XI. V Nebuželích poslední leta 1826-1830

A hořkost ta nepominula, naopak dalšími událostmi byla ještě ztrpčována. Bylo sice potěšitelné pro Végha, že nejmladší dcera jeho Rachel se provdala za ref. duch. správce do Uher 26. května 1823. Ale Végh zůstal nadále zcela sám. Zato zeť jeho Gerson Szalatnay dostal se z Dvakačovic do Lysé. Tu pak znova docházelo k napětí a sporům starého pastora Végha s mladým superintendentem Kubešem, o nichž bude hned řeč. A někdy asi při té příležitosti došlo k tomu, že pastor Végh veřejně se cítil nucena, aby zdůraznil své šlechtictví. To vedlo k tomu, že krajský úřad se ho dotázal 18. července, praes. 14. září 1826 č. 5743, jak to vlastně s jeho šlechtictvím je, a vyzval Végha, aby se o tom vyjádřil. Végh odpovídá¹⁷⁷ kraj. úřadu přípisem z 16. září 1826. Předkládá svůj attest či pas, vydaný mu r. 1783 zemplinským komitátem, v němž je výslovně jmenován "nobilis" (šlechticem), a přikládá další vysvědčení v tom směru. Podotýká, že šlechtický diplom byl propůjčen jeho rodině v r. 1657 císařem Ferdinandem III. jeho předku Michalovi Véghovi. Šlechtický erb je zdoben dvěma lvy. Nad přilbou je totiž lev s taseným mečem a ve štítě je lev, an drží korunu. Originální diplom převzal před rokem v květnu jeho syn Josef Végh, dřívější farář v Libiši, a odvezl do Uher, kde je kazatelem v Berkeszi, v komitátu Szabolczkém na panství barona Abr. z Way, který jej jako přítel ze studií z Libiše povolal. Jos. Végh sám v Čechách "diplomu toho nepotřebuje, protože v této zemi uherské šlechtictví platí méně než nic. To jest příčinou, proč" nemůže nyní diplom ten předložit. Ale odkazuje na kat. děkana v Nebuželích, který jej viděl, dále na seniora Rimányho, svého zetě Ger. Szalatnaye, kazatele v Lysé (od r. 1824), učitele, rychtáře a na členy sboru. Na otázku, proč dosud svůj charakter zatajoval a neužíval ho veřejně, odpovídá: "1. Nechtěl se jím chlubiti. 2. Vidí cenu člověka ne v titulu, "ne v začazených obrazích předků", 3. pokládá také za bezúčelné a marnivé, aby zde v Čechách chudý evanj. venkovský kazatel ukazoval svůj pravý rodný charakter. Proto také resignoval na úřad seniora podle slov, qui bene latuit, bene vixit (kdo žije v ústraní, žije dobře). Ale okolnost jedna, o níž se nechce zde zmiňovat, pohnula jej, že konečně musil světu ukázati, kdo je - po příkladě velkého apoštola Pavla, který se nikdy nechlubil svým vznešeným rodným charakterem, až nastala nutnost, a tu se přiznal a veřejně prohlásil, že je rozeným patriciem.

Nutnost, která Végha pohnula ke zdůraznění šlechtictví, souvisela patrně s tehdejším napětím mezi stařičkým pastorem Véghem a mladým superintendentem Kubešem.

O napětí tom svědčí zpráva¹⁷⁸ superintendenta Kubeše konsistoři v roce 1826. Kubeš si totiž stěžuje konsistoři, že pastor Végh při poslední visitaci v Nebuželích dne 30. srpna 1826 k superintendentu Kubešovi se choval krajně neskromně. Ani nedovolil superintendentovi, aby při zcela mechanické katechisaci kladl mládeži otázky a odepřel mu odvésti visitační kázání. Projednávání této stížnosti se vleklo přes celý rok 1827 a i déle. Obviněný Végh se hájil¹⁷⁹ ve své obraně z 20. prosince 1827, předložené konsistoři sup. Kubešem 18. února 1828: Végh myslil, že literární práce, jež měl tehdy, jsou důležitější, než odevzdati kázání superintendentovi a že je času dost odvésti příspěvky superintedenční do jeho nenasytného pytle. Také sám byl nemocen. O visitaci dí, že prý superintendent osvědčil se při visitaci té vášnivým komandantem, že prý bil pěstí do kazatelny a káral řeč pastorovu, že nemá kázati pohádky. Végh prý se nevzpíral katechisaci. Superintendent však chtěl ukázati svoji učenost a děti uvésti ve zmatek. Visitačního kázání nebylo prý od něho žádáno; zaslouží,¹⁸⁰ aby bylo tištěno a nikoliv, aby bylo pochováno v archivu superintendenčním. Aby však vyhověl nařízení, je hotov Végh, dopřeje-li mu Bůh života a zdraví, kázání to opsati a zaslati sup. Kubešovi, který i sám může ho užíti, ježto byl (Kubeš) od kouřimského krajského úřadu poukázán, aby po příkladu Libišského,¹⁸¹ nyní Nebuželského pastora, postupoval ve svých kázáních. Z udání superintendentova jest prý mu však jasno, že superintendent chce jej povaliti (stürzen). Nenávidí jej (Végha), jemuž tisícové křesťanských duší žehnají a i jeho popelu žehnati budou. Snaží se jej obviniti z nedostatku subordinace. Než nemá k tomu důkazů. Přál by mu (Véghovi) věčnou blaženost (Seeligkeit), jemuž Prozřetelnost darovává dny i léta i zdraví, přiměřené jeho stáří. Sup. Kubeš je vrchní hlavou! Nikdo rozumný mu neodpírá povinnou úctu, naprostou poslušnost, ale nemá zapomínat, že podřízení nejsou tvorové bez citu, nýbrž jsou jeho spolubratry a spolupracovníky v říši Ježíšově. Ano podle výroku Ježíšova: kdo by chtěl mezi vámi býti největší, budiž služebník všech! Pan superintendent by měl míti více úcty a pozornosti k těm, kteří jsou pěstiteli a zakladateli náboženství (v Čechách); kteří, než on byl ještě na světě, pracovali na vinici Páně a kteří byli a jsou prvními apoštoly českého protestantského národa; a (měl by býti) vděčnější k těm, skrze něž dospěl z nejnižší třídy lidstva k své vysoké hodnosti.

Nakonec podotýká, že není třeba jeho služné zabavovat, ježto je s to, aby vyplatil těch pár zlatých. Však každému rád dává, co je spravedlivo. - Patrně hrozila konsistoř zabavením jeho služného, neodvede-li úředně na něm požadovaný obnos, příspěvek sboru na služné superintendovo 28 zl. 36 kr.

Svoji obranu pak uzavírá ještě tímto rozkladem: Stojí na konci své životní dráhy. Ale srdečně mu jde o náboženství a o poměry "milého českého protestantského lidu, mezi nímž sešedivěl". Proto upozorňuje: 1. Duchovní vrchní hlava české protestantské diecése je zároveň pastorem. Bylo by slušno a nutno, aby i jeho sbor byl příslušným seniorem nebo jinými nejstaršími k tomu deputovanými kazateli visitován. Jsouť ve Kšelském sboru, jak lze slyšet, nepořádky. 2. Bylo by žádoucno, aby superintendenti, ne-li každoročně, aspoň několikráte za svého života vydávali pastýřské listy k povzbuzení u víře. Chudý protestantský lid nese těžká břemena. Katol. duchovním odvádí desátky a štólu, vydržuje své duchovní, učitele i budovy. Náboženství ho stojí vskutku mnoho! Měl by býti nábožensky posilován. 3. Každý kandidát či pastor měl by na svém místě vytrvat aspoň 3 leta a přebíhání ze sboru do sboru by mělo býti zamezeno. Příběh v Kšelích a Močovicích byl skandální. 4. Visitace superintendentovy by měly se konati řídčeji než ve 2 letech. V Nebuželích 10 sbírek nedělních nestačí na úhradu jedné visitace.

Jsou to hořká slova stařičkého pracovníka. Kubeš předkládaje obranu tu konsistoři 18. února 1828, podotýká, že co se literární práce týče, již superintendent psal konsistoři o novém, nepořádném vydávání Heidelberského katechismu. (Bude zde dále o tom zmínka.) O nemoci Véghově senior Rimány nic se nezmiňoval. Ostatní výtky Véghovy Kubeš odmítá jako pomluvy. O kázání Véghovo žádal úředně, ale nedostal ho. Odpírá tomu, aby jeho sbor byl od nižšího úřadu visitován. Nepořádku tu není. Navrhuje, aby Véghovi byla dána důtka. Konsistoř¹⁸² Véghovi zaslala 3. března 1828 podrobné a vážné napomenutí, načež Végh kázání ono předložil s prosbou o prominutí dne 2. května. Že však bylo kázání předloženo česky, superintendent mu je vrátil, aby je předložil německy. Učinil tak a dne 6. června Kubeš je předkládá konsistoři.

