Poznámky

1 Heinovým nakladatelem byl Julius Campe, který básníka neslýchaně vykořisťoval a z jeho díla nesmírně zbohatl.

2 Aristofanes (asi 460-388 př. n. l.) - řecký dramatik, proslul znamenitými satirickými komediemi, které tepaly úpadek aténské demokracie. Heine si zejména oblíbil Aristofanovu hru "Ptáci".

3 Cervantes, Miguel de Saavedra (1547-1616) - velký španělský básník, jenž vedle svého hlavního románového díla "Don Quijote", míněného původně jako satira na oblíbenou rytířskou prózu té doby, jež se však rozrostlo v dílo evropské proslulosti, napsal mnoho skvělých novel.
Moliére, Jean Baptiste Poquelin (1622-1673) - velký francouzský dramatik, který ve svých dílech ("Tartuffe", "Misantrop", "Zdravý nemocný", "Lakomec" aj.) podává realistickou kritiku společenských poměrů doby Ludvíka XIV. (1643-1715).

4 Spréva - řeka protékající Berlínem

5 Alstra - řeka protékající Hamburkem

6 v Paříži; Heine tam pobyl od roku 1831 do své smrti roku 1844. Podnikl cestu do Německa, jednak aby uviděl svou starou matku a jednak aby se svým nakladatelem Campem jednal o vydání nového svazku "Obrazů z cest", poezie ("Časové básně") a "Německa - Zimní pohádky", a aby tak dohodou o penzi, kterou měl nakladatel vyplácet jeho matce a jeho ženě, zabezpečil své nejbližší.

7 lüneburské ovce - na pastvinách mezi Labem a Brémami

8 dolní němčina, nizoněmčina

9 srv.Heinova "Romantická škola": "Změřili jsme země, zvážili přírodní síly, spočítali prostředky průmyslu, a hle, přišli jsme na to, že tato Země je dost veliká, že poskytuje každému dostatečný prostor, aby si na něm postavil chaloupku svého štěstí; že nás tato Země může všechny slušně uživit, budeme-li všichni pracovat a nebudeme-li chtít žít jeden na útraty druhého, a že nepotřebujeme odkazovat větší a chudší třídu až na nebe."

10 srv.Heinova "Romantická škola": "Tak jako byl obr Antaios nepřemožitelný a silný, dokud se nohou dotýkal matky země, a ztratil sílu, jakmile jej Herkules zvedl do výše, tak je i básník silný a mocný, dokud neopustí půdu skutečnosti, a stává se bezmocným, jakmile se blouznivě vznáší v čirém vzduchu."

11 Hoffmann von Fallersleben (1798-1874) - německý demokratický básník; vydání jeho "Nepolitických písní" mělo za následek, že byl zbaven profesury ve Vratislavi a že nakladatel Campe byl stíhán pruskou vládou. Heinovi se kniha nezdá být ani dobrou, ani nebezpečnou: "špatné žertíky na pobavení šosáků u piva a tabáku".

12 celní spolek - hospodářsko-politický spolek jednotlivých německých států (roku 1833 jich bylo 36), který v 19.století založil hospodářské sjednocení Německa a připravil tím i jeho sjednocení národně politické. Prusko se v něm ujalo vedení počátkem roku 1834, kdy se mu podařilo silným hospodářským a mocenským nátlakem připojit k němu i středoněmecký obchodní spolek a obdobný celní spolek jihoněmecký. Tak byla prakticky uskutečněna celní jednota Německa. Nezúčastnilo se ho Rakousko a mimo zůstaly také Badensko, Meklenbursko, Lippe, Waldeck, Hamburk a Lübeck. Mezi státy, které do spolku vstoupily, padly celní přehrady a byl pro ně dohodnut společný tarif.

13 Karel Veliký (768-814) - francký vladař, císařem byl od r.800

14 Karl Mayer - nevýznamný švábský básník

15 Theodor Körner (1791-1813) - německý básník, jenž burcoval dobrovolníky do bojů proti Napoleonovi, v nichž padl. Že "červená znamená francouzskou krev", napsal v "Písni černých myslivců".

16 tj. Pickelhaube, zavedená v pruském vojsku na začátku let čtyřicátých, byla typická ještě i pro parádní uniformu důstojníka vilémovské éry

17 hrdinka hry německého dramatika Augusta Kotzebua (1761-1819), politického vyzvědače ruské carské vlády, jenž byl zavražděn studentem Sandem. Autor velkého počtu oblíbených, ale umělecky nenáročných veseloher, proslul jako zavilý závistník Goethovy velikosti, kterou stíhal zesměšňujícími popěvky a pamflety.

18 Fouqué, Friedrich de la Motte (1777-1843) - reakční německý romantik, psal romány a novely, v nichž idealizoval středověk; Ludwig Uhland (1787-1852) - německý básník a literární historik, autor znamenitých balad a historických dramat, hlava tzv. švábské básnické školy; Ludwig Tieck (1773-1853) - příslušník německé romantické školy, pohádkář, romanopisec a dramatik, jeden z nejoblíbenějších a nejčtenějších spisovatelů své doby.

19 hnusný pták - pruský orel

20 Ulrich von Hutten (1488-1523) - rytíř a humanista, autor pamfletů proti papeži, bojovník za duchovní svobodu, účastník jihoněmeckého povstání vedeného Sickingenem (oba byli příslušníky středního šlechtického stavu, odsouzeného tou dobou již k zániku). Spoluvydavatel "Epistolae obscurorum virorum" ("Listy tmářů"), potírajících nepřátele znamenitého humanisty Johanna Reuchlina, z nichž smutně proslul Hochstraaten, správně Hoogstraaten (asi 1460-1527), dominikán a fanatický papežský inkvizitor, krutý soudce kacířů ve velké oblasti západního Německa se sídlem v Kolíně nad Rýnem.

21 Wolfgang Menzel (1798-1873) - reakční německý historik a literární dějepisec, vrstevník Heinův, odpůrce Goethův a úhlavní nepřítel Francouzů. Jeho vystoupení proti tzv. "Mladému Německu" v třicátých letech působilo jako denunciace a vyvolalo zákaz knih několika spisovatelů, mezi jinými také spisů Heinových.

22 kolínský dóm - stavba, započatá v 13.století, zůstala několik set let nedokončena

23 římsko-katoličtí kněží

24 Martin Luther (1483-1546) - německý náboženský reformátor, bojovník proti papežství a prolhanosti katolické církve, zakladatel protestantismu; svým skvělým překladem bible měl rozhodující vliv na vytváření moderní spisovné němčiny. Zprvu lidový kazatel, přešel v době selské války (1524 a 1525) na stranu knížat proti vzbouřenému selskému lidu.

25 Franz Liszt (1811-1886) - hudební skladatel, hrál ve prospěch chrámové stavby, král Friedrich Wilhelm IV.ji podpořil propagační řečí a štuttgarští poslali pro chrámové zdivo stavební kameny.

26 tabernakulum - svatostánek nebo přístřešek, v němž bývaly ukládány ostatky

27 svatý Lambert - Ve věží kostela sv.Lamberta v Münstru visí železné koše, v nichž byly v 16.století vystaveny mrtvoly popravených novokřtěnců, zejména jejich vůdce Johanna von Leyden.

28 v Bieberichu - výprava více než sta rýnských lodí potopila v únoru 1841 u Bieberichu obrovský náklad kamenů (předstíraně určený pro kolínský dóm), které zatarasily pravé rameno řeky.

29 Mikuláš Becker - soudní písař v Geilenkirchenu, "proslul" protifrancouzskou písní "Sie sollen ihn nicht haben, den freien deutschen Rhein" ("Ten nikdy nedostanou, svobodný Němců Rýn"), na kterou z čelných Francouzů polemicky a rozhořčeně reagovali básníci Hugo (1802-1885), Lamartine (1790-1869) a Musset (1810-1857).

30 Alfred de Musset (1810-1857) - významný francouzský romantický básník, autor vášnivě milostných veršů.

31 Immanuel Kant (1724-1804) - německý idealistický filosof, autor mnoha filosofických děl, jako jsou "Kritika čistého rozumu", "Kritika praktického rozumu", "Kritika soudnosti". Jeho teorie o nepoznatelnosti "věci o sobě" popírá možnost poznání světa a dostačujícího poznání vůbec. Jeho učení se snaží najít kompromis mezi filosofií a náboženstvím a odráží, jak říká Marx, "bezmocnost, stísněnost a ubohost německých měšťáků". Objevil J.G.Fichta a ovlivnil velkého dramatika F.Schillera (1759-1805).
Johann Gottlieb Fichte (1762-1814) - klasický zástupce subjektivního idealismu, ve vývoji dialektiky předchůdce Heglův. Obviněn z atheismu, vzdal se jenské profesury a odešel do Berlína, kde se stal jedním ze zakladatelů tamní univerzity a vůdcem jejího studenstva.
Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831) - jeden z největších německých filosofů, obsáhl ve svých univerzitních přednáškách tyto obory: logiku, přírodní filosofii, psychologii, přirozené právo, filosofii dějin, estetiku, filosofii náboženství a dějiny filosofie. Lenin označil jeho filosofii za jeden ze tří hlavních duchovních zdrojů 19.století, které vedly k marxismu. Hegel vyzkoumal a vyložil základy dialektiky. Protože však tak učinil s pochybeného idealistického hlediska, byla jeho filosofie zneužívána k ospravedlnění, obraně a idealizaci pruského státu.

