|
- Hrejsa | - Jan Végh | - |
V září r. 1782 bylo živo v koleji reformované v Šáryš. Potoku,48 kde kdysi Komenský (r. 1650-4) snažil se uskutečňovat své plány vychovatelské a pansofické. Na věži kolejní bylo zvoněno velkým zvonem k 6. hodině večer, na znamení, že všichni studenti mají se sejíti ve velké posluchárně k večerní pobožnosti. Po pobožnosti vystoupil pak na kazatelnu starý kolejní rektor Štěpán Szentgorgyi. Vyprávěl o nastalé toleranci a jak zvláště v Čechách a na Moravě již tisíce lidí se přihlásily k ev. reformované církvi, ale jak nemají kazatelů. Žeň mnoha, ale dělníků není. Ale opuštění ti bratří vztahují ruce a prosí o pomoc. I četl listy došlé od superintendenta Szalaye, hraběte Kinského a dvor. agenta Sam. z Nagy a pak z uložení ctih. "Publica" je pro Krista prosil, aby se rozhodli jíti do těchto zemí. Bůh Vás posílí. Jde o 3 léta! Nelíbilo-li by se pak vám tam, můžete se vrátit. A pak na základě vysvědčení o Vašem se osvědčení dostane se vám předních farností. Čechové žádají kazatele podle svého srdce co nejdříve uviděti. Očekávám Vaše rozhodnutí, k čemuž Vám Bůh dejž požehnání a milost. Amen. Se slzami v očích opustil pak rektor kazatelnu.
Řeč dojala všechny. Uvažovali a rozhodovali se. První se přihlásil Josef Szalay, přítel Jana Végha. Végh,49 zvěděv o tom, šel k němu. "Bratře, byls u rektora? Míníš to vážně s cestou do Čech?" "Ano, bratře, celou noc jsem nespal a pevně jsem se rozhodl jíti do Čech." Měl již českou knížečku v ruce; i ukázal ji Véghovi, řka: "Hleď, již se seznamuji s českými písmenami." Tu i Végh psal hned rodičům o svolení. Po nějaké době přišla odpověď50 ze 26. října 1782: "Kam Tě Bůh volá, jdi! Nekladu Ti překážek v cestu - ač mne a Tvoji plačící matku Tvoje vzdálení srdečně bolí. Rozvaž však vše dobře, než co podnikneš. Neboť z milosti Boží a našeho zeměpána počínají i v naší zemi denně se rozmnožovat nové sbory. Tvůj otec Frant. Végh." Végh spěchal pak k rektoru a ten řekl: "Bohudíka, mám teď dva dobré lidi, na něž se můžeme bezpečně spolehnouti." Nepřihlásilť se dosud mimo Szalaye a Végha nikdo. Teprve pak přihlásil se i Ondřej Kovács a Petr Molnár. Při těchto čtyřech zůstalo. A ti se rozhodli přes zimu pobýti v Uhrách a učiti se češtině.
Již před tím v září51 poslal superintendent Szalay několik reformovaných studentů bohosloví do Šťávnice, aby se tam naučili slovensky, a superintendent Čerňanský psal ze Šťávnice 20. září 1782 o nich přátelsky superintendentovi Szalayovi. Také tito čtyři bohoslovci52 rozhodli se jíti mezi Slováky, a sice jmenovitě do horního města Báňské Bystřice. Brali se přes Lučenec a přibyli do Báňské Bystřice 7. ledna 1783. Sborové v Rimavské Sobotě a Lučenci podepřeli je potravinami a povozem. V Báň. Bystřici navštívili hned slovenského luter. pastora primaria Synovice s prosbou, aby jim pomohl nalézti byt v dobrých měšťanských rodinách a za levný peníz, aby stačili. Synovic přijal je nanejvýš přátelsky s přáním po spojení obou evanj. církví a docela s odporem k obvyklým tu kostelním obřadům. Na druhý den svolal místní konsistoř, všechny círk. starší i s dvěma kazateli a za jich pomoci byly bohoslovcům opatřeny hned vhodné byty. Jich pobyt v městě budil velkou pozornost. Ukazovali na ně prstem: "To jsou čeští apoštolé!" I katol. biskup v Báň. Bystřici se o ně zajímal. Poslal k nim svého osobního husara s dotazem, je-li to pravda, že v Čechách a na Moravě, jak doslýchá, ale nemůže tomu věřit, mnoho lidí přestupuje od katolictví k protestanství, a že oni tam chtějí jíti? Potvrdili mu arci správnost té pověsti.
