Autorova předmluva

Báseň, která následuje, jsem napsal v lednu tohoto roku v Paříži, a svobodný vzduch města zadul do nejedné strofy ostřeji, než mi vlastně bylo milé. Neopomenul jsem ihned zmírnit a vyřadit všechno, co se zdálo neslučitelné s německým podnebím. Když jsem v měsíci březnu poslal rukopis svému nakladateli do Hamburku,¹ dostal jsem nicméně na uváženou rozmanité pochybnosti. Musil jsem znovu podniknout fatální práci s přepracováním, a tu se patrně stalo, že jsem vážné tóny ztlumil více, než bylo nutné, nebo že jsem je až příliš vesele přehlušil rolničkami humoru. Několika nahým myšlenkám jsem v rozmrzelém spěchu zase strhl jejich fíkové listy, a tím jsem asi poranil nedůtklivé a choulostivé uši. Mrzí mě to, ale utěšuji se vědomím, že se větší autoři provinili podobnými přestupky. K Aristofanovi² se na omluvu nebudu uchylovat, neboť to byl zaslepený pohan, a jeho athénskému publiku se sice dostalo klasické výchovy, avšak málo vědělo o mravnosti. Na Cervantesa a Moliera³ bych se už mohl mnohem spíše odvolat; a první z nich psal pro vysokou šlechtu obou Kastilií, druhý pro velikého krále a vznešený dvůr versaillský! Ach, zapomínám, že žijeme ve velmi měšťanské době, a bohužel už vidím, že mnohé dcery vzdělaných stavů na Sprévě,⁴ ne-li dokonce na Alstře,⁵ budou nad mou ubohou básní ohrnovat své více nebo méně zahnuté nosíky! Co však předvídám s ještě větším zármutkem, to je skuhrání farizejských nacionálů, kteří teď sdílejí antipatie vlád, požívají naprosté lásky a vážnosti se strany censury a mohou v denním tisku udávat tón, kde jde o to potírat ty protivníky, kteří jsou zároveň odpůrci jejich nejvyššího panstva. Jsme v srdci obrněni proti nelibosti těchto chrabrých lokajů v černočervenozlaté livreji. Už slyším jejich pivní hlasy: "Hanobíš i naše barvy, vlastizrádce, příteli Francouzů, kterým chceš odstoupit svobodný Rýn!" Uklidněte se. Budu ctít vaše barvy a vážit si jich, až si toho zaslouží, až už nebudou nicotnou nebo otrockou hračkou. Zatkněte černočervenozlatý prapor na vrchol německé myšlenky, učiňte z něho zástavu svobodného lidství, pak zaň dám svou krev. Upokojte se, miluji vlast stejně jako vy. Pro tuto svou lásku jsem prožil třináct let ve vyhnanství⁶ a právě pro tuto svou lásku se do vyhnanství vracím, možná už navždycky, ale rozhodně nefňukám, ani nekřivím hubu do trpitelské grimasy. Jsem přítelem Francouzů, jako jsem přítelem všech lidí, jsou-li rozumní a dobří, a protože nejsem tak hloupý ani tak špatný, abych si snad přál, aby si Němci a Francouzové, dva národy vynikající lidskosti, podřezali hrdla k radosti Anglie a Ruska a k zlomyslnému potěšení všech junkerů a flanďáků na zeměkouli. Buďte klidní, nikdy neodstoupím Rýn Francouzům, už z docela prostého důvodu: protože je můj! Ano, můj je nezadatelným právem mého původu, jsem svobodného Rýna ještě svobodnější syn, na jeho břehu stála moje kolébka, a rozhodně nevidím, proč by měl Rýn náležet někomu jinému než rodákům. Alsasko a Lotrinsko nemohu ovšem tak snadno přivtělit německé říši, jak to děláte vy, neboť lidé v těchto krajích se pevně přimykají k Francii, aby nepozbyli práv, která získali francouzským státním převratem, aby si zachovali zákony rovnosti a svobodné instituce, které jsou měšťáckému duchu velice příjemné, avšak žaludku veliké masy arci ještě ponechávají mnohá přání. Ostatně Alsasané a Lotrinčané se zase připojí k Německu, až dokonáme to, co Francouzové začali, až je předstihneme v činech, jak jsme již udělali v myšlenkách, až se vyšvihneme k posledním důsledkům, až rozdrtíme služebnost v jejím posledním úkrytu, v nebesích, až zachráníme boha, který na zemi přebývá v člověku, z jeho ponížení, až se staneme vykupiteli boha, až ubohý lid, vyděděnce štěstí a posmívaného genia a zprzněnou krásu znovu uvedeme do jejich důstojnosti, jak o tom zpívali a vyprávěli naši velcí mistři a jak si my přejeme, my učedníci. - Ano, nikoli jenom Alsasko a Lotrinsko, nýbrž celá Francie nám pak připadne, celá Evropa, celý svět - celý svět se stane německým. O tomto poslání a o takové světovládě Německa často sním, když se procházím dubovými lesy. To je moje vlastenectví.

V některé ze svých příštích knih se k tomuto thematu vrátím se vší odhodlaností, s přísnou bezohledností, ovšem loyálně. Budu umět respektovat nejrozhodnější odpor, bude-li prýštit z přesvědčení. Trpělivě pak prominu i nejzavilejší nepřátelství; budu se zodpovídat dokonce i hlouposti, bude-li míněna poctivě. Celým svým mlčenlivým pohrdáním zahrnu však bezpáteřného lumpa, který z odporné závisti nebo nečisté osobní zlomyslnosti se snaží znevážit moji dobrou pověst ve veřejném mínění a při tom používá masky patriotismu, ne-li dokonce náboženství a morálky. Anarchistický stav německého politického a literárního novinářského světa byl v tomto směru někdy vykořisťován s dovedností, kterou jsem téměř musil obdivovat. Opravdu, padouch není mrtev, ještě stále žije a stojí léta v čele dobře organisované tlupy zákeřných literárních zlodějů, kteří řádí v džungli našeho denního tisku, leží schováni za každým keřem, za každým listem a jsou poslušni nejtiššího zapísknutí svého vznešeného náčelníka.

Ještě slovo. "Zimní pohádka" tvoří závěr Nových básní", které v této chvíli vycházejí u Hoffmanna a Campeho. Aby mohl uskutečnit zvláštní vydání, musil nakladatel odevzdat báseň dozorčím úřadům do zvláštní péče, a nové varianty a škrty jsou výsledkem této vyšší kritiky.

Heinrich Heine

Hamburk, 17.září 1844.

zpět na obsah Další: Zimní pohádka