32 hengstenbergovci - stoupenci názorů ortodoxního protestantského teologa E.W.Hengstenberga (1802-1868), jenž např. odmítl pro mravní závadnost Goethův román "Spříznění volbou"; je tu Heinem uveden posměšně.

33 voltairiáni - zastánci názorů F.M.Arouet Voltaira (1694-1778), francouzského spisovatele, historika, dramatika a básníka, význačného představitele osvícenské literatury před francouzskou buržoazní revolucí.

34 Niccolo Paganini (1782-1840) - virtuos na housle a hudební skladatel světové pověsti. Na jeho častých a dalekých cestách jej jako impresario doprovázel Georg Harrys, průměrný spisovatel, z jehož deníku je známa stať "Paganini v dostavníku a v pracovně, ve chvílích sdílnosti, ve společnosti a na koncertech".

35 věrný přítel, oddaný sluha, zde: nerozlučný průvodce

36 Napoleon I. (1769-1821) - francouzský císař v letech 1804-1815. Srv.Heinovy "Poměry ve Francii": "Potom slýchal (Ludvík Filip z rodu orleánského, občanský král ve Francii 1830-48) jízlivý smích téhož červeného mužíčka, který se někdy dokonce i za zády Napoleonovými hlasitě smál ve chvílích, kdy vladař v audienčním sále udílel nejpyšnější rozkazy."

37 Sokrates (469-399 př. n. l.) - řecký filosof a učitel Platonův, vystupoval proti tradičnímu pojetí mravnosti a představoval si dobro jako všeobecnou ideální normu lidského jednání. Jeho démon byl jakýsi vnitřní hlas, který ho prý neomylně vedl. Svou filosofií, věnovanou převážně otázkám morálky, řadí se k idealistickému směru starověké filosofie. Byl odpůrcem athénské demokracie. Sokrates byl odsouzen k smrti jedem, protože se rouhal bohům a kazil prý mládež.

38 konsul - titul dvou nejvyšších úředníků římské republiky

39 liktor - v starém Římě čestný průvodce nejvyšších úředníků, vykonavatel jejich rozsudků a jimi stanovených trestů. Na znamení hodnosti svého pána nosili liktoři fasces, svazek prutů se sekyrou.

40 Myšlenka, k níž se Heine ve svém díle vrací často: Francouzové a Rusové jsou velmoci kontinentální, Britové vládnou moři, Němci jsou vládci vzdušných prostorů - snů. Útěchou jim bývá, že jiní národové jsou "přízemní", kdežto oni sami jsou "pány v říši ducha".

41 Atalante - princezna z řecké mytologie; je proslavena krásou a rychlostí. Kdo se ucházel o její ruku, musel s ní podstoupit beznadějný závod v běhu. Teprve Hippomenes ji předstihl a přelstil tím, že jí házel do cesty zlatá jablka.

42 před útěkem do Francie

43 rytířstvo - původně, tj. v básníkově rukopise, bylo Prušáci

44 Na počátku 30.let 19.století se pod vlivem červencové revoluce francouzské přehnala i přes státy Německého spolku vlna revolučních hnutí. Jenom silný policejní režim v Prusku a Rakousku zabránil tomu, aby se nespokojenost těchto zemí projevila lidovým hnutím. Přesto však si obyvatelstvo ve většině severních států vymohlo vystřídání středověkých stavovských shromáždění zřízeními konstitučními.

45 Napoleon byl pohřben na anglickém ostrově sv.Heleny v Atlantickém oceáně, kde byl po bitvě u Waterloo internován od roku 1815 až do své smrti 1821. Teprve roku 1840 byly jeho ostatky převezeny do Dómu Invalidů v Paříži. Heine o tom jinde píše takto: "Musa dějin zapsala tento pohřební průvod do svých análů jako nevšední pozoruhodnost; ale pro přítomnost tato událost je méně důležitá a dokazuje jen, že militaristický duch u Francouzů ani zdaleka tak nekvete, jak mnohý tlučhuba na naší straně Rýna se chlubí a mnohý hlupák na druhé straně Rýna po něm opakuje. Císař je mrtev. V něm zemřel poslední hrdina po starém vkusu a svět nových filistrů si ulehčeně oddychl jako zbavený skvělého upíra. Nad jeho hrobem vyrůstá průmyslová éra měšťanská, která obdivuje zcela jiné hrdiny, jako ušlechtilého Lafayetta nebo zakladatele bavlnářského průmyslu Jamese Watta." Heine, synek chudé a židovské, tedy dvojnásobně bezprávné rodiny, propadá po příchodu francouzských vojsk a netušených občanských svobod do Porýní vděčnosti Napoleonovi, kterou reviduje a opouští neuvěřitelně pozdě. Mladé dojmy se mu tak nezapomenutelně vryly, že dlouho přeceňoval pokrokovou úlohu francouzského dobyvatele.
Ale i mimo individuální Heinův osud je kult Napoleona historicky pochopitelná reakce na německou skutečnost. Nová okupace Porýní - ekonomicky nejvyspělejší části tehdejšího Německa - zaostalým, despotickým Pruskem po Napoleonově porážce vzbudila bouři odporu proti připojení k Prusku a vlnu nezasloužených sympatií pro Napoleona. Heine později Napoleona viděl a oceňoval správně. Rozpoznal v něm cizího dobyvatele, jenž to se svobodami nemyslel vážně. Napoleon musel být vypuzen, aby se Německo mohlo přerodit z vlastních sil, třebas se tak stane teprve po desítiletích, a to po desítiletích dalšího velkého odříkání a utrpení. Kousek místa v srdci, byť potají, Heine Napoleonovi přece jen ponechal, ovšem jen tomu Napoleonovi, jehož vojska pomohla židům, a tedy také jeho milovaným rodičům, vylézt z děr a jeho samého z otlučka udělala člověkem, jenž smí studovat jako jiné děti, smí se podílet na kultuře jako jiní lidé a smí spoluvytvářet duševní a umělecké statky německého národa. Bez něho bych byl jistě zašel, říká si Heine, na plíseň, vši, mor a důtky drábů v düsseldorfské židovské čtvrti.

46 Elysejská pole - široký pás sadů, luk a stromořadí, který parkovou zelení přepažuje veliký kus Paříže

47 oblouk triumfální - v Paříži započat na oslavu Napoleona I., dokončen teprve roku 1836

48 "Ať žije císař!" (franc.)

49 Za svého druhého pobytu v Gotinkách vstoupil Heine do krajinského studentského spolku Westfalia, v němž se oddával pitkám a šermu (odtud termíny mensura, kvarty, terce).

50 Publius Cornelius Tacitus (56-118) - velký římský historik, známý spisem o životě a zřízení starých Germánů, "Germania" z roku 98.

51 Publius Quinctilius Varus - římský místodržitel a vojevůdce v Germanii. Za povstání knížete germánského kmene Cherusků Arminia byl v 9.roce n.l. v Teutoburském lese (na horní Emži) na hlavu poražen.

52 římské kněžky, panny, které chránily věčné světlo

53 starořímskými plnoprávnými občany nevojáky

54 haruspex - etruský a starořímský věštec, vykládající budoucnost zejména z vnitřností obětních zvířat

55 August Neander (1789-1850) - profesor teologie v Berlíně, smířlivější než Hengstenberg

56 Charlotte Birch-Pfeifferová (1800-1868) - herečka a autorka sentimentálních dramat. Heine ji zesměšňuje také jinde, zejména v básni "Naše loďstvo".

57 Friedrich von Raumer (1781-1873) - německý historik, autor "Dějin Hohenštaufů a jejich doby". Heine ho tu po právu ostouzí, také v předmluvě k "Poměrům ve Francii" a jinde mu vytýká nadbíhání pruské vládě.

58 Ferdinand Freiligrath (1810-1876) - německý politický básník, známý umělými a hledanými rýmy. Před rokem 1848 se stal členem Svazu komunistů a roku 1848 spolupracoval s Marxem v "Nových Rýnských novinách". Později se s Marxem rozešel a smířil se s pruskou bismarckovskou reakcí.

59 Quintus Horatius Flaccus (65-8 př.n.l.) - velký římský lyrik, básník satir a epód, jenž s vášnivým zaujetím líčí současné události. Také jeho ódy vznikly z vlastních prožitků a jeho epištoly náleží k ušlechtilým výtvorům latinské poezie.

60 Friedrich Ludwig Jahn (1778-1852) - zakladatel vlasteneckých tělocvičných organizací. Podílel se svým způsobem na boji proti Napoleonovi. Pro svůj boj za národní jednotu Německa byl uvězněn. Po roce 1848 se stal poslancem Národního shromáždění. Heine se o něm zmiňuje ironicky, protože své vlastenectví projevoval nesnesitelným nepřátelstvím proti všemu neněmeckému a sváděl tím své přívržence k nezdravému šovinismu.

61 Me Hercule! - panečku!, u sta hromů! (lat.)
Hans Ferdinand Massmann - spoluzakladatel německých nacionalistických tělocvičných jednot a bezvýznamný filolog. Připomínka skvělého římského řečníka Marca Tullia (Cicerona) je ostrý šleh proti planému žvanilovi.

62 Tiberius Claudius Nero (42 př.n.l.-37 n.l.) - římský císař. Raději jeden blázen než tucty hlupáků, říká Heine.

63 Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling (1775-1854) - pantheistický filosof, přírodovědec a romantik. Jeho idealistická filosofie se stala oporou německé reakce v boji proti pokrokovým proudům filosofického myšlení.
Lucius Annaeus Seneca (asi 4 př.n.l.-65 n.l.) - filosof a státník římský, vedle propuštěného otroka Epikteta a císaře Marca Aurelia hlavní představitel tzv. římského stoicismu (nová stoa). Zabýval se zejména problémy individuální etiky ve snaze překonat v sobě strach ze smrti i z útrap života. Právě jeho práce filosoficko-etické jsou nejznámější, zejména "De tranquillitate animi" ("O duševním klidu"). Jeho filosofie je výrazem rezignace vládnoucí třídy v době rozkladu antické římské otrokářské společnosti. V Neronově mládí spravoval jako jeho vychovatel římskou říši, ale předtím i potom byl v nemilosti a jen dobrovolnou smrtí - přeřezal si žíly - ušel popravě.

64 Peter von Cornelius (1783-1867) - malíř velkých pláten a fresek, poučený zprvu německou malbou 14.století, potom italskou renesancí.

65 nadělat není malovat (lat.)

66 Gustav Kolb - redaktor Augšpurských novin (Augsburger Allgemeine Zeitung), které prosluly komolením Heinových příspěvků. Přesto si básník svého přítele Kolba cenil, jak je patrno z nejedné zmínky, zejména v "Lutetii": "Protože o věrnosti a poctivosti vroucně milovaného přítele z mládí a spolubojovníka, jenž je redaktorem těch novin, jsem byl za všech dob zcela přesvědčen, mohl jsem si častá strašná muka pocházející z přepracování a zkomolení mých článků dát líbit; - viděl jsem po každé před sebou poctivé oči přítele, který raněnému říkal: Což mám já na růžích ustláno? Tento statečný borec německého tisku, který už za mlada trpěl nouzí a vězením za své liberální názory, on, jenž pro rozšíření obecně prospěšných vědomostí, tohoto nejlepšího emancipačního prostředku, a vůbec pro politické blaho svých spoluobčanů tolik udělal a mnohem více udělal než tisíce chvástavých tlučhubů - byl jimi vykřičen jako servilní a jeho novinám bylo radikální luzou spíláno "augšpurských kurev."

67 Obdobu úsilí o zlepšení světa spatřuje Heine v marných pracích Sisyfa a Danaid, postav z řecké mytologie, v podsvětí; v tom, že se Sisyfovi balvan, kdykoliv jej z posledních sil dopraví na vrchol skály, zase s pekelným rachotem skutálí, a v tom, že Danaidy ovšem nikdy nenaplní jim přidělené bezedné nádrže.

68 féma - tajný soud

69 Básník vzpomíná na chůvu Zippel či Sibyllu, která obohatila jeho dětství nepřebernou zásobou písní, pohádek a pověstí. Uvádí tu pohádku o slunci, svědku a mstiteli křivd, podle textu zapsaného sběratelem Uhlandem, Grimmovu pohádku o princezně husopasce a jejím koni, známou pověst o králi Rudovousu (Barbarossovi) a jeho spícím vojsku v Kyffhäuseru, obdobě našeho Blaníka.

70 Text z Arnimova a Brentanova ohlasu národních písní. Achim von Arnim (1781-1831) byl německý romantik, jenž vydal (spolu s Clementem Brentanem) důležitou sbírku lidových písní "Des Knaben Wunderhorn" ("Chlapcův kouzelný roh") v letech 1806-08. Clemens Brentano (1778-1842), jeden z příslušníků německé romantické školy, bratr Bettiny von Arnim, obdivovatelky Goethovy.

71 naše Spěchej pomalu! nebo neméně vtipné Pomalu se žeňte! (ital.)

72 válka sedmiletá - v l.1756-63: jednak válka mezi Rakouskem a Pruskem o Slezsko, jednak válka mezi Anglií a Francií o koloniální panství nad Severní Amerikou

73 Mojžíš Mendelssohn (1729-1786) - německý idealistický filosof, jeden z nejdůvěrnějších a nejvěrnějších přátel velkého humanisty Lessinga, děd hudebního skladatele Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Usiloval o emancipaci židů v duchu Lessingovy tolerance a lásky k člověku.

74 Anna Luisa Karschová (1722-1791) - zvaná Karschin (Karschka), dojička krav, upozornila na sebe dovedností lyrické improvizace a byla slavena jako německá Sapfo. (Sapfo byla řecká básnířka, jež kolem roku 600 př.n.l. žila na ostrově Lesbu a pěstovala v kruhu svých přítelkyň a žákyň kult bohyně Afrodité). Také dcera Karschové Karoline Luise v.Klencke (1754-1812) psala básně a divadelní hry. Dcera Klenckové, která rovněž podědila vlohu své populární babičky, Wilhelmine Christiane v.Chézy (1783-1856), psala básně, jež zlidověly, a zejména libreto k opeře "Euryanthe" od Karla Maria Webra (1786-1826), tvůrce romantického směru v německé hudbě.

75 hraběnka Dubarry - zvaná Dubarrka, jedna z milenek francouzského krále Ludvíka XV. (1715-1774); byla popravena za francouzské revoluce

76 Ludvík t.j.XVI. (1754-1793) - francouzský král, zemřel na popravišti i se svou manželkou královnou Antoinettou, dcerou Marie Terezie.

77 Karel Pátý (1500-58) - německý císař. Známé je jeho hrdelní právo, zvané Carolina (Carolina Constitutio Criminalis), jež bylo na říšském sněmu v Řezně r.1532 povýšeno na říšský zákon. Na jeho základě se vyvíjelo obecné německé trestní právo po tři století. Tresty v Carolině byly velmi tvrdé, např čtvrcení, drcení údů kolem, pohřbívání za živa, upálení.

78 gildy - středověká ochranná sdružení obchodní a řemeslnická později prostě společenstva, cechy

79 Heine rozeznává dvojí středověk a přijímá za své jeho dvojí pojímání německou romantikou; falešný a nepravdivý, do něhož většina romantických básníků i vědců promítá své nesmyslné reakční představy o ideálním společenském zřízení, do něhož se utíká ze skutečnosti a z povinností, které ukládá skutečnost, a středověk, z něhož pokrokoví romantikové, k nimž patří sám Heine, správným historickým výkladem odvozují síly, které by mohly pomoci v boji o lepší sociální řád.

80 t.j. od Prušáků; narážka na pruskou uniformu

81 V prvních dvou verších paroduje Heine píseň "Hrad přepevný je Pán Bůh náš" od německého reformátora Martina Luthera; činí tak s oblibou i jinde.

82 Odysseus - král na Ithace, jedna z největších postav z okruhu pověstí o trojské válce. Když za svého desítiletého bloudění přišel na ostrov jednookých obrů Kyklopů, představil se Polyfemovi, nejmocnějšímu z nich, jako Nikdo. Protože by se z jeskyně, v níž Polyfem měl své stádo ovcí a kterou zatarasil balvanem, jejž jenom on sám dovedl odvalit, jinak nebyl dostal, vypálil obru, zpitému vínem, rozžhaveným kůlem jeho jediné oko. Jako Odysseus v Polyfemově pasti připadal si Heine v pruské pevnosti Mindenu.

83 meč Damoklův - nebezpečí stále hrozící člověku. Damokles byl dvořan syrakuského tyrana Dionysia (4.století př.n.l.). Když jednou přehnaně velebil štěstí svého pána, posadil jej tyran k tabuli s nejvybranějším jídlem, ale nad hlavu mu pověsil ostrý meč na koňské žíni jako symbol nebezpečí, které vládci neustále hrozí.

84 Heinova pařížská adresa z roku 1844, z doby jeho důvěrných a téměř každodenních styků s Marxem, z doby, kdy psal zejména také "Německo - Zimní pohádku".

85 V horečných snech této noci dostával špinavý střapec nad jeho postelí strašidelné podoby, mezi jiným také podobu pruského orla, který mu rve vnitřnosti z těla, jako to činil sup poslaný Diem, aby odbojnému titanu Prometheovi, přikovanému ke skále, kloval denně dorůstající játra.

