Foederalisté a centralisté II.

(N. N. 8. ledna 1850.)

Spor mezi centralisty a foederalisty v Rakousích rozhodnouti se dá docela snadně následující jednoduchou otázkou: Chcete, aby bylo Rakousko konstitučně-svobodným státem? Jest-li to chcete, musíte uznat, že se vládnouti musí dle vůle a ve smyslu většiny; bude-li se ale vládnout ve smyslu a dle vůle menšiny, kterak můžete očekávat, že si většina (t. j. 28 milionů Slovanů, Vlachů, Maďarů a Rumunů dá líbiti nadvládu, panování a přednost tak malé menšiny 7 milionů Němců? - Ovšem cestou ordonancí; ve formách absolutních, samopanovnických dá se oktrojovat německá centralisace, ale kterak obstojí před říšským sněmem, který se přece jednou svolati musí, a byť by se sebe déle odkládati chtěl? S jakým citem budete moci jakožto rozmazlení Benjamínové vlády vstoupiti do sněmů svých v každém ohledu odstrčených a v každém ohledu silnějších bratří? Nebudete se styděti za privilegia udělená vám na útraty všech ostatních, za onen strakatý šat sešitý pro vás z pobraných ostatním bratřím kusů ? - Či odřeknete se raději konstituce, abyste se nemuseli setkat s nepříjemnou většinou na sněmu, která od vás bude žádat svých otců dědictví? Někdo sice má od Boha ten dar, že se za nic nestydí, a že by třeba ve spojení s despotismem hledal svůj prospěch; tu ale se najednou sama obrátí zbraň proti vám, kterou jste nedávno ješte tak hbitě proti nám šermovali. Za času revoluční doby r. 1848, když jste násilným způsobem chtěli utvořiti jednotu německou, vyhlašovali jste nás všude po celé Evropě za otrocky smýšlející reakcionáře, proto, že jsme se k jednotě německé připojiti nechtěli: nyní ale, když ta vláda, proti které jste revoltovali, ještě za náhradu privilegie vám dává a ještě větší v budoucnosti slibuje, nyní nás prohlašujete za rýpaly a revolucionáře pro to samé, že opět nechcem být v jednotě německé! Vy tedy z jedné huby na horko a na studeno foukáte, jak toho právě sobectví vaše požaduje. Pravili jste, že my pro národnost zadáváme svobodu, a nyní se ukáže, že zrovna naopak vy pro národnost svobodu zadáte, protože se vaše nadvláda v Rakousích jinak, než na cestě ordonanční udržeti nedá, proto, že každý říšský sněm s nesmírnou většinou bude proti ní protestovati: i kdyby se všemožně skrze veliký census obmezoval hlas lidu na sněmě, přece se nikdy nepodaří vlašskou, maďarskou a polskou šlechtu i při nejvyšším censusu ze sněmu rakouského vytisknouti, a tak nahradí v otázce této nám ostatním Slovanům hlasy, které ztratíme pro naší šlechty poněmčilost a necitelnost k národu!

A kdo jest tedy svobody milovnejší, ten kdo na poctivou většinu hlasů na sněmě se odvolává, nebo ten, kdo se pod šos ordonanční vlády ukrývá?

Všechny servilní vládní noviny a všechny německé nevyjímajíc ani nejliberálnější, velmi jedovatě brojí posud ještě proti zásadám foederalistickým článku p. Palackého, a nevíme skutečně, které z nich s větší jedovatostí. S velmi předčasnou kvaplivostí volají všechny, že již foederalisté poraženi jsou - a ještě ani nebyl sněm, ještš ani se foederalisté všichni neozvali.

Na ukázku, že se Němci ve svých kvapných a samolibých vítězných pokřicích velice mýlí, uvádíme zde několik novějších ohlasů.

O smýšlení Maďarů podá nám světlost dokonalou následující článek centralistické "Presse." Dopisovatel z Peště do "Presse" píše: "Palackého politické zdání bylo zde s živým účastenstvím čteno, a přívrženci maďarského trikoloru jsou s českým dějepiscem docela srozuměni, i považují kapitulaci u Vilagoše za novou porážku na Bílé hoře u Prahy. Maďarské noviny budou Palackého politicko-diplomatickou notu ve zvláštních úvodních článcích rozebírati." -

Kdo do dnešní naši rubriky Rumunové nahlédne, přesvedčí se, že tento národ skutečně již od J. M. C. to žádal, oč se p. Palacký ve svém článku zasazuje, a že každý národ především jednotu svou a všemožnou samostatnost si žádá. Rumunové jsou ze všech národů nejméně procitlí, a ejhle! i oni již porozuměli svému opravdivému prospěchu.

O smýšlení Jihoslovanů podali jsme již dříve zprávy a tito kmenové dílem na svých sněmích, dílem peticemi, dílem skrze důvěrníky své žádali již o všechno to, ba ještě ti o víc než v článku p. Palackého jest vytknuto a nemůže být žádná pochybnost, že se ve věci samé úplně s námi shodují. Že však i ve vojenské hranici slovanské podobné smýšlení panuje, to ani Němci sami tajiti nemohou.

Vídeňský ""Wanderer" píše: "Dle zpráv ze srbské hranice není tamnější smýšlení velmi potěšitelné, a též mezi úředníky má národní strana své přívržence. Vojsko posádkou tam ležící jest dnem i nocí k boji připraveno. Při takovýchto poměrech může se každý domysliti, že známý článek Palackého nesmírnou sensaci zde způsobil."

Jeden z nejváženějších hlasů ale ozval se právě mezi Poláky. Jediné jejich neodvislé noviny "Czas" v Krakově které kromě toho pro přísnost tamnější vojenské správy jen málo mohou své pravé mínění vysloviti, takto píši v posledním svém čísle:

"Protivníci foederace v tolikerých již projevených hlasích nevnikli ani jeden do hloubi věci, o které se jedná, nesměli se měřiti s celou její váhou, pluli toliko na povrchu, chytali se zdánlivých protimluvů nebo nepatrnejších návrhů, které se zásadou samou přímě ve spojení nejsou."

"Do této třídy klademe všechny repliky novin "Reichszeitung", "Lloyd", "Lit. Correspondenz" a "Ostdeutsche Post." Námitky a důvody jejich nejsou dost důkladné; neodpovídají přímo otázce samé, ale usilují její následky porážeti. Co do nás, my přijímáme docela zásadu p. Palackého a jestli návrhy jeho nevydrží kritiku (přestati při nich také nechceme) není to vina zásady ale navrhovatele.

"Jako ve věku XVI. a XVII. nemožno a ovšem velmi těžko bylo slíti v jedno tělo, tvořící celek úzce s sebou srostlý, dvě země náboženství katolického a protestantského; jako usilování tohoto druhu roznítily válku, která během jednoho století učinila z celé skoro Evropy jedno veliké zbořeniště: tak za našich časů usilovati o utvoření jednostejné říše na ujmu a škodu národností, jest tolik, co vháněti země do záhuby války domácí, jest tolik, co stavěti se humanitě v cestu. My nepochopujeme centralisaci, která by nebyla v odporu s národnostmi, a mínění naše sdílí, jak se zdá, časopis "Reichszeitung," když praví, že skoro všechny monarchie evropské povstaly ze sloučení různo-národních provincií. Jsou-li nyní jednostejné, tohož původ jest ten, že ty různo-národní provincie v boji s politickou myšlénkou říše zahynuly jako zvláštní těla, z vlastního organismu život čerpající, a staly se toliko mrtvými údy, jichž životním nervem jest ona vedoucí myšlénka v prostředku země, jest vláda ústřední.

"Ale byla-li taková zmena životního pramene možná ve věcech minulých, stalo se to tím, že tento samorostlý pramen nebyl dostatečně silný, že myšlénka národnosti jsouc nerozvinutá, nemohla se opříti přesile myšlénky politické. A přece již i za onech věků, když státníci neoblomitelnou vůlí a nevyčerpatelnou zásobou prostředků dosahovali toho cíle, kolik času, úsilí a prolití krve bylo potřebí!"

