|
- Harant | - Cestopis | - Copyright | - |
Dne jedenáctého měsíce Listopadu, ve středu na den svatého Martina, vzkázal nám patron lodí Balbiány, abychom k večeru časně do lodí přišli a ve dne naše věci snésti dali; protož hotovili jsme se na cestu potravy sobě kupovati, zvláště těch gazellů zvířat, o nichž jsem nahoře zmínku učinil, sami na živě koupivše, je zařezali, z kůže vytáhli a rozsekali, a nasolivše do tunek kladli, a tak se jimi a vodou čerstvou do soudků zásobiti hleděli. A z toho ze všeho, jako i z papouškův, z mořských kožek a některých jiných věcí, musili jsme při přístavu Turkům a Židům zvláštní clo platiti.
Rozžehnavše se s panem viceconsulem a zaplativše co jsme protrávili, s chvátáním jsme k lodí pospíchali, radujíce se, že se zase do milé naší vlasti bráti máme, a bylo okolo nešporu, když jsme k lodí přistavili na lodce malé. Tu nám patron místo k líhání velmi chatrné podlé opačiny, kde nemocní marináři obyčejně lihají, ukázal, kterémuž jsme velmi nerádi byli, a však zavděk přijíti jsme musili; byli bychom rádi s vojáky, s kterýmiž jsme do země Svaté jeli, zavděk přijali a směnili, takovou hle tehdáž volnost jsme měli!
Po malé chvíli přijelo na jedné lodí několik Turkův k naší lodí a do ní vlezli, patron je uctivě přivítal. Ti jistí Turci přehledávali všecky věci po všech půdách, zdali by co zapověděného pryč vézti shledali, pročež by ty věci nám obstavili a k přejetí jich uvedli; slovou ti jistí celní a úředníci la circa. Když se dosti na lodí naštárali, zasadili se za tabuli, kterouž pro ně vedlé obyčeje patron plnou cukrového na šálích a s vínem ve džbáních připravil, a tu dobře svá volata cpali; až čas svůj viděli, rozžehnali se s patronem, štěstí jemu přejíce, jinam odtud lodí jiných ještě několik slíditi se odebrali. Nebo jak naše tak některé jiné lodi odtud pospíchaly, za příčinou obyčeje, kterýž se zachovává v Alexandrii, jmenovitě že která lodí neodtrhne do patnáctého dne měsíce Listopadu, již potom musí přes zimu v přístavu zůstati a na jaro očekávati: snad že by pro bouře, kteréž po tom času jisté na moři bývají, také jisté zahynutí přicházelo.
Dvanáctého dne, to bylo ve čtvrtek po svatém Martině, očekávajíce na dobrý a příhodný vítr v přístavu, jeho jsme se dočkati nemohli, tak že naposledy patron byl přinucen, chtěl-li jest na vysoké moře vyjeti, do dvanácti lodí zjednati, na nichž lidé vesly za provazy přivázanou lodí naši z přístavu táhli a ji sotva vytáhli; což když se stalo, hned počal větřík mírný a nám k cestě sloužící váti, proti němuž patron poručil plachty spustiti a roztáhnouti, a to se dálo okolo jedné hodiny po polední, že jsme se tím spůsobem dosti dobře od Egypta odbírali a ve třech hodinách Alexandrii z očí ztratili. Trval pak ten dobrý vítr celý den a noc, až i na druhý den, to jest třináctého dne téhož měsíce i noci následující, tak že jsme nic jiného neviděli nežli moře a nebe, však dosti veseli byli pro tovaryšstvo dvou jiných lodí, kteréž s námi z Alexandrie vyjely: jedna sloula Balbiana nova a druhá Vidaleta, a přes to jedna turecká, kteráž do Konstantinopole jeti se strojila, a všecky byly na větším díle kořením naložené.
Čtrnáctého dne téhož měsíce ráno obrátil se vítr a vál nám stranou, pročež musili jsme vyhybovati a šnejdrem s naváženou lodí na jednu stranu jeti, což trvalo až do noci; po té se utišil.
Patnáctého dne dvě hodiny přede dnem strhl se veliký vítr, až jsme musili všecky plachty krom jedné spustiti, a předce jsme přes ten den a noc následující dosti prudce jeli.
Šestnáctého dne téhož měsíce měli jsme zas dobrý vítr, ten byl opět celý den a noc; k večeru před slunce západem viděli jsme zdaleka jako skrze mhu nějaké vrchy a hory, o nichž soudili, že země Kandie býti musily, a protož se jak patron, tak marináři vespolek zradovali, a my nad to výše, že jsme jíž zase nejprvé zemi křesťanskou spatřili, a z těch barbarských a hovadných krajin od pána boha vysvobozeni byli. A bylo všem ku podivu, že jsme tu cestu v tom čase podzimku tak šťastně a brzo vykonali; nebo z nich toho, aby se jim kdy to tak přihodilo, žádný nepamatoval; nýbrž obyčejně že musili při nejmenším 30, někdy 40 i více dní cesty míti, a častokrát konce ostrova leč až z jara dojeti nemohli.
Dne sedmnáctého žádného jsme téměř větru neměli, který by nám na naší cestě prospěšný byl; moře také ještě od předešlého větru zbouřené bylo, po kterémž vždy plavíce se, tak jsme s lodí naší velice zmítáni byli, že mnozí z nás velikého nechutenství žaludka pocitovati musili.
Dne osmnáctého opět na moři bylo ticho, a vlny mořské byly se upokojily. Toho utišení příčinou skoro ten den na jednom místě státi jsme musili; než před večerem potom počal libý větříček váti, tak že jsme naší cesty dobře tolik urazili, co jsme jí před tím obmeškali, a ten větřík trval nám tu celou noc.
Dne devatenáctého ještě tentýž vítr předce nám sloužil, však toliko až do snídaní, potom utichl, pročež jsme my opět ostatek toho dne cesty své skoro nic neujeli; sic ostrov Kandii jsme vždycky před sebou viděli, ale však k němu přijeti nemohli.
Dne dvadcátého po půl noci počal váti neveliký větřík, však jakž den byl, zase utichl, až potom teprv k samému večeru zase se obnovil, kterýž my rádi majíce, vždy jsme ním drobet pojížděli, ale k ostrovu jsme nijakž dostačiti nemohli.
Dne dvadcátého prvního na ráno strhl se veliký a prudký vítr od půlnoci, právě proti nám vějící, a ten nás podál zpátkem zahnal; o polednách však zase se nám dobrý vítr obrátil, tak že jsme se již k ostrovu Kandii připlavili a do přístavu vjeli, kdežto se dostavše, pánu bohu jsme z té šťastné a brzké cesty čest a chválu srdečnou vzdávali, za jiné u sebe nemajíce, než že jsouce již v křesťanské zemi, jsme jako doma. A v tom lodí Vidaleta, kteráž byla s námi od Alexandrinského přístavu vyjela, a kterouž jsme byli před některým dnem z očí ztratili a jí více neviděli, tatáž asi po hodině za námi do téhož přístavu přijela. Zatím po malé chvíli opět jeden koráb Benátský jmenem Barton, kterýž se z ostrovu Cypru plavil, k nám tolikéž do přístavu vtrhl, kterýžto koráb i ta lodí příčinou zlých větrův se do toho přístavu sehnaly.
Dne dvadcátého druhého lodí Balbiana nova, kteráž před naší lodi výskok míti chtěla, a již před námi o den cesty napřed byla, již vítr zase zpátkem zahnal, ta spolu s jinou lodí Benátskou, jmenem Liona, z Tripoli zase zpátkem k Benátkům jedoucí, k nám se do téhož přístavu dostala. Na té lodí Liona, mimo naši naději, našli jsme našeho tovaryše poutníka pana Antonia Donáta, jenž byl od nás v Jerusalémě před sebe jinou cestu vzal, o níž napřed oznámeno; ten nás a my jeho s radostí jsme uhlédali, anobrž na žádost jeho (nebo velmi rád s námi na naší lodí do Benátek se doplaviti chtěl) to jsme mu objednali, že jest se k nám přestěhoval a s námi v tovaryšstvu až do Benátek jel, vypravujíc nám, že jakž jsou z Tripoli vyjeli, čtyrydceti dní na moři byli, než jsou k ostrovu Kandii přijeli, a jest téměř jedna a táž rovnost cesty, jakž oni vyjeli z Tripoli a my z Alexandrie. Za těmi lodími také připlavil se k nám do téhož přístavu jeden koráb francouzský z Marsilie, jmenem Siela, ten se strojil do Alexandrie; a tak nás tu patery ti zlí větrové do jednoho a téhož přístavu vehnali, kdež jsme za několik dní zůstávali, majíce lodí na kotvy zavěšené, a příhodných větrů očekávati musili.
Přístav ten jest přístav divný, a velmi nebezpečno do něho vjížděti i zase ven vyjížděti. Nebo jest velikým skalím a vrchy obmezený, a kudy se do něho vjíždí, tu jest uzíčko, a zkrátka takový jest, jakoby hned naschvál byl k tomu udělán, a jest hrubý, jako nějaké neveliké jezero. Když moře jest zbouřené, tedy v tom přístavu jest vždycky ticho, a to proto, že leží mezi vrchy a větrové do něho nemohou. Při tom přístavu není žádného městečka ani vsi, ani jakých domečků, a protož také tu se nic koupiti nenajde; z jakéž příčiny my jsme se tu hubeně stravovali, kdyžto nám odnikudž nic nebylo přinášíno, a musili jsme tu s velikou naší teskností od 21. dne měsíce Listopadu až do 7. dne Prosince na lepší vítr očekávati, nebo pro zlé větry, kteříž ustavičně od západu váli, dále jsme se plaviti nemohli. Na mne pak právě toho času pán bůh zimnici těžkou dopustiti ráčil, kteráž mne velice trápila, proti níž nebylo lze v lodí pohodlí nějakého užiti; a protož mi moji spolutovaryši netušili, abych měl do Benátek za živa dojeti.
Dne 7, měsíce Prosince, to bylo v pondělí po svatém Mikuláši, patron náš vida ano vál dobrý vítr k naší cestě, protož ráno hned okolo snídaní poručil pacholkům z moře kotve vytáhnouti a přední plachty roztáhnouti, a k přednímu konci lodí velikou bárku na provaz přivěsiti a marinářským pacholkům ven z přístavu lodí vesly táhnouti; odkudž když jsme vytrhli na veliké moře, tedy patron poručil roztáhnouti všecky plachty, a takž jsme se s dobrým větrem ten celý den plavili a vždy po pravé ruce ostrov Kandii viděli. Ten vítr dobrý trval nám celou noc až do rána.
Dne 8. téhož měsíce, v úterý den početí panny Marie, ráno vítr se utišil, potom však okolo snídaní zase pomalu váti počal, a v tom rovně již jsme byli ostrov Kandii z očí našich ztratili a žádné země více neviděli, než toliko nebe a moře. Když se pak přiblížilo k večeru, a bylo okolo hodiny na noc, tedy v nenadále rychle ztrhlo se tak hrozné a strašlivé povětří, dešť, blýskání, hřímání a hromobiti, a k tomu vítr přeukrutný nás přikváčii, že marináři naši s velikou nesnází, bázní a strachem sotva jsou velikou plachtu dolů spustili, a byť se zajisté byli o malou chvílku obmeškali, byla by se asi lodí převrhla. Nebo jistě byla taková hrozná bouře, až lodí praštěla, jakoby se hned na kusy roztřískati měla; vlny mořské tolikéž se vyrážely až nahoru do lodí, tak že jsme my s hůry i z důly na větším díle všickni naskrze promokli. Patron s svými pomocníky a pacholky marinářskými s velikým křikem semotam z jedné podlahy na druhou běhali, a provazy, jedním sem, druhým tam táhali, aby se lodí škoda nestala a s námi snad utonouti nemusila. Ta bouře tak trvala za dobré dvě hodiny, a zahnala naši lodi daleko cestou na levo k Barbarii; potom se pomalu ten vítr, déšť i blýskání utišilo, avšak dokonce se až do rána nespokojilo; mezi tím moře od pohnutí z toho větru předce se celou noc bouřilo a lodí naší ustavičně semotam zmítalo, a nám všem napořád velikou nelibost v mysli i v žaludku působilo.
Dne devátého téhož měsíce neměli jsme docela žádného větru, však moře předce se ještě pomalu pohybovalo a ještě dokonce nebylo spokojilo, pročež jsme my s lodí na jednom místě státi a tu se houpati musili; zatím marináři naši v lodí neřády, jichž se v té bouři převracováním a něco rozrážením nadělalo, zase sklízeli, též vodu, kteráž byla napršela a do lodí vlny vrážely, vylévali; až potom okolo poledne, když počal zase větřík váti, tedy patron rozkázal plachty roztáhnouti, a takž jsme se pomalu plavili cestou svou ten celý den i noc.
Dne 10. ráno vítr vál jednak sem, jednak tam, tak že jsme my cesty naší málo urazili; než o polednách vítr se zase polepšil, jímž jsme jeli až k samému večeru; potom se vždy víc a víc sílil a moře pomalu se též zdvíhati a bouřiti počalo, tak že okolo druhé hodiny na noc stala se opět veliká bouře, tak že jsme všecky plachty dolů spustiti musili, a ta trvala (ač o polovici tak veliká nebyla jako první) přes tu celou noc až do svitání, kteráž nás podobně jako onano dosti daleko na levo zahnala.
Dne 11., když slunce vycházelo a vítr i bouře se pomalu ukládati a na moři ticho býti počalo, tedy patron poručil zase plachty natáhnouti, a takž tichým větříčkem jsme se zase plavili. O nešpořích zas počal váti tužší vítr, kterýmž jsme ostatek toho dne i přes celou noc dobře cesty urazili, a to, co jsme stranou zajížděti musili, zase sobě nahradili.
Dne 12. ráno vítr se upokojil, a my prohlédše z lodí, po pravé straně velmi zdaleka spatřili jsme hory a vrchy od země Řecké, kteréž se jmenují Morea aneb Peloponesus, o nichž jest v prvním dílu zmínka. O polednách vítr se zase zdvíhati a příkře váti počal, tak jakoby bouře býti chtěla; k nešporům vítr čím dál tím víc a víc se rozmáhal a moře bouřil. V tom patron poručil spustiti všecky plachty a my se pánu bohu poručili, nebo se velmi zamrakovalo a nebeská obloha černými oblaky se povlačovala, a pomalu pršeti počalo, odkudž potom k večeru veliká bouře povstala, ale však dlouho netrvala, pročež té noci daleko jsme cesty neujeli.
Dne 13. téhož měsíce Prosince, v neděli po početí panny Marie, ke dni vítr se opět bouřil, a ten celý den i noc tuze vál. V těch místech po stranách viděli jsme ostrůvky v moři ležící, o kterýchž již napřed v prvním dílu zmínka a jich vypsání jest.
Dne 14. týž vítr předce trval, však ne tak příliš prudce vál, jímž jsme naší cestou pomalu vždy jeli. Než se mnou se mezi tím nejhůře dálo; nebo jsem byl převelice mdlý a nemocný, proto že mne zimnice má ukrutně trápila, tak že jsem každé hodiny smrti na sebe očekával, a naděje žádné o mém do vlasti své se zase navrácení neměl. Nicméně jiným všem také v lodí se stýskalo, a všickni společně žádostivi jsme byli k ostrovu Zante přistaviti, nebo jsme již ani vody čerstvé, ani potrav neměli; ale větrová nám na překážku byli. Ten vítr sloužil nám až do nešporu, potom zase se utišil. O půl noci opět se ztrhl vítr, a ten dosti prudce vál, a trval až do rána.
Dne 15. ráno uhlédali jsme zdaleka ostrov Zante před námi, nad čímž jsme se velmi zradovali, domnívajíce se, že k němu přistavíme; ale že vítr nám byl odporný, nikoli jsme k němu připlouti nemohli, jakžkoli jsme o to přes celý den pracovali a se všelijak snažovali, však ani do rána nás to nepotkalo.
Dne 16. týž vítr ještě předce trval. Patron lodí vida, že svůj čas tu maří a obmeškává, rozkázal plachty vytáhnouti, kteréž před tím byl dal spustiti, a takž tím větrem postranním, kterýžto lodí z jedné strany nahýbal, až se mohlo rukou z lodí vody z moře dosáhnouti, od ostrovu Zante mimo naši vůli pryč bráti jsme se musili a velikou nouzí pro nedostatek potrav a vody čerstvé snášeli; a tak ten den se plavíce, po pravé ruce jsme vždy zdaleka ostrov Zante až do noci viděli.
Dne 17. před svitáním počal váti dobrý vítr a k naší cestě velmi příhodný, jímž jsme dosti dobře ujížděti; před večerem potom zahlédli jsme před sebou opodál hory a vrchy od ostrovu Korfu, a tak ten vítr trval nám za ostatek toho dne, ano i přes celou noc.
Dne 18, přede dnem žádného větru nebylo, po němž ohlédajíce se po pravé straně ostrov Korfu jsme viděli; ale okolo poledne zase počal váti vítr dosti příjemný a dobrý; po tom my plavíce se poznenáhlu, ostrov Korfu jsme minuli. K večeru pak zas jsme jej z očí ztratili, než po pravé ruce viděli jsme kraj země, kteráž slove Albania; dále naše plavení bylo tu celou noc.
Dne 19. opět příhodný a jistě plavení našemu prospěšný vítr jsme měli a zemi Albaniam jednostejně sobě po pravé straně viděli, od kteréžto také potom nedaleko jsme byli. Zase však k večeru, když se již připozdívalo a den se nachyloval, vítr se mocnil a moře nepokojilo, tak že asi okolo půl druhé hodiny na noc velice hrubě se počínalo blýskati a hrozné povětří býti; pročež náš patron rychle rozkázal plachty dolů spustiti a je v chundel svinouti. Mezi tím moře se všecko zdvihlo a vydulo, vlny též velmi veliké vzhůru k nebi sebou zmítaly. Opět po malé chvíli náramný příval z oblakův se dolů do moře lil, tak že se zdálo nejinak, než že moře vzhůru do oblaků vstupuje a oblakové tolikéž do moře padají, aneb jakoby se jedno s druhým smísiti mělo. Taková zajisté bouře, hluk, hrůza a strach na tom moři byl, že téměř (jak říkáme) soudného dne dosti bylo; myť jsme jináč nemyslili, než že již tu všickni utoneme a zhyneme. Táž hrozná a strašlivá bouře trvala až přes půl noci; přes ten všecken čas v pravdě my jsme všickni skroušeným srdcem ustavičně na modlitbách svatých trvali a plnili ono přísloví: Chi vol inparare a orare, vadi per mare, totiž: "Kdo bývá na moři, neumí-li, naučí se modliti." A to naše modlení nebyloť jistě daremní; nebo všemohoucí pán bůh nás ze všeho toho nebezpečenství vysvoboditi ráčil, jehož jmeno buď oslaveno na věky.
Dne 20., v neděli po Moudrosti boží, přede dnem moře se bylo poutišilo. Když pak již den byl, odporný ten vítr proměnil se v dobrý a vál ten celý den i noc, tak že jsme my se zase výborně plaviti mohli; a ten den jsme několik ostrovů malých po obou stranách v moři viděli, o kterýchž také již nahoře jest doloženo.
Dne 21., v pondělí den svatého Tomáše apoštola páně, ráno tentýž dobrý vítr nám sloužil, po němž my se plavíce viděli jsme na pravé straně díl země Slovanské a díl Dalmátské; tolikéž jejich hory vysoké, na kterýchž již mnoho sněhů leželo. A zima velmi sychravá byla, proti níž jsme my velmi chudě, totiž chatrnými šátky plátěnými toliko zásobeni a oblečeni byli. A v skutku tak jest, že jakož v zemi Svaté a jinde převeliké horko jsme snésti musili, tak tuto proti tomu ukrutnou zimou trápeni jsme byli, a vůbec nikdež žádné rozkoše neměli, nýbrž ze všech stran rozličná bědování a úzkosti všelijaké vol neb nevol trpělivě snášeti musili. Potom pak zas okolo nešporů vítr se nám proměnil a proti nám váti počal; ale patron poručil plachty spustiti, pročež sem i tam po moři jsme se trmáceli a vždy podlé nejvyšší naší možnosti se bránili, abychom se zase zpátkem dávati nemusili.
Dne 22. po půl noci ten zlý vítr přestal a utichl. Když pak zasvitávalo, jiný lepší zase drobet váti počal, a toho jsme opět k cesty naší něco uražení použili.
Dne 23. dvě hodiny přede dnem měli jsme zas vítr studený a tuhý. Nebo opět protivná bouře na moři se dála, ale hodinu potom na den to se všecko utišilo, tak že jsme my povlovným nám vějícím větříčkem se cestou svou plaviti mohli.
Dne 24. téhož měsíce Prosince, na štědrý den ráno, měli jsme dost příhodný vítr, kterýmž jsme se ustavičně plavili, a mezi plavením okolo snídaní již jsme viděli z pravé strany zemi a hory Histria, na kterýchž též plno sněhů bylo, a my velikou zimu snášeti musili; po levé pak straně ničehož jsme neviděli, než Jen nebe a moře. Tím větrem plavili jsme se ustavičně, až jsme před samým večerem šťastně přistavili k zemi Histria, k městu a přístavu, jenž slove Citta Nova, kteréžto pánům Benátčanům náleží; tu podlé dávních našich žádostí srdnatých z lodí s radostí a díků vzdáváním pánu bohu na zem vystoupivše, do města jsme vešli a do hospody se brali. To město od Benátek vzdáli jest 100 mil vlaských, a našich českých dvadceti.
Dne 25. téhož měsíce, v pátek na den hodu slavného narození Krista pána, ráno šli jsme do kostela k službám božím. Než já pro velikou mdlobu a nemoc svou sotva jsem se s tovaryšstvem svým do něho dokulhal. A navrátivše se zase z kostela, v hospodě jsme až do večera odpočívali. Nebo nám bylo oznámeno, že lodí naše teprva po některém dni se do Benátek poplaví; však jest-li že bychom chtěli, že jeden malý koráb k večeru do Benátek se poplaví, že bychom mohli s ním jeti, k čemuž jsme rádi přivolili a naše věci ještě před večerem zase svázali i v hospodě zaplatili, po té k moři šli a do toho korábu se uložili. Ve dvě hodiny na noc přišel k nám scrivan nave, totiž písař naší lodí (nebo ten byl proto napřed do Benátek jel, aby oznámil, že lodí přijela) a někteří více lodníci s ním vstoupili do té lodí, kterážto měla dvě plachty, a byla bedněná a dobře opatřená jako lodí veliká, a tak jsme my ve jmeno boží jeli tu celou noc s dobrým větrem až do rána.
Dne 26., v sobotu na den svatého Štěpána mučedlníka božího, ráno ještě nám předce trval ten dobrý vítr. Okolo pak dvou hodin na den již jsme věži svatého Marka v Benátkách uhlédali, po malé chvíli i město; z čehož jsme se velmi radovali a pána boha velebili, že nám strastnou tu cestu v tak brzkém čase ráčil pomoci šťastně vykonati. Zatím okolo dobrého poledne do Benátek k náměstí svatého Marka s naší lodí jsme přistavili, ale však z lodí jsme nesměli, až náš písař lodí dobře vyzpovídán byl, zdali bychom z povětří morového jeli; a to vyptávání tak dlouho trvalo, že; jsme my v té lodí až do noci zůstávati musili. Tu jsme nic co pojesti neměli, aniž žádných peněz od nás bráti nechtěli, aby nám něco k pojedení nakoupili, obávali se od peněz nakažení; naposledy nám hrozili, že musíme do nemocnice a tam 40 dní zůstávati, až naposledy v samý soumrak teprv bylo nám dovoleno, abychom z lodí vystoupili, a každý, kde se mu líbí, svobodně šli. A takž my s radostí a potěšením vystoupivše z té lodí, každý vzav svůj tlumoček na záda, šli jsme do hospody k Bílému lvu, kde jsme předešle tudy jevše příbytkem byli.
Do též tedy hospody se dostavše, pánu bohu našemu z takové lásky, milosti a ochrany jeho svaté, nám na vší té cestě dobrotivě prokázané, srdečně jsme děkovali, ano i za to, že jakož do bezpečného přede všemi tolika mořskými bouřemi i do posledního také té cesty přístavu při Benátkách nám se šťastně dopraviti, tak tolikéž všech strastí, nouze, nebezpečenství, hladu, žizně a jiných úzkosti ráčil dáti zniknouti. Nebo, nechť o jiném pomlčím, ale toliko nouze v potravách obecné tovaryšstva našeho i mé vlastní dotknu.
My zajisté nakoupili jsme sobě potrav, dle zdání našeho, dostatek; ale když na to přišlo, že jsme mimo naši naději a vůli déle na moři trvali, tu jsme věru po skrovnu těch všech potřeb užívati musili, totiž po mudrcku sotva odpolu se najídati, aneb zakoušením toliko pokrmů a nápoje žaludky své pokojiti. Mimo to pak, dokudž jsme ještě v Alexandrii byli, namluvil nás jeden z tovaryšstva našeho, abychom patronovi na stravování nedávali, anobrž sami sobě potřeb nakoupíce, jemu to k opatrování svěřili, že on nám netoliko všecko vydávati, ale také strojiti chce a bude, tak že tudy o mnoho sobě přispoříme. Ale když nám toho potom největší potřeba byla, milý kuchyňský nám se rozstonal a z toho jeho kuchaření sešlo, tak že jsme na větším díle bez vařených a pečených pokrmův živi býti musili, leč nám někdy patron co z lásky udělil, což velmi zřídka a to po skrovnu činil, a nám tím jen laskominy vzbuzoval.
Má nouze vlastní byla tato : že jsem se v Alexandrii, kupujíc s jinými zároveň potravy, z peněz vydal, a na všecku tak dalekou domů pozůstávající cestu nezůstalo mi nic peněz, než toliko jediný široký tolar; na nějž jak jsem volně vesel býti, a jaké pohodlí, zvlášť v nemoci své, kterouž jsem byt od pána boha navštíven, sobě činiti mohl, každý dobrý souditi může. Přišloť jest mi právě na ono přísloví, abych řekl: Io ho messo la borsa grande, nella piccola, to jest: "z velkého měšce malý jsem měl." A jsa bez peněz co osekaný na cestě tak daleké, nevěděl jsem sobě jaké jiné lepší rady dáti, nežli milosti boží vždycky se poroučeti : a ta sama mne skrze všecka ta i nebezpečenství hrdla, i bídy, nouze, hlad, žízeň, horko, zimu atd. provedla a šťastně do zemí našich křesťanských zase přivedla, s velikým mým potěšením, na kteréžto dokud živ bůhdá vděčně rád vzpomínati budu a milosti té božské děkovati. Již pak jiným mladším podobnou žádost a mysl k projetí těch i jiných dalších zemí poroučím. Ale sic aby z všetečnosti a nějakého kvapného úmyslu do těch a takových zemí, strastí, nebezpečenství a bíd plných, se vydati a pustiti měli, žádnému dobrému neradím, aby snad, muse tam častěji se potkávati s stýskalem nežli s výskalem, bycha potom nežádal sobě viděti; než tam se ho nelze doptati. Pročež aniž já tam podruhé víc jezditi se nestrojím, a konečně, jak v přísloví říkáme: Non ci retornaria a pigliar un occhio, se gli l'havesse lasciato, totiž: "a bych tam byl jednoho oka mého zapomněl, s těžkem bych tam zase pro ně jeti svolil." Ale když všemohoucí a věčný pán bůh z svého milosrdenství velikého mně cestu takovou vykonati, a do této mé vlasti milé navrátiti mi se dáti ráčil, z toho jeho velebnosti božské jakožto bohu věčnému a nesmrtedlnému, v trůj osobách nám zjevenému, však v božství jedinému, budiž věčná chvála a čest vzdávána na věky věkův amen.