Nelze arci nevidět, že na těchto poměrech tak trpkých nebyli vinni jen jiní, nýbrž také mysl samého Végha, která zvláště v stáří projevuje se nemálo drsně a útočně a dráždivě. To se jevilo i v jeho poměru k tehdejšímu učiteli v Nebuželích Františku Novotnému,^182a který však také nebyl bez viny, když popíjel v hostinci do půlnoci a pěstoval pohoršlivé společenské styky, co manželka jeho přestoupila ke katolictví. Pastor Végh pohnul staršovstvo, že mu dalo výpověď, ale než výpověď ta byla úřady státními potvrzena, již v modlitebně na počátku školního roku ohlašoval, že mnoho nezáleží na tom, budou-li děti choditi ještě do školy či nikoli, když učitel má odejíti. Poměry byly tak napjaté, že došlo k projednání sporu i u kraj. úřadu v Boleslavi i u konsistoře ve Vídni. Gubernium pak prohlásilo, že pastor obviňoval učitele z provinění, jež v té míře zjištěna nebyla. Pastor sám, který již častěji byl zemským úřadem pokárán, zasloužil by, aby pro vysokomyslné sebevědomí, nesnášelivost a svémocné jednání byl beze všeho zbaven své služby. Ale upouští se od toho trestu pro jeho stáří a jako poslední pokus, zda přece by se nedal pohnouti k rozumnému chování. Krajský úřad mu to má vytknouti a varovati jej jménem gubernia s pohrůžkou, mělo-li by se cos takového znova přihodit, zakusí přísnost zákonů a bude přenechán svému osudu. Gubernium uznává i vinu učitele Novotného. Neschvaluje sice jeho propuštění, ale kraj. úřad má jej přísně pokárat a varovat před pohoršlivým a podezřelým chováním. Konsistoř Véghovi pak 6. dubna 1828 vytkla písemně, že podněcoval sbor proti učiteli, a kárala jej co nejpřísněji pro neskromné, nezdvořilé a nesnášelivé chování. Ježto pastor Végh "při každé příležitosti si dovoluje nové nepřístojnosti, musí prý býti se vší přísností udržován v náležitých mezích. I ukládá superintendentu Kubešovi, aby si vyžádal v té věci i pomoci politického úřadu.

Než spory trvaly dále. Dne 29. října 1828 konsistoř znovu prostřednictvím superint. Kubeše vytýká Véghovi v jeho poměru k učiteli Novotnému jeho vysokomyslné sebevědomí, nesnášelivost a svémocný postup, varuje jej, aby pomyslil, jaká budoucnost jej čeká na stará kolena, kdyby měl v tom setrvat. U konsistoře nenajde v té věci opory. Spolu však dává pokárat i učitele Novotného pro jeho nepoddajné chování k pastoru Véghovi a vybízí jej, by se choval tak, aby se mu nic nemohlo vytknouti. A tak zůstal Fr. Novotný dále učitelem v Nebuželích - až do r. 1856. Zdá se, že napjatý poměr trval.

Za tak napjatých poměrů Végh pracoval dle svých sil na vinici Páně, ač již dovršil 73. rok svého věku. V roce 1827 pracuje ještě i literárně, překládaje z maďarštiny do češtiny dílo, o němž byla již v r. 1808 zmínka, "Hřbitov a přemyšlování",¹⁸³ sepsané Angličanem Herveyem a přeložené Péczelym do maďarštiny. Zůstalo však netištěno - snad pro tehdejší svízelné poměry Véghovy.

Jeho spory s konsistoří a superintendentem Kubešem nebraly konce. V roce 1829 ocital se Végh v novém napětí, a sice tentokráte pro hřbitovní pobožnosti.¹⁸⁴ V některých totiž českých sborech ujal se od počátku tolerance zvyk, že evanj. pastoři při pohřbu konali t. z. "valedikce", totiž loučení s mrtvým. Zvyk ten přenesli do Čech pastoři z Uher, kde duchovní správce konal v kostele kázání, u hrobu však učitelé, obyčejně bývalí studenti vysokoškolští, říkali veršovaný proslov, v němž zesnulý s nářkem se loučí s pozůstalými. Pastor Karel Nagy, tehdy v Libštátě (1827-1830), psal o tom takto: "Ježto první pastoři v těchto zemích ponejvíce byli ze studentů, kteří buď již byli učiteli, anebo měli se jimi státi, a až na několik ctihodných mužů měli literárně i morálně málo co vzácného a bylo při nich málo vzdělání i vkusu - převzali z Uher tento zvyk, a co v Uhrách kazatelé pokládají za nedůstojno pro ně a co tam jen učitel dává lidu k lepšímu jako věc vedlejší, to uvádějí zde na kazatelnu." Tak pastor po pohřebním kázání konal loučení, při němž kazatel jménem zesnulého loučil se obšírně a s nářkem postupně se všemi členy rodiny a příbuznými i známými všem děkuje a blahopřeje. Bylo při tom mnoho slz a mnoho lichocení a lid si na to navykl, že v tom viděl hlavní věc. Pastor Nagy v Libštátě chtěl zvyk ten odstranit, ale sbor na zvyku tom trval, ač kazatel hořce to nesl. Zato v Nebuželích pastor Végh byl rozhodně pro podržení tohoto zvyku. Psalť superintendentuře, když konsistoř chtěla zvyk ten odstranit: "Prostý lid velice si váží tohoto zvyku, ba více než kázání. Zkušenost učí, že pohřební kázání bylo by bez takové útěšné řeči suché. Zato dojemná řeč kazatelova, přání a žehnání jménem zesnulého vzbuzuje slzy a hlasitý pláč a jest vždy vzdělavatelné a poutavé pro všechny posluchače." Však prý "každá novota v našich nově zřízených reformovaných českých sborech je škodlivá a pohoršlivá". "Rehabeam minul se cílem, když zamítl radu starých." Superintendent Kubeš, pohněván, učinil o tom oznámení konsistoři, urážeje se zvláště pro zmínku o Rehabeamovi (1. Král. 12) a vytýkaje Véghovi tvrdošíjnost a nedostatek subordinace. Konsistoř zaujala ostré stanovisko proti Véghovi. Dne 29. března 1829 odměřeně dopsala,¹⁸⁵ aby do 8 dnů o valedikci podal věcně a s pominutím všech nevčasných, domýšlivých a neslušných poznámek, ježto by jinak proti Véghovi, jenž dávno zasloužil, aby byl pro neskromnost a insubordinaci removován (úřadu zbaven), musilo býti neúprosně a nejpřísněji zakročeno. Než Végh odpověděl 4. dubna 1829 nebojácně: Líčí způsob pohřbu v Nebuželích, kde ono loučení děje se všeobecně a vzdělavatelně. Neví prý, jak lze jeho rozklad, aby se in ritualibus (v obřadech) nic neměnilo, vykládati za insubordinaci, když se přece nic určitého nenařídilo. Nikdo nemůže mu dokázati insubordinaci. Co se pak týče jeho odstranění z úřadu, jež prý dávno zasloužil, upozorňuje v nejhlubší úctě, že k takové amoci starého duch. správce je třeba velmi důležitých důvodů, vyšetřování a svědků. Na pouhé žaloby a pomluvy svých nepřátel nemůže býti odsouzen. Beztoho předloží v nejbližších dnech podrobný ospravedlňovací spis i s doklady proti všelikým obviněním.

Odpověď ta působila. Konsistoř ponechává ji bez další výtky. Ale 23. března 1830 vydává dekret, kterým nařizuje,¹⁸⁶ aby "valedikce" byly po sborech ponenáhlu odstraňovány, ježto sice vedou k chvilkovému dojetí, ale vadí skutečnému duchovnímu vzdělání.

Jan Végh pak zatím pokračuje v literární práci. R. 1828, již 73letý, vydává k školní potřebě knížku, která mu měla způsobiti mnoho hořkostí, totiž "Křesťanský malý Katechysmus Heydelberský¹⁸⁷ pro Školy a pro Mládež Církví Evanjelických Českých Helvetského Vyznání přehlédnutý a malou jakousi změnou, než první vydání bylo, a skrz nedostatek exemplářů nákladem svým poznovu vydaný od Jana Vegh, duchovního Pastýře Církve Nebuželské Helv. Vyznání. S povolením cís. kr. censury. V Praze 1828. Vytištěný v Sommerovské v knihtiskárně v klášteře sv. Anny Nře 948". (16° 78 str.) Katechismus tento má celkem 154 otázek.

Jde o to, co míní Végh slovy "první vydání". Patrně chce Végh říci, že r. 1828 vydal svůj katechismus na základě dřívějšího českého vydání, jež někdy před tím obstaral buď Végh sám či někdo jiný. Ale které to bylo vydání?¹⁸⁸ Podařilo se mi srovnáním zjistiti, že tím prvním vydáním je míněna knížka, o které byla již výše zmínka k r. 1784, 1799 a 1806-7: "Křestianské víry hlavních článků gruntové,¹⁸⁹ kteréžto z Heudelberskeho katechysmusu podle Helvétské Konfessý v krátké otázky a odpovědi jsou sebrané a prve pro vzdělání maličkých v cýrkvi reformitské v řeči belganské vydaný, potom na uherský jazyk obrácený, nyní pak z uherského vydání pro dítky cýrkvi Helvetské konfessý v Čechách znovu zrozené prácý jednoho kazatele slova Božího na českou řeč přeložený a vydaný.¹⁹⁰ S povolením J. M. Cýs. cenzury. Léta Páně 1784". Bez udání jména vydavatelova i místa tisku. Není to původní¹⁹¹ Heidelberský katechismus, ale zachovává učení i rozdělení Heidelberského katechismu. Čítá 139 otázek. Snad že na toto vydání se vztahují slova Véghova v jeho provolání z r. 1799, kterým doporoučel své Modlitby a malý Heidelberský katechismus před tím vydaný, anebo šlo o nějaké vydání pozdější před r. 1799, jinak neznámé od neznámého vydavatele. R. 1806 bylo zakročeno¹⁹² o svolení k novému jeho vydání. G. Loesche dí, že "zhuštěné otázky a odpovědi činily jej namnoze nesrozumitelným a nebyl více vydáván (1806)". Než věci se měly jinak. Jeho dalšímu vydání vadila otázka 110.: "Co držíš o mši? Že jest zapření jediné oběti Ježíše Krista." Patrně na pokyn konsistoře byla otázka ta vynechána a katechismus ten byl r. 1806 vydán s týmž titulem¹⁹³ i obsahem až na vynechanou otázku a na to,¹⁹⁴ že v poslední otázce 138. jsou přidány verše Řím. 16, 25-27. Obsahuje tudíž 138 otázek. Byl vytištěn v Praze u Františka Jana Scholla.

Týž katechismus však o 138 otázkách (bez přídavku Řím. 16, 25-27) byl vydán i r. 1807 s titulem: "Křesťanské víry^194a hlavních článků Gruntové, kteréžto z Heydelberského Katechysmusu podle Helvetské Konfessy v krátké otázky a odpovědi jsou sebrání a nejprvé pro vzdělání Maličkých v Církvi Reformatské, v řeči Belgmátské vydaní, potom na uherský jazyk obrácení, nyní pak z uherského vydání pro dítky Cyrkve dle Helvetské Konfessy v Čechách znovuzrozené, prácy jednoho kazatele slova Božího, na Českou řeč přeložení a vydaní. S povolením cýs. král. Cenzury. Na Horách Kutných vytištění a k dostání u Františka Vincencya Korce 1807." 16°. 50 str. a s modlitbami na str. 51-70.

Podle těchto vydání, která však k tisku upravil a vydal asi někdo jiný než Végh - aspoň Végh nikdy se k nim nehlásí - obstaral Jan Végh r. 1828 nové, tedy vlastně třetí vydání, ale s rozhojněným počtem otázek na 154,¹⁹⁵ jehož titul byl již výše uveden.

Než toto vydání z r. 1828 narazilo¹⁹⁶ velice u samých reformovaných vyšších církevních úřadů a jmenovitě u superintendenta Kubeše. Odpor ten vzbudila předmluva a otázky, které Végh připojil jako úvod na str. 2.-8., pokládaje za nutné reagovati na to, že mnozí římští katolíci nepokládali reformované za křesťany. Předmluva ta (Zpráva o tom katechismu) i úvodní otázky jsou se stanoviska reformovaného naprosto nezávadné a naopak svědčí o konfesijní horlivosti. Superintendent Kubeš¹⁹⁷ však, podávaje r. 1828 o katechismu tom zprávu konsistoři, upozorňoval, že Végh vydal katechismus ten znovu o své vůli a opatřil jej dodatky, plnými nesprávností a nesrozumitelností.

Konsistoř¹⁹⁸ H. v. proto pokárala Végha a 20. února mu nařídila, aby všechny exempláře toho spisu odvedl konsistoři. Než Végh se tomu vzpíral. Ve svém rozkladě pokládal výnos ten za tvrdý, zvláště když mu zákaz samostatného jednání připadal cizí. Odvolává se na to, že arcibiskupská konsistoř v Praze dala mu svolení k tisku.

Konsistoř upustila sice od odvedení exemplářů a nebyla proti zavedení knihy k vyučování, ale 9. března 1828 uložila Véghovi, aby potlačil naprosto nevhodné a nesprávné dodatky, anebo aby spis úplně přepracoval.

Végh znovu však namítal, že by vytržením listů anebo škrtnutím závadných míst inkoustem a novým tiskem titulního listu bylo krásné dílo zkaženo. Veškera cena dodatků přišla by nazmar. Nemůže pak sám jediné slovo odstranit neb změnit. To mu zakazuje svědomí, čest a obecné blaho.

Konsistoř odpověděla tím, že požádala gubernium, aby knihy ty zabavilo. Gubernium pak 16. srpna 1828 nařídilo zabavení celého nákladu, dokud nařízení konsistoře nebude vyhověno.

Ale došlo k tomu,¹⁹⁹ že Szalatnay - asi zeť Véghův - nařízené změny v katechismu Véghově provedl (1829). Konsistoři²⁰⁰ nedostačovaly provedené změny a 9. července 1829 vyslovila se o nich nepříznivě. Než již pak superintendent Kubeš sám žádal konsistoř o uvedení knihy té k vyučování. Současně předložil superintendent konsistoři nový titulní list, oznamuje, že mu krajský úřad odevzdal starou konfiskovanou předmluvu a úvod v 843 exemplárech. A tu již došlo r. 1830 po smrti Véghově k novému vydání tohoto katechismu.

Katechismus sám totiž (str. 9-79) zůstal v novém vydání²⁰¹ docela nezměněn, i "Omylové" na konci jsou zcela neporušeni. Jen začátek, totiž titulní list s předmluvou a úvodními otázkami, tedy str. 1-8, totiž vše to, co Végh sám připojil, bylo odstraněno a na místo toho vpředu byl připojen nový titulní list. Nový titul pak zní: "Křesťanské víry hlavních článků gruntové,²⁰² neb malý katechysmus Heidelberský pro mládež církví evanjelických českých Helvetského vyznání poznovu vydaný. V Praze 1830. Vytištěný v Sommerovské knihtiskárně v klášteře sv. Anny v Nře 948." A na druhé straně titulního listu je otištěno toto: "Summovní obsažení gruntovných artikulův víry k užitku malých dítek. Díl první o bídě a zkaženosti lidské. - List tento jest na místě stránky od 1 až do 9." Pak následuje katechismus sám tak, jak byl otištěn r. 1828, a sice hned stránkou 9. Má ovšem též 154 otázek, zcela shodných s otázkami z r. 1828.

Z tohoto vydání katechismu z r. 1830 a z potlačení vydání Véghova z r. 1828, což vše bylo pro Végha spojeno s velikým rozčilováním a i hmotnou značnou ztrátou,²⁰³ je zvláště patrno, že Véghovi se dálo se strany superintendentovy i konsistoře veliké bezpráví a příkoří. Jeť předmluva i úvod katechismu z r. 1828 takového rázu, že nelze pochopiti, že mohl reformovaný dozorčí úřad Véghovi vytýkat nesprávnost a nesrozumitelnost.²⁰⁴ A vytýkal-li mu to přece, pak tak nečinil z důvodů věcných, nýbrž zřejmě jiných, a ponejvíce osobních. Na Végha takový postup musil působiti tím trpčeji, že již stářím chřadl a síly jeho byly vyčerpány.

Ještě v roce 1829 připravoval si doklady k nějaké obraně, asi pro konsistoř. Připravil si²⁰⁵ opis zmíněné již zprávy, uveřejněné r. 1808 v Neue Annalen der Literatur, a dal si obsah potvrditi úřady. Týkalo se to jeho věrné duchovenské práce, snášenlivosti náboženské a jeho kazat. práce ve vojsku. Ředitel panství Rohanského v Řepíně u Mělníka potvrzuje 17. února 1829, že se opis shoduje s originálem a obsah spočívá na pravdě. Katolický děkan v Nebuželích Kar. Schultz potvrzuje 28. února 1829, že Jan Végh, ctihodný pastor v Nebuželích, žije v míru a pokoji mezi námi. Jej již věkem obtíženého a mnohými zásluhami mezi souvěrci slavného provází děkan s úctou a přízní. Děkanovo prohlášení potvrzuje i rád a ochotně Vojtěch Zumann, biskupský vikář pro Mělník v Chorušicích. Plukovník pak svob. pán z Taxisu 22. března 1829 prohlašuje, že s radostí potvrzuje panu pastorovi Véghovi, že při různých škadronách mužstvu Helv. vyznání vždy konal duchovenské funkce s velikou péčí a že i jeho ostatní chování ospravedlňuje všeobecnou úctu, jíž v pluku požívá, a proto je všeho doporučení hoden. Není známo, zda Végh tohoto doporučení užil a k čemu, ale patrně jednalo se o obranu.

Než obrana jeho se dokonávala již tím, že se končilo životní jeho dílo. Dne 5. července 1829 poslední vůlí ustanovil dědicem zetě Ger. Szalatnaye a jeho choť Kristinu. Ostatní dítky byly již dříve vybyty. Dne 1. února 1830 zemřel Végh v Nebuželích ve svém 75. roce na vodnatelnost a byl 5. února 1830 pochován²⁰⁶ za účasti br. pastorů Štěpána Šoltésze z Velenic, Štěpána Rimányho z Vysoké, Pavla Španiela ze Vtelna a Jana Szalatnaye z Moravče. Na jeho náhrobek dán byl nápis: "Alfa i Omega. Blahoslavené paměti dvojíctihodný muž Ján Végh, rozený Uher, nejprvnější²⁰⁷ duchovní pastýř a kazatel slova Božího H. V. v Čechách, pracoval na vinici Páně 47 let. Připojen zde k svatým prachům své manželky nejmilejší dne 4. února 1830."

Zajímá, že Végh nakonec dospěl přece k jakémus smířlivému postoji k svým odpůrcům. Na konci knihy svých zápisků píše maďarsky o svých překonaných již potížích: Měl hodně starostí se svými dětmi v Čechách. Mnoho vytrpěl od papeženců. Ale to vše by snášel snáze, než co musil snášeti od některých svých spolubratří a posluchačů. Ale Bůh ho neopustil a vždy mu dal potěšení, když se domníval, že je sám a opuštěn. I dodává: "Noli, Summe Deus, noli vindictam sumere sceleribus eorum debitam, Tuus, Christe, sanguis eluat hanc nequitiam" (Svrchovaný Bože, neračiž konati zaslouženou pomstu nad jejich zločiny, krev Tvá, Kriste, nechť smyje tuto nepravost). Jestliže pak v těchto slovech zaznívá přece hořkost nad zažitými trpkostmi, jeho syn Josef ve svém stáří v listu z r. 1860/1, otištěném v Šáryšsko Potockých sešitech, vzpomíná Čech a práce v Čechách již jen s jasnou myslí a s radostnými vzpomínkami.

Végh zůstavil veliké dílo církevní jako jeden z předních dělníků na Boží roli při zakládání obnovené evanj. církve české, dílo celého svého života, v němž žije dále svým duchovním životem. A žije ve své rodině, ve svých dětech, vnucích, pravnucích, kteří v jeho duchu pokračují v jeho díle na české vinici. Žije i ve svých spisech, z nichž čerpají a čerpati budou i nadále potomci povzbuzení a sílu k věrné práci ve službě Páně.

Poznámky

177 Listina ta v opisu Véghově je v rukou konsen. Viktora Szalatnaye v Kut. Hoře. - Pokud jde o zdůrazňování šlechtictví, vidí to jeho syn Josef v Sarospataki Füzetek 1861, str. 534, arci již po mnoha letech jinak. Dí, že jej nazývali obecně a patrně s úctou "Ein ungarischer Edelmann".

178 Loesche, Inncres Leben 220.

179 O obhajobě té se zmiňuje Loesche, Inneres Leben 220 jen stručně. Jest to zřejmě týž akt, jehož koncept z 20. prosince 1827 se uchoval z valné části v majetku konseniora Vik. Szalatnaye. - Podrobný výpisek z ní uvádí Tardy ve svých Výpiscích.

180 Touto větou končí zpráva Loeschova a počíná uchovaná část konceptu v orig.

181 Pokyn kraj. úřadu se stal patrně v dřívějších letech (1811), dokud byl Végh pastorem v Libiši (1811), anebo se teprve ujal práce v Nebuželích, - když tedy Kubeš byl na počátku své kazatelské činnosti (1811).

182 Loesche, Inneres Leben 220. - Výtah Tardyho z archivu vrch. círk. rady.

182a Seniorátní archiv pražský, svazek listin z r. 1828.

183 Památka r. 1863, 253. Dílko to zůstalo v rukopisu v pozůstalosti a uchovalo se v rodině jeho zetě Gersona Szalatnaye. Nyní však je zatím nezvěstno. - Srv. Výpisky Heřm. Tardyho. Dílo to bylo Véghem zůstaveno ve 2 dílech.

184 Loesche, Inneres Leben 145-146.

185 Archiv seniorátu pražského, svazek z r. 1829.

186 Archiv sen. praž., svazek z r. 1830.

187 Univ. knih. 54. E. 283.

188 R. 1783 vyšel v Brně "Heidelberský katechysmus aneb učení pravého náboženství křesť. v otázky a odpovědi uvedené." 12° 71 str. Vydání to obstaral Mich. Blažek (Památka 1863, 255). Také sup. Jiří Fazekas vydal r. 1808 v Praze "Křesťanský katechismus..., v kterémž jest heidelberský... sumovně obsažený" Ale oba se liší od katechismu z r. 1828 celým svým rázem.

189 Mus. 69 H 320, 68 H 281, 68 H 378.

190 Srv. Jungmann, Hist. VI. 1755 a 1844 a Památka 1863, 255. Jungmann i Památka uvádějí titul každý poněkud jinak, Památka podle vydání kutnohorského z r. 1784 (a 1807), Jungmann však odchylně, ač se téhož vydání z r. 1784 dovolává.

191 Památka 1863, 255.

192 Loesche, Inneres Leben 330.

193 Mus. 69. H. 252.

194 V 18. ot. je chyba tisku: Žalm 48, 8. 9. má býti Žalm 49, 8. 9. jako ve vydání prvém. - Chyba ta ve vydání z r. 1807 není.

194a Katechismus ten je v knihovně Synod. výboru v Praze (dar konseniora Jos. Nešpora v Chrudimi). Texty z r. 1806 a 1807 se poněkud od sebe liší na některých místech, ale mají podkladem týž text.

195 Podle Jungmanna, Hist. VI. 1775, 1841, dočkal se spis ten z r. 1784 nového vydání r. 1828 a 1830, a sice podle Památky 1863, 253 r. 1830 se 154 otázkami, tedy s právě tolika, co jich má vydání Véghovo z r. 1828. Již to ukazuje na souvislost vydání z r. 1784 a 1828 a 1830.

196 G. Loesche, Von der Duldung zur Gleichberechtigung 454-455 (O. K. R., HC. 1828 No 84. 90. 180).

197 G. Loesche, Inneres Leben 331.

198 G. Loesche, Von der Duldung 454-5. - Srv. Výpisky Tardyho z archivu vrch. círk. rady.

199 Loesche, Inneres Leben 331.

200 Archiv sen. praž., svazek z r. 1829.

201 Univ. knih. 54. E. 282.

202 Tento nový titul je týž (v prvých pěti slovech), jako je titul knížky z r. 1784, o níž výše pozn. 190. I to ukazuje na to, že r. 1784, 1828 a 1830 jde o různá vydání téhož spisu.

203 Végh žádal proto v červnu 1829 o podporu z Wülknitzovy nadace a senior Rimány z důvodu toho žádost doporučil. Arch. sen. pražského, svazek z r. 1829.

204 Kubeš sám vydal r. 1848 a pak 1857 svůj vlastní "Katechysmus křesťanský pro mládež evanjelickou". V Předmluvě z r. 1848 poukazuje na to, že "již v roku 1811, když jsem úřad evanjelického kazatele konati začal, jsem se ohlédal po katechysmusu času a věku dětinskému přiměřeném, a nenalezna žádný takový", sám jej sepsal a vydává. V katechismu tom mluví obšírně o člověku a jeho určení k blaženosti, o náboženství jakožto prostředku k blaženosti, po poznání Boha, o vlastnostech božích, o Písmu, o mesiáši neb Kristu, o církvi, o rozdílech mezi kat. církví a ev., o pravidlech života a víry, o povinnostech křesťanů, o křesť. svátcích. Obsahově i formálně, i co se týče správnosti řeči, je Kubešův katechismus daleko méně cenný, než Véghův.

205 Végh poznamenal doklady ty na půlarchu, vloženém do jeho Knihy zápisků z r. 1781 nsl. Zmíněné jím Annales literaturae, Viennae 1808, jsou Neue Annalen der Literatur.

206 O poslední vůli M. Klapuš, Jan Wégh (Českobr. kalendář 1930, 134). Zápis matriční v úmrtní knize v Nebuželích dí, že byl pochován dne 3. února, jiné zprávy píší o 4. únoru. Srv. Almanach 1881 25, jakož i poznámku na Szalatnayově ex. Poslední řeči Jos. Végha.

207 Byl z nejprvnějších.

zpět na obsah Další: Závěr