|
- Hněvkovský | - Děvín | - |
1. Velmi často mysli prozřetedlné cenu
uznáváme právě v ztrátě,
prokazujeme čest mnohdykráte
v zdálenosti šlechetnému jménu.
V zkáze teprv pohřešily Vladislavy,
vychvalujíc její šlechty, její hlavy.
Škodilo jim více její roznícení
nežli Putysily poražení.
2. Ach, ted' bloudí tato statná rekyně
v lesích pustých sama jedině!
Žádný nápoj, žádný krm jí nesytí,
zármutek a bolest ji jen kojí,
nedbá více o živobytí,
o spatření Přemilovo stojí,
bolestí jsouc zkormoucena, tichá,
jenom: "Tedy mrtev jest?" si vzdychá.
3. Tato zpráva v Vršovicích se jí dala,
když se přistrojená v mužském odění,
myslíc, že jest na tom místě k spatření,
na Přemila svého ptala.
Služka vece: "Zabitý jest, milý reku!
Zabila ho vlastní milovnice,
nešetřila krásy, nešetřila věku;
Vlasta jest ta ukrutnice.
4. Žádného ach, neznám panoše
rovného mu v kráse, dobrotě a v statnosti
ani v milování stálosti.
Pro mne není žádné na světě víc rozkoše!"
Toto slyšíc Vlasta, ač pláč tutlala,
přes moc se jí slzy vyprejštily;
služka vidouc slzy také plakala,
zarmoucené obě byly.
5. Přivedla ji vedle do světnice,
ukazujíc jeho vyobrazení:
"Tuto nosívával lebku, toto brnění,
tu jsou věci jeho milovnice,
které skoupil draze k žalosti!"
Ach, toť Vlastě dodávalo bolesti!
Nedbala tu zvěděvši, že popel jeho
odpočívati má v hradu strejce svého.
6. Když pak v širých polích byla, vylévati
znovu slzy počínala hojněji;
a když bylo v srdci jejím volněji,
počala si takto naříkati:
"Tak jest tedy vskutku zabitý?
Zabila ho vlastní milovnice,
kterou zamiloval převelice, -.
zabit jest rek přeznamenitý! -
7. Ó ty mrzká slávo, mrzká vznešenosti!
Co jsi? Jaké mi dát můžeš utěšení? -
Ráda bych vás, pověsti, cti, důstojnosti,
dala za jedinké okamžení,
bych jej ještě spatřit jedenkráte
mohla, třebas zabitého,
potěšit se ještě v smutné ztrátě -
a pak - sejít vedle něho!
8. Což ti pomáhá tvá statnost,
když tě do zármutku uvrhla ? -
Jakou srdci přináší též platnost,
že jsi dívky z poddanosti vytrhla,
když bys sama ráda do poroby,
kdyby možné bylo, jsi se poddala,
kdybys jenom u té doby
mohla zejskat Kasala (tak!)?
9. Tak to v srdci bouřilo té rekyně,
jenž se ubírala k oznámené dědině,
bledá, oči majíc zakalené,
k zemi hořem obrácené.
Byla u toho již hrádku dlouho,
než jej shlídla; posléz spatříc pastýře
táže se ho: "Povězte mi, milý slouho,
kde jest požár Přemila zde rytíře?"
10. Na to slouha: "Ušlechtilý reku,
nekryje zde žádná země prachu jeho,
nešťastná ho láska u spanilém věku
vyloudila do okršku prostranného;
nadarmo jej Krotboj, strejček jeho, želí.
Předvčírem sic reka neznámého
přinesli sem, velmi raněného,
kdo jest onen, neví hrad ten celý."
11. Když pak Vlasta vešla do tohoto hradu,
odpověděl ji hned herold dle ouřadu;
vstříc jí Krotboj k přivítání běží:
"Jdu sem," pravíc, "slzí v popel strejce lit!"
Mysle on, že vroucný přítel musí být,
vede ji, kde Přemil poraněný leží.
Jaké přerozkošné uleknutí!
Jaké přeradostné pohlídnutí!
12. Jakož ten, jenž nemocemi poražený byv,
strávil v nemocnici zimní čas,
v nemotoře bez paměti jsa jen živ,
když pak nenadále k zdraví přijde zas,
vejda do zahrady v jarném času,
vídí všecko kvésti, všecko pučet,
dýmat vůni, slyší broučky hučet,
slyší na sta libých hlasů,
13. zdá se býti znovu narozený,
plésá, jak by všecko s ním se radovalo:
takto Vlastě srdce zaplesalo,
takto Přemil byl též potěšený.
Padla jemu vroucně do náručí,
slzy lijíc na tváři ho objala,
opojená převroucně ho líbala -
takto láska hrdost složit učí.
14. Krotboj, který tu stál v podivení
nad jednáním zlaté milovnice,
poznav, že to není omámení,
počal plésat znovu převelice.
Ó toť bylo přerozkošné okamžení!
Jsouce k srdcím přivinuti,
nebyli jsou schopni ani k promluvení,
tak jsou byli vášní hnuti.
15. Po veliké chvílí, když se prudkost radosti
utišila, řekla: "Slzami já těmi
chtěla jsem tě oželiti v bolesti
myslíc, ze jest prach tvůj v zemi."
Na to Přemil: "Vlasto ušlechtilá,
chtěl jsem konec bolestem všem udělati,
chtěl jsem tuto ránu rozsápati,
která jest mi nyní velmi milá."
16. Na to Krotboj: "Vy jste Vlasta? U sta hromů!
Krásná! Myslil jsem, že vidím panoše.
Jak jsem pochopit měl vaše rozkoše!
Vítejte mi ještě stokrát v našem domu!
Přinesla jste strejci živobytí nové,
sic by sešel z pouhé tesklivosti;
trápili ho nepokojní snové,
vás vždy jmenoval jen v bolesti."
17. Ale Vlasta v léčení jsouc umělá,
majíc s sebou mnoho vzácných léků,
prohlížela, ač jsouc nesmělá,
rány přemilému reku.
Vymyvši je obložila masti stkvostné.
Zdaž ty aneb pohled přemilostné
lékařky ho vedly k uzdravení,
těžko jestiť k rozsouzení.
18. Ach, tuť jim čas plynul v blaženosti,
když tak mohli na se hleděti!
Tisíc věcí vážných o milosti
dávné měli v živé paměti;
věděli si vyražení dáti,
v lásce počali vždy více pláti.
Vlastu rozkoší tať roznítila,
které nikdy na Děvíně necítila.
19. Dlela šťastná jsouci zde již sedmý den,
zdál se ten čas jí co malá chvíle,
zatím Přemil přicházel zas k větší síle;
chodívali sobě před hrad ven,
sedávali na vrchu zde Vlcké skály.
Pod ní ležely jen hrozné hlubiny;
odtud bylo vidět lesy, pustiny,
větrové zde libě hráli.
20. Tuť pak Přemil vece: "Vlasto rozmilá,
ne tvá sláva, ne rvá statná pravice
ani kvetoucí tvá sličnost spanilá
nepodjaly mne tak velice,
jako duch tvůj vznešený a ušlechtilý,
stkvějící se přehlubokým uměním;
čím víc jej znám, tím víc jest mi milý.
Ten mne přitahuje k tobě s kouzlením.
21. Opusť nebezpečnou cestu cti a chvály,
raději se přidrž libé milosti!
Dobyl jsem si také jména v statnosti,
neb jsem sloužil dalmatskému králi,
potlouk jsem mu nepřátely hlavní,
upevnil jsem království zas bezpečně,
byl jsem u národů všudy slavný -
posléz jednalo se se mnou nevděčně!
22. Nenávidím povýšených hradů,
nenávidím nebezpečné cti!
Za blaženost nízká sídla kladu,
prázdná nepřízně a lsti.
Ach, ó Vlasto, přeblažená samota,
kde jen teče živobytí v spokojnosti,
žádná neškodí jim hrdá holota,
neb nic neví o té blaženosti.
23. Jestli dítkami je obdařejí bohové,
roste radost s nimi v vychování,
rostou otcům stejní rekové,
pro vlast cvičíce se v potýkání;
při prsu hned pijí šlechetnosti,
vlasti bývajíce za podporu,
přibývají v síle, v umělosti,
nenávidíc časně hrdých dvorů.
24. Dost jsi dobyla již přeslavného jména,
požij života též v blaženosti!
Nemysli, že není žádná milá změna,
že se osvíceným stejská v samotnosti!"
Na to Vlasta: "Těší mne též samota.
Kdyby muži všickni jak ty smejšleli,
s dívkami by byla brzy jednota,
brzy by pak boje zmizely."
25. Takto rozmlouvali dlouho, Vlasta ženy
zastávajíc, Přemil blaženosti ceny.
Na ráno pak pro Krotboje chtěla
zastřeliti svini divokou;
před zorní hned září z hradu jela.
Přijdouc na tu skálu vysokou,
divila se vidouc jeti z oužlabiny
dívku Květavu, svou věrnou přítelkyni.
26. Jako žena, která myšlení
poslední zná svého manžele,
hledajíc ho nechodívá po celé
vsi a neprohlíží všechněch stavení;
vejde do té aneb ony hospody,
najde ho hned při sklenici bez škody:
takto znajíc Vlasty staré známosti,
vynašla ji v snadnosti.
27. "Smutné, Vlasto, přináším vám návěští!
Dívky jsou již třikrát přemoženy,
z ležení jsou svého vypuzeny,
jedno stíhá druhé neštěstí.
Žádná nechce déle bojovati,
muži Děvína chtí dobývati,
k outoku již shledávají přípravy,
kam se děje Děvín bez Vladislavy ? -
28. Právě, Vlasto, v tomto okamžení,
když jest tíeba nejvíce tvé pravice,
když jest nejvíc rozšafného porazení,
opouštíš své věrné dívčice?
Nechás tepat věrné družiny,
trpíš jejich zahubení?
Tebs ctějí jako bohyni
přinášející jim spomožení!
29. A co děláš ? V lásce lichotivé
mrháš času, v pohodlí a zahálce,
trpíš porážky tak přeškodlivé,
víc se neptáš ani po válce.
Přemožená vězíš od milosti
jako mdlá a slabá dívčice!
Kde jest jiskra staré vznešenosti ?
Ochroměná jest tvá pravice!"
30. Nad tou řečí pak se hanbou zapejřila,
jako nevinné se děvče stydí,
když ji máti nenadále vidí,
že by hubičku již hochu dala byla,
zardějí se její tváře
jako zorní záře,
a čím jest víc od ní vyplísněna,
tím víc jsou pak její líce zapejřena.
31. Takto stála Vlasta hanbou jsouci zarděna,
ale její srdce jsouci zajmuto,
bylo velmi nad tou řečí pohnuto.
Ona vece: "Má být zmařena
naše všecka práce, naše sláva,
zadána být všecka práva? -
Nejsou ještě mužům podrobené,
nemají být také přemožené!"
32. Objala ji, ten květ lásky věrné!
Cítila pak síly nové zas,
divila se, jak tak mdloby licoměrné
mohla následovat dlouhý čas.
Odjela hned bez rozloučení
se svým rekem ušlechtilým,
myslíc na nové zas zvítězení,
jak by spomoci zas rnohla dívkám milým
33. Když pak jely spolu dlouhou dobu,
vypadly tu nenadále na ozdobu
všechněch slavných českých panoší.
Vykřik Kasal z vzdálí rozkoší:
"Právě vás sem Chrvoř v hod mi nese,
Šárky podvádivé zrádné družiny!
Vaše nešlechetné mrtviny
má dnes sápat lítá zvěř v tom lese!"
34. "Ne tak hrdě, rekul Zanech přezdívky!
Nemáš co si stěžovati na dívky.
Zdaliž živobytí vzaly Běle,
že ji z lůna tvého jaly?
Lepšího což činí nepřátelé?
Zdaliž jste vy nepřátelství nezačali ?
Netupiž nás, že jsme dívčice!
Také i my máme pravice."
35. Na to Kasal: "Že jste zrádce,
nebudu vám držet dlouhou řeč,
však to dokáže vám krátce
tento pravdomluvný meč!
Potýkejte najednou se se mnou obě!"
Na to Vlasta: "Když chceš bojovati,
zde jsem; hodlám sama tobě -
ustup, Květavo - jen odolati!"
36. Strhla se tu půtka znamenitá:
dívka nejstatnější z dívek všech
a rek nejslavnější z celých Čech
bojovali; jejich srdce byla lítá,
jeho pro únos své Běly mstou a zlostí,
její u velikém rozhorlení
skrze dívek poražení -
nad sebe si chtěli předčit udatností.
37. Neviděl svět podobného boje!
Jak by v půtce síly nabývali,
bez přestání na se hnali.
Od tisíc ran lítaly pak kusy zbroje,
od mečů pak rozlíhal se v lesích zvuk;
jiskřily se meče, hrozné rány
rozmáhaly v lesích hluk,
ježto vyháněl zvěř lítou ze své schrány.
38. Vítězství však bylo v pochybnosti;
zdálo se, že do unavení
budou zkoušet síly své a statečnosti,
až by přišli oba k shlazení.
