|
- Hrejsa | - Jan Végh | - |
Mladý kazatel v Libiši Jan Végh, narozený77 4. října 1755 v Fok Szabadinu, ve vesprimské stolici, odkud se rodiče jeho, zemanského rodu, František Végh a manželka jeho Alžběta, dcera reformovaného kazatele Mikuláše Bánhorvatiho, pronásledováni jsouce pro víru a zanechavše dům, vinici i roli, přestěhovali do Szilas v komitátu vesprimském, byl mladý muž u věku 28 let, "povahy78 ohnivé, poněkud hrdé", "muž neohrožený a podnikavý". "Národ, z kterého pocházel, nikdy nezapíral, vždy hotov jsa k boji a k metání klatby na nepřítele svého i Božího." "Při tom učený, až do šedin svých neobyčejně pilný a obětavý, jenž ni práce ni nákladu nelitoval, aby vydáváním potřebných kněh napomáhal k rozšíření království Božího a k vzdělání českého lidu." Je jistě zajímavo, že Végh svého šlechtického titulu v Čechách nikdy neužíval, až byl r. 1826, jak o tom bude dále řeč, poměry k tomu donucen, aby svůj šlechtický titul zdůraznil. Postavy byl malé, později zavalité.
Přibyv do Libiše, hleděl hned ujmouti se práce. Ale k tomu bylo třeba svolení vrchnosti. Proto hned druhého dne79 hlásil se na kanceláři vrchnostenské v Obříství. Végh s dvěma staršími obrátil se 30. května na direktora Jana Kalubnera. Než byl odkázán na samu vrchnost, na hraběte Frant. Xav. Věžníka, presidenta od appellací v Praze. I odebral se k hraběti, aby se mu představil. Hrabě přijal je 30. května laskavě. Ale zvěděv, že nepřišel Végh k přechodní činnosti jako kdys Jessenius, nýbrž že se chce usaditi v Libiši, obořil se zle na jeho průvodčí, Jana Petráčka z Dušník a Václava Žižku z Libiše, nadal jim rebelantů a přikázal, aby ke krajskému úřadu nechodili, že on vše vyšetří.
Než Végh,80 nedůvěřuje již hr. Věžníkovi a naděje se spravedlnosti od stát. úřadů, šel ke krajskému úřadu kouřimského kraje. Ježto bylo již k večeru, byl poučen, aby přišel den nato o 9. hod. Pobyl zatím u maďarského krajana Štěpána Kandó, pražského obyvatele a patrně hostinského. Druhého dne 31. května Végh představil se hejtmanovi krajskému, baronovi Karlu z Bienenberka, a ten jej přijal velmi laskavě, potěšili jeho průvodce, kteří báli se jíti s Véghem pro zákaz hraběcí, ale byli spolu s ním předvoláni ke kraj. hejtmanovi, a ten jim slíbil příznivé vyřízení. Zatím svolil k vykonávání večeře Páně a křtu. Jen ať se má Végh zatím pokojně. Asi tenkráte to bylo, že s Véghem šel i jeho přítel Ond. Kovács, aby se společně představili svému politickému představenému. Sešliť se spolu u zmíněného krajana Kandó v hostinci. Chtě nechtě musili se oba mladí ref. duchovní maďarští posaditi na pohovku vedle kraj. hejtmana, jeden napravo mu, druhý nalevo. Hejtman, bývalý rytmistr u husarů,81 znal dobře Uhry a vážil si Maďarů, a měl se k nim velmi přátelsky. Pozoroval je několikráte od hlavy až k patě a pojednou pravil: "Vpravdě hezcí, mladí muži! Opravdu Vás lituji, že jste opustili svoji dobrou vlast, ježto mimo Uhry není života etc. Budete toho jednou, vzpomeňte, litovati. Neznáte tento národ. Je to nestálý, lstivý lid. Teď vám slibují tito sedláci všecko. Později však nebudou chtít vám nic dát. Proto vám doporoučím, ujednejte to s nimi dobře, dejte vše do spisu, protože jinak vám všecko zapřou, potom to sem přineste a já to zde potvrdím." "Tento moudrý pan hejtman," dí Végh, "prorokoval. Měl pravdu. Ale my jsme mu nevěřili. Mysleli jsme si u sebe: Aj, to nemůže být. Nevěř mu, neboť jest to papeženec. Tupí národ toliko pro jeho náboženství atd."
Z Prahy vrátili se do Byškovic ještě v noci 31. května k veliké radosti souvěrců, kteří se obávali, aby Végh nebyl v Praze zatčen. Ale již 2. června předvolal direktor Žižku a Petráčka a vyšetřoval, proč šli přes zákaz hraběcí ke krajskému hejtmanovi, a vyzval skrze ně Végha, aby mu podal zprávu. Végh váhal a jen aby oba bratří uchránil před trestem, dopsal direktorovi, jak se věci měly, a že oba byli úředně vyzváni, aby se dostavili. Oznámil též direktorovi, že mu bylo dáno svolení vysluhovat večeří Páně a křtem. Oba starší donesli list direktorovi a ten poroučel Žižkovi, aby Végha u sebe v Libiši netrpěl. Ať prý odejde do sousední vesnice.
Než již v Libiši sepisován byl seznam82 všech rodin i členů a jich příspěvků ke sboru. Bylo zjištěno 678 duší v 141 rodinách, saláru pak 308 zl. 30 kr. Největší příspěvek činil 7 zl., 6 zl., 5 zl. atd., nejmenší 30 kr. (t. j. půl zl.) za rodinu.
Ježto byl krajský hejtman ústně svolil,83 aby Végh posluhoval lidu večeří Páně, s podmínkou však, aby před potvrzením nekonal žádných jiných služebností církevních, konal Végh první křest dne 4. června a vykonal po křtu úvod jedné šestinedělky a 8. června na hod Boží svatodušní vykonal na základě Skut. ap. 2, 1 proslov v českém jazyku a vysluhoval toho dne i den nato večeří Páně. Než tu ihned zakročil direktor Jan Kalubner v Obříství. Téhož dne 8. června zaslal Véghovi list, v němž mu oznamuje, že obdržel od své vrchnosti hrab. Věžníka i od krajského úřadu z 6. června příkaz, aby Véghovi oznámil, že nemá konati nižádných funkcí, dokud nebude v úřadě potvrzen a nebude míti svolení gubernia. Végh má oznámiti, kolik budou tamní akatolíci na jeho služné poskytovat. Žádá písemní odpověď po úředním poslu doručiteli toho listu.
Végh ihned odpověděl: Bude spokojen, dostane-li 300 zl. ročně a další přídavek obilí a potravin. Ale teprve zítra bude moci dáti odpověď přesnou, až ji zví od sboru. Oznamuje, že podle svolení kraj. hejtmana vysluhoval večeří Páně, a bude tak činiti i nadále.
Než již 11. června 1783 oznamuje mu krajský hejtman, že zvěděl od direktora panství v Obříství že vedle večeře Páně, k níž měl svolení, konal i jiné služebnosti, jako úvod šestinedělky. I zakazuje mu to, dokud neoznámí kraj. úřadu předepsanou fassi poskytovaného mu služného od sboru a nedosáhne potvrzení, ježto žádný pastor před potvrzením od kraj. úřadu nesmí konati svých funkcí. Végh stěžoval si ještě téhož dne 11. června písemně krajskému hejtmanovi na direktora a na potíže, jež mu činí.
Ale zatím, poněvadž Végh ještě jiných služebností konati nesměl, Bratří sami pochovávali své mrtvé bez pastýře duchovního, a dávali křtíti děti své katolickým farářům. Ve dnech nedělních čítávali si sami v shromážděních společných buďto Postilly aneb Zákon Páně.
Végh zatím vynakládal největší píli,84 aby naučil se řeči české. Neznalost české řeči byla všem85 mladým maďarským duchovním velikou překážkou v jich úřadování. Pokud měli konati bohoslužby, místo kázání předčítávali s potížemi z české tištěné postilly, nebo z bible nebo z biblických dějin, anebo z Praxis pietatis J. A. Komenského. Végh však v učení se češtině nalezl zvláště vhodnou cestu k cíli. Poradil mu v té věci Štěpán Kandó, zmíněný Maďar z Debrecínska, zkušený a rozumný muž, horlivý reformovaný. Byl majitelem domu prý na Novém, ve skutečnosti na Starém městě86 Pražském č. 169. Říkalo se tam "u husara", protože Kandó býval husarem a jako husar oženil se s dcerou majitele toho domu. Všichni kazatelé, ba všichni evangelíci, obraceli se naň v obtížných záležitostech a on jim radil a pomáhal. Kazatelé u něho pobývali a on je učil znáti mravy a zvyky českého lidu. Végh se obrátil naň se svojí starostí, jak se naučit rychle češtině. A Kandó mu doporučil studenta, který by jej češtině vyučoval, totiž Václ. Krameria, rodáka z Klatov, chudého studenta, který absolvoval filosofii a mluvil znamenitě i latinsky a německy. V Praze se zabýval psaním v knihovně, začež dostával 20 kr. Végh vzal jej k sobě do Libiše a platil mu mimo stravu a postel měsíčně dukát.
Kramerius87 byl znamenitým znalcem češtiny a vynikl pak jako český spisovatel. Pomáhal Véghovi i literárně v kázáních a v agendárních formulářích. Bylo toho třeba, zvláště když došlo k potvrzení88 Jana Végha jako libišského kazatele a duch. správce výnosem gubernia z 28. června 1783 (kraj. úřadu z 5. července a vrchnostenského úřadu v Obříství 13. července). Tu již Végh konal prvé bohoslužby s kázáním 20. července 1783 ve stodole v Libiši č. 15 na základě textu Žalmu 126, 5. 6: Ti, kteříž s slzami rozsívali, s prozpěvováním žíti budou atd. Kázání to jako i další Végh napsal latinsky, Kramerius pak je přeložil do češtiny. Végh si to pak opsal a při bohoslužbě předčítal, "anebo spíše slabikoval před shromážděným sborem, aniž by mnohým slovům a větám rozuměl".
Brzy nato zažil Végh vzrušující událost, svědčící o nepřízni vrchností k evanjelíkům. Dne 21. července 1783 přibyl88a do sousedního sboru Vtelna z Uher nový duch. správce Samuel Oros de Fehér Besseriká se svojí manželkou Alžbětou, roz. Bessengeiovou. Přijeli pozdě večer a uchýlili se k sedláku Janu Vaňkovi č. 6, kde jim sbor zatím připravil byt. Ještě si neodpočinuli po cestě ani nepojedli a již přišel do jich světnice vrchnostenský úředník s rychtářem, který v ruce nesl okovy a řetězy. Vytkl jim, že jako cizinci nesmějí se tu zdržovat. Mají ihned odejíti, sice bude sedlák, který je přijal, v okovech uvězněn. Nebylo pomoci. Hned musil pastor s chotí vsednouti na vůz a za noci jeti dále, co bylo po nich se všech stran házeno kamením. Stěží se na voze ukryli pod plachty. Den nato dojeli do Libiše, jako nejbližšího ev. sboru. Sotva tu pobyli 3-4 dny, již došel Végha od vrchnosti z Obříství list, že v Libiši je dosazen jen jeden pastor. Proto ať se druhý pastor ihned klidí dál. Nezbylo jim než odejíti do Krp u Vtelna, kam byli poukázáni kraj. úřadem v Boleslavi. Tam ve stodole konal bohoslužby pro Vtelenský sbor, bydle v chatrné komoře, až cís. dekretem z 16. února 1785 bylo mu dovoleno ubytovati se ve Vtelně.
Végh sám pracoval dále v Libiši. S pomocí Krameriovou překládal z maďarské církevní agendy bohoslužební modlitby, až si sestavil Církevní agendu a také ji vydal pomocí Krameriovou počátkem r. 1783. Má název: "Agenda,89 to jest Pořádek křtění, přisluhování večeří Páně, přisluhování nemocným, uvádění šestinedělek, oddávání, pohřebných a jiných k službám Božím příhodných modliteb k užívání církví českých reformovaných." V Praze u Rosenmüllerských dědiců. 1783. 8° 56 str. V předmluvě psané v Libiši z 28. srpna 1783 praví Végh, že tato Agenda neb Pořádek jest přeložen "z uherského rituálu, jehož všecky reformované církve v Cystybisskánském kraji království Uherského užívají, s malou toliko kdesi proměnou, což se příhodně pro nynější stav církve české změniti vidělo. A dále dí: "Což se pak ještě dotýče toho, jak se starší, správcové a kostelníci při církvech ustanovují, jakož také strany navštěvování vězňů atd., to s pomocí Boží a obzvláštní přízní našich milých přátel a spolubratří jiným časem na světlo vydáme." Také vydal pak dílko: "Krátká příprava90 k svaté Večeři Páně v otázkách a odpovědích mládeži církví českých obnovených přiložená. Jakož také Pořádek křtu, kterýž od D. C. H. Pana Samuele Szalay v kraji za řekou, Tyssa řečenou, v království Uherském superintendenta, nejjasnějšímu Císaři Josefovi slavného toho jména druhému podán byl." V Praze u Rosenmüllerských dědiců, za Matouše Schmádla Faktora 1783. (8°. 44 str.)
