|
- Hrejsa | - Jan Végh | - |
Végh si své Paměti či Zprávu, jak ještě dodává na konci151, po druhé opsal od 23. března do 24. května 1821. Měl ji tedy ve 2 exemplárech. Jeden exemplář, jak ukazuje latinské věnování v exempláři nyní uloženém v knihovně v koleji v Sar. Pataku z 10. dubna 1822, zaslal z vděčnosti koleji, v níž byl vzdělán a vychován. A tu překvapuje, že již v tomto věnování, umístěném v popředí spisu, vyslovuje se velice trpce o českém lidu. Má tu na mysli české reformované sbory. Píšeť o nich: "Než poznej z připojeného (spisu) a poznej Matko, oškliví si již lid nestálý slovo spásy, s nebes mu seslané - neuznává mateřskou Tvoji k němu laskavou dobrotu - syny Tvé sem vyslané potupou stíhá - špatná žeň zde jim ubohým se sklízí. Přízeň Tvá a dobrodiní příkladně štědrá, kterými jsi syny tohoto národa z křesťanské lásky poctila, nesou nyní v těchto časích synům Tvým vlastním trpké ovoce. Nehodným vpravdě a nevděčným otevřela jsi mateřské své srdce a ruce své pomocné!"
Taková trpká slova dodatečně celému spisu připojená, jsou v naprostém rozporu s celým obsahem tohoto spisu, a jen zmínka na jeho konci právě dotčená o českém sup. Kubešovi dává tušit, že v posledních letech vzrostla v duši Véghově veliká hořkost k Čechům, (reformovaným sborům), že ve svém hněvu užívá tohoto spisu, aby dosavadním příznivcům čes. ref. sborů na sbory ty trpce žaloval a snad docela přízeň maďarských kruhů od nich odvrátil. S čím to souvisí?
Vysvětlení podávají maďarské poznámky, připojené tu a tam dodatečně ke "Zprávě", a zvláště obšírný maďarský "Dodatek" na konci. Z "Dodatku"152 vysvítá, že Végh velice zanevřel na mladé české bohoslovce, kteří vyšli z chudých selských rodin, ale pomocí maďarských ref. farářů v Čechách dostali se na studium do Uher, jmenovitě do Šar. Pataku, Jos. Nešpor i do Debrecína, a tam vystudovali pomocí tamních dobrodinců co někteří maďarští faráři v Čechách žili v takové bídě, že své syny nemohli dáti na studie, nýbrž že musili do Uher do služby. Když pak tito čeští bohoslovci vrátili se do Čech, ač prý někteří z nich nedobře se na studiích chovali, čeští sborové ref. dávali jim prý přednost před syny dosavadních maď. farářů. Zvláště si stěžuje Végh na sbor v Krabčicích. Véghův zeť Gerson Szalatnay i Gabriel Molnár rádi by se tam byli dostali, ale Krabčičtí nic nechtěli prý o nich slyšet, než stáli jen o Nešpory, Opočenské, Kubeše a Bubeníčky. Sbor zůstal uprázdněn po 2 leta a povolal si pak mladšího Nešpora z Bratislavy a zavázal se mu hned ke zvýšenému služnému (400 zl., 80 zl. na dříví, 20 měřic obilí, 100 chlebů a k tomu tolik darů, že není tomu příkladu). Co jiní duchovní téměř hlady umírají, seděl prý on ve všem až po krk, pokládali jej za apoštola Čechů, ze všech sborů spěchali k němu lidé jako na posvícení, až prý musil Krabčice opustiti s hanbou.153 Co tak čeští synové z milosrdenství zbožných příznivců a sborů v Uhrách vystudovali a se vrátili, upadla prý vážnost maďarské národnosti u tohoto národa docela. Nastal pro maďarské duchovní konec prvé lásky, vážnosti i naděje. Čeští hoši vtlačili se hned do nejlepších sborů. A sotva kde byli 1-2 roky a naskytl se kde lepší sbor, hned tam běželi, co maďarští duchovní, jako Lad. Baka, Tardy, Jan Szalatnay a j. vytrvali ve sboru po celý život anebo dlouhá léta. Maďarský duchovní Benj. Kis byl odmítnut v Krabčicích a zůstal konečně v bídném sboru v horách v Libštátě. Na jeho místě v Močovicích vládne starší Nešpor, co jeho mladší bratr Jan Nešpor z Krabčic celé Mělnicko prý poštval proti Maďarům, píše o nich, že se "nedrží k nám věrně, povrhují námi, nestarají se o blaho sborů, hledají jen svůj vlastní prospěch atd. - my jsme vaši praví duchovní, vaši bratři". Tak