"Nyní se věc tato jeví v jiné podobě, nyní základní myšlénkou humanity jest myšlénka národnosti, musí tedy býti podkladem všeliké budovy politické. Zásadu tuto přiznal § 5. oktroj. ústavy: "Všichni kmenové národní užívají rovných práv a každý z nich má nezrušitelné právo k zachování a pěstování své národnosti a svého jazyka." Když se tedy centralisace bez ublížení národnosti nedá zavésti, což již každý člověk dobré víry přizná, příčí se ona paragrafu udanému.

"Kdy jest však centralisace zákonná a kdy je možná ? Na obě ty otázky chceme tu odpovědít nedotýkajíce se třetí: "je-liž v monarchii výhodná pro blaho obyvatelů." Každý národ, který se pocítil národem, musel v lůně svém nalézti zřídlo, z kterého proud života rozchází se po všech jeho údech, musel dojíti všech výminek existence politické. Organisace jeho musí bráti původ a počátek v tomto zřídle, od něho musí záviseti, v něm čerpat síly k dalšímu rozvinu a pokroku. Bez něho národ je tělem mrtvým, neorganickým, jedním slovem, není národem. Zdaž se ale blahobyt celé monarchie může shodnouti s morální smrtí jednotlivých částí? Lzeliž se domnívati, že by země dobrovolnou rukou podepsaly ten akt samovraždy ? V monarchii jednoho národu, jejž víží společná mluva, společné obyčeje, společné děje historické, zkrátka společnost předních a hlavních výminek politického života, hodila by se taková soustava, která by loučila části země, ježto ničím jiným nejsou jako údy jednoho těla s hlavou vládní v čele.

"Ale jinačí jest to věc v monarchii z rozličných národů sestávající, v jejímž pojmu již leží decentralisování. Umění vládnouti záleží tu právě na zharmonování jednotlivých tonů, na dobrovolné srovnalosti různorodých in teresů, na sloučení onech částí společenských směrů a snažení, bez ublížení kterémukoliv národnímu dogmatu provincií. Toliko na tomto harmonickém svazku může se zakládati blahobyt, řád a mohutnost monarchie. Zatím však system centralisační, jehož přívrženci jsou výše zmíněné časopisy vídeňské, boří přirozený ten pořádek, kazí místní harmonii, zbavuje národ myšlénky, ježto jest jeho sluncem, a těžní punkt každé provincie usiluje vytrhnouíi z přirozeného jeho sídla a přenésti kam jinam. Jest to tedy system ustavičného boje a boření, a že takový system na cestě přísně konstituční provésti se nedá, rozumí se již samo sebou. Centralisace tedy žádá přísnosti vojenské, despotismu, který by mohl vítězně vynikati z každodenního boje, potlačovat místní překážky a se silami provincialního života nakládati podle své vůle. My alespoň nemůžeme centralisaci pochopit na jiné cestě, a protivníci naši musí pamatovat, že vláda opírá se o ústavu z 4. března, že život konstituční neshodne se s přísností vojenskou."

Hlas z Vlach ovšem nemůžeme posud žádný uvésti, protože tam umlčeli na čas všechny hlasy politické; nemůže však býti ani za mák pochybnosti, že Vlachové alespoň tolik samostatnosti si žádají jako my, o čem jejich dosavadní chování úplně svedčí, jakož i to, že ani sama vláda si posud netroufala tak jako nám, jim německou centralisaci vnucovati.

