|
- Havlíček | - Slovan | - |
H. B. Mnozí lidé jsou tak slabé povahy, že dobrou mysl a činnost zachovají jen potud, pokavad se jim dobře dle libosti vede; že ale honem vším praští a ve zmalátnělosti o všem pochybují, jak jen přijdou a uhodí na ně nehody. Jestli toto pozorujeme v životě soukromém, tím více ještě jeví se tato smutná vlasnost povahy lidské ve věcech veřejných a politických. Pokavad se vedlo dobře straně liberální, pokavad měla vyhlídky, že provedeny budou její zásady a přání do skutečného života: tu jsme pozorovali při mnohých až přílišnou bujnost - nevěděli již, co všechno mají chtít, všechno jim bylo málo, nic jim nebylo dost radikální, každý byl u nich zrádce, kdo se opovažil napomínati neb zmíniti se jen o mírnosti a o rozvážlivosti. Takoví lidé se toho času nechovali nic jinak, než jako by jim hračka byla celý svět vypáčit a vzhůru nohama obrátit.
Nyní, když dílem zbrklostí takových pánů, dílem však okolnostmi nevyhnutelnými zaražen jest pokrok svobody a nastalo panování strany druhé, která sebe nazývá sice konservativní (zachovávající), zatím ale nic jiného zachovati nechce, nežli čeho jsme my zbaviti se chtěli; kde jsou nyní všechny ty zástupy oněch "božích bojovníků", kteří za těch časů s peřím a kokardami za kloboukem, se šavlemi po boku v rozličných uniformách a národních krojích naplňovali hrdinskými řečmi svými všechny hospody králoství Českého? Kde jsou nyní všichni tito můžové pokroku a vojínové pro svobodu, aby pomohli tlačiti skrovný vozík našich práv a svobod, který v hlubokém bahně vězí?
Není jich tuto, zmizeli a zalezli se po dírách jako stříbrné peníze, vytratili se jako hlemejždi na podzim, větrové je odvanuli, odplynuli s řekami!
Člověk moudrý, který jsa pilný a rozvážlivý čtenář historie umí sobě v událostech minulých hledati příklady a poučení pro svůj čas, musel ovšem napřed viděti všechno toto, mužové, kteří ví jakého namáhání, jakých duševních a hmotných bojů stálo to jinde, kde právo a svoboda pevně již zakotveny jsou, tito mužové nemohli téměř ani očekávati, že by trochu dětinských hraček, trochu zpěvův a trochu křiku mohlo býti dostatečným prostředkem k zrušení libovolnosti a k zavedení pevného práva v Rakousích. Jest něco na tom, když se říká, že lid ještě není k svobodě dospělý a zralý: neznamená to ovšem jako říkají reakcionáři, že by některý třeba sebe méně vzdělaný národ svobodu a právo jemu udělené nesnesl, ale znamená to tolik, že lid nevzdělaný neb málo vzdělaný nebo mravně zkažený nedovede sobě svobodu a práco vydobyti aneb náhodou vydobyté zachovati.
Že náš národ v tomto smutném stavu se ještě z většiny nachází, není snad zapotřebí dokazovati, nebot bohužel! smutná zkušenost ukazuje to nejlépe. Tím ale se spolu sama sebou ukazuje povinnost naše, povinnost všech těch, kterým opravdu záleží na dobytí a udržení svobody, totiž abychom odstraňovali všechny překážky, které v lidu samém dosahnouti a udržení svobody v cestě vadí, abychom hleděli národ náš přivésti na onen stupeň vzdělání jak duševního tak i srdečného, který lid schopný činí, vydobyti a udržeti si svobodu a právní vládu.
V tom tedy jeví se vlastně veškerá povinnost všech těch, kteří se k liberálně-národní straně počítají a přihlašují, a zadostučinění této povinnosti není věc malá a snadná, zvláště pak nyní, kde strana liberálně-národní do spodu přišla a nad sebou má stranu nepřátelskou, která nyní v rukou svých drží všechnu moc veřejnou, a s těmito velikými a mohutnými prostředky snaží se zahubiti všechnu činnost strany liberální. Neboť dvě jsou moci bojující od jakživa a všude v lidstvu, dobrá a zlá, světlo a tma, právo a libovule, jedna druhou hledíc vyhubiti. Ačkoli v celku až posud mnohem více rozšířeny jsou ve světě zlé mocnosti, a dobré jenom poznenáhla jim kus po kuse půdy odbírají: přece již tu i tam, v jednotilvých zemích, u jednotlivých národův úplně zvítězilo právo a světlo nad libovůlí a tmou, kdežto jinde strana svobody buď zcela ani se neozývá, neb jsouc ještě slabá, snaží se teprva o sesílení a budoucí vítězětví nad libovůlí. V politickém způsobu mluvení nazývá se strana v tomto okamžení slabší opposice: někde tedy strana svobody vládne a tam jest strana protisvobodná v opposici, jinde zas kde vládne strana svobodě nepříznivá, jest v opposici liberální strana. V zemích, kde ještě úplně panuje v celé síle své absolutisinus, nemůže býti ovšem řeč o žádné opposici liberální, třeba by tam bylo dosti mužů příznivých svobodě a nespokojených s libovládou, proto že tito ani opovážiti se nesmí veřejně se svým smýšlením se prohlásiti: neboť opposice jen tenkráte může býti, kdežto možné jest méně nebo více opírati se veřejně proti straně vládnoucí. Z toho vysvítá, že sice ve všech zemích, kde liberální strana vládne, jest spolu proti liberální opposice, proto že strana liberální třeba vládla a všechnu moc v rukou měla, přece již dle zásad svých nesmí zameziti projevení smýšlení jakéhokoli a tedy ani smýšlení protiliberálního; na druhé straně ale vysvítá, že liberální opposice může býti jen tam, kde strana svobodě nepříznivá sice vládne, ale z jakýchkoli příčin tolik mocí nemá, aby mohla zabrániti všeliké projevení zásad liberálních. V takovýchto zemích spatřujeme obyčejně velmi podivný boj: strana vádnoucí, ačkoli směřuje a přičiňuje se všemožně k zavedení úplné libovlády, přece nesmí tento úmysl svůj veřejně projeviti, a proto se musí alespoň na oko držeti dle jistých zakonů, kterých spolu užívá strana liberální opposice jakožto zbraně a obrany své proti vládě. Jest to boj oboustranné neupřímnosti: ani vláda ani opposice nevyslovuje obyčejně své pravé mínění, vláda proto, že na příznivé okolnosti čeká, az bude moci provésti své úinysle, které prohlížejí nyní již zkušenější, liberální opposice zase proto, že jí od strany vlády násilí hrozí.
U nás v Rakousích jak patrno, jsou v opposici všechny liberálně-národní strany jednotlivých zemí. Neboť není nikomu tajno, že strana nyní vládnoucí všemožně hledí zaváděti němčinu do veškerého statního řízení i tam, kde ani před rokem 1848 nebyla a že skrze úplnou centralisaci celé říše a jinými všelikými méně neb více do oka padajícími způsoby poznenáhla chce uvésti v celé říši němčinu co panující a ostatní narodnosti jakožto jí podřízené, nýbrž že také všemožně míří nazpět k staré byrokratické vládě předbřeznové. Z těchto ohldedů musí každý komu na svobodě a na národnosti záleží, při takové vládě náležeti k opposici.1
Jedná se jen o to, jak dalece opposice, kterou proti nynejší vládě děláme, prospěšná jest věci naší, totiž svobodě a národnosti, a jaké vyhlídky máme zvítěziti časem svým s našimi zásadami, totiž provésti to, aby vláda přišla do rukou mužů liberálních, a aby byla národnost každá ve svém domově panující. Mnozí zajisté vidouce nynější stav věci zmalátněli nad míru, a buďto již všechnu naději na lepší časy pustili, aneb alespoň se strojí všeliké činnosti odříci se a odevzdati se všemu cožkoli na nás přijde. Ta kovýmto způsobem a s tak malou vytrvalostí ovšem by se málo důležitých věcí na světě povedlo a dle toho pravidla, že Řím nebyl za jeden den vystavěn, a že na první útok se nevzdá tak snadno každá pevnost, nesmíme také my, když naše slunce na čas za mračno zašlo, již všechnu mysl ztratiti a zmalátněle se rozěběhnouti.
Účelem tohoto našeho článku jest rozjímání o vyhlídkách, jaké se straně naší pro budoucnost objevují, a o prostředcích, jakými nám lze při síle své zůstati, ji rozmnožovati a tak konečně časem svým zásady naše do skutečného života a k vládě přivésti.
Především musíme se ale srozuměti o tom, koho máme počítati do strany liberálně-národní. Ne každý, který až posud se buď sám za úda této strany vydával aneb za takového považován byl, zasluhuje také skutečně býti spoluoudem tohoto ctihodného spolku. Jenom ten, komu všeobecný pokrok člověčenstva, blaho a česť svého národu především na srdci leží, který jsa nepřítel všeliké libovolné vlády, sám dle práva se řidí, take chce aby záležitosti veřejné jenom dle práva a nic dle libovůle jednotlivců řízeny byly - jenom takový zasluhuje býti oudem strany liberálně národní. Lidí takových, kteří by dle vzdělání a srdce svého k takovým zásadám se přiznávali, není tak příliš mnoho a proto se nemusí nikoho rmoutiti, jestli se počet naší strany nemůže třeba hned udati na množství tisíc: lépe méně ale jistých a vydatnějších spoluoudů, než křiklavý počet planých hlav a ještě planějších srdcí, kteří buďto z mody, buďto zmarnosti, buďto ze špekulace aneb konečně i ze strachu jako tažní ptactvo r. 1848 k straně naší se přidali a nyní rovněž tak rychle odprázdnili se. Nám proto nejde o příliš veliký počet spoluoudů strany naší, poněvadž jmenem tímto miníme jen ty, kteří jakým koli spůsobem činně pomáhají klestiti našim zásadám cestu k životu.
