|
- Hněvkovský | - Děvín | - |
1. Vlasta nemohouc se přímo k Děvínu
bráti, (nebť byl vůkol obležen ten hrad,)
pospíchala rychle k Libínu;
na druhý den zahlídla již pevných vrat.
Tam se právě držely dnes hody,
že tam Šárka s Bělou vtrhla bez nehody
a že Budislavka přes vzdálené hory,
též že Milka, Božka přivedly tam sbory.
2. Propuštěna byla jako dobrodružka,
vítala ji hlučně hradní služka,
uvedla ji vzhůru do světnice
tak jak byla, lebkou zakuklenou.
V tom dí Šárka: "Snad zná tato bojovnice
naši vévodkyni oželenou,
snad i přinese nám ku štěstí
o ní potěšitedlné návěští!"
3. Spustila v tom lebku statná vévodkyně,
povstal radostný hned hluk:
"Jest to Vlasta, Vlasta ochránkyně,"
opakoval jméno Vlasty celý pluk.
Zanechaly všecky bojovnice
hned stát plné stříbrnice,
pospíchaly Vladislavě vstříc
obejmouti oželených líc.
4. Objaly se vroucně Šárka s Vladislavou.
Vlasta s Šárkou, Domka s Budislavou.
"Ach, tys s nebe spadla, Vlasto!"
"Přicházíš sem, Budislavko, v pravý čas!"
"Na tebe jsem, Šárko, zpomínala často!"
Pro hluk slyšán byl jen tento hlas.
Vidět bylo z jejich plésání,
jak je těší šťastné shledání.
5. Když se posadila Vlasta k hostině,
volaly hned všecky prázdníc číše vinné:
"Ať jest zdráva Vlasta rekyně!
Ať též sláva naše nezahyne!"
Smutek zmizel. Vlasta hledíc tváří jasnou,
předpovídala si napřed bitvu šťastnou,
v tom pak statný ruský rek
šeptaje své družce Domce řek:
6. "Vskutku Vlasta překrásná jest rekyně,
právě ve kvetoucí sličnosti!
Vznešená jest v chůzi jako bohyně,
obličej jest způsoben jen k milosti!
V lících viděti jest povýšenost,
ducha šlechetného urozenost,
plésání mám z její osoby;
neviděl jsem nikdy tolik ozdoby!"
7. Budislavka zatím Vlastě krátké návěští
přednášela, kterak beze všeho neštěstí
přitáhly sem sbory děvčí ze všech hradů
kromě hanebného Liběhradu,
který Kasal pále sám a sám jen zkazil.
Mimo to že též se srazil
východní pluk u Zbraslavi
pod řízením Burky, vtipné hlavy.
8. Sotva občerstvilo Vlastu drobet jídlo,
když hned od každičké vévodkyně statné
požádala rady platné,
jak by jejich oblehnuté sídlo
mužům vytrženo býti mohlo z moci;
svěřila jim sama také rady čilé.
Schválily ji, vypravily ihned v noci
vyslankyně k Burce, Putysile.
9. Zatím v kratochvílích plouly druhé dívčice;
tuť pak počne Budislavka čilá .
"Která zná z vás zpívat, slavné básnice,
co již vykonala Vlasty pravice,
co již její hlava ušlechtilá?"
Však ta převznešená rekyně
vece, že jí bude dnes jen píseň milá
znící o chytrosti Šárčině.
10. Povstala hned Božka, známá básnice,
probíhajíc prsty svými struny zlaté,
povstala i po ní Dobrožížeň dívčíce,
chtějíc zpívat o dívčici jaté.
V celé síni ihned bylo tiše,
řádná nevyzdvihovala ani číše.
Dobrožížeň Božku napřed zpívat nechala,
ana libým zvukem počala:
11. "Slyšte, bojovnice čilé,
vlastní moc a vlastní čest!
Zjevte jinýrn ušlechtilé
Šárky vychytralou lest,
aby znaly potomkyně,
co jsou měly za předkyně!
12. Mužové se vypínejte
přirozenou statností,
vejřečně se vychloubejte
přehlubokou moudrostí!
Nad rozum a udatnosti
stkví se ženské zchytralosti.
13. Jako ptáky přesvobodné
na lep vábí chytrý zpěv,
jako vleze v sítě svodné
krmu chtivý, statný lev:
tak vtip děvčí muže svádí,
do osidla sami pádí.
14. Ctirad hrdina byl statný,
však náš utlačovatel!
Což byl jemu rozum platný,
kterýmž muže v hrůze měl ?