Tím více tedy musíme s úsměchem čísti lživý dopis z Prahy v "Oesterr. Reichszeitung" p. Landsteinra umístěný, který zde na ukázku též podáváme. Dal si p. L. takto napsati z Prahy:

"Kdo Čechy a jmenovitě Prahu zná, kdo ví, čím jest Palacký slovanské straně, kdo ví, že strana tato až dosavad ve foederaci prohlašovala zásadu, která v této své všeobecnosti jakožto pouhé slovo těžko se dala pochopiti a nesnadno vyvrátiti, musí uznati, že Palacký článkem svým podstoupil hru o vše a že prohrou touto celá slovanská strana se svým foederalistickým smýšlením utrpěla nesmírnou porážku (!!?). To zde i každý cítí (!!?). Centralisté zvítězili, ani nevědí sami jak, nezvítězili oni svou horlivostí, ale vítězství se jim dostalo nevčasnou horlivostí jejich nepřátel. Vítězství jejich jest mnohem úplnější, nežli se jen nadíti mohli, nebo článek Palackého zatřásl veškerou inteligencí rakouskou a tato svým všeobecným souhlasením porazila zásadu foederativní. Ale právě tato jednohlasnost v pronášení důvodů proti této zásadě dokazuje, že nepraktičnost návrhu tohoto na bíledni jest a právě to činí porážku tuto na obou stranách tím citelnější. Foederalistická strana nahlíží nyní zcela jasně, čeho se nadíti může. První její kapacita se svou hlavní politickou zásadou jest poražena. Kdo a jakou zbraní má ještě bojovati? Silnější zbraň nemá nikdo a s touto nynější co může očekávati v polemice novinářské a na říšském sněmu? Několik přívrženců a sice takových, jejichžto důvody jsou vůbec bez vnitřní ceny. Avšak bude muset bojovati proti pevným důvodům, proti jednohlasné svornosti nepřátel, kdežto strana tato sama mezi sebou rozdělena jest a v ustavičném kolotání se nachází. Neb i sama "Union" přinesla článek soudě dle chiffry od Pinkasa proti návrhu Palackého, a co se až posud učinilo k jeho obraně? Nic, leda že "Národní Noviny" prohlásily, že záležitost tuto zastávati budou. Ale po porážce Palackého nebudou moci účinkovati, kde by vlastně účinkovati měly, političtí nepřátelé si jich nebudou všímati. Roznáší se pověst, že Palacký smuten z účinku své práce z Prahy odejel, nemohu však zprávu tuto vydávati za pravdivou (!!!) Ale zcela přirozené jest, že sám cítiti musí, jak nešťastný jeho návrh byl. Budoucně mu již bude těžko vystoupiti na politickém dějišti a to tím nesnadněji, poněvadž každý útok nepřátelský citu jeho hluboce se dotýká."

Musíme tedy především upokojiti p. Landsteinra strany odjezdu p. P., který si vymyslil, nebo p. Palacký velmi pokojně pracuje zde v Praze svou historii Husitů, a se srdečným úsměchem čítává p. L. a jeho pánů bratrů články, které se před většinou říšského sněmu jako popel rozlítnou do všech čtyr úhlů světa. Mluviti ostatně o porážce, kde ani posud bitvy nebylo, jest zcela důstojno hrdinství bývalých pěstních rytířů na Rýně. Pan Palacký učinil i dle našeho mínění velmi dobře, že odložil zevrubnější provedení a odůvodnění svých foederalistických zásad až na úrodnější dobu. Bylo by nám věru líto, aby pro neúrodnou hádku s lidmi, kteří beztoho se žádnými důvody přesvědčiti nedají, proto že jen hrubým egoismem nadchnuti jsou, zanedbal p. Palacký tak důležitou práci jako jest popsání dob husitských z jeho péra: kniha, která nebude bez velikého mravního účinku na národ náš český, a které se již dočkati nemůžeme.

Až před sněmem bude beztoho centralista a foederalista, Němec a Neněmec všeobecné heslo v Rakousích, hrajte si chytře jak chcete, přece neošidíte ostatní národy rakouské o jejich dědictví - a pak bude čas ještě zjevněji a určitěji se svým programem vystoupiti.

Jestliže my již nyní povedeme o tom polemiku s některými časopisy, děje se to jen proto, aby se snad někteří slabí z našinců jejich nelíčenými důvody nedali zmásti, kterým jsou nyní všecky německé časopisy jako zaplaveny.

zpět na obsah Další: K Jihoslovanům!