|
- Harant | - Cestopis | - Copyright | - |
Jízdárna turecká. Kostelík při Matharii. Studnice p. Marie. Fíkový strom veliký. Indiánský ořech. Keř balsamový. Kde roste. K čemu se ho užívá. Vtipný osel. Bašovo slavné vyjetí z Kairu.
Dne sedmého měsíce Října vstali jsme všickni z tovaryšstva přede dnem, kdež k nám jeničar od pana consula zjednaný přišel a nás do zahrady Matharie vésti měl, a vlasky i francouzsky mluviti uměl. Jeli jsme tehdy od příbytku skrze město pa oslích, jeničar s mukary napřed a my za nimi.
Když jsme z města vyjeli, musili jsme přes jízdárnu velikou jeti, kdež Turci od starodávna sebe v rytířských činech cvičívali a ještě cvičívají, na němž jsme veliké pokušení od Turkův, kteříž proti nám koně rozbodovali, oštípy a šípy k nám směřovali, snášeti musili, a kdybychom byli jeničara s námi neměli (pro jejichž podstatu a moc ve všech tureckých panstvích před nější i chatrnější Turci pokojně sobě počínati musejí), byli bychom se od nich s celou kůží nenavrátili.
Odtud jsme jeli podál od Nilu, majíc jej po levé ruce, až jsme do Matharie, jináč Almathrie, okolo pěti neb šesti mil vlaských přijeli, kdežto ves jest a v ní milohrad někdejších žoldánův, dosti veliký a nákladně vystavený, i také dům aneb hospoda pro poutníky, kteříž s hory Sinai skrze pouště do Egypta s caravanou přijíždějí. Nebo takové právo tam jest, že žádný Arab nesmí dále přes Matharii do Cairu kupectví ani lidí vézti, leč chce svá hovada propadnouti a sám se do vězení dostati; tak že ti, ješto přes pouště arabské vozy mají, tu v Matharii čekati a z Cairu sobě jiné zjednati musejí. Což pro nic jiného od starodávna nařizeno není, nežli že ta loupežnická, nepoddaná arabská chasa, kdyby se v hejnech svobodně do Cairu dostati měla, mnoho by zlého tam nastrojila, tak že tam o ně nic nestojí.
To místo leží v pěkném veselém položení, kdež jsme se nejprvé k jednomu kostelíku aneb kaple dostali, v nově a pěkně na spůsob vlaský vystavené, kterouž tehdejší náš consul francouzský na svůj groš rozšířiti a z gruntu obnoviti (neb na tom místě prvé jedna menší od pana Daniele Barbara consula Benátského léta 1553 vystavená byla) dal. Kterýžto že jest bez dovolení a vědomí vrchnosti to učinil (nemaje žádný křesťan té moci, netoliko aby měl kostel znovu vystavěti, ale ani ho bez povolení a záplaty za to obnoviti dáti nemůže), do dvou tisíc tolarů pokuty bašovi dáti musil, a sotva tou sumou většího nebezpečenství ušel, ačkoli ho před tím pokojně stavěti nechali a teprva po vystavení s ním o to činiti měli, a stavení ho stálo do 2000, jakž nám sám o tom oznamoval.
Do toho kostelíka všedše, v něm jsme čtverhranou kašnu z štukového kamene do země vyzděnou, do paždí člověka hlubokou a plnou vody čisté, čerstvé a ku pití pohodlné spatřili, jakož jsme ji pak s chutí pili. Tu vodu volové koly a korbelíky nahoru táhnou nedaleko odtud z jedné studýnky živé a pramenité vody, a kromě té ve vší zemi okolní egyptské se nenachází; odkudž po žlábcích kamenných do toho kostelíka se vede, a druhou stranou do též zahrady struhou teče a ji zavlažuje.
