|
- Havlíček | - Národní noviny | - |
(N. N. dne 30. srpna 1848.)
Nastaly nám v Rakousích časy, na které jsme ani v nejbujnějších přáních pomysliti si netroufali; dostalo se nám v Rakousích tolik svobody, že se mnohým zdá až příliš býti! Pravím v Rakousích, protože se toto poslední nýní o Čechách říci nemůže.
Čím to ale jest, že přece posud se svým osudem spokojeni býti nemůžeme; čím to jest, že dosáhnuvše cíle tužeb svých, - svobody, - přece jaksi úzkostlivě do nejbližší budoucnosti hledíme?
Jest to pro nejistotu, protože té celé svobodě úplně nevěříme, že se nám jaksi lehce nabytá býti zdá, a tudy lehce ke ztracení.
Přátelé milí! kteří jste upřímní a poctiví milovníci svobody, demokratie, rovnosti práv, spravedlnosti atd., kteří jste od jakživa tak svobodně smýšleli již za staré vlády, pokud se to za přestupek považovalo, kteří nejste liberalisté a demokrati ode dneška snad jen proto, že to nyní v modě jest, že nyní demokratie panuje a vynáší, - vás, přátelé milí! žádám, abyste se mnou následující rozvážení učinili.
Jak stojí nyní v celém rakouském mocnářství záležitosti svobody?
Rakousko jest země nejedna, nýbrž z rozličných zcela rozdílných, ba nepřátelských národů složená, a proto jest v Rakousích mnohem tíže všeobecné usrozumění a porovnání uvésti, než v kterékoliv jiné zemi. Jiné země mají obyčejně jen rozdíly ve stavech a v politickém smýšlení, poněvadž obyčejně jen od jednoho národu obydleny jsou aneb aspoň že převaha jednoho národu tak veliká jest, že se jí musí jiné slabé části ve všem podříditi. U nás ale v Rakousích Němec, Maďar a Slovan (Vlachy a Rumuny nepočítaje), ostře a mohutně proti sobě stojí vždy hotovi jeden na útraty druhého moc svou zvětšiti. Odtud pro všeobecnou svobodu vysvítá vždy veliké nebezpečenství. Slované ještě nejupřímněji svobodu pravou milují, oni jedině snad chtí rovnoprávnost všech národů rakouských, neosobujíce si přednost a panování nad jinými, chtí Slované rakouští jen tolik, aby byli rovni ve všem ostatním. Toť skutečně sami ke své cti říci a dokázati můžeme. Němci a Maďarové panovati chtějí, jedni v jedné, druzí ve druhé polovici Rakouska, tak aby ostatní vedle nich bydlící národové jim podřízeni byli. Vlachové dokonce se od Rakouska vší mocí odtrhnouti chtějí, a o to v posledních časích brannou mocí usilovali.
Co se tedy politiky národností týče, a když se jen na národnost ohled béře, vidíme patrně, že ani Němcům, ani Maďarům, ani Vlachům na zachování celého Rakouska nic záležeti nemůže a nezáleží. Naopak, když béřem zřetel pouze na národnost, musíme uznati, že by pro Němce, pro Maďary a pro Vlachy vlastně lépe bylo, kdyby Rakousko pominulo a se rozpadlo.
Němci rakouští by se k německé říši připojili, a tak spojeni ouzce s ostatními soukmenovci svými, jeden veliký a mocný stát utvořili; Maďaři by samostatné veliké Uhersko měli, po které samostatnosti již dávno baží ctižádost jejich, a ve kterém mocnářství by oni Maďaři jediným panujícím národem byli, zvětšujíce se poznenáhlým zmaďařením všech ostatních mezi nimi bytujících národů; a Vlachové by se k ostatní Italii přivtělili. Sami Rumunové (Vlachové) rakouští by v takovém pádu Rakouska ke svým ostatním spolurodákům v Multanech a ve Valachii se připojili, třeba pod tureckou neb ruskou ochranou, kdyby se nemohli samostatně udržeti.
Jenom Slované rakouští nemají takových vyhlídek. Kdyby bylo Rusko země svobodná, konstituční, mohli by Slované rakouští tak jako Němci, Maďaři a Vlachové bažiti po spojení s rodáky svými, aby jakožto jeden veliký národ. jakožto soustátí slovanské čestné a snad nejpřednější místo zaujímali mezi ostatními národy tohoto světa. Ale Rusko jest země despotická, a my ostatní Svobodní Slované musíme se, bohužel! tohoto vlastního bratra svého co nejhoršího nepřítele varovati. Každý kmen z nás rakouských Slovanů jest sám pro sebe slabý, aby vedle jinonárodních mocných sousedů čestné, samostatné místo zaujímal. Odolá naše české království, kdyby i skutečně mocnou a brannou rukou od ostatního Rakouska se odtrhnouti mohlo (o čem nyní pochybuji), odolá pak vojskům celého Německa, které by jistě rádo takové příležitosti použilo k podmauění Čechů? Odolají Poláci přemoci carské, aby se opět všichni v jeden politický stát spojiti mohli? Má Horvatsko dosti moci proti Maďarům, Turkům i Němcům? - Dobře tedy, proč se vespolek všichni nespojíme, abychom této potřebné síly a mohutnosti nabyli?
Odpověď na tuto otázku jest následující: My, Slované rakouští, předně nejsme pohromadě, nesousedíme zrovna vedle sebe, nýbrž odděleni jsme od sebe jinými národy, a proto se sami spojiti nemůžeme, nýbrž museli bychom do spolku i tyto mezi námi položené národy přijmouti. Za druhé ale tam, kde skutečne pohromadě jsme, na severu, Pozňany, Slezsko. Lužice, Cechy, Morava, Slováci, Haličští Poláci a Rusíni, zase naše národní uvědomnění, naše národní odhodlanost, náš cit jednoty není posud tak vzdělaný a vyvinutý, jako by si toho přáti bylo. Moravan nedůvěřuje Čechovi, Slovák Moravanu i Čechovi, Polák Rusínovi, Rusín Polákovi, rolník haličský šlechticovi, a ještě mnoho času uplyne, ještě mnoho pracovati a lid svůj poučovati musíme, než docílíme, aby touha po jednotě slovanské byla mezi námi všeobecná. A kdyby skutečně mezi námi všemi severo-západními volnými Slovany, kterých jest dohromady asi 14 milionů, panovalo tolik sympathie a dorozumění, bychom samostatné svobodné spojené státy utvořiti mohli, jest veliká otázka, vystačila-li by naše moc beze všech prostředků, jak peněžitých, tak pravidelného vojska, pak v nepořádku, v jakém bychom jistě nějaký čas se nacházeli, odporovati vojskům rakouským, pruským a německým, kterážto by jistě našemu novězrozenému státu za kmotry se nepostavila? - nic nemluvíce ani o Rusku, o němžto vždy věřiti musíme, že bude držeti s legitimností a s dynastiemi. - Jakkoli tedy my, Slované západní, po spojení bažíme, musíme přece sami uznati, že naše nynější síly a postavení nedávají nám žádné naděje na uskutečnění svých přání.
Lépe než my sami postarala se o nás náhoda a historie; ejhle! v rakouském mocnářství skutečně všichni pohromadě jsme; rakouské mocnářství jest ten svazek, který veliký počet našeho národa dohromady váže, držme se tedy tohoto spojení, važme si této náhody nám velice prospěšné, to jest jinými slovy a krátce řečeno: My, rakouští Slované, máme nejvetší potřebu a užitek z toho, když se Rakousko pohromadě udrží, poněvadž se tak i my, Slované, pohromadě udržíme: přičiňme se tedy o to celou silou svou!
Toto zde právě řečené zdá se mi nejlepší důkaz býti o tom, že Slované rakouští skutečně upřímně o Rakousku smýšlejí: majíť z toho prospěch, a to se mi v tomto světě trvanlivější a bezpečnější pohnůtkou býti zdá, než všechny řeči o věrné oddanosti atd. atd.
Doufám, že jsem dosti zřetelně a ku přesvedčení provedl a dokázal, že nám, Slovanům rakouským, velice na tom záležeti musí, aby se Rakousko zachovalo. To tedy chceme a chtíti musíme; ale jakých prostředků se nyní v těchto okolnostech k dosažení tohoto cíle uchopiti máme? O tom tedy budiž další naše rozjímání.
Komu kromě nás ještě také záleží na zachování Rakouska, abychom síly svoje s jeho silami spojiti mohli? - Zajisté nikomu více než naší rodině císařské (dynastii) Habsburské, což ani dokazovati zapotřebí nebude. Přiznejme se ale, že naše rodina císařská pro nás důležitý, totiž mocný jest spojenec; onať má veliká, sobě zcela oddaná vojska a kromě toho veliký počet obyvatelů celého mocnářství ze starého zvyku (veliká to moc mezi lidmi!), na této staré dynastii věrně lpí a jí se vždy přidržovati bude; dynastie naše má také pro sebe starou legitimnost a historické právo, ona má také jinde za hranicemi mocné přátele, Nám, Slovanům, záleží na zachování Rakouska, dynastii Habsburské též záleží na zachování Rakouska, držme se tedy dynastie, držme se monarchického principu.
Ale na jedno nezapomínejme: ačkoli nám i dynastii záleží na zachování Rakouska, jest v tomto ohledu mezi námi a dynastií veliký rozdíl, na který veliký ohled míti musíme. Nám, národům slovanským, záleží a záležeti musi na zachování svobodného, demokratického Rakouska: dynastii nemusí záležet na svobodě a na demokratii, jí záleží hlavně jen na Rakousku.
Jisto jest, že dynastie sama svými prostředky a svou mocí aristokratické a nesvobodné (absolutistické) Rakousko udržeti nemůže, neb vlastně již nemohla, neboť toho jsou letošní jarní události patrným důkazem.
Jisto jest za druhé, že by dynastie sama svými prostředky a svou mocí ani demokratické a svobodné Rakousko pohromadě udržeti nemohla, kdyby jí v tom větší část národů odporovala.
Pochybno jest, jest-li by dynastie naše despotické a aristokratické Rakousko pohromadě udržela, třeba bychom my všichni Slované ji v tom podporovali, totiž jinými slovy řečeno: Kdybychom se my, Slované, bez ohledu na svobodu s dynastií k tomu účelu spojili, abychom ostatní národy neslovanské v Rakousích sobě podmanili a je poslovanštili: není jisto, že zvítězíme a účel svůj dosáhneme.
Jisto ale jest nade všechnu pochybnost, že my, rakouští Slované, ve spojení s dynastií svobodné a demokratické Rakousko pohromadě udržíme, třeba se i ostatní národové, jmenovitě Němci a Maďarové, o zničení a rozpadnutí jeho pokoušeli. To jest jinými slovy řečeno: Když my, rakouští Slované, spojení s dynastií svobodu a demokratii zachováme, zdržíme rakouské Němce od centralisace Frankfurtské a přinutíme Maďary, aby zanechavše svého osobování a oddělování, pod těmi samými výminkami jako my ostatní s Rakouskem spojeni zůstali, a tak svého cíle dojdeme.
Zapotřebí k tomu ale, jak již praveno, trojího: předně, abychom se my, Slované, demokratie a svobody věrně drželi; za druhé, abychom s dynastií spojeni byli a za třetí, aby též dynastie při svobodě a demokratii pevně stála. Že my, Slované, rádi a pevně se demokratie a svobody přidržíme, o tom nepochybuji: od dynastie odtrhovati se nemáme žádnou rozumnou příčinu, držeti se jí ale mnohé; o to třetí ale hlavně jde, aby se dynastie také pevně a věrně svobody a demokratie přidržela. Pokud to záleží od pouhé dobré vůle a od pouhého smýšlení naší císařské rodiny, musíme naději míti, že sama svůj prospěch dobře rozváživši, s upřímnými rádci svými se poradivši, od svobody a demokratie neodstoupí. Jsouť ale kromě toho v naší moci prostředky, kterými k tomu působiti můžeme, aby dynastie naše svobody a demokratie se přidržela. Prostředky tyto jsou dva: spravedlivost naše v národním ohledu a mírnost naše v politickém.
Spravedlivostí svou v národním ohledu můžeme se my, Slované rakouští, vždy nad ostatní národy vyznamenati. Mnozí této spravedlivosti, totiž pravé svobodě nikterak rozuměti nechtějí, oni přejí si svobodu, ale jen pro sebe, jiným nedovolují toho, co sami pro sebe žádají, ale, Slované rakouští, kteří jsme posud vždy byli proti ostatním ve křivdě, zaujímajíce všude jen druhé neb poslední místo, dovedeme se nyní nejlépe spravedlivě a snášenlivě s ostatními porovnati, zvláště když nic jiného, nic více žádati nebudeme než rovnost, neosobujíce si přednost. Takovým spůsobem získáme si pro sebe mnoho myslí také mezi spravedlivými a snášenlivými Němci, Maďary a Vlachy rakouskými, kteřížto důvěřujíce ve spravedlivost a snášenlivost naši, rádi s námi v jednom státním foederálním spojení zůstanou: a tím i sobě i dynastii znamenitě usnadníme zachování Rakouska.
Co jest mírnost v politickém ohledu, o tom, jakožto věci pro nás v tomto okamžení nejdůležitější, a pro zvláštnost tohoto času velmi choulostivé, mnohem obšírněji promluviti musíme, vezmouce při tom ohled na rozličné stavy občanů rakouských, jak nyní k sobě stojí a na nynější říšský sněm ve Vídni.
Stran politického smýšlení slyšíme a čteme posavad množství jmen rozličných stran, slyšíme o radikalistech, demokratech, aristokratech, konservativních, absolutistech, moderadech, progresistech, reakcionářích atd. atd. Která strana jest nejlepší? které se máme přidržeti? - Vidíme a slyšíme, že jedna druhou dle možnosti zlehčuje, a že každá jen sama sebe za rozumnou, za dobře smýšlející pokládá; což tu dělati, jak tu svědomí svému se zachovati?
Podáme k tomu následující klíč. Stojím na tom, že není více hlavních rozdílů ve všelikém politickém smýšlení než dva, totiž jedna strana poctivých a rozumných, druhá nepoctivých a nerozumných lidí. Poctiví jsou, kteří se věrně drží té zásady, kterou jsme se od nejpřednějšího liberalisty tohoto světa naučili: co nechceš sám trpěti, nečiň jinému; nad tuto zásadu není nic liberálnějšího na tomto světě. A byťby i byli poctiví lidé, často z nerozumu proti svému nejlepšímu mínění a přesvědčení jednají a dobré věci škodí.
Každý poctivý a spolu rozumný člověk jest liberální, jest demokrat, třeba se ani sám za liberálního a za demokrata nevydával; mnohý dobře smýšlející, ale při tom nerozumný člověk, ačkoliv se domnívá býti liberální a demokrat, přece z nerozumu často demokratii a liberalismu nevědomky škodí a překáží; lidé chytří sice, ale nepoctiví, ačkoli se sami za liberální a za demokraty vydávají, nemohou nimi ani býti.
Schválně se tu o slovech: radikální, konservativní, moderados (mírný) ani nezmiňujeme, poněvadž jsou to pouhé formy, nehodící se nikterak k dobrému označení politických stran. Neboť býti a nazývati se radikálním, jest zrovna takový nerozum, jako býti a nazývati se konservativním neb moderadem. A proč? Proto že rozumný a poctivý demokrat u liberalisty musí být radikální, konservativní i moderados zároveň. On totiž musí všechno, co jest rozumné, poctivé a demokratické, zachovati a udržeti (conservovati), a v tom jest konservativní; všechno, co jest aristokratické, neliberální, nepoctivé, nerozumné, musí hledět vypleniti a vyhubiti, a v tom jest buď radikální nebo moderado, jak toho kdy potřeba žádá. Neboť nemáme vždy dostatečných sil k tomu, co bychom učiniti za dobré uznali, a člověk, jenž hlavou zeď proraziti chce, může být sice nejpoctivější, ale je jistě - nerozumný. Poctivý a rozumný demokrat tedy jest tenkrát radikální, když vidí, že jeho síly dostačí vykořeniti něco aristokratického, nepoctivého a neliberálního; kde ale toto jemu protivné v tak hrubé moci se jeví, že nemožno jest najednou a úplně tuto moc zničiti, tam jest mírný (moderados), to jest, on se nepodrobuje této moci, ale hledí ji poznenáhla seslabiti a konečně nad ní zvítěziti.
Užijme těchto zásad v příkladu z našeho vlastního života! Co by nám ku př. před půl rokem byl pomohl radikalismus proti tehdejšímu absolutismu a aristokratii ? Nic, než že bychom byli seděli na Spielberku neb někde jinde v tuhé vazbě, a že by naše slabá síla úplně vyhubena byla. Co bychom byli prospěli dobré věci?
Řádný demokrat a liberalista nemůže se jinak spokojiti, než úplnou demokratii a svobodou; on tedy nemůže jen na polovici neb některé části přestati; ale on nemusí všechno chtíti najednou, když to možná není, nýbrž vždy jen tolik, co možná dostati a poraziti, a o ostatek opět dále se přičiňuje; kdežto přepjatci najednou všechno žádajíce, přeceňujíce sil svých, často všechno ztratí a nic z toho nedosáhnou, co si žádali. - Takovým spůsobem musíme hleděti na politické snažení našich časů.
V Rakousích až do března panoval absolutismus, aristokratie, vojsko, byrokratie a hierarchie, zajisté pět velikých sil. Najednou klesla jejich moc ne naší silou, nýbrž nejvíce následkem událostí zahraničných velmi kvapně, že jsme se ani nenadáli. Táži se všech rozumných: Zničen jest u nás absolutismus, zničena aristokratie, byrokratie, hierarchie? zlomena jest jejich síla tak, že se jich není zcela co obávati ? - O, nešalme se sami, přiznejme se, že posud ani síly své s našimi neměřili, nemysleme, že již nám úplně odstoupili vítězství. Nikoli, ubezpečuji vás, že jen čekají na příhodnou dobu, aby se ještě o vládu nad námi pokusili. Jejich moc jest vojsko, oni mají veliké jmění, jim slouží mnoho okolností, které my ani neznáme, oni mají spojení dobré mezi sebou a za hranicemi. A naše síla proti nim kde jest? kde stojí naše vojsko, kde jsou naše miliony? - nikde. Jediná naše moc byla posud veřejné mínění; udrží-li se ale anarchie a nepořádek jako nyní ještě nějaký čas, jisto jest, že i veliká část veřejného mínění proti nám se obrátí, neboť, bohužel! že většině pokoj jest více milý než svoboda, a ještě více bohužel! že veliký počet našich spoluobčanů tak málo vzdělaný jest, že považuje ten stav přechodu od otroctví ke svobodě, v němžto se nyní nacházíme, a který nevyhnutelně nepořádků jest plný, již za tu očekávanou svobodu!
Což tedy divu} že se mnohým taková domnělá svoboda nelíbí! A čím dále tento stav přechodu, tato nejistota trvati bude, tím více získá ona strana přívrženců, která pak bez ohledu na svobodu opet pořádek zavede, ale pořádek takový, že bude u nás opět tak ticho, jako bylo až do letošního roku, ticho hrobové. Povinnost největší všech opravdových a nezištných přátel svobody jest tedy všemožně o to se starati. abychom opět pod zákonem žili, aby se místo starého zbořeného stavení vlády naší nové, času přiměřené vystavělo, a tu jsme u říšského sněmu a u ministerstva.
Říšský sněm nynější i ministerstvo povstalo v revoluci, sněm vyvolen jest na nejširším základu zcela bez censusu v nejúplnější svobodě, a může se tedy vším právem považovati za vyslovenou vůli všech národů; ministerstvo jest skoro celé vzato z národu, a smýšlení jeho jest skutečně liberální. Ale ministerstvo nynější nemá posud tolik moci, jak bychom si přáti měli, mnohé silné závady stojí mu v cestě, když by své dobré zámery ve skutek uvésti chtělo. Celá aristokratie nenávidí toto demokratické ministerstvo, a vojsko jenom s nechutí se podrobuje. Ve sněmu ovšem užívá ministerstvo důvěru veliké většiny, ale právě proto zas strana Frankfurtistů nyní s největší zuřivostí proti ministerstvu vystupuje. Tato strana ve sněmu přeje si patrně záhubu rakouského mocnářství, poněvadž jen v tomto pádu doufá na vyplnění nejvřelejší touhy své, totiž, aby tak nazvané německé provincie (mezi nimi ovšem Čechy a Morava), k Německu připadly. Od té doby, co tato strana pozoruje slabost svou ve sněmu, od té doby, co pozoruje, že ministerstvo od Frankfurtu odstoupilo a foederalisticky smýšlí, od té doby zuří tato strana ve sněmu a její časopisy "Der Radicale," "Constitution'' "Gradaus" atd. s největší vzteklostí proti ministerstvu, proti většině sněmu a jmenovitě proti deputovaným českým, poněvadž nás za původce všeho toho považuje.
Všechny nadávky, jaké nyní v modě jsou, totiž reakcionář, antidemokrat, terrorista, absolutista, aristokrat atd. sypou nyní tito poraženi Frankfurtisté na nás, mluví zjevně o nové revoluci, ano v časopisu "Constitution" stále nedávno proraženým písmem: "Jsme opět před 13. březnem, nazývá-li se tyran náš Metternich aneb říšský sněm, to jest jedno" atd.!!! Taková řeč praví jinými slovy: Všechno, co se mně nelíbí, jest tyranství, a ona důkladně označuje celou tu podobně smýšlející část Vídeňského zkaženého časopisectva.
Že ale deputovaní čeští s lidmi podobného smýšlení, kteří v rozmíškách, nepokojích a v nepořádcích užitek svůj mají a hledají, souhlasovati nemohou, jest věc patrná: cesty naše nejsou cesty jejich a účel náš zcela protivný jest účelu těchto anarchistů. Všichni poctiví a upřímní přátelé svobody snaží se nyní srozumění mezi rozličnými národnostmi rakouskými usnadniti a uskutečniti, jenom tito ale sobečtí Němcové chtí pro zisk svého Němectva všechno ostatní obětovati: ale duch spravedlnosti zahladí jejich hanebné úmysle a dobré dílo podaří se proti všem jejich piklům a hanebným úskokům.
zpět na obsah 
Další: Naše zásady