86 Georges Danton (1759-1794) - vůdčí osobnost francouzské buržoazní revoluce; byl v době revoluční diktatury jakobínů, vedených Robespierrem, popraven jako zrádce revoluce, protože se pokoušel smířit revoluční jakobíny s girondisty, kteří zastupovali zájmy vysoké buržoazie

87 Když přátelé Dantona varovali před Robespierrem a doporučovali mu útěk z dosahu jeho moci, zvolal prý Danton: "Odejít! - Odnášíme vlast na podešvích svých střevíců?" Heine tato památná slova znal a je nadmíru významné, že ve svém prvním dopise z Paříže dne 27.června 1831 píše svému příteli Varnhagenovi: "Útěk by byla lehká věc, kdybychom nenesli s sebou na podešvích svou vlast! Obměňuji Dantonova slova s bolestí." Danton tedy z Paříže neodešel domnívaje se, že by tím opustil svou vlast. Heine odešel do Paříže přesvědčen, že Německo neopouští, že vlast jde s ním a sním že jde i jeho zvýšená odpovědnost za osud vlasti.

88 jde o prarodiče s otcovy strany

89 Arnošt Augustus (1771-1851) - král hannoverský, byl před svým odchodem do Německa jako vévoda z Cumberlandu vůdcem strany toryů v anglické horní sněmovně. Toryové byli příslušníky strany zámožných majitelů půdy, velkých obchodníků i finančníků, která vznikla v Anglii koncem 17.století. V třicátých letech 19.století, v době po průmyslové revoluci, v období zápasu o liberální hospodářskou politiku, se strana toryů rozpadá a je z ní postupně budována strana konzervativní, reprezentující již ne tak zájmy majitelů půdy, jako především zájmy nové síly - finančního kapitálu. Taková zůstala dodnes. Jakožto hannoverský král byl Arnošt Augustus rektorem gotinské univerzity a "proslul" v této hodnosti tím, že propustil velké učence Gervina a Jakuba i Wilhelma Grimma ze služeb školy, jejíž byli ozdobou.

90 Nepoučitelnost a neschopnost Němců zbavit se hrůzovlády několika desítek omezených knížat.

91 Matčiny otázky uváděly syna do rozpaků jednak proto, že jeho manželka nebyla právě pečlivou hospodyní, jednak proto, že starou, ustaranou a opuštěnou matku, odsouzenou žít mezi Němci, nechtěl zatěžovat svou politickou problematikou.

92 O velkém hamburském požáru ze dnů 5.-8.května 1842 srv.Heinovu zprávu pro Augšpurské noviny psanou v Paříži 20.května 1842: "Přesahuje všecky představy, jak velký byl soucit, který se tady zmocnil všech lidí, když uslyšeli o neštěstí, které stihlo vzdálené německé město, jehož zeměpisná poloha byla známa snad jen několika jednotlivcům. Ano, při takových příležitostech se projevuje, že národy na této zemi jsou úže spojeny, než tu či tam je známo nebo vítáno, a při vší rozdílnosti zájmů přece jen může v Evropě vzplanout horoucí bratrská láska, když přijde pravá chvíle..."

93 "Obrazy z cest" - Heinovy cestopisné prózy, jimiž si básník vytvořil novou a velmi osobitou literární formu, v níž zprvu cvičil a později uplatnil své velké umění vypravěčské a do níž uložil a někdy i dovedně před cenzory skryl svůj průbojný názor na německé poměry a svou bystrou společenskou kritiku. Nejzajímavější a nejlepší jsou tyto: "O Polsku", "Cesta Harcem", "Kniha le Grand", "Anglické zlomky", "Cesta z Mnichova do Janova", "Lázně Lucca", "Město Lucca".

94 Dreckwall - byl nejpočetněji obydlen židy, je to nynější ulice U starých hradeb, Altwallstrasse.

95 Pavilon - kavárnička notáblů a boháčů (Alsterpavillon), v níž nebyl vítán ani chudák, ani žid, natož nemajetný žid.

96 Troja - je pověstmi opředené hlavní město v severozápadní Malé Asii. Paris, syn trojského krále Priama, unesl manželku řeckého krále Menelaa Helenu a zavinil tím prý desítiletou trojskou válku. Troja byla nakonec rozvalena a Priamův rod vzal za své.

97 kalkutky - mladí krocani

98 Prusko se tehdy, poukazujíc na těžkou hospodářskou situaci obyvatelstva a chtějíc na ní vydělat, velmi snažilo získat Hamburk pro vstup do své celní unie a kdekdo se pod dojmem neštěstí, které město stihlo, jevil povolnější.

99 Siréna - v řeckém bájesloví víla, lákající plavce do záhuby svým zpěvem
Gudelka - zbohatlice, která se dostala do dvorské společnosti. Heine o ní vypráví zejména v "Lázních Lucca".

100 papírník Michaelis

101 pan *** - dr.Halle, zeť básníkova strýce, majitel pojišťovny Bieber

102 censor Hoffmann

103 Gumpelino - hamburský bankéř Christian Gumpel, ve skutečnosti Lazar Gumpel, konkurent Heinova strýce Salomona, oblíbený terč básníkova vtipu. Heine o něm vypráví v "Lázních Lucca".

104 Adonis - krásný mladík z řecké mytologie

105 divadelní kritik Meyer

106 ředitel městského divadla Cornet
Michaelis, Halle, Hoffmann, Meyer a Cornet jsou Heinovi známí nebo přátelé z doby jeho hamburského pobytu.

107 Sarras - Campův oblíbený pes

108 Chaufepié - hamburský lékař

109 Wille - žurnalista a redaktor

110 Fucks - gymnasijní profesor, antisemita, hegelián (viz. pozn. 31)

111 Antonio Canova (1757-1822), velký italský sochař, k jehož nejznámějším dílům náleží Venuše, Amor a Psyché, Napoleon.

112 zde: hostitel

113 Helena - v řecké mytologii dcera Diova a Ledina, manželka krále Menelaa, jež byla unesena Paridem (viz.pozn.96). Byla prý nejkrásnější ženou své doby.

114 ulici nevěstek

115 Loretka z Vlach - nevěstka

116 Friedrich Gottlieb Klopstock (1724-1803) - německý předklasický básník ód na přátelství a lásku a autor "Messiady", rozsáhlé epické básně o životě Kristově. Volbou této látky a jazykovou kulturou způsobil, že německý jazyk pronikal do šlechtických vrstev, které se mu dříve uzavíraly pro jeho domnělou hrubost a méněcennost.

117 matku

118 Lotynka - básníkova sestra

119 strýci, bankéři a boháči, který synovci odepřel dát za manželku svou dceru a posílal mu za jeho těžké nemoci malou roční rentu

120 Láska k sestřenicím Amalii a Teréze, jejíž šťastné a nešťastné osudy jsou zapsány v básníkově "Knize písní".

121 Menzel - srv. pozn.²¹; švábi - zde: Němci

122 zde: svůdkyni

123 Freiligrath - srv.pozn.58; "Král mouřenínů" je titul jeho básně.

124 Eliezer - Abrahamův starý služebník a správce, kterého Abraham zavázal přísahou, že jeho synu Izákovi přivede manželku z Abrahamovy rodné země.

125 přísaha po prastarém ritu - obřad popsán v bibli, v I.knize Mojžíšově, kap.24., verš 2-3.

126 Hammonia odvozuje svůj původ od Karla Velikého.

127 Friedrich Veliký - Bedřich II. (1712-1786), pruský král, proslulý bezohledností k svému lidu a krutosti k svým vojskům za sedmileté války. Legendu o něm jako o velkém příznivci německé literatury a německých básníků vyvrací Franz Mehring ve svém díle "Bedřich II. a jeho doba".

128 narážka na tolikéž německých státečků

129 Antoine Saint-Just (1767-1794) - radikální člen Konventu, přítel Robespierrův, popravený za revoluce

130 bakchantka - kněžka doprovázející římského boha révy Bakcha, zpitá orgiemi vína a lásky

131 Heine tu podobně jako ve své básni "Nový Alexandr" paroduje Goethovu baladu "Král v Thule". Tím novým Alexandrem je ovšem pruský král, živitel a ochránce každé reakce, zejména tzv. historické školy, která, chtějíc vyhovět nelidskému královu režimu, podlézavě teoreticky zdůvodňovala feudální pojetí práva a soudní praxe. Ve své stati "Rozličné pojímání dějin" napadá Heine zejména Savignyho, člena této historické školy, tehdejšího pruského ministra spravedlnosti, který přítomné době odpírá jakékoli právo na vlastní zákonodárství a zakazuje odchylovat se od přežitého římského práva.
Heine a Goethe, dva velikáni německé literatury, se spolu setkali pouze jednou - oba však byli setkáním zklamáni. (L.B.)

132 hymen - řecký svatební zpěv, píseň, která se zpívala při svatební hostině nebo kterou zpívali průvodci nevěstini, odvádějíce ji z otcovského domu

133 Gracie - římská bohyně půvabu

134 Camény - bohyně pramenů, básnictví a zpěvu

135 "Ptáci" - Heine se s Hammonií zasnubuje asi tak, jako se v "Ptácích", veselohře, kterou z Aristofanova díla vedle jeho "Žab" Heine nejvíce cenil, zasnubují Paistheteros a Basileia.

136 Prusko vydalo na Heina zatykač dvakrát: 16.dubna 1844 a 21.prosince téhož roku

137 Dante Alighieri (1265-1321) - velký italský epický básník. Jeho "Božská komedie" se rozpadá ve tři části: Peklo, Očistec, Ráj. Jeho oblíbeným metrem jsou terciny.

zpět na obsah