|
- Hrejsa | - Jan Végh | - |
Dne 2. května 178367 vydal se Végh na cestu do Čech. Bylo těžké jeho loučení s rodiči a přáteli kteří za tehdejších poměrů viděli v Čechách neznámou vzdálenou zemi, odkudž nelze se vrátit, leč po letech. Véghův otec, jejž syn nikdy dosud neviděl plakat, ptal68 se při loučení odcházejícího syna: "Kde jsou Čechy? Na které straně světa? Jaká jest to zem a jaký národ?" Syn mu vyprávěl, co mohl. Nakonec pravil otec: "Nu, můj nejmilejší synu, vychovali jsme Tě, jak víš, s velkou péčí a nákladem. Těšili jsme se vždy nadějí, že budeš nám v stáří útěchou a podporou. Teď však jdeš v dál od našich očí, a sice bez naděje, že bychom Tě kdy v časnosti spatřili. Odcházíš a já nevím, kam." Nemohl více mluvit, jen objal syna v slzách. Syn nemohl též mluvit, jen políbil otci ruku, sotva moha jen vyřknout slova: "Otče, děkuji Ti." Otec rok nato zemřel. Syna Jana Végha vždy tísnilo, že nemohl otci nijak splatiti jeho dobrodiní dětinskou vděčností - pro vzdálenost od domova.
Végh se bral přes Budín, kde se k němu připojili čtyři jeho druhové. Se svými druhy brali se pak přes Bratislavu a přes Vídeň.69 Do Vídně přibyli 9. května a tu jim nastala starost. Než i tu se setkali s ochotou, když se o nich lidé dověděli, že jdou do Čech jako kazatelé do nových tolerančních sborů. Evanj. krejčí A. v., Rindbauer, v Leopoldově "bei dem blauen Igel", u něhož si objednali taláry, posloužil jim co nejvýhodněji, a továrník, u něhož na taláry kupovali sukno, dal jim je pod cenou. Ujal se jich arci i dvor. agent Sam. z Nagy. Dne 18. května odešli z Vídně. Najali si pražský povoz za 50 zl. něm. Jeli přes Znojmo a Jihlavu. Cestou přes Moravu setkali se v hostinci s ev. studentem A. v., vracejícím se z ciziny do Uher, a ten jim vyprávěl, že viděl v Praze mnoho bataillonů infanterie a kavalerie na pochodu k vůli bouřím, jež v zemi vzrůstaly proti toleranci. Nevěděli, že šlo tu o bouři, vzniklou ve sboru libišském v dubnu 1783 v Lobkovicích. I brali se klidně dál do Čech, a sice na Krounu, kde od září 1782 byl pastorem Frant. Kovács, jich starší maďarský přítel.
Do Krouny přijeli 22. května, ale Kovácse nezastihli. Odebralť se v nějaké záležitosti na čas do Uher.
Co tak Végh se svými druhy brali se do Čech, poslal sbor ve Velimi70 pro svého duch. správce Štěp. Szeremleye do Vídně čtyřspřežný povoz. Ale povoz ten jich ve Vídni již nezastihl. I jel po jich stopách, až je zastihl v Krouně. Tu Velimští vzali Szeremleye i ostatní tři na vůz - Molnára, určeného pro Lozice, odvezli si Lozičtí - a jeli do Velimě, ale napřed poslali spěšného posla, aby ve Velimi bylo postaráno o jich uvítání. Jeli přes Semtěš, kde byl pastorem Emerich Csider. Přijeli do Velimě v neděli před nanebevstoupením Páně - 25. května 1783. Mládenci z celého sboru šli jim asi hodinu cesty vstříc a očekávali je na kopci - asi na Bedřichově u Nové Vsi. Když vůz se blížil, postavili se do dvou řad, sňali klobouk a volali jednomyslně: "Poníženě vítáme Jejich Dvojíctihodnosti!" Obklopili vůz s obou stran a provázeli jej až do Velimě. U vsi stáli muži ve velkých zástupech, z dáli sňali klobouk a provolávali tisíceré uvítání. Stařec jeden si vyprosil, aby se mu dopřálo prvého duchovního uvésti do obce. I posadili jej na koně. Právě se vyzvánělo na katolickém kostele k odpolednímu požehnání. Ale i katolíci vmísili se v zástup a kat. kostel zůstal prázdný. S obnaženou hlavou provázeli všichni své duchovní, ač ti nepřáli si takové pocty. Průvod bral se vsí do domu sedláka Víta Hůly v č. 18. (nyní je to číslo 37.) Ten ukázal lidu na Szeremleye: "To je náš duchovní". Tu v pláči volali: "Bohu díka!" Uvedli pak čtyři duchovní do světnice. Po řadě přicházeli k nim, aby jim podali ruku ("políbení ruky jsme nepřijali od nikoho"), nejprve muži, pak mládenci, pak hoši, pak ženy a nakonec panny a děvčátka. Trvalo to přes 2 hodiny skoro do večera. Nezapomenutelný den zakončila počestná večeře. Mladí duchovní "byli úplně přesvědčeni o čisté lásce a upřímnosti svých nových církevních údů".
Den na to poslal Hůla71 posly do Kšel a Lysé, aby si odvezli své duchovní. Brzy přijely povozy s váženými muži a vyslanci, kteří své kazatele objali, políbili a se vší úctou, radostí a láskou odvezli. Ale s Libiší nikdo si nevěděl rady; nevěděliť, kde asi je. Na místě Libiše přišli poslové z Libice u Poděbrad a naléhali na Végha, aby šel o nimi. Hůla, znaje něco německy, tlumočil řeči obou. "Máte zde pro mne povoz?" "Ne, máte přijíti pěšky." "Jak je to daleko?" "Tři hodiny." "Jděte ve jménu Páně. Nepůjdu s vámi." Než druhého dne přišli znova se vzkazem, že sbor Libický je posílá, aby Végha najisto přivedli. I tázal se jich Végh: "Což nemáte koní ve sboru?" "Je jich dost. Ale jsou v práci a nemohou jimi posloužit". "Jste usedlí sedláci?" "Ne, jen domkaři a nádenníci. Pracujeme u sedláků. Najali nás, abychom sem šli. Nu, pane pastore, vzchopte se a pojďte s námi. Já vezmu si váš plášť na záda a můj kamarád vezme si váš kufr na trakař, který má venku. Jen pojďte, není to daleko. Sedláci nám poručili, abychom se bez vás nevraceli". "Proč sedláci aspoň sami nepřišli?" "Nemají času". Végh uvažoval: "Mám jíti pěšky?" mezi hrubé lidi, kterým jich práce a koně jsou milejší než duchovní správce? Co mne váže k tomu národu?" Velimští měli s Véghem soucit a projevovali nelibost nad postupem libických sedláků. Végh v mladistvém rozhorlení chtěl raději "hned se vrátiti do své vlasti a Čechy na věky opustiti, než jíti do Libice." Ale na štěstí agent Nagy ve Vídni nalezl a dal mu spis, v němž byla panství Pakoměřice a Obříství uváděna jako část farnosti libišské. Velimští, nahlédše do spisu, poznali, že tedy Libiš je směrem k Praze za Brandejsem n. L. A zástupci sboru v Lysé podali již bližší zprávu o Libiši. A tu již Végh odeslal libické posly: "Odejděte, milí Libičtí! Nepatřím mezi hrubé lidi." Poslové "mručeli a odešli." Végh poznamenává: "Nikde v celé zemi nezvěděl jsem o takové hrubosti".
Zatím posel spěchal do Libiše72. Brzy přijeli Josef Plocek z Byškovic a Pav. Zycha z Libiše, řádní muži, usedlí vážení sedláci. Přijeli do Velimě se čtyřspřežným povozem. A tu již na něm Végh v den nanebevstoupení Páně 29. května šťastně přijel do Libiše. Pro nepříhodné počasí nebylo uvítání veliké, ale srdečné. "Bratří a sestry73 nemalým počtem u Bratra Žižky shromáždění", jej "s velikou uctivostí a radostí přivítali". Byt mu prozatím opatřili u jmenovaného Václ. Žižky v Libiši č. 15.
Tak byla již řada sborů v Čechách obsazena mladými, horlivými reformovanými duchovními správci, co jiné četné sbory byly zase spravovány slovenskými ev. duchovními správci A. v. Než již se chystali v Šar. Potoku další četní mladí maďarští reformovaní bohoslovci. Hned v červnu 1783 najednou přišlo do Čech 1374 mladých kazatelů, kteří se usadili v Chlebích, Hořátvi, Sloupnici, Sánech, Močovicích, Velenicích, Libici (Mojžíš Tardy), Dvakačovicích, Bukovce, Soběhradech, Bošíně, Proseči a Borové. V červenci další kazatel usadil se ve Vtelně. V prosinci pak přišlo 8 dalších kazatelů do Čermné, Krakovan, Ranné, Nebužel, Moravče (Jan Szalatnay), Libštátu, Vysoké a Liboměřic (Hradiště). V roce pak 1784 v dubnu přišel ještě mladý kazatel do Lečic a v říjnu pak přišli 3 další. Byli to skoro vesměs mladí, svobodní kazatelé, odchovanci koleje v Šar. Potoku a skoro vesměs neznalí české řeči. Byli arci nezkušení v práci, ale nadšení pro dílo v cizí zemi. Nebyli bez nedostatků, jak se později ukázalo v mnohých sborech. Byli mezi nimi lidé prudcí, pánovití a i jiným slabostem podrobení. Ale byli mezi nimi i lidé misijního ducha a nadšení pro evanjelium. A tak přes mnohé nedostatky byli v celku podivuhodným zjevem křesťanské misijní horlivosti.
S uznáním je nutno vzpomenouti i maďarské církve samotné, že v době, kdy i v Uhrách75 vzrůstaly četné nové sbory a ústavy a kdy bylo i pro samu maďarskou ref. církev potřebí hojně nových sil, přece jen poslala opuštěným českým ev. sborům tolik pracovníků a je na cestu podepřela i hojnými prostředky76 a podporami.
Poznámky
67 Libišská Kniha pamětní, str. 20.
68 Vég, Nachricht 77.-78.
69 Végh, Nachricht 78.-80. - Végh, Kniha zápisků z r. 1781 nsl. 91-92.
70 Végh, Nachricht 107.-109. - Végh, Kniha zápisků 92.
71 Végh, Nachricht 110.-111.
72 Végh, Nachricht 111. - Végh, Kniha zápisků 92.
73 Libišská kniha pam. 21. - O příchodu Véghově do Libiše vypravuje již značně jinak syn jeho Josef ve svém listě otištěném v Sárospataki füzetek 1861, str. 527 a je viděti, jak ve vlastní rodině se časem vše jevilo jinak, než jak to vskutku bylo. Josef Végh vypráví, že zástupci Libiští přijeli pro Végha s povozem se čtyřmi koni. Nestavili se však v Libiši, nýbrž jeli hned do Byškovic a když to Véghovi bylo divno, vysvětlili mu, že vrchnost hrabě Věžník nechce míti evang. modlitebnu stále před očima. V Byškovicích usadil se prý v komoře ve statku, kde ve stodole se konaly bohoslužby. Zvěděv o odporu hrab. Věžníka proti stavbě modlitebny v Libiši, řekl prý Végh: "Kdyby 10 Věžníků se tomu protivilo, modlitebna a fara bude v Libiši". Než hrabě to zvěděl a když potom Végh k němu přišel, hrabě tloukl na stůl a křičel: Ukáži Vám, že kostel v Libiši státi nebude! Végh však prý na druhém konci stolu tloukl též pěstí na stůl a volal: A já ukážu, že ano!
74 Végh, Nachricht 71.-74.
75 Végh, Nachricht 74.-75.
76 Végh, Nachricht 75.-77.
Další: