|
- Hněvkovský | - Děvín | - |
1. Pro vás, dobrodruzi, dobrodružky,
statní panoši a dívčice,
krásné jako Lády sličné služky,
které jste se stkvěly v Čechách bloudíce
70
pro vás s cesty bloudím v tepívání
opouštěje hradu, opouštěje Kasala,
zanechav i chasy jeho, by se vyspala.
V patách zastihnout vás dychtím v toulání.
2. Kterých dívek činy dříve počnu jeviti?
Zdaž spíš vaše, jenž jste louditi
na hrad znaly pod bystrými fochy
mnohé bystré dívky, mnohé vtipné hochy?
Či-li vaše, kterýmž Vlastiny se kázně
odnechtělo, jak jste bez vší bázně,
k lásce jsouce nachýleny,
v lesích bloudívaly rozptýleny?
3. Aneb mám-li raděj, statné rekyně,
o vás zpívat, jak jste samy jedině
mnohým dívkám pomáhaly směle,
jak by s vámi vojsko táhlo celé? -
Která rozpaků mne zbaví bohyně? -
Bohuše, díš, abych o udatné Domce16
zpíval, čině v zdržování konce?
Ale kde ji najdu, v jaké krajině?
4. Prozřetedlná Vlasta, která předzvídala,
kdyby Děvín měl být dlouho obležen,
že by ho buď síla udolala
aneb že by byl přec hladem vymořen;
pročež vyslankyním rozkázala,
aby každou tvrz a hrádek obsazený
děvčím sborem rozbořily,
těmi posádkami k Libni přirazily.
5. Bylo v Čechách šest jen těchto ženských hrádků,
jenž až podnes stojí ještě pro památku:
Budeč přeučený a Bzov znamenitý,
Libín krásný, Liběhrad pak rozmanitý,
Chlumec utěšený, rozhlášené Sedlo.
Jindy povím, jak se v kterém vedlo.
K těm se braly každá sama jedině,
ta sem, ta tam, k Sedlu Domka rekyně.
6. Hle, tam panoš v třpytícím se odění
bere se sem na klusáku plavém!
Neděsí se Domka z toho vidění,
ale vstříc mu pálí v vzhledu nelaskavém,
jako mudrákové kladou za pravidlo,
kdož by mněl, že hledí na strašidlo,
aby místo žalmu aneb utíkání
vstříc jen šel, že najde podvod, oklamání
7. Takto dívky proti jedinému reku
nedaly se nikdy do outěku,
ale na něj statnou myslí udeřily,
nad muži tím obyčejně zvítězily.
Tak i Domka volala hned ze vzdálí:
"Podrobte se, reku, Ladonově dceři,
dokud v pošvě meč můj zahálí,
ať dnes nejste dračkou líté zvěři!"
8. Panoš cizí při té smělé řeči
nemoha se zdržet smíchu,
"Nechci pro dívku," dí, "sáhnout k meči,
nechci kráse tropit pýchu."
Těmi slovy pobodnuta více k zlosti,
řekla: "Darmo zakrýváte nesmělosti,
nestrpím vám žádné potupy a hany,
mečem a ne smíchem tupte panny!"
9. Panoš cítě podstatu své síly,
mysle, že by s dívkou rvačka
byla hračka,
chtěl si provoditi kratochvíli,
bránil se jen s váhavostí.
Vrazila však na něj Domka s statečností.
Byl by přemožen byl v malé chvíli,
kdyby nebyl sebral v tom vší síly.
10. Povstala tu teprv půtka krutá.
Domka statná stála nepohnutá,
rány za ranou hluk, hlahol rozhlašuje.
Jako stoletého dubu hřmící pád,
kterému třesk hroma nedá déle stát,
po lese les hlučně opětuje:
tak se rozlíhal hřmot zbraně;
vítězství se k žádné nechýlilo straně.
11. Až pak panoš žádostiv jsa smíru
počal: "Krásná dívko! K čemu déle války ?
Že jste statná, musím vám dát víru,
mne k vám žádné nepřátelství z dálky
ani špatná žádost loupeže neb zlata
nepřitáhla; však jen mocnost všetečnosti
podívat se na děvčata,
o nichž rozhlášeny hrdinské jsou ctnosti.
12. Znát se musím k vaší chvále,
že jsem válčil s hrdinami stále;
neshledal jsem rovných v síle.
Já jsem Restov, ruského syn vůdce,
nepřemožen ještě v žádné půtce.
U nás mnozí ještě do té chvíle
drží vaše slavné činy
za noviny."
13. "Všecko dobře," Domka za odpověd' dala,
"že jste rek i cizí, pozoruji z všeho,
ale nikdy jsem, jak živa, muže nižádného
zhola bez vejmínky nevydala.
Musíte dle pravidla z tří jedno jen
sobě zvolit: buď byt v děvčím hradu
aneb za sobě dát dívku za náhradu
nebo samodružit s námi rok a den!"
14. Na to rytíř: "Nejsa ještě přemožen,
k pokutě bych již byl odsouzen?
Přec však, statná kráso, s tebou táhnout
neslibuji rok a den,
ale, jak chceš dlouho jen,
pro tvou obranu chci vždycky k meči sáhnout."
Podavše si rukou, byli dobří přátelé,
po cestě si rozmlouvali vesele.
15. "Pověz, dívko krásná!" (Neb to jméno
také bojovnice rády slyší.)
"Pověz," panoš praví, "vyjev zprávy bližší,
kterak pohlaví jest vaše povýšeno,
že jste přivedly tak k veliké to slávě ?
Nebo v zemi naší každé o vás zprávě
nevěří až podnes mnozí.
Čehož jsem dnes zkusil, tohož se pak zhrozí."
16. Načež Domka: "Povím, reku smělý,
všecko dle mé skrovné výmluvnosti."
(Která pak by dívka mohla, když rek velí,
oslyšeti jevit děvčí výbornosti?)
"Mnohý příběh vám snad bude podezřclý,
že v něm chvály dojdou mnohé dívčice,
ale skutek sám se chválí, cenou stkvělý;
nejsem žádná chlubná řečnice.
17. Snad vám povědomo, jak všem v České zemi
pod Libuší zlaté kvetly časy,
pod tou božskou kněžnou, která mezi všemi
knížaty se stkvíti bude nad okrasy.
Její pověst vždy se oslaví;
ona utištěné naše pohlaví
před nátisky mužův zastávala,
otrocká pak pouta rozkotala.
18. Snad jest u vás také ten zvyk zlořečený,
muž že může s ženou nakládati
po své vůli, jak chce vytejrati,
když jest jí již nabažený,
v nouzi sestaralé zanechati,
jiné sobě vyhledati.
Ty a jiné věci ona zakázala,
muže vinné přísně trestávala.
19. Často veřejně jí pyšný Domoslav
mluvil, že by k panování
zapotřebí bylo mužských hlav,
mužských ramen jenom k potýkání,
a že dívčice
mají hleděti jen přeslice.
Ty a jiné slyšívala řeči,
by je skutky přesvědčila, majíc péči.
20. V brzkém čase však svým duchem vznešeným
dokázala, že jest vládnout v stavu,
ač sic nemá mužskou hlavu,
od osudu žezlem ustanoveným.
Její šťastné panování
muže vyvedlo z jich bludů
dokazujíc, že by národové od osudu
šťastní byli za ženského spravování.
21. Aby muže tím líp přesvědčila,
neschází že dívkám schopnosti,
že by v vychování chyba byla,
jak se vedou v mladosti,
pročež do dvora ty dívky nejschopnější
vybídla si v kráse kvetoucí,
k čemu která byla podobnější,
v tom ji vedla k slávě budoucí.
22. Srdnaté a statné cvičily se v zbrani,
bystré, vtipné ve všelikém umění,
opatrné, moudré paní
byly odmíšeny ku zemskému řízení;
jine s Umkami své obírání měly,
ty tam písně nesmrtedlné pěly,
ty zas o jiné se pokusily;
ve všem ale muže převýšily.
23. Ach, kde jsou ty časy, když jsem zápasala
v Libni s muži, s nimi půtku vedla!
Ó jak tenkrát Libuše se radovala,
když jsem pejška Domoslava s sedla
po prvníkrát svrhla! Za to často dala
turnaje nám. V naději se nezklamala,
neb to Vlasta k této zkušenosti přivedla,
každého že muže svrhla se sedla.
24. Ke všem nesnázím nás na zkušení
brali, na lov, do boje;
naše nejmilejší bylo vyražení
půtka s lítou zvěří, s muži souboje.
Vskutku tenkrát pokolení ženské
zejskavši si přednost ve vojenské
práci, dovodilo, že zde není k otročení,
ale způsobeno k vladaření.
25. Však ta kněžna, která věčně měla žíti
k štěstí, blaženosti země České,
zabrala se šťastně do nebeské
vlasti k bohům. Té víc nebudeme míti!
Té nám měli bohové dél přáti,
až by upevnila štěstí na vše časy.
Ach, tu pro ni mnohé trhaly si vlasy
plačíc, jak by sešla jejich vlastní máti.
26. Když si při požáru její umrtviny
stěžovaly, že jest konec ženské svobody,
že vlast nenaříká bez příčiny,
tuť pak Vlasta mysli šlechetnosti
dokázala pravíc: "Budte bez ouzkosti!
Nebojte se žádné mužské nehody!
Žijí ještě Libušmy vychovanky,
tyť svou vylijí krev pro krajanky."
27. Sotva Libuše se mezi bohy
odebrala, navstaly hned změny:
muži nesnesitedlné rohy
postavivše, pronásledovali ženy.
Jestli kdy nám prováděli křivdy kruté,
tak to bylo po vladařství Libušině;
jak by chtěli splácet hoře pominuté,
pomstit časů zlatých této obhájkyně.
28. Po otroctví svoboda jest sladší,
ale po svobodě pouta hůře tlačí.
Raděj býti věčně pod jhem poddanosti,
raděj zbavenu být svobody,
nežli seznat její lahody
a zas znovu padnout do podrobenosti.
Kdyby Libuše nás těch pout byla nezprostila,
zda-li by jich nyní každá volně nenosila?
29. Všudy bylo slyšet stížnost po stížnosti
na muže skrz stálé protimyslnosti,
skrze příkoří a provádění vzdorů.
I nás samých neušlo jich uštípání,
že jsme panovaly v Libušině dvoru
a že konec vezme naše rozdírání.
Stokrát raděj pravdu slyším v dobrotě,
nežli posměchem být holotě.
30. Napřed Vlasta u Přemysla odlehčení
žádala řkouc: "Není-li to ukrutenství
proto tropiti nám protivenství,
že nás za mdlé máte pokolení?
Snad by se zle melo s dětmi, s starci nakládati,
že nárn nemůž jejich mdloba odolati ? -
Aneb hledáme snad mnohé neslušnosti,
žádáme snad na vás poddanosti ? -
31. Ale nemyslete, že jest naše pohlaví
plné slabosti a mdloby,
že vám snášet musí všecko bezpráví!
Hledte raději to smířit, bychom bez žaloby
mohly s vámi život vésti, sice
uvidíte, že jsou dívky lvice.
Ať jen někdy toho těžce nepykáte,
že tak v nečas námi pohrdáte!" -
32. Tato slova byla bez prospěchu.
Přemysl sic slíbil přivést k tomu Čechů,
že zas svolí k malé změně,
ostatní že nepřísluší ženě.
Viděla jsem tenkrát Vlastu: v obličeji
jejím byla hrozná mysl zcela vryta;
hlučící tak mračna, v nichž jest bouře skryta,
strašně vyhlížejí.
33. Svolavši nás na Vydovle horu
vece: "Milé tovaryšky, vychované
od Libuše božské u kněžnině dvoru!
Jaký osud a jho neslýchané
snášet musí naše pohlaví?
Jaké nátisky a pronásledování!
Jaké návzdory a jiné bezpráví!
Zdaž jest ještě v Čechách málo naříkání
34. I nás samých řečmi uštipečnými
popouzí a zavrhují s posrněchem.
Což jsme v dobrotě již svedly s prospěchem?
Což i na nás čeká, nežli s jinými,
nebudem-li o prostředky dbáti,
pod jho ukrutné se mužům vzdáti?
V čem pak hledat máme odlehčení?
Zdaliž jak mdlé ženy ve slzení?
35. Vychovanky Libušiny spanilé,
někdy její milé dvořenínky,
máme slzet víc snad nad dívčinky
mdlé a slabé? Proto-liž nás zmužile
tato božská kněžna vychovala?
Zajisté by potupy té nepřečkala,
že tak dlouho v nesmělosti dlíme,
o svobodu dívek málo bdíme!
36. Jaké márne míti o prostředky péče?
Vždyť pak máme oštípy a meče!
Jaká, statné dívky, jaká cesta slávy
nám se otvírá? Vy obnovitelkyně
ženské svobody a ženské slavné správy,
zejskáte si nad předkyně
Amazonky jména věčného,
u potomků oslaveného!
37. Které se mnou stejného jste myšlení
v úsilí mém, přisahejte
proti utlačovatelům nevření.
Které jinak smejšlíte, hned výhost mějte!
Takto Vlasta. A hle! V celém hejně
volaly hned všecky stejně:
"Vojnu mužům, vojnu přisaháme,
Vlastu za vůdkyni uznáváme!"
38. Naše první tažení šlo zhola
zrovna do Motola
proti ouhlavnímu nepříteli,
na něhož jsme dávno zanevřely.
Připravené k outoku již všecky, v řadu
přitáhše až k Motolovu hradu,
pozvaly jsme jeho k podrobení,
sic že mstíti budem na něm provinění.
39. S posměchem dal vzkázat, abychom si péče
nedělaly, že nás přivítají meče.
My jsme v prvním rozhorlení udeřily
na hrad a hle! sotva ušla malá chvíle,
nemoha nám, zvláště naší Vlasty síle,
odolat, již v uleknutí chtěl se podrobiti.
Tuť pak Motol teprv kořil kolena.
Na šibence zastihla ho slušná odměna.
40. Naše malá částka k podivení
přišla v brzkém času k rozmnožení.
Jako ku slavnosti Žižlilova hodu
v máji z celičkých Čech se všech stran,
od západu, půlnoci a od východu,
zpěvem vidíváme do všech pražských bran
putující chvátat v hejnu:
tak se ženy hnaly k dobytému tejnu.
41. S všemi dcerami sem táhly matky,
tam zas všecky služebnice s paní.
V jaká místa přišly, v jaké statky,
všecko s nimi musilo jít maní.
Kde co našly, nářadí, zbraň, stříbro, zlato,
bylo rychle od nich vzato.
Muži, jenž se neukryli,
zajati neb usmrceni byli.
42. Do Motola nevešly se děvčí sbory;
Vlasta na stráni nám Podpodolské hory
vykázala pro jistotu ležení.
Tam jsme v zbrani prováděly cvičení.
Muži z toho si jen posměch strhli
myslíc, že jich přijdem rády ještě prosit
o milost, že chceme pouta věčně nosit,
nemyslíce, že bychom je s trůnu svrhly.
43. Brzky z toho ležení vzrost hrad
od chycených mužův a nás vystavený.
U vás, ba i v celém světě snad
neviděls tak pevný a tak okrášlený.
Ten jest základ našich činů,
podpora též naší věčné slávy,
strach a hrůza srdcím českých synů,
byt pak stálý ženské slavné správy.
44. Odtud navštívivše mnohé hrady,
mnohých udatných jsme zmocnily se druhů.
Toť jest nešlo mužům hrubě k duhu,
strkali tu hlavy dohromady,
pošetřili rozdílné si rady,
žádajíce pana Stadického,
oumysla by nechal váhavého,
ouklady by strojil na vejpady.
45. Vlasta odeslala vyslankyné
k Přemyslovi v mírném poselství,
aby popřestavše jednou od nepřátelství,
měli je zas jako přítelkyně;
by se porovnali bez prolití krve,
život vedli šťastně, co kdy prve,
ale však by Libušiných práv jim přáli,
lépe v přislíbení stáli.
46. Muži této rady nepřijali,
rozzlobeni pro vyslance Pomnikvasa,
jehož v první zlosti zohyzdila chasa;
vyslankyním našim život vzali.
Nad tím rozhorlené chtěly jsme se mstíti,
samy táhnout k Vyšehradu,
ale Vlasta znala s pomstou dlíti,
nechtíc mužům lézti do oukladu.
47. Místo odpovědi přitáh Samoslav
s osmi tisíci k nám lidu vybraného,
proti Děvínu si položení vzav
žádal odevzdání jeho,
hroze dívkám, že je všecky mečem zhubí.
Dívky za to měly, že se jenom chlubí.
Vlasta zpurnou odpověď mu dala,
takto k udatnosti vzbuzovala:
48. "Jest zde, ženy statné, ono okamžení,
kde si upevniti můžem svobodu
aneb vpadnout v poddanosti nehodu.
Dojít může naše pokolení
buďto věčné necti aneb věčné slávy,
při tom dobýt nad Čechami správy.
Která z nás by mohla snést té necti, Češky,
že jsme válčily jen pro vejsměšky ?
49. Neb co na nás čeká nežli otroctví?
Co nás z toho sprostí nežli vítězství?
Raděj volme skončení zde slavné,
lépe sejít před těmi zdmi v půtce,
tepat v mření ještě naše škůdce,
nežli vzdát se pod ohavné
jho!" Tak držela řeč v krátkosti,
my jsme byly plny horlivosti.
50. Vlasta v boji měla malou polohu,
jíž se na stokráte v světě zvítězilo,
zvítězí se ještě. Ona měla v zálohu
nejstatnější hejno, které skryto bylo.
S jedním dílem dorážeti
na ležení mužské dala,
po šarvátce malé rozkázala
na outěk se na foch obraceti.
51. Tak se děje, když kdo nepřátele
za mdlé má a jimi pohrdá.
Nekráčí si rozšafně, ač sice směle,
a tak v zkázu upadá.
Tak se muži jménem mužským vychloubali,
jménem ženským, děvčím, pohrdali.
Však je oklamalo jejich napínání,
když jsou setkali se s námi v potýkání.
52. Šárka řídíc outok nastrojený,
aby počet skrovný, při tom rozložený
zatajila, dala množit křikem hluku,
neustále střílet s všech stran z luků,
též i kopím dráždit muže.
Však když sečmo přišli na jich kůže,
mistrovsky tu palovaly setnice,
zdvíhaly též paty druhé dívčice.
53. Tuť se vítězné již rozlíhalo
časné radování mužův pošetilých!
Rozptýlené hejno jich nám palovalo
za patami, dohonivše dívek roztomilých,
něco k zkáze své jich jali,
neb hned z boje pryč se s nimi brali,
mníce blázni, že v tom okamžení
hrad náš přijde k poplenění.
54. V tom pak Vlasta s plukem ozbrojeným
brněními, dřevci, lebkami a štíty,
v šiku čtverhranném v bok mužům rozptýleným
zaskočivši, počala se s tnimi bíti.
Tuť hned množství mužův kleslo od šípů,
poděšen byl rozptýlený pluk;
tu jest teprv povstal hřmot a hluk,
tu byl leskot mečů, lomoz oštípů!
55. Samoslav, an seznal, že vlez do ouíkladu,
za hanbu měl dát se v utíkání,
sraziv muže do pořadu,
začal znova kruté potýkání.
Vítězství se k němu nakloňovalo,
naše levé křídlo coufalo,
setnic mnoho zbitých, mnoho poraněných,
mnoho bylo obklíčených.
56. Vlasta, kteráž v této půtce líté
brzy správou, brzy vítěznou svou pravicí
působila mužům zkázy nedobyté,
rychle shlídnouc to, chce ustupující
dívky zastavit; i jako lvice zuřivá,
když jí kdo chce odnít lvíčata,
přiskočila zastat děvčata,
pohledem již všem jsouc strašlivá.
57. Byla bych ti přála tenkrát tuto rekyni
vidět, jak se do nebezpečenství
největšího vrhla, jaké udatenství
prováděla! Myslil bys, že vidíš bohyni
Belonu se mocně potýkati.
Žádná síla nemohla jí odolati,
žádná dívka nebyla jí k přirovnání,
ač sic všecky statné byly v potýkání.
58. Jako řeka prudká, rozvodněná
přívaly neb velikými sněhy,
opouští své staré břehy,
nový tok si dělá, ničím nezkrocená
bere mocí skály, stromy, chalupy:
takto Vlasta mečem tepouc zástupy,
k Samoslavovi si cestu proplenila,
na něj mečem dorazila.
59. On ji poznav dal se do přezdívky,
že mu přišla právě vhod,
že se nestrachuje dívky,
poslední že bude tento její pot.
Ona ale těmto řečem
udělala konec mečem,
začali se hrdinsky tak sečmo bíti,
jak by měli v této půtce oba sjíti.
60. Terč mu ona, on, jí rozťal přílbici,
on jí v paždí, ona ťala v pravici,
on chtěl znovu po ní tít,
ale tuto ránu odňal štít
její třeskající; v tom však ona se vší mocí
meč mu do hlavy tak vryla,
že mu lebku hrdou rozrazila,
a on spadna s koně zasnoubil se s mocí.
61. To pak vida přítel jeho Tlastoslav,
muže volal, by šli vylít msty,
aby z boje neodtáhli bez Vlasty,
by měl spolutovaryšku Samoslav.
V malé chvíli ji hned vůkol obklíčili,
však ho s koně zbodši jednou ranou,
proklestila si hned cestu rukou brannou.
V tom jsme jí též ku pomoci pospíšily.
62. Toť já mohu říci, neb jsem byla
svědkem očitým všech jejích hrdinství.
Vyvedly i jiné mnohé rekovství,
jako Šárka, Bzýrka, Putka, Putysila,
také já jsem mezi nimi byla -
neb jsem mnoho reků zprovodila,
kterýchž tobě povím jinde jména -
Vlastě není rovna žádná žena.
63. Hned jak Tlastoslav rek s koně spad,
muži na outěk se dali;
z Vlastina však nařízení dívky zad
obsazený majíc všecky jaly.
Tato byla ona slavná porážka,
z níž se nenavrátil ani jeden domů,
aby zprávu vydal, jak se vedlo komu.
Nebyla víc k dobytí Čech překážka.
64. Vítězství to bylo nám tím příjemnější,
že v něm z mužův nejhlavnější
padli naši nepřátelé.
Totéž bylo základ naší svobody;
neb jsme jedním tahem v zemi celé
vydobyly tvrzí (nejvíc podvody),
všecky zboříc mimo šest jen hradů.
Vzdalo se nám všecko kromě Vyšehradu."
65. V tom jí skočí Restov do vypravování
pravě, že jest dychtiv vidět naši rekyni.
Ptá se dále, jak a z jaké příčiny
muži zas se mohli srotit k bojování.
Jemuž Domka: "Naši Vladislavu
vidět budeš, a když na postavu
její vzhlédneš, jistě ještě zvoláš: "Krásná rekyně!"
Však tak krásná jako války bohyně.
66. Jest sic pravda, co jí mnozí namítají,
že jest nepřílišné vejšky, zavalitá,
prsatá a ramenitá;
ale ať mi řeknou, kterak rekyně,
kterak máti hrdin vyhlížeti mají?
Což jest Láda jedině
v světě krásná? Její jen se líbí podoba?
Žadná jiná není krásná osoba?
67. Chtěla sice v prvním rozhorlení
v Čechách uvést ženské vladaření,
dobyt mužského chtíc posledního hradu,
přestatného Vyšehradu;
čřnila již k tomu přípravy,
ale v tom tu přišly dívky z Moravy,
přišly ze Šváb vyslankyně,
by jim pomoc dala naše vévodkyně.
68. Neb i moravské a švábské ženy
podle Češek počínaly změny.
Vlasta sama jsouc pak poraněna
s přemnohými setnicemi, odepříti
nechtíc spomožení, byla přinucena
s dobýváním Vyšehradu dlíti.
Neb hrad ten byl silně upevněn,
množstvím zběhlých mužů osazen.
69. Zatím udály se jiné změny:
poraženy moravské jsou byly ženy,
podrobeny v Švábsku Němkyně.
Tu se rozmyslila jináč tato rekyně.
Nedala znát jrným svého mínění,
mně ho ale netajila
pravíc, že by v obávání byla,
by se neskončilo naše řízení.
70. "Vůkol jsme," dál praví, "obklíčeny
velkými a udatnými národy.
V jiných zemích jsou již ženy poraženy.
Nechme žezla! Hleďme svobody,
pro kterou jsme napřed sáhly k zbrani.
Třebas bychom muže české podrobily,
kořistí přec s nimi bychom jiným byly.
Zdaž jsou schopny k boji všecky panny?
71. Nechci, aby byli muži podnožkami,
ani bychom my zas děvčily jen samy.
Dost zlé bylo, že jsme musily si meči
práva hledat; musíme mít o ně péči!
Chci však, aby rovně s námi nesli břemena,
i v boj dívky propůjčily ramena,
aby snad skrz mdlící pohovení
neupadly v předešlé zas otročení.
72. Z nás mít mohou vroucné přítelkyně,
ať tak s námi také nakládají!
Nebo matky, jsouce otrokyně,
jaké velké muže vlasti vychovají?"
Takto mluvíc přála s muži smíření.
Vždy jen dobře s nimi nakládala,
v nátiscích jich zastávala.
A tak sedmý rok již trvá naše řízení.
73. V tom pak Restov zvolal "Ó národe šťastný,
jenž máš za matky tak ušlechtilé rekyně!
Stkvít se budeš udatností nad jiné,
budeš míti syny v skutcích slavně jasný,
ani udatnost hned pijí od šlechetných prsů.
Vydaříš se po statečném trsu,
budeš reků, rekyň statné pokolení,
až vás spojí přeblažené sjednocení!"
74. Takto mezi sebou rozmlouvajíce
přicházeli na Sedlecký hrad.
Hle, tu na běloučkém koni dívčice
pálíc, vjíždí do okrouhlých vrat
s hochem krásným, uneseným.
Restov na to hleděl s podivením.
Kdo to byl a jaké měli příhody,
přijdeme snad jindy na to z náhody.
zpět na obsah 
Další: Zpěv čtvrtý.