Zpěv dvanáctý.
1. Odpust, Bohuše mně že tak tuze
Šemík na kvap k cíli uhání,
nejsem v stavu přivésti ho k ustáni'
Při tom za dobré se zdá být české Muze,
abych hledal krátkosti jen písní,
za dlouhost mne druhých zpěvů plísní,
že jest malý jenom národ český,
pro něj také malý zpěv jen hezký
2. Kdož jest zkrátka v stavu milostnými obrazy
představiti u růžové spamlosti
všechněch děvčích přihod laskavosti,
vypodobnit lásky průtržky a ourazy?
Kdož jest v stavu vylíčiti obraz živý,
jak a kde byl komu omyl milostivý,
co se dálo z přízně, závisti neb hněvu? -
Sto by nestačilo zpěvů!
3. Všudy veselá již hudba zněla,
na Děvíně, v mužském ležení,
všudy bylo vidět křepčení,
jak by zpoura všecka odletěla
V celých Čechách panovalo plésání,
zpěvy, veselosti, vejskání,
v radování plouly strany oboje,
jak by došly blaženého pokoje
4. Co teď pocítily dívky ušlechtilé,
neznající jiné radosti
nežli slávy kruté statnosti,
když ted shlidly hochy roztomilé,
hochy ve kvetoucí mladosti,
plné síly, vnady, sladkosti? -
Neznámou tuť vášní byly opojeny,
takměř líbezností omámeny
5. Jako mnišky plésáním tu byly jaty,
které rodičův zisk aneb jakés pověry
v nemilostné vlékly kláštery
a již měly býti vazbou věčnou spiaty,
majíce se na vzdor mocné přirozenosti
odřeknouti vdchnuté milosti,
když král moudrý, mysli milostivé,
zprostil všecky vazby křivé.
6. Aneb jako děvče tmou zlou narozené,
které žilo v slepotě své spokojené,
skákalo též často v známých místech sobě,
jemuž lékař znáhla odňal slepost,
když pak časem shlídne světa lepost,
myslí, že jest bylo před tím v tmavém hrobě,
váží sobě teprv zraku ceny:
takto dívky cítily té šťastné změny.
7. Ó jak mnohá svému přemilému,
že je spojily zas staré známosti,
padla do náručí v radosti,
přislibujíc věčnou lásku jemu.
Oba jako znovu narození
radují se ve svém proměnění,
nenávidíc půtky nebezpečné,
opakujíc slibu lásky věčné.
8. Téměř samy dívčice,
majíc srdce láskou podnícené,
vybíraly sobě muže utěšené.
Mnohá praví: "Mne pak velice
vnadí vaše kolovaté tváře,
stkvějící se jako zorní záře.
Netěší-li vás i děvče přestatečné,
jenž jest jenom v boji nebezpečné?"
9. Mnohý jinoch praví: "Kráso ušlechtilá,
mne se ptáte, jste-li srdci milá?
Není v boji nad vás výbornější,
není v lásce líbeznější!
Pro vás opustím já každou jinou,
však jen máte posměch z plaché palčivosti."
Ona objala ho z upřímnosti
a tak krátce k srdci sebe vinou.
10. Mnohá na Děvín jdouc zaplesala máti
pravíc: "Přec tě vidím, dcero oplakaná!
Slyšela jsem, že jsi zahrabaná,
chtěla jsem jen proto světu výhost dáti."
Ó jak se zde vroucně objaly
dcera, matka, obě plakaly.
Bylo milé podívání
vidět v přerozličném radování.
11. Mnohá bojovmce našla syna svého.
"Darmo jsem tě hledávala v boji,
chtíc ti říci, by jsi raděj otce zlého
neposlouchal a dal výhost zbroji.
Vyhledala jsem ti panny spanilé
za nevěstu, za ctnou ženu,
až ji shlídneš, poznáš její cenu;
tať se měla v boji zmužile."
12. Tu zas mnohý bratr praví: "Sestro lstivá,
hle, jak jsi mne tuto poranila!
Řekni, schválně-lis to učinila?
Poznal jsem tě, dovádivá!
Bezmála by byl ťal jiný tebe,
hleděl jsem však rány jeho srazit."
Tu zas ona: "Pozdě jsi dal znáti sebe,
nechtěla bych tebe pro svět celý zkazit!"
13. Tam muž mnohý praví zase: "Zlatá ženo,
udobřiž se na svého zas muže!
Mně jest neštěstí jen usouzeno,
jestli srdci milost nespomůže.
Žádná nechce více churavého,
chci ti býti teprv pokorný.
Což jsem ti tak příliš odporný?
Usmíváš se - neopustíš muže svého!"
14. Když tak u Děvína všickm velice
plouli v radosti a v rozkoši,
když tak sobě švarní jinoši
vyhlíželi ušlechtilé dívčice,
děvčata zas dvorných milovníků
hledaly si ze svých odporníků,
radost na Bělu též čekala,
která k svému reku z Libně chvátala.
15. Ó jak v srdci bylo Kasalovi,
když shlíd Bělu zlatou z nenadání!
Kdož jest vypsat v stavu slovy
jejich přenáramné radování!
Jak se oba z dychtivosti lekli,
jak jim slzy hojné tekly!
Jak se horlivě a vroucně objali
a jak srdečně se líbali!
16. Dlouho netrvala radost jejich objetí;
neb když rány zavázané shlídla Běla,
skoro do mdlob padnout chtěla.
"Ach, tys raněn ? Ty jsi v zajetí!
Já tě ztratím? Ty jsi celý bledý!"
Ale Kasal mile na ni hledí,
lije slovy líbeznými utěšení,
odjímá jí těžké zkormoucení.
17. Po veliké chvíli přišlo v mysl Běle,
že zde blízko hradu, co tu teče řeka,
shlídla strápeného reka
a že zoufanlivost pohlezení celé
zjevovalo, že jel bez lebky a meče,
že se do hlavy tlouk často pěstí -
"Prosím, běžte, lidé, mějte o něj péče,
aby nepad někde do neštěstí!'
18. Tam hned s lidem chvátá Květava
právě, když on skočil do největší hlubiny,
pozřela ho nelítostná Vltava.
Ten tam! - Jenom ještě bubliny
jeví místo přemokrého hrobu.
Skáče za ním, skáče za ní družina,
a hle, vytažen jest zdravý v tuto dobu
všechněm k podivení - Vlastin hrdina I
19. Láska přivedla ho k zoufalosti.
Neb že Vlasta bez loučení jeho
opustila, obvinil ji z nevěrnosti;
slyšev posléz skoro od každého,
že rná manželkou být knížete
a že dychtí přijít k této slávě,
uvěřil té smutné zprávě,
mrzelo ho všecko na světě.
20. Napřed světem umínil si jeti,
ale když si k srdci , připustil zas pohrdání,
rozjímal též všeobecné vysmívání,
nechtěl déle této necti přetrpěti.
I když vytažen byl z řeky,
mluvil ještě o umření;
pohrdal též všemi léky,
nechtě v tvrzi nižádného ušetření.
21. Navštívil ho Kasal s Bělou v malé době:
"Znáš-li," řekl, "z půtek svého přítele?
Vždyť jsi v bitvách vyhlížíval vesele!
Což jsi smuten ? Snad že děvče tobě
nebylo by příliš věrné?
Chceš se zbavit laskavého života
k vůli dívce licoměrné?
Toho není hodna lstivá holota."
22. Na to Přemil: "Nezapírám, nevěrnice
k živobytí všecku chuť mi vzala,
lásku vroucnou v tváři lhala
a ted' tato podvodnice
knížecího dosáhnout chce lože.
Bud si, Vlasto, povýšena!
Umru já rád tíž svou v světě slože,
jen když bude bouře utišena."
23. "Co to slyším? Vlasta rekyně,"
vzkřikne Kasal, "jest tvou milovnicí ?
Vlasta není žádnou podvodnicí!
Nevěř žádné lživé novině!
Jestli tobě lásku přislíbila,
jistě tebe ještě miluje."
V tom jí úhodu svou s Bělou zjevuje,
Květava též, jak mu Vlastu vyloudila.
24. Jako odsouzený k upálení,
který připiat byl již v hranici,
pochodně též spatřiv roznícení,
když zří posla s bílým šátkem v pravici,
který zdálí jeví jeho nevinnosti,
omdlí jako špalek od radosti:
tak též bylo zoufalému Přemilovi.
Opilý byl radostnými slovy.
25. Zatím když se v Klecanech to dálo,
na Děvíně rozkoší vše oplývalo,
žádné nezarmoutil žádný žel.
Nezamysl přišed také k Hrubé milé
praví: "Odpusť, děvče ušlechtilé!
Protržkou vší vinen jest jen Lel."
Bylo obdržeti lehce odpuštění
při tom velkém v srdci roznícení.
26. Také Přibral, Šárku vtipnou shledna,
plápol cítil lásky srdečný,
po ní touží, o ní jenom jedná,
však jen smích ho následuje nevděčný;
naposledy oheň ale
do srdce se vloudil dívce vychytralé,
vzdychá, zapomíná chytrosti,
vtip jí kulhá, souží pak se v milosti.
27. Kdo jen okem zahlíd Krasobělu,
cítil v srdci Lela mocnou střelu,
ztřeštilo se pro ni hejno reků,
všecko u kvetoucím věku.
Její pohled okouzlení v srdce lil,
líbezností všecky opojil,
pro ni mnohý rek si vzdychaje
vystrojit chtěl kolby, turnaje.
28. Ale žádná nespomáhá zbraň,
žádné statky, stříbro, zlato, daň,
kde jest ve volení svoboda.
Prospívá ach, často špatná nehoda!
Darmo mnohý dychtil srdce dívčice
zejskat množstvím zlata zásoby,
darmo jiný slávou rozhlášené pravice,
darmo krásou rozvíjející se osoby.
29. Ona zvolila si Čujislava.
Nebyla pak rozhlášena jeho hlava,
nebyl znamenitý v statcích, v sličnosti,
ani oslavený v statnosti;
shlídla na bojišti toho panoše,
jak se ulekv mile před ní ztratil zbraň,
od té chvíle přelaskavá byla naň,
cítila hned v přítomnosti jeho rozkoše.
30. Také Domce s rekem ruským plyne
živobytí v blaženosti,
zamilován jsoucí do statnosti
její, ji si k srdci vine.
Chtí ti oba v světě ještě dobrodružit.
Také Blažna chvátá užit
času pokojného; nachází též Slavoše,
věrneno a milostného panoše.
31. Též i Stasoň se svým věrným slouhou
bral se na hrad ve svém odění,
by jen Dojky dostal k vidění,
že má bez ní chvíli dlouhou,
že tam kráčí se svým slouhou
láskou pouhou,
sice že jim ten hrad rozdrtí,
ve souboji Vlastu usmrtí.
32. By mu vydaly hned sličnou milovnici,
sice že hned hodí Vlastě rukavici.
Nad ním byly mnohé ustrnuté,
přivedly mu tlustou dívčici,
ana červenou tvář, prsy nadejmuté
měla, modrou zbraň a modrou kytlici.
Byla dcera Kozojeda pastýře,
známá téhož rytíře.
33. Vědouc jeho přebláznovské kusy,
"Hrdmo," dí, "víte, jak jste ze dvora
Švandy, kde jsem pásla okouzlené husy
a kde černá hlídala mne potvora -
nebyl to pes - při tom silná závora
utect bránila, jak jste z ní trolil kusy,
slavně o m roztlouk mnohé brusy
a mne šťastně vyved ze dvora."
34. Na to Stasoň: "Dojko nejsličnější,
podnět slávy laskavého osudu,
vidělas tu probodenou obludu?
Vidělas hrad ze všech nejpevnější?
Vidělas i, jak ten obr jatý
výplatek chtěl dáti zlatý?
A já nechtěl žádné jiné vejmínky
nežli dojít tebe, unesené slečinky.
35. Mnohým obrům, mnohé jsem též příšeře
zakroutil krk; mnohé okouzlené zámky
osvobodil, statně na ně udeře;
všudy hlásají mou slávu známky.
Byl jsem obrův, příšer, oblud strach,
tím chtě milosti tvé zejskat,
a tys tvrdá přece, kdo pak, ach,
neměl by si na tě stejskat?"
36. Takto dokonal řeč ten rek černý
posvědčil mu jeho slouha věrný.
Tuť se arci Dojka upejpala,
posléz přec mu slovo dala.
Mnohá dívka nepřála jí téhož blázna,
že tak dosáhla ho z prázdna,
že si přeje blázna míti za muže,
že mít lepší vyražení nemůže.
37. Když se toto dálo, docházel čas příměří,
o smír shodnout nemohli se s obou stran;
neb se vládykové hrdě důvěří,
že jim dívky volně dají zbraň;
ale ony mnohé články kladly v něm,
kterýmž vesměs nechtí přivoliti lopotové,
pročež Vlasta chtěla poslední a nové
články poslat. Dala svolat sněm.
38. Byly v shromáždění v děvčím hradě
všecky mimo Vlastu pohromadě.
"Zatím," dí pak Burka, "panování
musí býti článek nejpřednější!
Vězíť duch v nás mnohem vznešenější!
Tenť v nás není vštípen k poslouchání.
Bylo by pak vskutku neslušné,
aby čilé ženy tupým byly poslušné.
" 39. Každá cítí v žilách ze zkušení,
že jest zplozena jen k poroučení.
Mne hned musil jako pouzdro malé
poslouchati bratr mnohem větší;
brzo pláčem, brzo dary, brzo řečí ,
znala jsem ho osedlati zrale.
Bez vejmínky této hlavní
státi musí Děvín slavný."
40. Na to Šárka vece: "Dívky ušlechtilé!
Nechme mužům k panování jména!
Mají větší sílu na břemena,
stát by o ně bylo pošetilé -
však nic více nežli zrovna jména!
Ať se mají přec čím napínati,
přece jenom panovati
má a bude věčně žena.
41. Těžká jestiť pro nás cesta k slávě!
Přiznejme se, zdaliž při té naší správě
každá z dívek mužům rozkazuje?
Zdaliž dívka nad dívkou jen nepanuje ?
Před řízením naším mnohá právě
uzdu nad mužem svým řídila,
břemeny pak tolik obtěžkána nebyla,
jako správa naše uložuje.
42. Pojednou-li se pak nepoštěstí
podrobiti v manželstvu si jednoho?
Potřeba jest k tomu vtipu nemnoho.
Brání se sic, ale, jak jest na rozcestí,
snadno jest ho podrobiti pod sedlo,
jak se několikrát vám to povedlo;
tuť ho máme zhola na oprati!
Věčně bude žena jenom panovati.
43. Obhčej váš jest vám statná zbroj!
Někdy příjemňoučké usmívání,
někdy upřímnost a milování
skončí o řízení boj;
často smutek, zamračení, hněv,
nejčastějc tok slzí vynutkaný
podmanějí, krotíc mužský hněv,
jazyk, jen když jsou již osedlám."
44. Tato slova Šárky vychytralé
líbila se takměř zhola všem,
odporkyní bylo hejno malé.
Takto hovořily spíš, než počal sněm.
Dlouho nešla k němu Vladislava,
jindy nedala jim čekat jejich hlava.
Zdržela ji velká příčina,
Kasal s Bělou a s ní její hrdina
45. Nedůvěřuje se bělínský rek zcela,
miluje-li Přemila přec Vlasta rekyně,
praví: "Pohřben byl již ten rek v hlubině,
k zoufámí ho vedla Polelova střela.
Květava tvá a má Běla
život vrátily mu jediné;
má-li ještě živ být déle,
usoudí jen slovo převeselé."
46. Okolo krku v tom Přemilovi padla,
tekly slzy oboum v hojnosti,
byly však to slzy milosti.
Ó, kdož stát zde mohl u divadla,
aby nebyl omámený v radosti!
Plésal nad tím Kasal, ale Běla,
vidouc prudké vroucnosti,
také v očích slzy měla.
47. Po chvíli též Vlasta objala
Bělu jakožto svou ochránkyni
vypravujíc, že jest vyslala
po něm mnohou přítelkyni,
však že nedostala žádných návěští;
přiveden byl v pravý čas sem na štěstí.
Snad by, kdyby sešel ve Vltavě,
ženské správy líbily se Vladislavě.
48. Tak se radovali vespolek.
K zapomenutí tať na sněm byla příčina.
Pojednou-li v radování hodina
neuplyne, pojednou-li dlouhý věk?
Přišla pro ni snědá Všudybyla,
tuť se Vlasta s reky rozloučila,
že mní, že se na bojišti nepotkají,
muži bezpráví ať nežádají.
49. V sněmu Vlasta počnouc: "Dívky rozmilé!
Zbraně chopivše se skrze svobodu,
pro ni bojovaly jsme vždy zmužile,
šťastně překročíce mnohou nehodu!
Vítězstvím jsme obdržely svého cíle,
a když nyní nám se dává bez rozbroje,
k čemu máme ještě této chvíle
nésti břímě přirozenosti a zbroje?
50. Cesta, kterou jsme si předsevzaly,
jest sic slavná, však též plna přísnosti;
abychom v ní šťastně setrvaly,
odloučily jsme se mnohé radosti.
Ta nás arci vedla přímo právě
k věčné cti a slávě,
ale nevedla nás cestou blaženosti,
vykázané od přirozenosti.
51. Láska naše krátké živobytí sladí;
radosti té nemůže nám dáti potýkání,
kterouž dává svornost, pokoj, milování,
ta pak rozbroj všecken shladí.
Pro potomstvo naše pohlaví jest stvořeno,
ne, by bylo v boji s námi zmařeno!
Zdaliž každá má též statná ramena,
aby mohla lehce nésti boje břemena?
52. Vraťme mužům zemské řízení,
ať si nosí také sami za to zbraně,
jen ať zanechají panně
k zasnoubení dobrovolné volení!
Ať též stejná práva s muži mají ženy,
ať jim povoleny nejsou s manželkami změny,
a když vznikne u manželů pře neb různice,
na soudu ať sedí také dívčice!
53. Z lásky mají býti zasnoubeny,
oumysLové jejich prázdni zisku!
Živi budou spolu spokojeni,
v snášení se bez nátisků.
Co se týče poroučení, poslušnosti,
moudřejší ať vždycky nařizuje!
Snešení jest toto u milosti,
žádný neporoučí, každý posluhuje.
54. Jestli tomu svolí, opustíme hrad,
ať si spálí nestálou jen střechu!
Nebudou-li chtíti toho spřisahat,
ať jest konec přenepravých Čechů!
Ať zas zuří krutě v Čechách meče!
Ať krev hojně k zkáze jejich teče!"
Ta řeč líbila se všechněm velice.
Vyslala hned k mužům řečnice.
55. Ale od slovutných vládyk tito článkové
byli zavrženi v shromáždění,
že prý od starodávna vždy mužové
měli ženy v zakoupení,
že se nezbavějí práva nabytého,
že jim prominout chtí všeho minulého,
by se daly jim jen do milosti,
že se varovat chtí ukrutnosti.
56. Jako slečna hrdá šlechtického stavu,
ana nemá krásy, umělosti, jmění,
podle stavu přec se všudy cení,
všudy špičatí nos, zdvíhá hlavu,
když jí žádá městský boháč za ženu,
moha zprostiti ji pyšné žebroty,
praví, že se míchat nechce do sloty:
takto vládykové nechtí svolit proměnu.
57. Ale Kasal počal v horlivosti:
"Ještě málo krve, ukrutníci,
v Čechách teklo z vaší zpozdilosti ?
Vy jste vlasti praví protivníci!
Chcete Čechy přivést na zmar, na mizinu,
muži aby byli mečům podrobeni,
český národ přes čas vyhlazený?
Všech zkaz sobě přičítejte vinu!
58. Velkomyslně vám navracují práva,
nežádajíc žádných od vás bezpráví;
jako v boji jejich vznešená jest sláva,
tak je skutek tento věčně oslaví!
Že sic mohly jako vítězové
podržet vás v věčné poddanosti,
a vy plní nevděčnosti
poroby jich žádáte zas k zkáze nové.
59. Nežádají nic mít neslušného
nežli dojít světa blaženého.
Tak jsem nakládat chtěl vždycky se svou Bělou,
co si ony kladou za vejmínky,
přítelkyněmi být mají naše žínky,
k vychování mají mládež celou;
jak pak mohou vychovati otrokyně
statné reky, moudré potomkyně ?
60. Hle, jak v šiku strašně zní zas jejich zbroj!
Připraveny jsou již tropit mstu a hněv.
Ale žádný býti nemá více boj,
vy jen chcete prolévati krev.
Ať krev tedy, však jen vaše, teče!
Vytáhněte ku souboji meče!
Kdo nesvolí, vystup! Zde jest rukavice!"
Na to ulekli se vládykové převelice.
61. Co věž chatrná, jenž potýkat se zdála
s nebem, odporujíc sto let jako skála
větrůrn, když se o ni opře vicher půlnoční,
zkázu béře, zdrcena jest její sláva:
v oumyslu tak vládykové přemožení
dají volat: "Ať jsou stejná práva!"
Radí pokoj Přemyslovi pokojnému,
svolí lehce dobré kníže k němu.
62. "Nemyslete," dí zas, "že jsou nezdařilé!
Dívky udatné jsou, rozšafné a stálé,
velkomyslné a ušlechtilé,
spanilost zní také k jejich chvále,
povstanou z nich statní rekové,
učení a osvícení mužové.
Rozhlášena bude z nich ne jedna žena,
český národ získá přeslavného jména.
63. Ach, ó Vlasta, žena div a podivení
v celém krásném pokolení!
Žena plná přehluboké rozšafnosti,
plná stálosti a šlechetnosti!
Važte si jí, prospěje vám její pravice,
prospěje též rozum vyvýšený při dvoře,
bude v spravování k vaší podpoře,
nepohrdejte s ní, že jest dívčice!"
64. Když tu vyslankyně zpátkem nesly zprávu,
že chtí muži články stvrdit přísahou,
"Zrádkyně," dí Putysila, "naši slávu
chcete prodat, vydobytou krví předrahou?
Raději se zahrabat dám v tomto hradu,
než bych přivolila v ohavnou tu zradu.
Dívky, které máte cti jen drobet v těle,
přiražte se ke mně směle!"
65. Ale nepřidalo se k ní děvče žádné.
Tu dál vece: "Nezdařilé, zrádné!
Krásnou jste si vydobyly odměnu,
krásný věnec našich vítězství!
Podrobujete se zase břemenu.
Buďte, když tak chcete, v otroctví!
Nelze v otrocké mi živu býti dědině,
raději chci s lítou zvěří bydlet v pustině."
66. V tom se k hradu Přemysl bral s komonstvem.
Jela vstříc mu Vlasta s slavnou družinou.
Praví kníže: "S šlechetností patrnou,
kteráž stkvít se bude mezi potomstvem,
vzdaly jste nám dobrovolně žezlo zpátky!
Nikdy nevole vám, nesnáze a hádky
tropit nebudenue. Stvrdíme to přísahou -
vždycky chceme s vámi nakládati s povahou.
67. Vždy vám budem uznalí a vděční,
láska bude ve všem jistcem vaším!
Uzavřín tak bude svazek věčný
vlasti a vy casto přispějete našim
statně zahnat cizozemce.
Získáte si slavnějšího věnce.
Vlasto, musíš zůstat při dvoře,
sloužit budeš vlasti k podpoře.
68. Ty pak, Putysilo, máš mít správu
nad jízdnými muži; ach, tvá pravice
získá všudy neslýchanou slávu,
rozšíří se české hranice.
A teď ať se připravuje slavná hostina!
Po přísaze díky budem vzdávat Ládě,
že již konec učinila svádě,
zasnouben hned každý bud' dnes hrdina!
287
69. Tři dny trvati má toto veselí,
vyražení, kratochvíle, radovánky!
Koho osud od děvčete oddělí,
ať si zdvíhá číše s vínem, džbánky!
Tyto dni se mají každoročně slavit,
by vás nemohlo nic vaší slávy zbavit.
Hned pak budou muži všickni přisahat,
bohové jim budou pomáhat."
70. Za odpověd' dala Vlasta: "Slavné kníže,
jest sic vladařiti břímě, tíže,
ale vidět v blaženosti národy,
plenit v zemi křivdy, podvody,
odměna jest hodna řiditele.
Ach, hleď štěstí množit v zemi celé!
Ode dvora vzdálenou mne nech,
chci však, přispět, co se blažení tkne Čech!
71. Především však hlediž mužské krotit mravy,
dej je vyučovat v umění,
aby v stavu byli řídit dívek hlavy.
Toť se k blaženosti země promění.
Božská Libuše v tom pochybila,
že víc dívky nežli muže vycvičila.
Mezi moudrými jest lehké řízení;
konají vše rádi v snešení."
72. V tom hned Přemysl dal mužům znamení. -
A tu muži v zbroji přisahali,
až se hlasy jejich hlučně rozlíhaly.
Dívky z šiku zahazujíc odění,
běží přímo každá k svému do náručí.
Vejskání a radost všudy zvučí;
Běla objímá si svého Kasala,
Vlasta s Přemilem si plésala.
73. Všickni cítili se býti šťastné.
Hle, v tom spatřilo se hradu roznícení!
Hořel ten hrad vesele a jasně,
nebylo tu vidět žádné zarmoucení;
valem dožírá již oheň střechu.
Zdi a věže, někdy mužům nebezpečné,
stojí hrdě, jak by pověst dívek věčně
hlásat měly v časích příštích Čečhů.
zpět na obsah