prý odvracel srdce lidu od Maďarů jako Absolon od svého otce Davida. Lid český reformovaný zřejmě odvracel se v ten čas od maďarských ref. kazatelů. Ve Vysoké dali proto docela svému duch. správci Štěp. Rimányimu formálně na srozuměnou, že může odejít, kam chce, že ho již nepotřebují. Věc přišla před superintendenta a došlo k vyšetřování. "Kdyby podvody a šejdířství toho špatného člověka nebyly vyšly na světlo..., byl by nás všechny lid ze země vyhnal." "Na moje domovní vrata v Nebuželích byl dvakráte upevněn takový proklatý paskvil s tak hroznými nadávkami nejen proti mně, ale i proti všem maďarským duchovním, že mi ještě nyní, když si na to vzpomenu, srdce hořkostí chce puknouti." Végh proto slíbil 50 zl. tomu, kdo by mu pisatele toho paskvilu prozradil. Než bezvýsledně. V paskvilu tom, jejž Végh si uschoval, bylo psáno, že prý "je hloupý, kdo těmto Maďarům, těmto cizincům naslouchá. Oni jsou služebníky, našimi služebníky, my jsme jejich páni, neboť jedí náš chléb, vykrmují svá břicha, jsou dětmi hněvu, kteří dědictví Boží odírají atd. Nepřišli proto, aby zvěstovali evanjelium, nýbrž aby naplnili své měšce atd." Soused Véghův v Nebuželích napilý křičel před farním oknem přes plot: "Vy uherská prasata, není-liž pravda, vy nemůžete mezi sebou dobrého duchovního (Nešpora) trpěti, protože je Čech?" A jiný posluchač Véghův - Karel Titěra - v kovárně pravil: "Ti sakramentský uherský šelmi se do Čech vedrali, ty musejí bejt odsad vymrskáni." Végh žaloval proto u kraj. úřadu pro urážku na cti na Karla a Jiřího Titěru. Spor se projednával počátkem června 1820. Karel Titěra a jeho bratr Jiří byli odsouzeni na čtrnácte dní do vězení.
Tenkráte to asi bylo za rozbrojů v Nebuželích, že Végh jednou přišel do kostela, roztrhl kleriku a zase odešel. Byl patrně velice rozčilen a rozhořčen.
A tu Végh naříká: "Takový úděl a odměna dostala se nám Maďarům a našim dětem mezi Čechy!" A stěžuje si dále: "Tito čeští hoši nejenom našim dětem odlovili lepší a výnosnější sbory, nýbrž dovedli také hned se zmocniti úřadů seniorů a superintendentů." "Můj syn Josef, který - nepravím to z chlouby, - v těchto Čechách byl hvězdou, pravil mi jednou, propukaje v hněv: "Proklatí psi, Čechové! Kdyby mi byli dali aspoň ze slušnosti někam vokaci, abych mohl jednou říci, že bych byl mohl jíti sem či tam! Ani zmínky nebylo o mně v žádném sboru!" "Kubeš a Nešpor stali se hned seniory, Kubeš hned na to superintendentem!" (Kubeš byl pak superintendentem od r. 1820 až do r. 1859.) Végh pak dodává: "Jak ten se stal superintendentem, se neví. Jisto je, že nikdo pro něj nehlasoval. V té věci konsistoř nevyžaduje hlasování, ježto si osobuje právo proti vůli a mínění ctihodného bratrstva "dělati" superintendenty, nadto je jisto, že tento Matěj Kubeš, když náš superintendent Ladislav Baka byl na smrtelné posteli, tajně jel do Vídně. Proč? Lze si to mysliti. Přítel mi psal: "Proč jste neusiloval o místo superintendenta, když to tak teď na světě chodí?" - A dále píše: "I když jsme my staří byli nehodni tohoto úřadu, ale dali jsme svým dětem takovou výchovu, že každý z nich by byl 100kráte více zasloužil úřad superintendenta." Vzpomíná synů maďarských farářů a jich vzdělání i v Německu, Marburku, Vratislavi, v Praze, svého syna Josefa, jeho talentu, šlechetného srdce a morálního charakteru. "S těmito dětmi zasloužilých, v utrpení osvědčených maďarských duchovních, s jich vzděláním, mravným charakterem nemají tyto české selské děti, pastevci volů a hus, ani společného stínu!" "Kubeš stal se tedy superintendentem, vrchním pastýřem! Nešpor seniorem! My všichni přišli jsme pod jich dozor, moc, vedení. Na jich náladě, zprávě, milosti závisí nyní všecko naše štěstí i neštěstí!"
Véghův hněv souvisí jednak s tím, že se cítil pominut a odstrčen, když šlo o vedoucí místa, ježto sám počítal s místem superintendenta a také by ho byl plně zasloužil nad mnohé jiné, jednak s tím, že od počátku Kubešova úřadování v čele reformované superintendence docházelo mezi Kubešem a Véghem ke značným rozporům. Végh totiž zavedl v Nebuželích154 - jako již dříve v Libiši -, že při vstupu duchovního do modlitebny na počátku bohoslužeb lid vstával. Než při tom došlo k nějakému rušení pokoje a řádu. Végh žádal pak dne 30. června 1818 prostřednictvím superintendence konsistoř, aby chránila důstojnost a právo duchovenského úřadu. Superintendent Kubeš však naopak radil, aby konsistoř zvyk tento zapověděla i v Nebuželích i v celých Čechách. Při tom poukazoval na to, že Végh je nepokojná, vysokomyslná, hašteřivá a krátkozraká všední hlava, a že s každým superintendentem a kurátorem, i s evanjelickým a s katolickým duchovenstvem měl hádky a ještě nikdo u něho pořádně visitaci konati nemohl. Konsistoř, zdá se, byla také poněkud zaujata proti Véghovi, který 20. srpna 181 neváhal konsistoři vytknouti, že Wülknitzovo stipendium nebylo rozděleno podle spravedlnosti a slušnosti. Konsistoř vskutku vyhověla návrhu superintendenta a zapověděla ten způsob. Již to bylo Véghovi velmi nepříjemno. Nadto došlo k dalšímu střetnutí mezi Kubešem a Véghem.
Aspoň Végh ve zmíněném maďarském "Dodatku" pokračuje a vytýká155 s hořkostí, že sup. Kubeš začal svůj úřad vysokomyslně, aby dal duchovním cítit, že jsou mu poddáni. Tituloval je "Reverende Domine!" "Wohlehrwürdiger!", sám čině nárok na "Reverendissime", "Hochwürdiger!". "Podle toho i my jsme mu titul přiměřili, jak zasloužil." Než on rozeslal latinský cirkulář156 ze 14. dubna 1821, ve kterém upozorňuje "Ad modum Reverendi Domini", že někteří z nich "prázdní, nestydatí, plni pýchy, která prozrazuje srdce lehkomyslné a hlavu prázdnou", "z pouhé hanebné nestydatosti, pýchy, závisti a z pouhé touhy jiné týrat", odpírají superintendentovi titul "Reverendissimi". Aby vážnost úřadu byla chráněna, pro příště superintendent takové listy buď nezodpoví, anebo je oznámí konsistoři, aby jich tvrdošíjnost byla zlomena.
Než Végh 17. května 1821 na oběžník ten odpovídá157 superintendentovi Kubešovi obšírným latinským listem: Všecky ty výtky vztahuje na sebe, poněvadž on sám právě psal superintendentovi ve svém listu pouze s titulem "An das würdige Superintendential Amt H. C. in aller Achtung". Ale upozorňuje superintendenta, že se on, Kubeš, stal superintendentem nikoli podle vůle bratrstva, nýbrž podle vyššího rozhodnutí. Titul "Hoch"würdig mu nepřísluší. Konsistoř jej tituluje jen "Herr Superintendent!" "A kdo jsi, který titul "Hoch" si osobuješ a násilím a hrozbami snažíš se ho domoci? U nás všech a vůbec mezi krajany tvými jsi všední pověsti, z bahna a hnoje nedávno vyhrabaný, od pluhu odvedený, špinavý žebravý student, dobročinností dobrodinců postavený na nohy a zapáchající dosud hnojem." "Titulu lze dosíci ne násilím ani hrozbami, nýbrž zásluhami. Jaké však ty máš zásluhy? Leč že jsi v Uhrách zbohatl,158 odtud rohy jsi přinesl, kterými nyní, nehodný, biješ syny uherské vlasti, jimž jsi povinen díky za vše, co jsi." Vytýká sup. Kubešovi, že žádá poslušnost chlapeckou, otrockou, hierarchickou, despotickou a chce si ctih. bratrstvo osedlat. A pokračuje: "Že mé srdce je lehkomyslné a hlava prázdná? Nepopírám,159 že značná část mého mozku vyschla starostí domácí i církevní. Nicméně pomníky mé hlavy prázdné vidí církev a viděti bude i potomstvo. Církve nové ode mne shromážděné, farnosti, modlitebny, školy mým přičiněním a úsilím zřízené, dříve než jsi spatřil světla, jsou pomníky, jež nezhynou za staletí, hlavy mé prázdné! Komu vděčí v diecési přečetné modlitebny svůj důstojný vzhled, jako Velenická, Hořátevská, Libická, Chlebská, Vysocká, Vtelenská než typu Libišskému a Nebuželskému a chvályhodnému závodění s modlitebnami ode mne vkusně postavenými? Co mám říci o své svaté práci, věnované církvi české, pro kterou tisíce a tisíce křesťanských duší krajanů tvých Boha chválí a mně dobrořečí? To jsou moje doklady a pomníky hlavy mé prázdné! Tak prázdné, že již sotva pozůstaly některé zbytky umdlévajícího160 věku."
"Než tvá hlava je plná,161 více než plná. Proto drbeš ježaté,162 vztýčené vlasy každou chvíli i, jak slyším, na kazatelně při kázání, aby lebku tvou neroztrhla tíha vzdělanosti tvé. V mravech tvých nevidím jiskry zbožnosti." V Kubešově překladu "Ordinací" z němčiny do latiny nevidí Végh vynikající vzdělání, ani v jeho poznámkách zbožnost a horlivost. "Modlitby válečné" pak nedávno od Kubeše vydané nedovedou pohnouti srdcem zbožných. "Co jsi vytrpěl pro náboženství? Jaké jest Tvé vzdělání? Tvá hlava jest plná - větru! Proto tolik ji zvedáš, podoben prázdnému klasu!"
"Kdo163 však je dotčen závistí pro čest, úřad nebo důchod Tvůj superintendenční, leč kdo jest podoben Tobě! Děkuji Prozřetelnosti, která ráčila mne osvoboditi od břemene nesnesitelného chabnoucím ramenům!"
"Nač164 mnoho řečí? Ty, titul prázdný lapaje, lapáš vzduch, honíš vítr! (Sir. 34, 2.) Nevzpomínáš, že farnost kšelská na mou radu si tě zvolila? Moji přízeň k tobě tak mi splácíš? Radím Ti ze zbožného a otcovského citu, odlož vrozenou ti selskou, hloupou pýchu a lakotu, pro niž jsi již ve veřejnosti znám; následuj pokoru, skromnost, laskavost, holubičí prostotu, přestaň165 drbati hlavu. Muže nad jiné v našem kněžském stavu věkem, zásluhami i výchovou nad Tebe vynikající měj v úctě jako své otce. Buď vděčen národu maďarskému a jeho synům, žijícím zde ubohým životem. Buď pamětliv, že první základní kámen reformovaného náboženství v Čechách my a národ náš zde položili. Užívej modliteb za superintendenta a biskupa ode mne vypracovaných a tiskem vydaných. Nechť Tě obrazotvornost neklame, že jsi již dosáhl nejvyšší stupeň vzdělání a moci, a nepohrdej jinými vedle sebe! Tak průběhem let, když zásluhy den ze dne porostou, bezděky se ti dostane titulu i cti i vážnosti."
K listu tomu Végh166 připsal, že není překážky, aby list ten byl zaslán na vyšší místa.
Ve své maďarské poznámce, nemálo obšírné, připojené 9. dubna 1822 na konec k tomuto listu,167 podotýká Végh, že není mu známo, zda sup. Kubeš list ten poslal do Vídně či nikoli. Ale že vše zůstalo v tichosti. Od těch dob však sup. Kubeš prý nerozesílá latinských kurrend, ale píše jen německy neb česky.
Ve skutečnosti superint. Kubeš spis ten předložil konsistoři.168 Výtky Véghem pronesené dotkly se Kubeše tím více, že Kubeš si vskutku zakládal na svém vzdělání a 16. dubna 1821 předložil konsistoři spis, kterým se ucházel o místo dogmatika na bohoslov. ústavu ve Vídni. Hodlal přednášeti latinsky. Konsistoř předala 1. května spis ten studijní komisi. Proto nesl těžce výtky Véghovy a dne 4. prosince 1821 stěžuje si sup. Kubeš na "svárlivého" Végha v příčině hanopisu Kubešovi poslaného a prosí za odpomoc. Nadto stěžuje si na pastora Végha, že při každé příležitosti projevuje nenávist a mstu. Nejzřejměji prý tak učinil při školní visitaci, kde odepřel zkoušku školních dětí z náboženství a musil býti k tomu donucen přítomným krajským komisařem. Végh při této visitaci dal prý školákovi jednomu v krátké pozdravné řeči osloviti superintendenta slovy: "důstojný pane seniore", o sobě samém však dal mluviti jako o "veledůstojném našem panu pastorovi".
Végh pak maďarsky zavírá svůj maďarský dodatek169 ještě těmito poznámkami, směřujícími příkře proti všem českým reformovaným bohoslovcům a sborům: 1. Žádnému uherskému kompatriotovi neradím, ano dávám to do své poslední vůle, aby nikdo více nešel do Čech jako duchovní. Čechy jsou něco jen pro Čechy. Po 40 let170 jsem obyvatelem Čech, ale nenašel jsem tu ještě žádného obyvatele, rodilého z Uher.171 Na počátku tolerance byl v Praze Štěpán Kanda a i ten odtud zmizel a nevím, kam odešel. Ještě tu je starý husarský invalida, žebrák u Mělníka ve vsi Šopce. A ten pravil mi: Nevím, zda Bůh či ďábel vzal mi rozum, že jsem zde zůstal. Jsem té víry, že tito protivní172 a k nám bezpříkladně nevděční čeští posluchači se svými duchovními vlastní národnosti budou potrestáni. Zbožní čestní Čechové, kteří pro své náboženství trpěli, vymřeli; nynějším bylo vše snadno, náboženství a vzdělání duchovenstva je nestálo nic a tak ani nedovedou si vážiti dobrého duchovního, ani nedbají, odkud jim žaludy padají." 2. "Národ tento nezaslouží, aby ctihodné uherské Publicum věnovalo jediný krejcar pro české alumny, ba nedopustiž ani, aby překročili práh jejich škol. Mají peníze, mají universitu ve Vídni (kolej bohosloveckou od r. 1819), dobří Čechové ať jen otevřou svoji peněženku a nevyssávají tak dobrosrdečných Maďarů. Myslím, že náš národ tomu národu již dosti vrátil světla, jež kdysi přijal od Husitů. Aby je i nadále přijímali od Maďarů, je zbytečno, a stali se toho nehodnými. Když dnes se rozhlížím po našich posluchačích a srovnávám je s posluchači před 20-30-40 lety, musím s lítostí v srdci se divit nad velikou změnou a rozdílem tenkráte a teď. Kam se poděla horlivost, víra a láska. A přece konáme svůj svatý úřad mezi nimi s touže věrností, jako kdysi, jsme dokonalejší, než jsme byli v mládí, když jsme mezi ně přišli. Teď rozumím, že Bůh vpravdě mel dobré příčiny, aby tento národ častěji navštívil tvrdými ranami a i svůj zlatý svícen za starých dob zde převrátil."
Ještě pak poznamenává jména současných reformovaných duchovních správců v Čechách a uvádí nejprve 11 starých duchovních maďarské národnosti, dále jména 9 synů duchovních maďarských, a 12 duchovních české národnosti. Při tom uvádí svého zetě Gersona Szalatnaye v Dvakačovicích jako kaplana jeho otce Jana Szalatnaye. O svém pak synu Josefu Véghovi, pastoru v Libiši, dí: "Ten opustí Čechy v květnu nadobro s manželkou a 4 dětmi..." V Knize pamětní v Libiši je o tom bližší zpráva jednak Josefa Végha, jednak Jana Végha. Josef Végh, dosavadní pastor v Libiši, píše:173 "L. P. 1822 stalo se, že já skrze velkou nepořádnost mnohých oudů církevních, mezi nimiž mnozí za celý čas mého zde přebývání tu mou skrovnou mzdu zadrželi a přes 10 let mi ani krejcaru neplatili, a též velikou familijí přemožen jsa, na tom jsem se ustanovil, abych tuto církev opustil a příznivějšího osudu pro sebe a mé dítky v uherské vlasti hledal. Srdečně jest mi líto těch skutečně dobrých a šlechetných oudů, kteříž po všecky časy nejen pořádně platili, ale i jiné mnohonásobné důkazy lásky a upřímnosti ke mně prokazovali." A dále praví: "Již o velký díl svého vlastního jmění přišel jsem, když jsem musel každoročně na mé vyživení přisazovati. Pro tu příčinu dne 17. února 1822 ve jménu Páně dal jsem církvi Libišské výpověď." Dne 21. února dala mu konsistoř propouštěcí dekret. Josef Végh odešel pak do Uher i se svojí manželkou Marií, roz. Dobrovolnou, a čtyřmi dětmi, Žofinkou, Márinkou, Josefem a Klárinkou 11. května 1822. A jeho otec 10. května 1822 k jeho odchodu poznamenává:174 "Co se po tomto přesmutném loučení a odchodu mého syna nejmilejšího Josefa Végha v Libišské církvi zběhlo, pro budoucí památku ještě poznamenati neopominu. Jaká jest vrtkavost a převrácenost srdce lidského..., jak špatnou žeň mívají i duchovní pastýřové ze své nejupřímnější práce..., jak láska ustydla..., příklad toho všeho smutně jsem shledal teď při své bývalé církvi Libišské."
Právě tyto poměry synovy v Libiši mnoho vysvětlují z roztrpčenosti otce Jana Végha. Miloval syna svého velice a proto tak jej bolelo, že syn jeho nenalézá v Libiši a v Čechách vůbec uznání a přijetí, jaké by mu rád přál. A proto i tak hořce píše ve svém maďarském "Dodatku" a v poslední obšírné maďarské poznámce, určené pro maďarské čtenáře v Š. Pataku, proti českým reformovaným sborům.
Proto v maďarském "Dodatku" na konec175 ještě dokládá 9. dubna 1822: "Pokládal jsem za potřebné a za svoji povinnost, abych toto tak vypsal a abych na to upozornil všeobecně ctihodné maďarské reformované Publicum, zvláště pak jeho... direktory a představené obojího stavu." Aby své zprávy ověřil, nejen sám je podepsal, nýbrž dal podepsati i Štěpánu Rimánymu, ref. kazateli ve Vysoké, který "bona fide dosvědčuje, že věci zde popsané vesměs jsou skutečné pravdy".
Végh sám, uzavíraje vše, ještě poznamenává:176 "N. B. Přál bych si, aby tato drobná práce v opisu byla zaslána i reformované koleji v Kološi (Klausenburg v Sedmihradsku), poněvadž české reformované sbory obdržely dary lásky i ze Sedmihradska." Záleželo tedy Véghovi velice na tom, aby vskutku do Čech nadále již nepřicházeli maďarští kazatelé a aby také čeští bohoslovci nadále nebyli přijímáni do tamních škol a nedocházeli tamních dobrodiní. Patrně zahořkl Jan Végh velice ve své duši proti Čechům, totiž proti mladším českým duchovním, kteří stanuli v čele ref. církve, a jmenovitě proti superintendentovi Kubešovi.
Poznámky
151 Végh, Nachricht, str. 157.
152 Végh, Nachricht strana 158 nsl. - Syn Véghův Josef později v stáří r. 1860 to líčí arci v Sarospataki Füzetek 534 již jinak. Tam dí, že "duchovním z českých synů nebyla dávána čest jako nám Maďarům". Ale to vidí Jan Végh již zkrášlené září minulosti.
153 Stal se pak duchovním ve Chvaleticích.
154 G. Loesche, Inneres Leben 70. - Výpisky Tardyho z archivu vrch. círk. rady.
155 Végh, Nachricht 172. (Dodatek.)
156 Végh, Nachricht, Dodatek (Nro 80. Copia). Str. 172 nsl.
157 Végh, Nachricht, Dodatek (Reseriptum ad hoc Circulare), str. 173 nsl.
158 K tomu podotýká Végh na str. 177 pod čarou maďarsky, že Kubeš sám se chlubil před ním, že měl pohodlné studium a že jen z obchodů vínem měl ročně příjem 800 zl.
159 Str. 177 n.
160 Végh, Nachricht, strana 178, poznamenává maďarsky "Z Boží milosti jsem 4. října 1821 (tenkráte asi tuto část psal) v 67 roce."
161 Végh, Nachricht 178.
162 Végh, Nachricht 178 poznamenává k tomu maďarsky: "Vlasy nosí do ježka jako nějací pyšní selští hoši a je neustále čechrá. To je hnusná móda, před každým poctivým člověkem nesnesitelná."
163 Végh, Nachricht 179.
164 Str. 179 n.
165 Str. 180 n. - Modlitby za superintendenta a j., o nichž se Végh dále zmiňuje, nejsou jinak známy.
166 Str. 181.
167 Str. 181 n.
168 G. Loesche, Inneres Leben 219-220. - Výpisky Tardyho z archivu vrch. círk. rady.
170 Bylo to tedy v roce 1822-3.
171 Arci mimo ref. maďarské kazatele.
172 Unausstehlich.
173 Libiš. Kniha pam. 240. - Végh, Kniha zápisků z r. 1781 nsl. 123 píše o rodinných poměrech svého syna, odcházejícího do Uher, a dodává, že se mu v Uhrách narodil ještě Albert 26. květ. 1824. - Josef Végh sám ve svém listě, otištěném v Sarospataki Füzetek 1861, 533 dí, že při odchodu z Libiše kázal na Skut. ap. 2, 25-32. Týž píše tu na str. 532-3, o příčinách svého odchodu z Libiše značně jinak. Vypráví tu, jak byl otec jeho i on ve sboru oblíben a hojně opatřen. Proč tedy odešel? "prolium aptius educandorum, feliciusque procurandorum causa". Patrně působily obě příčiny: Odešel i pro nedostatek výživy i v zájmu dětí.
174 Libiš Kniha pam 253.
175 Végh, Nachricht 185 (Dodatek).
176 Végh, Nachricht 186 (Dodatek). - Opis, o němž se tu Végh zmiňuje, asi přiložil k exempláři, poslanému do Š. Potoku pro kolej v Kološi.
zpět na obsah 
Další: XI. V Nebuželích poslední leta 1826-1830