V této knížce v předmluvě, psané v Libiši 21. září 1783, Végh podotýká, že nechce v této knížce podati "mládeži naší české" celého katechismu. Upozorňuje na katechismy podle Helv. vyz. vydané, jako jsou "oba katechismové Bratří Českých, nemalou prací v Berlíně vydaní, pak katechismus Heidelberský nejprvé v Praze 1619, podruhé v Krosně 1723 vytištěný, letošního pak roku v Brně přetištěný, kterýžto, jakmile nám k němu citací lze bude přidati, jako oba oninno bratrští své náležité ceny a pochvaly důjde". Zatím chce tuto mládeži naší české něco o s. Večeři Páně podati. Dí: "Psal jsem sice jediné pro mládež, ale i dospělejšího věku s prospěchem knížečku tu čísti mohou." "Přidal sem k této knížečce také Pořádek aneb způsob křtu od ... Sam. Salay...". Z těchto slov lze viděti, že Végh snad měl účast v brněnském vydání katechismu Heidelberského a chystal k němu citací. Krátká příprava k s. Večeři Páně pak, jak praví, byla patrně jeho samostatnějším dílem. Je to vlastně stručný katechismus s podrobným katechetickým poučením o Večeři Páně. První otázka zní: "Křesťanský člověk oč se má především starati v tomto životě? - O to, jak by spasen býti mohl. Mar. 8, 36." Obsah je pravověrně a horlivě reformovaný. Obsahuje 37 otázek, z nich 8-37 jednají o večeři Páně. Následuje 9 modliteb k Večeři Páně. Na to následuje Salayův Pořádek křtu, t. j. poučení o křtu.
Spisy těmi, Agendou i Krátkou přípravou, Végh posloužil velice ostatním mladým maďarským ref. kazatelům v českých sborech. Byloť teprve těmito knížkami jim umožněno konati služebnosti církevní v české řeči. Také kázání, Krameriem přeložená, Végh půjčoval kazatelům a ti jich užívali ke kázáním svým a spolu se tak cvičili v češtině, že do roku s pomocí slovníku dovedli kázati česky srozumitelně a vzdělavatelně.
Krameria91 vzal pak k sobě někdy koncem r. 1783 Jos. Szalay do Lysé a s jeho pomocí přeložil Helvetskou konfesi do češtiny. Dal ji do tisku, než spatřil jen 3 archy vytištěné. Zemřelť souchotinami 12. května 1784. Zálohou dal knihtiskaři jen 1 soverin, ostatní náklad převzal a tisk dokončil Végh. Vyšla tiskem pod názvem: "Krátké a sprosté vyznání92 a vysvětlení víry čisté křesťanské. K vzdělání a probuzení církve Boží české reformované nyní ponejprv po dvou stech osmnácti letech z Latinského do Českého jazyka přeložené. V Praze u Rosenmüllerských dědiců za Jana Beránka, faktora. 1784." 8°. Jest to vyznání, které, jak Szalay v předmluvě93 podotýká, maďarští kazatelé podepsali v Debrecíně dne 24. února 1567. Szalay v předmluvě upozorňuje,94 že Bratří Čeští se sice k Helvetskému vyznání nehlásili, ale s ním v učení se srovnávali. Také doznává, že v překladu Helvet. konfese užil práce M. V. Krameria.95 Předmluvu tu Szalay napsal 12. ledna 1784. Szalay dle poslední vůle z 9. května 1784 neměl hotových peněz. Po rozprodání ostatní pozůstalosti přál si zůstaviti matce a dvěma sestrám 70 zl., ostatní pak odkazoval církvi v Lysé a dvěma církvím maďarským. Než výnos stačil jen z části na tyto odkazy. Véghovi zanechal vůz a z knih, co by si přál. Szalay byl pohřben první na nový hřbitov evanj. v Lysé. Ztráta jeho byla pociťována velmi těžce jako muže, který vzal první prapor českých ev. církví H. v. do rukou. Végh sám na svém exempláru Vyznání Szalayem vydaného poznamenal na konci na posledním listě latinsky: "Zbožně a svatě zemřel... Přítel můj, pokud možno bylo, daleko nejmilejší."
Tenkráte vyšla tiskem i knížka "Křestianské víry hlavních článků gruntové", katechismus sepsaný podle Heidelberského katechismu a původně vydaný holandsky, pak v překladu maďarském, a odtud přeložený do češtiny. Autor není na spisu označen, ani místo tisku, jen rok 1784. Je velmi pochybno, že by jej do češtiny přeložil a vydal již 1784 Végh, jak o tom bude dále řeč.96 Ale v roce 1828 vydal jej Végh v novém vydání.
Vedle potíží jazykových dolehly na Végha v Libiši však ještě jiné nesnadnosti, a zvláště stran bytu.97 Bylť dosavadní byt v Libiši č. 15 provisorní. Libišští evangelíci chtěli mu byt zříditi v Libiši č. 2 ve statku Jana Lasičky ze zbořené komory. Ale vrchnost hrabě z Věžníku tomu odpíral a odkazoval je na gubernium. I obrátili se na gubernium s žádostí z 30. července 1783, poukazujíce na to, že nelze v celé Libiši najíti vhodný byt a že vystavěním světnice ze zbořené komory se tomu snadno a vhodně odpomůže. Než že se tomu vzpírá hospodářský úřad hr. Věžníka. Gubernium však zaujalo právě vlivem hraběte stanovisko odmítavé, až docela nařídilo, že pastor se má přestěhovati z Libiše do Byškovic, což krajský úřad oznámil níže 4. září 1783. To bylo arci všem Libišským evanjelíkům proti mysli, ježto středem sboru byla Libiš a nikoli Byškovice. Bylo také velmi trapno, že bohoslužby v Libiši,98 ač se tu konaly již pravidelně po mnoho neděl, měly býti přerušeny a nově zařizovány v Byškovicích. Proto Végh hledal, jak by tomu se dalo odpomoci.
