž nikdež není vídati, tak že jistotně to místo jest jedno z nejpěknějších příležitostí na světě, a vlastně se viděti dává, jakoby přirození všecko své umění k spravení toho tak pěkného a rozkošného místa vynaložilo.
Pod tou horou odpustkův, z té strany proti městu Mecchu, prýští se mnoho pramenův čisté čerstvé studničné vody, nejináč než jako křišťál, a ta jest nad míru zdravá, a spadá dolů do některých naschvále k tomu udělaných nádob; tu se občerstvují a umývají lidé a napájejí hovada. A chtějí tomu mahumetáni, že jsou Adam a Eva, když od anděla z ráje zemského vyhnáni byli, právě na ten vršek odpustků k bydlení přišli, a že řízením božským jeden od druhého zabloudil, a za čtyrydceti let jeden od druhého oddělený zůstával a mezi tím vždycky, jeden druhého hledal. Naposledy, když jsou se zase spolu shledali, že jsou tu velice radostnou slavnost drželi, a z obzvláštního plesání, že jest zase jeden druhého nalezl, na vrchu té malé hory malý domček vystavěli, kterýž se až do dnešního dne jmenuje Beith Adam, to jest: "dům Adamův".
Na tentýž den, když karavana z Alkairu se na to místo dostává, přijíždějí tam také jiné dvě karavany, jmenovitě z Damašku a z Indie. Týmž spůsobem shlukují se tam také vespolek všickni sousedé v těch místech a končinách až od desíti dnův cesty, takže se tam jednoho času přes dvakráte stotisíc osob a více než třikráte stotisíc mezkův, velbloudův, dromedářův atd. spatřuje.
Když se již to troje tovaryšstvo jednoho času pospolu shledá aneb shromáždí, rovnají se právě té noci, kdyžto svátek velikonoční nastává, ti tři zástupové, jako nějaké veliké vojsko, v pořádku tříhraném, obklíčí aneb obsáhnou tu horu v prostřed mezi sebou, a tu celou noc neslyší se nic jiného než veliké i ruční střelby vystřelování, uměle spravených ohnivých strojů od tisícnásobných kusův, podlé všelijakých zpěvův, hudeckého pískání, křiků, hluků a veselé slavnosti.
Potom když velikonoční den před rukama jest, vydávají se všickni napořád na odpočinutí a v mlčení, a toho dne nic jiného nedělají, než jen oběti a modlitby své k bohu vykonávají. Hned pak jakž se soumrak přibližuje, ti všickni, kteříž mají na čem jeti, vsedají a jedou k hoře, co nejblíž mohou; kteří nemají na čem jeti, přibližují se pěšky, jeden každý podlé své největší možnosti: však přední místo vždycky správci nad karavanou z Alkairu dávají, druhé tomu z Damašku, o jehož karavaně vypisuje Lodovic. Barthema Itinerario, třetí tomu z Indie. Když pak již všickni tak na koně aneb jiná svá hovada vsednou a pohotově bývají, tu potom spatřuje se jeden z výš jmenovaných santonů aneb lidí duchovních z toho velikého množství přijížděti, sedící na jednom dosti dobře vyšlechtilém velbloudu. Ten se přibližuje k vrchu, vstupuje pět stupňů nahoru naschvále k tomu udělaných, a když jeden každý umlkne, tedy on obrací se k lidu, a činí jim krátké kázaní spůsobem níže psaným.
Suma a podstata vší řeči toho kázaní jest tato, že vypravuje, jak veliké a znamenité dobrodiní bůh mahumetskému lidu prokázal prostředkováním svého milého přítele a příjemného proroka Mahumeta, poněvadž jest jej vyprostil od služebnosti hřícha a od modlářství toho, v kterémž jsou předešle vězeli; a kterak jest témuž lidu dal dům Abrahamův, jehožto prostředkováním vyslýcháni býti by mohli, a nápodobně tu horu odpustkův, jejímž by prostředkem milosti dosáhnouti mohli a odpuštění všech svých hříchův. Dále potom zmínku číní, kterak by milosrdný, dobrotivý bůh, od něhož všickni dobří darové pocházejí, Abráhamovi tajné radě své poručiti měl, aby mu dům v městě Mecchy vystavěl, v kterémž by domě potomci jeho boha vzívati a od něho vyslýcháni býti mohli. A když se ten rozkaz stal, že jsou se všeho světa hory do Mecchy sběhly, s činěním pomoci od kamení, k vystavení tohoto svatého domu Abrahamova, kromě tohoto nuzného a nízkého vršku, kterýž se pro chudobu nemohl tak jakž náleželo zachovati; nad čímž velice se rmoutiv a touže, že jest za třidceti let pořád hořce plakal. Ta léta když pominula, že jest bůh věčný příčinou toho zarmouceného vršku k spoluútrpnosti pohnouti se dal a řekl: "Přestaň plakati, má dcero, nebo tvůj hořký pláč došel jest k mým uším, a já to chci spůsobiti, aby všickni ti, kteříž přicházeti budou k navštěvování domu Abrahamova, odpuštění hříchův svých nedostávali, leč by prvé k učinění tobě poctivosti a k držení na tomto místě nejsvětějšího velikonočního svátku, kterýž jsem já lidu mému skrze ústa přítele a proroka mého Mahumeta slaviti rozkázal, přišli." Když již to všecko tím spůsobem přednese, napomíná jich k milování boha, k modlitbám a almužnám.
Když bývá po kázaní a slunce schází, nedělají nic více, než jen tři modlitby zříkají: první za serifa, druhou za velikého pána Tureckého spolu s jeho vojenským lidem, třetí za všecken lid. A když bývá po těch modlitbách, křičí všickni jedním hlasem: Amin ja allah, amin ja allah! to jest: "Tak se to staň ó bože!" Na to když požehnání od santona přijmou, líbají tu horu odpustkův a navracují se zase touž cestou, kterouž jsou přišli, na to místo, o němž v jejich tam příchodu připomenuto bylo. A v tom navracování se po též cestě navštěvují, ale však při konci té roviny, ty výš dotčené čtyry pilíře, jmenovitě po každé straně cesty dva. Praví, že jest zapotřebí, aby jeden každý prostředkem skrze ně šel; nebo jest-li by kdo někdy ven mimo ně se vyšinul, že všecko potratí, čeho jest na té pouti došel a nabyl. Nesmí se také žádný hned od hory odpustkův, až by řečené pilíře minul, zpátkem obraceti; nebo jest-li by se obrátil, že zase znova těmi hříchy, kterýchž jest na svaté hoře odpustkův zanechal, obtížen bude.
Když mimo ty pilíře projíždí, jeden každý jízdný ssedá dolů a hledá v písčitém poli až do padesáti neb šedesáti malých kamínků, a když je shromáždí a někdy do šátku zaobalí, nese je s sebou až k výš jmenovanému místu Mina. Tu zůstávají pět dní pořád, poněvadž při témž času svobodný výroční trh tu se držívá, kdež zhola žádného mýta ani cla dávati není potřebí ani čeho jiného kde komu. A na tom místě jsou jiní tři pilířové, ne pospolu, než na rozdílných místech postaveni, kteříž vedlé svědectví učení proroka jich, tři úkazy, nimiž jest se ďábel Abrahamovi a Ismaelovi synu jeho ukázal, vyznamenávají. Nebo u nich Isák docela se nepřipomíná, rovně jakoby nikdá na světě nebyl. Pročež říkají, že tehdáž, když jest bůh Abrahamovi věrnému svému služebníku poručil, aby prvorozeného syna svého Ismaele obětoval, a starý Abraham již na cestě byl, aby vůle páně uposlechl, že jest se s ním pekelný ďábel v spůsobu člověka potkal a ptal se ho, kam by chtěl jíti? Na to odpověděl Abraham, že jde syna svého Ismaele obětovati, poněvadž jest mu to bůh přikázal. Tu že ďábel i hned vzkřikl a řekl: O jak jsi ty nerozumný stařec 1 bůh tobě v starosti tvé skrze zázračný skutek dal syna, v němž mají požehnáni býti všickni lidé, a ty věříš daremným a marným snům, a chceš toho zahubiti, kteréhož jsi sobě tak dlouhý čas žádal? Ale Abraham že jest ho od sebe zahnal, a svou cestou předce šel. Jakž ďábel uzřel, že při otci nic spůsobiti nemůže, přiblížil se k synu a řekl: Ismaeli, víš-li co ty mezi jinými věcmi na světě máš ? Dí pacholík : Co pak mám ? Na to ďábel odpověděl: Máš bláznivého a nerozumného otce, kterýž o to přemýšlí, kterak by tě zabil. Proč? dí Ismael. Proto, řekl ďábel, že praví, že by mu to bůh přikázal. Tehdy jakž to Ismael uslyšel, že jest vzal kámen, aby ním ďábla od sebe zahnal, a tato slova pověděl: Auzu billahi minal Šaitan il ragini, totiž : "Já se bráním tomu bídnému škodlivému ďáblu s bohem," jakoby říci chtěl: božského rozkazu poslouchati a proti ďáblu vší mocí se brániti každý musí.
