Česká čítanka - Herben- Ot. náboženská - Copyright-

IV.

Návrat bible do Čech

Nařízení císaře Josefa II. o censuře znamenalo zrušení censury vůbec. Každý směl svobodně tisknouti své přesvědčení. A směl psát i proti císaři a jeho opatřením, jen když mužně podepsal své jméno. Když Pelcl zaznamenal k 19. červenci 1781 ve své Kronice (posud netištěna) zprávu o zrušení censury, rozjásal se, neboť byl to posel svobody, jaké nebylo v celé Evropě: "Presidentem censury (v Praze) byl hrabě Wěžník - mstivý, pyšný, bezcitný muž, žádného člověka přítel, nespravedlivý a nesvědomitý; svatoušek, pedant první třídy. Jeho kamarád a věrný obraz byl H. rytíř Bieschin, zároveň direktor právnické fakulty, slabá hlava ... Tito dva a několik mnichů nejnižšího rázu myšlení a stejně velicí bigotníci jako onino - byli tyrany a potlačovateli lidského rozumu v Čechách ... Všechny dobré knihy byly zakázány a tím pokrok věd tak zdržován, že my Čechové byli jsme pokládáni a tupeni od našich sousedů za čiré nevědomce a hlupáky. - Radujte se, Čechové, nyní můžete jako jiní národové svůj rozum vzdělávati, svobodně mysliti a psáti, z dobrých knih vědomosti shromaždovati a ukázati, že také máte schopnosti ... !"

Byla to náhoda a přece pro nás památná, že první vzrušená episoda v Čechách začala s biblí. Kde se biblí začíná, tam se logicky dojde ke kacířství, a když se událost odehrává v českých zemích, přirozeně dojde se k Mistru Janu Husovi a k Jednotě bratrské. Což se také v Praze skutečně přihodilo.

Všechna nedávná náboženská literatura doby Koniášovy mluvila málo o Kristu a lásce, zato víc o ďáblu a hrozila peklem. Náboženstvím bylo lid - strašit a plnit ho hrůzou. A když i spis nějaký přináší život Kristův nebo P. Marie, tedy ne dle evandělií. Bible byla vždy nepřítelem katolické církve. I když jezoviti vydali bibli 1662 (Nový zákon) a 1715 (Starý zákon), takzv. "bibli svatého Václava", lid ji čísti nesměl, leč s povolením duchovního, protože prý bible dle mínění Koniášova Klíče je - dvojsečný meč.

Hle, Marie Terezie tento "dvojsečný meč" poručila dáti českému lidu do rukou! Z naléhání Josefa II., ale i z vlastního popudu přála si, aby lid její říše se vzdělával a povznášel z pověr. Katolických mravoučných knih nebylo, které by byla chtěla rozšiřovat v lidu, sáhla tedy po bibli. Stalo se tak přes odpor hierarchie, zejména pražského arcibiskupa Příchovského. České vydání uložila dvěma kněžím Pavlánům, Fortunátu Durychovi a Faustinu Procházkovi. Kdo jí doporučil oba tyto učené mnichy, neznámo. Biblí Česká jejich vyšla 1780, německá prof. Schmiedta (1781). Biblický lid byli Čechové vždy, proto se stali Husity, potom protestanty a jako tajní kacíři s biblí žili.

Tato Biblí Česká měla dramatickou historii. Jestliže už překladatelé z roku 1780 opravovali latinskou Vulgatu i překladem kralickým, pozdější vydání páchla přímo kacířstvím. Když se císař Josef II. dověděl, že misiomáři tuto bibli pavlánskou lidu brali, dal 17. února 1781 věc vyšetřit krajským úřadům. Zdá se, že marně. Proto vydal 10. srpna 1781 dekret, jímž se lidu dovolovala každá bible katolická. Ale arcibiskup Příchovský překážel i potom, neboť jeho konsistoř chystala ryze vulgátový překlad český Nového zákona - "s polemickými poznámkami". Procházka dostal pokyn z dvorských kruhů, aby chystal nové vydání. Vydal tedy 1786: "Písmo svaté Nového Zákona ... v nově vydané, a však s řeckým textem, s starým latinským výkladem, též podobně s východními přeloženími etc naveskrz srovnané, na mnoha místech opravené, i obšírným literního smyslu výkladem vysvětlené." Nadpis je významný. Vulgata nazvána ne překladem, nýbrž výkladem, překlad srovnán s originálem řeckým, staré překlady opraveny a přidán výklad některých míst! Žasnete! Neboť Faust. Procházka převzal místy i výklady pikardské bible Kralické, "tak výborné a čacké, že všeliké nadání převyšují," pokládaje za "svéhlavost a pověru, že by třeba bylo měniti formu jen proto, že od jiného vyznání mužů vyšlechtěna jest."

Ještě jednou Procházka svůj kritický překlad přehlédl, nežli jej vydal jako Biblí českou, t. j. celé svaté písmo atd., a to 1804 v Praze nákladem c. k. normální tiskárny.

Jaké názory projevil Procházka ve svých výkladech, o tom promluvím na pozdějším místě. Stačí tu, povím-li, že polemiky bylo dost. Pro tehdejší náboženský život tato bible byla událostí. Do polovice 18. století Čechy byly vždy ještě Frozínovým pověrečným Obrovištěm Marianského Atlanta; od roku 1780 vracely se k tomu, aby byly zemí bible, staré bible.

Současně s Procházkou terčem starověreckých útoků byl prof. universitní Jiljí Chládek, muž, jehož povaha podle spisů jeho působí na nás mile a sympaticky, jehož však Dobrovský i Procházka dotýkají se poněkud nevlídně. Jeho učebnice pro bohoslovce Počátkové opatrnosti pastýřské pobouřila krev mnohých kněží. Nelíbily se jim výroky : Že je lépe sv. mši zbožně poslouchati a peníze rozdati chudým, nežli dávati mši sloužit za sebe. Že faráři neplní svých povinností, když své práce svalují na kaplany. Že faráři by neměli svých kuchařek bráti si ke stolu. Že se faráři mají vystříhat opilství. Že faráři jsou povinni chuďasy pochovávat zdarma a zdarma jim i děti křtít. Že faráři mají, protože svou imunitu osobní i reální mají z milosti zeměpánovy, odvádět všecky dávky jako jiní občané, když zeměpán poručí, aby byli vzorem, v případě nutnosti že mají odevzdat i posvěcené nádoby...

Zdá se, že Chládek mířil i na určité osoby. Buď tomu jakkoli, kněží vydali proti němu hanopis německý i český. Chládek prohaášen za zrádce kněžského stavu, obviněn ze všech smrtelných hříchů a zasypán zlořečením a přáním, aby ďábel jeho mrtvolu předhodil psům a pohřbil ji pod šibenicí. Česky veršovaný paškvil nazval Chládka tvorem ničemným a přál mu trápící nemoci a zoufalství. Podle Oesterr. Biedermanns-Chronik původcem paškvilu toho byl farář svatojakubský Konrád, a šířili jej světící biskup Krieger, svatohaštalský farář Štěpanovský a kanovník hradčanský Kwies. Jinak starověrské kněžstvo chtělo ublížit Chládkovi více tím, že jej obvinilo z kacířství. Že prý svou knihu napsal v řeči starohusitské, aby ji mohl každý číst. Chládek totiž v knize své doznal, že prohlížel pro svou věc staré knihy české, zvláště bratrské, neboť Bratři byli výborní v katechisaci, a vůbec rozplesal se nad starým jazykem českým a slovanským. ("Ó kýž ze svých hrobů vstanou přeslavní předkové naši! Ó kýž procitnou ze sna svého M. Daniel Adam z Veleslavína a vlastenec milý Bohuslav Balbin! Ó jak by se radovali, jak by plésali, vidouce čest, jenž se stává jazyku našemu.") - Pro čistotu jazyka českého horoval na několika místech a radil: "Kdo se chce dobré češtině naučiti, jakž i má, ten ať čte Písma v jazyku českém; nebť tam jest nejvýbornější čeština." Čeština Chládkova opravdu je vzácná, perla mezi počátky obnoveného jazyka. A bylo to roku 1780. Pozoruhodno, že mniši vůbec uměli dobře česky na svůj čas, kdežto kněžstvo světské umělo jen řeč tak zv. svatováclavskou nebo pouliční jazyk vesnický. Působil tu asi přístup do klášterních knihoven.