Učili se53 pak slovenštině za pomoci starého učitele Sartoria. Ale přese všecko úsilí nemohli se téměř ničemu naučiti. Végh praví: "Raději bych rozbíjel kamení, než se učil této mému přirození tak protivné řeči." Však prý řeči té "národní hrdost Maďarů málo si váží". Již litovali svého rozhodnutí a pomýšleli vzdáti se cesty do Čech. Vypadali také bledí, Szalay docela nebezpečně onemocněl. Nadto jich pokladna počala vysýchat. Psali do Lučence ref. sboru o pomoc. Bylo jim posláno 6 dukátů. Nestačí-li to, ať si jen znovu píší.
Než tu psal jim superint. Szalay,54 aby se hned vrátili do Miškovce, ať se naučili slovensky či nikoli. Budou ordinováni a vydají se na cestu do Čech, ježto dle nejvyššího rozhodnutí věc nelze odložit. Nemocný Szalay naříkal, že by to bylo hrozné, kdyby neměl dojíti cíle, pokud jde o hladové a žíznivé duše v Čechách. I prosil, aby jej vzali s sebou, aby nezemřel v cizí té krajině. Tak 13. března opustili společně Báň. Bystřici. V Lučenci byli přijati velmi pohostinně a zotavili se. Tu je pojednou navštívil pensionovaný starý slavný rytmistr Pavel Lászlo55 se sněhobílými kníry a vlasy, z jehož očí zářila živost a vojenský charakter. Vstoupil k nim v uniformě. "Bůh vás pozdrav, děti!" "Buďte vítán, pane rytmistře." "Že prý jdete do Čech?" "Ano, chceme s pomocí Boží!" "Dobře, děti! Bůh Vám dej štěstí a požehnání! Slyšte! Byl jsem znám v celých Čechách jako doma. Po celou 7letou válku jsem je procestoval do všech koutů. Své náboženství jsem nikdy neskrýval. Všude mi bylo ctí říkati katolíkům do očí, že jsem kalvinský křesťan. Na mnoha místech jsem zastihl tajné husity. Měl jsem u nich dobré časy. Byli by mne na rukou nosili. Děti, věřte mi na mou čest: země jest krásná, dobrá a úrodná, venkovani nejsou jako naši Slováci56 neohrabaní. Je to vzdělaný národ. Tu uvidíte města, jakých jste ještě neviděli. Nebojte se. Jděte s radostí! Ujišťuji vás, budete dobře přijati a budete velmi milými hosty." Mladí bohoslovci při těch slovech zrovna pookřáli. I Szalay.
Rytmistr57 vyprávěl jim pak mimo jiné, jak byl tenkráte i v Praze na Poříčí. Tu viděl lidi se valit k poříčské bráně a zaslechl, že před branou na šancích budou páleny kacířské knihy. I bral se tam též. Na hranici bylo navršeno množství knih a plameny již vzplály. Mnich jeden dlouhou tyčí strkal knihy do ohně a pravil: "Tak hoří Lutherova duše v pekle!" Tu jsem se rozpálil hněvem, vytáh jsem šavli, přiskočil k popovi, na pravo na levo přetáh jsem ho na plocho přes krk a hlavu, řka: "Ó, ty bídné stvoření! Tvé štěstí, že jsi nejmenoval spolu mého Kalvina; byl bych na místě tvoji zatracenou duši poslal do pekla za Lutherem!" Žert ten mohl jej arci státi život, ale za války nic dále se mu nestalo. Mnich však asi musil hledat lékaře. Szalayovi pak rytmistr řekl: "Můj synu, Szalayi! Věř v Ježíše Krista a pij víno! Bůh mne zatrať, budeš zdráv!"
Dne 23. března 1783 dospěli58 do Miškovce. Vykonali tu zkoušku bohosloveckou 25. března a superintendent Szalay s kazatelem Szentpéterim a profesorem Sam. Miklosem je ordinoval. Po ordinaci superintendent rozložil mapu Čech, aby si vybrali sbory, kam je Duch sv. určil, aby dle toho pak si opatřili pasy a listiny. Szalay si vybral Lysou, město, aby tu spíše nalezl v nemoci lékaře a pomoc. Végh hledal sbor v blízkosti Lysé a zvolil Libiš, Kovács Limúzy u Kšel, Petr Molnár Lozice, a Štěp. Szeremley, který v Miškovci na ně čekal a s nimi byl ordinován, Velim.
Již před tím v roce 178259 odebrali se do Čech zmínění již kazatelé Frant. Kovács60 v září do Rychmburka a odtud do Krouny a Jessenius 15. října 1782 do Chvaletic. Kovács vzal s sebou jako kooperatora Michala Vinczencze, který pak ujal se práce ve Svratouchu, ale přešel pak do Černilova. Také se přihlásili zatím v koleji v S. Pataku četní další bohoslovci k cestě do Čech a někteří z nich již také odebrali se do Čech, jako Emerich Csider v lednu 1783 do Semtěše, Štěpán Gaal v březnu 1783 do Telecího a Matouš Bacsa v březnu 1783 do Kláštera.
A tu již i Végh s ostatními čtyřmi již ordinovanými kazateli chystal se na cestu. Opatřil si politický cestovní pas61 ze 4. dubna 1783 s určením - místo do Libiše v kraji kouřímském - omylem do Libichu v kraji boleslavském, pak školní vysvědčení62 z 6. dubna 1783, kterým profesoři koleje v S. Pataku potvrzují, že skoro po 9 let studoval pod jich dozorem a odchází dobrovolně konat úřad duchovní v Čechách a na Moravě pak Konsistoriální attest,63 kterým 29. března 1783 konsistoř reformovaná v Miškovci v jejím čele Sam. Szalay, superintendent, osvědčují, že Jan Végh, rodem ze vsi Szilas v komitátu Veszpremském, vykonav zkoušky a byv ordinován, je k žádosti ref. sboru v Libici,64 v kraji Boleslavském vysílán k tamní círk. práci, a ovšem i Attestací církevní65 z 28. března 1783 o svém posvěcení na úřad "kněžský neb kazatelský" a o své způsobilosti k úřadu kazatelskému po vykonání zkoušky. A připravil i další vysvědčení. Végh zmiňuje66 se o nich výslovně, aby čelil zprávám, jež šířil uherský katol. klerus, že prý pastoři, odcházející z Uher do Čech, jsou lidé nevzdělaní, ssedlina národnosti maďarské.
Poznámky
49 Végh, Nachricht 49.-50.
50 Végh, Nachricht 50.-51.
51 Végh, Nachricht 14.
52 Végh, Nachricht 51. nsl.
53 Végh, Nachricht 53.
54 Végh, Nachricht 54.
55 Végh, Nachricht 55.
56 V maďarské poznámce: "jako naši zatracení uherští Slováci se svými selskými plášti a sandály".
57 Végh, Nachricht 56.-57.
58 Végh, Nachricht 57.-59.
59 Végh, Nachricht 59.-60.
60 Végh, Nachricht 68-69 dí, že tento Kováts byl ze všech nejstarší a nejzasloužilejší. Byl 1. dubna 1784 jmenován superintendentem.
61 Végh, Nachricht 61.-62.
62 Végh, Nachricht 63.
63 Végh, Nachricht 65.-67.
64 Zase omylem psáno místo do Libiše.
65 Libišská Kniha pamětní, str. 17. Osvědčení to se uchovalo a je majetkem konseniora V. Szalatnaye v K. Hoře.
66 Végh, Nachricht 67.
zpět na obsah 
Další: Z Uher do Libiše