Jest již ten tam, nebožtíček,
upadl do Šárčiných líček.
15. Jednou Charouš v Kopanině
s Malým tropil nevole,
rozbroj povstal po dědině
pro vola či pro role.
Kníže, nepřítel všech hádek,
skončit chtěl ten nepořádek.
16. Vyslal světlo rozšafnosti,
dvořenína Ctirada,
s ním šlo s jeho zchytralostí
bojovníků hromada.
Znal si ccstu jistě zkrátit,
má se ještě podnes vrátit.
17. Zvěděvši pak o té jízdě
Šárka teprv na lovu,
vědouc, že se ve svém hnízdě
nedá chytit za hlavu
ani vždycky polapnouti,
zdaž se ocel dá vždy kouti ?
18. Myslila hned na pohromu;
neděsil jí mužů sbor,
přivázat se dala k stromu
u podbabských kolných hor,
kudy chytrák musel jeti,
chtíc ho hořem pozdržeti.
19. Temným hlasem: "Ouveh, běda,
volá, "pojďte, kde jste kdo!" -
Ctirad s sborem tady jeda,
slyše nářek dí: "Co to ?"
Hned hnal koně v tuto stranu
a hle, vidí sličnou pannu!
20. Pannu k stromu přivázanou
nelidskými provazy,
spatří všecku uplakanou,
nevinnosti důkazy!
Spatří ňadra obnažená,
slzičkami porosená.
21. Vida děvče v spanilosti,
vida její libý vzhled,
poraněn byl v hlubokosti,
rděl se brzy, brzy zbled.
A když spatřil mokrá líce -
ten tam! Což měl vidět více ?
22. S koně skočiv dolů chutě,
chvátá svazky s rukou vzít,
ona počínala krutě
na Děvín a dívky klít,
že jsou jenom ukrutnice,
nečest, hanba pro dívčice.
23. Pomsty na tom hrdinovi
proti dívkám žádala,
krotíc líbeznými slovy
k milosti ho lákala.
Z téhož líbezného vzhledu
napojil se plný medu.
24. Počal, "Děvče roztomilé,"
tento namlsaný kmet,
ruku jí vzav přezdvořile,
podle ní si dvořsky sed,
"pověz, z jakého jsi rodu
a cos měla za příhodu?"
25. "Jedinká jsem Zdecha dcera,
pána Mízské krajiny,
navštívit jsem přišla včera
Charouzovy dědiny.
Já jsem milovnice lovu
víc než stkvícího se kovu.
26. Šla jsem s honci na úsvitě
majíc lovskou trubici,
toul a šípy, jakož víte,
s nápojem tím lahvici.
Pijte, tať jest k posilnění,
nabudete občerstvení.
27. K posledu jsem zabloudila
bdějíc po lani se hnát,
nešťastně jsem zatroubila
myslíc známku lovcům dát;
místo honců s každé strany
vyrojily se tu panny.
28. Přemlouvaly mne hned k hradu,
že jest radost muže bít,
sic že v lese bídně z hladu
musím za pokutu sjít.
Smrt jsem raděj volit chtěla,
než bych vraždy páchat měla.
29. Srdce mé vám bude vděčné,
jedinký jste strážce můj!
Nevyvázlať bych já věčně,
ztratila bych život svůj."
Praví plná líbeznosti,
v lících jevíc příjemnosti.
30. "Co jen chcete za odměnu,
rozkazujte, máte mít!
Život největší má cenu,
nechci nevděčnou vám být."
V tom jak za bradu ho vzala,
Ctiradovo srdce jaia.
31. Zatím on si do lahvice
hezky nahlíd - dál a dál
chutnala jim medovice,
Ctirad utěšeně hrál.
Děvče bylo spaniloučké,
prsy majíc přeběloučké.
32. Kázal chase dále jeti,
že ji v trubách zastihne,
že chce sobě pohověti
děvče od radosti mdlé;
on jí věrnost vyjevuje,
hory doly přislibuje.
33. Tento stařec namlsaný
počal rozkošně s ní hrát,
byl pak od ní osedlaný,
chtělo se mu tuze spát.
Co jen chtěla ona míti,
ve všem hleděl volným býti.
34. Jako skákat, jak chtí kejdy,
viděti jest nedvěda:
takto bylo vidět rejdy
tropit reka Ctirada.
Dobrovolně podal zbraně,
kořil vždy se ve všem panně.
35. Posléz troubit rozkázala.
Sotva trouby hlahol zněl,
děvčí sem se chasa brala.
On se jako ve snách chtěl
bránit, ale neměl zbroje,
podal se radč místo boje.
36. Ani žádný z jeho druhů
neušel též z rukou jí,
medovka jim nešla k duhu,
byli po ní ospalí.
Když je našli tvrdě spáti,
hleděly jim zbraně bráti.
37. Nelibě se probudili
spatříc místo zbroje pout,
strachem se jen tetelili
nemohouc se ani hnout.
A tak muži všickni jatí
na Děvín se vcdli spiatí.
38. Jménu Šárčině v tom místě
bude věčná památka,
věčně trvat bude jistě,
dokud jenom pohádka
o tom místě bude zníti,
bude se vždy Šárka stkvíti."
39. Takto dozpívala. Druhé ještě tiše
poslouchaly, až se Dobrožížeň táže:
"Zdaliž Vlasta o únosu Běly káže
zpívat?" - Žádala hned. Ona spíše,
nežli počínala, prsty obratnými
procházela struny loutny zlaté;
každá dychtila hned mezi nimi
poslyšet zpěv o dívčici jaté:
40. "Jak lvu dívka kořist z lože jeho
odcizila, hlásá tento zpěv.
Ať si chválí jiná, jak kdo krev
mečem vylil muže udatného;
co lest zmůže, zpívám, jaké skutky,
kterých nevyvedou pracné půtky.
41. Bělínské se věže hrdě pněly,
jako Děvín pevný byl ten hrad,
udatný lev, statnějšího snad
v světě není, ten své hájil Běly.
Což jest síla sotva v stavu zmoci,
toť klam lehce vyvodívá v noci.
42. Způsobu kde nevíš k ošálení,
vezmi svaté pobožnosti tvář -
obličej ten nejlepší jest Ihář!
Ona za poutnici v přetváření
všecky tajné věci vypátrala,
v noci únos oknem vykonala.
43. Není dosti začít věci směle,
odstrašit se při přetvářkách dát,
při neštestí hned se zrádně vzdát,
ale vykonati oumysl svůj cele,
při tom pomáhat si v každé době:
tak jen slavné jméno zejská sobě.
44. V patách za ní chvátá rozzlobený
Kasal slavný veda silný pluk.
Jiná by se ulekla těch ruk,
nebyla však ona k odstrašení,
hlídat dajíc vždycky bydla jeho,
vystřáhla se nepřítele svého.
45. Tu, kde se iměl zabrat přímo v levo,
na lživou se zprávu v pravo bral,
tak se podváděti často dal,
a když přec mu stopa přišla v jevo,
spletla cestu jemu oklikami,
že se muži podváděli sami.
46. V Chabském lesíku, jenž ležel v planu,
hrozilo však všechněm neštěstí,
dívka, ana měla dáti návěští,
kdyby brát se měli v tuto stranu,
byla jata; přišli z nenadání,
marný by byl outěk, potýkání.
47. Vstříc jim vyšla Šárka v divném kroji,
jak by byla pravou věštkyní,
temným hlasem vece: "Svatyní
Kusalinou jest les; kdo jí k boji
vábit nechce a chce vyjít šťastně,
ten ať odbéře se hajdy časně!
48. Kusala jsouc plna velebnosti,
potupení všecko přísně mstí,
nejtajnější věci dobře ví,
otevřené jsou jí budoucnosti;
kdo ji volá přeuctivým hlasem,
tomu zjeví, naň co čeká časem.
49. Kdo sem chcete vejít, ten buď mytý,
zbroj sem vzíti každý z vás se chraň!
V nenávisti bohyně má zbraň,
na zemi hned ležet bude zbitý.
Očitě tam uvidíte divy,
nespatřili jste jich, co jste živi."
50. Nad tou řečí každý v podivení
jako divem omráčený stál,
neosmělil se jít žádný dál,
každý chtěl své zvědět usouzení.
Každý odloživ hned ostré zbraně,
chvátá k řece myt se věříc panně.
51. K mytým vece: "Chaso Kasalova,
zrovna za mnou chvátej k svatyni!
Známať věrnost vaše bohyni.
Slavná bude jeho síla lvová,
slavné všudy Kasalovo jméno,
toť i hejno jeho bude ctěno."
52. Přivedla je lesem ku potoku,
kdež jim rozkázala zůstat stát,
že jim musí přípravy zde dát,
by se obrátili proti toku.
Žehnání jim berlou činí dlouhé,
pozorliví byli z bázně pouhé.
53. Zatím, když se dálo zažehnání,
vyklouz lehce z lesa dívek sbor,
hodě do vody zbraň páchající vzdor
dívkám, chvátal dále bez meškání.
A když mohly již být v jistotě,
praví Šárka dále k této rotě:
54. "Chutě za mnou přes posvátnou řeku!
Ale každý ať se zvláště krok
učiniti chrání přes potok,
kterýkoli z jinochů a reků
zachované nemá v ouplnosti
Kusale tak milé poctivosti.
55. Sice kdo by byl tak zrádný,
toho ihned následuje trest;
bohyně ví dobře každou lest!"
Mlčeli tu všickni, nechtěl žádný
pokusit se přejít, všickni zbledli,
však se pýřili, když na se vzhlédli.
56. "Myjte se hned, pravím, v této řece,
ať té psoty netrestá hněv bohyně!
Ať i nezmizí vám svatyně!"
Odebrala se pryč takto vece.
Na kůň sednouc z lesa pryč se měla.
Luza zatím umyti se bděla.
57. Nemohouce muži chrám a zbraně
najít, projdouc víckrát celý les
myslí, že jest Černýbog sem vnes;
očitě jest vidět pomstu na ně.
Zatím Šárka šla dál vyjdouc z pastě,
až pak v Libni vzdala Bělu Vlastě.
58. Šárko, naše slávo, za zrcadlo
potomstvu se budeš věčně stkvít,
loutny libé budou činy znít,
tvůj vtip uváděti budou na divadlo,
jak jsi vždycky došla vtipem cíle
a co stojí vyvést v děvčí síle."
59. Poslouchaly chvíli ještě tiše,
popadly v tom naplněné číše,
volajíc hned všecky dívčice:
"Ať jest Šárka, ať jest Vlasta zdráva,
naše čest a naše sláva!
Ať jsou živy naše básnice!"
Na to pak se k spaní odebraly,
aby posilněné časně ráno vstaly.
60. Hned, jak spatřit bylo hvězdu ranní,
táhlo vojsko okrášené zbraní.
Šárka podle umluvené polohy
na Vyšehrad outok na foch činíc plukem,
zapálila chalupy a zálohy
okolní a počet zvětšovala hlukem.
Hořela již jedna z vyšehradských věží.
Všecko, co má ruce, na pomoc hned běží.
61. Zatím převlečená dívka za muže
k Přemyslovi s zprávou palovala,
že by Vlasta jeho sídla dobývala
a že odolat jí posádka víc nemůže,
jestli v malém okamžení
k pomoci jim nepřispěje, -
Vyšehrad že přijde k podrobení.
Strach jest viděti jí z obličeje.
62. Vida Přemysl tu ohně záři,
uvěřil hned omylnému návěští,
proměnil se strachem celý v tváři,
křičel: "Běda, jaké neštěstí!
Braňte muži, braňte svého hradu!"
Vyslal deset tisíc silný sbor.
Sotva přes most přešli, aj, tu s hor
chvátá Vlasta se zástupem do oupadu.
63. V šiku čtverhranném hned se dvou stran
ležení hle, mužské prorazila;
v tom též hejna ze děvínských bran
vedla k půtce statná Putysila.
Bylo vidět Burčiny též řady.
Darmo Krotboj srážel muže dohromady,
Prostislav též darmo volal: "Pojďte na odpor!"
Nechtěl zůstat státi žádný sbor.
64. Nebo byli rozraženi zástupové,
roztlučen byl přes Vltavu most.
Zbytečný boj vidouc hrdinové,
vidouc marnou hrdinskou zde ctnost,
srdce dívek slyšíc Vlasty jméno
bylo k udatnosti rozníceno,
neb je měly v ústech za heslo,
mužům strach a zkázu přineslo.
65. Ona také ne tak tropit slavné činy
dnes si předsevzala, jako v strachu, v hrůze
množit pomatení, aby tuze
v krvi neleželi čeští syni.
Vyvedla to rozšafným svým tahem,
skoro všecko vzdávalo se šmahem.
Málo plukům Prostislava přičiněním
hodilo se ležet starým položením.
66. Mnohé rozptýlené sbory
utíkaly přímo mezi hory;
však v tom káže táhnout zpátkem trouba polní,
ženy, muži byli tomu volní.
Jenom prosíc radí Putysila,
aby muže Vlasta zcela vyhladila;
ale Vlasta byla spokojena,
že jest na půl síla mužů potlačena.
67. Povstalo tu plésání hned převeselé,
vítězný hluk, vejskání a radovánky,
že jsou. přemoženi zpupní nepřátelé,
vydobyty skrovnou ztrátou jejich schránky,
odjato jim množství špíže, vína, potravy,
množství zbraně, k outěku též přípravy.
Do půl vojska mužů bylo zbitých, jatých,
dívek ale malá částka ťatých.
68. Také radost měly, že zas rekyně
Vlasta mezi nimi byla.
Radovala se též sama Putysila
pravíc: "Tobě patří žezlo jediné!
Má zná sice, co tvá pravice,
ale nezná uzdu správy vésti.
Pod tvou správou bojuje jen ve cti."
Nad tím byla Vlasta obměkčena velice.
69. Zatím hejno mužů vyzkoumavši zradu
pospíchalo ku pomoci z Vyšehradu,
ale nezastihlo pro obcházky
bitvy, však jen poražených částky.
Také Šárka bystrá se svým hbitým plukem,
která mužů u Pšár nedočkala,
přitáhla sem s přeradostným zvukem.
Tuť se hejna dívek znovu radovala.
70. Ó jak často strany neústupné
nabaží se posléz rozbroje!
Ó jak často mysli lidské zpupné
časem svým jsou žádostivy pokoje!
Vždyť pak nejsou těla lidská z ocele,
aby mohla válčit věčně!
Vždyť i ocel sejde, tím víc síla na těle,
vždyť pak války životu jsou nebezpečné.
71. Takto Vlasta vítězkyně,
takto dychtil po něm kníže přemožený,
srdečně jsou k němu oba naklonění.
Ona o příměří k němu vyslankyně
vypravila, on skrz posly známost činí,
že jest volný jíti k míru znova,
aby byla v zkáze Čechům ochránkyní,
s jistci že chce tvrdit slova.
72. Vyslankyně byla Krasoběla
s výmluvnou a ušlechtilou družinou,
na běloučkém koni krásně jela,
mezi všemi nejlépe se stkvěla
tváří sličnou, nevinnou.
Její obličej byl plný vnady,
způsobený ukojiti kruté svády;
sličná - sličnější tou šťastnou novinou.
73. Jako v máji kdyžto porozvije květ
a v tom přijdou sněžné studenosti,
najednou se slunce zastkví v spanilosti,
obživuje tímto duchem svět,
každý vítr a nehoda dřímá,
každý rozkoš, spokojenost dýmá:
takto jejich srdce celé občerstvily,
když si na tu sličnost popatřili.
74. Krása ta dí: "Mocní vládykové,
statní panoši a hrdinové!
Vlasta žádá za dvacet dní pokoje,
kde by bylo beze všeho rozbroje,
kde má svobodno být dívkám do ležení,
mužům směle jíti do hradu,
žádnému být nemá ublížení;
rukojmové mají šetřit oukladu!
75. O pokoj se jednat má v té lhůtě."
Volali hned: "Budiž příměří!"
"Ať jest pokoj!" volali též někteří.
"Ať jest uzavřen mír chutě!"
Jako se jim zdála nejsličnější,
tak, když slyšeli ta libá slova,
drželi ji znova
ze všech za nejvýmluvnější.
76. Přemysl dí: "Ať jest příměří!
O pokoj jsem Vlasty žádal sám,
ať jest otevřený míru chrám!"
Na to mnozí: "Ať vás zde nám Vlasta posvěří,
vy jste v stavu učiniti tváří utěšení!"
Bděli činiti jí kratochvíle,
provázeti mnohá vyražení,
aby strávila zde času mile.
77. Právě také vyslancové ctného knížete,
Zlik a Radouš, přišli k Vladislavě:
"Přicházíme k pravé české hlavě,
udatnější není ve světě!
Přemysl vás žádá o smíření,
máte býti českou Libuší,
neb vám ta čest se vším právem přísluší,
být co ona - jejich utěšení;
78. oučastna být Přemyslovy stolice,
oučastna též jeho lože. Na to Češi,
na to všecky ženy, všecky dívčice,
pro štěstí se naší vlasti těší!
Bude panovat zas nám věk zlatý,
uléčí zas rány pokoj svatý;
ty pak nedáš utiskovat ženy.
Muži uznávají vaší ceny."
79. Na to ona: "Milé jest mi přátelství
Přemyslovo, náchylnost též k porovnání,
však jsem nikdy pro knížecí manželství
nevedla hejn dívčích k potýkání,
jiného vždy hledala jsem zisku,
totiž dívky vysvobodit od nátisku.
Totéž musí býti článkem hlavním!"
Tak řkouc kázala dlít v hradě poslům slavným.
zpět na obsah 
Další: Zpěv dvanáctý.