Ale Kasal učinit chtě konec půtce,
oběma pak rukama meč vzal,
se vší silou do lebky ji ťal
pravě; "Zde máš odměnu svou, škůdce!"
39. Po té ráně jako omráčená
pozůstala, ale v okamžení
zlostí, hanbou roznícená,
nabývajíc nového vždy posilnění,
rozzlobená jako lítá lvice
v rameno jej mečem silně praštila,
že se rozpukly hned přílbice,
též hned krev se hojně prejštila.
40. Tu se obnovilo znovu potýkání;
Kasala pak podjal nový vztek,
ale krvácel již tuze tento rek,
toť ho přivádělo k umdlívání.
Mnohé dostal ještě štěrbiny,
nebyl v stavu odolat víc rekyni,
ač i se ho statnost nespustila,
přece ruka umdlená již k půtce byla.
41. Vlasta nad ním outrpností jsouci jata
řekla: "Přestaň, statný hrdmo!
Vždyť ti není proto sláva vzata,
jiného že náhodou snad rameno
zvítězilo. Přec máš pověst udatnosti.
Dnes ti není uloženo k zvítězení.
Ustup! Nebo moudré ustoupení
není znamení mdlé bázlivosti.
42. Nestyď se, že přemohla tě děvčice!
Což jest v boji záleženo na jménu?
Což pak nemá nikdy dívčí pravice
odolati hrdinskému ramenu?
Aneb každý bitec má přát smrti sobě,
přemožen když bývá v náhodě?
Žádná slabá neškodila tobě -
já jsem Vlasta - živ buď v svobodě!"
43. Ten rek odpověděl: "Lživá ukrutnice,
neraduj se! Ještě's nezvítězila!
Síla ještě vězí u pravice,
ještě pak mne neponížila
dívka jaktě živa ani nepohaní!
Budto sejdeš touto zbraní,
aneb nepřečkám já toho potupení,
že by dívka došla nad mnou zvítězení!"
44. Když pak k půtce reka msta a čest
ponoukala, Květava tuť skočíc k němu,
páčíc jeho přeudatnou pěst,
vypáčila meč přec jemu,
pravíc: "Neustupuj, reku!
Proč tak chvátáš zahubení vstříc?
Což chceš míti ještě štěrpin víc?
Škoda by tvé síly bylo, tvého věku!"
45. Na to Vlasta: "Reku, tvá ti zlost
béře spravedlivé předložení!
Shledáš časem chybnou omylnost,
chválit budeš ještě naše pokolení!
Má zas tebe těšit věrná Běla,
máš ji obdržeti zpátky;
kdyby každá tak být ctěna měla,
nechala by každá boje, hádky.
46. Ach, ne pro žezlo, však pro bezpráví
vedem boje, ať jen zacházejí s námi
jak ty s Bělou, ať jsou nám tak přelaskaví,
zavrhneme zbraní, budem živy s vámi!"
Na to ten rek: "Znám ty řeči lichotivé!
Vím, že máte v slovích lahodu,
toť pak jest váš nástroj podvodu;
kdo vám věří, tenť je shledá, že jsou lstivé!"
47. Tuť zas Vlasta: "Ať mne trescí bohové,
jestli smejšlím s tebou podvodně!
Což jsi slepý jako druzí mužové,
že ty o nás smejšlíš nehodně?
Nikdy neviděl-lis tropit příkořenství
muže našemu pak pokolení ?
Hanit budeš sám to ukrutenství,
až pak dojdeš někdy přesvědčení!"
48. Když tak rozmlouvali, hle, tu dívčice
přichází sem vlasy rozsápanými,
celá ustrašená, líci bledými,
úpějíc a hořekujíc velice,
její pohled zprávu jeví přestrašnou,
nemohouc ni vypraviti slova, leda
nářek: Ach a ouveh! Běda!
Za dlouhý čas jeví zprávu nešťastnou.
49. Milosta jest mrtva! Její mrtvina
leží tamhle, ouveh, u skály,
mužů zločenství jest smrti její příčina;
ti se bohův nebáli!
Ráda bych já jejich ukrutenství,
před kterým se zhrozí člověčenství,
v hlubokosti srdce ututlala,
kdyby ona o mstu nevolala!
50. Ach, já smutná vše jsem očitě
shlídla, její bledost, její třesení,
její zoufanlivé bránění,
její prsy krví polité!
Ach, tam se to dálo v tomto lesíčku,
tam jsme padly do zajetí obě,
přepadnuté od ukrutníků,
nemohouce žádná pomoct sobě.
51. Hosten vykonal ten skutek,
který spáchati mu radil v lásce smutek,
nebo on ji vroucně někdy miloval,
- ona však ho měla vždy jen v nenávisti -
proto ji teď pomstou pronásledoval
řka k ní: "Dnes mi sloužit budeš ku kořisti!
Marné bylo jindy vše mé prošení,
marné bude ted' tvé zpouzení!"
52. Milosta tu zbledla vidouc, v pustině
že jest v rukou ukrutníka,
však řkouc: "Nebojím se tebe násilníka,
zastane mě Latonuše bohyně!
Obětuji znova jí svou čistotu.
Tvé má býti věčně panenství!
Potrestá tať zrádnou holotu,
ochrání též od ukrutenství!"
53. Zarazil se, ale neustoupil
od své mysli, chtě své potřebovat moci;
darmo ona volá bohy ku pomoci,
by jí na cti neoloupil.
Darmo prosila ho neustále
pro vše, co jest v světě přemilé;
nic to neprospělo, on ji vláčel k skále,
svázané chtě činit násilé.
54. Když nic nepomohlo, řekla, že se vzdá,
by jí jen tu lásku prokázal
a jí ruce rozvázal,
že ji ve své moci má.
Učinil to. Ona vyňavši však dýku
v srdce své ji mocně vrazila,
vzdávajíc v tom Latonuši díku,
že ji ohavnosti zprostila.
55. Nad tím skutkem ukrutník se lek,
zůstal jako zkameněný státi,
ale napad ho zas brzy pomsty vztek,
počal se pak krutě smáti,
vece: "Ještě jsi ty nezvítězila!
S mrtvou já se mohu potýkati!"
V tom se chystal skutek vykonati,
ouveh, kýž jsem při tom nebyla! -
56. Nebožátko! Všecko proklínala,
z obličeje jejího šel strach,
zdál se pohnut býti sám ten vrah,
když mu ohavnost tu vytýkala,
volajíc pak sašany a dračice,
bohy s nebe, bohy z pekla na pomoc,
Všecko darmo - unavené velice
obtáhnula oči věčná noc,"
57. Takto skončila tu smutnou novinu.
Vlastu bylo vidět hojně slzy líti,
chvátat bděla v tuto hustinu,
děvčiny by smrti mohla mstíti.
Květavě pak káže, aby měla
péči o poraněného hrdinu,
že ho přijde v tuto krajinu
léčit jeho milá Běla.
58. Na to Kasal: "Statná bojovnice.
jsi-li ty to, co tvé slzy svědčí,
nejsi-li ty přece podvodnice,
neznám dívky v mysli větší!
Po mé Běle byla bys mi nejmilejší.
Jestli nejsi naplněna lstí,
trestej skutek nejčernější,
nevracuj se bez urputné msty!"
59. Rekyně jsouc celá roznícena,
k tomu místu s děvčicí jen letěla.
Na cestě pak teprv zvěděla,
že též byla tato o čest oloupena,
však že její rek byl příliš spanilý,
že jí slíbil před tou rotou zachrániti,
že ji věděl zdvořilostí omámiti
a že jí byl život přemilý.
60. Když se Vlasta k této skále blížila,
zahlídla tam Hostna bědovati.
Jak ji zočil, počne palovati;
ona ho přec brzy chytila.
Ten pak zlosyn teprv kořil kolena,
žádal pláče smilování.
Darmo! Necítila slitování,
čekala ho slušná odměna.
61. Na koni ho za pačesy držíc vláčela
nemilostně přes pahrbky k této skále,
co tam mrtvina ta pohaněná ležela;
o milost však prosil neustále,
ale darmo! - neb co pomsty bohyně,
ač mu z nohou rozsápaných cedila se krev,
necítila lítost tato rekyně,
ale víc se vzmáhal její hněv.
62. Popadši ho v poly rozzlobená
na skálu ním krutě mrstila,
až v něm kosti, žebra chrastila;
odlítla hned lebka rozdrcená,
přešel mu hned spěšně mluv i sluch,
k Chrvoři pak chvátal jeho černý duch.
Praví se též, že ho dračice
vyprovázely tam, důtkami jej honíce,
63. Nad Milostou slzíc Vlasta rozkázala
na kůň vložit její mrtvinu,
s náhrobkem chtíc okrásit dát tuto pustinu.
Za kořist však zvěři jeho tělo
nepohřbené ležet zanechala.
Přitom odtud chutě pospíchala,
neb se slunce k západu již mělo.
zpět na obsah 
Další: Zpěv jedenáctý