V ten čas v některých reformovaných sborech v Čechách již došlo k úspěšnému postupu. Ve Chvaleticích,99 kde působil Jessenius, byla dne 6. července 1783 již vysvěcena první modlitebna za přítomnosti 14 kazatelů, direktora a úředního personálu. Brzy nato 17. srpna byla vysvěcena další prostorná modlitebna v Semtěši za přítomnosti skoro všech reformovaných kazatelů z Čech. Kázal tu Frant. Kovács, nejstarší z kazatelů, na text Amos, 8, 11. 12. Mimo to měl slavnostní řeč Jos. Szalay o původu a rozličných jmenech církve. Řeč tu si sestavil na základě učené inaugurační řeči, kterou kdysi měl prof. círk. dějin a řečnictví v S. Pataku Jan Szemtessi při svěcení kathedrál. kostela v Pataku 8. července 1781. Při posvěcení semtěšské modlitebny zpívali mladí kazatelé symfonii, zvláště ze Žalmu 102, 7-8, čímž byl všechen lid dojat až k pláči.
Při tomto shromáždění kazatelů100 bylo usneseno, aby dva kazatelé šli k císaři Josefovi II., který byl v září očekáván v Praze, a aby mu 1. poděkovali za toleranci, 2. předložili prosby v některých důležitých věcech a 3. odevzdali i některé stížnosti. Úkolem tím byl pověřen Jos. Szalay a Jan Végh. Bylo ujednáno, aby nikdo jiný ve své osobní či církevní věci se neodvážil k císaři jíti, nýbrž aby se každý se svojí věcí obrátil na tyto dva delegáty, kteří mají všechny žádosti a stížností sebrati a podstatné věci císaři předložiti. Když Szalay a Végh sedali na vůz, aby odjeli, přišel k nim "zbožný stařec Frant. Kovács" a žehnal jim jménem našeho bratrstva (Fraternität) k obmýšlené cestě k císaři.
Tímto pověřením k císaři byla dána Véghovi zvlášť vhodná příležitost, aby přednesl císaři i svoje těžkosti. K provedení101 toho poslání došlo 5. září mezi 2.-3. hod. odpoledne v Hloupětíně, kde císař za vojenského ležení po všecka leta pobýval v hostinci. Přijeli tam fiakrem z Prahy. Když oba delegáti přišli k hostinci, přišel jim vstříc starý, ctihodný muž v císařské uniformě a tázal se přívětivě: "Chcete, pánové, mluviti s císařem?" "Ano." I vedl je stráží dovnitř ke schodům, vedoucím do císařského pokoje. Tu jim řekl: "Zůstaňte zde stát!" Když pak byli předpuštěni k audienci, byli celí zmateni. Pohled na císaře, "který k nim přišel jako blesk", cele je přivedl z rovnováhy. Szalay si připravil díkůvzdání a cestou opakoval je Véghovi několikráte, ale nyní pojednou zapomněl vůbec císaře oslovit. Císař sám se jich tázal: "Co jste?" A oni zmateně odpovídají: "Jsme Uhři." Císař rozmlouval pak s nimi velmi přátelsky. Řekli mu, že jsou kazateli v Čechách podle tolerančního patentu. Ptal se, podle které jsou konfesse. "Podle Helvetské." Ukazuje na Végha, tázal se: "Ty jsi snad Augsburské konfesse?" "Ne, Vaše Veličenstvo, jsem také Helvetského vyznání." "Tož jste oba Helv. konfesse?" "Ano." "Jste snad Slováci?" "Nikoli, Veličenstvo, jsme rození Uhři" (Maďaři). "Ale pravíte, že jste českými kazateli?" "Ano." - Tu rozvažoval císař: "Rození Uhři - čeští kazatelé. Jak kážete? "Česky." "Jak to může být?" Rozhovor se dál německy. Tu Szalay pravil latinsky: "Snad, nejjasnější císaři, líp se vyjádříme latinsky." Císař: "Také porozumím. Jak tedy kážete?" "Dosti těžce, hledáme slovíčka ve slovníku atd." Císař usmál se: "Dobře, dobře. Co tedy žádáte?" "Abychom mohli míti superintendenturu." "Budete ji mít. Co ještě?" "Abychom mohli míti školu." "Jakou?" "Aby naši jinoši mohli se vzdělávati k duchovenskému úřadu. Jeť nesnadno povolávati v případě potřeby z Uher potřebné osoby aneb vhodné kandidáty, znalé lidové řeči." Císař: "Synové, nejste s to, abyste takovou školu si zřídili. Ale rád bych vám poradil. Posílejte své syny do Prahy, tam budou moci učiti se a absolvovati humaniora (latinskou školu) a filosofii, pak je posílejte na theologii buď do Pataku nebo Debrecínu."
Císař se pak ptal dále: "Co ještě si přejete?" Végh a Szalay, vidouce, že čas pokročil, obávali se, aby další rozmluvou císaře neunavovali a proto nezmiňovali se o stížnostech, jež mu chtěli předložiti, ani o prosbách a jen mu podali připravený prosebný a stížný spis. Přijal jej, poklonil se a pravil: "Valete!" (Buďte s Bohem) a po schodech zase odešel.
Oba delegáti102 vraceli se pak fiakrem do Prahy. Cestou přepadala je bázeň, zda nechybili, když císaři ve spisu předložili i své stížnosti na mocné v zemi, a zda nebudou z toho zlé důsledky. Tu pojednou viděli, jak na silnici vojáci s obou stran stavějí se v řady a rozvinují prapory. A již za nimi jede a je předjíždí šestispřežný povoz a v něm císař čte pozorně spis - jejich spis. Po 3-4 dnech bylo slyšet, že hrabě Věžník onemocněl, kaplan z Kostelce byl předvolán a místy bylo zavedeno šetření. Kníže Lobkovic z Hořína řekl pastoru Vtelenskému Sam. Oroszovi: "Páni protestanti způsobili mi veliké nesnáze; musil jsem se v té při dostaviti do Vídně. Kdybych byl císařem, naučil bych Végha atd." Než Végh103 zůstal ušetřen všelikých nesnází, jichž se obával. Mohl klidně pracovat na vzdělání sboru. Dne 21. září 1783 postaral se o volbu 5 kurátorů či správců církevních a 10 starších. Rád pak viděl, že brzy přestávaly dosavadní potíže.
