|
- Havlíček | - Národní noviny | - |
(N. N. dne 9. ledna 1850.)
Jako zlověstné námořní ptactvo před nastávající bouří, tak poznenáhla začínají se roznášeti hlasové o povstání a nepokojích mezi Jihoslovany. Zahraniční noviny francouzské, anglické a německé měly nedávno docela určité zprávy o všeobecném povstání v tureckém Srbsku a na hranici rakouské, zkrátka o všeobecném povstání srbského národu. Ačkoli tyto zprávy jsou zcela nepravdivé, víme přece ze zkušenosti zvláště posledních let, že takové zprávy bývají předchůdcové opravdivých takových událostí. Před červnovými nepokoji v Praze r. 1848 čtli jsme již o několik dní dříve zprávy ve Vídeňských a jiných časopisech, že v Praze vypukly bouře, z čeho se dá souditi, že jistí pánové buď prorockým duchem nadšeni jsou, aneb že skutečně již dobře o tom věděli, na čem jim tak mnoho záleželo.
Jiné časopisy popisují též nespokojenost myslí mezi rakouskými Jihoslovany, a ačkoli nic nepraví o vzniklých bouřích, přece dávají jaksi na srozuměnou, že by se mohly takové bouře co nejdříve očekávati. Vyznáváme, že nás tyto zprávy naplňuji nevyslovitelným zármutkem. Nedá se upřít, ba velmi snadno je pochopitelno, že mezi rakouskými Jihoslovany vůbec, zvláště ale mezi Srby a nejvíce na hranici vojenské panuje veliká nespokojenost, a při tom se ještě i to uznati musí, že tato nespokojenost je spravedlivá. Nepotřebujeme zde ani opakovati všechno to, jak se s Jihoslovany nakládalo před revolucí maďarskou, v čase této revoluce a po ní, neboť skoro každé naše číslo obsahuje nějaké protivenství od Jihoslovanů vytrpené.
My zde ani nechceme mluviti o tom, že si Jihoslované po ukončené vojně zcela na jiné ústavy a zřízení zemí svých a zcela na jiné svobody naději dělali? a že nyní trpce sklamáni jsou ve svých nadějích: o této věci, ačkoli jest veliký zárodek nespokojenosti, přece bychom nyní ani nemluvili, považujíce to za oběť od ministerstva učiněnou celku říše a jednotvárností její. Avšak jsou jiné docela nepotřebné dle našeho mínění, a také ani vládě nic neprospívající věci, které nesmírnou hořkostí naplniti musí srdce každého Jihoslovana. Nač ku př. ustanoven jest p. Mayerhofer, muž od Srbů velice nenáviděný za správce zemského ve Vojvodovině? Což nebylo již dokonce jiného? Aneb se to učinilo zrovna na vzdory Srbům, aby dle pověstné zásady se jim dokázalo, že se právě na smýšlení jejich žádná váha neklade? - Jaký jest užitek z toho, že se hranice Vojvodoviny srbské právě tak naznačily, aby se z ní Srbové dle možnosti vyloučili, a hodně jiných národů přibralo? - Proč navzdor všem žádostem není Hranice vojenská k Vojvodovině a k Chorvatsku připojena, středověký to ústav, jenž beztoho již za našich časů není ani potřebný? Proč se vůbec tak neupřímně s Jihoslovany zachází, neboť by jistě nevyhnutelnou nepříjemnost, kdyby se jim jen určitě a poctivě oznámila, ještě raději a pokojněji alespoň bez menšího rozhorčení nesli, než to poznenáhlé, neupřímné zapřahování do německého centralismu. Jihoslované dobře vědí, že je poznenáhla čeká osud všech tak nazvaných "německých provincií," přece však netroufá si ještě vláda říci jim zcela svůj úmysl, nýbrž všelijak odkládá, a neurčitými sliby naděje jejich udržuje.
Takovým jednáním odvrátila nynější vláda celou důvěru lidu jihoslovanského od sebe, který má nyní po tak nesmírných obětích pro Rakousko snad ještě horšího a sobě protivnějšího stavu se dočkati. Oddanost lidu tohoto byla zajisté veliká - tím větší ale musí být nyní také nenávist, a nevíme jaké dobré ovoce pro budoucnost vydati může!
Z druhé strany by ale byla veliká chyba, kdyby se některé prudší hlavy meži Jihoslovany tímto jednáním vlády daly zavést k nějakým násilným krokům, které by v těchto okolnostech jenom k záhubě býti mohly jak jim samým tak i společnému prospěchu všech Slovanů rakouských. Každý povážlivý uznati musí, že nyní pro Slovany jedině tichý duševní pokrok pravá cesta jest k někdejšímu blahu: my musíme probuditi dřímající síly našeho národu - pak si naše spravedlivé žádosti samy sebou cestu proklestí, neboť nelze bude odepříti nám našeho práva, když jen budou všechny naše přirozené síly uvědoměny, povědomy svých potřeb a své důstojnosti. Zvláště také musí být jedno z hlavních pravidel našich, aby žádný slovanský kmen v Rakousích nenastupoval dráhu, na kterou všechny ostatní následovati nemohou: neboť jen ve spojení, jen v solidárnosti můžeme něco platného docíliti. Sám o samotě podlehne každý kmen, a nejen že sám sebe zničí, ještě také tím ostatní oslábnou a odstrčeni budou zas na delší čas od dosažení své rovnoprávnosti a národní důstojnosti.
Další: