|
- Hrejsa | - Jan Végh | - |
Život a činnost Jana Végha nás uvádí do doby toleranční, kdy po dobách pobělohorské protireformace, když evanjelium v našich zemích bylo docela potlačeno, opět nadcházela doba ne sice svobody, ale aspoň snášelivosti. Ale než došlo k toleranci, již probouzela se touha po ní. "Předkové naši v Pánu zesnulí" - tak vypravuje6 neznámý autor prvých záznamů v libišské Knize Pamětní - "často nám o tom předpovídali, že přijde svoboda slova Božího. Oni toho žádali, my pak žádosti jich naplnění spatřili jsme." Po postupném ulevení došlo 13. října 1781 k vydání tolerančního patentu, kterým císař Josef II. dovolil, aby tajní evanjelíci směli se veřejně přihlásiti k evanjelické církvi, a sice k vyznání Aug. neb Helv., tolerovaným v říši. Patent ten nebyl arci všude hned vyhlášen. Na panství Obřístevském7 a okolních až "při začátku toho roku" 1782. A tu již hned druhého dne, "totiž 9. února", "množství lidu na kanceláři o zápis se hrnulo" - z Byškovic, Libiše, Obříství, Dušník, Horňatek, Korycan, dále z Pakoměřického panství z Měšic, Podhajského mlýna, Líbeznic, a z Ostrovského panství z Bukole, Vodolky, Záboře, Neratovic, Kel a j. "Ponejprv" - tak vypravuje opět autor prvých záznamů v libišské Knize pamětní8 - "poněvadž sme rozdílu mezi Augšpurským a Helvetským vyznáním povědomi nebyli, přihlásili sme vůbec k náboženství podle evanjelium Kristova. Protož ouřadové a páni dali nám na ruku, abychom sobě vyvolili Augšpurskou konfessi, slibujíce nám, že ihned bez naší outraty duchovního podle konfessí Augšpurské nám opatří: Pročež my sme se zprvku dali zapsati podle Augšpurské konfessí." Jan Végh9 ve svých zápiscích se zmiňuje, že hr. Frant. Xaverius z Věžníků byl tomu rád, že se přihlásili k vyznání Aug. a jim řekl: "To jsem rád, že jste se přihlásili k Aug. vyznání. Nejste daleko od nás katolíků vzdáleni. Byl jsem v Drážďanech. Jsou tam učení lidé. Byl jsem při jich bohoslužbách a slyšel jsem se souhlasem kázání. Opatřím vám také řádného kazatele." Než právě rada pánů budila asi jich nedůvěru. Pravíť10 Libišská Kniha pamětní: "Však ale, když sme den po dni většího světla nabývali, pilněji do starých knih nahlíželi a gruntovněji rozdíl mezi těmito dvouma konfessí vyzpytovali, tak sme shledali, že učení podle konfessí Helvetské, jak v učení, tak i v posluhování večeře Páně a v kázni církevní mnohem lépe se srovnává s zákonem Božím a s starým učením Bratří Českých nežli Augšpurská konfessí. V té věci veliké světlo nám dal Jan Amos Komenský v spisu svém výborném "Kšaft11 umírajících církve Českých Bratrských", v kterémžto... zřetelně ukazuje rozdíl... mezi Augšpurském i Helvetském vyznání. Také někteří Bratří naši, kteří hned prve za času temnosti chodívali do Drážďan, do Žitavy atd., zkusili, jak se služebnost koná při církvích Augšpurských, dokonce nám neradili při konfessi Augšpurské zůstati. Takoví byli mezi jinými Jan Stárek, mlynář Podhajský z Pakoměřického panství, též Jan Pražek z Čakovic, který zprvku byl horlivý milovník pravdy Boží, ale brzy potom světa se chytiv, odvrátil se od poznalé pravdy Boží."
Zvláště podhajský mlynář Jan Stárek zakročil velmi energicky, jak se o tom zmiňuje Jan Végh ve svých Zápiscích.12 "Stárek, když uslyšel, že se Libišský sbor přihlásil k Aug. vyznání, šel do Byškovic k sedláku Josefu Plockovi, který na celém panství Obřístevském byl nejváženější sedlák a takořka vůdce celého sboru, a jeho příklad a vážnost mnoho platila. Jan Stárek přinesl s sebou k Plockovi nějakou augsburskou liturgii, pozval více údů sboru, aby k němu přišli, ukázal jim tu liturgii a pravil: "Bratří, slyším, že jste se přihlásili k Aug. vyznání. Pohleďte, tato kniha je tištěna v Drážďanech, je to pravá Luterská agenda a Církevní kniha (Lutherische Agende und Kirchenbuch). Jen se podívejte, tu stojí "svátost oltářní", tu jest "Credo",13 tu jest "Agnus",14 tu "Kyrie eleison",15 tu jsou kříže, a na konci stojí "Až sem naše mše".16 A tu hodil knihu na zem a pravil, uchvácen hněvem: "Zatracená mše!" "Já chci od ní co možná co nejdále." "Bratří," tak pokračoval, "byl jsem v Drážďanech, Žitavě, Berlíně, v Lipsku, znám všecko, jak jsou náboženství zařízena. Jest veliký rozdíl mezi Aug. a Helv. konfessí. Augsburská je v církevních řádech skoro jako papežská. Radím vám, zvolte si Helvetskou konfessi nebo reformované náboženství. To jest ve svém ritu podle apoštolské prostoty a náboženství našich starých, otců nejbližší a nejpřiměřenější." Ukázal jim pak spisy Jana Komenského, blažené paměti, zvláště t. z. Kšaft umírající Jednotě českého bratrského sboru (Kšaft umírajících Bratří českých), v němž zřetelně se vykládá, co je to římská, augsburská a helvetská Jednota. Tento výklad mlynáře Stárka působil tak, že všichni údové Libišského sboru brzy na to šli do Obříství na kancelář, odvolali dřívější prohlášení a se přihlásili znova k Helvet. konfessi." Libišská Kniha pamětní17 zmiňuje se o tom pak takto: "Pročež naše Jednota opět se snesla a po náležitém uvážení společně sme zavřeli hlásiti se při kancelářích, že při konfessí Augšpurské zůstati nechceme, k kteréž sme se prve z nevědomosti hlásili, ale že zvolíme sobě konfessí Helvetskou aneb náboženství reformované, podle kteréhožto náboženství reformovaného i duchovního pastýře sobě sme žádali. Nad čímž tehdejší p. hrabě z Věžníku jakožto vrchnost naše velice byl pohoršen a od té doby mnohé překážky a protivenství naše Jednotu způsobiti, kdy a kde mohl, neodpustil."
Když18 o tom zvěděl hrabě Věžník, v ten čas president nad apellacemi, někdejší žák jezuitů, byl tím velice prý pohněván, jak vypráví Végh, a pravil Plockovi: "Zvolili jste si nejhorší náboženství. Byl bych nad vámi ruku držel. Nyní s vámi nic není. Vy jste se takto od nás na věky oddělili." Plocek, jemuž nescházelo zmužilosti, odvětil mu: "Vaše Excellence! Chceme míti právě to náboženství, které je v očích světa nejhorší." Hrabě Věžník však nadále jim činil nemalé potíže a zvláště si nepřál, aby středisko jich bylo v Libiši, ale zato je odkazoval do Byškovic a Korycan, jak o tom bude dále řeč.
Ač Libiští Bratří neměli po delší čas duchovního správce, však "horlivost19 Bratří k slovu Božímu zprvku byla náramná". A to vedlo k tomu, že počet jich rostl. Ale tenkráte již "hned20 se všelijaká pokušení na nás odevšad svalila". Byliť někteří z nich vězněni, řemeslníci díla zbaveni a jinak vrchností stíháni. Nadto katolický lid činil jim při některých pohřbech, jako na Šopce pod Mělníkem a na jaře 1783 v Lobkovicích, kde bylo evangelíků málo, veliká příkoří - mrtvým i živým. Při pohřbu br. Hašourka na Šopce pod Mělníkem katolíci nesli před ev. pohřebním průvodem prapory z hadrů a při tom v zástupu křičeli a ječeli jako šílení a bili evanjelíky, že Jiří Kulovaný zůstal ležet těžce zraněn, až ho zachránil a odnesl mělnický jeden řeznický pomocník. V Lobkovicích při pohřbu sedláka Herota (či Herdíka) byl v dubnu 1783 mu odepřen katol. hřbitov. Když pak měl býti pohřben na svém poli, katolíci pohřební vůz odtáhli k Labi a shodili jej do řeky. Mrtvé tělo plulo po vodě až do Obříství. Tu vojáci, pracující na jezu, je vytáhli a pohřbili na hřbitově v Obříství a i kat. farář Jos. Thon v Obříství dbal, aby hrob jeho nebyl poškozen fanatickým lidem. Kraj. hejtman z Bienenberku přijel pak do Byškovic s 12 dragouny, dal v Obříství mrtvé tělo z hrobu vyzvednouti a vedl pak s dragouny evanjelický průvod pohřební do Lobkovic. A když srocovali se opět katolíci v zástupech a zvonili na poplach, dostavilo se z Prahy vojsko, obklíčilo buřiče; zvoníci byli na místě potrestáni 25-50 ranami holí, vůdci buřičů byli odvedeni do Prahy, Heroth byl poctivě pochován a vojáci byli ubytováni v bouřících se vesnicích. Zvláště farář v Lab. Kostelci a mlynář v Lobkovicích byli postiženi. Vícekráte se nikdo neodvážil brániti v pohřbu evanjelíků v Lobkovicích. Za to v Citově u Lipkovic (na Roudnicku) došlo 21. června 1783 ke vzbouření katol. lidu proti evanj. pohřbu na tamním hřbitově. Musilo zakročiti vojsko a při výstřelu bylo 5 vzbouřenců zastřeleno a 5 poraněno, z nichž 2 zemřeli. Teprve pak zjednán byl pokoj. Za těch poměrů bylo postavení evanjelíků časem velmi nesnadné.
Posilou pro ně bylo, že přijel k nim v postu před velikonoci r. 1783, byv "od naší Jednoty požádaný",21 "dvojíctihodný pan Joel Jessenius, kazatel při církvi reformované Chvaletické". "Obdržev povolení od zemského gubernia, projel a navštívil všecky církve znovuzrozené, věřící" a posilňoval je "zvěstováním slova Božího a posluhováním svátostí večeře Páně". Ten "služby Boží, kázání a stůl Páně tu ponejprve držel v Byškovicích v statku a v stodole Josefa Plocka, kdež se hrozná síla lidu, jak katolického, tak i evanjelického náboženství ze všech stran" shromáždila, "dílem z všetečnosti, chtějíce něco nového viděti a slyšeti, dílem z pobožnosti. Tu mnozí pokrytci, poněkud poznalí pravdy Boží, ale i světu se líbiti žádostiví, nad sprostností jak služebnosti svaté, tak i služebníka církve pohoršivše se, odešli zpět, aniž se více k víře evanjelické hlásili". Souvisí to snad i s tím, že Jessenius měl i některé osobní nedostatky.
Než Libiští již před tím se radili, jak by měli postupovati, aby dosáhli svého duch. správce. Aspoň počátkem "téhož roku... 1783 snesla se Jednota naše Libišská s Jednotou Lisskou a s staršími a měšťaníny mnohováženými Lisskými, aby se spolu a na jednu outratu o vyzdvihnutí pastýře duchovního starali. K tomu cíli... v městě Lisý sepsaný... spis"... "odeslali panu agentovi Samueli Naďovi22 do Vídně". Píší tu císaři skrze tohoto agenta o duch. správce. Chtějí mu dáti 30023 renckých ročně a byt v Libiši č. 15. Tam budou konat shromáždění v stodole. Při tom prosí, aby jim byl dán kostel v Libiši, "kterej je po našich českých Bratřích skutečně vystavený". Na panství Obřístevském je jich 73 rodin, na Lobkovickém 37, Pakoměřickém 3, sumou 113 rodin.
A tu již "skrze24 prostředkování agenta Vídeňského od konsistoře Miškolecké zřízen jest k naší Jednotě Libišské za pastýře duchovního z lůna slavného reformovaného kollegium Šaroš-Patackého Jan Végh z Vespremské stolice, rozený Uher, 28. roku". Než o tom je potřebí zmíniti se blíže.
Poznámky
6 Str. 5.
7 Str. 6. a 7.
8 Libišská Kniha Pam. 7. - Végh, Nachricht 19.
9 Véghova Nachricht, str. 20.
10 Libišská Kniha pamětní 7.
11 Libiš. Kn. p. 7. Je míněn Kšaft umírající Jednoty Bratrské. - Végh, Nachricht 21. nazývá Kšaft "Kšaft umírajících Bratří českých".
12 Végh. Nachricht 20. nsl.
13 "Věřím v Boha -".
14 "Beránku Boží...".
15 "Pane, smiluj se...".
16 T. j. pobožnost k "Večeři Páně".
17 Str. 8.
18 Végh, Nachricht 22.
19 Str. 8.
20 Str. 9.-12. - O bouřích při pohřbech v Šopce pod Mělníkem, Lobkovicích a j. otiskuje zprávu Véghovu Just. Szalatnay, Ze zápisků Jana Végha str 40 nsl. - Végh, Nachricht str. 130. nsl.
21 Str. 12
22 Sam. Nagy, agent (právní zástupce) evanjelíků H. v. v Uhrách ve Vídni, předložil císaři 22. ledna 1781 z rozkazu císařova historicko-právní rozklad v latin. řeči o právním postavení evanjelíků v Uhrách a žádal o poskytnutí jim svobody. Végh si opsal rozklad ten ve své Knize zápisků z r. 1781 nsl. na str. 1-32. - Právním zástupcem evanjelíků A. v. v Uhrách byl ve Vídni Drozdík.
23 Str. 14
24 Libišská Kniha pam. str. 15.
zpět na obsah 
Další: V Miškovci