|
- Herben | - Ot. náboženská | - Copyright | - |
Co lze při našich buditelích zjistit vědeckým způsobem, to je to, že o náboženství myslili, národu náboženství nejen nebrali, nýbrž mu je vštěpovali. Lze zjistit, že náboženské smýšlení našich buditelů mělo tuto formu: Oni byli naplněni odporem k papežství i ke katolictví politickému, t. j. pokud papež a církev stali se politickou mocí. V tom smyslu je vychovalo všeobecné osvícenství negativně. Ale byl i kladný obsah jejich myšlení náboženského; obnovit ideu katolictví náboženského a zůstat v církvi katolické, očištěné reformami císaře Josefa II. ode všech nepříjemných přívlastků na církev stoletími nalepených, zejména těch, které se příčily rozumu a byly pokládány za pověry. I k tomuto smýšlení buditelé naši vedeni byli osvícenstvím, které vytvořilo pojem náboženství přirozeného, jehož podstatným obsahem byla morálka všem náboženstvím společná. Odtud jim prýštila především snášelivost jako příkaz nové doby.
Našim osvícencům české dějiny připomínaly živě, že Čechové už jednou se vraceli k náboženství očištěnému, že se vraceli ke Kristovu evanděliu a k duchu prvních apoštolských obcí křesťanských. Mezi svým úsílím a duchem josefínských oprav a mezi úsilím Husovým nalezali živou podobu, ne-li analogii. Proto všude ten chvat a žízeň poznat co nejlíp dobu Husovu. Proto přízeň k osočovanému králi Václavu IV. Proto vřelé výroky o české reformaci a zamítání protireformace, jež byla krvavým popřením snášelivosti. I německý kněz hlásal slávu Husova učení (Zitte), a německý exjezovita psal báseň, v níž zatracuje upálení Husovo a Jeronýmovo jakožto násilí nelidské a duchu evandělia protivné, třeba se tím nestotožňuje s bludným jejich učením (Cornova). O kněžstvu českém mezi buditeli dokázal jsem a dokáže každý jiný pozorovatel, že všichni, kterým náleží čest, aby byli jmenováni v šiku předbojníků nové doby, zamýšleli se nad Husem a Bratřími a domýšleli se - byť ne ve stejné míře - k uznání, k úctě a k obdivu pro naše předky 15. a 16. století. Někteří z nich, jako Stach a Procházka, došli až tak daleko, že vědomky-nevědomky hlásili se ke kacířským zásadám Husovým a Lutherovým a byli sobě samým záhadou, jsou-li ještě katolíci či lutheráni.
Že naši buditelé schvalovali a prováděli církevní a náboženskou reformaci josefinskou, není sporu. Bylo jim zřejmo, že jde o reformaci a sami mluvili: žijeme v reformaci, žijeme v nové reformaci. Josef II. jim nepochybně připomínal anglickou reformaci, kterou Jindřich VIII. prováděl shora, z trůnu. Ale co to znamená, když Procházka napsal: Žijeme v nové reformaci? Když v nové, kterou reformaci starou měl na mysli? Husovu reformaci českou či německou (Lutherovu) či švýcarskou (Calvinovu), to arci ani nikde není zapsáno, ale bylo by snad přece absurdní věřit, že Procházka myslil na dvě cizí reformace, jenom na českou nemyslil.
Představuji si, že naši buditelé nemohli být lhostejni k duchu husitství a bratrství. Vždyť přemnozí lidé dnešní nejsme k duchu tomu lhostejní. Ani nejkrajnější atheista dnešní nebrání se přece tomu, aby nevyznal, že v 15. století Hus měl pravdu proti Římu, třebaže jemu dnes už náboženské pravdy vůbec neplatí. Je pouze jeden druh katolických liberálů, matrikových indifererntů i atheistů, počtem snad neveliký, kteří jsou obdivovateli papežství a zastánci katolické církve. Ne pro náboženství, ale pro "svatý pokoj" v národě. Mezi nimi jsou i lidé učení, kteří o Husovi přednášejí, kteří se českou reformací honosí před cizinou, ale když politika a diplomatství toho vyžaduje, nedovedou pochopit, co nám jiným je samozřejmé. Kde to máte psáno, tážou se nás, že Pelcl, Dobrovský, Procházka, Kramérius cítili a prožívali něco z toho, co bylo náboženským obsahem v husitství a bratrství? Odpovídám také otázkami: Kde je psáno, kde je citát na to, že Jan Hus je předchůdcem francouzské revoluce? A přece to Mazzini i Louis Blanc našli. Kde je psáno, že Jan Hus a Táboři jsou předchůdci socialismu? A přece to Karel Kautský také našel! Pravda, nikde to psáno není výslovně. A přece je to psáno na četných stranách našich dějin. Já jsem se na příklad dostal k Husovi a Komenskému a ku protestantství českému v 19. století poznáváním dějin reformačních, ne diskusemi bohosloveckými. Nemohl jsem čísti Husových spisů větších i drobných, nemohl jsem poznávat křížové války vedené proti králi Jiřímu a Komenského cesty vyhnanství, aby se ve mně neprobouzely náboženské city. Čte-li kdo Husovy dopisy z Kostnice a Komenského oba Kšafty, jakoby četl evandělia. Jistě, že nejsem sám. Mladý vědec, povoláním přírodozpytec, pravil jednou přede mnou: Když čtu české dějiny od 15. století, vždycky cítím nábožensky, jakobych byl přítomen bohoslužbě. Soudím, že Dobrovskému a soudruhům nevedlo se jinak. Proč by byl chválil Royka, kdyby mu byl Hus býval jen - krajanem? Jaké měl pohnutky, že sám se pídil pa památkách z doby reformace a po všem, co mu mohlo tu dobu osvětlit? Pohnutky jen filologické? A měl protireformaci v nenávisti jen proto, že osvícenská doba zatracovala násilí? Nebo ho bolelo srdce, že to byli čeští kacíři, jejichž krev byla prolívána? Ti naši otcové chodili kolem kaple Betlémské, zastavovali se před Staroměstskou radnicí, odkud byla poprava řízena 1621, na protější straně tyčil se velebný Týn, kde kázával Rokycana: je možné, aby nebyli na tyto památky pohlíželi s jinými city než na Karlův most, na Hladovou zeď a na letohrádek královny Anny? Za Habsburků žilo se Čechům více nežli 150 let jako v babylonském zajetí. Nesměli zpomínat. A náhle přišla doba, kdy všecko se změnilo. Nebe se vyjasnilo, a jazyk se směl rozvázat. Bylo by to slabé srdce národa, aby nebylo hlasitě tlouklo. Já prostě věřím, že vzpomímka na šťastné doby živí lásku a že vzpomínka na Husa a Komenského tu lásku také živila.
S tím není ve sporu fakt, že na jisté stránky naší minulosti osvícenci neradi vzpomínali. Vzpomínali na dobu slávy, svobody a vědy; chtěli však zapomínati na dobu krveprolití a ponížení. Nebylo místa v Čechách a na Moravě, které by nebylo povzbuzovalo k lítosti a zármutku, když myslili na dvojí války husitské a na válku třicetiletou. Osvícenci byli vyznavači humanity. Proto odmítali válečná násilí vůbec a nemohli tedy neodmítat ani české války domácí, a ještě víc dragonády pobělohorské. To byLo docela v souhlase se smýšlením doby, a dnešní čtenář musí tomu rozumět. Osvícencům byl proti mysli i nacionální Dalemil, protože vedl tažení proti Němcům. Nebyl jim vhod ani Žižka, protože jeho vojsko páchalo ukrutnosti, ač za geniálního válečníka jej uznávali. To prostě proto, že všecko jejich smýšlení soustřeďovalo se v humanitě, v ideálu, jenž všecky lidi a národy spojiti má v bratrství.
Co první generace buditelská zasela, rostlo v druhé generaci i přes duchamornou a persekuční reakci, která přišla po Josefu II. Tradice o české reformaci, o Husovi, Žižkovi, Komenském nevymřela. Je nesprávné, co prof. Pekař napsal; "Teprv Meissnerův Žižka je básnickým objevením nové země - husitství." Meissnerův Žižka je z roku 1846. Před Meissnerem objevili Žižku dva katoličtí kněží - Puchmajer 1802 a Zahradník 1834. Také romanopisec německý Herlossohn 1841, jenž napsal román o Husovi i Žižkovi. Nebásnickým, ale uctivým obdivovatelem nejen Žižky nýbrž i Husa byl rytíř Jeník z Bratřic. České kacířství, zdá se, velice strašilo katolickou hierarchii: v letech 20. proveden proti Bolzanovi proces kacířský, poslední proces kacířský v Čechách vůbec. Pro tradici husitskou roku 1848 netřeba mnoho svědků - Karel Havlíček mluví za všechny v Epištolách Kutnohorských. I ten Koubek se představil v Básníkově cestě do pekel:
Já jsem dudák z kraje dudáckého,
odkud znáte Kostnického mistra.
Leč namítne se: Ano, žila tradice husitská v národě, ale byla snad jen národní, ne náboženská. Že ne také náboženská, je tvrzení nedokázané. Proč kardinál Schwarzenberg povolal roku 1866 do Prahy jezovity? Nač jich potřeboval, ukázalo se roku 1870, když se zdráhal hlasovati v Římě pro dogma o neomylnosti papežské, boje se svých husitských kněží. Nestalo se jen to, že prof. Kalousek plaidoval před tím roku 1869 pro revisi Husova procesu, aby Hus byl očištěn z kacířství a byl odevzdán k uctívání i katolíkům, tedy celému národu českému. Stávalo se, že často bylo lze čísti nekrology t. zv. josefinských nebo bolzanovských kněží a v nich zmínky, že ten i onen byli ctiteli Husovými, ano že na jejich farách visely veřejně obrazy Husovy. Takové zjevy zrakům konsistoře nemohly unikat; proto o nich věděl i arcibiskup a soudil nepochybně právem, že nejde jen o národnost, nýbrž také o náboženství.
Nelze bráti vážně námitku, že všichni ti předbřeznoví básníci, beletristé a kněží nemají pro průkaznost husitské tradice významu, protože vlastně o Husovi a Jednotě bratrské nebyli dosti poučeni z přesných vědeckých knih, kterých do Palackého nebylo. Nelze opravdu vážně mluvit o lidech, kteří podobné námitky píšou. Historie zná na sta dokladů, že spisy nevědecké, po případě jen beletristické působívají pronikavěji, nežli traktáty opatřené sebe vědečtějším aparátem, přinášejí-li novou myšlenku. Byla Rousseauova "Smlouva společenská" spisem historickým, spisem vědeckým? A zná někdo vůbec nějaké vědecké spisy, které způsobily revoluci francouzskou? Chtěl bych tvrdit, že Jiráskovo Temno způsobilo v národě větší dojem, nežli by působila sebe vědečtější historická práce o době té, kdybychom nějakou měli. Byl to opět prof. Pekař, jenž jménem historického odbornictví popřel Masarykovu filosofii dějin. Neboť prý nikdo nedokáže, že v době buditelské se najde humanitní nebo náboženský odkaz reformačních předků. Protože prý buditelé nic kloudného o reformaci nevěděli. Teprve Šafařík objevil Chelčického v pravém světle a základní práce Gollovy o Jednotě bratrské pocházejí teprve z konce 19. století. - Podle mého mínění buditelé věděli z Royka o Husovi zrovna tolik, kolik vědět potřebovali. Ostatně kde se to vzalo, že by historikové měli mít výsadu na to, aby rozsuzovali, která filosofie národní je správná? Mickiewicz zbudoval Polákům filosofii národní, ale ani jediný polský historik neriskoval posměch, aby byl žádal na Mickiewiczovi citáty z historie na doklad, že polský národ je - "mystickou obětí". Polský historik Bobrzyňski má jinou národní filosofii: posláním Polska je prostředkovat západní osvětu na východ. Žádal někdo po něm citáty?
Leč o tom všem bohdá jindy!