|
- Hněvkovský | - Děvín | - |
1. Žádné štíty, brnění a jiné zbroje,
Žádné hradby sebe podstatnější,
žádné důstojenství sebe vznešenější
neochrání srdce od Lelova boje.
Ba, což platno pancířem si míti
prsy pevně ozbrojené ?
Což vám, dívky, platno před sebou nést štíty,
ježto máte srdce dobrovolně přemožené?
2. Lásko, lásko radost roznícující,
kdo se může protivit tvé mocnosti ? -
Zvrhneš mysl tobě odporující,
poníženost činíš z hrdosti!
Z nepřátelů tvoříš dobré přátele,
v outrpnosti obracuješ ukrutenství;
cestu blaženosti často vesele
ukazuješ bloudícímu člověčenství!
3. Dívky přisahaly pomstu, jsouce rozhorleny,
mužům. Hle, teď jsou jmi nakloněny!
Každá sprostá, každá vévodkyně
dychtí milovníka svého míti,
přála by si slouti otrokyně,
kdyby mohla s ním jen dlíti;
tento podnět, palčivá ta střela
oučinek zvlášť v srdcích sprostých měla.
4. Jako když sud bednář požahuje,
pijáků ten zlatý sklad vší radosti,
jak jen podnět k němu přistrkuje,
tu se z této skrejše vlhkosti
pramen prudký vyvaluje,
pohltit chtě jeho křehké bytnosti:
takto plápol vroucí milosti
zaněcoval dívkám vnitřnosti.
5. Jako podnes ještě bojovníkům
nacházíme dívky nakloněné,
které skrze dvéře uzavřené
najdou cestu v noci k milovníkům,
marné panino jest přísné kárání,
marné všecko zamezování:
takto péče setnic byly málo platné,
přes zdi lézávaly dívky statné.
6. Mnohé ale v mysh nádhernějsí
aneb v lásce studenější
hanbily se meze slušnosti
přestoupiti v milosti.
Nechtíc přelézat zdi psávávaly
milostná rač milým psaníčka;
mnohé zase zvávávaly
reky do známého lesíčka.
7. Proč by mnohé neměly teď plésati,
majíc v lůnu kořist rozmilou?
Netřeba víc mnohým marně vzdychati,
mohou zejskat reky tváří spanilou.
Netřeba víc v dálku běhati,
pro ně nesnázi mít nemilou;
mají hochů švarných hcjna k vybrání;
kdož můž vypraviti jejich plésání?
8. Což ty, Vlasto, což ty, Putysilo,
máte srdce z ledu čili z kamene ?
Milosti což nikdy necítilo ?
Věčně bude lásky zproštěné?
Zdaliž vám se nad ni líbí hrdost,
čili nelidská vás těší tvrdost ?
Šetříte tak bystře svobody,
že vám neškodí nic náhody?
9. Od Děvína blízko lesík krásný ležel,
posvátný byl Ládě bohyni;
vprostřed bylo vidět její svatyni,
okolo ní potok libý běžel;
položení právě roztomilé,
jak by Láda bydlela v tom místě.
Zde se hoši, zde se dívky přespanilé
scházívali před násilím jisté!
10. Mimo jiné Hrubou vodila sem láska;
však již nebyla tu tři dny celé.
Jaká milým věčnosti to částka!
Tužbou puknouti jim může srdce v těle.
První den ji zbraňovala porážka,
druhý jatých losování,
posléz přemrzelá překážka,
kratochvíle dlouhé, žerty, hodování.
11. Tuto dívku Nezamysl kníže zamiloval,
rozkoší jsa krásy její opilý;
vždy ho více oheň rozpaloval,
když zas obličej shlíd její spanilý.
Viděl prsy bílé, štíhlé celé tělo,
všecko, co jen zahlíd, chválu mělo.
Není divu, ze se třeštil Nezamysl,
mnohý by si zbláznil smysl.
12. Nebo ze všech ji jen Krasoběla
předcházela drobet v sličnosti,
ale ona mnohem tuto v leposti;
neb tu příjemnost jen sama měla.
Nescházelo jí též přirozené bystrosti,
v mnohých také uměních se stkvěla;
při té libé kráse těla
šlechtily ji ducha sličnosti.
13. Koupala se z vzdálí od děvčího hradu,
krásnou vedouc s sebou družinu;
myslila být jista od vejpadu,
zvolíc ke koupání libou hustinu,
nastražíc též dívky k hlídání;
ale tyto trávily čas v milování
a tak kníže, maje s sebou vychovavatele,
s lovci maní přepad hejno celé.