Ale nechť se zase k svému předsevzetí navrátím. Protož pravím, že poutníci, když na tom místě zůstávají, každého dne ty tři pilíře navštěvovati chodí, a ty malé kamínky, kteréž jsou málo před tím sebrali, rozdělují tak, aby každého dne některý z nich na jeden každý pilíř vhoditi mohli. Mezi tím házením říkají a opakují ustavičně tatáž slova, kteráž jest Ismael proti ďáblu říkal, když mu kámen mezi oči hodil a tak jej od sebe zahnal.
Potom za půl míle vlaské od dotčeného místa jest jeden vrch, o němž oni vypravují, žeby to ten vrch býti měl, na nějž jest Ahraham šel, aby syna svého obětoval, jakž výš dotčeno. Na tom vrchu jest veliká studnice, kamž poutníci vstupují, aby tam modlitby své říkali. Tu spatřuje se jeden veliký kámen od přirození rozpuklý. Oni pak praví, že jest Ismael, když jest se otec Abraham strojil a hotovil, aby jej obětoval, nůž jeden do rukou vzal, aby skusil, bude-li dobře krájeti, a tak že jest ho právě na tom kamenu chtěl skusiti, a žeby jej měl na dva díly rozpoltiti.
Zatím když těch pět dní pomíjí, hýbá se správce té karavany se vším svým tovaryšstvem, a obrací se zase do Mecchy, leží tu ještě za pět dní pokojně. Pročež když oni tu odpočívají, my tedy o městu aneb stanovišti Červeného moře nějakou zprávu čtenáři tuto učiníme.
Z Mecchy do Zidem jest za dva dny krátké cesty, a poněvadž se v těch zemích, obzvláštně v horké časy roku, ve dne nemůže příhodně jeti pro palčivé slunce, lidé tam v týchž zemích dělají z noci den a ze dne noc. Když již v soumrak z Mecchy vyjíždějí, bývají na ráno, prvé než slunce vzejde, na polovici cesty, kdež potom některá dosti příhodná bydlení a hospody dobré jsou; žen ochotných také dosti, kteréž nebohým poutníkům rády se v pohodlí propůjčují. A by třebas v druhý večer odtud se pryč hnuli, na ráno bývají v městě Zidu.