Viděli jsme také v tom kostele kámen zazděný a znamenaný, dvou pídí zšíři, o kterémž pravili, žeby měl býti ten, na němž panna Maria s děťátkem Kristem Pánem, když pro strach Herodesů do Egypta utekla a tu v tom místě bydlela, sedávati měla. Jakož pak o dotčené studýnce, z níž se voda vytahuje, pravili, žeby z ní vodu měla pívati a v ní plénky děťátka právati; ano že na modlitbu její, nebyvši tu žádná voda před tím, ten pramen se tu vyprýštiti měl, jakž tomu těch zemí křesťané nepochybně věří, a o tom Breidenbach, Joh. Tucher, Hans Werli von Zimber, v svých putováních píší. Ale aby rodička boží neměla míti hojnost vody ku pití, poněvadž od toho místa blízko řeka Nilus teče, šetřícím to položení zdá se věc k víře nepodobna býti: nýbrž že když tu jámu vykopali pro zavlažování zahrady, že se z Nilu tam voda táhla a táhne, patrně se poznává.
Odtud nás vedli k velikému fíkovému stromu, kterýž sám o sobě stojí a s několik sáhů v objetí jest. Na tom prý panna Maria plénky zavěšovala a sušívala. V témž stromě jde naskrze pařezu díra, jako rozpuklina, o níž jistili, že utíkajíc panna Maria před těmi, kteříž od Herodesa, aby ji honili, vysláni byli, k tomu fíku se dostala, a tak velmi ustala, že nikam dále nemohla, kterýž že se měl tak před ní rozpuknouti a ona že se v něm i s Josefem skryla; jakož pak kdo chce, krze něj naskrze pro památku leze. I z nás někteří jsme to učinili, a Turci lezou tolikéž, však z pověry, jakoby tím mnoho zlého budoucího ujíti měli; a visí na tom stromě ustavičně lampa hořící. My jsme ovoce jeho, proto že tehdáž zralé bylo, také zakusili.
Toho fíku ovoce není takové jako jiných, ale menší a hrubě trpké a nelibé, jakoby jablka planá proti štěpným jedl; jmenují se vlasky fici di Faraon, totiž Faraonové fíky. Strom slove latině sycomorus, egyptsky neb arabsky giumez, o kterémž výše doloženo. Přes celý rok plný ovoce bývá, a v roce do sedmi i osmikráte na něm dozrává, že se trhati může: však to jest divné, že ovoce jeho ne z ratolestí, ani z větviček, ale hned od dřeva a pařezu vychází a roste.
Jest pak strom ten v těch horkých a suchých zemích svým listím a stínem k největšímu pohodlí. Nebo listí má na spůsob moruší velmi hustě rostoucí, kteréž pohodlný chládek dává, tak že je v těch i jiných horkých zemích netoliko při domích ve dvořích svých, ale i v místech a na placích obecních, i v zahradách naschvále štěpují, aby se pod nimi chladiti a před horkem chrániti mohli. Don Francisco Alvarez Viag. dell' Ethiopia cap. 38. píše, že v království Abissynském tak velicí a širocí jsou, že v jednom místě, Chaxum řečeném, v palácu královském na dvoře tak veliký vyrostl, že na jeho větvích podlaha kamenná udělaná, a na ní dvanácte stolic kamenných mistrovsky tesaných pro dvanácte soudcův postaveno jest, kdež oni lidu slyšení dávají a soudy vykonávají.
Od toho fíku šli jsme do pěkné štěpnice zdmi obhražené, do kteréž nás zahradník Turek pustil; v té jsme mnoho rozličného u nás drahého ovoce, jako indiánských ořechů, limounů, pomorančí atd. na stromích a jiných drahých bylin pěkně v zemi rozsazených růsti viděli.
Poněvadž jsem zmínku o indiánském ořechu učinil, něco tuto také o něm dotknu. Má kmen vysoký, palmovému stromu nápodobný; ovoce má na stromě visící pod listím, jako prostřední meloun aneb pštrosové vejce; povrchu má jakousi kůru tlustou (z níž v Indiích koudel a provazy dělají), v níž jest zavřený; pod tou kůrou škořepina jest tvrdá a v té jádro veliké jako husí vejce, dobré, sladké chuti a lepší nežli u nás vlaského ořechu. Z kůry dělají koflíky, jichž se nemálo v našich zemích nachází, a praví, žeby proti mrtvici dobře z nich píti bylo. O němž více vypisuje Mathiol. v herbář a Hugo de Lintschot.