14. Budižhňup, tak nazván byl ten rek,
panoš plný hrdosti a chlouby,
spatřiv dívky dal znít z trouby,
při tom ochotně hned řek:
"Raději se vzdejte, neminete nás,
sice zbraň má" - v tom jsa zbaven řeči
jako zmoklá slepice se třás,
v stavu nejsa ruku dáti k meči.
15. Jako kdosi kouzly přimrazený,
v jakékoli nalézal se přípravě,
v té též zůstane stát postavě:
takto pěstoun předěšený,
slavné zmínky statný Budižhňup,
zůstal státi jako dub,
maje oči vyvalené jako sova,
hubu otevřenou, nezpůsobnou přednést slova.
16. Ale dívky v okamžení,
jen as na půl přistrojené,
bez pancíře, bez brnění,
prsy ukazujíc rozhalené,
vyrazily na ty, jenž jim byli na překážce.
Tuť pak Nezamysla, tuť i jeho strážce
s lovci hurtem pádit bylo vidět,
až se pěstoun švarný počal stydět.
17. Pěstí tlouk se nemilostně v hlavu,
že mu nohy dobře v běhu sloužily,
však že ruce vytáhnout meč v stavu
pro třeštění nebyly,
hrozil jim ted' mečem nahým,
že se stkvěl vždy jménem drahým,
ale teď že do nedůvěření
upad nejspíš skrze okouzlení.
18. Nezamysl mněl se býti okouzlena,
cítil se též přetesklivou tužbou rozpálena,
dychtil spatřiti svou dívku hezkou,
všudy vyptával se na ni.
Dověděv se jména posílával psaní,
dary stkvostné; sliboval, že českou
bude kněžnou, celičkých Čech paní,
jí že jedinké se klaní.
19. Ona přirozenou chytrostí
láskou jcho dlouho pohrdala
i tím oheň prudčí zbuzovala;
až pak posléz sama. milostí
náramně jsouc v srdci jata,
po něm všudy toužívala.
Tak se dálo, že v ta místa svatá
jemu k vůli chodívala.
20. Pěstoun čilý znamenaje změnu
na knížátku, velké schopnosti
neměl třeba ku poznání zjevné sleposti;
aby slávu navrátil zas svéinu jménu,
přičinil sc v pilné starosti
vyzkoumati vychovance svého vnitřnosti;
nikdež, kam se vrhl jen, nespustil ho z oka,
jak by pod stráží měl svého soka.
21. Mladé kníže, nižádného doma stání
nemaje, se musil míti k milosti své znání;
ale dvořák počal lásku jeho hanět
pravě: "Ha! což chcete na knížecí stolici
z buřického hnízda přivést dívčici ?
Kdož se bude chtít jí z Čechů klanět?
Nemůžete dojít rovné svému jménu ?
Což té nemáte dost za kuběnu?
22. Já sám v krátkém čase dobudu jí jistě!
Mimo nadání ji máte míti ve své moci!
Vyjevte jen, kde se scházíváte, v kterém místě;
jinak prozradím to vznešenému otci,
milovnikem že jste jeho nepřítelkyně."
Knížovec chtě býti blíž své bohyně,
vyznal z náramné a slepé milosti
pošetile všecky tajnosti.
23. Hrubá, které všecko vyražení
na Děvíně tesknost působilo,
pospíchala, kde jí položení
v srdce klepající radost lilo.
Takto vesele si kráčí v Praze
krásné děvče ve své nevinnosti;
dohazovači však její počestnosti
pokouší se odprodati draze.
24. Jako děti do náručí vroucně sobě
padli, rádi jsouce, že se vidí zas;
kníže vida slzeti ji, v této době
byl by vyznal zradu, ale v pravý čas
vypad s hejnem hlučně ten zlý rádce;
chtěla se sic bránit celá zdešená:
"Braň mne, Nezamysle, nejsi-li sám zrádce!
Nic to naplat, byla chycena.
25. Dívky zatím v ležení svém vyražení
prováděly s Dojkou přetvářenou.
Vlasta sama měla potěšení,
když ji shlídla všecku ustrašenou;
ale ona nikdy místu, času
nevěřila, zvláště obveselení,
objíždíc hrad, děvčí ležení,
shlídla tuto zrádnou chasu.
26. Spěšně též i mocně jako hromobití
vyrazila na ten zrádný sbor,
a ač byli všickni na odpor,
přec se dala do lítého bití.
Tomu rozťala tvář pod samičké uši,
tam zas vyrazila jednou ranou duši,
toho pak tam rozťala zas v půli,
provozujíc udatnou svou vůli.
27. Ten sbor jsa pak počtem silný
nenadál se, že jest počet mylný,
neboje se udatnosti jedné panny,
obklíčil ji ze vší strany.
Však se ona nad tím nezhrozila,
mečem sobě brzce cestu proklestila;
pod ním lebka, pod ním sešla každá zbraň,
padali tu muži se všech stran.
28. Hrubá poznavši tu statnou rekyni,
radila hned knížecímu milovníku,
aby prch, sic málokdo že ujde z bojovníků.
Jak by shlídli války bohyni,
slyšíce jen jméno "Vlasta",
ač jich bylo ještě na sta,
hned se všickni tetelili,
outěkem se rozptýlili.
29. Nejináč než jako když vlk přežravý
hladem mořen dorážívá na skoty;
ejhle! dobytek tu pádí váhavý,
nepovědom síly branné jednoty;
utíká pak ještě tenkrát v ustrašení,
jak by v chřtán byl pazoury již sečen,
když jest životem svým ubezpečen:
takto pádil ten sbor do umdlení.
30. Země posita jest zabitými,
Budižhňup jest také mezi nimi,
záslužný vzal za svou zradu trest;
škodila mu jeho vlastní lest.
Radostné to bylo objetí!
Hrubá byla omámena nad ochranou
nenadálou, Vlasta, že svou vychovanou
vyprostila z záhubného zajetí.
31. Přehrdinská Vlasto, dobyla jsi chvály!
Ale jaký osud na tě nečeká?
Hle, tam panoš spouští se sem s skály,
pravice tvé nic se neleká.
Z vzdálí tě zve k potýkání,
vymiňuje ujednání:
Zde, kdo od kterého bude přemožen,
druhému rná býti podroben.
32. Bylť lto panoš slavný v statečnosti,
s reky neustále výborně se potýkal.
Pozorně a mocně bojovati znal,
ale tenkrál počna v horlivosti,
pro kořist jsa milou rozpálen,
brzy cítil proměněné nestejnosti,
cítil rány Vlasty udatnosti
a spad posléz s koně byvší poraněn.
33. "Kdož jsi?" táže se ho slavná bojovnice,
"jaký tě sem osud přived, reku přesmělý?" -
Když však ležel v krvi zmrtvělý,
skočí s koně, odepne mu přilbice;
ale ouveh! jaké Vlastu užasnutí
přepadlo! Ha, ona trne celá bledá. -
"Ouveh! Přemil!" slyšet jest jen vykřiknutí,
bolest více mluvit nedá.
34. Zkormoucená přenáramnou lítostí,
slzíc vroucně jeho objala.
"Obživni, ach, obživni!" tak volala
celá vyděšená bolestí.
Když však k obživnutí znamení
na něm přeradostně poznala,
ochotně zbroj jemu odpiala,
kojíc rány schopné k léčení.
35. Nedivte se tomu promenění!
Seznala jest za Libuše téhož panoše,
v lásce náramné k ní jediné měl rozkoše;
ale jeho láska nedosáhla zření.
Ze zoufalství, že jím pohrdala,
odebral se do dalmácké krajiny.
Sotva přešel české končiny,
prudkost ohně v srdci k němu znala.
36. Když zas přišel Přemil k sobě,
na Vlastu hned pohlíd lítostivě:
"Mohla si mě nechat umřít v této době,
ani při skonání nenakládáš milostivě;
sejít skrze ruce tvé jsem sobě přál,
darmo voláš živobytí zpět;
netěší mne více svět,
o smrt jsem jen vždycky stál!"
37. Vlasta obličejem na něj vzhlédla
plným milosti a naděje;
pookřál tím, jako když se naleje
do ran balšámu. Dle něho sedla
těšeci ho, patříc na něj stále,
on pak začal slabým hlasem dále:
"Darmo vážete mé rány,
láska přivede mne v stínů brány.
38. Pro vás opustil jsem lůno vlasti zlaté,
pro vás ubral jsem se na sto mil,
abych lásky vaší zproštěn byl.
Přecc bylo trápeno mé srdce jaté!
Zvolil jsem si půtky, cestu slávy,
abych opovrhl ty hrdosti,
neslyšel víc o vás žádné zprávy;
sedm let jsem trval v tcto stálosti.
39. Osvobozen po těch letech od třeštění,
vrátil jsem se na hrad svůj;
tam jsem našel viset obraz tvůj,
v živé kráse jenom k promluvení;
spokojnost jsem ztratil znovu od té chvíle.
Nabaživ se svého živobytí,
žádal jsem si s tebou vejít v souboj lítý,
od tvých sejít rukou zdálo se mi milé."
40. Jak to bodlo krutou Vladislavu!
Kdož jest její bouři vypsat v stavu ?
Celá již již radostí jsouc obměkčena,
chtěla lásku vroucí vyjeviti;
ale hrdost její zarmoucená
kázala jí lásku zatajiti.
Bylo v obličeji vidět zapálení,
bylo vidět rozmejšlení.
41. Láska, hrdost, panování, svoboda
chtěly v srdci jejím zvítěziti;
jedny chtěly, by jí neškodila náhoda,
druhé zase usilovaly ji podrobiti.
Na koně ho již již vsadit chtěla,
vésti k uzdravení ku hradu;
ale hrdost káže, by se oukladu
vystříhala, nevědouc, co volit měla.
42. Když tak ještě dlela v přemejšlení,
blížili se k ní dva reci,
chtíce udatnou a slavnou věcí
přivést nečest k napravení,
volajíce Vladislavu k souboji.
Ale ona sama s sebou jsouci v rozbroji,
utíkajíc na svém koni k ležení,
trpce nesla toho zlehčení.
43. Jako hladový vlk z stáda kořist nesa
dd střelce když dojde ranění,
nerad pustiv loupež v spěšném umdlení
chvátá dopídit se lesa,
ač v něm msta vře, strach mu odporovat nedá :
Tak jsouc Vlasta poraněna od Polela
cítí, že jest slabá, celá poděšená
v outěku si živobytí obhájiti hledá.
44. Vrátila se na hrad celá proměněná,
nekráčela více smělým krokem,
neprohlížela víc všeho bystrým okem;
však jsouc celá zamyšlena,
když jí vytáhly vstříc jakožto své kněžně
velebíce dnesní statečnosti,
chvály poslouchala v mrzutosti,
dlouhé zprávy proběhla jen zběžně.
45. Netěšilo jí dnes žádné vyražení,
ani nad vítězstvím dnešním děvčí plésání;
samota jí lila v srdce utěšení,
nářek, pláč a pro něj hořekování,
bolest hrozná srdce její svírající.
Co má činit, dlouho přemejšlela,
má-li svobodu si zvolit, nevěděla,
čili poddati se lásce vítězící.
46. Spaní jest jí došlo teprv dlouho v noci,
její snové, vidění
bylo samé smutné děšení
o miláčka smrti, o nemoci.
"Ach! on umře!" počala tu bědovati,
"já jsem přivedla ho ku zoufání!
Věčne budu tebe milovati!
Proč já sama raděj nezhynula v potýkání?
47. Musím za ním; ach, což druhé bojovnice
o mně řeknou, když jim donesena
bude pověst, že jich hrdá poručnice
milostí jest roznícena
a že jako nějaká mdlá dívčice
za svým rekem sama běžela,
ježto jiným vždycky hrdost kázat uměla ?
Zdaž se nebudou smát velice?
48. Ach! což všecka vítětžství mi prospívají?
Jakou rozkoš sláva, vyvýšenost
srdci mému ztrápenému dají? -
Milejší mi v lásce podrobenost! -
Podrobenost ? Milovnice svobody
ponejprv tvé lahodění chválí!
Ládo, moc tvou dokazují důvody,
tvá msta trpce v srdci pálí.
49. Musím za ním, což jen jedině
mužům patří dívky navštíviti?
Což pak nesmí žádná rekyně
neslušného zvyku opustiti,
který jen mdlé duše ctějí? --
Zdaliž v nemoci se aspoň navštěvovat smějí ?
Proč tak chvátám? Snad jen pro zármutek,
neb již v srdci cítím opravdivý smutek!"
50. Jako když se někomu zdá, že se topí,
tuť pln ouzkosti jsa brzy utonuje,
brzy zase najednou se z vody vzchopí,
s unavením vclkým dosahuje
přeradostný blízký břeh;
v tom se mu břeh zase utrhuje,
zanáší ho proudu mocný běh:
takto Vlasta na své mysli uvažuje.
51. Posléz umínila přece jeti z hradu;
napsavši pak Putysile psaní,
že ji činí na čas nad Děvínem paní,
však, by neválčila, dávajíc jí radu.
Před svítáním vyjela ven sama jedině,
přistrojená jako dobrodružka;
o oumyslu žádná nevěděla služka,
o odjezdu jejím žádná rekyně.
zpět na obsah 
Další: Zpěv sedmý.