Aférou Chládkovou ocítáme se již v samém ohni křížících se blesků, kterému se říká brožurová válka. Svoboda slova (daná v červenci 1781) musila se vybouřit horečkou také na české půdě jako jinde. Ale obsah té pravé chřipky české je pozoruhodný; stojí výše nežli tisk vídeňských spisovatelů. Naši pražští spisovatelé chopili se aktualit jako vídeňští. Ale co bylo v Čechách aktualitou? S počátku židé, potom však mniši a jeptišky, život kněží venkovských (mají-li se zabývat hospodářstvím), kněžský celibát a chatrné vzdělání kazatelů. Také zrušení roboty. O vážné věci se vedla válka. Tendence byla - pro náboženskou snášelivost. První brožurky vyšly už roku 1781, rok 1782 byl rokem hojnosti. Známo, že i Dobrovský se chopil publicistiky; psal o polním hospodaření kněží jeden spisek a druhý proti celibátu. V tomto ruchu rytíř Karel G. Steinsberg založil speciální podnik, jemuž dal jméno Geiszel der Prediger - Bič na kazatele. Dramatický básník a herec stál v čele a kryl svým jménem časopis, kolem něhož se soustředila "spalečnost učených mužů" počtem 13. Dne 10. dubna 1782 vyšel první svazeček, a bič zasáhl arcijezovitu prof. Vydru pro kázání, jež konal několik dní před tím u sv. Haštala. Kritik Vydrův si dal pseudonym Perho. Vydra byl jeden z odpůrců Chládkových. Vydra došel však ochrany od jiného spolupracovníka Biče, jenž si dal pseudonym Nebiho.

Praha se rozčisla na dva tábory kněžské. Hierarchie a všichni bezmála faráři pražští s ní stáli v táboře starém. Geiszel der Prediger byla tvrzí osvícenců. Z ní bojovali neb aspoň ji přátelsky podporovali: Born, Chládek, Dobrovský, biskup Háj a j. Prof. Kraus připomíná, co o Geiszel napsal Royko (III., 180) : "Přál bych si velice, aby kritiky kázání nepřetržitě pokračovaly na cestě slavně nastoupené; jsouť silnou pomůckou, aby učitele slova božího lépe seznámily s biblí..." Než když ta slova byla vytištěna, kritiky dávno přestaly: dosvědčují však, jak biograf Husův a celá osvícenská obec pražská na ně hleděla. Že jsou husitské, o tom mezi odpůrci nebylo pochybnosti.

Když byl Steinsberg vypral aféru Chládkovu a vyřídil druhou rozčilující aféru, totiž obranu krajského hejtmana Filipa hrab. Kolovrata, na něhož se hierarchie vrhla pro přísné prý jednání s jeptiškami v Doxanech, jejichž klášter sekularisoval, takže byl i sesazen, došlo k historickému ohledání protějšku Husova - Jana Nepomuckého. Steinsberg sám musil se utéci do ciziny pro obranu Kolovratovu, otázku však svatojanskou, kterou on nakousl, dokončili jiní. Literatura pro i contra je bohatá. Zakončil ji autoritativním slovem Dobrovský v Liter. Magazin (1787) skvělým článkem a slavným závěrečným slovem proti Dobnerovi: "On připouští, že byl jen jeden Jan z Pomuka, totiž generální vikář z roku 1393, a již to samo protiví se kanonisačním aktům a kanonisační bulle. On myslí sice, že se stal omyl toliko v osobě a nikoli ve věci samé. Než věru hruběji nelze se přece mýliti, než vyhlásí-li se za svatou osoba, která nikdy ani nežila."

Spor o Jana Nep. byl starý spor osvícenský. Ozval se u Pelcla i Dobrovského již koncem let 70. Svatost podvrženého Jana Hasila trvala neotřesena právě jen od 1729 do 1779, padesát let, a máme-li na mysli první pochybnosti mnicha Athanasia Sandricka z roku 1749, tedy vlastně jen čtvrt století. Osvícenství české, odstranivši nepravého světce, jenž měl zastínit Jana Husa, vykonalo skutek pro husitství samo velmi důležitý, ještě více však pro poučení tak zv. širokých vrstev. Útok na svatořečení nejmladšího patrona země České byl zároveň odmítnutím protireformace. Kdyby šlo o slovní hříčku, Steinsbergův-Dobrovského boj byl navazováním na Husa.

Jednou z nejzákladnějších reforem Josefa II. bylo zřízení generálních seminářů. Tyto semináře totiž odnímaly biskupům výchovu kněžského dorostu. Dne 30. března 1783 vyšel dekret o tom. Dekret rušil všecky dosavadní semináře biskupské a klášterní. Kdo chtěl být knězem, musil vstoupit do generálního semináře, což byl ústav státní. Císař zřídil seminářů sedm v Rakousku, osmý v Belgii. Pro české země jeden v Praze, druhý v Olomouci. Rektory a vicerektory jmenováni výhradně z řad proticírkevně smýšlejících kněží. Učební řád, určený pro studium šestileté, předpisoval profesorům a studentům knihy, jež byly sepsány ne dle sv. Tomáše Aq., Augustina, Scota, Bonaventury, nýbrž dle rozumu Písma i mravnosti a směřovaly ku blahu občanské společnosti a státu. Pro církevní dějiny předepsána kniha protestanta Schräkha. Studenti ze semináře vyšlí dáni potom biskupům k vychování ještě praktickému v tak zv. "diecésních a biskupských domech", odkudž dosáhli vysvěcení. V Praze stal se známým seminární rektor Zippe, jenž odepřel arcibiskupovi dáti alumny k průvodu při slavnosti Božího těla a vůbec přijimati od něho rozkazy. V Olomouci byl rektorem Jan Geringer a náměstkem jeho Dobrovský, jenž 1789 stal se i rektorem. Zaznamenati sluší, že za času Josefa II. nával mladých lidí ke kněžskému stavu velice polevil. Generální semimáře zrušil Leopold II. r. 1790, leč vychovanci těchto seminářů českých stali se významnými činiteli v době Jungmannově.

K církevním reformám Josefovým náleželo však i zřizování velikého počtu far a lokálií. Doklad, že mu běželo skutečně o povznesení náboženského života. V Čechách zřízeno 81 far a 314 lokálií, na Moravě obojích 180. "Tímto nařízením postavil si císař Josef II. - musil doznati i prof. Kryštůfek -- pomník nejkrásnějsí a potomstvo bude mu za to vždycky vděčno. Bez něho by oněch far nebylo."

Ozvěna všech církevních opatření císařových byla v Čechách velmi živá. Bylo uvítáno nařízení z února 1783, kterým Josef zahájil opravu kultu; pravidla, jimiž se mají spravovati kazatelé. Následovalo nařízení o pořádku služeb božích (duben 1784), zrušena procesí a p. Mezi jiným tu zakázáno zřizovati Boží hrob a konat večerní slavnost vzkříšení, jež byla v Čechách oblíbena. Bylo zakázáno veřejně vystavovat ostatky svatých a jejich uctívání. Bylo zakázáno kněžím prodávat veliké voskovice a obětní figury. Rozumí se, nesmělo se zvonit proti mračnům, nesměly se prodávat odpustky.

Došlo potom na kláštery, poustevníky, bratrstva. První příkaz 12. ledna 1782 určoval zrušení klášterů a hospiců Kartouzských, Kamaldulských, Eremitů a Lesních bratří, Karmelitánek a Františkánek. Postupně došlo však na všechny řády a kláštery, jejichž členové vedli jen rozjímavý život. Zachováni jen ti klášterníci, kteří vyučovali nebo konali samaritánské služby,

Po návrhu mladšího van Swietena dvorská studijní komise doporučila císaři, aby všechny knihy ze zrušených klášterů, které se nehodí pro universitní knihovny, jmenovitě knihy modlitební, legendy a p. byly rozprodány. "Vše má být odstraněno, co slouží jen obrazotvornosti a přepychu učenců; knihy, které jiné zásluhy nemají, než že od jistých bibliografů neurčitým způsobem za vzácnost se vydávají; stará vydání knih z 15. století a co toho více jest; to všechno je pro universitní knihovnu ceny velmi pochybné."

Nebylo v Čechách většího města, nebylo okresu, aby zrušení řádů a kostelů nebylo vzbudilo rozruch. Toto hromadné otvírání vrat klášterních zdálo se být až povážlivým. Biskup Háj pravil Opizovi v Chrástu roku 1784; "Není ani radno poslat do světa najednou tolik apoštolů pověry."

Ničení starých knih zveličují odpůrci Josefovi na pohromu pro literaturu českou. Nejen Kryštůfek, nýbrž i Bohuš Rieger vítají příležitost, aby mohli ne Koniáše a soudruhy jeho, nýbrž Josefa II. obviňovat ze ztráty starých knih, rukopisů a listin.

Nás může tu zajímat jen to, co se týká církevních a náboženských věcí. Dovídáme se od Jeníka z Bratřic, že když bořena byla kaple Betlemská 1786, povstal po městech Pražských nářek veliký a že "jak se o tom zarmouceném příběhu císař Josef II. dověděl, rozhněval se tuze na p. Hergeta, kterýž tu komisi měl, aby všechny zbytečné kostely a kaple v městech Pražských licitando prodal nebo dal docela rozbořiti. Herget upadl v nemilost." Z téhož pramene však víme, že osvíceným Čechům bylo také vhod, když císař zakázal děkovné pouti 8. listopadu na Bílou Horu, pokládaje za "dobovou hloupost", chodí-li se Čechové modlit na místo, kde byli poraženi.

Toleranční patent byl sám o sobě důležitou událostí v našem probuzení. Není divu, že českým osvícencům byl úhelným kamenem všech reforem císaře Josefa II. Jak živě a účastně ujali se ho čeští osvícenci, ukážu aspoň na jednom z nich. Míním Matěje Václava Kramériusa. Tento Klatovan, jenž současně s Dobrovským prošel gymnasiem ve svém rodném městě, neměl v Praze dlouho pevného povolání. Nejdříve byl bibliotekářem a opisoval staré knihy u proslulého vlastence ryt. Jana Neuberga. Ještě nežli Neuberg zemřel, dostal se mezi evandělíky. Když po tolerančním patentu přicházeli k nám první kazatelé z Uher, Kramérius byl dvěma z nich doporučen za učitele češtiny. Upozornil na sebe překladem Cirkulárního spisu pana z Háje (překlad 1782) a Patentní knížkou pro měšťáka i sedláka (také 1782). Kramérius učil česky maďarské kazatele Jana Végha v Libiši a Josefa Szalaye v Lysé. Oba s pomocí Kramériovou vydali první církevní spisy; Agendu a Helvetskou konfesi. Kramérius nepochybně z hlubokého dojmu, jejž naň učinili oba kazatelé, věnoval se agitační toleranční práci. Tak připravil k tisku Filipa Hegelia politicky neinteresovaná (už od let hlásaná) Dvanáctero přemyšlování duchovních, knihu protestantskou.

Vydal překlad německého spisu Kniha Josefova (1784) a Křestansko-katolickou užitečnou domovní postillu (také překlad) r. 1785. Obě tyto knihy napojeny jsou smýšlením josefinským. Z předmluvy k Postille poznáváme, jaký poplach v Čechách udělala kniha Josefova. Z jaké příčiny ji Kramérius vydal, praví v předmluvě: "Není než jediná milost ku pravdě, na zákonu jak přirozeném, tak i psaném a nám vydaném upevněné, kteréž se mnozí z katolických kněží až dosavad, neméně než jako za dnů hrubé temnosti a nevypravené neumělosti, na odpor staví, a jí místa v osvíceném tomto století, jen aby, pokudž ještě stačí, lid v pověrácb pozdrželi, nijakž dáti nechtí; a s kterouž mnozí, ovšem nad tuto osvícenější a moudřejší, buď pro urážku svého úřadu kazatelského, aneb z bázně, by obecného, hrubě v bludích a pověrách zarytého lidu na se nevzbudili, až po tu chvíli tak, jakžby na pravé služebníky cirkevní příleželo, a jakžby sami za pravé uznávali, na světlo sobě vyjíti nedověřují." Víme také z Pamětí Vavákových, jak se nad pracemi Kramériovými pohoršoval on a nepochybně mnozí.

Nevíme přesně, kdy se Kramérius stal faktorem (nyní by se řeklo: ředitelem) veliké tiskárny Schönfeldovy. Z faktora stal se redaktorem prvního českého týdeníku Schönfeldských cís. král. Poštovských Novin r. 1786. Odtud Kramérius šířil myšlenky reformační. Když pak se s Schönfeldem nepohodl, založil si noviny vlastní, Kramériusovy cís. král. Vlastenecké Noviny 1789, kdežto Schönfeld svěřil redakci svých novin bratřím Thamům. Poněvadž jméno Kramériovo bylo na venkově známo z populárních spisů a poněvadž mezi lid se rozbíhaly také jeho Nové Kalendáře tolerancí od r. 1786, noviny jeho šly na odbyt. Dle svědectví Dobrovského měly 1401 odběratelů v Čechách, na Moravě, na Slovensku. Pochopíme poslání osvícenských novin mezi sedláky. R. 1789 Jan Ferd. Opiz v Čáslavi zaznamenal, jak čeští sedláci nad novinami českými mudrují, jak hltají zprávy z Francie a p.

Nekatolický duch je patrný ve všech Kramériových pracích v době josefinské. On ještě při smrti Josefa II. roku 1790 vydal Kšaft nebo poslední vůli Josefa II. a Modlitbu Josefa II. za svůj lid, rozumí se, všecko v duchu josefinismu a snášelivosti náboženské.

Pozorujeme-li ducha prvních náboženských polemik na půdě české, poznáme, že naši osvícenci přijímali učení o přirozeném náboženství, jak bylo vypracováno na západě. Týdeník Geiszel der Prediger hlásal; "Bůh udělal pro všechny národy jen dva zákony; aby se k němu modlili a lidi milovali. Tyto základní zákony pro zemi i nebesa spojují všechny, poněvadž je příroda všem zvěstuje (verkündet). Ježíš je potvrdil, dal dokonalou pevnost naší morálce; v tom jsme šťastnější nade všecky jiné. Žijme tedy pod jednou střechou, ty filosofický sociniáne, milý kvakeře, dobrý novokřtěnče, zamračený presbyteriáne, ctihodný lutheráne, lhostejný biskupčíku, zmatený monisto, methodisto, pietisto atd, atd., žijme pod jednou střechou beze všech školských distinkcí v bratrské svornosti a v plnění všech základních zákonů. Naše sporné distinkce nás rozdvojily, naše láska musí nás opět spojovat."

Je však velmi zjevno, že vyznávání přirozeného náboženství ssálo posilu také z vlastní země, z její protestantské minulosti. Mohli bychom to napřed předpokládat o zemi s minulostí husitskou a bratrskou, s minulostí protikatolickou, když josefinské heslo o snášelivosti dalo lidem svobodu slova. Ale netřeba jen předpokládat: skutečnost sama podává se na dlani, jakmile se do tehdejší literatury začtete. První si toho všimnul Josef Hanuš v Listech Filologických roku 1913. Bylo mu nápadné, že celá osvícenská literatura (Kinský, Pelcl, Geiszel der Prediger, Dobrovský atd.) vydala se na obranu krále Václava IV., protireformačními historiky tak zohyzděného. Čím pozorněji zjev ten sledoval, tím bezpečněji mohl zjistit, že lidé z doby josefinské nalézali podobnost poměrů i osob s počátku 15. století s poměry a osobami současnými, podobnost Josefa II. s Václavem IV. Hrabě Kinský v Erinnerung napsal již při úsvitě osvícenství: "Vsadil bych se však, že by mnohý žák asi sotva věděl, že někdy žil v Čechách lenivý Václav, kdyby bylo zazděno na Staroměstské radnici pražské okýnko vězení, v němž seděl tento panovník, jemuž od poddaných i kronikářů té doby tolik bylo křivděno." Z dějepiscův osvícenských první se ujal Václava IV. Pelcl. Prof. Hanuš pochopil souvislost a napsal: "Chápeme pak, proč historikové osvícenští tak neodolatelně byli poutáni k husitství; spatřovali v něm a v jeho representantech něco příbuzného vlastním svým snahám." Snahám, rozumí se, po rozumovějším náboženství.

Zájem o krále Václava IV. je totožný se zájmem o Husa a husitství. Není jediného z buditelů našich, aby se nebyl obíral Husem. Nebyli arci všichni stejného mínění o jeho náboženském významu právě tak jak o protireformaci, většina však hlásila se k jeho ctitelům. Mám na mysli hlavně tehdejší kněze. A jakby domácí lidé byli mohli být lhostejni k husitství a jeho vynikajícím osobám, když osvícenci cizí věnovali mu pozornost nápadnou. Sotva Josef uvolnil svobodu tisku, vyšly v Lipsku a Praze (Gerle) Vermischte Schriften des M. Joh. Hus von Hussinecz 1782; r. 1784 Neun Synodal-Reden des M. Joh. Hus. Při tom 1783 Vollständige Geschichte der Hussiten seit der Hinrichtung Johann Hussens bis auf die gänzliche Vertilgung aller Protestanten im Königreich Böhmen (Lipsko). Doma v Praze kněz Augustin Zitte vydal Lebens beschreibungen der drei ersten ausgezeichneten Vorläufer des M. Joh. Huss a v zápětí překvapil užaslou veřejnost Royko třísvazkovým dílem Geschichte der grossen allgemeinen Kirchenversammlung in Kostnitz (ve Št. Hradci a v Praze 1781 - 85). Když tento Roykův spis do češtiny přeložil kněz Václav Stach (Petrýn), dostalo se čtení o Husovi i do lidu, a lid český učil se z něho, jaký to byl muž, ten od kněží proklínaný a zatracovaný kacíř. Muž zbožný a ušlechtilý, ale stál proti papeži a církvi.

Inteligence česká a rakouská vůbec dostala Roykem do rukou knihu, která hlásala o Husovi docela jiná mínění, než jaká bylo slýchati za 150 let pobělohorských. A mluvila to autorita, která nebyla z národa Husova, universitní učenec, jehož názory schvaloval sám panovník. Prof. A. Kraus podepřel mínění Hanušovo pozorováním knihy Roykovy: "V jeho (Roykových) poznámkách je plno radostných nadějí na reformu církve, konanou císařem. Josef ve svých blažených státech dospěl za tři léta s reformací dále než všechna koncilia za několik století..." Reformy Josefovy připomínaly dobu husitskou. Royko praví to výslovně: "Jak bych přál cnostnému Husovi, aby byl živ v našich dnech! Zajisté císařský orel, jehož let neřídí teď žádný Sigmund, nýbrž Josef II., byl by ho zabezpečil svými mohutnými perutěmi proti útokům nepřátel a sebe hlasitějšímu houkání sov. Hus byl by v Čechách, vlasti své, pod ochranou dobrotivého a moudrého mocnáře přednášel svou nauku (zvláště když ani v jediné podstatné věci se neodchylovala od vládnoucího náboženství); nenávist bohoslovecká nebyla by ho připravila o život..."

Náboženská snášelivost, vštěpovaná s trůnu a potom nesčetná literatura způsobily, že osvícení katolíci přibližovali se protestantům. Nejen že tato literatura zavrhovala kaceřování domnělých i skutečných bludařů a nevěrců, zejména domácích Husitů a protestantů vůbec, nejen že učila opovrhovati lidmi, kteří posílali do pekla všechny, kdo nesmýšlejí papežsky: ona přímo hleděla získat jednotu mezi katolíky a protestanty. Výmluvné je místo u Royka: "Reformace všude se potkala s nepřekonatelnými obtížemi. I v našich (osvícených) dobách se brojí proti ní, což je ovšem nevývratný důkaz, že my (pochopíte přece, že mluvím o nás, katolících, neboť co se týče protestantů, našich odpůrců, nebo abych mluvil jazykem svého srdce: našich bratří, u těch už bylo jasné jitro, když náš obzor ještě byl zahalen půlnoční tmou), že my nejsme ještě tak blízcí ohnisku osvěty, jak se všeobecně vytrubuje."

A v té buřičské literatuře, kterou představuje Geiszel der Prediger, hledaly se styčné body mezi katolíky a protestanty. V kuse VIII., kde kritik zamítal mechanické a pověřečné uctívání svatých, radil, aby svatí byli následováni ve svých cnostech, což by byl způsob, jejž by i protestanti mohli přijmout. "Takto je mnoho upravených bodů, které přetrhaly bratrské pouto mezi námi a protestanty, jež by se s malými limitacemi opět mohly dobře napravit a při tom bychom my se musili vzdáti jen těch, které jsme ve svaté prostotě přepjali."

Od vydávání kritické bible Procházkovy, opakuji, byl pouze krok k Janu Husovi.

Abych se vyhnul podezření, že si upravuji tuto cestu sám, dovolávám se slov jiného pozorovatele té doby. Arnošt Kraus vyložil přede mnou velmi podrobně tuto osvícenskou episodu v knize Husitství v literatuře barokní a osvícenské (Nákladem České akademie, 1918). Osvícenská historiografie o husitství začala vlastně Voltairem,

Postupem času se rozrostla.

Kraus připomíná G. B. Schiracha, Němce (1743 - 1804), jak psal o husitech, o Žižkovi i králi Jiřím z Poděbrad. Současně ve vlasti Wiklifově psal farář William Gilpin (1724-1804) o žácích Wiklifových v Čechách: Husovi, Jeronymovi, Žižkovi. ("Hus (v Kostnici) byl teď pánem svého osudu a prokázal pevnost, v níž sotva které století ho překonalo.") Francouzský advokát Dreux du Radier vypravoval 1777 o králi Václavu IV, i o Žižkovi a Husovi. Před koncem 18. století pastor plavenský Tischer pojal do své životopisné sbírky slavných mužů 1793 Johann. Hussens leben. Po něm přítel Schillerův, bohoslovec a beletrista Wagner psal o Husovi a Jeronymovi jakožto reformátorech. V Alte und neue Brüderhistorie David Cranz oslavoval Husa i Jeronyma i Žižku i Čechy, kteří vedli války s neuvěřitelnými vítězstvími... Podle rady Rokycanovy nespokojenci s kompaktáty založili Jednotu bratrskou. V letech 1781 až 1783 S. B. Klose zpracoval slezské dějiny, rektor vratislavský a přítel Lessingův. V nich se poklonil obzvláště králi Jiřímu. Významný je německý spisovafel Ludwig A. Gebhardi (1735 - 1802), jenž zpracoval historii všech slovanských států, z nichž Čechy zaujaly více než jeden svazek.

Kraus přešel potom k husitskému smýšlení na české půdě osvícenské, ukazuje, jak se obraz Husův a husitství měnil od r. 1774 ve Stručných dějinách Čech Pelclových vždy příznivěji (ve vydání z r. 1782 zmizel i Jan Nepomucký při roce 1383); jak působil Royko a polemické spisy proti němu atd. Jeden z odpůrců napsal o Roykovi: "Jest nyní nový profesor v Praze, husita." Roku 1785 otištěna v Praze Cochlaeova historie Husova s poznámkami a úvodem, namířená proti Roykovi. V úvodě se pravilo, že nynější reformace (josefinská) je prý pouhou ozvěnou reformace staré (husitské) a proto prý není třeba nově ji vyvracet; stačí otiskovat, co bylo odpověděno tenkrát -- v Historii Hussitarum.

Z dalších českých osvícenců Kraus uvádí preláta Steinbacha ze Žďáru, Hanke z Hankensteina, Pařízka, Voigta a ovšem Dobrovského. Poznamenává k těmto zjevům: "Strach z knihy husitské, který u Pelcla jen ustoupil opovržení k literatuře husitské, je Dobrovským hned v začátcích jeho překonán; nevadí mu již, bude-li prostý muž chtít ty knihy čísti..." Tím nastoupena cesta, která vedla k poznání doby husitské jako vrcholu písemnictví českého, proti nemírnému vynášení humanistů a velkého Čecha Bohuslava (z Lobkovic) zvláště."

Když potom Kraus zaznamenal dva svazky německých překladů z Husa, vydaných u Gerle 1784, skončil tímto závěrem; "Tenkráte se také již plnilo očekávání, že svoboda tisková přinese historii husitství; překrucováno-li jméno císařovo v Josep-hus, značí to, že jakmile heslo snášelivosti znamenalo skutečnost a nastalo uvolnění tisku, Hus a jeho stoupenci se ozvali sami. Míti svobodu tisku, znamená v Čechách smět psát o Husovi a husitech..."

Je veliký blud některých našich dějepisců, říkají-li, že osvícenci ncvěděli nic kloudného o české reformaci, protože dějiny husitství vypracoval teprve Palacký a kostru Jednoty bratrské Goll. Naši osvícenci věděli o Husovi i Českých bratřích mnoho, a nic na tom nezáleží, byli-li v podrobnostech nepřesně zpraveni. Jestliže V. Tham proti kněžím své doby stavěl za vzor Husa, věděl o Husovi z Royka dost. (Předmluva k Básním v řeči vázané, první sebrání 1785.)

zpět na obsah - Další: Legenda o kněžích buditelských