To město vystaveno jest na břehu Červeného moře, proti zemi jest okrouhlou zdí ohražené s některými věžemi, ale ty zdi jsou již starostí sešlé a spuštěné. Proti moři jest otevřené beze všech zdí. Totéž město Zidem má tři brány, na každé straně aneb na rohu jest jedna, a třetí právě v prostřed proti zemi, a jmenuje se Mecchanská brána; a podlé té stává šest anebo sedm Turků na stráži na jedné z těch oznámených starých věží, a mají při sobě čtyry kusy děl polních. Na jednom rohu toho města jest dvojí zeď proti zemi, a mezi oběma zdmi stojí jeden kostel. Potom proti moři, kdež městské zdi k vodě dosahují, udělali v nově rovně jako nějakou baštu, a tu pětmecítma kusů vystavěli nejpěknější a nejlepší střelby, jakáž by se na světě najíti mohla, a to velmi dohře opatřené. Item, dáleji ven k moři stojí na poslední staré věži pět jiných dobrých kusů, s třidcíti muži tu na stráži. Na druhé straně města při konci té okrouhlé zdi založili. v nově okrouhlé náspy, dosti dobře a podlé bystrého vtipu udělané; tu ke stráži nařízen jest jeden sanzak s půldruhého sta Turkův, s jich střelbou a všelijakou jinou zbraní, velmi dobře opatřených. To všecko jest od nich naschvále tak přistrojeno a opatřeno pro ostrach Portugalských aneb Španělův. A kdyby stanoviště aneb přístav dobrý byl, bylo by to vše daremné a bezpotřebné. Ale dotčené stanoviště nemohlo by ničemnější ani horší býti; nebo jest plné skalí a nehluboké, tak že tam lodí přijížděti nemohou, než musejí při nejmenším deset mil vlaských odtud zastavovati. K tomu stanovišti každoročně třidceti aneb čtyrydceti naložených lodí s krámským kořením a jiným drahým zbožím přijíždí, odkudž se každoročního důchodu do půl druhého sta tisíc dukátů schází, a polovice náleží velikému pánu, ostatek serifovi zůstává. Jináče sic zvláštního nic v městě Zidu se nenachází.
Potom strojí se karavana na cestu do Mediny, a táhne rovně tou první silnicí zase nazpátek, odkudž přichází, až se do Beed Rihonim, kdež balsam roste, jakž dotčeno, dostává. Odtud odsílají předce všecko, čeho do Mediny nepotřebují, na místo slove Jambo, aby tu pokojně leželo, spolu s těmi poutníky, kteříž jsou Medinu prvé viděli a nejsou žádostivi více ji ohledati. Také se ti na to místo Jambo vydávají, aby tam na karavanu očekávali.
V Medině nacházejí se ustavičně dobré hospody, mnoho čerstvých vod a veliká hojnost daktilův. Když se k tomu městu přibližují, patnácte mil vlaských vzdáli přichází se k jedné hoře, od nich Jabal el Salema jmenované, to jest "hora zdraví", od kteréž se počíná město a pohřeb Mahumetů spatřovati. Tu hned ssedají všickni dolů na znamení uctivosti, vstupují pěšky na horu výš jmenovanou s takovým křikem, že by se do nebe vznésti mohli, ukazují tisícnásobné posuňky rukami a říkají táto slova: Salatu va Salema allaica ja nabi alla. Salatu va Salema allaica ja habib alla. arabské řeči vyznamenává : "Modlitba a zdraví buď nad tebou, ty milovaný od boha." Když to pozdravení vykonají, táhnou předce znova tak dlouho, až toho večera ležení sobě oberou, tři vlaské míle od Mediny.
Na druhý den ráno povstává správce s karavanou svou na pout, a jakž se k městu přibližuje, spatřuje se správce města jmenem serifovým ven vyjížděti, okolo něhož a s nímž bývá množství lidu jej provázejícího, aby takové tovaryšstvo přivítali. Rozbíjejí své stany v prostředku na jednom velmi pěkném rovném poli a se tu pokládají.
Medina jest město neveliké a tak starožitné, že v něm již málo co takového jest viděti; okršlek jeho vztahuje se téměř na dvě míle vlaské. Není v něm nic více, než jeden starý chatrný zámek, dosti nestatečný, jedním agou asi s padesáti kusy střelby, ale nehrubě dobré, osazený. Domové toho města jsou pěkní a dost čistí, z kamene a vápna vystaveni, a u prostřed v tom městě jest kostel, kterýž jest čtverhraný, ale ne tak veliký jako ten v Mecchu, však mnohem pěknější, mnohem nákladněji a lépeji vystavený a veselejší na pohledění.
V jednom z těch rohů jest kuba aneb kapla na čtyrech velikých sloupích aneb pilířích vystavená s klenutím, kteréž jest téměř pod dlážděním, jenž všecky čtyry vespolek svazuje a stahuje. Tu kuba jest tak vysoká, že daleko kostel převyšuje; jest olovem přikrytá, při samém vrchu všecka pozlacená, kdež potom na špici jest půl měsíce. vnitř dláždění jest všecko zlatem položeno, velice uměle a důkladně uděláno. Zespod vůkol a vůkol jsou velmi mocní stupňové z železa udělaní, na spůsob listí, a do polovice těch pilířů zvýši: tam v prostředku jich tělo mrtvé Mahumetovo jest pohřbeno, ale nevisí v povětří v železné truhle, kterouž magnes k sobě táhne a zdržuje, jakž mnozí o tom zmínku činí, kteříž nic nevědí a však žváti chtějí. Neb jsou oni nad jeho mrtvým tělem vystavěli hrob z kamene barvy popelaté, a půl druhého lokte zvýši nad tím hrobem udělali ještě druhou kubu, kteráž jest z dříví a čtverhraná, rovně jako nějaký sloup. Potom zavěšují všudy okolo toho hrobu hedbávnou záslonu, kteráž zbraňuje, aby ti, kteříž vně jsou, toho hrobu viděti ani očima spatřiti nemohli. Nedaleko od toho hrobu, avšak vnitř v kostele, jsou ještě jiní dva hrobové, suknem zeleným přistření : v jednom z nich leží pohřbená Fatma, dcera Mahumetova, v druhém muž její Ali.
K hrobu Mahumetovu nařízeno jest padesáte evnuchů aneb kleštěnců, všecko skoro bílých a šedivých, z národu Abyssinského a Mouřeninského, a jinému sic žádnému se nedovoluje a nedopouští tam vcházeti, než toliko třem šedivým z nejstarších a nejvzácnějších kleštěncův, a ti mohou každého dne dvakráte tam vcházeti, jmenovitě ráno a u večer, aby lampy rozžhali a jiné služby vykonali. Jiní všickni kleštěnci nařízeni jsou do kostela a k těm dvěma pohřbům vně, jmenovitě Fatmy a Ali, kdež jeden každý moc má tam vcházeti a jich se podlé své libosti dotýkati a prsti z nábožnosti nabrati, jakž pak toho velmi mnoho obyčej mají činiti.
Jaký jest spůsob vně a za městem Medinou.
Vně za městem na všech stranách jsou velmi pěkné zahrady, mnoho živých a pramenitých studnic, v nichž voda jest nad míru čerstvá. Item, nesčíslně mnoho vykopaných studnic, dostatek všelijakého ovoce, a dobrá příležitost od zavoctělých krmí, tak že to místo jest právě dosti utěšené a rozkošné.
Město Medina má tři brány. Za tou jednou branou jest špitál, vystavený ve jmenu Kasachy, jmenované Rusky, jenž byla sultána Solimana, tohoto sultána Murata děda, manželka. Dotčený špitál není zvláštní věc taková, aby se o něm mnoho vypisovati mělo, než toliko že jest dosti dobře vystavený a má bohaté důchody; živí a vychovává mnoho chudých lidí.
Za jednu vlaskou míli od města jest koliks málo domův, mezi nimiž jest také jeden, o němž oni povídají, že by v tom domě prorok někdy bydleti měl, drží jej také za jeho dům. Jest nesčíslným množstvím palmového stromoví obsazen, mezi nimiž jsou dva, kteříž od jednoho kmene pocházejí, velmi vysocí a vespolek stočení jako kotevní provaz, a ten, praví, že jest sám prorok vlastníma rukama v hromadu svinul a stočil. Protož oni ty daktile sbírají a shromažďují, a posílají je až do Konstantinopole samému velikému pánu v dar a říkají, že jsou od těch šťastných a požehnaných užitkův prorokových.
Na straně při těch palmách vypryšťuje se velice pěkná studénka světlé a čisté vody, kteráž se vodotokem aneb trubami do města Mediny vede. Tu také při tom jest malý kostelík s třemi místy aneb sedadly, kteréž oni za svaté a za velikou nábožnost drží. První místo, na kterémž jest prorok, jakž oni praví, když boha poznal, první modlitbu vykonal. Druhé, kde obyčej míval choditi, když svatý dům Abrahamův viděti chtěl. Oznamují, že jest měl obyčej tu tiše stávati, a když na všecky vrchy, kteříž jsou mezi Medinou a Mecchou, pohleděl, že jsou se otvírali různo od vrchu až dolů, aby je viděti mohl. A když jest je pak spatřil, že jsou se pojednou zase v hromadu zavírali jako prvé. Třetí místo jest v prostředku dotčeného kostelíka, kdež jest hrob čtverhraný, z kamene a vápna udělaný a plný písku. Praví, že jest tu ta šťastná velbloudice pohřbena, na kteréž prorok vždycky obyčej měl jezdívati.
Z druhé strany toho města jsou někteří jiní pohřbové svatých mahumetánských, a jeden každý z nich má jednu kubu aneb kapličku na čtyrech sloupích. Mezi jinými jsou tři, v nichž ti tři prorokovi tovaryši byli pohřbeni, jmenovitě Abubakar, Osman a Omar, a všickni od poutníkův rovně jako svatá místa navštěvováni bývají.
Odvozování šatstva aneb příkrovu k hrobu.
Jakž karavana téměř v třetí hodinu na den do Mediny přijíždí a až do večera odpočívá, vyvstává správce se vším svým komonstvem a jinými poutníky s takovou slávou a důstojností, jakouž kdy možné jest činiti. Nese s sebou to šatstvo aneb příkrov, rovně jako špičatý sloup udělaný, s mnohými jinými šaty tak od zlatohlavu jako od hedbáví, a jede tak prostředkem města, až přijedou do mešitu kostela. Potom nejprvé svou modlitbu říká a ukazuje se při kubě prorokové, kdež řečení kleštěnci pohotově stojí a na něj očekávají. Když správce již tam přijde, odvozuje předně šatstvo aneb roucho ku pohřbu proroka, a někteří kleštěnci vcházejí tam a odnímají pryč starý příkrov, a na to místo nesou nový; spalují ten starý, a rozdělují mezi sebou zlato, kteréž v něm bylo. Potom jim správce odevzdává jiné šaty aneb příkrovy, k okrase kostela mešitu; a tu se potom spatřuje, že vždy jeden před druhým podávají: tento rouchy, jiný něco jiného, a kleštěnci dotýkají se tím hrobu Mahumetova, a poutníci potom chovají to jako nějaké ostatky aneb svátosti s největší nábožností.
Když se to vykoná, správce ještě dva dni v Medině pokojně leží, tak aby poutníci s nábožností své obřady zouplna vykonati mohli. Potom odjíždí preč do Jambo, od kteréhožto místa za dobré jednoho dne cesty vzdáli přijíždějí k jednomu velice příkrému vrchu, na nějž se jináče vjíti nemůže, než toliko skrze jednu úzkou a těsnou stezku, od starodávna Porta ferrea, totiž "brána železná" jmenovanou. O té bráně povídají mahumetáni, že jednoho času; když za Alim tovaryšem a zetěm prorokovým mnozí křesťané pospíchali, a on k tomu vrchu přišel a žádné již rady při sobě víc neznamenal, kterak by se před nimi zachovati mohl, i vytrhl svou šavli a na dotčený vrch sekal a bil, až potom, prý, řízením božským ten vrch tím spůsobem se otevřel, tak že potom tu ustavičně ta cesta a průchodiště zůstalo; tolikéž že jest tehdáž Ali puštěn naskrze na druhou stranu, a tak tudy před nepřátely svými ostál.
Může se oznámiti i to, že tento Ali u Peršanů jest u větší vzácnosti a vážnosti než Mahumet. Praví oni, že jest tento vícedivných věcí dovedl, nežli onen, protož ho drží za tovaryše božího.
Abych pak z uložení a předsevzetí svého nevystupoval, pravím, že když správce nad karavanou ještě jiné dva dni odpočine, hýbá se odtud a táhne předce do Alkairu; a když k Eslonu přijíždí, nachází tu jednoho správce asi s šedesáti koňmi, kteříž tam přijíždějí, aby všelijakých posilnění výš dotčenému správci nad karavanou dovezli, i také něco od pokrmův a nápojův poutníkům prodali. Potom odtud odjíždí a přijíždí k Bire, dvě francouzské míle od Alkairu vzdáli. Na tom místě hofmistra bašete z Alkairu nachází se vším jízdným zástupem, kteříž tam přijíždějí, aby jej znamenitým a důkladným kvasem, strojeným na náklad toho bašete pro jmenovaného správce a všecky dvořany jeho, přivítali. Když se již drobet posilni a občerství, povstává a jede na zámek v Alkairu, aby bašeti ruce líbal. Kterýžto když jej s velikou slavností a veselým provyskováním přivítá, na znamení příznivého a přátelského mínění drahým zlatohlavem ho odívá; on pak z výš dotčené truhlice alkoran vytahuje a velí jej bašeti políbiti, a potom jej zase v jeho místo schová.
Jsou někteří, kteříž chtějí mluviti, že jakž oni brzo do Kairu přijíždějí, tedy toho pěkného velblouda, kterýž alkoran nesl, zabíjejí a snědí; ale toho tak není, nebo oni by ho pro všecko všeho světa zlato a zboží nezabili: však potud sic pravda jest, pokudž by se sám od sebe zvrátil, že oni toho tehdáž za šťastného pokládají, kterýž by toliko maličký kousek k snědění ho odtud dostati mohl.
Po vykonání té pouti každý se z Kairu vrací domů po zástupích, a s praporci, prozpěvujíce rozličné písně na čest Mahumeta svého, a když do měst přicházejí, položí se na náměstí a tu po domích aneb po ulicech žebří; neb sice jim rádi almužnu sami lidé, jako nějakým svatým lidem, udělují a donášejí. A když se zase odtud hnouti mají, pomodlíce se společně jinam táhnou, až do země vlasti své se dostanou. Nicméně na sta se jich nachází, kteříž nic jiného nedělají, nežli potom semotam po krajinách se toulají, a za svaté lidi, proto že v Mecchu byli, se vydávají, pod pokrytstvím mnohé lotrovství provozujíce, o čemž by mnoho psáti bylo. A ti ten úžitek té poutě mají.
Nacházejí se také mezi nimi tak horliví poutníci, že dostanouce se do Mediny a Mecchy, a po spatření tam věcí, náležitých, i aby se více nezprznili skrze zrak hledíce na jiné věci zemské, a jakž oni praví hříšné, hned na místě sobě obě oči vybodou aneb vodou vřelou vypaří, aby slepí byli, tak že od jiného vedeni býti musejí : což se bláznům dobře děje, jsouce na duši slepí, aby očima zevnitřníma také nic nehleděli. Z těch jsou-li kteří bohatí, domů se dovezti dadouce, doma jako emeriti supererogatorie všech hříchův se vystříhají; jiní, kteří chudí jsou, po krajinách žebříce se toulají a u veliké vážnosti jsou, jakýchž jsem mnoho sám viděl.
A tak čtenář pobožný z vypsání té poutě do Mecchy vyrozuměti může, jak my křesťané pánu bohu našemu za pravé jeho vůle svaté poznání vysoce děkovati povinni jsme, a že v takových bludích s mahumetány a jinými zaslepenými nevězíme, z toho se těšiti máme. Mimo tohoto autora píší o pouti do Mecchy Chalcocondylas lib. 3. Bart. Georgievicz de tur. morib. a jiní.
zpět na obsah 
Další: O náboženství egyptském a jich sousedův Arabův, anobrž úhrnkem o tureckém.