|
- Herben | - Ot. náboženská | - Copyright | - |
Je třeba napřed se dohodnout, kteří kněží mají v našem probuzení spravedlivý význam. Když vezmu za základ shodné mínění našich literárních dějepisců, tito jsou kněží-buditelé v prvním našem údobí Dobner, Voigt, Ungar, Cornova, Chládek, Durych, Dobrovský, Procházka, Stach a Vydra, deset mužů stavu duchovního, z nichž Vydra je buditelem jen jazyka českého, a to více podle pověsti, nežli podle toho, co lze z pramenů zjistit. Tedy celkem deset duchovních. Očekávali bychom počet větší podle poměru tehdejší duchovní inteligence k inteligenci laické. Mezi buditeli laické dlužno počítati: Borna, Kinského, oba bratry Thámy, Pelcla, Kraméria, Monse, Cerroniho, Hanke, tedy laiků devět. Poměr ten nesvědčí právě ve prospěch kněží.
Jací tedy byli ti kněží-buditelé? Piarista Dobner potřel Hájkovu kroniku a je nazýván otcem kritického dějezpytu. Dobnerova práce silně poškodila katolické dějepisectví. Piarista Voigt nasákl osvícenstvím v Německu, kde jako mladý profesor učil; čtěte Hanušovu monografii o něm! Studoval Descartesa, Bayla, Leibnize, Wolfa, Herdera, Montesquieua, Voltaira i Mablyho. Grotius dle Voigta psal "nevyrovnatelná díla", a Montesquieua sám napodobil spisem "O duchu českých zákonů". Přijímal všecko osvícenské smýšlení proti pověrám a nesnášelivosti, proti násilí a mnichům. Byl prostě vyznavačem humanity. Když nastiňoval rozvoj řečnictví, byli mezi vzory Hus a Jeronym, Rokycana i Stránský.
O Ungarovi víme, že byl svobodný zednář, že opustil klášter strahovský a jako první bibliotekář Universitní knihovny příkře se rozcházel s jezovity a mnichy zrušených klášterů. Zavrhoval protireformaci. "Příčinou toho - psal - proč knihy české jsou vzácné - takže mnohé z nich, zejména jsou-li celé, přednosti zasluhují i před rukopisy - je literární tyranství, s jakým zbožní knihoborci je spalovali, nebo jiným způsobem je ničili..." Vláda na Ungarův návrh poručila roku 1782, aby všecky výtisky Koniášova Klíče farám venkovským byly odebrány a odevzdány Ungarovi do universitní knihovny. Kdo chce jestě více poznati necírkevnost Ungrovu, ať si čte o něm v Geschichte und Beschreibung der Prager Universitätsbibliothek od Josefa Hanslika (1851). Byl Němec, který se pro své povolání naučil česky.
Cornova, bývalý jezovita, byl milý člověk a oblíbený universitní profesor. Při vší své jemnosti a lítosti nad zrušením svého řádu shlížel se v josefinských reformách, což vidět z jeho obdivného životopisu Josefa II. Cornova litoval, že věk XV. neznal dobrodiní náboženské snášelivosti, pokládaje za kacíře i ty, kdož jimi nebyli, Koho mínil? Byl proti pověrám církevním. Co bylo jeho ideálem, vyslovil v populárních českých dějinách pro mládež, které dával vzor: "Ladislav (Pohrobek) je horlivý katolík a přece miluje kališníka Poděbrada." Připomeňme si, že tento exjezovita přeložil do němčiny Pavla Stránského Respublica bojema, spis o státě českém, o jeho rozkvětu. To pro naše probuzení nebyla věc malá, neboť pro politické probuzení jistě ta kniha konala službu. "V ohledu náboženském překladatel, bývalý jesuita, příspěvky svými objevuje se dosti shovívavým, někde až svobodomyslným." (E. Tonner.)
Při Chládkovi poznali jsme s dostatek, jaký byl katolík.
Václav Stach z našich buditelů stál na nejkrajnější levici. V březnu 1783 psal Dobrovskému, když kaplanoval ve Slabách: "Nemohu Vám říci, jak opatrně musím s lidmi zacházeti. Toto nucení jest mi velice obtížné, nebo mezi přáteli nemusil jsem toho činiti. Nyní teprve cítím, jak veliký kacíř jsem." Počátkem dubna 1783 témuž; "Stálo mne to mnoho přemáhání skrývati Vám to, a ještě nyní vychází to tvrdě z péra, řeknu-li, že jsem Náboženství nedospělých pro lutherány přeložil; ačkoli jsem tak málo katolíkem jako lutheránem." Šlo o spis protestanta Seilera, psaný z rozkazu krále dánského Kristiana VII.; o spis, jenž byl třikrát v té době do češtiny přeložen. Když se dostal Stach do Olomouce za profesora universitního, psal Dobrovskému do Prahy, že celá Morava již o něm (Stachovi) ví, jak miluje Husa a že je kacířem.
Durych byl členem osvícenské naší společnosti, ale vědeckou prací svou stál stranou denních událostí. Přesto známe z jeho péra pěkné vyznání o humanitním jeho smýšlení; "A já raději chci připomínati s vděčnou pamětí kteréhokoli národu společné humánní úsilí o Slovany, než abych vzpomínal starého hněvu a nenávisti. Zajisté humanita přemnohých znamenitých německých spisovatelů, zejména současných, jakož i jejich snaha po pravdě v obhajování jména slovanského od bezpráví, zdá se, že to všecko vyhladily, co podle Herdera bylo těžkým hříchem na Slovanech páchaným."
Vrstevník Vydrův J. L. Jandera, nar. 1776, byl jiného ducha. "On beze všeho ohledu viděl a ctil v Žižkovi velikého Čecha a geniálního vojevůdce, jenž v osudné době zachoval rod svůj věhlasem svým. A proto stále poukazoval k onomu místu (u Hořic), s něhož Žižka též jednu ze svých velikých bitev řídil" (Josef Durdík ve slavnostní řeči v Hořicích 1877).
Na krajní pravici stál exjezovita Vydra, jenž zůstal ctitelem a žákem Koniášovým až do smrti. Nenáviděl osvícenství, doporučoval na kázání pálit bludné knihy, jízlivě však mluvil o papeži, jenž zrušil řád; nenazýval ho ani papežem, nýbrž Gangarellim. Ani v nadšeném životopíse Vydrově od Rybičky nenalezl jsem nic, co by svědčilo, že chápal české dějiny jinak než jasný jeho vzor a rodák hradecký B. Balbín. Členem žádného buditelského kruhu, ani členem Učené společnosti nebyl. Dle vlastních slov v úvodě ke sbírce Kázání svátečních 1799 doznává, že v letech 1772-1782 zvěstoval na universitě latinsky matematiku a náboženství; od roku 1782 německy. Že by byl ctitelem Žižkovým, nepodařilo se mi najít dokladu, a je to věc skoro nevěrohodná.
Vydra je tedy z kněžských buditelů jediný pravý katolík. Ti ostatní však propouzeli národ ne tím, co v nich zbylo katolického, nýbrž právě vším, co v nich bylo protikatolického.
Pozorujme podrobněji náboženské názory dvou kněží; Procházky a Dobrovského!
František Faustin Procházka byl z Nové Paky (nar, 1749), prošel jezovitskými školami a stal se pavlánským mnichem. Nežli se jím stal, už byl prošel osvícenskou školou na pražských studiích filosofických, O to měli zásluhy prof. Scrinci a Seibt. V klášteře přijímal Procházka vědomí české a slovanské od staršího spolubratra Fortunáta Durycha. Ve vědecké práci viděl methody Dobrovského a jeho pilnost, "jež dovede všemu přijíti na kloub". V povaze Procházkově jsou některé nedůslednosti a snad i stíny, ale proto nepřestává být osobou sympatickou, když vidíme, jak pomalu se proklubával z liberálního mnicha, ale přece jen mnicha, k člověku vpravdě pokrokovému a svobodně myslícímu.
S počátku představuje se nám Procházka jako mnich jen s lehkým nátěrem josefinismu. Husitství a reformaci posuzoval po balbinovsku příkře. Přes to projevoval patrnou snahu umět kriticky pracovat a soudit. Ke kritické práci dána mu příležitost. Marie Terezie, jak víme, přikázala vydat pro své poddané bibli katolickou, německou i českou. Hlavně pro školy. Obstarat českou bibli uloženo roku 1777 dvěma českým mnichům řádu pavlánského, Durychovi a Procházkovi. Aby byla co nejlacinější, náklad měla nésti normální školní tiskárna. Bibli pro lid! To byl princip zřejmě protestantský. Proto se myšlence vzpíral pražský arcibiskup Příchovský. Císařovna však nedbala arcibiskupových námitek a 12. listopadu 1777 dvorským dekretem vyhradila mu jen právo aprobace té bible. Durych a Procházka byli hotovi roku 1780 s celou Biblí Českou "podlé starého obecného Latinského od svaté Římsko-katolické Církve potvrzeného a užívaného Přeložení opět s obzvláštní pilností přehlédnuté, ponapravené a znovu vydané".
Přehlédnuté a ponapravené! To jsou slova významná pro Procházku i Durycha. Už bylo řečeno, že vzali sice za základ t. zv. Svatováclavskou bibli z roku 1677, ale srovnali ji nejen s Vulgatou, nýbrž i s textem hebrejským a řeckým a užívali také překladu Bible Kralické. To se líbilo Dobrovskému, jenž pochválil nejen věcné vědomosti obou překladatelů, nýbrž co do jazyka prohlásil bibli jejich "za knihu klasickou, podle které by se Čechové v orthografii měli právem říditi. Ryzost řeči, jež vládne v této knize, jest přiměřena důstojnosti sleva božího".
Procházka svůj překlad opravoval. Byla už jiná, doba, doba bez censury. Když roku 1786 vydal Nový zákon, ten byl už nejen překladem, nýbrž i výkladem. Procházka mohl říci v úvodě: "Dostane-li se mému vydání N. Zákona v české řeči a jeho poznámkám pochvaly, musím za to děkovati právě tomuto vysvobození svého myšlení, ač ovšem jsou ještě stále lidé, na štěstí bezmocní, kteří náš rozum pánovitě by odkázati chtěli v jeho někdejší a temný žalář."
Nový Zákon Procházkův z r. 1786 má výklady racionalistické. Nevěří v ďábly, zázraky vykládá přirozeným způsobem.
Odpor hierarchie k Procházkovi a útoky fanatických kněží na něho jsou klíčem k tomu, jak Procházka hnán byl k otevřenějšímu osvícenství ve svých dalších pracích literárně-historických a ke svobodnějšímu smýšlení náboženskému. V roce 1786 a po něm vydal 12 spisů starších, aby český lid měl co čísti. Skoro vesměs byly to spisy, zakázané kdysi Indexem. Předmluvy k nim jsou vlastně obrany nového náboženského smýšlení.
Aspoň některé Procházkovy názory nechť čtenáři slyší! Procházka zamítal "povídačky o sv. Vojtěchu v Římě", zamítal všeliké pověry mnišské na př. odívání umírajících v roucho mnišské, zbožné poutí, sloužení mší za mrtvé, zakupování odpustků místo pravé víry v Boha, posmíval se peklu, o Tridentském a Římském rejstříku zakázaných knih napsal, že již nemají v našich zemích platností, vyslovil se prudce proti uctívání svatých - není ho třeba, a když, tedy bez pověr. O zpovědi, že bez vnitřrního a pravého hříchu v nenávist vzetí není nic platná, ano i hříšná jest. Procházka nevěřil v neomylnost papežskou a nepokládal za potřebné ani uznávat papeže. Když hájil Všehrda proti Bohuslavovi z Lobkovic, ježto Všehrd psal proti římským papežům, řekl Procházka "To jsou vedlejší věci, pro které dnes člověk zůstává dobrým katolíkem." Při vydání Erasma Rotterodamského připsal do předmluvy: "Nechci toho tobě tajiti, laskavý čtenáři, že sem v tomto vydání některá kratičká a nedůležitá místa, aby nepravým jich výkladům aneb roztržitostem a daremným hádáním žádné příčiny podáno nebylo, vypustil. Některá sem hned na místě kratičce vysvětlil. Jiných pak, kteráž in Indice librorum prohibitorum - jemuž náš nejmilostivější pán země roku 1782 podle zasloužení jeho všecku platnost a vážnost velmi moudře odjal - dosti neuměle vystavena jsou, státi nechal; poněvadž sem viděl, že nic jiného neobsahují, nežli čemu sv. Pavel v svých epištolách téměř týmiž a tolika slovy učil. Dotýkají se pak ta místa víry ospravedlňující a milosti Krystovy, jíž samé bez skutků Erazmus ospravedlnění člověka a zaslíbení Boží jemu učiněná přivlastňuje. Ale zdaliž nás témuž neučí Apoštol Páně? Protož kdo Erazma za tou příčinou kaceřuje, ten za ním i na Apoštola Páně týž ortel vynáší. Avšak jakož sv. Pavel ospravedlňující věrou ne mrtvou, ale živou, s nadějí a láskou spojenou víru míní, tak podobně Erazmus..."
Jak vidno, učení Lutherovo, učení protestantské! K němu druží se i Procházkovo přesvědčení, že katolická církev není samospasitelná a že člověk může býti spasen i mimo ni.
Přesto pokládám za účelno z Procházkových úvah o kacířství uvésti čtenářům před oči několik jeho odstavců. Procházka čil rozdíl mezi ustanoveními božskými a lidskými. Učení o kacířích byla mu učeními lidskými. "Musil tehdy on (Erasmus) kacíř slouti, aby ustanovení lidská, ustanovení Evangelická sloula; musil on hanbu kacíře po smrti nésti, aby tito zákonníci za živa svatí vidíni byli, a slávu nejlepších nábožníků u lidí měli; musil on, ješto by jinák jejich časným užítkům nemálo škodil, s fíkem od nich ukázaným za vděk přijíti, nýbrž kacířem nazván jsa, sám tou obětí býti, z níž by tito Levítové a nábožníci ztučněli...
Nebyl-li tehdy Erazmus kacíř, anižť knihy jeho kacířské slouti mohou. Nebo ne hned některá kniha, že buď zapověděna od církve jest, neb nějaký omyl v sobě zavírá, by pak ten potom i od církve zavržen byl, tím kacířská jest, nebť i ten omyl před zavržením jeho od církve, nic více a nic méně nebyl, nežli zvláštní a mylné mínění spisovatele, beze vší zpurnosti a beze všeho protivení se obecné církvi, sprostné a dobrou myslí vydané; ale jestli která kniha, v níž učení obecné církve z úmysla se poráží, aneb omylové od ní zavržení, se hájí, tu nechať horlitelé a hájitelé víry, v nichž láska k bližnímu ustydla, kacířskou, a jejího spisovatele kacířem, jak chtí nazývají.
Co se mne dotýče, já za to mám, že proti poznalé pravdě žádný tak snadno nebojuje, leč z autorské marnosti, aby nebylo vidíno, že pán chybil, čehož se i katolickým spisovatelům v učeních světských nejednou dostává, a chybuje-li kdo, to raději chybou, nežli kacířstvím, a té chyby písaře raději člověkem - nežli kacířem nazovu. Nebo co podlé obecného smyslu v sobě zavírá to slovo kacíř? Však všecko, co nejhoršího na člověka praveno býti může, tu nejopovrženější potupu, nad kterouž nic hanebnějšího praveno býti nemůž, víc, než aby racha, víc než aby blázne, řekl. Takový jestiť obecný při tom slovu smysl. Čím ale tobě tak bližního a bratra svého tupícímu Krystus hrozí, viz Mat. V., 22. Hanba jest nám to, že my, ješto nejlepší nábožníci býti a slouti chceme, toho sobě na jiné strany dovolujem, čeho protestantští učitelé za příčinami dotčenými svým na nás nedovolují.
Však oni kacíři jsou, díš mi, a my ne. Odpověď: však jakož ty za to držíš, že oni bloudí, tak naproti tomu i oni za to mají, že ty bloudíš, a hlupci mezi nimi tak dobře tebe kaceřují, jako ty je. Chceš býti jim podobný hlupec? Přestaň ty jich, přestaňte oni tebe kaceřovati, a buď mezi všemi námi pokoj Krystův. Věříš-li, že pravou víru držíš, dobrořeč za to Bohu a spoj s věrou lásku k bližnímu svému, by pak i Samarytán byl, sic jinak víra tobě nic neprospěje, (I. Kor. XIII., 1-3.) Nevěřímť já, že pravou víru máš, jestliže ovoce její, mezi nímiž nejpřednější a nejvýbornější jest láska (Mat. XXII., 36-40) na sobě neukazuješ (Jak. II., 14-19.). Aniž mi prav, což zlého činím, kaceřuji-li ty, kteréž církev za kacíře odsoudila? Předně ty, obecný člověk a sám sobě živ jsa, nemáš jednoho a téhož s církví práva; druhé, církev těmi slovy haeresis, haereticus, znamená toliko odporné učení a učitele učení jejímu. Nebo ta slova řeckého původu nic jiného neznamenají, nežli volení; volence, totiž nějakého zvláštního učení, a nic v sobě potupného nezavírají, takže Řečtí a Římští škrybenti jich o sobě a svých nejlepších přátelích užívali. Tys pak k svému slovu kacíř potupu, a zajisté tu největší připojil. Viziž, aby nikdy více toho ohavného jména proti bližnímu svému neužíval.
Ale abych k tomu, odkudž sem se pouchýlil, zase navrátil se, pravda jest, že Erazmovy knihy některé naprosto, jiné pak o náboženství jednající, z nichž i ona o dobrém a křesťanském hotovení se k smrti, kterouž sem již vydal, jedna jest i tato o rytíři křesťanském, druhá, v registříku sněmu Tridentského tak nazvaném potud zapověděny jsou, pokudž by od theologů vysoké školy pařížské neb Levenské opraveny nebyly. Ale předkem, co theologové školy pařížské aneb levenské mohou, toť i pražským dovoleno bude? Za druhé ani ten, ani který jiný římský registřík jakou vážnost aneb platnost v našich zerních má. Máme my císařské registříky, jimiž jedině spravovati se sluší. Sic jinák i těch knih, kteréž císařská práva proti římským osobováním hájí, a z nichž nejedny, až i ten poctivý van Espen, do římských registříků potaženy jsou, čísti dovoleno nebylo by, ježto učení jich veřejně v císařských školách se učí a jako ze střech se hlásají. Komu povědomo není, jak mnoho knih, kteréž neomylnost papežovu dosti málo v pochybnost uvozovaly, aneb francouzské církve svobodu hájily, od římských papežů zapovědíno? Kdo neví rozdílu učiniti mezi přikázáními církevními a papežovými? Mezi věcmi, kteréž se víry a dobrých mravů, a mezi těmi, kteréž se kázně a práv dotýkají?..."
Tímto duchem předmluva jde ještě dále, čemu místo zde nestačí, proti přepjatému a pověrečnému kultu svatých a P. Marie v duchu Kochemově a Acta Sanctorum; proti zbytečným procesím, proti rozličnému "šarlatánství" a proti všemu, co ruší klid duše. Když hlásal, že mechanické modlitby a litanie odporují často i zdravému rozumu, že svatí bývají uctíváni víc než Kristus, a Bůh že nemá býti líčen jako světský tyran; tenkráte Procházka ještě útoky podobné aspoň nepřímo káral, mluvě o původcích pohrdavě a přidržuje se učení o dvojí pravdě. Podle něho křesťan má býti občansky snášelivý, ale nesmí být snášelivý theologicky! Sám v jednom spise mezi řádky troufal si polemisovat i proti zrušení klášterů a zabrání jejich statků. Ale i tenkrát již také odpíral těm, kteří hlásají neomylnost papežskou a tvrdil o biskupích, že mají moc od Boha, ne od papeže. Chválil osvícenský spis německý Kleiner Staats-Religions und Reformations Katechismus für das Jahr 1782, jenž "v přítomné reformaci" dokazoval, že stát jest oprávněn všecky duchovní zákony a řády, které mají škodlivý vliv na stát. Chválil i právnický spis prof. Voldřicha, který měl touž tendenci.
Když Procházka vydával Miscellaneen k české a moravské literatuře 1784, vydal v nich i Příspěvky k dějinám husitství (sahají k roku 1441). O tom spise prof. Hanuš praví: "Nechuť k husitství hlásí se často, ač zmínka o Husovi samém vyznívá zřejmě jinak, než v Commentariu (z roku 1782): "Jan z Husince, jenž pod jménem Hus nejen v Čechách, nýbrž také v celém křesťanském světě zvláštní epochu učinil". Procházka to byl, jenž vítal kritický Dobnerův spis o Hájkovi a pronesl slovo od té doby přečasto opakované: mentiendi finem fecit - učinil konec lhaní. Procházka stal se protějškem Koniášovým: "Koniáš lidu knihy bral, Procházka v lidu knihy (i kacířské) rozšiřoval". Tu stojí reformace proti protireformaci v jasném světle. A ovšem, kde se mluví o nové reformaci, tam se vědělo o reformaci staré.
Když se Josef Dobrovský vracel ze své eesty zc Švédska a z Ruska roku 1793, projevil radost z toho, že po trampotné cestě je zase doma, těmito jen řádky; "V Těšíně v Horním Slezsku narazil jsem již na známé a přátele, a všechny mé city víc a víc oživovaly při pohledu na známá pole a hory a na obyvatele Moravy a Čech, i byl jsem srdečně rád, že jsem zdráv dospěl po tak dlouhé obtížné cestě do své vlasti."
Takových citových projevů je v životě Dobrovského velmi málo. Tento je snad nejvřelejší.
Těše se na mikulovskou knihovnu, od níž si sliboval pro sebe hojnou kořist literární, psal; "Řecké codices, Bože dobrý, jaká to vzácnost u nás a jak málo těch, kteří by tyto klenoty oceniti uměli. Takovou dobu jsou tam nejkrásnější památky skryty, které, kdyby vinnou chutí jazyk dráždily, již dávno by byl na světlo vynesl Voigt, jenž tak dlouhý čas v Mikulově meškal." Hankeovo Empfehlung der böhm. Sprache bylo Dobrovskému asi málo střízlivé; "Nelze neuznati vlastenecké vřelosti, s jakou spisovatel pro svou řeč mateřskou deklamuje a jen ten deklamatorský ton jej u mnohých omluví." V dopise roku 1811: "Hrabě Auersperg nedávno mi psal stran švédských archivů. Zdá se, že na Moravě chce založit museum. Jak přece patriotismus všude se probouzí a povznáší!" Mluvě o podvržených rukopisích proti Jungmannovi: "Chce-li se více víry přikládati výpovědem člověka nejmenovaného, světla se štítícího než důvodům filosofickým a historickým, jiný podvodník přivede na světlo na potupu kritíckému vzdělávání dějin českých i proroctví Libušino a zákony Přemyslovy nebo snad i Čechův pochod z Indie ..." Když byl potupen a snížen u Browninga našeptáváním českých vlastenců, kteří nazvali Dobrovského slavisirender Deutsche, Dobrovský svou hořkost vyslovil jen větou: "Odkud tedy má láska k Čechám? Na obdržených dobrodiních nikterak se nezakládá." Když odmítal plán Kopitarův, aby se ucházel o profesuru ve Vídni: "Zůstanu ještě nějaký čas v Zásmukách nedaleko Sázavy, kde náš Prokop slovanský klášter založil, ze kterého jej i jeho slovanské bratry Latinci a Němci do Uher vyhnali. Věc našeho národa, nepomůže-li Bůh, je téměř zoufalá, a Vy byste se chtěl přesvědčiti, že Vídeňáci nás budou podporovati?"
Nač to uvádím? Na doklad, že Dobrovský se nikdy nerozplýval v citech a nikdy nedeklamoval. A kritiku svou pronášel stejně stručně, spíše jako aforism. U něho slovo, dvě vydávají za knihu.
Dobrovský, tento arcimistr kritického zkoumání, jenž vnukl obdiv Goethovi, byl muž velikého ducha vůbec. Od časů Komenského zase první Čech, jehož jméno naučila se vyslovovat cizina a tím i jméno národa českého. Třídivý rozum jeho byl veliký a pronikavý. Ještě byl mladý muž, a již okolí domácí hledělo k němu jako k autoritě vědecké. Faustin Procházka mluvil o "píli tohoto neunavného muže, jenž dovede všemu přijíti na kloub". Povaha Dobrovského byla přímo vznešená. Aby ukončil polemiku s Ungarem, když zaběhla do osobních končin, prohlásil sám sebe za poražena. Měl půtky s Thamem zlé, ale když Tham upadl do bídy a nemoci, navštěvoval ho a podporoval. Chování Dobrovského bylo gentlemanské; někdy rozmarné, vždy vtipné a nikdy vulgární; šlechta ho k sobě zvala a toužila po stycích s ním. Jak on ční nad Jungmannem, když se Jungmann rozčilil pro kritiku Historie literatury české! Dobrovského projevy literární stávaly se čím dál úsečnější, lapidárnější a přímo suverenní, ale kritický rozum držel tak přísně na uzdě, že nikdy neupadl v rozplývání a citové výlevy. Víme, co ho potkalo od vrstevníků malých a plebejských. Byl mu upírán cit vlastenecký! Jemu, jenž byl živelně oddán národu svému a Slovanstvu, a jenž položil nejpevnější základy celému probouzejícímu se národnímu hnutí. Byl mu upírán i cit pro poesii a schopnost poznati estetickou krásu, protože sloužil pravdě vědecké a mravní a nepovoloval citům víc, než co mohl kriticky zdůvodnit.
Nemůže Dobrovskému rozumět, kdo ho neumi číst a kdo neumí poznat jeho smýšlení v dobách svobody i reakce. Ironické a sarkastické bývají poznámky jeho v době Marie Terezie a opět po krátkých dnech josefinských. O reakci františkovské vyslovoval se sice svobodně, ale v úryvkovitých poznámkách, jejichž peprný smysl musíme vyhledávat pozorně a mezi řádky.
Když se ozvaly diskuse o Masarykových názorech na buditelské navazování reformační, mladý historik Ladislav Hofman pokusil se vyšetřit náboženské smýšlení Dobrovského. A napsal roku 1897 článek nad pomyšlení slabý. Výsledek svého badání vyslovil v prvních větách svého článku: "Že by Jos. Dobrovský uznával v české reformaci dílo mravní a nábaženské, nemohu se přesvědčiti. Představme si věc určitě: Dobrovský byl 'osvícený josefinista' a snad i zednář. Tím je dán jeho prostý, ale jasný deism (Dobrovský věřil hluboce a zbožně v Prozřetelnost) i jeho humanitárnost. V těch dvou idejích je jeho náboženství - jak známo, společné credo nejlepších duchů 18. století. Snad je třeba vytknout ještě jeho mravní opravdovost - vedle Voltaira a Wielanda ho stavět, je nemožno."
Hofman pročetl Dobrovského Dějiny české řeči a něco jiné literatury jeho a měl z Dobrovského dojem, že stál nad positivními náboženstvími a že snad k nim i cítil jakési filosofické pohrdání. Na př. choval se ironicky k některým předpisům jezovitského noviciátu, když byl novicem v Brně. Z několika vět Dobrovského, v nichž projevoval nechuť k hádkám bohosloveckým a k ukrutnostem válek náboženských, Hofman usoudil, že "celkem vzato, budila naše reformace již sama o sobě v Dobrovském spíše nechuť." Ve zmínkách o Chelčickém a Bratřích nalezl jen lhostejnost a objektivní záznamy fakt.
V čem vidím základní omyl Hofmanův jest okolnost, že přistoupil ke studiu Dobrovského již s hotovou představou o osvícencích. K té představě vedlo jej učení tehdejší literatury. "Představme si věc určitě!" praví. A když si věc určitě představil, lehce v Dějinách řeči a literatury nalezl potvrzení představy, kterou již měl. Totéž se přihodilo Hofmanovi při čtení časopisů Dobrovského, do kterých zběžně nahlédl; ani jeden z nich se neobíral myšlenkami náboženskými! Skrovné, vtipné poznámky proti bohosloveckým hádkám a proti válečným ukrutnostem minulých věků jsou tam, ale je tam i mnohem více.
Čtenář se ptá: nalezne někdo jiný v Dobrovského spisech více než třísky, postranní poznámky a narážky? Odpovídám: Nenalezne. Ale ovšem je-li ten čtenář pozorný a sebere-li třísek z Dobrovského víc než z jednoho nebo dvou náhodných prací, zpozoruje, že snůška těchto třísek dává obraz o smýšlení Dobrovského náboženském dosti výmluvný a neklamný.
Především Dobrovský, ať byl josefinista i zednář, nebyl deista. Deism 18, století, jak známo, je dítětem osvícenství. Takto definuje deism Falckenberg v dějinách filosofie: "Jako Baco a Descartes osvobodili od církevní autority poznání přírody, Hobbes stát, Grotius právo, odkázavše je na sebe samy, t, j, na přírodu a rozum, tak deism chce odloučit náboženství od učení církevního a slepé víry dějinné, i odvoditi je z přirozeného poznání. V tom, že pokládá rozum za pramen i zkušební kámen pravého náboženství, deism je racionalismem." Dobrovský takovým deistou nebyl, byl katolíkem. Ovšem katolíkem osvíceným, což znamená tolik jako katolíkem, jehož ideálem byly církevní reformy; katolíkem, jehož urážely zastaralé reformy, protireformační pověry i lidské nálezky a hlavně jezovitská morálka. To byla škola Rautenstrauchova,1 Hájova a vynikajících biskupů i laiků mimočeských, jejichž jména svázala v kytici pověstná Biedermannschronik z roku 1784. Neví nic o Dobrovského náboženském smýšlení, kdo neuvažoval o tom, že Dobrovský ve zralém věku dal se vysvětit na kněze (1786), že ještě 1. ledna 1829 sloužil mši (6. ledna zemřel); že Dobrovský měl vroucí víru v Prozřetelnost a že nesnesl blasfemie ve věcech náboženských (na př. od Stacha). Věřil-li ve zjevení, je věc nejistá. Věřící Dobrovský však byl. Roku 1823 psal Feslovi: "Není lepší útěchy pro každé postavení, nežli víra v Prozřetelnost. Modleme se k ní vroucně a trpme a mlčme, čekejme a mějme naději."
Tomu není na odpor, že byl vyznavačem filosofie Kantovy a že jako novic jezovitský choval se k některým předpisům ironicky. Kant byl také věřící a hloupé předpisy noviciátu (nejsou ani dnes lepší) nejsou náboženstvím. Nikdy Dobrovský nevyjevil, co leželo na dně srdce jeho, tak otevřeně, jako když upadal v občasné pomatení mysli: tenkrát jako krev vyhrkla mu z úst vyznání vlastenecká i náboženská. Psal císaři pro spravedlnost vůči českému národu, žádal slovanské gymnasium pro Čechy a snil o velikém království Českém. Náboženské city vyslovoval narážkami z bible, vyznával víru v boha a sám sebe pokládal za božího posla, proroka.
Proti Pekařově polemice s Masarykem napsal dr. F. M. Bartoš odpověď Masarykova česká filosofie (Kalich 1919). Nepřímo je to odpověď zároveň Hofmanovi. O názorech Masarykových Bartoš se vyslovil: "V této věci možno dnes jíti ještě mnohem dále, než šel Masaryk" a doložil právě na náboženském smýšlení Dobrovského, že ani Hofman, ani Pekař neuměli Dobrovského číst, a co vyčtli, neuměli správně pochopit a hodnotit. Já důkaz Bartošův mohu jen doklady rozmnožit.
Tedy především: Dobrovský byl osvícenec, a je-li komu podoben svými osvícenskými názory, tedy staršímu van Swietenovi. To byl také katolík, ovšem v Holandsku katolicky vychovaný, ale skoro všecky církevní a školské reforrny, jež prováděla Marie Terezie, vycházely z podnětů van Swietenových. Dobrovský rozjařeně vítal své dni už roku 1779. Ti dnové proti době temnoty byli mu "jasným polednem, v němž záře osvěty zaplašila všecky mrákoty mozku daleko za náš obzor". Dobrovský byl vychován filosofií kantovskou a Kant je zván filosofem protestantismu. Do rubriky osvícenské spadá Dobrovského smýšlení proti celibátu, proti Janu Nepomuckému, odpor k pověrám a přepjatostem bohoslužebným, nenávist ku protireformaci. Bojoval vůbec v duchu osvícenském za svobodu vědy a myšlení, začal u lidí sobě cizích, u Blarera a Korbra, a končil rytířským vystoupením na obranu Bolzanovu.
Co to byli ten Blarer a Korber? Blarer byl spiritiuálem brněnského semináře, a hierarchie moravská se svými nohsledy vystoupila proti němu, že sloužíval mši nahlas a že dával alumnům čísti protestantskou bibli. Arcibiskup olomoucký napsal žalobu do Vídně. Císař Josef II. dal Blarerovi za pravdu, hierarchie dostala nos a dva bývalí jezoviti, protože štvali proti Blarerovi, byli s kazatelského úřadu sesazeni. Dobrovský uveřejnil všecka akta tohoto procesu a doprovodil výsledek slovy; "Nejskvělejší vítězství, jehož kdy slabá nevinnost dobyla proti mocnému hierarchickému despotistmu. (Literarisches Magazin.) O hierarchii se vyslovil při tom: "Než jak nemá odvahy zápasiti v otevřeném poli, tak lstivá jest, odvažujíc se mmohých výpadů ze zálohy." Stejně v témž časopise svém Dobrovský vyslovil se pro Norberta Korbera, premonstráta, v klášteře Louckém a profesora na tamějším domácím ústavě bohosloveckém. Korber poslal prof. Monseovi do Olomouce rukopis latinský Rozmluva mezi knězem a vojákem o důstojnosti papežské a královské. Když jej Monse 1779 vydal a strhly se pokřiky, prelát řádu Václavík zavedl inkvisici proti Korberovi, sesadil jej s profesury atd. Dvorský úřad ve Vídni Korbera rehabilitoval, a prelát dostal důtku. Dobrovský držel s Korbrem. Dobrovský doporučoval i Muratoriho spis proti pověrám, a když český překladatel vynechal z něho odstavec o falešných ostatcích, káral jej a řekl: "Ježto v divokých dobách nechybělo takových podvodníků a falšovatelů, nevím, byla-li za naší doby taková rota úplně vyhubena."
Jak známo, již první publikace Dobrovského (o falešném stáří evangelia sv. Marka, chovaném v Praze u sv. Víta, daru císaře Karla IV.), vynesly Dobrovskému podezření, že není pravověrný, a arcibiskup odepřel vysvětiti jej na kněžství. Snůška takových věcí, v nichž Dobrovský mluvil jako osvícenec, dala by se rozmnožit dle libosti. Zatím stačí, co jsem připomenul. Jen ještě to: Dobrovský chtěl, aby čtení bible bylo rozšířeno v lidu.
Chceme raději vědět, jak Dobrovský posuzoval českou minulost, zejména dobu reformační. Zrušení censury Josefem II. otevřelo ústa Čechům, čili, jak napsal Arnošt Kraus: "Míti svobodu tisku, znamená v Čechách smět psát o Husovi a husitech." Také se psalo, jak víme. Dobrovský uměl sice pronášet své mínění i za nesvobody tisku, ale v josefimském. desítíletí přece jen nemusil psát ironicky a narážkami. Dobrovský projevoval nepokrytý zájem o Husa a české reformační zjevy. Dobrovský sám sbíral látku, která by minulost naši bohatěji objasňovala. Dobrovského zájem o věci reformační měnil se v zálibu a uznávání.
O cizích pracích úsudky Dobrovského. Dobrovský byl takořka strážcem a ochráncem těch, kdož psali o době husitské, ať doma ať v cizině. Pochválil spis Roykův, že je psán důkladně a svobodomyslně. "Nemá-li spisovatel právem očekávat chválu a díky dobře smýšlejících Čechů, že zachránil čest jejich krajana?" (Liter. Magazin, 787.) Byla to jen chvála literární? Neztotožňoval se Dobrovský s "dobře smýšlejícími Čechy"?
Jiljí Sextetter, benediktinský převor v Přešticích, napsal knihu Beiträge zur böhm. und mährischen Brüderhistorie, která byla polemikou proti Komenského Historii o těžkých protivenstvích, popírající, že by Čeští bratří měli tolik mučeníků, kolik jich Historie vypočítává. Byl to spis zcela protireformační, nijak nedotčený duchem nové doby; Hus a Jeronym nebyli pravými mučeníky, učili katolicky, a co do Táborů, jsou-li ti mučeníky, potom jsou jimi všichni, kdo kdy na šibenici odpykali své zločiny - zato ovšem katolíci měli mučeníků plno... V posudku tohoto spisu Dobrovský klidně praví, že není třeba, aby někdo smýšlel ve všech věcech jako jeho ctitelé, by mohl býti nazván jejich mučeníkem. "I katolická církev velí teď věřit několika věcem, kterým nebylo nutno věřit ve století čtvrtém. Tak generální vikář Jan z Pomuku roku 1393 utrpěl muka a smrt, protože hájil práva tehdejších svobod církevních proti rozkazům královským, a pokládá se za mučeníka, ač dnes se smýšlí zcela jinak o immunitě církevní." Poněvadž převor hájil Ferdinanda II., že prý nechtěl nutit k jinému přesvědčení náboženskému, Dobrovský opřel se tomu a tvrdil, že Ferdinand II. silného nátlaku na svědomí Bratří a protestantů užil a že by katolíci jistě veliký hlas zdvihli, kdyby podobnými prostředky k protestantismu nuceni byli. "Styděti se musíme za předešlé časy, kde se tropily s náboženstvím takové zlořády; sluší se opovrhovati zlovůlí mstivých rádců, kteří na svědomitého Ferdinanda takovými radami doléhali, až ho svedli ke kroku, který křesťanství k chvále není, a zemi tak škodil."
Když Dobrovský v Literarisches Magazin zaznamenával 1785, že v Lipsku vyšla Vollständige Geschichte der Hussiten, citoval z předmluvy spisu věty, že dějiny dobyté, jakkoliv o sobě hrozné, vykazují zároveň "velké a vznešené stránky národa českého, mnoho velikých hrdin a státníků, kteří za všech dob zůstanou předmětem obdivu a následování." Následování!
Dobrovský znal také dějiny reformace u jiných slovanských národů. "Trubar vám budiž příkladem!" napomínal Slovince Kopitara (1811). Mohlo to být jen napomenutí, aby Slovinci psali slovinsky jako Primož Trubar, ale mohlo to být i více.
Dobrovský sám horlivě sbíral památky husitské. Otiskl nápis z hrobu Rokycanova a z desky nalezené v kapli Betlémské, "proslavené Husovými kázáními". O Rokycanu vůbec Dobrovský se zajímal a ještě na konci života chystal se, podle svědectví Palackého, napsat jeho životopis. Z dopisů Dobrovského poznáváme, jak se mu líbila jasnost táborských thesí proti pražským mistrům. Měl rukopis traktátů Husových a nabízel jej (Litteratur auf 1779) : "Mám přesný opis svůj, mohu někomu posloužit?"
Zejména o Husovi, husitství, o Jednotě bratrské v protestantech Dobrovský často mluvil. Roku 1789 psal Durychovi o klášteře Sázavském: "Obřad slovanský, pěstovaný v tomto klášteře, dal příležitost Husovi a jiným, že do bohoslužby zavedli český zpěv, což jim jakožto pochybení bylo vyčítáno od latiníků a Němců. Zásluhami tedy nového druhu slyne Hus, jimiž vlast svou sobě zavděčil! Bratří zajisté vděčnou myslí toho v kancionálu svém z roku 1594 ke konci zpomínají; postaviltě zajisté zbožné zpěvy naproti onomu hulákání, které vydává zástup Ausoniův." Dobrovský napsal vzornou rozpravu kritickou (1788) Geschichte der böhmischen Pikarden und Adamiten. Kalousek o ní praví: "Jsou vzornou rozpravou historicko-kritickou, jedná se v ní o výstřední straně mezi tábority, kterou jmenovali pikartskou. Spisovatel vážil své zprávy o pikartech a jejich prostoPášné odrůdě, adamitech, nejvíce z rukopisné kroniky Vavřince z Březové. Ve předposledním oddíle Dobrovský béře v ochranu české bratry, které pojmenovává též pikardy, naproti stotožňování s adamity." Dr. Bartoš nazval tuto práci oslňujícím rozborem učení krajních směrů táborských. Dobrovský začal "markantní a pro celé posuzování husitské historiografie důležitou větou" (Kraus) : Enea Silvio měl štěstí, že i ve věcech, které vypravuje křivě, nalezl dobromyslné a krátkozraké papoušky (Nachbeter). Dobrovský hledí ve spleti zpráv a různého užívání týchž jmen, jež zmátly Baylea i Beasaubrea... dopátrat se pravdy, nač ovšem jeho prameny daleko nestačily. Ale ukazuje nekalý pramen pomluv pikhartův a tím i husitství. Dobrovský nalezl slavnou píseň táborskou Ktož jsú boží bojovníci, jejíž verše: bijte, zabijte se mu sice krutostí ducha příčily, kterou však nadšeně přes to vítal a také krásu její vyzvedl latinskými slovy. Proč asi Dobrovský psal Příspěvky k dějinám kalicha? Proč právě jeho zajímaly ony kamenné desky, zasazené ve zdi kostela Božího těla, na Karlově náměstí? Ty desky, jež 1436 hlásaly, že koncil basilejský uznal husity za pravé syny církve a povolil jim kompaktáta s přijímáním podobojí? Když byl Dobrovský rektorem generálního semináře v Olomouci, vypátral v Rajhradském klášteře Kroniku táborskou a hned si ji dal opsat.
Pro poznání Dobrovského názorů, o něž nám jde, jsou cenné zvláště dvě knihy jeho: Literární zprávy o cestě do Švédska a na Rus, a Dějiny českého jazyka (a literatury). Dobrovský jel do Švédska pátrat po rukopisech a knihách, které Švédové odvezli z Prahy. Zprávy literární o té cestě čtou se jako rozkošný cestopis. Dobrovský jel Německem a tam prohlídl několik knihoven. S radostí sotva zadržovanou mluví, když v Jeně našel rukopisný sborník s Husovými listy, Mladenovicovo vypravování o Husově smrti, Život a smrt Jeronyma Pražského s dřevoryty, známý list Poggiův atd. O Erfurtě připomenul: "Ukazují tu ctihodnou relikvii našeho krajana Husa. Je to příruční na pergameně čistě psaná latinská bible v oktávu, kterou Hus nesl na hranici, kdež mu ji odňali." - Také v královské bibliotéce v Kodani byla kořist. A v Linkiöpingu čtvero latinských původních dopisů našeho Komenského. Ve Stokholmě potěšil Dobrovského nález rukopisného vypsání Korandova Poselství do Říma k papeži 1462, část Starých letopisů, Březanovu Kroniku proti Kronice Hájkově. "Díky Bohu, už Hájka nezbožňujeme." Ukazovali mu také domnělý Žižkův meč. Všecky ty zprávy Dobrovský podává českému publiku s patrným rozjařením a mluví při tom náš Hus, náš Komenský, český hrdina Žižka ...
Lad. Hofmanovi jsem vytkl, že v Geschichte Dobrovského neměl hledat poučení o Dobrovského smýšlení náboženském, a sám je v Geschichte nalézám? Jak to? Kdo knihu čte, má vědět, že v prvním vydání byl to jen dějepis řeči. Jestliže Dobrovský pro druhé vydání přidal něco víc bibliografie, kniha nepřestala být spisem o vývoji české řeči. Proto Dobrovský k titulu druhého vydání přidal sice "und Litteratur", ale písmem značně menším. Kdo se na knihu z roku 1792 podívá, vždy vidí napřed titul Geschichte der böhmischen Sprache. Kdo tedy v tomto spise hledají, co Dobrovský soudil o Husovi a Bratřích, nemohou nalézti nic z očekávaných výkladů, protože ve filologickém spise se výklady o reformaci nedávají. My, kteří posuzujeme spis Dobrovského jako filologický, také nečekáme výkladů, a přece nalézáme poučení dost a jak vzácných!
Začíná se na straně 130. při čtvrté periodě jazyka českého. "S českým reformatorem Husem počíná se nová epocha v dějinách českého národa a jeho osvěty, tedy také jeho řeči. Všechno nalézá veliký zájem ve zkoumání starých učebných pojmů bohosloveckých o poměrech moci duchovní, o jejích mezích a jejím zneužívání..." A v knize rozhozeny jsou výroky, že v době husitské zákony, listiny a jiné písemnosti duchovního i světského obsahu vydávány byly víc a víc v českém jazyce, že Němci Křižáci bývali hned u hranic nezdvořile zahnáni. Tak Čechové začali nevedeni cizími silami ani nepovzbuzováni cizími příklady cvičiti své vlastní síly... Dobrovský jmenoval významnější lidi Rokycanu, Chelčického... Musil prý by člověk psáti celou knihu, kdyby chtěl zaznamenat památky této doby. Poněvadž mu jde o to uvésti jen některé kusy, aby se mohl podle nich posuzovat vkus Čechů, dostačí, uvede-li se: celá česká bible, mammotrectus, Husovy české spisy, lékařské spisy Křišťana Prachatického... Kabátník... Řehoř Hrubý z Jelení, Všehrd... To vše psal Dobrovský s patrnou zálibou a radostí. Ton dělá muziku!
Pátá perioda jazyka českého zabírá dobu 1520-1620 a může se nazývat dobou zlatou, "Umění tiskařské rozšiřuje se v Čechách a na Moravě a tím dostávají se v oběh duševní produkty starých i nových, domácích i přespolních spisovatelů. Celá massa národa je vábena čísti a vyzvána myslit. Nejvzdělanější částí myslí a píše svobodně." Tak zní karakteristika doby. Přes pronásledování rostla Jednota bratří a šířila své učení. U spisovatelů zjemnil se styl, rozmnožil se poklad jazykový. Ale potom přišla revoluce, protireformační násilí a shledávaly se všecky prostředky udělat Čechy nejen katolickými, nýbrž nadkatolickými (überkatolisch). Sympatie Dobrovského jsou samozřejmě na straně pronásledovaných stejně jako v 18. století na straně M. Terezie a Josefa II., kteří zlepšili školství a pustili svobodu vědy etc. Co Dobrovský tak úsečně a lapidárně o době 1415-1620 řekl, to není málo. Naopak musíme býti překvapeni, jak mnoho ve filologickém spise napověděl z toho, co si myslil. Výslovně to napsal roku 1796 po česku Zlobickému: "Však ti Husitové, naši dobří předkové, nebyli tak zlí lidé, jak se Jezuiti domejšleli. Již na jejich kaceřování nic nedáme1."
Mně je jisto, že Dobrovský, mluvě tak nápadně vřele o Husovi a Bratřích, obíraje se čtením jejich spisův a staraje se o lepší jich poznání, dělal to proto, že k nim lnul rozumem i srdcem. Proto sice nestal se ještě Husitou ani Českým bratrem. Vždyť ani Blahoslav a Komenský nebyli už Husity a Fr. Palacký nebyl Českým bratrem, ačkoli byl vychován v zásadách Jednoty bratrské, pokud se dochovaly do konce 18. století.
Není ideje politické ani náboženské, aby neměla vývoje svého dle okolností doby (s různým přibarvením), ač proto přec idea za všech okolností zůstává ideou. V národě českém žije nyní 250.000 vyznavačů církve bratrské: myslí někdo, že církev ta je totožná se starou Jednotou bratrskou z 15. až 17. století? A myslí zase někdo, že přes všechno přerušení souvislosti, jež trvalo od smrti Komenského 1670 do vzkříšení jejího 1919 změnila se idea, obsah a směr církve bratrské?
Když jde o vzpomínky, jak si naši předkové pomáhali, aby si svítili ve tmě, myslíme na světlo. Staří svítili loučemi, potom tukem a knůtky ve střípcích, později petrolejem, a my svítíme plynem nebo elektřinou. Druh svítiva se měnil sice s vývojem a pokrokem vynálezů, ale světlo jako princip je pořád stejné. Tak také idea náboženská prošla několika stupni vývojovými, ale proto na př. v protestantství idea Husova nebo Lutherova zůstává stále táž. Osvícenci a zejména Kant odstranili jen louče a kahance. Proto nemohu jinak než naivností nazvat, co napsal prof. Pekař: "Kdyby s humanitou Herderovou, prostou základu positivního křesťanství, přišel Masaryk k Husovi nebo k bratru Řehořovi, řekli by mu, co ten car Ivan Hrozný bratru Rokytovi: Ty nejsi pouze kacíř, ale i sluha Antikristův a rádce ďábelský!" Má se tomu rozuměti tak, že pravdu měl car a ne český bratr? Upálit někoho, neznamená přece, že upalovač je pokrokovější. Pan Ferd. Peroutka k tomu přidal: Palackého, filosofujícího podle Herdera o "bezbožnosti", byli by Husité nemilosrdně upálili. Dobrovský byl osvícenec, dokonce prý i svobodný zednář. To ovšem za pokračování v idejích českobratrských neuznáme." Pravda, i Hus byl upálen pro nové světlo od těch, kteří svítili loučemi, ale pravdu měl Hus. Možná, že by Husité byli upálili Palackého v 15. století, Husité ve století 19. však sotva, leda bychom předpokládali, že by ještě i naši současní Husité tak zpozdile myslili a byli tak málo vtipní jako prof. Pekař a jeho obdivovatelé.
zpět na obsah 
Další: Náboženské smýšlení v městech a na venkově