|
- Harant | - Cestopis | - Copyright | - |
Kristof Harant pocházel ze staročeské rodiny rytířův Harantův Polžických. Pamětní knížka rodu Harantovského z polovice XVII. věku v českém Museum 1 vede tento rod od nějakého Haranta z Polžic a na Polžicích 2, kterýž zemřel prý léta 1346. Na jakých pramenech rodopis tento se zakládá a má-li skutečnou podstatu, toho nelze nám jest vyšetřovati a také k účelu našemu nic na tom nezáleží; a však jisté jest, že Kristof Harant, maje do stavu panského přijat býti, před nejvyššími úředníky zemskými a jinými osobami panského stavu k tomu zřízenými prokázal, že čtyři předkové jeho po sobě postupně, po meči i po přeslici, byli stavu rytířského.
Děd Kristofa Haranta byl dle téhož rodopisu Jindřich Harant z Polžic a na Dlouhém Derflíně (zemř. 1541), tohoto pak manželkou jmenuje se tu Brigida z Háje (zemř. 1542). Syn jejich a Krištofův otec, Jiří Harant z Polžic, vstoupiv brzy po smrti otce svého ve služby zemské, nalézá se potom léta 1578 hejtmanem kraje Plzenského, a pak léta 1583 císaře Rudolfa II. radou a přísedícím soudu zemského. Týž Jiří koupil léta 1553 v pátek před sv. Martinem, 10. Listop., od Adama ze Šternberka, nejvyššího sudího dvorského, tvrz a statek Klenovský blíž Klatov, za 3325 kop gr. česk. (D. Z. 51. D. 25.), odkudž se potom psával "na Klenovém"; z kteréhožto statku pak něco odprodav, potom zase léta 1568, v pátek po sv. Martinu, 12. Listop., koupil od Sylvestra Mlazovského z Těšnic vsi Chřepice a Němčice, za 787 kop gr. Praž. (D. Z. 60. F. 9.). Zemřel roku 1584 v sobotu před sv. Trojicí, 26. Května, v 62 letech věku svého. Týž Jiří Harant byl čtyrykráte ženat. S první manželkou, Annou z Útova (zemř. 1552), měl syny Bohuslava Jindřicha a Jana Bořivoje, pak dcery Brigidu, Johanku, Reginu a Lidmilu. Podruhé oženil se s Johankou Černínovou z Chuděnic (zemř. 1556) a potřetí s Marjannou z Předenic (zemř. 1561). Od těchto dvou manželek nepozůstalo dítek žádných. Čtvrtou pak manželku měl Marjannu z Janovic, kteráž mu byla matkou tří synův : Kristofa, Adama a Jana Jiřího.
Nejstarší syn z tohoto posléze řečeného manželství; Kristof Harant z Polžic, spisovatel knihy této, narodil se léta 1564. Prvního vzdělání svého literního nabyl doma ve vlasti své, kdež tehdáž byly školy vůbec výtečné, vynikajíce důkladností a spořádaností svou nad jiné zemí okolních. Zde naučil se starým jazykům, řeckému a latinskému, i přisvojil si nejpotřebnější toho času nové jazyky, německý a vlaský; zde také seznámil se s vědami, ježto se toho času vůbec pěstovaly, a dán jemu dobrý základ v pěkných uměních, ze jmena pak v umění hudebním, jehož potom byl ctitelem velikým, až do smrti své.
Ve dvanáctém roce věku svého, totiž léta 1576, dostal se Kristof Harant v osobní službu k arciknížeti Ferdinandovi H. Tyrolskému, jehož dvůr a sídlo bývalo v Inspruku: Byl pak týž Ferdinand bratr Maximiliana II. císaře a Českého krále; a protož se podobá, že se měl Kristof Harant zde na dvoře arciknížecím k týmž úřadům přispůsobiti a vzdělati, ve kterýchž tehdáž i otec jeho byl postaven a potom i zemřel. A jakož Kristofovi ani na schopnostech ani na náklonnosti k vědám a k pěknému umění nescházelo, i nalezl na dvoře arciknížecím dobrou příležitost, vědomosti své rozšířiti a nad to nových nabyti, jmenovitě co se dotýče staré řecké a latinské literatury, dějepisu, zeměpisu a véd politických. Arcikníže Ferdinand byl k němu pro přirozený jeho vtip, a spolu příjemnou jeho postavu i ušlechtilé chování; zvláštní milostí nakloněn, tak že Harant na všech jeho kratších i delších cestách, v Němcích i v zemi Vlaské, býval jeho průvodčím. S potěšením rozpomíná se ještě Harant v cestopise svém na to, jak za času svého při dvoře a v službě arciknížecí se zdržování skoro každé dvě neděle s Jeho Milostí do Hallu jezdíval, a jak si tam železným lisem sám několik tolarův vyrazil a okrojil; jak tu také dosti často vídával slavného kuchaře, totiž arciknížete Ferdinanda samého, prostě a bez velkého nákladu ryby, ryky i vejce v pánvi vřelé vody slané strojiti, jež potom tak za tepla sám jídal, a ostatek svým komorníkům rozdával; a jali s arciknížetem i s jinými mnohými knížaty zbrojnici v Benátkách naskrze spatřil. (Díl I. kap. 1.)
Ztráviv při dvoře arciknížecím, jak sám praví, drahně let, vrátil se, bez pochyby okolo téhož času, když otec jeho zemřel (1584), zase do vlasti své. A když potom léta 1587 i také matka jeho Marjanna, rozená Janovská, odebrala se na věčnost, oženil se Kryštof Harant okolo l. 1588 s Evou Černínovou z Chuděnic, kteráž jemu, jak se podobá, věnem přinesla nějaký podíl na statku Touškově nade Mží 3, odkudž potom Harant podlé rodového jmena svého užíval přídavku "v Touškově nade Mží". Tak nalézáme jej, mimo jiné, v Tituláři léta 1589. Z tohoto manželství měl Harant, pokud se ví, dvě děti : dcerku Lidmilu Kateřinu, narozenou okolo l. 1589 a synáčka Viléma Humprechta, jenž se narodil l. 1592.
Zatím léta 1591 vypukla válka s Turky, kteří vpadše do Uher, zmocnili se tu některých měst a pevností. Léta 1593 a následujících let vypravil proti nim císař Rudolf II. z Čech vojska veliká, a mnoho pánův i rytířův českých táhlo s nimi do Uher bojovat proti úhlavnímu nepříteli křesťanstva; neb bylo tehdáž s potupou seděti doma na statku svém, kdež bylo nebezpečenství obecné, a kdež jiní krajané krváceli pod meči nevěřících. Tu také rozloučiv se Harant se svou chotí, odebral se do Prahy a přijal velitelství nad jistým dílem vojska českého. I bojoval potom v Uhřích, dle svědectví Jonaty Bohutského, udatně a platně několik let, což i tím se potvrzuje, že mu císař Rudolf II. po skončeném tažení (1597) za jeho udatnost a prospěšné služby v Uhřích z obzvláštní milosti a vděčnosti své povolil 700 zl. ročního platu z důchodů zemských.
Vrátiv se Kristof Harant domů, potkal se s zármutkem, že mu téhož času, léta 1597, milá jeho manželka Eva z Chuděnic zemřela. Hned po smrti její odevzdal dvé dítek svých ku příbuzné paní Lidmile Markvartové z Hrádku, rozené Černínové z Chuděnic, ježto sídlila v Plzni, maje úmysl, vydati se na cestu do Jerusaléma i jiných míst východních, dílem snad proto, aby se v zármutku svém vyrazil, dílem pak chtěje v tom následovati jiné krajany své, kteří túž cestu i jiné daleké cesty nedávno před ním byli ' vykonali, jakož o tom v předmluvě své k prvnímu dílu obšírněji mluví; a snad jej také pudila zvědavost, poznati a na své oči viděti znamenitosti zemí východních.
Rozžehnav se s dětmi svými v Plzni i s jinými přátely, vyjel dne 2. Dubna 1598 z Čech s panem Heřmanem Černínem z Chuděnic, tovaryšem pouti své, a s jedním služebníkem. Dne 19. Dubna dostali se do Benátek; ale že tu dlouho žádné lodí nebylo k odplutí pohotově, projeli se zatím vůkol po pevné zemi a navštívili města Padui a Ferraru. Potom spravivše sobě na cestu potřeby, převlekli se v oděv poutnický, podobný oděvu bratří řádu Františkánského, aby Turkům nepřišli v podezření, a vstoupivše na lodí, vyjeli ještě s jinými pěti poutníky dne 12. Července z Benátek. Dne 25. t. m. připlouti k ostrovu Zante, potom dne 31. k ostrovu Kandii a dne 19. Srpna k Cypru. Na každém tom ostrově pozdrželi se některý čas, a ušedše tu v Cypru na jinou lodí, dostali se konečně dne 31. Srpna, po některých nesnázích na moři, šťastné do přístavu Jopenského v Zemi svaté, a odtud dne 3. Září do Jerusaléma. A poněvadž válka císaře s Turky vždy ještě trvala, z té příčiny nesměli se prozraditi; nébrž tázáni byvše jak prvé v Cypru, tak i tu v Jerusalémě od úředníkův tureckých, kdo jsou a odkud jedou, odpovídali krátce, že někteří jich jsou Francouzové a někteří Benátčané; zvláště pak o sobě sám vypravuje Harant, že ku panství pánův Benátčanův se přiznávati, a časem i za Poláka vydávati musil; neb s těmito státy měli Turci tehdáž pokoj.
V Jerusalémě zdrželi se Harant a Černín až do dne 19. Září a navštívili v tom čase všecko místa svatá, jak v městě samém, tak i w okolí jeho až k Jerichu a k Jordanu, pokud byla křesťanům přístupná, kdež i také dne 16. Září oba na rytíře hrobu božího pasovati se dali. Majíce pak úmysl, podívati se také do Egypta a na horu Sinai, vzali z Jerusaléma cestu do Gazy, města přímořského, a tu vsedše dne 23. na lodí, dostali se dne 28. do města Damiaty a odtud dne 4. Října do Kairu, kdež byli hospodou u francouského konsula. Dne 8. téhož . měsíce vydali se odtud dále na cestu k Rudému moři přes úžinu Suezskou do pusté Arabie, a přijeli dne 16. do kláštera sv. Kateřiny pod horou Sinai. Z kláštera vyšli si na horu Oreb, Sinai a na horu sv. Kateřiny, a pak dne 19. obrátili se odtud zase do Kairu. V noci na to přepadli je na cestě v poušti loupežní Arabové, oloupili je ze všeho, co měli při sobě i na sobě, a Haranta svlékli do naha; leč jeho zvláštní přítomnost ducha zachovala mu při té příhodě předce 22 dukátův, které v plátěném pásku měl zašité, jakož o tom v dílu II. v kap. 13. obšírně vypravuje. Načež dne 26. dostali se bez další nehody do Kairu do hospody své. Ku pyramidám Harant nepřišel, proto že řeka Nil, tehdáž rozvodněná, některé mosty byla pobrala; i musil se tedy spokojiti, dívaje se na pyramidy jen z daleka.
Odtud vydali se na cestu zpátkem do vlasti své. Zjednavše sobě místa na lodí Nilské, odplouti z Kairu dne 31. Října, a dostali se dne 2. Listopadu do Rolety, a odtud po zemi dne 3. do Alexandrie. Tu pobyvše až do 12. téhož měsíce plavili se potom zase na lodí kupecké do Benátek. Harantova nesnáz veliká na této daleké plavbě byla ta, že po nakoupení v Alexandrii na cestu potřeb, nic více z peněz mu nezbylo, než jediný široký tolar. K tomu roznemohl se na moři těžce na zimnici, tak že tovaryšové jeho již o něm pochybovali; ale pevná povaha těla jeho i z toho nebezpečenství mu pomohla, tak že dne 26. Prosince téhož roku, ač s nouzí, však předce šťastně do Benátek se navrátil. Podali jsme tento výtah z Harantova cestopisu proto, aby čtenář měl kratičký přehled obšírného toho díla.
Po návratu svém z této pouti bydlil Harant v Plzni se svými dítkami, kteréžto ale již druhého roku na to, totiž l. 1599, obě v šesti nedělích jedno po druhém k jeho veliké žalosti zemřely.
Téhož léta 1599 přistěhoval se také do Plzně císař Rudolf II. s celým dvorem svým, pro přímoří, ježto tehdáž v Praze panovalo. Tu poznav lépe Haranta, velice si jej oblíbil, a jsa pamětliv služeb jeho vojenských, před několika lety v Uhřích prokázaných, učinil jej dne 1. Května 1601 svým komorníkem i radou, a čím dále tím více milostí svou k němu se nakloňoval.
Harant, přišed se dvorem císařským, když příměří pominulo, do Prahy, nalezl zde, mimo své služby dvorské, dosti příležitosti a času, obírati se s vědami, jež od mladostí miloval. Toho času složil také některé básně latinské, které sice tiskem nevyšly, ale v rukopisích kolujíce, tehdáž pochvaly znamenité docházely. Eliáš Nysselius nazívá jej proto ve svém Trophaeo Christi resurgentis podporou klesající literatury, totiž středověké latinské. Na to také vztahuje se epigram, kterýž Jiří Carolides, dvorský básník císaře Rudolfa II., na podobenství rodového znaku Harantův Kristofovi ke cti složil:
Gallus Haranteae gentis decus exprimit ales,
Tempora definit voce, vigilque cubat:
Christophorus magno dum servit adestque Rudolpho,
Advigilat, reliquo tempore carmen amat.
Znak rodu Harantův z Polžic byl totiž v červeném poli bílý kohout s černým ocasem. Že mu v takových okolnostech nescházelo také na pochlebnících, kteří jeho i bez toho ctižádostivého ducha ještě více podněcovali, úžitek od něho majíce aneb jeho se nadějíce, dá se snadno pomysliti. A protož netřeba se tomu diviti, že Harant, nemaje toho času dosti na stavu svém rytířském, na to mysliti počal, aby do stavu panského byl povýšen. I obrátil se v té věci k císaři samému, a vyžádal sobě od něho list přímluvný k stavu panskému do sněmu, kterýž takto zní :
"Rudolf atd. Vysoce urození, urození, věrní naši milí! Vznesl jest na nás poníženě statečný Kristof Harant z Polžic, komorník náš, věrný milý, že toho úmyslu jest, tohoto nynějšího sněmu při stavu vašem panském podlé starobylého spuosobu a pořádku s náležitou uctivostí vyhledávati, aby do téhož stavu panského přijat býti mohl; kdež aby takové žádosti své tím snázeji užil a toho od vás dosáhl, těšíce se velice milostivé přímluvě naší císařské, nás jest za toto k vám připsání s ponížeností prosil. I poněvadž rod jeho rytířský starožitný a s vzácnými předními oběma stavy království tohoto netoliko spřízněn, ale také všem vuobec dobře známý jest, a Jich Milostem králuom, předkuom našim, též od předkuov jeho mnohé platné věrné služby prokazovány byly, jakž pak také on Kristof sám nám tolikéž věrně a pilně sloužiti se snaží : k vám se za něho a k stavu vašemu milostivě přimlouvati a žádati ráčíme, když toho tak při vás s náležitou uctivostí hledati bude, abyšte ho podlé starobylého spuosobu, pořádku a svobod stavu našeho panského mezi sebe a do téhož stavu přijali a této naší milostivé přímluvy, kteréž se on nemálo těší, užiti dali. A my vám to milostivě spomínati ráčíme. Dán na hradě našem Pražském v středu po památce svatých tří králův (8. Ledna), léta páně 1603."
Stav panský zachoval se v tom dle žádosti císařovy, a přijal Haranta, prohlédaje k starobylosti rodu jeho rytířského, i s jeho potomky mezi sebe, však tak, aby předky své rytířské prokázal. (D.Z. 52. B. 18.) Což když potom po některém čase učinil a průkaz jeho byl schválen, vykonal Harant dle vysvědčení panského, ježto léta 1607 v sobotu po ochtábě těla božího, 23. Června, do desk zemských vloženo, jest, obyčejný stavu panského slib. (D.Z. 138. N. 8.)
Toho času, okolo léta 1603, oženil se Kristof Harant podruhé, vzav sobě za manželku Barboru Mířkovskou z Tropčic, vdovu po Karlovi Škopkovi z Bílých Otradovic a na Pecce; a v sobotu po sv. Voršile, 25. Října léta 1603, vzdali sobě vespolek oba tito manželé dskami zemskými veškeré jmění své pro případ smrti, při čemž Barbora Mířkovská 1000 kop gr. česk. sobě vymínila, aby mohla s nimi svobodně naložiti: (D. Z. 236. N. 5. 6.)
Potom léta následujícího 1604 v pondělí po sv. Janu Křtiteli, 28. Června, koupila táž manželka jeho po prvním muži svém Karlovi Škopkovi pozůstalou polovici hradu Pecky, s polovicí městečkem Peckou, s podacím kostelním tamtéž, se zlatými doly a s vesnicemi jmenem Stupná, Stikov, Vidochov, Vidochovec, s dílem vsí jmenem Nedařice, Uhlířov a Nováves, za 29.000 kop grošů míšenských. (D. Z. 179. A. 18.) Ale nezdá se, žeby se byl Harant hned již potom na koupeném statku stáleji zdržoval, dílem proto, že služba dvorská jemu toho nedopouštěla, dílem pak také že v Praze více po své chuti živ býti mohl, nežli na statku venkovském, kterýž jemu nad to ještě jen odpoly náležel.
Téhož léta 1604, dne 26. Srpna, narodila se Harantovi dcerka, a pokřtěna byla dne 30. t. m. vodou Jordanskou, kterouž byl s sebou přivezl z pouti své, i nazvána Rozina Alžběta.
Jaké vážnosti Harant toho času vůbec požíval, poznává se z toho, že Jonata Bohutský, měštěnín Starého města Pražského, jemu a spolu Vilémovovi Slavatovi z Chlumu etc. léta 1606 dne 6. Června, věnoval druhé vydání Veleslavínova spisu: Politia historica, kteréžto cti tehdáž jen osobám nejvznešenějším se dostávalo 4. Týž přípis Bohutského jest i také proto zvláště pamětihodný, že se v něm zachovalo hodnověrné svědectví o výtečnosti Kristofa Haranta v umění hudebním, i proslulosti, kterouž proto měl za svého času netoliko v Čechách, ale i v Říši. "Při těch všech slavných V. Msti prácech" - dí Bohutský v nadřečeném přípisu - "netoliko artes neb umění literní exotericas, ale i acromaticas, z nichž obzvláštně musicam vocalem a instrumentalem pominouti jste neráčili." Kteréhožto zřídka důkladně známého "umění hudebního jakým milovníkem býti ráčíte, skutkové nemalí ve skladbách V. Mti to netoliko zde při Jeho Mti Císařské kaple, ale i při jiných Jich Mtí arciknížat a knížat Říšských dvořích rozhlašují a ukazují, tak že ráčivše býti v Alexandrii, městě Egyptském, kdež nad jiné země všech časův hudba vzácná byla, vidí se, jakobyste všecku jich chválu a umění s sebou do vlasti převesti a novou Alexandrii při dvoře Jeho Mti Císařské Vaší Milosti vzácným příkladem a podporováním téhož umění založiti začili." I sám Harant zmiňuje se v cestopisu svém na konci prvního dílu, že když v Jerusalémě po svých chůzech v klášteře ' odpočívali, často u večer s mnichy, jichž někteří dobří hudebníci a zpěváci byli, na altáně všelijaké pěkné kusy čtyr i pěti hlasů zpíval; a že tu také v klášteře sám jeden zpěv složil na text žalmu 124: Qui confidunt in domino; kterážto skladba šestihlasá k témuž dílu prvního vydání na konci také přiložená se nalézá, jakožto na důkaz Harantovy v tom umění dokonalosti. A však i on sám také nemálo sobě na této své proslulosti pro to umění zakládal; neboť heslo, ježto sobě položiti dal pod vyobrazení své, k prvnímu vydání cestopisu připojené, totiž : "Virtus ut sol micat," dílem známkami hudebními vyznačeno jest, kteréžto známky, čteny jsouce spůsobem onoho věku, doplňují slabik ut sol mi 5.
Zatím blaženost Harantova, které toho času požíval, zkalila. se nemálo nenadálou smrtí druhé jeho manželky Barbory, rozené Mířkovské z Tropčic, ježto dne 10. Července léta 1607 zemřela v Praze po děťátku. S ní, jak se podobá, pochováno bylo z velkého dílu také štěstí jeho domácí; neb ačkoli se potom zase a potřetí oženil, pojav, sobě Annu Salomenu Hradištskou z Hořovic, šlechtičnu vznešenou a bohatou, však nezdá se, žeby jemu byla předešlé ztráty nahradila; alespoň sám o ní vysvědčuje před smrtí svou, že byla vrtkavá a nestálá, a nad to hrdá, s poddanými nemírně nakládajíc.
Léta 1608, v sobotu po neděli Invocavit, 1. Března, učinil Kristof Harant s bratry svými Adamem na Klenovém a Janem Jiřím na Velkých Hošticích dskami zemskými rozdíl o společný po otci i po matce jim pozůstalý statek. (D. Z. 134. B. 18.)
Téhož také léta vydal popsání cesty své tiskem, nemoha v tom odepříti žádosti nejedněch pánův a přátel. svých, kteří naň o to neustále nastupovali; mezi nimiž byli také někteří, však menší počtem i méně podstatní, usilujíce o to, aby je sepsal v jazyku německém. Ve spisu tomto vypravuje obšírně, netoliko co se jemu a jeho tovaryšům kde přihodilo, nébrž popisuje i krajiny a místa, která viděl, líčí jejich příběhy a znamenitosti, pak tehdejší obyvatelův obyčeje a řády, vše s důkladností velikou, a pokud na onen čas bylo možné, i s kritičností, dokládaje se přitom všude starých i novějších spisovatelův, jak řeckých a latinských, tak i vlaských, francouských, španělských a německých, tak že při této práci, jakož seznam na konci druhého dílu připojený ukazuje, bez mála do šesti set rozličných spisův užil. I ačkoli na nejednom místě přivádí tu také důklady takové a zvláště přísloví, ježto méně se hodí, takořka s násilím přivlečeny jsouce, v čemž opět patrně se jeví jeho ctižádost, aby byl jmín za muže nad jiné učeného; však nedá se nikoliv upříti, že byl v dějepisu starých i novějších časů, v přírodopisu i v jiných vědách toho věku pěstovaných znamenité zběhlý, tak že v tom skutečně i nad učené současníky své vynikati mohl. Již prvé poznali jsme ho co výtečného znalce hudby; i nebude tu od místa doložiti, že byl také výborný kreslič. Neb všecky obrazce, k prvnímu vydání připojené, kreslil sám, a mnohé jen po pamněti; a v skutku jsou mezi nimi výkresové někteří ve spůsobu svém tak správní a dokonalí; že se i nejlepším toho času výkresům v Říši čestně po bok postaviti mohou. Krom toho shledá ho čtenář i co znamenitého plavce kterýž se nehrozil s paluby veliké lodí kupecké u prostřed moře skočiti, aby se vykoupal, a řeku Jordanskou nebezpečnou a tak hlubokou, že u prostřed se pod vodu pustiv, do dna dostačiti nemohl, šestkráte po sobě přeplavati. Nad to pak dává jemu Gotfried Steegh, císaře Rudolfa II. komorník, ve své latinské básni, kteráž k Harantovu cestopisu prvního vydání za úvod připojena jest, vysvědčení takové, že výborně uměl zacházeti se zbraní všelikou a jak s koněm tak i pěšky turnovati, a že jemu během i skokem sotva kdo vyrovnati se mohl; že byl výtečný v lovu kancův i jelenův, a že nikdo takovou sílou míč povětrný zhůru vymrštiti, ani tak obratně s malým míčem hráti nedovedl, jako on, neb těmito posléze řečenými hrami tehdáž ještě i osoby vznešené rády se bavívaly 6.
Co se pak jeho charakteru dotýče, spatřuje se všude, že byl muž přímý a srdce nad míru dobrého, u něhož dobré slovo všecko vymohlo. Neb ačkoli sobě časem a při dobré příležitosti rád nějaký vtip a žertík dovolil, však nikomu tím nechtěl ublížiti a hned napraviti hleděl, vida, žeby z toho co povážlivého pojíti mohlo. Jeden toho příklad najde čtenář na spolupoutníku jeho Nizozemci Lampertovi, jehož Harant spolu s Černínem z Benátek až do Egypta na svůj náklad vychovávali, ačkoli snad s právem měli jej v podezření, že byl šibal. A tolikéž sám také vysvědčuje o sobě ve spisu svém, kdež dí : "Lásky a přízně, leč pravdou a upřímnou věrností, dosáhnouti se nestrojím." A dále : "Abych komu svým spisem ubližovati chtěl, toho se jako poctivý pán snažně vystříhám." A však právě tato jeho úslužnost k jiným, že se dal snadně přemluviti, a spolu také jeho ctižádost, byly potom hlavní příčinou jeho nešťastného skončení.
Léta 1612 v pondělí po sv. Alžbětě, 19. Listop., koupila manželka Harantova Anna Salomena Hradišťská z Hořovic od Adama Škopka z Bílých Otradovic druhou polovici hradu i městečka Pecky s doly zlatými a s vesnicemi jmenem Lhota, Staňkov, Vidonice, Velká Borovnice, Bělá, Rádkyně a Rašín, za 36.000 kop gr. míš. (D. Z. 236, juxta k 6 a 189, J. 8.), tak že nyní Harantovi a manželce jeho celý ten statek náležel. Od té doby, jak se podobá, zdržoval se Harant s rodinou
svou častěji a stáleji na statku svém nežli v Praze; památku jeho zvěstují zde potud ještě některé mdlé stopy maleb na zdi v nádvoří zámeckém, mezi nimiž také jeho znak se spatřuje, a pak zvonek na věži kostelní v městečku Pecce 7.
Potom l. 1619, v sobotu po sv. Martinu, 16. Listop., koupil Harant od bratří Gabriele Kristofa a Václava z Sebuzína dům nárožní v Menším městě Pražském v ulici, kudy se jde na Újezd, kteréhož ale zas léta následujícího v úterý po sv. Bartoloměji, 25. Srpna, své manželce postoupil. (D. Z. 237, list 11-26.)
Po smrti císaře Rudolfa II. (zemř. 1612, 20. Ledna) bratr a nástupce jeho císař Matyáš II. Haranta neméně si oblíbil, což z toho se souditi může, že ho povýšil k hodnosti svého dvorského rady. Ale právě za tohoto mocnáře vznikly v Čechách ony nešťastné rozbroje mezi katolíky a stranou pod obojí, kteréž po jeho smrti (zemř. 1619, 20. Března) stupně nejvyššího dosáhše, zemi Českou uvedly v záhubu. Již před tím, však neví se zajisté kdy, ani čím puzením, byl přestoupil Harant, ač potud horlivý katolík, i se svou rodinou k straně pod obojí; ale zdá se, že ho k tomu okolo l. 1618 přivedla rada přátel a i také jeho vlastní ctižádost, aby spolu s jinými pány a rytíři mohl účasten býti všelikých hodností, ježto sněm zemský, . kde tehdáž strana pod obojí výhradně vládla, svým přívržencům rozdával; neb až do l. 1619 nenalézáme Haranta v žádných takových hodnostech ani kommissích od sněmu zemského zřízených.
Když pak léta 1619 na sjezdu, kterýž držán byl na hradě Pražském od 18. až do 23. Března, stavové po všem království nařídili veřejnost a výpravu proti lidu císařskému, zvolivše k lidu svému jízdnému i pěšímu za kommissaře po krajích po jedné osobě panské a druhé rytířské, tu také spatřujeme již Kristofa Haranta, z pánův, a s ním Odolena Pětipeského z Chyš, z rytířstva, jakožto kommissary nad lidem z krajův Boleslavského, Hradeckého a Kouřimského, s nařízením, aby při témž lidu stavovském jak v ležení, tak i tehdáž, kdeby koli táhl, zůstávali, nad důstojníky jako velení měli, a na to pilný pozor dali, aby se obyvatelům království Českého od téhož lidu žadné škody nedály.
Na to v měsíci Červnu téhož léta stál Harant s Matyášem hrabětem z Turnu, vůdcem vojska stavovského, nepřátelsky před Vídní, maje velení nad dělostřelbou; a jeho řízení střelby připisuje se, že koule z děl až i do oken hradu císařského lítaly, tak že král Ferdinand H. byl skutečně v nemalém nebezpečenství života.
A potom zase, když stavové na sjezdu, obecném, jenž držán byl na hradě Pražském od 23. Července až do 31. Srpna t. l., zřídili kommissí k odhadání odjatých statkův a domův klášterských i jiných duchovních osob katolických, totiž v každém kraji, kdež se ti kteří statkové nacházeli, po třech osobách, z každého stavu jednu, tu také ustanoven byl za kommissaře do kraje Hradeckého Kristof Harant, ze stavu panského, a spolu s ním Mikuláš Klusák z Kostelce, ze stavu rytířského, a Jan Tobolecius ze stavu městského.
A když konečně stavové téhož léta v Srpnu proti císaři Ferdinandovi H. byli za krále Českého zvolili Fridricha, falckrabě na Rýnu, učinil tento Haranta potom svým radou a komorníkem, a pak i presidentem komory české; kteréžto úřady Harant také na sebe přijal, vykonav přísahu ku presidentství v jazyku německém před Kristianem knížetem Anhaltským a před tehdejším nejvyšším kancléřem Václavem Vilémem z Roupova, a uveden byv na ten úřad od nejvyššího písaře zemského Kašpara Kaplíře ze Sulevic. V úřadě tomto dává se jemu vůbec vysvědčení, že jej řídil spravedlivě, nečině žádného rozdílu mezi osobami strany pod obojí a mezi katolíky, a že kněžím katolickým zúplna poroučel vydávati platy jejich, cožby, jak sám také se zmiňuje, žádný jiný na jeho místě nebyl učinil. Patrné jest, že nyní Harant litoval kroku svého, vida že zle učinil, přidržev se strany Fridrichovy; ano jsou i zprávy, že již prvé v jednom shromáždění ještě s některými jinými pány byl radil stavům, aby se císaři Ferdinandovi podrobili a za krále jej přijali, ale že nebyl slyšán; a nyní byl již příliš daleko zašel, než aby byl mohl odstoupiti a v milost doufati.
A však Harant nepožíval dlouho této své hodnosti presidentské; neb brzy na to, jakož povědomé jest, učinila bitva Bělohorská (1620, 8. Listopadu) panování Fridrichovu a jeho strany jednou ranou smutný konec. Harant odejel z Prahy na svůj statek a zámek Pecku. Nezbývalo mu nic jiného, než aby se, jako mnoho jiných pánův a rytířův českých strany jeho, ze země vystěhoval a v cizině u některého mocnáře nekatolického příchrany hledal; ale prvé, nežli mu možné bylo shledati k tomu potřebné peníze, přijelo pro něj, asi na počátku měsíce Března l. 1621, silné oddělení vojska císařského a jali jej. I vypravuje se tu na místě v někdejším poddaném jeho městečku Pecce, že když s nimi z brány zámecké vyjel na zdvihací most, strhl se vítr veliký a vzal jemu s hlavy klobouk. Tu prý řekl Harant, jako předvídaje svůj konec, tato slova : "Kdybych byl Římanem, i hned bych se vrátil a dnes bych nešel z domu ani krok." Byť i zpráva tato byla smyšlená, však zajisté charakteristická jest, že i tu ještě Harant svou učeností zablesknouti se chtěl.
Do Prahy jsa přivezen, opatřen byl, spolu s jinými, vězením na hradě Pražském v pokojích při úřadě purkrabském. Ve vyšetřování pak dáno mu za vinu, že byl při obležení Vídně a do, hradu císařského stříleti dal; že byv zavázán králi Ferdinandovi přísahou zrušil a Fridrichovi falckraběti přisahal, a že úřad presidenství komory české na sebe vzav, důchody království Českého obracel ku prospěchu buřičův. A poněvadž omluvy Harantovy nepostačovaly, aby se z viny vyvedl, odsouzen byl dne 19. Června l. 1621 k smrti mečem, však aby hlava jeho při těle zůstala, a veškeré jmění jeho propadlo císaři v pokutě, vyjmouc věno jeho manželky.
Na to připravoval ho k smrti Jan Rosacius Hořovský, toho času správce církevní u sv. Mikuláše v Menším městě Pražském, assessor konsistoře pod obojí. Dle zprávy buď téhož kněze Jana, jenž s osobami nejonačejšími tehdáž na smrt odsouzenými pracoval, aneb kohokoli jiného, kdo tu s ním byl přítomen, (kteroužto zprávu, svého času tištěnou, Pavel Skála ze Zhoře celou do spisu svého pojal,) byl Kristof Harant v posledních dobách života svého mysli velmi zarmoucené a sklíčené. Sedě ve vězení při purkrabství s Vilémem Konecchlumským a Divišem Černínem, dožádal se téhož kněze Jana, aby i jim bylo poslouženo velebnou svátostí. "I kdež jsme přišli mezi ně," vypravuje dotčený spisovatel, "pan Harant k knězi Janovi řeč svou učinil s velikou žalostí ducha, řka: Ach můj milý otče! i já mám umříti a nevím proč. Ty dvě příčiny proti mně čelí: jedna, že jsem k Vídni s jinými táhl, u ní ležel a do oken, kde císař byl, stříleti dal; druhá, že byv prvé přísahou zavázán, presidentství komory české na sebe jsem vzal : ješto co se první věci dotýče, to od direktorův pod ztracením cti, hrdla i statku na mne vzloženo bylo, a ne jen na mne, ale i na jiné, kteříž také, jako i já, táhnouti musili; a že jsem k sobě ten úřad přijal, komuž bylo lépeji, jako kněžím pod jednou? nebo jim jejich deputáty zúplna jsem vydávati poroučel, čehožby žádný sice jiný byl neučinil!"
Druhý den na to, totiž v neděli dne 20. Června, před večerem byli všickni odsouzení páni s hradu Pražského dovezeni na radnici Staroměstskou a tu rozdílnými vězeními a strážemi silnými opatřeni. V pondělí pak, dne 21., v 5 hodin ráno, udeřeno bylo na hradě Pražském z kusu. A v tu chvíli císařští richtářové přišli mezi ně, oznamujíce, že jest hodina exekucí; protož aby hotovi byli, a na koho voláno bude, ten aby šel. Jakož pak hned za nimi přišli městští richtáři, a volali nejprvé na hrabě Šlika a za ním na Václava z Budova. "A mezi tím Kristof Harant pro kněze Jana poslal, aby k němu šel, že již na něho pořádek přichází. A když přišli jsme k němu, naříkal na svou nevinu, že se mu křivda děje. A mezi tím prosil a zavázal kněze Jana, aby oznámil manželce jeho věci tyto : předně, že ji napomíná, aby při náboženství byla stálá; nebo já, prý, vím tak mnoho, že jest velmi vrtkavá a nestálá; a dokud Vy budete na Malé straně, ať se Vámi spravuje. Připomeňte jí to, že jsem já mnohé země projel, a i v náboženství mnoho přehlídl a zkusil, a naposledy jsem nic jiného nenašel, než to, že v samém milosrdenství božím a v zásluhách dostatečných jediného spasitele Krista Ježíš hříchův odpuštění i života věčného docházíme : a v té víře hotov jsem umříti, a jsem jist, že dnes mého milého spasitele tváří v tvář viděti a s ním i se všemi svatými toho života požívati budu. Druhé řekněte jí, prosím, ať s poddanými nakládá mírněji, robot jim nepřivětšuje, ale raději chudým poddaným ať pomáhá a jim platy a roboty odpoušti." Třetí s strany svých dětí jí tolikéž poroučel a svou poslední vůli oznamoval, aby je vychovati dala v náboženství pod obojí; i jiné některé věci jí přikazoval, jakby své děti vésti a jaké jim naučení, kdyžby dorostly, dáti měla. "A co Vás tu prosím," doložil, "to také jsem jí napsal; ale víceji snad na Vaše předložení, než na mé psaní učiní 8. To kněz Jan potom skutkem vykonal: ale jináč se děje" - poznamenal týž spisovatel.
"Potom s vzdycháním pan Harant doložil i toho: Ach můj milý bože! jaké země jsem projel, v jakých nebezpečenstvích býval, za kolik dnův chleba nevídaje; pískem jsem se jednou zasypal, a ze všeho mi můj milý pán bůh pomohl: a nyní v své milé vlasti nevinně umříti musím! Odpustiž pane bože mým nepřátelům! A v tom zavolali na něho. Pročež rozžehnavše se, šli jsme až na to zarmoucené lešení. Kristof Harant, jda ze světnice, řekl: V tebeť jsem, pane bože můj, od mladosti mé doufal, nedejž mi na věky zahanbenu býti! A za tím s knězem Janem říkal modlitbu, až přišli na lešení; a tu hledě do nebe, zvolal: V ruce tvé, pane Ježíši Kriste, poroučím duši mou! A svlekv se z kabátu, klekl, a opět po knězi Janovi hlasitě, do nebe hledě, volal: V tebeť jsem, pane bože můj! od mladosti mé doufal, a protož v ruce tvé, bože, poroučím duši mou! a v tom sťat byl."
Potom tělo Harantovo i s hlavou vloženo bylo do truhly k tomu již přihotovené a propuštěno jeho manželce, kterážto je dala do domu svého přenesti, pěkně obmyti a přistrojiti, načež téhož dne večer tiše a beze vší slávy v zemi posvátné pochováno jest.
A poněvadž Harant, kromě cti a hrdla, byl i statku odsouzen, proto také propadla císaři v pokutě ona první polovice hradu i statku Peckovského se vším příslušenstvím, ježto Harantovi podlé svrchu řečené smlouvy náležela po jeho druhé manželce Barboře Mířkovské z Tropčic. Potom ale léta 1622, v pondělí po sv. Šimonu a Judě, 31. Října, tato polovice propuštěna byla vdově Harantově, Anně Salomeně z Hořovic, v ceně odhadní 21.289 kop 34 gr. a 2 pen. míš. (D.Z.194. L. 20.) 9, kteráž pak ten celý statek Peckovský se vším jeho příslušenstvím l. 1624 v pondělí po sv. Jakubu, 29. Července, prodala Albrechtovi Václavovi vladaří domu Valdšteinského, knížeti Fridlandskému, za 130.000 kop gr. míš., k čemuž od něho ještě přidáno darem 1000 tol. říšských dceři její Sybile. (D. Z. 239. B. 13.) Valdštein pak léta 1627, dne 8. Prosince, daroval to celé panství, totiž zámek a městečko Pecku s jedenácti vesnicemi, klášteru kartouskému ve Valdicích blíž Jičína.
Vdova Harantova nezachovala se podlé jeho posledního nařízení, písemně i ústně jí zůstaveného, nébrž přestoupila nejen sama k víře katolické, ale dala také všecky děti své, s Kristofem Harantem splozené, v ní vychovati. Léta 1625 vdala se za téhož Heřmana Černína z Chuděnic, kterýž byl druhdy tovaryšem pouti Harantovy v zemích východních. Mimochodem budiž o něm zde poznamenáno, že na témž sjezdu l. 1619, kdež Kristof Harant ustanoven byl kommissařem stavovského lidu válečného, týž Černín, tehdáž hejtman Starého města Pražského, spolu s jinými zbaven byl svého úřadu, jakožto osoba stavům odporná; potom ale l. 1644 povýšen do stavu hraběcího.
Téhož léta 1625 v sobotu po proměnění Krista pána, 9. Srpna, odkázala Anna Salomena, někdy Harantová, veškeré jmění své nynějšímu svému manželu Heřmanovi Černínovi, a dítkám svým, po Kristofovi Harantovi pozůstalým, totiž Janovi Vilémovi, Leopoldovi Jiřímu, Rudolfovi Václavovi a svrchu dotčené dceři Sybile, v sumě 100.006 kop míš. na rovné díly. (D. Z. 142. E. 15.) Zemřela l. 1637.
Synové Harantovi Jan Vilém a Leopold Jiří zvolili sobě stav vojenský. Jan Vilém byl léta 1631 setníkem, a oženil se l. 1634 s Barborou Křineckou z Ronova, kterážto jemu spolu se svou sestrou Helenou Eustachií, provdanou Šternberkovou, potom l. 1637 dne 2. Května prodala statek Jilemnici s jeho příslušenstvím i se zámkem Roketnickým, za 64.000 kop míš. (D. Z. 314. C. 30.) Zemřel okolo léta 1643. Heslo jeho, v pamětní knížce rodu Harantova vlastní rukou zaznamenané, zní takto : Wer mich lobt in praesentia, und sehändet in absentia, den hol die pestilentia.
Druhý syn, Leopold Jiří, byl dle Tituláře l. 1652 vydaného tehdáž ještě živ. Padl v souboji, kterýž byl vznikl proto, že mu odpůrce jeho vyčítal potupnou smrt otcovu. Třetí syn, Václav Rudolf, stal se mnichem řádu bosáckého sv. Augustina, přijav jmeno klášterské Augustinus a S. Clara de Monte Falco. Týž odkázal léta 1632, 17. Srpna veškeré jmění své dvěma klášterům svého řádu, totiž ve Vídni a v Praze u sv. Václava v Novém městě, každému polovicí, a zemřel léta 1664 dne 18. Září co převor posléze řečeného kláštera u sv. Václava v Praze.
O dceři Sybile nic více se neví, nežli že l. 1632 již na živě nebyla. Krom toho zůstala také po Kristofovi Harantovi z druhého manželství ještě dcera Rozina Alžběta, kteráž se potom provdala za nějakého svobodného pána z Puchheimu.
Bratří Kristofa Haranta, jakož na počátku již řečeno, byli dílem jeho vlastní rodní, z téhož otce i matky, dílem pak poloubratří, matkou rozdílní. Vlastní a mladší bratr jeho, Adam Harant z Polžic a z Bezdružic a na Klenovém, zemřel již léta 1617 dne 12. Prosince, maje věku svého 52 let, a pochován jest ve farním kostele v Klatovech. Manželka jeho, Eva z Malovic, zemřela l. 1600 dne 11. Května.
Druhý a nejmladší jeho vlastní bratr, Jan Jiří (starší Harant z Polžic a z Bezdružic, na Velkých Hošticích a v Habarticích, vystěhoval se po bitvě Bělohorské i se svou manželkou Lidmilou z Příchovic (zemř. 1631) do Sas, kdež potom l. 1638 popsání cesty bratra svého Kristofa z češtiny na německý jazyk vyložil. Kdy a kde zemřel, neví se. Heslo jeho bylo : Vive deo et proximo.
Tohoto pak Jana Jiřího syn byl Kristof Vilém Harant z Polžic a z Bezdružic, jenž se narodil l. 1617 dne 10. Dubna. Léta 1642 vstoupil ve služby vojska císařského a setrval v nich až do smrti své. Léta 1648 píše se již plukovníkem a potom léta 1678 cís. skutečným komorníkem, generálním strážmistrem polním a plukovníkem pluku kyrysnického. Týž vydal nadřečený převod německý Harantova cestopisu v Norimberce tiskem, a věnoval to dílo přípisem, jehož datum jest v Norimberce dne 10. Dubna 1678, císaři Leopoldovi L, jakož v předmluvě praví, proto, že původce toho cestopisu, jeho v pánu zesnulý strýc Kristof Harant, jej v jazyku českém tehdáž panujícímu císaři Rudolfovi II. podati a přivlastniti zamýšlel. Týž Vilém Harant byl za svého času známý co náruživý a šťastný soubojník, pročež jej také vůbec nazívali duellatorem. Zemřel v Praze co generál jízdy a velitel posádky téhož města i nejvyšší velitel vojenský v zemi České, dne 25. Února léta 1691, a pochován v hlavním chrámu páně u sv. Víta 10. Heslo jeho vyznačuje zřetelně jeho k boji vybízející povahu: Frische, frische Feigen vor alle die, die mich neiden!
Z bratří Kristofa Haranta polourodých, po matce Anně z Útova, byl nejstarší Bohuslav Harant z Polžic a na Tisovém, kterýž ale zemřel již před rokem 1584. Druhý poloubratr, Jindřich Harant z Polžic a z Bezdružic a v Klatovech, zemřel léta 1603 dne 15. Prosince, v 61 letech věku svého, a tu v Klatovech ve farním kostele pohřben. První manželka tohoto byla Anna z Janovic, a druhá Anežka z Lažan, kterážto zemřela l. 1628 dne 18. Listopadu v městě Hofu ve Vogtlandě. Třetí poloubratr, Jan Bořivoj Harant z Polžic a ve Vrchavči, jakož se v Tituláři léta 1589 jmenuje, zahynul potom v bitvě mořské, ježto svedena byla s Turky. O polousestrách Kristofa Haranta z též Anny z Útova, totiž Brigitě, Johance, Regině a Lidmile, neví se dále nic.
O jiných dalších příbuzných a potomcích rodu Harantovského, komu na tom záleží, najde zprávy důkladné ve spisu od sboru numismatického v Praze vydaném: "Beschreibung der bisher bekannten böhmischen Privatmünzen und Medaillen." V témž spisu také vyobrazen jest peníz oblý, na památku Kristofa Haranta z Polžic, však ale již v časích pozdějších, jak ze stříbra tak i ze zlata ražený (Tab. XV. 120.); na jehož jedné straně spatřuje se obraz Harantův, a na druhé rodu jeho znak s poznamenáním roku 1618 a počátečních písmen jmena jeho : K. H. Z P.
Kristofovi Harantovi propůjčovalo se každého času čestné místo v životopisích a vyobrazeních mužův učených země České. První počátek životopisu jeho učinil Bohuslav Balbín. v "Bohemia docta", Tract. I. pag. 54. Obšírnější životopis podal potom Pelcl v "Biographien böhmischer Gelehrten", III. str. 86; ale zprávy jeho jsou tak matné a nedůkladné, že se zdá, jakoby byl Pelcl ani Harantova cestopisu sám nečetl, jinakby se aspoň s tímto pramenem shodovati musel, čehož nikterak není. Pelclovu práci potom spůsobem svým vzdělal Schiffner, v "Gallerie der interessantesten und merkwürdigsten Personen Böhmens", V. str. 64, jalovým přemítáním a nechutnými smyšlénkami na spůsob povídky ji rozšířiv. Pešek v "Geschichte der Gegenreformation in Böhmen", I. str. 435 až 441, ku práci Pelclově přidal jen některé zprávy z Persekucí církve o posledních dobách života Harantova. Heber, v "Böhmens Burgen" atd. II. 1. str. 15-19, o Harantovi již mnoho nového a dobrého na světlo vynesl z desk zemských, v ostatním ale také zúplna spoléhal na Pelcla. Nejzevrubnější a spolu i nejdůkladnější zprávy o Harantovi, ovšem hlavně v účelu rodopisném, přináší spis málo výše jmenovaný sboru numismatického v Praze. Kterých pramenů zde v tomto životopisu jsme užili, větším dílem již na svých místech poznamenáno jest. Přitom však nemůžeme nevzdati díkův slovútným pánům, panu Antonínovi Rybičkovi ve Vídni za laskavé přidání výpisův z pramenů některých, jichž zde v místě není, a panu Václavovi Hankovi, bibliotékáři českého Museum, za ochotnou pomoc při vyhledání pramenův, ježto se v témž Museum chovají.
Nejstarší a prvotní vyobrazení Kristofa Haranta, od slovutného císařského rytce Jiljího Sadelera pocházejíc, jest ono, ježto Harant sám k cestopisu svému připojil; dle něhož pak učiněno bylo Norimberské k německému vydání téhož spisu, a potom Balzerovo v "87 Abbildungen böhm. und mähr. Gelehrten und Künstler"; a i toto zde přiložené vyobrazení dle onoho původního spůsobeno jest.
Již nahoře učinila se zmínka, že do textu prvního vydání pojati jsou také dřevotiskové, od Haranta samého kreslení, jichž v obou dílech vesměs do padesáti se počítá. Příznivou náhodou zachovalo se nám až potud patero týchž desk dřevěných, jimiž se první vydání tisklo, totiž dvě k prvnímu dílu a dvě k druhému; mezi kterýmiž jedna, představujíc nové město Jerusalém, jak obsahem nejdůležitější, tak i nejzachovalejší jest, kdežto se čísla zúplna shodují s vypsáním přednějších míst téhož města, jež se nalézá na str. 238 a 239 vydání tohoto.
Sbor Matice české, umíniv vydati zanímavý i úžitečný, a v prvním vydáni svém již velmi vzácný cestopis Harantův tiskem, snesl se z hodných příčin na tom, aby dřevotiskové v něm, nemajíce nyní vůbec leč jen cenu archeologickou, byli pominuti, a jen ono vyobrazení nového Jerusaléma, touž prvotní deskou je spůsobíc, aby se přiložilo jako na ukázku; dále také ustanoveno, aby některé méně podstatné texty latinské i řecké, jako zpěvy a modlitby, statuta i listiny, a zvláště takové, ježto i krom toho v jazyku českém tu se přinášejí, z tohoto vydání se vymezily, však obojí tak, aby se spisu v podstatě jeho nikoli neublížilo; a poněvadž Harant dle obyčeje spisovatelův tehdejších ve spisu svém zhusta užívá také slov cizích, sluchu našemu neobyčejných a jej urážejících, taková slova aby se v textu jinými vhodnými a správnými nahradila, ale aby vždy předce dole pod sloupcem byla poznamenána.
Co se pak jazyka samého ve spisu tomto dotýče, nemůžeme ho nikoli naskrze a bez vyjímky za vzor správnosti a dokonalosti schvalovati. Neb toho času spisovný jazyk český vůbec již velmi byl pokažen, zvláště v užívání příčestí tak řečených; na čež již Melantrich léta 1580 stěžoval, uznav za potřebné tiskem vydati "Krátkou správu pravého mluveni, jak vlastně mužskému a jak vlastně ženskému pohlaví mluviti náleží; item jak mnohu a jak jednomu; čehož nyní, prý, mnohý nešetře a nové zvyklosti užívaje, ledakdys v řeči své, aneb ve psaní svém, udělá z muže ženu a z ženy muže, z jednoho mnoho a z mnoha jednoho, a to nejvíce in participiis." Táž vada nalézá se i u Haranta; a však nechtíce ve spisu jeho mnoho rýpati, opravili jsme jen nejhrubší takové poklésky, jiných, a zvláště užívání ženského příčestí -íc místo mužského -e v časoslovech takových, kdež mužské příčestí s třetí osobou jednotného počtu času přítomného se shoduje, ku př. milujíc místo miluje, radujíc místo raduje atd., tak zanechavše. Jiná vada Harantova ve spisu tomto jest, že pravidelného genitivu ve rčení negativním a při jistých složených časoslovech všude důsledně nešetří; tak ku př. píše: dobyti město, zanechati něco a j.; a také v zájmenech osobních užívá všude instrumentalu ním, ní, nimi bez předložky, místo správnějšího jím, jí, jimi. Přes to však přese všecko může se mnohý ze spisu Harantova vždy ještě mnohému dobrému jak v jazyku tak i v pravopisu přiučiti; i dotkneme ku př. jen toho, že Harant při vší nesprávnosti tehdejšího psání spůsobu vždy předce píše dvoustran-ý, čtverhran-ý, kdež nyní v obyčej vešlo psáti dvoustran-ný, čtverhran-ný, ač toto složené přídavné právě tak utvořeno jest, jako dvouhlav-ý (orel), čtyrnoh-ý (stůl), a nikoli dvouhlav-ný, čtyrnož-ný.
Mapka k tomuto cestopisu náležitá připojena bude k dílu druhému.
V Praze, v měsíci Březnu 1854.
Karel Jaromír Erben.
zpět na obsah 
Další: Předmluva k čtenáři