Česká čítanka - Hrejsa - Jan Végh -

III.

V Miškovci

Když vyhlášen byl toleranční patent v dědičných zemích rakouských, a jmenovitě i v Čechách a na Moravě, uvítaly zprávu tu s radostí evanjelické církve v okolních zemích. V reformované církvi uherské však událost ta s počátku, zdá se, nebudila valného zájmu. Zdálo se, že pro tamní církev nebude míti žádných důsledků. Bylyť Čechy příliš daleko.

Než záhy počaly do Miškovce,25 sídla ref. superintendenta Samuele Szalaye, docházeti různé zprávy, které počínaly budit pozornost. V Miškovci bydlil český exulant Novák z Javorníku ve vých. Moravě. A ten byl v živém styku se svými krajany v Javorníku. A na jeho popud to bylo, že tajní evangelíci26 v Javorníku, první na Moravě, hned od počátku se přihlásili k Helv. konfessi, co ostatní všichni s počátku na Moravě i v Čechách se hlásili k vyznání Aug. S počátku hledali tito čeští evangelíci z Čech i z Moravy své duchovní mezi slovenskými evanjelíky A. v., s nimiž byli již za dřívějších dob v živém spojení, a odkud za doby protireformační přicházeli na Moravu a do Čech tajně kazatelé. V nastalé době svobody obraceli se zvláště na superintendenta Jana Čerňanského v horním městě Šťávnici (Schemnitz, Selmecz Bánya). Než zatím již v roce 1781 a pak zvláště v r. 1782 se na Moravě i v Čechách vždy více ukazovalo, že slovenský luterský bohoslužebný způsob, který si slovenská ev. církev A. v. konservativně uchovávala z dřívějších dob a na němž si zakládala, totiž se svíčkami, krucifixem, hostiemi a i s komží a zpívanou liturgii, v nových ev. sborech v českých zemích ociťuje se v rozporu s jich touhou po prostotě bohoslužeb, na niž si navykli zvláště Bratří a pak i ostatní za dob pronásledování. A tu na Valašsku i jinde mnozí, nikoli bez vlivů z emigrantských sborů v Prusku a i na Slovensku, počínali se odvracet od luterských kazatelů a přáli si míti kazatele reformované. Tak tomu bylo i na Rychmburském panství v Čechách. Tamní majitel panství Filip hrabě Kinský tomu přál, a napsal již 2. ledna 1782 v té příčině dopis superintendentovi Szalayovi, v němž27 mu oznamuje, že nikoli nečetní jeho poddaní na Rychmburském panství se přihlásili k vyznání Helvetskému. Žádá proto pro ně o kazatele a učitele a projevuje ochotu ze svých prostředků oba vydržovati. Takový list arci budil pozornost a zájem o české evanjelíky i v Miškovci, ač, zdá se, bylo pokládáno za nemožné, že by ref. církev maďarská mohla poslati českým církvím kazatele.

Se zájmem tak vzbuzeným souvisí, že 12. dubna 178228 v Miškovci bylo slavnostně vzpomenuto tolerance, vyhlášené v dědičných zemích. Toho dne totiž byl toleranční patent ve velkém sále před generál. komitátním shromážděním přečten a ve velikém reform. kostele konaly se slavnostní bohoslužby, při nichž kázal superint. Sam. Szalay.

Zatím již docházely další dopisy a žádosti o kazatele pro české sbory. Důrazné listy docházely29 z Vídně od dvorského agenta Samuela z Nagy - a pak již i z nejvyššího místa došel rozkaz, aby superintendent opatřil nové sbory v Čechách a na Moravě kazateli. To vše působilo30 superintendentovi a jeho rádcům veliké starosti, ježto nevěděli si rady a nebylo žádného kazatele po ruce, který by znal slovensky, aby se mohl práce té ujmouti. Jim bylo patrno, že je nemožno pro nedostatek kazatelů znalých slovenštiny poslati novým sborům v Čechách a na Moravě kazatele, a v tom smyslu odpovídal superintendent na nejvyšší místo. Ale nadarmo. Znova přicházela nařízení, že superintendent musí nevyhnutelně kazatele poslat. V Miškovci31 byly konány konference jedna za druhou, světští poradci (patronát) nelitovali cest, zanedbávali hospodářství a přicházeli do porad a radili se. Předvolávali kazatele, o nichž se domnívali, že znají aspoň trochu slovensky, a nabízeli jim vokaci do Čech. Než "všechna32 námaha, všecko usilování patronátu bylo nadarmo; po dobrém a se sliby nesvedli nic; s musem" docela nic. Předvolaní, již při maďarských sborech dosazení kazatelé, z části zapírali,33 neumějí prý slova slovensky, ač bylo o nich jisto, že skutečně řeči rozumějí, z části přímo prohlásili, že ani J. V. císař a král, ani ctihod. "Publicum"34 nemá práva je z jich země odstraňovat a posílat do exilu. Jen dva se dali pohnouti, totiž Frant. Kovács,35 kazatel v Kemenci u Košic, který již po 15 let působil v duchovní správě a byl ženat, a Joel Jessenius. Také kazatel Bunyitai byl ochoten přijmouti vokaci, ale žádal zlaté hory. Když však "Publicum" mu to nemohlo poskytnouti, "hanebně (niedertrachtig) odmítl prosbu otců". Jessenius36 "byl již v Uhersku pověstný pro svůj špinavý charakter".37 Proto dvě vznešené dámy z košického kraje schválně jely do Miškovce k superintendentovi a prosily jej, aby Jessenia do Čech neposílal, ježto jsou přesvědčeny, "že bude38 k pohoršení a k necti náboženství". Superintendent však odpověděl, že nemůže si pomoci. Ale snad že Bůh Duchem svým změní jeho srdce a mu požehná. Végh dodává,39 že smutné důsledky ukázaly, že dvě ty zbožné dámy měly úplně pravdu, a že přání všeobecně váženého superintendenta a otce se nesplnilo. O jeho špatném chování a simonii v Čechách a konečně o jeho vypovědění ze země chtěl Végh se ještě později zmínit. Ale na druhé straně Jessenius jako duchovní správce ve Chvaleticích rozvinul velice čilou činnost v zájmu církve reformované, a zvláště svými cestami po sborech v Čechách40 přispěl nemálo k rozšíření a utvrzení církve reformované. Ve Chvaleticích ovšem zachovaly se o jeho životě v tamní Pamětní knize zprávy zarmucující.

Co se to dálo v Miškovci - asi někdy v srpnu 1782 - dovídal se ev. superintendent A. v. Čerňanský ve Šťávnici, že v nových sborech ev. na Moravě a v Čechách lid se odvrací od slovenských luterských kazatelů a přeje si z valné části kazatele reformované. Jak Végh se zmiňuje, psal prý proto Čerňanský superintendentu Szalayovi do Miškovce, a sice prý - jak se vyprávělo - takto: "Pošli,41 Bratře nejmilejší, kazatele svého vyznání do Čech a na Moravu, neboť moji nejsou vítáni." Psaní s těmito slovy sice v archivu v Miškovci není, a asi psáno nebylo, ale přece jen Čerňanský v tom smyslu zástupcům ref. církve maďarské psal, totiž seniorovi Pavlovi Széplakymu, faráři v Lučenci,42 jemuž mezi jiným v listu ze srpna 1782 oznamoval: "Pokud43 byste měl vhodné osoby, já své, jež jsem poslal, hned povolám zpět." "Příčina toho je," - tak psal o tom Széplaky superintendentu Szalayovi 22. srpna 1782, "že ani Moravané ani Čechové nejsou s lidmi toho druhu spokojeni."

Než církevním úřadům v Miškovci nebylo44 možno mimo ony dva kazatele někoho jiného pro české a moravské sbory sehnat. Zato z Debrecína45 vypravil se na Moravu zatím již vynikající duchovní správce Michal Blažek, Slovák, rodilý ze Senice, a přišel 26. srpna 1782 do Nosislavě. V Debrecíně hledaly i jiné reformované sbory české a moravské své kazatele. A do Miškovce přicházely nové a nové prosby o kazatele, a z Moravy přicházeli i vyslanci sborů. Vidouce, že nelze dostati kazatele, znalé českého jazyka, již dávali na jevo,46 "že by české sbory rády přijaly i takové kazatele, kteří nic česky mluviti nedovedou, v naději, že by se s pomocí Boží mezi nimi (v Čechách a na Moravě) jich řeči naučili". Žádosti ty byly psány vesměs česky, ale Szalay nerozuměl česky. Než zmíněný Novák byl superintendentovi k pomoci a překládal mu všechna ta psaní do maďarštiny. Ale konsistoř nevěděla si rady, jak všem těm prosbám vyhovět. Až konečně otcům napadlo, o věc tu se pokusiti mezi studenty v koleji v Sáros Pataku.47 I dopsal superint. Sam. Szalay "hrozně pohnutelné" psaní koleji v Pataku, prose studenty pro lásku Boží, aby aspoň na 3 leta šli do Čech, slibuje, že po třech letech dostanou v Uhrách první fary. Česky se naučí v Čechách.

Poznámky

25 Végh, Nachricht 39 nsl.

26 Hrejsa, Česká Konfesse 644. p. 1.

27 Reverendissime Praeposite! Cum introducta nunc et publicata Augustanae et Helveticae Confessionis Tolerantia in regno Bohemiae non pauci ex subditis meis in Dominio meo Richenburgensi sito sese Helveticae esse Confessionis declaraverunt, atque ita nunc de eo agitur, ut et dignis quibusdam subjectis illis provideatur, quorum curae committantur, ut cum fructu hoc Religionis suae exercitio et uti et frui possint Quapropter Reverentiam Tuam per praesentes requirere volui, ut amore egentium mihi et dignum quemdam Pastorem et Ludimagistrum, qui condigne, tam quoad animarum curam, quam ad causam disciplinarem, animabus his praeesse possint, et nomines et praesentes, pro quorum condigna et sufficienti sustentatione et alimentatione curam in me suscipio, mediaque omnia adhibebo, ut statui huic suo congruenter vivere possint. Officium hoc a Benignitate Tua exspectans, permaneo Reverentiae Tuae obsequiosus.
Philippus Comes Kinsky m. p.
Dabam Pragae Bohemorum 2. jan. 1782.
Dopis ten je ve Véghových záznamech na str. 42.-43. Otiskl Szalatnay, Ze zápisků J. Végha 6.-7. v pozn. Též v překladě. Végh, jak je patrno z dalších při tom poznámek, opatřil si z Miškovce 19. března 1819 notářský opis toho listu.

28 Végh, Nachricht 39.-40.

29 Végh, Nachricht 41.-42.

30 Végh, Nachricht 43.

31 Végh, Nachricht 43.-44.

32 Végh, Nachricht 44.

33 Verläugneten.

34 Církevní úřad správní.

35 Píše se Kováts i Kovács, Kovatsch, Kováč.

36 Str. 45.

37 Wegen seines schmutzigen Characters.

38 Dass er zum Scandal und zur Unehre der Religion sein würde.

39 Str. 45.

40 Dne 16. listopadu 1782 kázal v Nové Vsi u Kolína, v jedné stodole a posluhoval večeří Páně. Přijeli tam mnozí evanjelíci i z Milčic, dne 18. pros. 1782 přijel do Limuz na panství škvoreckém a konal shromáždění, dne 20. prosince do Kšel, ale černokostelecký ředitel mu nedovolil konati bohoslužby. Dne 5. února 1783 přijel opět do Lysé a konal služby Boží a večeři Páně, dne 23. února 1783 byl v Chlebích. (F. J. Vavák, Paměti Vydal Jind. Skopec I., 2. str. 127 nsl. 159). Také konal bohoslužby v Libštátě (Hlasy ze Siona 1873. 175). - O jeho bohoslužbách v Byškovicích u Libiše před velkonoci 1783 byla zmínka již výše. - Na všech těch místech vznikly reformované sbory.

41 Mitte, Frater Dilectissime, ministros Tuae Confessionis in Bohemiam et Moraviam, quia mei non sun acceptabiles - Végh, Nachricht, str. 40.

42 Végh, Nachricht str. 41 píše "zu Losontz", t. j. v Lučenci. Szalatnay, ze zápisků Jana Végha, 6, píše "v Levoči."

43 Dummodo habeatis Subiecta, ego meos, quos misi, statim revocabo. Végh, Nachricht, str. 41.

44 Végh, Nachricht 46.

45 Hrejsa, Česká konfesse 650.

46 Végh, Nachricht 46.

47 Maď. Sáros Patak (čti Sároš), česky Šaryšský Potok. - Srv. Végh, Kázání toleranční 1816 (v majetku konsen. V. Salatnaye v K. Hoře.)

48 Végh, Nachricht 46.-48.

zpět na obsah - Další: V Šar. Potoku