Při jedné straně k východu jest jiná zahrada, nevelikými zdmi obhražená; v té od několika set let stromovíčko drahého a ve všem světě vzácného balsamu roste, do kteréž nás zahradník na žádnou prosbu, ani sliby, ani na přímluvu jeničara pustiti nechtěl; než toho nám dovolil, že jsme ke dveřům té zahrádky, majícím v sobě plno děr okrouhlých, a co by pěst do nich vlézti mohla prostranných, naschvále k prohlídání udělaných, přistoupiti a tudy na to znamenité stromovíčko volně hleděti a dívati se mohli. Nebo bylo blízko dveří množství kříčků sotva lokte neb půldruhého vysokých, s ratolestmi jako husí pysk tlustými a listím zeleným, bazilice prostřední u nás nazvané bylině podobným. Dvakráte v roce nařezují se větvičky jeho u přítomnosti komissařův a lékařův tureckých, k tomu od baše vyslaných, a tehdáž, když kape z větvičky, bílou šťávu má; po některých dnech dostane oleje barvy názelené; potom bývá barvy nážluté a právě medové, a tu za mnoho let zachová a jí nezmění. Prodávají ho do křesťanstva v hojnosti a najde se i v Praze, netoliko ratolesti, ale i olej i šťáva jeho, v dobře spravených lékárnách.
Aby pak každý vyrozuměti a tomu uvěřiti mohl, že se do našich zemí dostává, toto promluvení o něm položím z příčiny mnohých psaní, kteřížto jistí, žeby nikdež jinde na světě nežli v Egyptě, a to v dotčené zahradě býti a růsti neměl; ale že na omylu byli a jsou, níže z hodnověrných spisovatelů to prokázati chci.
Pošel pak ten omyl z některých starých spisovatelův, jako Theophrasta, Plinia, Solina, Serapiona, Dioscoride atd., kteříž všickni psali, žeby se jinde nežli toliko v Judstvu nenacházel. Odkudž majíc novotnější tu posilu, dále se na to neptali; ale také do dalekých (jako nyní se děje) zemí nedojížděli, i po nich to též jistili; až když ho něco odtud do Egypta bylo přenešeno, psali o tom napořád, zvláště poutníci nábožní, žeby v samé té zahradě a nikdež jinde nebyl.
Proti čemuž jsou jistí důvodové, a na větším díle staří i novotní dějepiscové toho potvrzují (jimiž se každý spraviti může), že jest nikdy Židovská ani Egyptská země pravou a jedinou vlastí té drahé byliny býti nemohla. Nebo předně dotčení spisovatelé, totiž Theophrastus, Plinius atd. sami dokládají, že jest se v zahradě neb ohradě královské s pilností choval, kdežto byliny přespolní a obzvláštní toliko se chovají : sice kdyby v té zemi se zploditi měl, všudy by ho těch časů hojnost byla.
Potom jest spisovatel jistý, Josephus lib. 5. antiq., kterýž píše, že za času krále Šalomouna královna z Sáby nejprvé z Arabie úrodné neb šťastné bylinu balsamu darem králi s sebou přivezla, a z té že jest se potom rozplodil. Píší také Diodorus Siculus lib. 2. hist., Strabo 16. lib. Geogr., Pausanias lib. 9., že balsam v Arabii šťastné a Sábě všech časův v hojnosti rostl. Naposledy zkušení mnoho tisíc lidu každoročně z Cairu a odjinud do Arabie putujícího, kteříž je tam u velikém množství růsti, ano v Cairu nejednou v té zahradě vyhynouti, jiné z Arabie přivezti a na to místo vsaditi viděli, toho všeho dostatečně potvrzuje. Jakož pak jistá věc jest, že tento nynější, kterýž jsme viděli, léta 1575 z poručení baše Cairského ve 40. štípcích přivezen jest.
A tak vedlé spisův mnohých i ústních potvrzování. roste v Arabii Felicis aneb šťastné, nedaleko města Mecchi na jistých pahrbcích písčitých, ve mnoho tisících kříčcích. Před časy že tak velikých obchodův do těchto zemí z oněch krajin nebylo; nešetřili ho a nerozplozovali sobě; ale nyní že z něho veliký úžitek mají, na mnoze jej štípí, však s dovolením knížete z Mecchy, kterýž slove u nich seryph a Turkům poddán není, však s nimi věčné příměří má, pro pout, kterouž oni do jeho zemí vykonávají, tak také že z rodu Mahometova jest a jako posvátného pokolení. Ten moc a právo štípení ho prodává pod jistý plat, však aby s jeho vědomím potom prodáván byl, tak že kdo ho z kupců koupiti chce, od něho dovolení míti musí. Pročež každého roku, když caravana z Cairu do 20. i 30. tisíc lidu pospolu na pout k Mahometovu hrobu do Mediny, a potom bytu jeho do Mecchy táhne, tam ho při cestě, kteráž mezi dotčenými pahrbky Arafat řečenými jde, dosti viděti mohou a s sebou do Cairu přivážejí, odkudž do našich zemí se dodává.