Nepřátelé snažení našeho jsou dvojího druhu: předně ti, kterým provedení našich zásad škodlivé by bylo, kteří totiž až posud na všeobecné útraty nadpráví užívají a proto se ze sobectví proti právu a svobodě a národní rovnoprávnosti opírají, za druhé pak jsou protivníci naši ti, kteří jen z předsudků, z chybného vychování, omámeni od těchto předešlých, tedy vlastně proti svému vlastnímu prospěchu, zkrátka z hlouposti protiliberálně smýšlejí a se chovají. Počet předešlých není příliš veliký v porovnání k liberální straně a příliš lehko by bylo nad nimi zvítěziti, kdyby neměli hlavní svou podporu v druhých krátkozrakosti a nevzdělanosti.
To platí o nepřátelích našich v národním i politickém ohledu, a z toho vyplývá též veškerá činnost strany naší. Marné by bylo očekávati, aby protivníci naši prvního druhu přesvědčiti nebo nakloniti se dali k našim zásadám: oni tak dobře jako my sami znají všechny důvody naše a všechny následky, jaké by povstali v životě veřejném provedenim našich zásad, oni nejsou nepříznivci naši proto, že by naše zásady nebyly pravé, nýbrž proto, že provedení našich zásad by jim bylo škodlivé. Tu tedy přestává všechen důvod, všechno přesvědčování, všechna hádka a jedná se jen o to, která strana kterou přemůže.
Na štěstí jest ale počet takovýchto protivníků našich v porovnání k veškerému národu, ba ani v porovnání k liberálně-národně smýšlejícím příliš nepatrný a jedná se tedy hlavně o to, abychom působili na veliký počet těch, kteří buď jen z nerozumu podporují neliberální stranu buď docela se passivně (trpně) chovajíce, takto udržovati pomáhají staré zakořenělé nechvalitebné zvyky vždy sami sobě na škodu. Hlavní povolání strany národně-liberální musí tedy býti, aby otvírala oči těmto, aby je vzdělávala, uvědomovala a tak je učinila místo slepého nástroje cizí libovůle důstojnými oudy státní společnosti.
Kdosi pravil velmi trefně a pravdivě, že lidé a občané pražádných revoluc, pražádných bojů, pražádných nesnází nepotřebují k tomu, aby byli úplně svobodni a aby měli právní a dobrou vládu, že k tomu nic jiného zapotřebí není, nežli aby každý řekl jen: to chci, to nechci. Aby ale toto bylo možné, musí ještě všeobecné vzdělání mnohem dále pokročiti než nyní jest, kdežto pozorujeme, že lidé ze zaslepenosti buď sami proti svému prospěchu jednají neb dokonce nic nečiníce a o své veřejné záležitosti se ani dost málo nestarajíce, podrobují se každému, kdo s nimi strká.
Jisto jest sice, že strana protiliberální, která bez libovolné vlády obstáti nemůže, všechno nasazuje, aby zamezila vydatné vzdělání všeobecného lidu, že její první péče všude jest obmeziti a do své moci přivésti všechny nejhlavnější a nejrychlejší prostředky vzdělání lidu, jako jsou školy, knihy, časopisy, schůzky, porady atd. Přece ale jeden velmi důležitý a velmi vydatný prostředek není jí nikde do moci dán, totiž společenské obcování, a kdyby dovedla reakce z knih, časopisů, ze škol, ze schůzek veřejných vyloučiti každou liberální myšlénku, není přece v stavu zameziti jednotlivým občanům soukromé mluvení a obcování mezi sebou a tím rozšiřování poznenáhla moudřejšího a liberálního smýšlení. To zajisté zůstane vždy straně naší co jistý prostředek k rozšiřování svých zásad a ke konečnému vítězství, budeme-li jenom míti dosti vytrvalosti a obezřetnosti v užívání tohoto prostředku. O tom jednati chceme budoucně.
Poznámky
1 Že jen tak se rozumí od nynější vlády prohlášené roku 1848 národní rovnoprávností, pozorujeme ze věeho jak z malých tak i z velkých věcí. Řeč úřední všude, jest němčina a jen se stranami se, kde to být musí, také v jiném jazyku jedná. V německých krajinách v Čechách nenajdeš nikde veřejné nápisy jinak než německý, kdežto v králinách českých vláda nařídila zhotoviti všude nápisy české í německé: to jest tolik, že sice Němec kamkoli přijde, doma jest a všechno pohodlí najdou. Čech ale jak ze své vsi vykročí, bez němčiny ztracen jest. Rovnoprávnost tato znamená, že u nás doma mají Němci s námi stejné právo, ale u nich doma nemáme my pražádné.
Další: