|
- Herben | - Ot. náboženská | - Copyright | - |
Musí zajímat každého, jak osvícenství působilo v českém lidu, jak se k němu chovali měštané a venkované. Je pochopitelno, že v Praze, která se začala národně uvědomovat nejdříve divadlem českým, vliv učených lidí nemohl zůstati bez stopy. Pražský německý kněz Zitte byl zbožňovatelem Husovým. Pražská universita měla "husitského" profesora Royka, jehož přednášky chodili poslouchat i lidé z neakademických vrstev a tím dychtivěji, čím více přednášky jeho dráždily oficiální strážce církve římské. Aby také lidé, zejména venkovští, pokud neznali německy, mohli číst o slávě Husově, P. Václav Stach přeložil hlavní knihy Roykovy do češtiny, a po útoku Rokosově na protestantské duchovní, napsal proti němu odpověď ve prospěch kazatelů. Roku 1785 jmenován byl první protestant (Meissner) profesorem na pražské universitě!
Přispěly k tomu také okolnosti nahodilé, že v Praze velmi záhy vznikly dva sbory toleranční církve, německý a český. Velící generál pražský Wurmser, jenž měl palác na Malé straně (morzinský), dal základ k německému sboru lutherskému 1782. V zápětí oddělil se roku 1783 od něho sbor český, který měl kazatele Slováka Markovice. Markovic byl čilý muž, účastnil se literárně v pražském časopisectvu i samostatné knížky české napsal. Ti lidé věděli o své souvislosti s Husem. V říjnu 1782 psal jim z Bratislavy proslulý kazatel Mošoci Institoris, že by se sám pokládal za šťastna, působit "v tom městě, v kterém někdy váš blahoslavené paměti Jan Hus porušenou církev počal byl reformovati". Zasluhuje pozornosti, kde se nejvíc v našich zemích uchránilo Komenského "skryté semeno". Uchránilo se v krajinách nejbohatších a nejchudších. Bohatí sedláci na Podřipsku a v Polabí uměli se u farářů vykoupit; mezi chudáky do hor misionáři málo chodili, poněvadž se tam neměli kde najíst. První sbory evandělické vznikly na Vsetíně v horách valašských a na českomoravském pohoří v Krucemburku. Třetí sbor časově byl v Praze. Pražanů bylo v něm však nejméně: tu měli kněží pronikavé oči. Zbytky skrytého semene byly v okolí, na těch známých vinicích. Ze 206 rodin pražského sboru jen 18 jich bydlelo v Praze (mezi nimi stavitel Virch a dva měšťané Volfové); většina byla z okolí: mlynář Vrána v Pitkovicích u Říčan, Minovský vinař na Žežulce, sedlák Vápenka ve Strašnicích, sedlák Houdek v Lysolejích atd.
Že ve větších městech celého mocnářství přijímány byly reformy Josefovy příznivě, ba i s nadšením, je pochopitelno. Nemůže se tak říci o zrušení řádu jezovitského 1773. Cornova má pravdu, že měšťané jezovitů želeli; želeli škol zrušených, výročních zábav a p., z čehož měšťanům hrozily ztráty. Josef propůjčil inteligenci svobodný život. Měšťanstvo vůbec začalo zase dýchat, města zbavila se zavřených bran (1784) nejen hmotných, nýbrž i duševních. Zmizely šibeniční vrchy, popravní místa i šibenice. Přestaly cechy, tyto lidomorné instituce, bránící všemu pokroku. Do učení mohli vstupovatí hoši nemanželští, děti katů, rasů i soudních vykonavatelů, a synové řemeslníků nemusili zůstati zase jen řemeslníky, mohli studovat světské fakulty. Měšťané začali číst a vyhledávat knihkupce v městech, kde se prodával Bayle, Voltaire, Rousseau i jiní vykřičení filosofové. Českobrodský měšťan (měšťan!) přeložil Ruiny francouzského osvícence Volneye do češtiny. Z měst českých málo slyšet nářků na nesnášenlivost a bigotnost.
Vždyť i mezi šlechtou českou byli jednotlivci, o kterých je známo, že se vlídně chovali k protestantům. Majitelem panství Žehušického byl v době toleranční hrabě Josef Thun. Vstoupil jednou mezi lidi přihlašující se k protestantství a pozdravil je: "Vítám vás, Bratři čeští." Kníže Adam z Auersperku, pán na Žlebích, nabízel evandělíkům okolí čáslavského darem nově vystavený kostel ve Žlebích. Oni daru nepřijali, protože chtěl, aby se přihlásili k augsburskému vyznání. Hrabě Václav z Paaru nedovolil dělat příkoří tvořícímu se sboru ve Chvaleticích, sám pak dal značný příspěvek na stavbu evand. kostela. Majitel panství chroustavického, hrabě Filip Kinský, byl vřelý příznivec lidu evandělického. Sám psal do Uher o duchovní a poslal pro tři vůz do Uher, chtěje je míti na svých panstvích, zejména v Rychemburce a Chroustovicích. Základ k modlitebně v Bučině položen 18, dubna 1786, a dobrodincem sboru byl hrabě Valdštejn, darovav dříví ke kostelu i peněžitou pomoc.
Konečně i to patří k obrazu církevního života českého po toleranci, že protestantstvím byli zachyceni i někteří čeští kněží katoličtí. Tak hlásil se k evandělíkům seminarista Kavka, ale byl konferenci Velímskou odmítnut pro uvarování nemilých podezření, že byl sveden. Později stal se katolickým kaplanem v Chorušicích a vydal knížku Porušené právo člověčenství. Jelikož se vždy k evanděliu klonil a tím se netajil, jak praví Véghovy zápisky, byl prohlášen za blázna a z fary tajně odvezen, takže se nikdy víc o něm neslyšelo. - V. Stach oznamoval 10. května 1782 Dobrovskému, že z rozkazu konsistoře vzat jest do vazby církevní známý jeho, kaplan Kučera, kdesi v okolí nymburském. Vytýkalo se mu, že odpadl od katol. náboženství (stran celibátu nebylo však žaloby.) Dával prý pohoršení katolíkům. "Jestli P. Kučera smýšlení protestantského, najisto nevím; to však mně jest dobře povědomo, že ve dne v noci býval mezi akatolíky." - Katolický farář Ziegler v Dobřanech stýkával se s černilovským evand. kazatelem a byl náchylný k učení evandělia. Měl asi 30 duší ve sboru, kterýmž soukromě říkával, že jich bude více, až se s nimi oddělí od církve katolické." Jednou když prý ho jeden z důvěrníků vezl do Černilova, spatřili podle cesty mrtvého koně. A tu učinil Ziegler poznámku: "Může tento kůň opětně ožít? A tak ani katolická církev neožije." Ziegler byl od konsistoře odstraněn. Zbylo po něm několik písmáků v Dobřanské farnosti, které trápíval jeho nástupce. (J. Kostomlatský; Nejstarší svobodná církev v Čechách, 1893.) - Z téhož pramene: V době toleranční byl i v Dobrém katolický farář Záhorský, který některé farníky na př. Smolu z Tisu vedl ke známosti evandělia. Měl rád nějakého chlapce, zvával jej k sobě a dával mu čísti bibli. Když chlapec dospěl, dal svému katolickému knězi odhlášení. Vyznal, že se poučil z bible. Kněz Záhorský prý mu ještě blahopřál k přestupu jeho k církvi evandělické.
Z katolického učitelstva přihlásil se k reformovaným Jan Klepl z Mlázovic na Hořicku, kde přes 17 let byl učitelem. Po svém přestupu stal se učitelem ve Velenicích, kde působil 4 léta, potom 15 let v Lečicích. Praví se o něm, že byl člověk v každém směru zachovalý a řádný.
Zprávy a P. Zieglerovi a P. Záhorském nepokládám za dost ověřené, ale pravdě nepodobné nejsou.
Že byli i mezi venkovskými kněžími zednáři, je známo. Byl zednářem i katolický farář v Imramově (dle Pamětí Karafiátových), byl zednářem poděbradský děkan Rössler (dle Pamětí Vavákových; také poštmistr Pošíval v Plaňanech ještě roku 1793).
V Zápiskách prvního libišského kazatele Jana Végha je zaznamenán rozhovor prof. Jiljího Chládka s Véghem. Chládek litoval jednou, že reformovaní nezaložili v Praze svůj sbor vedle lutherského, protože prý by jistě přátele nalezli. K tomu připojil; "Buďto je naše katolická církev ta pravá, nebo vaše reformovaná. Buďto jest hostie skutečné a pravé tělo Kristovo, jak my katolíci učíme, anebo jím není. Nic třetího není možné. Lutheráni kulhají na obě dvě strany."
Byli také vrchnostenští úředníci, kteří projevovali příchylnost k prvním kacířům způsobem sice nepřímým, ale přece dosti průhledným. Vrchní Herdibořský na knížecím panství lobkovickém v Roudnici podporoval zřízení reformovaného sboru v Lečicích, a když Krabčice měly nesnáze o faru, vrchní Herdiborský pravil mezi čtyrma očima kurátorovi sboru: "Marečku, vím, že jste řádný a moudrý člověk, s nímž se dá mluvit. Věřte mi, já vašemu vyznání přeji ze srdce. Pro faru jsem vám již dal místo vyměřiti. Ale vaše budoucí farářka nemůže pro každou cibuli a petružel teprve běhat do Roudnice. Já vám dám přiměřit i kus zahrady na zeleninu. Ale víte, že tam, kde by ta zahrada mohla být, stojí právě ten starý dřevěný kříž. Až bude někdy v noci hodná vichřice, jděte, porazte kříž a nechte ho ležet. Potom sem zadejte prosbu, a já vám k zahradě pomohu." Stalo se, a krabičtí dostali místo pro farskou zahradu.
Gymnasijní student František Hek z Dobrušky (narozený 1776) byl fundatistou v benediktinském klášteře na Starém městě v Praze, jenž později byl císařem Josefem zrušen. Hek objevil v klášterní knihovně skříň, v níž dle označení uloženy byly zakázané spisy, "Jed pro slabou duši!" varoval studenta převor. Ale student neodolal pokušení a vybíral si ze skříně knihy na čtení. Četl mezi jiným Komenského Praxis pietalis (Cvičení ve zbožnosti), Centrum securitatis (Hlubina bezpečnosti) a p. hlavně však Historii o těžkých protivenstvích a Kšaft umírající matky Jednoty. "Od té doby mu vzešlo světlo", napsal jako stařec ve své autobiografii. Na filosofii Hek poslouchal profesory Schmieda (filosofii), Meissnera (estetiku) a Royka (církevní dějiny), jehož byl miláčkem, takže Hekovi při odchodu jeho z Prahy - byl tehdy právník - dal několik knih na památku, knih osvícenských a protiřímských. Hekovy studie zanechaly stopy v jeho životě, když převzal v Dobrušce kupectví po otci. Byl liberál, prodával bible, sám skládal české mravoučné spisy. Přesto, že dosáhl v městě vážnosti a že i místního německého kněze naučil česky, stal se předmětem pronásledování téhož kněze. Hekův spis Veliký pátek byl 1820 zabaven a pisateli hozen na krk těžký proces. Následkem ztrát hmotných a pronásledování Hek opustil Dobrušku. Žil na různých místech, dal se do spisování a překládání náboženských traktátů a ve 40. letech přistoupil za člena Obnovené církve českobratrské v Herrnhutě. Zemřel 1847 v Kyšperce. Církevní časopis hernhutský uveřejnil jeho životopis pod nadpisem "Ein Nachkomme der Pikarden in Böhmen 1862". Velký pátek byl vlastně zpracováním Postyly kněze Tomáše Bavorovského z roku 1557. Když tu Postylu vydal 1822 profesor bohosloví v Praze Ditrich, kniha zkonfiskována nebyla. Přestup Hekův ku protestantství byl asi dlouho připravován. Viděl jsem roku 1901 náhrobek dcery jeho v Dobrušce při kostelní zdi. Má na hrobě kamenný kalich.
Olomoucký student Heřman Ag. Galaš z Hranic byl odhodlán po vůli rodičů státi se knězem. Když dlel na prázdninách 1778 u svého strýce, faráře v Blansku, seznámil se s dvorním kaplanem knížete Salma. Kaplan půjčil Galašovi knihu kteréhosi jezovity. Když se studenta potom ptal, jak se mu líbí, "musel z úst Galašových (tehdáž zdravou filosofií osvíceného) odpověď slyšeti: že tuto knihu jen nějaký ignorant složiti musel". Tak vypravuje Galašův životopisec Fryčaj, farář v Obřanech u Brna a spolužák Galašův, a dokládá; "Hned na místě přátelství mu vykázáno - a pan farář strejc jeho jemu po té příhodě pověděl, by sobě teď žádnou naději k dosáhnutí titulu mensae nedělal, že tím na věky své štěstí promrhal." Tištěno v Muze Moravské 1813.
Středoškolská mládež v době josefinské byla vychovávána dějepisně knížkou školní, kterou dobře známe. Pamětihodno jest, že rakouskému dějepisu začalo se na středních školách učit až za Bachovy reakce. Rakouský dějepis zavedl na školy střední český šlechtic Lev Thun. O tom se najde poučné čtení v Pamětech V. V. Tomka. Ve školské reformě Marie Terezie bylo přikázáno učit dějinám národním a zemským. V Čechách se učilo dle učebnice, kterou sepsal bývalý jezovita Jindřich Wolf, profesor v Praze. Znám první vydání knihy z roku 1783, ale znám i vydání ještě z roku 1817. Tyto Dějiny království Českého jsou knihou, ze které se mládež naučila nejen zásadám josefinským, nýbrž smýšlení tak pokrokovému, o jakém se nesmělo mluvit u nás po roce 1848 a jaké se bohužel nevštěpuje našim studentům středoškolským ani v Republice. Kniha je psána živě, dramaticky a oduševněle. Věcně není toho mnoho, co je chybné a v čem se naše vědění zdokonalilo. Za to vyprarvování je provázeno výklady a poznámkami, které jsou do značné míry - filosofií dějin českých. O Husově učení psáno tak, že ještě dnes s tím můžeme býti spokojení. Ale jak se odsuzovala církevní klatba, porušený glejt a poprava Husova! "Strašné zásady! Jak pak může kanonický zákon zrušiti povLnnost státi v daném slovu, když tato povinnost je vepsána do našeho srdce přirozeným zákonem? Jak může všeobecný církevní sněm, jemuž příslušejí jen církevní tresty, osobovati si právo, aby rozhodoval o životě člověkově, a slib daný panovníkem poddanému za tím účelem, aby byl zachován jeho život, nad nímž má právo jedině panovník, prohlašovati za slib, jímž církevní sněm není vázán? Kdopak udělil kdy církevnímu sněmu právo rušit práva přírody, občanské svobody a panovníkovy? Ale to nebyly zásady katolického náboženství; byly to zásady několika biskupů, kteří buď z nevědomosti nebo přepjaté horlivosti podporovali toto strašné mínění, urážející rozum i náboženství. Duch katolického náboženství jest a bude láska a vlídnost, i když se tu a tam objeví činy, jež jsou tomu duchu na odpor." Při králi Jiřím papež Pavel II. obviněn z pomstychtivosti, Maxmilian II. pochválen, že zavedl v Čechách toleranci a nechal každému vyznávat víru, jakou chtěl.
Při Ferdinandovi II. poznámka pod čarou: "Vylidnění, nedostatek vynikajících umělců a učenců, vzmáhající se chudoba, obohacení cizích států, přetvářka poddaných, kteří v zemi zůstali, tajné dorozumívání s cizinou, náboženská stranickost - to byly smutné následky této nesnášelivosti až do dob císaře Josefa. Kdo tedy může zeměpánu zazlívati snášelivost, jež činí přítrž tolikerému zlu a podporuje blahobyt státu?"
Ty mravoučné poznámky jsou vpravdě solí při vyučování dějepisném. Historie nemůže býti učitelkou bez nich. Jest v dějepise uloženo mnoho pravd, které jsou žákům lhostejné a nám dospělým svrchovaně nudné. Člověk i v dějepise hledá poučení, co má dělat. Poněvadž však dějepis přináší i mnoho pravd zavržitelných, ten Jindřich Wolf chopil se methody, kterou ještě i naši dnešní studenti studentům z 18. století mohou závidět.
Nejsme bez informací, jak reformy Josefovy působily na lid, zejména na lid selský. Někteří užívají Pamětí rychtáře Fraňka Vaváka z Milčic na doklad, že lid byl odpůrcem osvícenského ducha a že katolictví bylo už tak národní církví lidu českého, že se mu příčily všechny Josefovy novoty. Bylo by to, pravda, kdyby Vavák mluvil jen ze sebe, ale on je hlásnou troubou kněží, kteří mu našeptávali a používali ho i proti lidu samému za nástroj slepý. Sám bral protestantům knihy a schůzky jejich rozháněl. Jak šeredně Vavák líčil protestanty po roce 1781 - většinou jako lidi mravně zkažené a hloupé - takové to nebylo. Ke kněžskému líčení událostí musíme vždycky hledět s nedůvěrou. Úřední zjištění o pohřební bouři ve Škramlíku dokazuje, že Vavák uměl pravdu právě tak zkreslovat jako jeho našeptavači. Jsem přesvědčen, že Vavák byl téměř osamělý mezi českými sedláky, i když zpsul selskou bouři 1775, i když proti francouzské revoluci psal spis Tma ve dne jako v noci, i když dokazoval sedlákům, že "robota jest spravedlivý a hned od počátku vymíněný a mezi vrchnostmi a poddanými smluvený ourok, který poddaní své vrchnosti za grunt neb statek sobě k užitku od ní s tou výminkou daný, slušně a spravedlivě vybývají a vybývati mají." Vavák sám ovšem jako rychtář nerobotoval a vůbec se odcizoval selské práci. On se svou neobyčejnou zběhlostí v knihách historických, se svou znalostí kněžských šlágrů pro poměry veřejné, cestováním po zemi a poznáváním pamětností, s uměním veršovati a p. přímo obchodoval a vydělával. Ostatně podobá se, že duch času i Vaváka přemohl. V letech 90. vypadly poměry v samém okolí jeho na Poděbradsku jinak, nežli jak si je v letech 80. pro budoucnost zkresloval. Čím dále bylo od roku 1781, Vavák psal méně nenávistně, mstivě a škodolibě o protestantství i svých sousedech. Ba šel k protestantské rodině i o kmotrovství, když se mu 1785 narodil chlapec. Kmotrem byl Martin Žert, soused milčický, vyznání helvetského, - Také se změnil Vavákův poměr k pražským buditelům. On, který nevěděl, co zlého říci 1785 o katolíkovi jakémsi V. Kramériusovi, jenž vydal Postilu pro potupu církve a utrhání kněžstva, později chodíval do České expedice a kupoval si tam české knihy. On dokonce oslavoval Faustina Procházku, vydavatele starých kacířských kněh.
Vavák je sice hlavou českých písmáků své doby, neboť nikdo tolik důležitých věcí pro poznání konce 18. století nezapsal, leč písmáci jiní, třebas menší proroci, jsou vydatnou korekturou jeho osobního fanatismu. Na př. Zápisky nejmenovaného Pražana z let 1786-1789 vykládají tehdejší události bez náruživosti a zbarvování: Pražan ten říká o sobě, že je protestant, rád však chodí i na kázání katolického kněze, když káže přívětivě a z písma svatého; chválí faráře v P. i za to, že připouští farníkům číst i knihy protestantské, aby se o svém náboženství naučili myslit. Tento protestant nemá zlovolného slova proti katolíkům, zapisuje si nové knihy české s potěšením, ať jsou i katolické, a když píše o rušení klášterů, o zákazu procesí, bratrstev atd., nikdo by neuhodl, že tento nestranný písmák je protestant. O hnutí lidovém máme zápisky (bohužel stručné) učitele Tomáše Jurna, jenž se po roce 1781 první přihlásil na moravském Novoměstsku k církvi reformované. I ty mluví jinak nežli Vavák. Sem smím snad zařadit i strakonického písmáka Jana Plánka, mistra truhlářského, jenž probudil k národnímu vědomí Fr. Lad. Čelakovského. Jednou z prvých knih, které Čelakovský u Plánka poznal, byla Roykova Historie velikého sněmu kostnického. Plánek zůstal až do smrti odpůrcem jezovitů a kněží a vychovával v odporu studenta Fr. Lad. Čelakovského.
Slyším starou námitku; Když osvícenské smýšlení bylo v inteligenci tak mocné, když někteří ze vzdělanců stírali dokonce rozdíl mezi katolíky a protestanty, čím to, že nepřestupovali k protestantům? Pravda, přestupoval k protestantským konfesím jen lid na vsích a v městečkách. Nelze z toho však naprosto usuzovat, že osvícenci byli jen indiferentní liberálové a Voltairovci, kteří myslili, že náboženství potřebuje pouze lid. Tak tomu není. Ukázal jsem na Frant. Procházkovi, že přijímal docela Lutherovo učení o ospravedlnění z víry a ne z dobrých skutků. Proč katotíci nepřestupovali k protestantství, vysvětluje se obecným míněním tehdejším, že reformy Josefa II. jsou době přiměřenější a v podstatě rozumovější nežli protestantství. Bylo to mínění, které nepočítalo s tím, že Josef II. předčasně zemře a že svých oprav nedokoná. Osvícenci si další reformy slibovali, protože si jich přáli. Jasný výraz tomuto cítění dal neznámý spisovatel Knihy Josefovy, kterou Kramérius přeložil do češtiny. V ní se na jednom místě prorokuje (kniha má v títule již naznačeno, že líčí "dílem věci stalé, dílem proroctví") : "V těch dnech sešli se v Písmě sběhlí nesjednocených církví dohromady a radili se mezi sebou o sjednocení písebně, (Zřejmá narážka na tehdejší náboženské diskuse!). Nemohliť pak dlouho jednomyslní býti, mínění jejich nemohla se sjednotiti, ač srdce jejich velmi toho žádala. Vůle nemohla mínění jich rozkázati, uzel byl velmi zadrhnutý. Tu pravověřící Církev šla a rozťala jej. Čímž veliký skutek lásky učinila. I řekla: navraťte se milí! do lůna matky své. Hle! Kámen urážky z ní vyzdvižen jest; od svých chyb se umyla; mnohonásobná zlá užívání i pověry z ní se vyplenily, služebníci její živi jsou na příklad Apoštolů, a všelikou nepravou moc se sebe složili, a nebudou víc užívati té, kterouž mají; protož pojďte! od té chvíle máte jedno s námi býti; a po dlouhotrvajících roztržkách byla jednota učení, jenž z sjednocennosti srdcí pošla: a národové tehdáž plésali a Boha velebili." Proroctví!
Toť zřejmý a důsledný ideál o náboženské a církevní jednotě, která se očekávala u nás od církve katolické Josefem II. zreformované.
Jinak to byl vliv obecného osvícenského racionalismu. Když jho římské netlačilo kněze katolické, tím méně tížilo laiky, světské lidi. Lid venkovský náš ovšem nebyl racionalistický. Proto do února roku 1782 "v Čechách přihlásil se takový počet sedláků za husity neboli podobojí, že to bylo k úžasu" (Jäger). Hned roku 1782 zřídilo se 6 sborů protestantských. Do konce Josefova panování bylo v Čechách a na Moravě 36 sborů reformovaných a 12 augsburských, dohromady 45.000 vyznavačů.
Že lid náš venkovský nepřestupoval víc protestantům, je až příliš pochopitelno tomu, kdo zná provádění tolerančního patentu. Toleranční patent vyhlašován podvodně. A ještě způsobil vnitřní zmatek v myslích samých evandělíkův. Oni si přáli vyznávat víru českou, beránkovu, Husovu a bratrskou, ale císař poručil, že se smějí přihlašovat buď k helvetům nebo lutheránům, jinak nic. Zmatek a potíže vnější byly ještě trudnější, když evandělíci musili, si své duchovní sami platit, své kostely sami stavět, prostě svou církev sami si vydržovat. Kdo neví, jak v tehdejší znuzačené zemi lid byl hmotně zbědován, nedovede si dobře představit, že se lidu evandělickému ukládaly se svobodou náboženskou ohromné oběti. K tomu, přistupuje, že evandělíkům vedlo se po roce 1781 v Čechách i na Moravě nestejně. Jak bývá často, bylo i tenkrát: Bůh byl vysoko a císař daleko. Proto v některých krajinách urputní kněží, a jinde tvrdí úředníci vrchnostenští přes jasné znění patentu sužovali evandělíky, kteří se o svobodu náboženskou hlásali, a ještě víc katolíky, kteří se chyshtali k nim přestoupit. To způsobem tak krutým a trvalým, že mnozí bázlivější lidé si krok svůj rozmyslili. I ty formality stěžovaly odhlašování: nuťte ještě dnes venkovany, aby psali a podpisovali!
Převraty náboženské nedějí se nikdy přes noc.
Když pak se v Čechách objevily ku všemu svéhlavé a roztodivné sekty deistů, Abráhamitů, Adamitů, vláda Josefova se polekala těch zjevů, a protože Josef II. konal všechno nakvap, ne-li střemhlavě, přitužila přestupy a prováděcími nařízeními súžíla pojem tolerančního patentu a stížila přestupování katolíků. Súžení a stížení to podobalo se bezmála zastavení patentu. Kněží katoličtí leckdes vycítili tu náladu proti protestantům a podněcovali svůj lid až ke zločinnému štvaní. Je známo, kolik bylo krvavých výtržností proti příchozím duchovním, kolik při stavění tolerančních kostelů, kolik při pohřbech. Kazatel Štěpán Hoszro, když z Uher šel na své místo, byl 8. dubna 1783 v Čáslavi zbit od jednoho zemana, jménem Hermana, pro náboženství. Zeman, byl od samého císaře potrestán. V českých vsích, kudy se kazatelé brali, nedostávali noclehu, a byli posíláni dál jako postrkem. Kazatel Leška v Křížlicích octl se v dědině tak chudobné, že spával dlouho jen na slámě a přikryt cizí peřinkou. Samo nařízení, že sbor se smí ustavit kde je 100 rodim nebo 500 duší, zaškrtilo mnoho roztroušených a ojedinělých protestantů. Doklady z míst, kde 20-30 let před tolerančním patentem skrytí kacíři byli známi (na př. za selského povstání 1775), kdežto po patentu se neozvali.
Duchovní život v nově tvořených sborech evandělických také nevábil lid katolický s počátku. Přes mnohá dojemná svědectví ze života evandělíků i katolíků, jak svoboda náboženská je uchvacovala, bylo zajisté i ledacos nezdárného v těch počátcích. Mysleme si jen krajinu, v níž se sbíral pomálu evandělický sbor z roztroušených obcí. Nejdříve potíže s faráři a s úřady. Potom hmotné oběti. Konečně nějaký dům (často i stodola) přestavěn na kostelík a nějaká chalupa proměněna ve faru. Nastala starost o kazatele. A tu přicházeli kazatelé - maďarští a němečtí. Neuměli česky a mluvili tak, že byli lidem na posměch. A přece jsou známy i doklady, že katolíci byli by snad za jiných okolností přilnuli k novým církvím, nebýt příliš horlivých kazatelů. V Bukovce ode dávna chodili někteří katolíci k večeři Páně padobojí (kalich!), ale nový duchovní správce Bory roku 1823 odmítl je, leč by si dříve šestinedělní cvičení u něho vychodili. Nikdo z nás neví, jak by se byl proměňoval duch náboženský v našem lidu, kdyby byl Josef II. déle žil. Víme jen, že všecka svobodnější hnutí v národech rakouských vůbec zastavena byla černou reakcí za Františka I., vyděšeného revolucí francouzskou a Napoleonem. V českých zemích nabídli reakční té vládě obě ruce čeští stavové již po roce 1790. Je smutno a žalno číst o temném jednání šlechty a hierarchie na českých sněmích. Nejen že se panstvo bálo nemilosti císařské, kdyby nebylo dost ochotné k jeho záměrům, ono předstihovalo dvorské kruhy ve zpátečnické horlivosti, jež navždy zůstane spojena s hanbou. Vynutili si obnovení roboty a vynucovali zrušení tolerančního patentu. Žádali, aby se do gymnasií a na universitu vrátila latina. Kněží měli s kazatelny hlásat, že robota je od Boha. Žalovali na množství škol. Kláštery Josefem II. zrušené aby byly obnoveny a kacíři z universit odstraněni atd. Tak daleké změny příčily se samému císaři. Nicméně římské náboženství stalo se náboženstvím panujícím. Následky známe, zejména ve sborech protestantských. I biskup královéhradecký Háj byl umlčen. Ostatně záhy zemřel (1794) a nejhorší náboženské nesnášelivosti se nedočkal: té, která stála Hurdálka biskupství a Bolzana zesazení s universitní stolice.
Ve smýšlení vzdělancův obrat byl pomalý. Fr. Palacký zažil osvícenské dozvuky ve škole kunvaldské, kterou zřídila hrab. M. Walburga Truchsesová. A jací lidé se vyskytovali ve společnosti měšťanské ještě při roce 1809, toho vzpomíná Jan Ev. Purkyně ve Výryvkách z mého života v Rodinné kronice 1864. Když Purkyně opustil řád piaristický v Mikulově 1809, stýkal se v Libochovicích s dvěma osvícenci. Jeden byl děkan Böhm, exjezovita, "jenž nejraději rozprávěl o politických záležitostech a byl dosti obeznámen s dotyčnou literaturou. Ještě později, když jsem v Praze studoval, musel jsem mu leckterou zapovězenou knihu v kněhkupectví Calveho zaopatřiti... Smýšlení byl svobodomyslného, někdy tak příkře o církevních a státních věcech se vyslovil, že mne to až zarazilo..." Druhý byl libochovický měšťan Lenik: "slul co zvláštní filosof, byl mravu trochu cynického, doma v starém županě a noční čepici - málokdy v řádném oděvu. Do kostela nikdy nechodil - pravilo se, že s panem děkanem žije v nepřízni - sotva stran věcí náboženských, dříve politických, neboť on byl ze školy francouzské revoluce. Čítal i mluvil rád francouzsky; znal dobře spisy Voltaira a Rousseaua a jiných."
zpět na obsah 
Další: Závěrečná úvaha