Každého pak roku posílá císař turecký seriphovi sukni zlatohlavovou, synům jeho, bratřím a nejbližším přátelům sto a padesáte tisíc dukátův darem, a serif jemu zase čtyry sta štuček indiánského nejtenčejšího kmentu, a balsamu tři neb čtyry libry odsílá; bašovi Cairskému jednu libru, a hamiragovi (kterýž hejtmanem té caravany bývá) půl libry.
Z těch tedy příčin může se ho v Egyptě s potřebu za peníze koupiti, a hrubě ho místo všelijakých jiných lékařství užívají, jako vnitř proti jedu a těžkostem nenadálým i jiným rozličným nedostatkům, a zevnitř na rány, úrazy atd., jakž to svědčí Alpinus doktor vznešený, kterýž v Egyptě několik let byl, lib. de plantis Egypt. cap. 23., že za bytu svého tam jednoho Benátského kupce znal, jemuž v hlavě rána kamenem až do kosti od Turka učiněna byla, že se mu téměř v jednom dni po tom balsamu zhojila.
Také užívají ho proti bolesti očí, uší, kamenu, neplodnosti, mornímu nakažení a vráskům na tváři a jiným nedostatkům.
Ženy turecké a arabské bohatší, kteréž doma se zdržujíc krásné a bílé jsou, ty toho balsamu mnoho vypatlají, a to tímto spůsobem : Chodí často do lázně, a dobře se v ní zahřejíc maží se po těle tím balsamem, kde chtějí pěknou hladkou kůži míti, a přece po mazání hodinu neb půldruhé na suše a v horku zůstávají, ažby se do těla vtáhl a dobře vetřel, potom jdou domů, nesmáčejíce se do třetího dne ničímž ani otírajíce. Třetího dne jdou zase do lázně a maží se znovu předešlým spůsobem, a opět se nesplakují ani v lázni ani doma, vždy třetího dne se znovu natírajíce, až do patnáctého dne počítajíc od začátku mazání. Potom před jinými věcmi namaží se olejem hořkých mandlův a poté zmyjí se vodou z bobů distillovanou, a tak pěkné, hladké a právě hedbávné kůže dostanou.
Kdo chce více o něm věděti, k čemu a jak dobrý jest; item jak se má od nepravého s pravým a nepomíchaným rozeznati, o tom viz Alpina v traktátu zvláštním de Balsamo dialog. a Bellonia lib. 2. obs. c. 39. Po spatření všech těch věcí, a davše zahradníku Turku na spropitné, obrátili jsme se zase do Cairu, kdež jsme něco málo po poledni se dostali a oběd hotový našli, k němuž jsme našeho jeničara pozvali a s ním veseli byli.
Po obědích přivedl před dům jakýsi Arab s pacholaty na řetězích opice bracconi řečené, velmi veliké, a když se postavily na samé zadní nohy, prostředního člověka zvýši a sílou každého převyšující; ty byly napřed co lvové chlupaté, a nazad holé s dlouhými ocasy, barvy šedivé jako popelice a velmi pěkné vyrovnané chlupy, jakoby je nejpěkněji sčesal, zvláště okolo tváře jakoby naschvální štíce vyhlazené měly, místa holá jako tvář atd., červené jakoby je tělnou barvou obarvil; měly náhubky přes tlamu, aby lidí nekousaly; kteréž divné kratochvíle provodily s menšími opicemi, s oslem a s psem, jednoho na druhém jezděním, skákáním, až i osel, na rozkaz jednoho Araba, s kloboučkem okolo, drže jej v ústech, chodil, a obcházeje všecky Turky a jiné tu přítomné, před žádným se nezastavil nežli přede mnou, aniž odšel, až jsem mu koliks mejdynů do jeho čapky uvrhl, že mi s podivením bylo, že to nejhloupější hovado od těch tupých lidí ledačemus vyučeno bylo, proti přísloví: Ogn' uno a suo modo, et ti aseni al anticha, "všecky věci svůj spůsob mají, osel pak při svém starém spůsobu zůstává."
Osmého dne téhož měsíce povědíno nám bylo, že baša z Cairu, kterýž přede dvěma měsíci s úřadu ssazen a ke dvoru do Konstantinopole povolán byl, toho dne z města jeti a na cestu se vydati má. Pročež pan Černín a já vyšli jsme z domu, abychom se na jeho odjezd podívati mohli, a jdouce chvíli skrz několik ulic, vešli jsme do jakési dlouhé ulice, v kteréž jsme již lidu na koních i jináč po obou stranách očekávajícího na bašu plno našli, že jsme sotva prostředkem skrze ně projíti mohli, vždy šetříce, kde bychom na stranu za lid ustoupiti a pokojněji se dívati mohli; ale čím jsme dále šli, tim těsněji a více lidu bylo, anobrž že takovým spůsobem až k zámku mnoho lidu býti musí, souditi jsme mohli. A nedali nám nijakž mezi sebou státi, ani za ně jsme se protlačiti nemohli, jakkoli často jsme se o to pokoušeli; ale strkali námi semotam, zůřivě na nás hledíce, a jiní nám se posmívajíce, tak že jsme se zase zpátkem touž cestou, kterouž jsme pracně a s posměchem prvé šli, ještě s větší hanbou a nám noh podražováním i ušklebováním se na nás navrátiti musili, až jsme se do jakés malé uličky, v kteréž tak mnoho lidu jako v jiných nebylo, uhnuli, že jsme na stranu ustoupiti a ke zdem domu jednoho přijíti mohli.
Do té když jsme se s radostí dostali, pan Černín počal na předešlé nebezpečenství pozapomínati, ha avanzato li piedi fuora delle scarpe; a nepřestávaje na tom, že na zemi stoje v pokoji všecko spatřiti mohl, dal se v lezení na jednu mříži před oknem, od země člověka zvýši, na kteréž již prvé několik Turkův se drželo a stálo; mezi ty se přitiskl, a že mu to strpěli, počal jak říkají, výskati a se mně chlubiti, jaký prospěch přede mnou míti bude. Ale byla po malé chvíli alegrezza di pan fresco, totiž "radost z měkkého chleba," proto že přišed jakýs Turek, potáhl pana Černína za nohu, veleje mu dolů slézti, což on učiniti a Turku svého místa nechati a se mnou zároveň státi musil. Když jsme tu půl hodiny očekávali, počali vésti bašovy velbloudy a mezky, nesoucí truhly a věci jeho, pěknými barevnými přikryvadly přikryté, a bylo velbloudů do padesáti a mezků do čtyřicíti, vždy jeden po druhém kráčejíce. Za těmi jeli Turci po dvou, drahým rouchem odění, na pěkně vypravených koních, okolo 120 osob. Za nimi šlo mnoho jeničarův s dlouhými ručnicemi po dvou, a bylo jich do mnoha set, kterýchž jsme přečísti nemohli. Po nich jelo šest jeničarův na koních, a za těmi sám baše v letech padesáti na znamenitém koni jel, maje na hlavě veliký zelený tulban, totiž zavití, proto že byl z rodu Mahometova; proti němuž Turci, když mimo ně jel, z oken vyhlídajíce hlavy své skláněli, a pacholata po ulicích křičeli a zpívali, tím jemu šťastnou cestu žádajíce. On naproti tomu k oknům každé strany se obracel, a pravou ruku na prsy klada hlavu proti nim skloňoval, tím se s nimi rozžehnávaje. Za ním jelo jiných šest jeničarův na koních; za těmi opět tlupa pěších jeničarův, až naposledy mnoho koní povodních bašových jízdní vedli a závěrek tlupy učinili.
Odtud jsme se do příbytku k jídlu obrátili, a na rozkázaní našeho
vůdce, mouřenína arabského, ještě toho dne na cestu k hoře Sinai
všecky potřeby shotoviti dáti i z města vyjeti jsme musili.
zpět na obsah 
Další: O putování našem z města Cairu k Červenému moři, do pusté Arabie a na horu Sinai.