|
- Hněvkovský | - Děvín | - |
Je tomu sto let, co po prvé vydán byl Děvín, báseň směšnohrdinská v dvanácti zpěvích od Šebestyána Hněvkovského.1 Z nynějších Čechů toto první české epos málokdo zná, neboť kolik ještě asi existuje výtisků původního Děvína ? Neprávem nevšímáno si naší domácí burlesky, kdežto příbuzná díla u jiných národů vždy znova se tisknou a čtou. A přece Děvín znamená pro nás více než nějaké staromódní kratochvilné čtení! V roce 1870, kdy slaveno bylo sté výročí narození Šeb. Hněvkovského, bylo jeho záslužné činnosti básnické a buditelské s uznáním vzpomínáno (Jakub Malý ve Světozoru IV, str. 174: Šebestián Hněvkovský; pak V. Š. K.: Šebestián Hněvkovský, životopisný nástin;) a v poslední době Jaroslav Vlček ve čtyřech různých knihách (První novočeská škola básnická, v Praze 1896; Dějiny české literatury, století osmnácté, v Praze 1898; Ottův Slovník naučný, díl XI; Literatura česká devatenáctého století, díl II, v Praze 1902;2 upozornil na zajímavost a historickou důležitost na výsost slaveného kdysi díla jeho.
Snad toto nové vydání oživí poněkud obraz nejstaršího Čecha, spoluzakladatele českého básnictví, veselého našeho burleskáře Šebestyána Hněvkovského i doby, v níž dílo vzniklo.
"Století 18. bylo epochou ironie a rozkladné satiry. Bralo ji v služby politické, sociální a literární. Proto v té době urodilo se tolik pamfletů prósou i veršem, formálně často znamenitých. A proto věk ten zaliboval si také v eposu komickém čili burleskním. Nic nevadilo básníku ani čtenáři, byla-li látka z dějin nebo z báje; nehistorický smysl 18. věku na minulost ať dějinnou, ať mythickou zpravidla nazíral kriticky a odtud k satiře a ironii byl jen krok. - - - Vkus časový nemohl se nedotknouti i našeho Hněvkovského, od přírody veselého a vtipného." (Nč. šk. b.) Hněvkovský sám v I. svazku Puchmajerova Sebrání básní a zpěvu při básni "Vyšehradský sloup aneb Předivná historie o jednom sedláku, kterak od čerta omámen, item: Kterak týž čert z Říma sloup ukradv od S. Petra potrestán byl," dal si pseudonym Málokdysmutný.
Vzory komického eposu četl Hněvkovský již za let studentských. Pěstoval tehdy italštinu a se zálibou čítal staré mistry burleskní,3 Ariosta, Berniho a Tassoniho, kteří v 18. století docházeli nové obliby. Veselé plody těchto básníků, k nimž přidružil se brzy asi také Wieland se svým Oberonem, a hlavně Blumauerova travestie Vergiliovy Aeneidy, která vycházela ve Vídni v letech 1783-1788, přivedly zajisté vtipného Hněvkovského k pokusu vlastnímu. Podle Tylových Pomněnek obíral se Hněvkovský již v r. 1792 myšlenkou napsati nějakou veselou historii. Praví tu ke svým přátelům Puchmajerovi a Vojtěchu Nejedlému: "Já mám již dva plány k veselým historiím, kteréž hodlám pro náš lid zpracovati, i doufám, že se budou líbiti. Čech si rád zažertuje a snese veselé vypravování."
Právě v uvedeném roce 1792 vyšel rytířský román Prokopa Šedivého "České Amazonky aneb Děvčí boj v Čechách pod správou rekyně Vlasty", a ještě před tím v letech osmdesátých provozována byla na českém divadle romanticky vlastenecká pětiaktová činohra Thamova "Vlasta a Šárka neb Dívčí boj u Prahy". Také tato obě česká díla Hněvkovský asi dobře znal. Časová móda a oblíbené thema (také u německých spisovatelů) dodaly Hněvkovskému chuti, že jal se pracovati o svém komickém eposu "o Vlastě, o půtkách a smíru českých děv". R. 1795 v Puchmajerově prvém almanachu uveřejnil ukázkou první zpěv své epopeje "Děvčí boj". Druhý zpěv vyšel pod týmž titulem teprve r. 1798 v třetí sbírce Puchmajerově, nazvané "Nové básně" a třetí r. 1802 v knize čtvrté.
V Plánici r. 1802 dokončil Hněvkovský "Děvín, báseň směšnohrdinskou" a poslal jej do Prahy svému příteli, professoru řeči a literatury české Janu Nejedlému s prosbou, aby jeho epopej posoudil a obstaral její vydání. Jan Nejedlý uvítal báseň s nadšením. Píšeť Hněvkovskému: "Váš Děvín dostal pan Procházka 4 do censury. Já mu řekl, aby nic nevymazal. Když jsem odjížděl z Prahy 4. srpna (1802), byl již v II. zpěvu a tu píseň na Šárku nemohl dosti vynachváliti. Toť budou míti Čechové první - hle, příteli - první, co jsou, epopeju a Vy jste původ její. Žebrák nebude míti z rodiny své hanby u potomkův, ač jest malé hnízdo. Ale i Mantuánská ves nebyla nikdy veliká a Virgil přec věčně žije."
Ač byla báseň očekávána s velikým napětím, přece trvalo ještě dvě plná léta, než ji "censura, slévárna, knihtiskára" pustily na světlo". Když byl totiž posléze r. 1803 opatřen Děvín censorovým "imprimatur", nebylo v pražských tiskárnách dostatku takových literek, jakých tištění objemnější knihy české vyžadovalo. Knihtiskař Jeřábek slíbil ochotně opatřiti nové typy, avšak, než došly, uplynul zase bezmála rok. Hněvkovský uzavřel s Jeřábkem smlouvu, zaplatil polovici umluveného nákladu, opatřil "poštovský" i "sprostý" papír a v měsíci únoru 1804 dán Děvín do tisku.
20. prosince t. r. referuje Jan Nejedlý, který obstarával také korrekturu tisku, Hněvkovskému: "Děvín Váš již týden jest skončen." Doleji však připojil Nejedlý k zprávě své trpkou poznámku: "Pan Jeřábek exemplářů žádných proti smlouvě s Vámi učiněné vydati mi nechce. Praví, že napřed musí zaplacen býti." Hněvkovský neměl právě 130 zl. pohotově, "aby vykoupil svůj milý Děvín na svobodu". Stalo se tak teprve v prvních měsících r. 1805, kdy konečně do rukou čtenářů dostal se Děvín ve dvou svazcích, z nichž každý ozdoben byl rytinkou. Avšak trvalo léta, než se podařilo básníku-nakladateli sehnati nazpět peníze, jež byl vynaložil na vydání svého díla. "Jedinou náhradou bylo vlasteneckému srdci, že prospělo se češtině a protivníkům českého jazyka lze bylo pochlubiti se také hrdinskou básní." (V. Š. K.)
A v pravdě těšil se Děvín i jeho skladatel u tehdejších vlastencův oblibě nemalé. Sám Hněvkovský vypravoval později (1820) o svém Děvínu, "jak se mu lidé nazpaměť učili, když vyšel na světlo, a jak prý bylo se mu častěji usmáti, když šel o trhu v Klatovech po náměstí a domácí lidé po něm okazovali: "Vidíte, tohle je náš pan rada!" a jak cizí na to dokládali: "Ten, co ty kudrlinky píše?" (Tyl: Pomn.) O tom, že i ve vyšší kruhy Děvín pronikl, svědčí to, že slečna z Hartigu, vnučka ministra Colloreda, přeložila druhý zpěv o Šárce a Běle do němčiny. Zajímavý jest ještě nadšený, ovšem nikoli zcela objektivní hlas básníkova oddaného přítele Vojtěcha Nejedlého: "Nebude-li se ta kniha líbiti, tedy jest konec s Čechy! Tať dle mého zdání rovná se všem cizozemským, ač nepřevyšuje-li jich. Jediný Ariosto, Voltaire a Wieland s Oberonem se mohou naproti postaviti. Jak v plánu, tak u vyvedení jest výborný. Kdo ho do ruky dostane, neodloží ho, až s ním hotov bude. Wielandovy verše jsou nejlíbeznější v němčině, a jaký to rozdíl mezi ním a Hněvkovským! Zde jest Ariostovi rovný."