Jedna potíž arci nepřestala, a sice právě nutnost odstěhovati se z Libiše do Byškovic. Již 26. září 1783 dal totiž krajský úřad104 ohlásiti Véghovi skrze hospodářský úřad hrab. Věžníka v Obříství, že dřívější písemní žádost Libišských evangelíků o přepuštění katolického kostela v Libiši a o osvobození od placení taxy štolové a desátku katolickým farářům se zamítá. Dne 3. října pak 1783 krajský úřad105 prostřednictvím hospodář. úřadu v Obříství oznámil na žádost Véghovu k císaři, že gubernium 27. září nařizuje, aby se Végh dle dřívějšího poručení přestěhoval do Byškovic. Hrabě z Věžníku pak nařizoval direktorovi a rychtáři v Libiši, Václavu Švejdovi, jestliže by Végh do 4 dní se nevystěhoval, aby ho hned mocí vyvedli. Végh žádal hraběte aby mu to dal písemně. Učinil tak přípisem ze 7. října. V Byškovicích nebylo pro Végha ani bytu Než marně prosil Végh hraběte o poshovění. Hrabě chtěje církev ev. zničiti, trval na svém. A tak Végh musil 8. října 1783 se vystěhovati do Byškovic když byl v Libiši pobyl skoro plných 19 týdnů Ubytoval106 se tu v komoře br. Josefa Plocka v č. 3 jednoho z předních kurátorů či správců církevních později pak v komůrce v chalupě Jos. Horníka v č. 16. Služby Boží konal v Byškovicích po stodolách. Ale nevzdával se myšlenky na Libiš.
Zatím přišla resoluce císařská107 na žádosti mu předložené 5. září jménem reformovaných sborů. Krajský hejtman oznámil ji Véghovi prostřednictvím hospodářského úřadu v Obříství 9. prosince 1783. Císař dvorským dekretem ze 17. listop. 1783 oznamuje své nejv. rozhodnutí: 1. svoluje evanjelíkům Helv. vyz., aby si zřídili k vůli řádu svého superintendenta. Další bude v té věci zařízeno; 2. svoluje, aby reformovaní povolali si vlastní učitele. Sborové se postarají o jich vydržování. 3. Svoluje, aby evanjelíci si zřídili své hřbitovy v místech, kde mají modlitebny, ale katolické kostely nemohou jim býti nikde přenechány. Na stížnosti odpovídá: Guberniální nařízení o přeložení pastora Végha z Libiše do Byškovic ponechává v platnosti. A podobně byly i další stížnosti, jakkoli oprávněné, zamítnuty jako neodůvodněné. Bylo patrno, že se tu silně uplatnily nepříznivé informace a vlivy vládních kruhů, nepřejících evanjelickému hnutí.
Za těch poměrů108 nezbylo Véghovi, než pomýšleti na stavbu modlitebny v Byškovicích, aspoň zatímně, než přece se pak dostane svolení k pobytu duch. správce v Libiši. I hledali vhodné místo v Byškovicích. Ale vrchnost i tu jim činila překážky a odkazovala je zase do Korycan. Hr. z Věžníku, sloup a podpora katolické církve, chtěl ev. církev na svém panství znaviti a zničiti a proto jí tolik znesnadňoval i stavbu modlitebny. Byloť v Korycanech v základech všude mokro a proto pro kostel nebylo tu vhodného místa. Végh prosil hraběte z Věžníku o změnu, leč marně. Hrabě Věžník109 dal docela svým úředníkům pokyny, aby jednali s Véghem sice zdvořile, ale aby jej bedlivě pozorovali a vše oznamovali hraběti. Jeho žádosti mají co možná pomalu vyřizovati a působiti mu překážky a mařiti tak jeho úmysly. Végh nebude moci to snésti, a ovšem i nevhodné byty, a bude musit odejíti. Hrabě pak již prý se postará, aby jiný pastor na jeho panství nepřišel. Hrabě prý při přeložení Végha z Libiše do Byšic prohlásil: "Dám svoji šedivou hlavu pod meč katův, jestliže se pastor ještě vrátí do Libiše!" V jeho smyslu jednal direktor Jan Kalubner arci velmi nepřívětivě až surově s poddanými evanjelíky. Dálo se tak ovšem i jinde. Než Végh109a nebyl z těch, kteří by to ztrpěli. Když 20. července na Lobkovickém panství poddaný jeden hlásil se k přestupu k Helv. vyz., byl mu odpírán zápis do seznamu přestouplých a tím i svolení k přestupu. Tu Végh napsal list tamnímu vrchnostenskému úřadu, dotazuje se, proč se tak děje proti mandátům císařským, aby po případě mohl proti tomu zakročiti u vyšších úřadů. Když pak v listopadu 1783 na panství hr. Věžníka v Obříství někteří přestouplí k vyznání Helv. po šestinedělním cvičení na katolické faře žádali ředitele panství o potvrzení svého přestupu, ředitel Kalubner před 7 evanjelíky a kancelářským písařem jim řekl: "Jděte do pekla s tou hovadskou vírou." Végh proto 28. listopadu 1783 napsal stížnost ke guberniu, stěžuje si, že ředitel Kalubner náboženství křesťanské, reformované podle Helv. vyz., podle tolerančního patentu v Čechách tolerované, pohoršlivě potupuje. Vyličuje podrobně zmíněný případ, upozorňuje, že je to rouhání proti Spasiteli, hlavě církve, a že ředitel jedná proti mandátu císařskému, ač jako úředník a hlava panství má poddaným předcházeti dobrým příkladem. I žádá gubernium o ochranu.
Než postup vrchnosti dolehal zle na Végha i na celý libišský ref. sbor. Tím se sboru stavba modlitebny znemožňovala a lid unavoval. Nastávala pokleslost. Co jinde se světily nové modlitebny, v Libiši zůstávaly poměry stále jako v počátcích. Nebylo tu ani modlitebny, ani bytu pro pastora. Pro Végha bylo to tím trapnější, ježto právě tenkráte110 se oženil. Jeho chotí se stala Judita Bankošová z Uher, tehdy 17letá, dcera notáře v Gyönkö, narozená 17. prosince 1707. Jan Végh totiž po smrti svého otce, který zemřel 30. června 1784, odebral se koncem září 1784 do své vlasti, aby tu uspořádal pozůstalostní záležitosti, a tu došlo 17. listopadu 1784 k jeho sňatku v Gyönkö.
Tak Végh dlouho žil v primitivních, neurovnaných poměrech, v jakých s počátku žili všichni noví kazatelé, přišlí do Čech. Někteří s počátku byli na tom arci ještě hůře. Někteří neměli ani své světničky, ale bydlili společně s rodinou některého sedláka v jedné místnosti, než jim byla opatřena vlastní místnost a pak i vlastní farní dům. Végh pak musil se stěhovati z místa na místo.
Než i při tak chudičkých a primitivních poměrech v prvé době toleranční bylo kazatelům povzbuzením, že tu bylo všude mnoho horlivosti a lásky v lidu, i když nemohl svým duchovním poskytovati více než skrovničké služné. Végha zvláště těšilo, že i mnozí z nepřátel evanjelia postupně přestupovali k ev. církvi a že právě z takových Saulů stávali se zvláště horliví Pavlové v církvi. Uvádí ze svého sboru o tom řadu dokladů.
Zatím i v celé české reformované církvi docházelo k pevnějšímu zorganisování ve smyslu císařského svolení k utvoření superintendence a seniorátů. Superintendentem byl 1.dubna 1784 od císaře jmenován nejstarší a nejváženější kazatel Frant. Kovács v Krouně. Reformovaní duchovní pak 4. června 1784 ve Chvaleticích111 konali konferenci reformovaných kazatelů. A tu byly reformované sbory v Čechách rozděleny ve tři senioráty, pražský, poděbradský a chrudimský. K seniorátu pražskému byly přiděleny sbory v Libiši, Lečicích, Krabčicích, Vysoké, Nebuželích, Vtelnu, Lysé, Kšelích, Soběhradech, Moravči a fil. sbor ve Strměchách, celkem 11. K seniorátu poděbradskému připadly sbory v Hořátvi, Libici, Velenicích, Bošíně, Chlebích, Krakovanech, Velimi, Libštátě, Černilově a Klášteře, celkem 10. K seniorátu pak chrudimskému se připojily sbory v Močovicích, Chvaleticích, Semtěši, Hradišti, Dvakačovicích, Krouné, Svratouchu, Telecím, Borové, Bučině, Sloupnici, Proseči, Čermné a malý něm. fil. sbor v Čeňkově (Rothwasser), celkem 14 sborů. Všech těchto 35 sborů tvořilo společnou superintendenci.
Reformovaní duchovní konali pak společnou schůzi v Praze u Štěpána Kandy112 na Starém městě č. 169 v domě "u husara" a usnesli se předložiti císaři stížnost na příkoří, dosud jim činěná.
Stížnost tu předložili pastoři Sam. Szüts v Čermné, na panství Lanškrounském, a Jan Turoczi v Chlebích, na panství Poděbradském, datovanou z Chleb 12. září 1784. Stěžují si v ní jménem všech pastorů Helv. vyznání v Čechách, že kněžstvo katolické soukromě i veřejně s kazatelen mluví proti jich náboženství, viní je z bludů a tím budí v lidu nesvornost a náboženské hádky. Týž klerus neustává šířiti mínění - jak to činil i kolínský děkan s kazatelny - že pastoři H. v. nejsou vysvěceni a proto nejsou kněžími a pastýři duchovními, což vede v lidu k náboženským sporům. Když pak evanjelík H. vyz. katolickému faráři odvede štólu a žádá cedulku o zaplacení, dává mu kněz urážlivý lístek, jímž svoluje, aby "pastor cizího náboženství" vykonal příslušnou služebnost oddavek, křtu a j. V úředních listech krajských a vrchnostenských úřadů a při osobním předvolávání jedná se s pastory nepřívětivě a neslušně. Mýtní nutí pastory platiti mýtné, ač kněžstvo katolické a sedláci jsou od mýtného prosti. Při přestupu k vyznání Helv. v kancelářích nechtějí přestupující zapisovat a faráři je nepřipouštějí k 6nedělnímu cvičení. Jsou-li pak přece připuštěni, zakoušejí mnoho soužení, a účastní-li se ev. bohoslužeb i bez vědomí pastorů, jsou pastoři proto zle sužováni. Když deisti a Ariáni, posměvači náboženství, v neděli pracují, nikdo toho nedbá, jestliže však evanjelíci Helv. vyz. o svátcích čistě katolických pracují, jedná se s nimi tvrdě. I žádají podepsaní pastoři o nápravu, jakož i aby směli svobodně chodit do filiálek a aby při vyšetřování evanjelíků H. v. a jich pastorů krajskou komisí byl komisi přítomen i superintendent neb jeho zástupce.
Na stížnost tu přišla odpověď císařská výnosem gubernia z 2. listopadu a byla přes krajský úřad v Chrudimi hospodářským úřadem v Lanškrouně 6. prosince 1784 doručena pastoru Szütsovi v Čermné: Pastoři mají svoji stížnost doložiti jednotlivými případy. Císař svoluje, aby pastoři směli navštěvovati lidi svého vyznání a jich dítky vyučovati. Ale účastenství superintendenta či zástupce jeho při komisi - leč by se věc týkala náboženství - je zbytečno. Do způsobu života t. zv. deistů nemají se pastoři vměšovat.
Zatím byli 6. listopadu 1784 superintendentovi k pomoci jmenováni tři senioři. V seniorátu pražském stal se seniorem Lad. Baka, pastor v Hořátvi. Později pak v září 1785 bylo zvoleno superintendentu k pomoci113 7 pastorů, mezi nimi i Jan Végh v Byškovicích. Měli dozírati na mravní život a řád v celé české církvi. Na superint. pak shromáždění v Semtěši113a r. 1785 byla schválena Véghova Agenda "pro zachování chvalitebné jednotnosti v řádu služeb Božích církví reformovaných". Nadto pro české sbory reformované s moravskými sbory i s ostatními reformovanými sbory dědičných zemí rakouských byla zřízena 1. června 1785 společná c. k. konsistoř ve Vídni. Světským členem jejím stal se dvor. agent Samuel z Nagy, duchovním pak členem ref. superintendent ve Vídni Hilchenbach.
Než v Libišském sboru pro odpor hraběte z Věžníku zůstávaly poměry stále neurovnány a na stavbu kostela a fary nemohlo býti pomýšleno. Žádost114 z 31. srpna 1785 o svolení ke stavbě modlitebny v Libiši, ježto Libiš je skutečně správným středem celého sboru, že je tam místo pro kostel i faru velmi příhodné opatřeno, podal Jan Végh krajskému úřadu. Mimo to předložil Josef Plocek z Byškovic a Jan Petráček 19. září 1785 žádost ke guberniu o svolení, aby v Libiši č. 2. v domě Lasičkově mohla býti zřízena ze zbořené komory místnost pro pastora. Než žádost o přeložení modlitebny do Libiše byla zamítnuta. Tu odhodlal se Végh115 k novému rozhodnému kroku. V srpnu 1786 vypravil se do Vídně, aby císaři předložil své potíže. Císaře nezastihl ve Vídni. Ale obrátil se na konsistoř, na dvor. agenta Samuela Nagye a na superint. Hilchenbacha. A ti se ho ochotně ujali a vypracovali mu žádost k císaři. Vylíčili v ní potíže v Korycanech a Byškovicích a připojili žádost, aby libišští evangelíci směli si zříditi kostel i faru v Libiši, jako vlastním středisku sboru. Když pak císař v září 1786 opět dlel v táboře u Hloupětína u Prahy, vyžádal si Végh znova u císaře audienci a tak 12. září 1786 v audienci vyprávěl císaři o všech svých protivenstvích a předložil mu připravenou žádost z 10. září 1786. Císař mu pravil: "Však116 ta věc již před dvěma lety byla rozhodnuta a bylo mi o ní jinak referováno, než jak pravíš." Végh odpověděl, že již na 4. rok snášejí Libišští taková protivenství a dosud nikdo stížnosti ty spravedlivě nevyšetřil. I předložil císaři svoji žádost117 s datem 10. září 1786.
Zakročení Véghovo tentokráte císař sledoval velice vážně. Již 10. října 1786 přijela118 do Korycan komise, vedená pánem z Wernerů. A ten skutečně vyšetřil věc nestranně, zjistil nemožnost stavby v Korycanech a vykázal vhodné místo v Byškovicích přes odpor tamních katolíků. Konečné vyřízení přišlo pak od císaře dvorským dekretem119 z 18. února 1787. Bylo rozhodnuto, že Libišští evangelíci smějí si stavěti modlitebnu v samé Libiši. Kouřimský krajský úřad oznamuje z Prahy 8. března 1787: "Jeho c. k. Veličenstvo ráčilo k žádosti Byškovického sboru Helv. vyz., předložené na nejvyšším místě, dvorským dekretem, vydaným 18. února, rozhodnouti, že těmto akatolíkům má býti dovoleno, aby své bohoslužby přeložili do Libiše a tam směli a mohli si zříditi modlitebnu. Což se jim v důsledku guberniálního nařízení z 2. t. m. dává na vědomí a k vyrozumění. Kr. Kouřimský krajský úřad v Praze 8. března 1787. Karel Josef z Bienenberku, k. kraj. hejtman."
Byl to den radosti, když Végh dostal toto rozhodnutí. Znamenaloť konec dosavadního sužování sboru a počátek nové práce. Véghovi119a bylo rozhodnutí to tím vítanější, že se mu v ten čas 24. února 1787 narodil první syn Josef v Byškovicích č. 27. I přestěhoval se do Libiše. Přijal ho do chalupy podruh Jan Karban v č. 39 za 8 zl. roční činže od církve.
Poznámky
77 Szalatnay, Ze zápisků Jana Végha, str. 3. pozn. - O šlechtickém svém původu vyslovil se Jan Végh blíže teprve v roce 1826, jak bude o tom dále řeč. Végh píše blíže o své rodině a svém mládí v Knize zápisků z r. 1781 nsl. 117.-120. Byl několik let vychovatelem, načež pokračoval ve svém studiu. Tím se vysvětluje, že mu bylo 28 let, když končil studium.
78 Heřm. z Tardy v Památce r. sl. 1863, str. 252.
79 Libišská Kniha, pam. 21. - Végh, Kniha zápisků 92.
80 Libiš. Kniha pam. 21. a Végh, Nachricht 158. vypravují patrně o téže první návštěvě a vzájemně se doplňují. - Srv. též Véghovu Knihu zápisků z r. 1781 nsl. str. 93. - Végh tu výslovně jmenuje onoho krajana Maďara "Kandó", ač týž bývá jindy zván i Kanda. - Végh o svém jednání v Praze se zmiňuje i v listu, adresovaném direktoru Janu Kalubnerovi v Obříství.
81 Végh, Nachricht 126.
82 Libiš. Kniha pam 22. nsl.
83 Libiš. Kniha p. 39. nsl. - Végh, Kniha zápisků 1781, 93. (Dopis), a 93-95. O prvém kázání Véghově ať již 8. června či 20. července vypráví syn jeho Josef v Sárospataki Füzetek 1861 str. 528 (jako by citoval slova otcova, ale spíše podle své vlastní představy) zajímavě, ale přehnaně a nedosti věrohodně takto: V tu neděli, kdy kázal, naplnil se dvůr lidem a pak i stodola do posledního místa. Předzpěvák seděl v křesle před kazatelnou a začal zpěv. Když začali zpívat, Végh přehodil si talár, vzal bibli se zlatou ořízkou, kterou si opatřil v Praze, s ostatními knížkami a šel do shromáždění, při čemž mu jeden člověk klestil cestu. Végh šel přímo ke kazatelně, předzpěvák vstal a s hlubokou úctou předal mu křeslo. Végh usedl, vyslechl několik veršů písně. České žalmy mají prý nápěv obdobný maďarskému. Po dokončení zpěvu Végh vstoupil na kazatelnu. Lid, jehož tu bylo na více tisíců, umlkl a zatajil dech. Végh zahájil pobožnost čistým jasným hlasem: "Pomoc naše budiž od Hospodina..." Lid propukl v pláč radosti a jásot, tak že Végh několikráte musil v modlitbě posečkat, až se lid utiší. Kramerius, který ti byl přítomen pravil pak Véghovi: "Kdybych nevěděl, přísahal bych, že rozený Čech mluví s té katedry." Végh pak nemohl ze stodoly vyjíti ven pro nával. I vynesli jej na ramenou. Šťasten se cítil, kdo mu ruky neb šatů nebo taláru políbil. Když se dostal ven, mluvili naň se všech stran, ale on mlčel. Překvapilo je, že kdo s kazatelny tak správně mluvil, nyní ani hlasu nemůže vydati. Než jeden muž připomněl jim příběh z prvých svátků svatodušních ze Skutků apoštolských, jak mluvili apoštolé jinými jazyky a pravil: Tady vidíte, jak i náš apoštol na kazatelně mohl mluviti z moci Ducha sv., ale teď venku Duch sv. v něm nepůsobí. Já se sázím, že příští neděli na kazatelně zase bude k nám mluviti naším jazykem." - Stačí srovnati střízlivou zprávu otcovu, na hoře uvedenou, s touto zprávou, aby bylo patrno, jak synovi v jeho stáří splývala pravda již s legendárními rysy.
84 Libiš. Kniha pam. 41. nsl.
85 Végh, Nachricht 112.-113.
86 Zpráva o Kandovi je cenný doplněk zpráv o tomto zajímavém Maďaru v mé knize "Dějiny čes. ev. církve v Praze" str. 42, 50-51, 55 a d. Ale Végh se asi mýlí, když píše, že Kanda (ne tedy "Kandu") bydlil na Nov. Městě pražském. Na Nov. městě č. 169 (staré z r. 1770) byl mlýn "Na zadáku" u Šmerlinských mlýnů (srv. K. J. Erben, Autent. ukazatel ulic a náměstí k. h. města Prahy 1771, str. 240, č. 169 nejstarší, či č. 240 staré z r. 1805). Kanda byl podle všeho hostinský. Bydlil delší čas v hostinci u Černé růže na Příkopech. V domě č. 169 na Star. městě (dnes Králodvorská ul. 5) byl vskutku hostinec. Tam patrně (1784) Kanda bydlil, jak také píše Just. Szalatnay v Dobiášově Časopisu histor. 1881. Str. 247.
87 Végh, Nachricht 113. Just. Szalatnay ve svých Pamětech podle sdělení konsen. Vikt. Szalatnaye píše: "Végh nosil latinskočeský slovník v kapse a pomocí něho se s lidem dorozumíval. Kázání pracoval latinsky a posílal do Prahy spisovateli Krameriovi k přeložení, začež musel vždy dukát zaplatiti. Překlad kázání pak s kazatelny s počátku jen slabikoval."
88 Libiš. Kniha pam. 42. - Végh, nemoha se dočkati potvrzení, psal právě 13. července 1783 direktorovi do Obříství list, v němž se diví, že věci evanjelické na zdejším panství tak pomalu postupují. Prosí, aby jeho dobroty a úsilí o spravedlnost nebylo zneužíváno. Žádá, má-li direktor již zprávy z gubernia, aby mu ještě toho dne podal zprávu. Věc netrpí dalších průtahů. (Végh, Kniha zápisků z r. 1781 nsl.)
88a Végh, Nachricht 127 nsl.
89 Pan učitel Chalupník v Proseči má (31. srpna 1924) tuto knihu "Agenda to jest Pořádek křtění,..." (jak nahoře uvedeno) v opisu. - Tištěný ex. je v univ. knihovně 54 E 2135. - Též v knihovně Synod. výboru v Praze. (Dar konsen. Jos. Nešpora v Chrudimi.) - Slovo "Tybsa" je řeka Tisa a "Cistybissanský" - předtisský.
90 V univ. knih.: 54 F 120. - Agendu i Krátkou přípravu zaslal Végh 28. list. 1783 hraběti Věžníkovi jako jednomu prý z předních mecenášů vlasti (tomu "bigotnímu" hraběti, jak poznamenává v maďarské poznámce v Knize zápisků z r. 1781 nsl. 97). Dedikuje mu ty knížky nejen jako dokumenty náboženské prostoty, i jako cizinec, který pracuje mezi poddanými hraběcími nikoli jako nečinný, nýbrž užitečný člen (Kniha zápisků 1781 n. 97).
91 Végh, Nachricht 114.
92 Hrejsa, Čes. Konfese 692-3, 653, 684.6. - Univ. 54. C. 120. - Vyznání to mělo býti vydáno tiskem znova r. 1831. Ale bylo "wegen der darin enthaltenen Diatriben gegen die kathol. Kirche" zapovězeno. G. Loesche, Inneres Leben 198.
93 Na 8. a 9. str.
94 Str. 12.
95 V témž roce vyšla "Konfesí Helvetská aneb Vyznání a sprosté vysvětlení pravověrné víry a artikulův...", jak známo, i v Berlíně u Jana Michala Kunsta s obšírnou předmluvou (str. III-XXXII), psanou o velikonocích 1784 v Berlíně, péčí tamního ref. faráře K. F. Elsnera. - Exemplář Helv. vyznání, vydaného Szalayem, který byl majetkem Véghovým., je nyní v majetku br. Gust. Šoltésza, faráře v. v v Lozicích. Také 1 ex. je v knihovně synod. výboru v Praze (Dar Jos. Nešpora konsen. v Chrudimi).
96 Srov. dále str. 127 nsl.
97 Libiš. Kniha pam. 43 nsl. - Végh, Kniha zápisků z roku 1781 nsl. 99 nsl. Při zmínce o "gnädige Obrigkeit" v této žádosti poznamenává Végh maďarsky ve své Knize zápisků: "patří na šibenici".
98 Végh, Nachricht 22.
99 Végh, Nachricht 116-118.
100 Végh, Nachricht 118-119.
101 Végh, Nachricht 139.
102 Végh, Nachricht 141-143.
103 Libiš. Kniha pam. 54.
104 Libiš. Kniha pam. 49.
105 Libiš. Pam. kniha 51.
106 Libiš. Pam. kniha 57.
107 Végh, Nachricht 143-5. Libišská Kniha pam 55 až 56. - Végh, Kniha zápisků z r. 1781 nsl. 104-107.
108 Libiš. Kniha pam. 57-60.
109 Végh, Nachricht 125 nsl. - Végh, Kniha zápisků z roku 1781 nsl. 96-97. Neochota úřadu k těm, kteří přestupovali k evanj. církvi ostře se odrážela od vládního postupu, když šlo o zájmy katolické. Když Jan Turek a Mart. Španek v Měšicích chtěli své děti přidržeti k ev. církvi bez jich 6 nedělního cvičení na katol. faře, vláda násilím je nutila k tomuto vyučování. Docela nařídila (kraj. úřad v Kouřimi 24. pros. 1783), aby děti ty rychtář odňal rodičům a dal je do Sluh na 6 neděl na byt a na vyučování na útraty jich rodičů.
109a Végh, tamtéž, 98. str.
110 Végh, Kniha zápisků z r. 1781 nsl. 121.
111 Végh, Nachricht 145-147.
112 Just. Szalatnay v Dobiášově Časopisu hist. 1881 247 nsl. - Kniha zápisků z r 1781, nsl. 89-90
113 Památka 1863, 238-239.
113a Památka 1863, 250. - Srv. též Paměti Justa Szalatnaye (rkp. kons. Vikt. Szalatnaye).
114 Památník čsl. církve ev. 1924 (Fr. Bednář) 228. - Végh, Kniha zápisků z r. 1781 nsl. 100-103.
115 Libišská Kniha pam. 64. - Végh, Kniha zápisků z r. 1781, nsl. 107-108.
116 Libišská Kniha pam. 65: Tamen illa res iam ante duos annos decisa est et aliter mihi relata, quim ut dicis.
117 Libišská Kniha pam. 65-67 uvádí žádost tu doslovně.
118 Libišská Kniha pam. 68.
119 Libišská Kniha pam. 74. - Végh, Nachricht 23.
Další: