|
- Hrejsa | - Jan Végh | - |
Od smrti Véghovy uplynulo 100 let. Na tehdejší poměry hledíme jako vzdálení pozorovatelé, ale i jako ti, kteří celým srdcem znovu prožívají tehdejší události, kdy kladeny byly znovu základy k české ev. církvi. Tehdejší spory i prudkost a zahořklost Véghovu v posledních letech jeho života posuzujeme klidněji a kritičtěji, vidouce světlo i stíny tu i tam. Ale cítíme, že Végh zasluhoval, aby se s ním jednalo bratrštěji a uznaleji a aby zvláště mladší pracovníci hleděli naň s větší úctou, než se dálo, i když Végh sám jim to svojí povahou neusnadňoval. Přes to cítíme s ním, s jeho bolestí, vzpomínajíce čestně jeho díla. Osobnost Véghova, zračící se v jeho mladistvé obětavosti, rozhodnosti, houževnatosti v díle jeho na Boží roli po celý jeho život v našem národě, stojí před naší duší v čistotě a velikosti. Zasluhuje, abychom ho vždy znova vzpomínali s uznáním a o oheň jeho náboženské vroucnosti rozžehovali i své srdce. Pěkně a správně o něm praví jeho vnuk Justus Szalatnay ve svých Pamětech: "Heslem Jana Végha bylo "prompte et sincere in opere Domini" (ochotně a upřímně v díle Páně). Dle toho se také věrně řídil, takže jméno jeho se na českém ref. Sionu dosud v požehnané památce udržuje a bohdá i dále udržovati bude".
Vzpomínajíce Végha, zamýšlíme se i nad počátky naší toleranční církve. Byly to skrovné počátky nového života a církev naše byla vpravdě hlavní vychvácenou z ohně. Byl v ní život, Boží život, ale život ten se rozvíjel uprostřed mnohých nedostatků. Ale přece jen vzmáhal se a rostl. A roste dosud. Dosud jsou tu nedostatky. Ale Boží život přece jen žije a roste. Co je z Boha, nezahyne, ale musí růst, přese všechny nedostatky musí žít a růst.