Básni své, přijaté s takovým nadšením, předeslal Hněvkovský předmluvu datovanou 12. prosince 1804 v Žebráce, v níž čtenáře poučuje, proč sepsal přítomné epos a jak domácí svou látku zpracoval.
"Všickni téměř národové v tom způsobu smejšlení se srovnávají, že, o schopnosti a vzdělání některého národu soudíce, jediné z množství a výbornosti jeho původních spisů a mistrných prací dobrý a laskavý soud o něm pronášejí; ten pak národ, an se pracemi a spisy důvtipnými honositi nemůže, vůbec za prostý, tupý a ducha prázdný mají. Kteréžto důmnění že se zcela vyvrátiti a poraziti nedá, není zapotřebí důvody provésti. Nemálo to každého pravého, vlasti své milovného Čecha bodnouti musí, kterýž jen poněkud s literaturou evropejských národů se seznámil, když vidí, že nás ostatní osvícení národové, ba i ti, kteréž za hrubé a nevzdělané máme, jak hojností, tak i výborností spisů převyšují, ač nám slavné paměti předkové naši za Rudolfova věku cestu k umění a vysokému učení slavně jsou proklestili, všem tehdejším národům v učenosti se rovnajíce.
I zdálo se, že důmyslnost česká v spisování po celá dvě století ochroměla. K konci minulého věku osmnáctého ze tmy se vydrala, mlhy rozplašujíc a svítání na Čechy uvodíc, ač nyní již silně se rozednívá. Potupa trpká, od hdí cizího národu mnohým Čechům ztropená, horlivé a učené vlastence k spisování a k ochránění Čechům jména slavného pohnula, i mne k práci, ač nesnadné, pobodla, kterouž že laskavě vlastenci přijmou, doufám.
Chtěje báseň hrdinskou pro své krajany skládati, zavrhl jsem všechny cizozemské příběhy, přídržeje se vlastenských. I nebyloť mi potřebí dlouho v našich letopisích hledati, nalézajícímu v nich mnohé vznešené a znamenité činy v každém věku. Zvolil jsem si boje našich slavných předkyň pod správou statné Vlasty, jinak podle Hájka Vladislavy nazvané.
Že jsem přítomné dívčí boje dílem v hrdinském vážném, dílem v směšném, dílem v romantickém způsobu proti příkladu všech básnířů vznešených (smíchaje vše tré dohromady) sepsal, důležité mne k tomu pohnuly příčiny; nebo přednášení tohoto příběhu jediné ve vážném a opravdovém oděvu dalo by nemalé částce, jenž na tyto příběhy nevěří, příležitost k posměchu a k uštipání; zcela v způsobu směšném jej složiti, bylo by neprominutedlné ublížení našim vznešeným předkyním, ba i celému krásnému pohlaví. Co se tkne kousků romantických, ty se mi tím potřebnější zdály, poněvadž jsem všecko přimíchání bohů, kteréž v hrdinských básních se uvodívá, z důležitých příčin vypustil. Jestliže se tato báseň mým vlastencům a spolubratřím Slovanům zalíbí, ponaučení a obveselení mysli způsobí, tedy své jediné žádané, odměny v plné míře dosáhnu."
Podle této předmluvy byly pohnutky, proč Hněvkovský jal se psáti své směšnohrdinské epos, vážné a záslužné, zpracování pak mělo býti originální a přes choulostivou látku a humoristická místa, která diktovala básníkovi jeho veselá povaha, důstojné slavných če ských děv. Avšak "naše vznešené předkyně, ba i celé krásné pohlaví" zajisté básníkovi prominuly a prominou, že bez vlastní viny, dav se jen strhnouti vkusem doby, která i v hrdinném Rolandovi nejvíce viděla jenom galantního dobrodruha, české amazonky zkreslil a zkarikoval. Dalimil a Hájek, jež udává Hněvkovský za své prameny (v 10. strofě V. zpěvu), poskytovaly ve svém Jíčení dívčího boje ovšem dosti látky k hrdinskému eposu, tak zejména Vlasta vyniká nade všecky ostatní většinou lstivé a úlisné družky statečností a důvtipem, ale ani té nebylo dopřáno uniknouti básníkova ironisujícího úsměšku. Kdož při všech jejích hrdinských činech a její romanticky nasládlé lásce zahladí dojem veršů, jimiž ji líčí družka její Domka (IV, 66):
Jest sic pravda, co jí mnozí namítají,
že jest nepřílišné vejšky, zavalitá,
prsatá a ramenitá;
ale ať mi řeknou, kterak rekyně,
kterak máti hrdin vyhlížeti mají ?
Což jest Láda jedině
v světě krásná? Její jen se líbí podoba?
Žádná jiná není krásná osoba?
A tak všecky hrdinky a také rekové předvádějí se jako vhodné oběti módní skeptické, ironisující manýry. Také veškerý živel romantický, pomíjející všeho přimíchání bohů, jež tanulo snad z Wielandova Oberona básníkovi na mysli, obmezuje se jen na dobrodružné zápletky, "galantní i negalantní milování, selankové sentimentálnosti". (Nč. šk. b.) Za to třetí živel - směšný - opanoval pole. Básník chtěl oslaviti "vznešené a znamenité činy slavných předkyň pod správou statné Vlasty" a zatím nám charakterisoval jednak úmyslně, jednak bezděčně současný život veřejný, myšlení a cítění, náklonnosti i obyčeje svých vrstevníků. Hněvkovský řídil se vkusem doby, který byl "vedle kluzké anakreontiky posměvačný, trivialisující, burleskní". (Nč. šk. b.) Vedle tohoto časového zabarvení byly zajisté také příčinou obliby Děvína autorova záslužná činnost buditelská, zpracování látky dornácí a hlavně básníkův samorostlý, jadrný humor i řízný, třeba někdy i drsnější, vtip, kteréž zajisté též dnešního čtenáře pobaví, byť i během století, před kterým Děvín vznikl, naše literární i společenské poměry zcela se změnily. Tehdy z Děvína "se nejen rhapsodie deklamovaly, ale i muži se nacházeli,... kteří celý nazpaměť uměli a při hostinách celé episody z něho přednášívali",5 dnes po stu letech se čtenář asi mnohé naivnosti ve výrazech, formě i obsahu bezděky usmějc. Pohlížejme však na Hněvkovského komické epos jako na rokokový obrázek, staromódní sice a zašlý, ale v pojetí a jádru přece idyllicky půvabný!
Dnes ovšem nemůžeme se čtouce Děvín kochati krásami formy a řeči básnické, jakým se obdivujeme při podobných, daleko starších ještě dílech jiných národů, přes to však přece nesmí se Hněvkovského epos ani po této stránce podceňovati. Zdánlivá drsnost a povídavost jsou většinou jen úmyslné koncesse čtenářům, jichž jádrem byli tehdy řemeslníci, obchodníci, sedláci a nanejvýš ještě několik "studovaných" vlastenců, kteří byli odchová- ni vkusem doby a jimž k vůli básník nutně se snižoval k způsobu jejich vyjadřování, do- mnělou pak neobratnost stylistickou a nepravidelnost dlužno přičísti dílem nezvyklosti přízvučného veršování, dílem nevyspělosti tvořícího se teprve slohu básnického. Do roku 1792 byly u nás psány a překládány všecky básně veršem časoměrným a teprve, když onoho roku Dobrovský poučil trojici mladých básníků, totiž Hněvkovského, Puchmajera a Vojtěcha Nejedlého6 o důležitosti přirozeného českého přízvuku ve verši, nastal rozhodný obrat. Sebrání básní a zpěvů z r. 1795 přináší z 50 příspěvků již 32 básně označené v obsahu hvězdičkou, "jíž se básně podlé nové prozodie pana Dobrovského vypracované znamenají". Mezi těmito jest také I. zpěv Děvína. A přízvuku zůstal Hněvkovský ve všech svých básních věren, zastávaje se ho též r. 1820 ve svém spise "Zlomky o českém básnictví, zvláště pak prosodii".
Co se pak nevyspělosti básnické mluvy Hněvkovského týče, lze na ni applikovati slova, kterými obhajuje Ant. Rybička ve svém výborném spise "Přední křisitelé národa českého" (str. 327) básnickou činnost Vojtěcha Nejedlého: "Nebo ať nejsou verše - - - tak hladké a tak zvučné, rýmy jeho tak štěpné, myšlenky v nich tak vzletné a pikantní, s jakými se potkáváme ve skladbách nynější omladiny básnické, vůbec ať nejsou práce ty veskrze klassické a věhlasné a postrádají všeho lesku vnějšího, jakým stavějí se poesie našich moderních lyrikův a epikův, a ať přišly nyní již v zapomenutí: tuť sluší přece sobě k mysli přivésti, kdy a v jakých okolnostech byly práce započaty a k místu přivedeny. Slušíť tu předkem uvážiti, že Vojtěch Nejedlý, Šeb. Hněvkovský a Ant. Puchmajer byli mezi prvními jinochy českými, kteří zahořevše láskou k drahé vlasti své a k opovrhované tehdáž češtině - a to ještě před nesmrtelným J. Jungmannem a všemi jeho nástupci - jali se mrtvé křísiti, ospalé a netečné vyzývati a že oni byli mezi prvními statečnými bojovníky za naši svatou věc."
Známo jest také z Tylových Pomněnek, jaké bylo řečené básnické trojici překonávati obtíže, když návodem vlasteneckého censora Procházky, jemuž předložili své první pokusy básnické k posouzení, jali se teprve r. 1792 studovati českou mluvnici. "Tenkrát se panáček (t. Hněvkovský) nesmál," praví Puchmajer, "to věšel nos, neboť myslil, že kdo ví jak celou češtinu již spolknul, protože čítal Konáče! Ale věšení nosu nebylo by nic pomohlo, kdybychom se nebyli dali do práce."
Také literárně nepřistoupil Hněvkovský k svému dílu nepřipraven. Čítal staré mistry italské i nové německé a jako student a snad i později zabýval se klassickými spisy antickými. A vliv všech jeho vzorů lze v eposu jeho stopovati. Nejvíce ovšem napodobil vídeňského burleskáře Blumauera. V té příčině se mu tedy nevyplnilo jeho toužebné přání, aby všude a ve všem zůstal svým a naším.
Než přes svůj zastaralý a nepůvodní ráz nepozbude skladba Hněvkovského nikdy své platnosti mravopisné pro dobu našeho obrození. "Znění z r. 1805 je celý malý svět názorův a nálad našeho duševního, literárního i spolecenského obrození, do něhož rád se ponoří zkoumatel minulosti pro mnohý věrný její otisk. Najde tam i místa, kde josefinské vlastenectví české v Časích pozdější opětné reakce promluvilo slovem na svou dobu hlasitým a zajímavým. Na př. IV, 28:
"Po otroctví svoboda jest sladší,
ale po svobodě pouta hůře tlačí.
Raděj býti věčně pod jhem poddanosti,
raděj zbavenu být svobody,
nežli seznat její lahody
a zas znovu padnout do podrobenosti."
(Nč. šk. b.)
Hněvkovský si na Děvínu ze svých spisů nejvíce zakládal.
Byla to látka, o níž nejraději hovořil a k níž opět a opět !se vracel. Když se vkus doby změnil, pojal Hněvkovský myšlenku, že burlesku svou předělá a rozšíří na báseň romantickou a tím svého miláčka zachrání. Již r. 1820 svěřil svým přátelům, shromážděným na faře mirošovské u Vojtěcha Nejedlého, "že má úrnysl z Děvína velikou romantickou báseň napsati, což Nejedlý (Vojtěch) také hned pochválil, ale Puchmajer zrazoval a raději druhé vydání prvního Děvína obstarati radil". (Tyl: Pomn.)
R. 1825 byl Hněvkovský se svým přepracováním hotov a Jan Nejedlý ho vybízel, aby "dílo to u veřejnost podati neodkládal".
V jádru shoduje se Děvín, báseň romantickohrdinná v osmnácti zpěvích, s Děvínem z r. 1805. Tak u zpěvu prvého změněn jen konec, o únosu Běly Šárkou jedná zpěv VI nového vzdělání, Přemyslův sen a sněm mužů líčí zpěv VIII, zpěv IV (v tomto vydání III) odpovídá zpěvu II básně romantické, zpěv V-XI, VI-XIII, VII-XII, XIII-XIV, IX- XV, X-XVI, XI-XVII, XII-XVIII. Avšak celkem zůstává nový Děvín daleko za zněním původním. Básník opozdil se s tímto dílem o hezkou řadu let. To, co dosud činí Děvín z r. 1805 zajímavou četbou - totiž humor, vtipný, někdy ovšem přihrublý sarkasmus, parodovaná homérská přirovnání, volená většinou ze současného života veřejného, a pod. - to vše z nového zpracování vymýceno nebo redukováno, vypravování učiněno "epicky" rozvláčným (1520 strof proti 788 prvního vydání), propleteno novými episodami, jež čtenáře od hlavního pásma dějového odvádějí, takže čtení vyžaduje velikého napětí (ze samých takových nových episod skládají se skoro celé zpěvy III, IV, V, VII a IX). Z celého díla vysvítá, že Hněvkovský jsa přetížen návalem prací úředních i rodinných nepracoval již s takovou chutí, jako kdysi první své epos, takže vloudilo se mu do textu i leckteré nedopatření, jež činí četbu nového Děvína tím méně záživnou. Poněvadž netroufal si již báseň vydati vlastním nákladem, maje trpké zkušenosti z doby dřívější, ohlížel se po knihtiskaři, který by si vzal jeho dílo na starost. A tak vyšel Děvín, dedikovaný Františku Antonínu hraběti z Kolovratů-Libšteinských, mecenáši básníkovu, teprve r. 1829 tiskem a nákladem tiskárny Vetterlovské, jíž bylo Hněvkovskému za obět přinésti i vlastní přesvědčení. V řečené tiskárně tisklo se totiž jenom již pravopisem analogickým a tak stal se Hněvkovský, dosavadní věrný přívrženec pravopisu bratrského a oddaný stoupenec Jana Nejedlého, bezděky analogistou.
Od té doby minula opět dlouhá řada let. Bylo tuším již dávno na čase, aby širší veřejnosti, interessující se o dobu našeho obrození, stala se přístupnou kniha, která jsouc jedním "z prvních kvítků procitnuvšího jara", předky naše tolik bavívala a která sympathickému skladateli přinesla netoliko řadu chvil radostných, nýbrž také mnoho starostí a trampot.
Vydavatel ujal se původního Děvína jsa přesvědčen, že jest dosud života schopen, a uchystal jej k novému vydání. Mimo upravení pravopisu a interpunkce uznal za vhodné pojmouti první a druhý zpěv z Puchmajerových almanachů v původním znění jednak pro jejich literární zajímavost a rychlejší tempo, hlavně prvního zpěvu, jednak respektuje úsudek Jar. Vlčka, že "jsou sice rozpustilejší, hrubší, ale i svěžejší". Proto bylo však změniti také pořad počátečních zpěvů, neboť Hněvkovský mezi první dva své původní zpěvy přikomponoval později ještě nový zpěv, který v tomto vydání položen jest za čtvrtý. Úprava tím jen získala, poněvadž ve vydání z roku 1805 zpěv první končí sněmem a zpěv druhý opět o dvou jiných jedná, takže obnovením původního pořádku docíleno poutavějšího střídání látky.
Zpěv třetí, který ovšem také vyšel o sobě v Puchmajerově sbírce z r. 1802 jako zpěv třetí, reprodukován tu již podle znění z roku 1805, [poněvadž byl po prvé uveřejněn v době, kdy celá báseň byla již hotova, a proto také odchylky obou otisků jsou celkem jen vedlejší.
F. S.
zpět na obsah 
Další: Zpěv první